ZTRACENI V GHETTU (Bulletin č.244)

27.1.2012
Theodore Dalrymple

Den co den slýchám o stejném násilí, o stejném zanedbávání a týrání dětí, o stejných rozpadajících se vztazích, o stejném šikanování zločinci, o stejném nihilismu a stejném tupém zoufalství. Pokud je každý člověk ve své individualitě jedinečný, odkud se toto chování bere?

Západní svět pronásleduje strašidlo: spodina společnosti.

Tato spodina není chudá, přinejmenším bráno mírou, která platila po většinu dějin. V té či oné míře se nachází v každé západní společnosti a podobně jako každá společenská třída, i ona těží z rozsáhlého nárůstu všeobecného bohatství za posledních sto let. V některých ohledech se skutečně těší takovým vymoženostem a takovému pohodlí, jaké by římskému císaři či absolutnímu monarchovi vyrazily dech. Není nikterak politicky utlačována; může svobodně dávat najevo, co má na srdci, ani nemá strach, že o půlnoci někdo znenadání zaklepe na dveře. Přes to všechno je její existence zoufalou prázdnotou doprovázenou beznadějí, jež je vlastní právě jen jí.

Pracuji jako lékař už celé desetiletí v rušné nemocnici v jedné britské chudinské čtvrti a také v nedalekém vězení, a proto jsem měl privilegium život této spodiny pozorovat zblízka. Hovořil jsem s bezmála deseti tisíci lidmi, kteří se pokusili (byť někdy jen chabě) o sebevraždu, a každý mi vyprávěl příběhy čtyř či pěti dalších lidí ze svého okolí. A tak už jen z tohoto zdroje mám informace o životech nějakých padesáti tisíc lidí, o životech téměř bez výjimky ovládaných násilím, zločinem a úpadkem. Můj vzorek je samozřejmě omezený, jako musí zákonitě být omezený každý vzorek vycházející z osobní zkušenosti, ale rozhodně není zanedbatelný.

Působil jsem také jako lékař v nejchudších oblastech Afriky, Tichomoří a Latinské Ameriky, a tak neváhám prohlásit, že ve srovnání s těmito oblastmi světa je mentální, kulturní, citové a duchovní zbídačení spodiny západní společnosti na té nejhorší úrovni.

Jako lékař samozřejmě musím jednat s každým pacientem jako s individualitou. Těžko by to šlo jinak. Když hovořím s lidmi o těch nejintimnějších podrobnostech jejich života, sotva je mohu považovat za něco jiného než za vědomé konatele, tedy v podstatě za stejné lidi, jako jsem já sám.

Přesto se časem objevují jisté stereotypy chování – v případě této spodiny téměř výhradně sebedestruktivní. Den co den slýchám o stejném násilí, o stejném zanedbávání a týrání dětí, o stejných rozpadajících se vztazích, o stejném šikanování zločinci, o stejném nihilismu a stejném tupém zoufalství. Pokud je každý člověk ve své individualitě jedinečný, odkud se toto chování bere?

Odpovědí zjevně nebude ekonomický determinismus, jenž vyznává bezvýchodný kruh chudoby. Nejenže tato spodina není chudá, ale miliony mnohem chudších lidí na světě se teprve nedávno vymanily z bídy – například v Jižní Koreji. Pokud by z chudoby neexistovalo východisko, dodnes bychom žili v jeskyních.

Mnoho nám nepomohou ani genetický či rasový determinismus. Pro americké čtenáře bude nejspíš překvapením, že většina britské spodiny je bílé pleti a že se u ní projevuje stejná sociální patologie jako u černé spodiny v Americe – samozřejmě z velmi podobných důvodů. Genetika navíc může jen sotva vysvětlit takový fenomén, jako je od poloviny 20. století v dějinách dosud nevídaný masový přírůstek nemanželských dětí.

Rovněž je příliš přeceňována role, kterou při nárůstu (pokud je toto slovo vhodné) spodiny sehrává sociální stát. Jeho role může být nanejvýš nutnou podmínkou: nárůst spodiny umožňuje, ale nikoli nevyhnutelně. Sociální státy existují už dlouho, aniž by se u nich vyvinula takováto moderní spodina společnosti. Nepochybně bude třeba přidat ještě špetku něčeho jiného.

Takovou drobnost můžeme najít v říši názorů. Lidské chování se nedá vysvětlit bez ohledu na význam a záměry, které lidé přisuzují tomu, co dělají nebo co zanedbávají. Každý člověk má nějaký Weltanschauung, nějaký světonázor, ať už si toho je či není vědom. A právě názory mých pacientů mě fascinují a – upřímně řečeno – i šokují, neboť právě ony jsou zdrojem jejich utrpení.

Jejich názory se projevují dokonce ve způsobu vyjadřování. Zarážejícím příkladem je četnost výrazů, které je staví do pasivního postavení. Alkoholik vysvětlující své špatné chování  v opilosti řekne: „To pivo se ve mně prostě zbláznilo.“ Narkoman závislý na heroinu vysvětluje, proč sáhl po stříkačce: „Heroin je všude.“ Jako by pivo opilo onoho alkoholika a heroin se narkomanovi sám vstříkl do žíly.

Jiná vyjádření mají jednoduše ospravedlňující funkci, popírají jednání činitele a jeho osobní zodpovědnost. Vrah tvrdí, že ten nůž se „do něj zabod´“ nebo že „ta pistole vystřelila“. Muž, který bije svou milenku, tvrdí, že „dostal záchvat“ nebo že „už to neudržel“, jako by byl obětí nějakého druhu epilepsie, z níž ho má lékař za povinnost vyléčit. A dokud léčba nezačne, může samozřejmě dál svobodně týrat svou družku – taková činnost má pro něj jisté výhody –, přičemž je bezpečně přesvědčen, že skutečnou obětí je on sám, nikoli jeho družka.

Začal jsem odhalování této nepoctivosti a tohoto sebeklamu považovat za základ své práce. Když mi někdo začne vysvětlovat své asociální chování slovy, že se nechá snadno svést, zeptám se ho, jestli se někdy v životě nechal tak snadno svést také ke studiu matematiky či konjunktivů francouzských sloves. Dotyčný se bez výjimky začne chechtat, najednou mu dochází absurdita jeho slov. A skutečně i často uzná, jak nesmyslné toto předstírání celou dobu také bylo, a někdy i to, že mu z něj plynuly určité psychologické a sociální výhody.

Představa, že člověk není konatel, ale jen bezmocná oběť okolností či nějakých rozsáhlých okultních sociologických či ekonomických sil, nepřichází  sama od sebe jako nevyhnutelný průvodní jev zkušenosti. Naopak, teprve za extrémních okolností člověk přijímá bezmoc stejně jako přijímá modré nebe. Jednání je naopak společnou zkušeností nás všech. Ve skutečnosti dobře víme, že naše vůle je svobodná a že záleží jen na nás, jak dalece ji využijeme.

Opačnou představu však donekonečna propagují intelektuálové a vzdělanci, kteří ji samozřejmě nevztahují na sebe, ale jen na ty druhé, kteří neměli takové štěstí jako oni. V tom hraje značnou roli povýšenost, totiž přesvědčení, že někteří lidé nedosahují zcela úrovně člověka. Typickým příkladem popření osobního vlivu je například pojmový rozsah termínu „závislost“, který tak rychle prosákl z akademické půdy do podsvětí a jímž se označuje nežádoucí, nicméně příjemné a stále se opakující chování. Jakmile kriminologové přišli s teorií, že recidivisté jsou na zločinu závislí (dokládali své teorie působivými diagramy nervových obvodů v mozku), netrvalo dlouho a jistý zloděj aut omezené inteligence a ještě menšího vzdělání mě požádal, abych léčil jeho závislost na krádežích aut. Když ovšem, jak jinak, jsem mu recept nenapsal, cítil se morálně ospravedlněn i nadále ulehčovat vlastníkům vozidel od jejich majetku.

Ve skutečnosti většina sociální patologie, již projevuje spodina, pochází z názorů, které k ní pronikly od inteligence. Nejvíce to snad platí o názorech na převládající sexuální vztahy, jejichž výsledkem je 70 % nemanželských dětí narozených u nás v nemocnici a bylo by to jistě téměř 100 %, nebýt značného množství přistěhovalců z Indie.

Literatura i selský rozum dokládají, že sexuální vztahy mezi muži a ženami jsou obtěžkány problémy už odpradávna právě proto, že člověk je myslící společenský tvor, nositel kultury, a nikoli jen pouhá biologická bytost. Jenže intelektuálové 20. století se rozhodli naše sexuální vztahy osvobodit od všech společenských, smluvních či morálních povinností i od veškerých dalších významů, aby konečně měla v našem rozhodování význam pouze samotná ryzí sexuální touha.

Tito intelektuálové jsou asi tak upřímní jako Marie Antoinetta, když si hrála na pastýřku. Podíváme-li se na jejich vlastní nepochybně uvolněnější sexuální návyky, přesto zjistíme, že ještě stále uznávají nevyhnutelné povinnosti vůči dětem. Ať už původně tvrdili cokoli, naprostý rozpad rodinných vztahů si jistě nepřáli, tak jako si Marie Antoinetta ve skutečnosti nechtěla vydělávat na živobytí hlídáním ovcí.

Jejich názory ovšem přijala doslova a ve velkém měřítku právě ona nejnižší a nejzranitelnější společenská vrstva. Pokud chce někdo vidět, jak sexuální vztahy osvobozené od smluvních a společenských povinností vypadají, nechť se podívá na chaos v osobních životech lidí ze společenské spodiny.

Zde lze v klidu studovat celou škálu lidského bláznovství, zločinnosti a utrpení – a to v podmínkách, na to nezapomínejme, prosperity, jaká nemá historickou obdobu. Zde se potraty provádějí pomocí břišního kung-fu, zde děti plodí další děti, a to dokonce v počtech nevídaných před příchodem chemické antikoncepce a sexuální výchovy, zde od žen odcházejí otcové jejich dětí měsíc před porodem nebo měsíc po něm, zde funguje nepředstavitelně brutální žárlivost, obrácená strana mince všeobecné promiskuity, která končí nejodpornějším útlakem a násilím. Nespočet nevlastních otců tu masově sexuálně a fyzicky týrá děti a nakonec se tu i značně uvolňují rozdíly mezi tím, co je a co není sexuálně přípustné.

Příčinná souvislost mezi tímto uvolněním a strádáním mých pacientů je zřejmá. Ty, kteří nečestně tvrdí opak, poznáte podle značně složité intelektuální rafinovanosti jejich argumentace.

Klima morálního, kulturního a intelektuálního relativismu – relativismu, který se objevil jako pouhá módní hříčka intelektuálů – se úspěšně přeneslo na ty, jež nemají sílu bránit se jeho devastujícím praktickým dopadům. Když nám profesor Steven Pinker ve svém bestselleru The Language Instinct [Jazykový instinkt], samozřejmě napsaném gramaticky správnou angličtinou bez pravopisných chyb, sděluje, že neexistuje žádná gramaticky správná forma jazyka, že se děti nepotřebují ve svém vlastním jazyce vzdělávat, neboť jsou předurčeny k tomu, aby se jím naučily mluvit přiměřeně svým potřebám, a že všechny formy jazyka jsou stejně významné, tak tím pomáhá dítě ze spodiny uvěznit do světa, v němž se narodilo. Nejenže se pak jeho učitelé cítí osvobozeni od namáhavého úkolu jeho chyby opravovat, ale zvěst o gramatické toleranci profesora Pinkera, že totiž to, co je, je vždycky správně, se rychle donese až k dítěti samému. Takové dítě pak následně odmítá, aby bylo vůbec opravováno, jelikož v tom vidí něco nezákonného, a tudíž ponižujícího. Eppur si mouve  (A přece se točí – Pozn. překl.): ať si profesor Pinker říká, co chce, jak chce, svět vyžaduje správnou gramatiku a pravopis od těch, kteří to v něm chtějí někam dotáhnout. Navíc je nade vši pochybnost nepravdivé, že vyjadřování každého člověka se rovná jeho potřebám. Tohle ví každý, kdo někdy četl žalostné pokusy lidí ze spodiny písemně komunikovat, především s úřady. Lingvistický a vzdělávací relativismus napomáhá transformovat třídu v kastu – (pseudoindickou) kastu téměř Nedotknutelných.

Stejně jako se říká, že neexistuje žádná správná gramatika či pravopis, tak se prosazuje názor, že neexistuje žádná vyšší či nižší kultura. Tím jediným, co je rozlišuje, je rozdíl sám. Tenhle názor šíří intelektuálové zřejmě toužící předvádět si navzájem své velké otevřené demokratické cítění. Tak například deník The Guardian, který je doslova baštou britské liberální inteligence a kdysi požadoval, aby ve jménu rovnosti a obecné slušnosti měla celá populace přístup k vyšší kultuře, dnes píše, že se v New Yorku sešli „velikáni Ameriky“.

Tušíte, kdo asi jsou ti velikáni? Snad držitelé Nobelových cen, fyzikové a molekulární biologové? Nebo snad nejlepší současní američtí vědci a spisovatelé či snad američtí podnikatelé na poli elektroniky, kteří za poslední půlstoletí tolik změnili náš svět?

Ale kdepak, největší duchové Ameriky tu byli zastoupeni, podle názoru Guardianu, rapovými zpěváky, jako je například Puff Daddy, kteří se sešli v New Yorku (na „summitu“, jak Guardian uvedl), aby ukončili vlnu nesmyslného vzájemného vraždění mezi rapery na východním i západním pobřeží a aby tak vylepšili „image“ rapu. Článek doprovázely fotografie těchto duševních gigantů, aby ti, kdo dosud netuší, že texty rapových písní obhajují brutální a zároveň idiotské postoje, okamžitě poznali, že ony hluboké intelekty přináležejí lidem, kteří jsou k nerozeznání od pouličních gangsterů.

Pokrytectví takových lichotek je jasné každému, kdo se alespoň minimálně seznámil s velikostí úspěchů lidstva. Je zcela nepředstavitelné, že by vzdělaní lidé jako pisatel i redaktor těchto novin skutečně věřili, že Puff Daddy a spol. představují jedno z největších vzepětí Ameriky. Ovšem skutečnost, že se pokleslé kultuře, jejímž produktem rapová hudba nepochybně je, dostává takové pozornosti a chvály, dává jejím posluchačům falešnou iluzi předpokládat, že vlastně neexistuje nic lepšího než to, co už sami znají a co se jim líbí. Takové pochlebování pak zabíjí úsilí a nedostatek úsilí je samozřejmě jednou z příčin lidské pasivity.

A záleží vlastně vůbec na osudu nejnižší společenské vrstvy? Pokud nám leží na srdci utrpení milionů lidí, pak odpovědí musí být dozajista ‚ano‘. Ale i kdybychom se smířili s tím, že ponecháme tolik našich spoluobčanů v očistci chudinských čtvrtí, celá tato záležitost tím ještě nekončí. Už teď existují zřetelné náznaky, že se nám tato spodina jednou pomstí.

V dnešním světě totiž nelze špatné názory a jejich následky uzavřít do ghetta. Mí přátelé ze střední třídy nedávno s hrůzou zjistili, že jejich dcera má velmi špatný pravopis. Jaké zděšení je však čekalo, když o tom informovali ředitele školy a dozvěděli se, že to nevadí, jelikož pravopis jejich dcerky je přibližně správný, a že u těch špatně napsaných slůvek stejně všichni vědí, co znamenají.

I další instituce jsou podkopávány přijímáním názorů, které podporují a udržují společenskou spodinu. Když se pouliční prostitutky houfně přesunuly na rohy ulic naší čtvrti, výše postavený policista na žádost místních obyvatel, aby s tím něco udělal, odtušil, že s tím nebude dělat nic, jelikož dotyčné ženy pocházejí ze špatného prostředí a jsou to všechno nejspíš narkomanky. Prohlásil, že je nehodlá ještě víc diskriminovat. A je jenom na nás občanech, abychom si posbírali použité kondomy z našich růží. Tak se žije v režimu nulové netolerance. Ještě horší je, jak snadno se šíří i kulturní relativismus. Záliby, chování a zvyky spodiny postupují s obdivuhodnou rychlostí vzhůru po společenském žebříčku. Jedním z takových projevů je dnes tak módní heroin, ačkoli nikdo, kdo skutečně ví, co heroin dokáže, nenachází nic módního ani na této droze, ani na jejích dopadech. Když jedna členka královské rodiny prozradila, že se nechala ovlivnit módou chudinských čtvrtí a teď má na pupíku piercing, nikoho to ani v nejmenším nepřekvapilo. Pokud jde o módu v oblékání, tělesné ozdoby a hudbu, udává dnes tón právě nejnižší společenská vrstva. Ještě nikdy v dějinách nesměřovalo lidstvo ve své kulturní aspiraci tak dolů.

Katastrofální model mezilidských vztahů, který existuje mezi spodinou, se rovněž stává běžným na vyšších stupních společenského žebříčku. Čím dál častěji za mnou chodí zdravotní sestry, které pocházejí převážně ze slušné nižší střední vrstvy (alespoň od dob Florence Nightingaleové – britská zdravotní sestra, průkopnice péče o nemocné, v roce 1860 založila první školu pro ošetřovatelky v Londýně. Pozn. překl.) a které mají nemanželské děti s muži, kteří je nejprve týrají a pak je opouštějí. Sklony k týrání a k pozdějšímu odchodu se dají velmi dobře předvídat z minulosti a charakteru dotyčných partnerů, jenže zdravotní sestry, které se staly oběťmi takového zacházení, přiznávají, že nechtěly své partnery nijak posuzovat, neboť soudit je přece špatné. Jenže pokud si neudělají názor ani na muže, s nímž chtějí žít a mít dítě, jak budou schopny v životě vůbec něco poznat a pochopit?

„Ono to prostě nefungovalo,“ říkají, přičemž „ono“ je v jejich případě onen vztah, který dle jejich představ existuje nezávisle na dvou lidech, kteří ho tvoří, což jejich životy následně ovlivňuje asi tak jako konjunkce nebeských hvězd. Život je osud. Na následujících stránkách jsem se pokusil nejprve bez příkras popsat realitu života spodiny, a pak odhalit podstatu této reality – propagaci špatných, triviálních a velmi často neupřímných názorů. Nemusíme chápat veškeré příčiny tragického stavu spodiny, abychom s ním mohli bojovat, stačí, když se alespoň vyhneme řešením, která její tragédii jen dál prohloubí. A pokud vytvářím obraz života, který je zcela bez půvabu či hodnot, a popisuji mnoho odpudivých lidí, je důležité nezapomínat, že pokud by měl být někdo obviněn, pak je to především inteligence. To oni měli mít více rozumu, ale vždy raději uhnuli před jejich pohledem. Považovali za mnohem důležitější čistotu svých názorů než jejich skutečné dopady. Neznám větší samolibost.

To už je vrch lidské pitomosti, že když nám přijde nanic ze samé dobroty – zpravidla, že jsme o své újmě přebrali – že pak vinu na svých pohromách dáváme slunci, měsíci a hvězdám. Jako bychom byli padouchy z nezbytí, blázny z nebeského ponuknutí, lumpy, zloději, a zrádci pro nějakou siderickou konstelaci, ochlasty, lháři a cizoložníky ze samé poslušnosti vlivu planet. Zkrátka všechno, co jsme nejhoršího, jsme z božího přistrčení. Skvělá výmluva, jen co je pravda, pro pana kurevníka člověka, takhle připsat svou kozlí náturu na vrub nějaké hvězdy.

William Shakespeare: Král Lear (překlad E. A. Saudek)

Vyšlo jako Bulletin OI č. 244 v prosinci 2011
Z anglického originálu „Lost in the Ghetto“ přeložil Ondřej Novák.

Theodore Dalrymple (vlastním jménem Anthony Daniels, narozen 11. 10. 1949) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Dnes působí v Manhattan Institute, kde je přispívajícím redaktorem tímto institutem vydávaného časopisu City Journal. Publikuje rovněž v denících a časopisech The Times, The Observer, The Daily Telegraph a The Spectator. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž kniha Ztraceni v ghettu vyšla v českém překladu ve druhém vydání v roce 2011 v nakladatelství Leda.

Příspěvků : 6 - ZTRACENI V GHETTU (Bulletin č.244)

  1. adalvín : 2.10.2012 v 18.16

    celý úryvok z knihy vyznieva v duchu,že problémy ako:závislosť,majetková trestná činnosť,rozpad rodiny či domáce násilie sú skôr problémami “spodiny”,ak-tak sa situacia zhoršuje postupujúc od spodnej vrstvy k vyššej vrstťve.
    Tak po prvé- pojem chudoba je relatívny a nemožno ho zľahčovať slovami,že dnešná chudoba si užíva “vymoženosti”aké by jej závideli monarchovia z minulosti!V každej dobe a spoločnosti má chudoba iný význam.V západ.civilizácii sa vyznačuje hlavne možnosťou,ako sa dokáže človek v materialnom svete uplatniť.Je pravda,že pocitu prázdnoty a beznádeje vdačíme “ELITE”,ale nie intelektualnej-skôr tej kapitalistickej.Neustála umelá potreba zvyšovať konzum len kvôli lepším ziskom má za následok blúdny kruh , kde sa strácajú všetky ľudské hodnoty /morálka,náboženstvo sem nepatria/ a víťazia len peniaze.Ak chce byť človek uznávaný a vážený,musí byť na prvý pohľad materialne úspešný,pričom vôbec nezáleží,ako sa k svojmu bohatstvu dostal. Pravda je,že priepasť medzi chudobnými a bohatými sa neustále zvädšuje pričom pomaly mizne stredná vrstva.
    Ak ide o mentálne,kultúrne,citové,morálne a duchovné zbedačenie – to platí v západ. spoločnosti rovnako na “elitu”ako aj na spoodinu. Je to celospolčenský problém! A môže za to čistý materializmus,ktorý stavia peniaze nad všetko.To je ten dôvod a ide to z hora smerom dole a nie naopak,ako sa snaží prezentovať autor knihy.
    V minulosti,ako aj teraz, vždy sú tu dôkazy o skazenosti “vyššej” vrstvy: násilie,ktoré uplatnuje kvôli moci,alebo len preto,lebo si to môže v systéme dovoliť.Koľko je týraných žien a detí u takzvanej inteligencie,či elite ako v minulosti tak aj dnes pán psychiater asi nezisťoval a vlastne tieto prípady sa aj ťažko zistiť dajú lebo obete /manželky/ vie inteligent pekne umlčať a skryť/lekár vie velmi dobre ako udrieť,aby nezanechal dôkaz,boháč či sudca má zas iné možnosti ako všetko zamiesť pod koberec…
    Tak ako v minulosti mali šľachta,monarchia a náboženká elita aféry s milenkami(ked katol.knaz ,alebo šlachtic oplodnil nejakú ženu ,tak sa snad o to dieťa vzorne postaral?),tak aj dnes vidíme toto isté u politikov a podnikatelov atd.Rovnoko aj drogy prenikali vždy hlavne cez šlachtu- spodina na ne nemala peniaze a vdaka vykorisťovaniu ani čas(aj rak. cisárovná Sisi bola narkomanka),katol.pápeži v minulosti boli smilníci ,tyrani a holdovali alkoholu rovnako ako šlachta.
    Koľko pedofilov sa nachádza medzi knazmi a sudcami- tými,ktorí majú morálne napredovať?
    Rozdieľ je v tom, že vyššia vrstva má prostriedky- PENIAZE a dôvody SOCIALNY STATUS(pretože ešte vždy je tu aspon morálka na oko) aby svoju skazenosť skryla a dáva si pritom falošnú masku morálky.
    Niekto so spodiny nemá ani peniaze(na právnika) ani dôvod(že by mal naozaj čo stratiť-ked aj tak je v tomto svete nič-tak čo stratí?) na to aby vôbec predstieral niečo iné ako je jeho zaradenie v systéme.
    To, ako sa narkoman vyjadruje o závislosti svedčí len o jeho slabosti.Ale narkoman z vyššej vrstvy sa chová rovnako.Tak isto sa vyhovárajú aj tí čo kradnú miliony a náhodou sa im na to príde. Proste sa len snažili zlepšiť si status v kapitalistickej spoločnosti- čo na tom,že idú cez mrtvoli,hlavne nech to nikjto nezistí. V skutočnosti tieto socialné patologie sa rovnako prejavujú u vyššie povstavených a vzdelaných ako aj u “spodiny”.
    Sexualne vzťahy,ktoré sú nepopierateľne uvoľnenejšie ako pred 100rokmi (čo nieje ale vec morálky,ale každého súkromná vec ,pokiaľ nezasahuje do práv a slobôd druhých) nieje pravda,že intelektuáli sú tí, ktorí vždy uznávajú povinnosti voči svojim deťom. Rovnako sa ich vždy najde dostatok,ktorí sa o svojich potomkov nestarajú aj ked majú omnoho viac prostriedkov ako spodina..Sexualné správanie jedinca nemá nič spoločné so spoločenskou vrstvou a vzdelanosťou,alebo inteligenciou aj ked prostredie má určite velký vplyv(otec násilník-syn tiež)
    A to,že sa dnes rodí viac nemanželských detí súvisí viac so stratou dôležitosti manželstva ako takého. A viac rozvodov je vo všetkých vrstvách a súvisí to s nástupom feminizmu a vzdelanosti medzi ženami.
    Ten chaos a prázdnota v osobních životoch sa hlboko ukrýva v každej spoločenskej vrstve.Intelektuáli a veľký moralisti sú vždy tý najvädší pokrytci.

  2. Zz : 3.2.2012 v 22.05

    Jestli tomu dobře rozumím, je tento článek překladem úvodu knížky – to by mělo být jasně uvedeno, ale není – vždy by měl být uveden kompletní zdroj, pokud je na internetu, neměl by chybět ani link. Jinak je to článek nedmíru dobrý, kniha jistě bude zajímavá, pokusím se ji sehnat a přečíst. A i já děkuji překladateli za něco nového. Anglicky čtoucím doporučuji: http://www.city-journal.org/html/10_3_oh_to_be.html

  3. Felix : 1.2.2012 v 8.32
  4. Felix : 1.2.2012 v 8.27

    Zajímavá je jiná spodina, nesrovnatelně početnější a významější, spodina vzniklá demokracií. Jedou v MHD dva zachumlaní důchodci. Kam jedě? Ale, průzlum trhu. A ty? Já zase průzkum cen, che, che. kde začínáš? U Špáru.No, já tam končim, myslím, že tak je to lepší. Díval ses včera? Toho Drábka by patřilo pověsit. No, Dobeše taky. Kradousek je stejný. Nečas … všichni to samý. Dojeli jsme ke Špáru. Jedno dítě spodiny veřejnoprávní televize vystoupilo. Kolik členů této spodiny v tom prostředku MHD bylo? Asi většina. Pan Dalrymple a OI by se měli spíše zabývat touto spodinou, proč je produktem demokracie a obráceně, proč je demokracie jejím produktem. Ještě dodávám, že snad víte, co to znamená “proč?” – aby nedošlo zase k nějakému okecávání.

  5. michal : 28.1.2012 v 18.16

    a dělá co dělá. Chyběl mu tam odpor prostředí, rozpadal se, nic jej nestmelovalo, natož jeho sociální vztahy.Na nájezdu má za cenu vlastního ohrožení i čas mučit, protože pohled na cizí sílu, vzdornost, jemu samotnému dodává naději, že lidské možnosti nekončí jeho rozpadem, že cesta vede dál.”Bere si sílu”. V umělém systému rezervace přes občas i dostatek mouky žádná nebyla. Lidská úspěšná iniciativa má i svou polaritu, ke komplementaritě patří i sebepoškozování, sobě ubližování, jako kus přírody, etologie savců. Někdo je tak zdráv, že potřebuje tabák, aby to trochu reguloval, aby tělo malinko zapřáhl do potíží a ono tak mohlo žít plněji, angažovaněji.Konec hladu vzbudil kláštery, už rodina nemusel úzkoslivě čekat na další pracovní sílu. Podobně destruktivní je i technické bezpečí. Armády chudnou na duchu, protože chlapci mimo orient už bojují jen s joystickem a změnami pixelů před nimi.Středověk objevil ozbrojené poutě křižáků, novověk mořeplavbu, postindustriál domovy důchodců.Tu moudří hospodáři potah zapřahají, i když není co dělat, třeba děti, co chodili celý život pěšky, mohli v zimě jezdit do školy saněmi.Aby potah nechroml. Snad naše milovaná a prohlubovaná krise je to řešení, když na vsi není auž ani jedna kráva, jen sociálka, hladina adrenalinu roste. Old time religions, to se daly stavět pyramidy.

  6. Miloslav.K. : 27.1.2012 v 23.12

    Především děkuji p. O. Novákovi za překlad. Osobně se domnívám, že problém dnešní západní společnosti je ve ztrátě hodnot, které vyplývají z křesťanství. Když člověk ve svém hodnotovém měřítku ztratí pojem o tom, co je dobré a zlé, tak, jak to stanovil Hospodin a přijme teorie “moderních” filozofických směrů, tak sklízí ovoce v článku popisovaných problémů. Pojem absolutní hodnoty ( Bůh) je nahrazen dialektickým způsobem myšlení, kdy absolutní pravdu supluje názor hodnotitele – člověka. Výsledkem je bezbřehý hodnotový relativismus a morální, etický a ekonomický chaos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?