ZNÁSILNĚNÉ BĚLORUSKO (Bulletin č.237)

30.8.2011
Jay Nordlinger

Ze své pozice diktátora Lukašenko v podstatě zařídil, že vlaky jezdí včas. Bělorusům oznámil, že je čeká krásný, klidný, snesitelný život – pokud se proti němu nikdo nepostaví

Devatenáctého prosince o půl osmé večer zbývalo ještě půl hodiny do skončení běloruských voleb. Jeden z presidentských kandidátů, Vladimir Někljajev, čtyřiašedesátiletý básník a jeden z vůdců demokratických sil, vyšel ze své kanceláře v hlavním městě Minsku a se svými stoupenci zamířil na masové protestní shromáždění na Říjnové náměstí. Nedostali se daleko. Na Někljajeva a ostatní se vrhli neuniformovaní policisté a začali je mlátit tak, že presidentský kandidát zůstal v bezvědomí.

Jeho dcera Eva Někljajevová pobývající nyní ve Finsku líčí, co následovalo. Někljajev byl sanitkou odvezen do nemocnice. Tam strávil „pár hodin“, poté dovnitř vtrhli „muži v černém“. Ti jej „unesli přímo z jeho postele“. Přitom drželi jeho manželku Olgu, která křičela o pomoc. Zatímco někteří z těchto mužů odvlekli Někljajeva pryč, jiní zamkli paní Někljajevovou v jiném pokoji. Někljajev se neozval osm dní. Jeho rodina a příznivci se obávali, že byl „odvezen někam do lesa a zastřelen“, jak se to stalo některým jiným. 29. prosince ho zahlédl jeho advokát ve vězení KGB. Od té doby nebyl spatřen, i když mu bylo dovoleno poslat ženě jeden dopis. Na konci prosince byl na pokraji smrti.

A to je dnešní Bělorusko. Je označováno za „poslední evropskou diktaturu“ a „posledním diktátorem“ je Alexandr Lukašenko. Přičiněním jeho osoby a jeho režimu přikryla dnes Bělorusko noční můra represí. Anna Gerasimovová, běloruská obhájkyně lidských práv žijící v Litvě, říká, že „tomu, co se v Bělorusku děje, je těžké uvěřit – dokonce i pro Bělorusa.“ A dodává: „Máme dojem, že znovu prožíváme rok 1937“ – období stalinského teroru.

Bělorusko leží na východním okraji Evropy, obklopeno Polskem, Litvou, Lotyšskem, Ruskem a Ukrajinou. Žije tu 9,6 milionu lidí. Jako součást Sovětského svazu bylo donuceno stát se s dalšími zeměmi jednou z jeho „republik“. V průběhu třicátých let 20. století byly v důsledku teroru vyvražděny tisíce obyvatel. Intelektuálové, umělci, rolníci, příslušníci etnických menšin byli se spoustou dalších lidí prostě uprostřed lesů postříleni. Když přišla válka, páchali další zvěrstva nacističtí okupanti. Nezávislost získalo Bělorusko v roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz.

Jednou z klíčových postav při tomto rozpadu byl Stanislav Šuškevič, fyzik a matematik, který se stal prvním presidentem nového Běloruska. V loňském roce, když jsem dělal rozhovor s Lechem Wałęsou, jsem se ho ptal, kdo z těch, kteří ji nedostali, by měl dostat Nobelovu cenu míru. (Wałęsa byl prvním presidentem svobodného Polska a jako vůdce odborového hnutí Solidarita získal tuto cenu v roce 1983.) Vyslovil jediné jméno – Šuškevič. Během těch pár let ve funkci presidenta nasměroval Šuškevič zemi k demokracii a liberálnímu hospodářství. Tento kurs brzy obrátil další president, Lukašenko.

Zvítězil ve svobodných a spravedlivých volbách v roce 1994. Po tomto vítězství pak nastavil pravidla tak, aby se podobných voleb už nemusel nikdy účastnit. Lukašenko je otevřeným obdivovatelem Hitlera a jeho politiky. Běloruský prodemokratický aktivista Alexandr Bialiatski jej v projevu před Oslo Freedom Forum v roce 2009 označil za „bývalého druhořadého sovětského funkcionáře“ a „velkého populistu a demagoga“. Lukašenko zemi rychle změnil v diktaturu. Veškerou moc uchvátil jen pro sebe, včetně nadvlády nad mnoha aspekty života: soudy, bankami, universitami apod. Běloruská tajná policie je jedinou, která stále nese označení KGB – což o této zemi leccos vypovídá.

Rodger Potocki, odborník pracující v National Endownment for Democracy ve Washingtonu, říká, že v Bělorusku zanechal Sovětský svaz mnoho stop. Nejde však ani tolik o komunistickou či stranickou diktaturu, jako o diktaturu osobní. Radoslaw Sikorski, polský ministr zahraničních věcí, s Lukašenkem jednal a zná jej důvěrně. Lukašenkovi nechybí jistá drsná přitažlivost, společná všem diktátorům a silným osobnostem, říká Sikorski. „Ten chlápek je fyzicky působivý, má dunivý hlas a mluví s přesvědčivostí své vlastní propagandy.“

V letech 2001 a 2006 Lukašenko uspořádal dvoje zmanipulované presidentské volby. Jeden z kandidátů voleb v roce 2006, Alexandr Kazulin, vystupoval v roce 2010 na Oslo Freedom Forum. Kazulin je matematik a bývalý rektor university a rovněž vůdce demokratické opozice. Upoutal naši pozornost líčením agonie své vlasti: stojí na prvním místě ve světě v procentu sebevražd a utápí se v alkoholu „Jediná cesta, jak v tomto systému uspět, spočívá v odvrhnutí morálních principů a ve slepém následování příkazů.“

Před volbami v roce 2006 byl Kazulin zmlácen a zavřen do vazby, po volbách byl zmlácen a uvězněn. Jeho manželka – a zároveň jeho největší zastánce a opora – během těchto událostí zemřela. Úřady mu nedovolily zúčastnit se jejího pohřbu. Zahájil hladovku a odmítl i přijímat tekutiny: „Když jsem nedostal povolení zúčastnit se pohřbu, budete nás muset pohřbít oba.“ Propustili jej na tři dny. Pohřbu se zúčastnily tisíce lidí, navzdory otevřeným výhrůžkám z vládních míst a navzdory masové přítomnosti ozbrojených sil.

Ve svém projevu v Oslo Kazulin uvedl, že je šťastný, že přežil, a ocenil administrativu George W. Bushe, jež se situaci v Bělorusku věnovala, za svoji záchranu. A dodal: „Je docela zajímavé, že já se úřadů nebojím, ale ony se bojí mne.“

Ze své pozice diktátora Lukašenko v podstatě zařídil, že vlaky jezdí včas. Bělorusům oznámil, že je čeká krásný, klidný, snesitelný život – pokud se proti němu nikdo nepostaví. Využíval těsných vztahů s Moskvou, která jej podporovala. Přišla však doba, kdy zdroje z ruských fondů vyschly a Lukašenko musel začít hledat pomoc na Západě. Západ, resp. Evropská unie, mu dal podmínku: pokud učiní kroky směrem k demokratizaci země, dosáhne na evropské půjčky a úvěry.

Voleb v roce 2010 se účastnilo devět opozičních kandidátů, jimž byla přiznána i některá práva – v širší míře než kdykoli předtím. Mohli například sbírat podpisy pro svou kandidaturu v ulicích a objevili se (nakrátko) i v televizi. Lukašenko Západu ukazoval lidštější tvář. Krátce před koncem voleb však dosáhl dohody s Ruskem, týkající se miliard z poplatků z ropy a plynu. To mu poskytlo určitou volnost a mohl ukázat silnější diktátorskou ruku.

Při vyhlašování volebních výsledků vystoupil Lukašenko s absurdním prohlášením, a sice že získal 79,7 % hlasů. Střízliví analytikové říkají, že ve skutečnosti získal něco přes 40 %, což znamená, že by se nemohl vyhnout rozhodujícímu druhému kolu – buď s Někljajevem, nebo s dalším demokratickým kandidátem, Andrejem Sannikovem. Sikorski tvrdí: „Obávali jsme se, že by Lukašenko mohl volby zfalšovat, ale nečekali jsme, že to udělá tak nestydatým způsobem.“ Západ po právu volal hanba. Ruský president Medveděv pouze poznamenal, že volby byly „vnitřní záležitostí Běloruska“. Desítky tisíc lidí se shromáždily na Říjnovém náměstí a později na náměstí Nezávislosti, aby protestovaly proti zničení jejich demokratických nadějí. Lukašenko tyto protesty zlikvidoval. Nechal zavřít kolem 700 lidí, jimž hrozí až 15 let vězení. Mezi uvězněnými bylo sedm z devíti opozičních kandidátů.

Sannikov a jeho žena, novinářka Irina Chalipovová, byli vytaženi z auta, Sannikova zmlátili tak, že se nemohl hýbat, a zlomili mu nohu. On i jeho manželka jsou ve vězení, zatímco jejich tříletý syn Danil je u prarodičů. Hrozí, že jim ho stát z jejich péče vezme. Jeho úředníci mohou klidně tvrdit, že prarodiče jsou příliš staří a nemocní na to, aby se o něj starali. Jeden z nich už také vypustil odporné varování: „Nedej Bůh, aby se babičce zhoršilo zdraví.“ Danilova babička, Lucie Chalipovová, říká: „Ani v těch nejhorších snech mě nenapadlo, že by se mohlo stát něco podobného.“

Ve dnech předcházejících 19. prosinci byli demokraté jako v obležení. Byly jim zabaveny telefony i počítače, byly jim odebrány pasy, sdělovací prostředky stojící na jejich straně byly uzavřeny. Sikorski a další Poláci si vzpomínají na zavedení stanného práva v jejich zemi v prosinci 1981. Tehdy, stejně jako dnes v Bělorusku, byli lidé uprostřed zimy zatýkáni – lidé jednoduše mizeli. Lukašenkovy státní sdělovací prostředky vykreslují demokraty jako bandity, sabotéry, narkomany a teroristy. Sám diktátor prohlásil: „Tak to je. Varoval jsem vás, že pokud začnou nějaké nepokoje, máme dost sil. Lidi, zapletli jste se s padouchem. Já se nehodlám schovávat někde ve sklepě. Takže s tím skoncujme. Tady nebude žádná ztřeštěná demokracie.“

Anna Gerasimovová věří, že Lukašenko udělal „obrovskou chybu“, protože dnes je demokratická opozice stmelená dohromady jako nikdy předtím. Jedna advokátka věnující se ochraně lidských práv říká: „Dokonce i normální lidé se probudili a přicházejí, aby nám pomohli.“ „Normálními lidmi“ myslí řadové občany, kteří se nikdy předtím v demokratickém hnutí neangažovali. „Ptají se: Co bychom teď měli dělat?“, dodává advokátka. „Jsem na náš národ hrdá. Konečně máme odvahu a schopnosti ukázat, že náš názor musí být brán v potaz.“

Běloruští demokraté se přimlouvají za více sankcí ze strany Západu, za to, aby byl na Lukašenka vyvinut co největší tlak. „Jedině tímto způsobem jej lze zasáhnout,“ říká zmíněná advokátka. Sikorski o Bělorusku hovoří jako o „evropské Kubě“. Co tím má na mysli? Především, „[vůči Bělorusku] neexistuje žádná dobrá politika, neexistují žádná jednoduchá řešení“. Lukašenko se obrátil zády k Západu, stejně jako ke svému vlastnímu národu. S Moskvou v zádech je jeho pozice relativně bezpečná. Ale co když moskevské zdroje znovu vyschnou? Ať si Lukašenko nese všechny následky, říkají demokraté, a Západ ať ani nepomýšlí na jeho záchranu. „Normální, civilizované země neuzavírají žádné dohody s diktátory, kteří tyranizují vlastní národ,“ prohlašuje naše advokátka.

Všichni v opozici souhlasí s tím, že nasazený tvrdý kurs ukazuje jednu věc: Lukašenko má strach. Volby jej vyděsily. Každý v Bělorusku ví, že je ve skutečnosti prohrál. Je odsouzen k záhubě. Přijde čas, kdy v Evropě již nebude žádný diktátor (dokud se neobjeví nějaký další). Je tu ale také špatná zpráva: než Lukašenko padne, což se jistě stane, může ještě rozbít mnoho hlav a zničit spousty životů.

Jay Nordlinger je vedoucím redaktorem časopisu National Review. Věnuje se především otázkám lidských práv se zvláštním zaměřením na Čínu a Kubu. Je rovněž hudebním kritikem – v dobách jeho existence psal pro časopis New York Sun, v současnosti píše o klasické hudbě pro časopis The New Criterion.

Z anglického originálu „Belarus, assaulted“ publikovaného v časopisu National Review, February 7, 2011, s. 24-27, přeložil Jaromír Žegklitz.

Jeden příspěvek - ZNÁSILNĚNÉ BĚLORUSKO (Bulletin č.237)

  1. Felix : 1.9.2011 v 14.13

    to zpropadené Bělorusko trápí steně jako Občanský institut a Evropskou unii. Prostě je to jedno z hlavních témat dneška.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?