ZLOČIN, DROGY, SOCIÁLNÍ PODPORA A DALŠÍ DOBRÉ ZPRÁVY

27.10.2008
Peter WEHNER – Yuval LEVIN

Před patnácti lety obcházel americkou krajinou hluboký pesimismus. Vznikal v různých oblastech, měl různé formy a vyjmenovával na podporu své chmurné diagnózy řadu různých symptomů – vojenských, hospodářských, sociálních, kulturních a duchovních. Pro některé autory, jako je yaleský historik Paul Kennedy, byly americké závazky v cizině – jež nazýval „imperiálním přetížením“ – jistou předzvěstí postupujícího národního úpadku. Jiní, jako levicový literární kritik Alfred Kazin, mluvili o dalekosáhlém kolapsu domácí morálky, jen částečně skrytém za „nebývalou technologickou mocí a vědeckým pokrokem“. Na druhé straně politického spektra souhlasil s Kazinem James W. Michaels, redaktor časopisu Forbes, když zahajoval sympozium k 75. výročí tohoto časopisu prohlášením, že americkou situací je mravní a kulturní „zmatek“:

Zatímco média žvaní o potřebě ekonomických změn, tito vážení intelektuálové [na symposiu časopisu Forbes] se znepokojují našimi dušemi. Vydrží lidské pokolení prosperitu? Není americký experiment svobody a rovných příležitostí morálně zbankrotovaný? … Není to hospodářský systém, co potřebuje upevnit. … Je to náš hodnotový systém.

Pokud šlo o společenskou realitu za tímto obecným pocitem úpadku, řada konzervativních komentátorů se snažila kvantifikovat a analyzovat dosažitelná fakta; přitom se soustřeďovali zvláště na oblast zločinu, závislost na podporách a nemanželské děti. Nejvýznamnější postavou tohoto úsilí byl William J. Bennett, který v březnu 1993 vydal zprávu s názvem The Index of Leasing Cultural Indicators (Peter Wehner tehdy s Bennettem spolupracoval a pomáhal s přípravou zprávy).

V průběhu posledních tří desetiletí, psal Bennett, zažívají Spojené státy „zásadní společenský úpadek“. Jednoznačně pro to svědčila fakta. Od roku 1960 zaznamenaly násilné zločiny nárůst o 500 %, nemanželsky narozených dětí přibylo o 400 %, procento dětí na podpoře se ztrojnásobilo; ztrojnásobila se i sebevražednost mladistvých, zdvojnásobil se počet rozvodů a výsledky testů SAT (Scholastic Assessment Test (SAT) je přijímací test na vyšší školy (pozn. překl.) klesly o 70 bodů. Pro Bennetta z toho plynul jednoznačný výsledek: „Síly společenského rozvratu [v Americe] se vyrovnají silám společenské soudržnosti a v některých případech je i předstihují.“

Dá se něco dělat pro to, aby se tento pád zastavil nebo zvrátil? Jen nemnozí tu viděli nějakou naději. Policy Review, časopis vydávaný Heritage Foundation, napsal v roce 1994: „Americké sociální patologie se zhoršují, a to přesvědčilo mnohé lidi na obou stranách politického spektra, že hluboký kulturní úpadek nemá v současné době žádné východisko.“ Kniha Roberta H. Borka Slouching Toward Gomorrha z roku 1996 to formulovala nejostřeji:

Do těchto patologií se snadno padá a těžko se z nich vymaňuje. Není shoda o tom, jak je léčit. A může se stát, že – až zjistíme, jaká opatření jsou nezbytná – demokratický národ je nebude schopen učinit.

Bork shrnuje, že je třeba „vzít vážně v úvahu možnost, že se pro změnu směřování naší kultury nic nepodnikne a že dnešní degenerace se bude jen zhoršovat“.

Ale cestou do Gomory se stala zvláštní věc. Právě když z bouřkových mračen začínalo hřmít, začala se obloha rozjasňovat. A dnes, patnáct let po těchto dobře zdůvodněných a krajně naléhavých varováních, se v naprosté většině sociálních indikátorů projevují zřetelná zlepšení: v některých oblastech, jako jsou zločinnost a závislost na sociálních dávkách, se odehrály zásadní změny k lepšímu. To, že k tomu došlo, je velmi povzbuzující: ale neméně důležité je, proč k tomu došlo a co se z toho můžeme naučit.

V řadě klíčových kategorií jsme od roku 1990 získali resp. znovuzískali půdu pod nohama, a to v ohromujícím rozsahu. Zejména zločinnost prudce poklesla. Podle Národního přehledu obětí zločinu (National Crime Victimization Survey – NCVS) počet násilných a majetkových trestných činů mezi lety 1993 a 2005 prudce klesl a dosáhl nejnižší úrovně od roku 1973 (což je první rok, pro který tato data máme). Poslední údaje FBI, jež hodnotí zločinnost jinak než NCVS, ukazují sice zvýšení násilných trestných činů v posledních dvou letech – zvláště ve městech, jako jsou Baltimore, Boston, Philadelphia a Washington D.C. –, ale přesto je celkový počet hluboko pod úrovní poloviny devadesátých let.

Užívání drog u mladistvých , jež po celá devadesátá léta stoupalo, nyní kleslo o impozantních 23 % a u některých drog dokonce ještě více. Užívání extáze a LSD kleslo o 50 % , u metamfetaminů téměř o tolik, užívání steroidů kleslo o 20 %.

Pak tu máme sociální dávky. Od svého vrcholu v roce 1994 klesl počet příjemců celonárodních dávek o více než 60 %. Prakticky každý stát Unie zredukoval svou zátěž o víc než 90 %. Nejenže počty lidí na podpoře klesly, ale od začátku působnosti zákona o reformě sociální podpory klesl rozsah obecné chudoby, dětské chudoby, černošské dětské chudoby a dětského hladovění, zatímco zaměstnanost svobodných matek stoupla.

Klesl i počet potratů. Vrcholem tu byl rok 1990 s 1,6 milionu provedených potratů; pak tento počet klesl pod 1,3 milionu, což je nejméně od rozhodnutí v případu Roe vs. Wade, jež tuto praktiku legalizovalo. Počet rozvodů je dnes nejnižší od roku 1970.

Výsledky vzdělanostních testů se zlepšují. Na začátku tohoto roku Národní hodnocení pokroku ve vzdělávání (National Assessment of Educational Progress – NAEP) hlásilo, že čtvrťáci a osmáci se stále zlepšují v matematice a čtvrťáci se zlepšili ve čtení. Jiná hodnocení ukazují, že absolventi čtvrté a dvanácté třídy jsou citelně lepší v předmětu „americké dějiny“. Černoši a Hispánci se také výrazně zlepšují, i když rozdíly oproti bělochům přetrvávají. Počet těch, kdo nedokončili povinnou školu, je pod 10 %, což je nejlepší výsledek za 30 let. Výsledky testů SAT jsou v roce 2005 o 8 bodů lepší než v roce 1993, jak to uveřejnil Bennet ve svém Indexu.

Obecněji vidíme významný pokrok v kritických oblastech chování mládeže. Od roku 1991 (vrchol) klesl počet těhotenství mladistvých o 35 %. Počet středoškoláků, kteří už měli sexuální styk, klesl o 10 %. Požívání alkoholu od roku 1996 výrazně kleslo – o 10-35 % podle ročníků – a alkoholových mejdanů je nejméně v zaznamenané historii. Totéž platí o kuřáctví u dospívajících.

John P. Walter, ředitel Kanceláře pro národní politiku kontroly drog, to shrnul do pregnantní věty: „Ve všech směrech chování mladých lidí vidíme, že jdou zdravým směrem“.

Samozřejmě nenastala nirvána. Výsledky nejsou ještě bezpečné a mohou se snadno zvrátit. Nesmíme také zapomínat na to, že zlepšení nastalo po téměř třech desetiletích téměř plynulého volného pádu. Patologie, jež nás ovlivňují, jsou stále vážné a zdá se, že odolávají jinak zlepšujícím se trendům.

Například naše populární kultura zůstává v mnoha ohledech žumpou násilí a vulgárnosti. „Jemný nihilismus“ a kulturní relativismus, o němž psal koncem osmdesátých let tak výrazně Allan Bloom, jsou stále přítomny a současně je mnoho našich špičkových universit oddáno radikálně levicové ideologii. Spojení těchto dvou syndromů je dnes možná rozšířenější než dříve.

Snad nejdůležitější je, že některé z nejpodstatnějších sociálních indikátorů – které se týkají stavu a síly americké rodiny – se stále nedaří obrátit k lepšímu. I když klesl počet porodů u mladistvých, nemanželské porody dosáhly v roce 2005 absolutního vrcholu: 37 %. Více než polovinu manželství předchází kohabitace a počet sňatků klesl od roku 1970 téměř o polovinu.

Pro život každé společnosti je ústředním bodem postavení rodiny. Tento fakt sám zdůrazňuje uvedené statistiky a vážně komplikuje obraz dramatického pokroku v jiných oblastech. Tyto dva striktně odlišné trendy, porovnáme-li je, by nás měly vést k úvahám o určitých obecných předpokladech o interakcích a změnách v naší kultuře, chování, rodině a společnosti.

Nejnápadnějším momentem na celém tomto obrazu je mimořádný obrat téměř ve všech oblastech – až na rodinu. Pokrok, jehož jsme byli za posledních 15 let svědky, je impozantní, nepopiratelný a přesahuje to, co by většina lidí považovala za možné. Je třeba říci, že tohle nikdo na počátku 90. let nepředpokládal. Jak se to tedy stalo?

Je zřejmé, že nestačí jediné vysvětlení. Dlouhodobé změny vládní politiky se zkombinovaly s více nebo méně simultánními posuny postojů veřejnosti, navzájem se podporovaly a posilovaly. Začneme se změnami v dlouhodobé politice, protože pokud uplynulých 15 let něco prokazuje, je to schopnost dlouhodobě založené, správně pochopené politiky ovlivňovat kulturu.

Zákon o reformě sociální podpory z roku 1996 byl nejdramatičtější a nejúspěšnější sociální inovací za desítky let: zvrátil 60 let federální politiky, jež se stala nejen neužitečnou, ale přímo kontraproduktivní. Tento zákon v zásadě ukončil právní nárok na federálně financované sociální podpory, stanovil pětiletou lhůtu na jejich pobírání a přinutil značné procento jejich příjemců, aby si hledali a získali práci.

Když byl zákon projednáván, předpovídali především liberálové, že nastane exploze chudoby a hladu. Rychle se ukázalo, že nikoli. I státní dávky prudce poklesly – a chudoba se nezvýšila, ale snížila. Reforma sociálních podpor vyslala jasné, zřetelné poselství: vyšší nároky vedou k lepším výsledkům. Místo aby se vzdávala naděje na záchranu chudých, předpokládá nová politika, že zdraví mohou pracovat, očekává, že budou pracovat a věří, že na tom budou lépe – hmotně i jinak. U každého takovéhoto dílčího opatření se ukázalo, že jeho tvůrci měli pravdu. Jestliže – jak napsala v devadesátých letech historička Gertruda Himmelfarbová – naše stará sociální politika „dokázala demoralizovat celou společnost“, nová politika ji re-moralizovala.

Také u zločinnosti se v devadesátých letech osvědčilo cosi jako politická revoluce. Novátoři, jakými byli v New Yorku starosta Rudolf Giuliani a jeho policejní šéf William Bratton, uplatnili metody a pojetí, jež rozvinuli James Q. Wilson, Georgie L. Kellin a další, prosadili vůči zločinu přístup „nulové tolerance“, který rychle přejala další města a státy. Počet zadržených se zvýšil, hlídkování se zpřísnilo, postih trestných činů se zrychlil, vzorce kriminálního chování byly identifikovány účinněji – a to všechno posílilo dvojí cíl intervence a prevence. Podobné výsledky měly programy jako „Partnerství pro snížení násilí u mládeže“ ve Filadelfii, kde spolupráce městských agentur stlačila dolů počty vražd v nejnásilničtějších částech města, když se soustředila na mladé lidi, u nichž nejvíc hrozilo, že budou zabíjet nebo budou zabiti.

I pokrok, který jsme udělali v postupu proti drogám, je ze značné části výsledkem reformní vládní politiky. Koncem osmdesátých let, na vrcholu epidemie cracku, se drogy jevily jako nejvážnější domácí problém a byly hlavním tématem prvního televizního projevu presidenta George Bushe staršího. Namísto roztříštěného přístupu, který se soustředil tu na jeden, tu na druhý moment řetězce distribuce a požívání drog, prosadil Bush integrovaný přístup, který vyvinul tlak na všech frontách: v trestním postihu, v prevenci, v léčbě, v zákazech i ve výchově. Kritickým prvkem této kampaně bylo burcování veřejnosti, soustředěné na výslovně morální argument, že požívání drog degraduje charakter člověka.

Důsledky se dostavily rychle. Zatímco v sedmdesátých letech viděla veřejnost v drogách cosi osvobozujícího a skvělého, koncem osmdesátých let je začala chápat jako nebezpečné a hloupé. Za Clintonova presidentství drogy ustoupily z veřejné pozornosti, ale jakmile se národní politika vrátila k předchozí efektivitě, začaly statistiky odrážet povzbudivé výsledky.

Ve vzdělávání se vláda na všech úrovních soustředila na testování, zodpovědnost a transparentnost, což nepochybně způsobilo rozdíly. Každý stát nyní uplatňuje své akademické standardy, které ještě nejsou vždy dost vysoké, ale poskytují měřítko podle identifikovatelných hledisek. I když detaily plánu Bushovy administrativy „Žádné dítě nesmí zaostávat“ byly možná kontroverzní, jako obecný přístup byl tento plán široce přijat – a vykázal výsledky. Současně nárůst charterových škol (Charterové školy jsou školy svěřené učitelskému sboru, který rozhoduje o osnovách a formách výuky (pozn. překl.) a veřejně financovaných programů volby školy i nástup „virtuálního“ vzdělávání vytvořil pro americké rodiny větší možnost volby.

Pokud jde o pokles počtu potratů, zdá se, že nebyl ovlivněn ani tak politikou, jako změnami ve veřejné debatě a především odpovědnějšími přístupy mládeže. Před dvaceti lety změnili vůdci hnutí pro život svou rétoriku a začali bojovat opatrněji. I když byl nesporný problém potratů částečným porodem zákonně upraven až v roce 2003, ovlivnil potratovou debatu už v devadesátých letech a vytvořila se větší podpora pro umírněnou pozici „pro život“. Také propotratová levice zmírnila svou rétoriku, protože si uvědomila, že opatrnější přístup obsažený ve slibu Billa Clintona „učinit potraty bezpečnými, legálními a vzácnými“ snáze získá podporu. Tak byly extrémnější argumenty pro neomezená potratová práva odsunuty stranou.

Svou roli tu sehrály i další faktory, včetně úsilí skupin obhájců života pomáhat ženám při nechtěném těhotenství, větší dostupnosti kontroly početí a pokroku ve vědeckém poznání vývoje plodu. K tomu přispěla i sonografie, jež umožňuje rodičům pozorovat vývoj dítěte a jeho lidskou podobu už v časných stádiích. Souhrnně řečeno, proměnila se nejen veřejná diskuse o potratu, ale nejdále se dostali mladí Američané – v září ukázal výzkum Harrisonova centra, že největší odpor proti praxi potratů mají mladí Američané od 18 do 30 let. Tento trend bude pravděpodobně pokračovat.

U problému potratů se už dostáváme ke změnám, jež nezpůsobila ani tak vládní politika, jako veřejná (mnohdy bouřlivá) debata a pomalý, podpovrchový posun ve společenských přístupech. Totéž lze říci o poklesu rozvodovosti, který probíhá už několik desetiletí. Je to nejnápadnější na změně postojů u vzdělaných Američanů, jejichž názory na tuto věc jsou dnes mnohem méně permisivní.

Jak se to stalo? Podle Brada Wilcoxe z Virginské university přijali vysokoškolsky vzdělaní Američané z médií, z náboženských institucí, z občanských sdružení i z vlastní zkušenosti názor, že dětem se daří nejlépe, když se narodí rodičům žijícím v manželství a ti je také vychovávají. Proto jsou vzdělanější Američané stále více ochotni přinášet oběti nezbytné pro to, aby zůstali v manželství – v zájmu vlastním i v zájmu svých dětí.

Wilcox uvádí další dvě skutečnosti, jež dokreslují klesající počet rozvodů. Jednak dnes vidíme jen velmi málo manželství dospívajících, což je dobré jednak pro dospívající, kteří nejsou připraveni na břemena manželského života, ale i pro instituci manželství obecně, protože manželé, jimž je přes dvacet nebo přes třicet, více oceňují stabilitu. Dále se manželství stává selektivnějším. Když lidé vstupující do manželství mají větší příjem, více sociálních dovedností, více si manželství cení a mají více pro-manželské smýšlení, je u nich rozvod méně pravděpodobný.

Potud je všechno dobré. Problémem je, že to všechno platí jen pro lidi s vyšším vzděláním. Mezi méně vzdělanými Američany se počet rozvodů nesnížil. A tady znovu narážíme na klubko problémů spojených s rodinou, kde – jak jsme viděli – zůstávají indikátory tvrdošíjně a záhadně znepokojivé.

Jak vysvětlit anomální absenci zlepšení, nebo – přesněji – stále se zrychlující pokles počtu uzavíraných manželství, nárůst kohabitace a počtu mimomanželsky narozených dětí? A předpokládejme, že bychom v roce 1992 věděli, že obraz těchto zásadních otázek manželství bude v roce 2007 stejně temný, ne-li temnější. Neočekávali bychom také podobně bezútěšný stav v souvisejících oblastech zločinu, užívání drog, závislosti na podporách, vzdělání, sexuální aktivity mladistvých, sebevražednosti mladistvých, potratů a chudoby?

Tato souvislost stála za mnoha chmurnými předpověďmi počátku devadesátých let. V roce 1993, kdy celonárodní údaje o počtu mimomanželských dětí ukazovaly hodnotu 30 % (do roku 2005, jak jsme uvedli, stoupl tento podíl na 37 %), napsal sociolog Charles Murray do Wall Street Journal, že se „na nás co nevidět zřítí obloha“.

Murray přitom není žádný zarytý pesimista. Byl to jeho přístup ke kultuře závislosti, vyjádřený v knize Losing Ground z roku 1984, který se stal základem intelektuální práce, jež způsobila dramatické úspěchy v politice podpor; právě on je svým způsobem otcem reformního zákona z roku 1996. Ale tak jako mnozí další předpokládal, že zvyšující se počet mimomanželských dětí bude – i s dalšími sociálními patologiemi – nadále stoupat. „Mimomanželská narození jsou nejdůležitějším sociálním problémem naší doby,“ napsal, „důležitějším než zločinnost, drogy, chudoba, negramotnost, podpory a bezdomovectví, protože jsou hnacím motorem všeho ostatního“ (kurziva autoři článku).

Murray měl asi pravdu v tom, že mimomanželská narození jsou důležitá. Ale – jako jiní – se mýlil v tom, že způsobují všechno ostatní. Za minulých patnáct let se sice americká rodina dále oslabila, ale všechny ostatní sociální indikátory se zlepšily.

Murrayho tvrzení možná dlouhodobě platí; v současnosti počet mimomanželských narození zpochybňuje kulturní obnovu, na kterou jsme hrdí. Je také možné, že dalekosáhlé zlepšení kulturních přístupů se projeví i na rodině a pomůže snížit zdánlivě nezastavitelný růst mimomanželských narození. Nebo se neosvědčí ani jeden z těchto předpokladů a místo toho se ukáže, že zlepšující se sociální faktory v jiných oblastech pomohou kompenzovat trvalé škody, jež způsobují jednotlivcům rozvrácené rodiny nebo rodiny, jež nikdy nevznikly.

Faktem je, že nevíme všechno, a že z vývoje posledních patnácti let nemůžeme vyvozovat jednoznačné závěry o budoucnosti. Žádný trend nevydrží dlouho a každé pravidlo má své výjimky. To však neznamená, že jsme se o ničem nepoučili nebo že nemůžeme ze své zkušenosti vyvodit dlouhodobou lekci.

Především v posledních patnácti letech těžíme z toho, že v předchozích rocích tu byli přesní pozorovatelé, kteří poctivě hodnotili to, kam jsme se dostali a jak je to špatné. To byl nepochybně první krok k možné obnově. Národ včas, a za silného vedení, přijal jejich rady, stanovil si moudrou veřejnou politiku a energicky a rezolutně ji uplatňoval. Legislativa přitom nebyla zdaleka jediným činitelem, jenž způsobil tento pokrok, ale hrála formativní roli. Nemalý počet našich kulturních problémů byl vyhrocen špatnou politikou; lepší politika to zlepšila. Dlouhodobě také pomohla utvářet mravní cítění k lepšímu.

Poučili jsme se také, že pokrok může být rychlejší, než by si lidé mysleli. Navzdory dobré práci, kterou odvedli ti, kdo věří, že skromnost, skepse a sebeomezení jsou předpokladem zdravé politiky, se ukazuje, že někdy je třeba se statečně rozejít s minulostí. Vždycky jsou tu nezamýšlené důsledky, ale ani ty nemusí vždycky vést k horšímu a vyhlídka na takové důsledky by nám neměla bránit v jednání. Reforma může uspět, i když máme skromné možnosti a realisticky si uvědomujeme meze politiky. Daniel P. Moynihan, který měl v řadě věcí pravdu, se mýlil, když napsal, že „hrůza“ reformy sociální podpory přinese „odporné“ důsledky.

A poučili jsme se, že fatalismus je pastí. Koncem devadesátých let vydal Paul Weyrich, zakladatel „náboženské pravice“, otevřený dopis, kde psal, že Amerika „uvízla v kulturním kolapsu historických proporcí, v kolapsu tak zásadním, že přesahuje politiku“. Tváří v tvář pádu „do čehosi, co se blíží barbarství“ nabádal Weyrich věřící lidi k přijetí „strategie separace“. Napsal: „Potřebujeme jakousi karanténu“.

Ale taková separace nebo karanténa nejsou možné: nemáme bezpečný přístav, kam bychom se stáhli. Ani ho nepotřebujeme. Problémy, jež se v určitou chvíli jeví jako neřešitelné – násilí a nepořádek, škodlivé a bezohledné chování – mohou vést, a dokonce rychle, ke správné politice a k odhodlanému občanství. Lidské problémy vyplývají z lidských selhání a lze je přinejmenším zčásti zlepšit lidskou vynalézavostí.

Ostatně kultura sama vykazuje vzestupy a sestupy stejně jako ekonomika. V knize The Great Disruption (1999) citoval Francis Fukuyama historické příklady společností, jež prošly morálním úpadkem, po němž následovalo mravní zotavení. Také v našem případě, tvrdil, důsledky kulturního rozpadu šedesátých let už uvedly do pohybu a umožnily nové hodnocení a ozdravení společenských a mravních norem. Taková obnova mravních norem se nemusí odehrát ve všech společenských třídách najednou. V některých případech se uchytí v jedné vrstvě a v jiné ne. Je to jen částečný pokrok, ale přesto pokrok.

Navzdory stálým anomáliím a krokům zpět už dochází k určité obnově norem, jež je za posledních patnáct let ve společnosti patrná, a je fascinující sledovat, v čích srdcích se zachytila nejsilněji. V přístupech ke vzdělání, k drogám, k potratům, k náboženství, k manželství a rozvodu je současná mladá generace teenagerů a mladých dospělých konzervativnější než jejich bezprostřední předchůdci. Všem, kdo už odepsali americkou společnost jako nenávratně zkaženou a bezcílnou, připomínají tito mladí lidé neomezené vnitřní zdroje, jež zde stále máme, a stále překvapivou houževnatost národa.

Peter Wehner, donedávna ředitel sekce strategických iniciativ Bílého domu, pracuje v Ethics and Public Policy Center ve Washingtonu, D.C.
Yuval Levin pracuje v Ethics and Public Policy Center ve Washingtonu, D.C. a je redaktorem časopisu New Atlantis.

Z anglického originálu „Crime, Drugs, Welfare – and Other Good News“ publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 124, No. 5, December 2007, 19-24, přeložila Michaela Freiová.

Příspěvků : 2 - ZLOČIN, DROGY, SOCIÁLNÍ PODPORA A DALŠÍ DOBRÉ ZPRÁVY

  1. nnn : 2.11.2008 v 21.52

    viléme, nenávist je především v tobě

  2. Vilém : 28.10.2008 v 0.39

    Bude velmi zajímavé sledovat, jaké dopady na americkou vzteklou nesnášenlivost (což je realistické označení údajně konzervativních postojů) bude mít ekonomická krize, zejména skutečnost, že společenské skupiny, které se profilovaly jako nositelé úspěchu, pracovitosti, dravosti, individualismu, a nezávislosti na státu, najednou kvílí jako zfetovaní žebráci a rabují americký rozpočet v situaci, kdy budou jejich vinou nezbytné masivní výdaje na skutečně potřebné.
    V souběhu s novou administrativou, velmi pravděpodobně nesrovnatelně racionálnější a humánnější než zbankrotovaná vláda krvelačného psychotika Bushe, to vzbuzuje oprávněnou naději, že politice založené na primitivnosti, černobílém vidění, davové psychóze a nenávistné manipulaci se v USA příštích několik desetiletí dařit nebude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?