Zchlaďte tu oteplovací mánii! Recenze knihy Nigela Lawsona An appeal to reason

11.8.2009
Karel Dyba

Bývalý ministr energetiky a ministr financí ve vládě Margaret Thatcherové a současný člen britské Horní sněmovny Nigel Lawson napsal stostránkovou kritiku současné hysterie kolem globálního oteplování.

K tomu musíme přidat dvacet dvě strany odkazů či poznámek, kterými podpírá svoji argumentaci, devět stran bibliografických referencí a osmistránkový index. Lord Lawson nemá iluze o tom, že jeho argumentace může změnit názory „pravověrných”, ale je přesvědčen, že je většina těch, kteří jsou přístupni rozumové debatě a již se dosud nerozhodli, na kterou stranu se přidat. Pro tyto čtenáře napsal svoji knížku.

Stojí za připomenutí, že mnoho nakladatelství ve Velké Britanii odmítlo Lawsonovu knihu publikovat z obav, že je tak „politicky nekorektní” (tj. že jde tak proti převládajícímu názoru), že to bude propadák.

Nigel Lawson odmítá hovořit o klimatické změně, říká, že je to jen vyhýbavý, „lasičkovitý” termín, který může laického čtenáře tak zmást, že bude považovat každý neobvyklý výkyv počasí za důsledek globálního oteplování. Klimatické změny jsou totiž věčné, dochází k nim i z důvodů, které vůbec nesouvisejí s teplotou Země a už vůbec ne s lidskou aktivitou. Navíc jim rozumíme jen nedokonale. Proto Lawson používá v knize hlavně termín “globální oteplování”. O jeho omezení koneckonců i všem pravověrným jde; jen to je předmětem jejich „boje” proti klimatickým změnám.

Nigel Lawson není klimatolog stejně jako mnoho jiných, kteří se k otázce globálního oteplování vyslovují. Říká ale, že klimatologové a jejich zkoumání, co se s teplotou Země děje a proč, představují jen začátek analýzy. Klimatologové nemohou navrhovat, co mají vlády s oteplováním Země dělat. K tomu je nutné rozumět ekonomii, metodám modelování a předvídání, ale i ekonomické analýze výnosů a nákladů. Ani to však nestačí: do rozhodování nutně vstupuje politická úvaha včetně „spravedlivé” distribuce výnosů a nákladů na omezování růstu globálního oteplování mezi jednotlivé státy. To je obzvláště komplexní problém. Navíc otázka globálního oteplování má i nezanedbatelný etický aspekt (viz dále).

Na alarmisty s jejich zbraněmi

V první kapitole Nigel Lawson shrnuje poznatky klimatologů, aby ukázal, že ani v rovině vědecké, uvnitř obce klimatologů, otázka globálního oteplování, tj. co ho způsobuje a do jaké míry k tomu přispívá činnost člověka, není jednou provždy „vyřešena”, jak tvrdí obec věřících. Připomíná, že kromě jiného existuje i problém různé spolehlivosti prvotních dat z různých částí světa a otázka, jak je zprůměrovat. Další komplikací je, že měřící stanice jsou většinou v blízkosti nebo uvnitř městských aglomerací a

určitý vzestup teploty zemského povrchu je vyvolán nárůstem urbanizace, a nemá tak žádnou souvislost s nárůstem skleníkových plynů v atmosféře.

Nigel Lawson nicméně považuje za vědecky prokázané, že během dvacátého století došlo k vzestupu množství skleníkových plynů v atmosféře a že koncentrace CO2 v ovzduší se zvýšila o více než 30 %. Podobně považuje za vědecky prokázané, že tento nárůst CO2 přispěl k určitému nárůstu globální teploty ve 20. století. Klíčová a mnohem složitější otázka, zatížená velkou nejistotou, je však velikost tohoto příspěvku. Odpověď na tuto otázku ovlivňuje zásadním způsobem predikci globální teploty i případné výpočty nákladů na opatření, kterými by se mělo zamezit jejímu nárůstu. Autoritativní shrnutí tzv. konvenčních znalostí o daném problému podávají zprávy Mezivládního panelu k otázkám klimatických změn (IPCC) při OSN. Proto Nigel Lawson považuje za užitečné s jejich texty pracovat, i když si je vědom, že představitelé panelu vědomě překročili zadaný úkol shromáždit a analyzovat fakta a zmutovali do jakési nátlakové skupiny. Chce totiž porazit alarmisty rozebráním produktu z jejich vlastní dílny. Poukazuje na slabiny, resp. vnitřní rozpory použitých, velmi složitých počítačových modelů klimatu, které ukazují značné diskrepance mezi skutečností a modelovým odhadem v uplynulém století. Připomíná, že dodatečná vysvětlení diskrepancí jsou zatížena značnou nejistotou a subjektivností, tedy přáním prokázat, co autoři chtějí prokázat. Navíc v první dekádě tohoto století, tj. data za období 2001–2007, neukazují žádný trend vzestupu globální teploty, i když tato léta jsou charakterizována nejrychlejším nárůstem objemu CO2 v historii. Modely klimatologů tuto situaci nepředpovídaly.

Za zmínku stojí Lawsonův rozbor tzv. hokejkového grafu globální teploty sestaveného z dat za posledních tisíc let a záměrně zkreslujícího skutečnost selektivním výběrem dat a použitím nesprávné statistické metodiky, aby se prokázalo, že prudký vzestup teploty země ve dvacátém století (čepel hokejky) musel být způsoben industrializací. Všichni věřící tuto návnadu s chutí spolkli. (Na tento trik naskočila i britská vláda, neboť, jak říká Nigel Lawson, hokejka měla prominentní úlohu v Bílé knize k energetice, kterou vyprodukovala Blairova vláda v roce 2003.) IPCC pak v tichosti hokejkový mýtus vypustil ze své zprávy v roce 2007. Podobně, říká Nigel Lawson, s fakty s reálného světa pracuje Al Gore ve své „hokejce”, kdy vybírá rozinky tak, aby prokázaly jeho dané “globálně ohřívací” vidění.

O známé Sternově zprávě, publikované v roce 2006, Lawson říká, že jde „o propagační cvičení na podporu předem určeného záměru britské vlády hrát vůdčí roli ve světě, co se týče klimatických změn”. Vzhledem k tomu, i když Sternova zpráva obsahuje mnoho zajímavého, její závěry ani argumentace nemají meritorní charakter.

Ve druhé kapitole Nigel Lawson cupuje modelovou předpověď nárůstu koncentrace CO2 v atmosféře, prezentovanou panelem IPCC, a z toho údajně vyplývající nárůst teploty zemského povrchu v následujících sto letech. Z této změny teploty IPCC vyvozuje pravděpodobný rozměr nepříznivých dopadů na zásobování vodou, ekosystémy, dostatek potravin, přímořská území a zdraví lidí. Součet těchto hlavních dopadů pak dává odhad celkového netto dopadu, resp. nákladu/ztráty plynoucích pro světovou ekonomiku z titulu globálního oteplení. Nigel Lawson přesvědčivě argumentuje, že tento odhad netto nákladů je nadhodnocen, poněvadž jsou podceněny kladné dopady, resp. výnosy z případného oteplení, jakož i schopnost adaptace lidstva na případný nárůst teploty Země.

Na okraj Nigel Lawson dodává, jak absurdní jsou pokusy předvídat, jak svět bude vypadat za sto let, a připomíná, že IPCC text nejednou projektuje až s tisíciletou vyhlídkou – což je absurdita na entou – a na tomto základě staví arsenál vážně míněných doporučení pro politická rozhodnutí.

Klíčové slovo: adaptace

Jaký je tedy skutečný celkový náklad/ztráta pro budoucí generace z ohřáté zeměkoule v případě, že žádná opatření na omezení emisí CO2 nebudou v současnosti přijata? Jaký je skutečný rozměr oné katastrofy, která by měla dopadnout na budoucí generace, když necháme zeměkouli skutečně ohřát v tomto století až o 4 % oproti odhadu průměrné teploty Země za období let 1980-1999? IPCC říká, že na konci 21. století tento náklad/ztráta z ohřátí zeměkoule může být až 5 % světového hrubého domácího produktu, což je jistě absolutně velmi vysoké číslo. Navíc by byly více postiženy rozvojové země než průmyslově vyspělý svět. Předpokládejme tedy, říká Nigel Lawson, že pro rozvojové země tato ztráta může být až 10 % HDP a pro vyspělé země jen 3 % HDP. Dále vezměme čísla o předpokládaném ročním tempu růstu HDP na hlavu ze zprávy IPCC, na kterých jsou postaveny výpočty IPCC o vzestupu emisí CO2, a tudíž i předpokládaný nárůst oteplení Země. Pak na konci tohoto století, při předpokládaných horních hranicích možných ztrát HDP, na tom bude generace dětí našich dětí ve vyspělém světě jen 2,6krát lépe, než jsme na tom my dnes, místo aby to bylo 2,7krát. Jejich současníci v rozvojovém světě na tom budou jen 8,5krát lépe místo 9,5krát.

Každopádně však i 8,5násobné zlepšení znamená, že by na tom lidé v dnešním rozvojovém světě měli být za sto let lépe, než jsme dnes na tom my, tj. lidé v dnešních průmyslově vyspělých zemích. A to je skutečný rozměr největší existenciální hrozby ohrožující lidstvo, říká Nigel Lawson, v případě, že současníci budou pokračovat v „business-as-usual” a nechají svět během tohoto století ohřívat o zhruba 4 %. Otázka tedy zní, zda lze dnešní generaci a její děti realisticky žádat o oběť v podobě ztráty HDP v současnosti (tedy ztráty na jejich životní úrovni) ve prospěch generace žijící o sto let později, která bude mnohem bohatší, než jsou oni dnes, což platí nejen pro rozvinuté země, ale i pro rozvojové země. Nigel Lawson si myslí, že je to nejen politicky nerealistické, ale v případě rozvojových zemí i prakticky nemožné. Navíc, jak dodává, by to bylo nanejvýš nemorální.

Ve třetí kapitole Nigel Lawson upozorňuje na zásadní podcenění lidské schopnosti adaptovat se na měnící se existenční podmínky, kterého se dopustil jak IPCC, tak i zpráva sira Sterna. Přitom adaptační kapacita je z velké části autonomní, tj. probíhá pod tlakem měnících se tržních situací. (Byť podle Nigela Lawsona jistý prostor pro vládní zásahy v této oblasti existuje, zejména jako případná pomoc rozvinutých zemí chudým přímořským oblastem.) Adaptaci je nutné chápat jako záměrnou, podstatně levnější alternativu konvenčně přijímané politiky kontroly globálního oteplení cestou omezení emisí CO2. Nigel Lawson uvádí, že existuje řada důvodů, proč je adaptace mnohem efektivnější alternativa. Jde o to, že prakticky všechna nebezpečí, jako je sucho, hlad, nemoci, zátopy nízko položených pobřeží apod., které podle ICPP přináší globální oteplení, jsou již dnes známa a lidé jim tak jako tak čelí. Je tedy jistě lepší jim čelit přímo a bez ohledu na to, zda ke globálnímu oteplení dojde či nikoliv. Adaptace implikuje flexibilitu podle lokálních podmínek dopadu (plusového či minusového) oteplení zeměkoule, je rychlejší než oklikové pokusy kontroly oteplení omezením emisí CO2 a nevyžaduje vzhledem ke svému charakteru mezinárodně závazné a prakticky nevynutitelné dohody.

Není bez zajímavosti, že Nigel Lawson cituje na podporu své argumentace ve prospěch adaptace Friedricha A. Hayeka a říká, že vyznavači přístupu „omezení teď hned” nechápou (stejně jako centrální plánovači), že to podstatné na tržní ekonomice je to, že jde o proces neustálého objevování, tedy mikroekonomické adaptace na měnící se podmínky, které ve svém celku nejsou a ani nemohou být známy jakékoli autoritě. Tudíž uvádět jako argument proti adaptaci, že „je zvláště obtížná, když přesný charakter a dopad efektů (oteplování) nejsou známy”, je prostě obvyklá byrokratická argumentace protivníků tržní ekonomiky vůbec.

Nicméně Al Gorové a jim podobní varují před nepředstavitelnými katastrofami typu až stovek milionů mrtvých, před obrovskými sociálními konflikty apod., které svět postihnou, pokud nedojde k okamžitým radikálním protioteplovacím zásahům. Nigel Lawson proto ve čtvrté kapitole, příznačně nazvané “Apokalypsa a Armageddon”, vybírá tři z oblíbených katastrofických klimatických historek (že intenzita hurikánů se ostře zvýšila, že tání ledu na pólech se urychluje, a tudíž dojde k vzestupu mořské hladiny a zátopám nízko položených pobřeží, a že dojde ke změně golfského proudu s následným ochlazením evropského klimatu). Připomíná, že eminentní vědecké kapacity konstatují, že zatím neexistuje žádný spolehlivý důkaz o lidském vlivu na tropické cyklony. Podobně vědecké studie výkyvů teploty v Grónsku tím či oním směrem, a s tím souvisejících změn v ledové pokrývce za posledních sto let, ukazují jen malou nebo vůbec žádnou souvislost s působením skleníkových plynů. Konečně IPCC sám ve své zprávě konstatuje, že je velmi nepravděpodobné, že golfský proud (mořské proudy) zaznamená v 21. století náhlé velké změny.

V páté kapitole Nigel Lawson argumentuje, proč je globální dohoda o snížení emisí CO2 prakticky nemožná vzhledem k nepřeklenutelnému rozporu ohledně spravedlivého sdílení nákladů na snížení emisí ve světě. Hlavní znečisťovatelé v rozvojovém světě – Čína a Indie – prakticky říkají vyspělým zemím, že pokud po nich chtějí snížení emisí CO2, musí jim to zaplatit. Rozvinuté země by tak musely zaplatit jak svoje náklady transformace na tzv. nízkouhlíkovou ekonomiku, tak i náklady snížení emisí CO2 v rozvojovém světě. Podle Nigela Lawsona je to ve vyspělých zemích politicky neprodejné. Jaká je vzdálenost od nutné globální dohody, ukazuje mj. realistické posouzení toho, čeho bylo dosaženo na Bali, kde, jak Nigel Lawson připomíná, čtrnáctidenní setkání skončilo jen závazkem pokračovat v dalších rozhovorech, bez jasného stanovení jakýchkoliv limitů na snížení emisí. Lze předpokládat, že ani po nedávných jednáních na totéž téma v Poznani, kde k žádnému pokroku směrem k dohodě o závazných limitech snižování emisí CO2 rovněž nedošlo, by na uvedeném názoru Nigel Lawson nic neměnil.

Není na škodu v této souvislosti připomenout nezdar tzv. kola jednání v Dauhá o snížení celních tarifů v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Tato jednání, která probíhala po mnoho let, s mnohem jasnějšími a hmatatelnými příznivými ekonomickými efekty pro světovou ekonomiku, a kde se vyhrotil rovněž spor mezi USA a Indií a Čínou ohledně vzájemných ústupků, jsou víc než názorným příkladem rozdílných zájmů rozvinutých a rozvojových zemí a obtížnosti jejich překlenutí.

Bez uhlíku?

Nigel Lawson také ironizuje moralistní přístup EU v jejím úsilí “jít příkladem” a zavázat se k unilaterálnímu snížení emisí (známé pravidlo 20, 20, 20), což, jak dnes víme, se mezitím stalo. Nigel Lawson argumentuje, že to bude znamenat velmi vysoké náklady/ztráty pro Evropu za cenu jen nepatrného snížení globálních emisí CO2. Hlavní znečisťovatelé totiž neudělají nic.

V šesté kapitole Nigel Lawson odmítá názor, že přechod na tzv. dekarbonizovanou ekonomiku, s cílem v následujících dekádách snížit a stabilizovat růst CO2 na nižší úrovni, by byl levný. Uvádí hlavní cesty dekarbonizace světové ekonomiky. Všechny vyžadují přesun zdrojů (práce, kapitálu apod.) do energetiky založené na podstatně dražších, uhlík neprodukujících technologiích, a tudíž zpomalujících současný a v nejbližší budoucnosti dosahovaný růst HDP. První možností je snížení tzv. energetické intenzity světové ekonomiky. To by mj. vyžadovalo drastické (a dodejme trvalé) zvýšení ceny benzinu, aby to konzumenty přesvědčilo změnit zvyky a jezdit či létat méně, a tudíž snížit produkci karbonových plynů. To je politicky neprůchodné nejen ve vyspělém světě, ale i v Číně a Indii, které jsou právě v počáteční fázi rozvoje masového používání automobilů.

Obnovitelné zdroje energie jako biopaliva plnohodnotnou alternativou energetiky, založené na karbon produkujících zdrojích, nejsou a nebudou. Nejsou to ani větrníky z důvodu prohibitivních nákladů na takový energetický systém, neboť vedle větrníků by musel být – z technických důvodů – v pohotovosti udržován i na uhlíkových palivech založený systém dodávek energie. Dekarbonovaná energetika založená na výrobě elektřiny v jaderných elektrárnách je evidentně ekonomičtější, i když musí být z technologických důvodů také doplněna konvenčními elektrárnami na uhlíkovém principu. Co je ovšem problém, je politická opozice proti nukleární alternativě. Nigel Lawson, který má jako bývalý ministr energetiky negativní zkušenost s plánováním a výstavbou poslední spuštěné jaderné elektrárny v Británii (Sizewell 2), nevěří, že to lze v dohledné době překonat. Zdá se, že v tomto směru je Nigel Lawson příliš skeptický, alespoň poslední vývoj ve světě tomu nasvědčuje. Rovněž technologie sequestrace (skladování uhlíku v podzemí) mají technické problémy; jsou samy energeticky náročné, navíc životu nebezpečné a ekonomicky velmi nákladné.

Nigel Lawson diskutuje také otázku energetické bezpečnosti, která bývá zmiňována jako dodatečný důvod k opuštění “karbonových” paliv, jako jsou plyn a ropa. Připouští problém nestability středovýchodních zemí a nespolehlivosti ruských dodávek, ale říká, že tyto problémy by se neměly zveličovat, že koneckonců platí dvě stě let staré poselství Adama Smithe o tom, že z důvodu vlastních zájmů výrobci chtějí své zboží prodávat, aby mohli nakupovat, co potřebují. Přesto, dodává Nigel Lawson, právě z důvodu energetické bezpečnosti je žádoucí opírat se o uhlí, kterého je dostatek v řadě zemí, včetně evropských, které nemají vlastní zdroje plynu a ropy, i když jde o zdroj karbonových emisí.

Aukční přidělování emisních povolenek Nigel Lawson nepovažuje ani za náznak řešení otázky snižování karbonu v ovzduší. Daný systém jen předstírá „tržní” řešení; v podstatě jde o dirigistické přidělení povolenek centrálně plánovacího typu, které pak mohou být obchodovány. Navíc nepokrývá všechny emitery, je příliš složitý, má nepříznivé sekundární dopady, zavádí nákladnou novou „soft” infrastrukturu, včetně vytvoření nových zájmových skupin (vested interest) apod. Systém tzv. karbonových kompenzací typu “zasaď strom, když použiješ letadlo” připomíná kupování odpustků ve středověku. Když už někdo opravdu tak touží po snižování produkce karbonu, či si to žádá „duch doby”, pak transparentní a nejméně nákladnou variantou by podle Nigela Lawsona bylo uvalení daně na emise CO2. Nicméně zavést toto opatření celosvětově je prakticky nemožné; země jako Čína, Indie a další na to nepřistoupí.

Diskontování

Klíčová otázka tak stále zůstává: jak velkou oběť je rozumné či realistické žádat od současníků, zejména od současné generace v rozvojových zemích, za naději, že generace žijící v rozvojovém světě ode dneška za sto let na tom oproti současnosti bude jen 8,5krát lépe, nikoliv 9,5krát. Pro Nigela Lawsona je odpověď jasná.

V sedmé kapitole Nigel Lawson připomíná, že chceme-li srovnávat náklady omezení CO2 v podobě ztráty HDP v současnosti, tj. pro současnou generaci, s velmi vzdálenými výnosy v podobě dodatečného HDP pro děti našich dětí, pak musíme použít standardní nástroj ekonomů, a sice diskontovat příslušně budoucí výnosy, abychom dostali jejich současnou hodnotu. Jen tak lze totiž zjistit, zda současné náklady nepřevyšují současnou hodnotu budoucích výnosů: čím bohatší bude budoucí generace, tím vyšší musí být úroková či diskontní míra, neboť, jak Nigel Lawson říká, „sklenice marmelády zítra není stejně hodnotná jako sklenice marmelády dnes, ani pravděpodobnost mít sklenici marmelády zítra nemá stejnou hodnotu jako jistota této sklenice zítra a konečně sklenice s marmeládou má pro chudého větší hodnotu než pro bohatého”. Zvolíme-li nízkou diskontní míru – a to je podle Nigela Lawsona případ Sternovy zprávy (pod 2 %) – pak nadhodnotíme současnou hodnotu budoucích, Sternem už podstatně nadhodnocených výnosů ze snížení emisí CO2 (např. i proti IPCC odhadu ve výši 1-5 % globálního HDP při zvýšení globální teploty až o 4 %) a současná výše budoucích výnosů převýší současné náklady s logickým doporučením, že je žádoucí,aby současníci vynaložili náklady na omezení emisí. Jinak řečeno, přijímáme alarmistickou vizi globálního oteplování, a tudíž i závěr o tom, že je žádoucí vynaložit v současnosti náklady na omezení CO2 ve výši podle Sterna údajně „jen” 1 % globálního HDP.

Připomeňme však, že řada ekonomů Sternem zvolenou diskontní míru kritizovala jako velmi nízkou, a tudíž vedoucí k absurdním závěrům. Přijetí vyšší (obvyklé) diskontní míry pak jeho závěry o nutnosti radikální akce obrací naruby. Nigel Lawson uvádí několik příkladů používaných diskontních měr při hodnocení obdobných veřejných projektů: ve Velké Británii používají při analýze výnosů a nákladů vládních projektů diskontní míru ve výši 3,5 %, v Indii by příslušná míra byla podle indického ekonoma Lala 7 %, Světová banka pracuje s mírou mezi 8-10 %. Lze rovněž legitimně postavit otázku, zda by hodnocení investičních projektů jaderných elektráren nemělo být také založeno na použití 2% diskontní míry vzhledem k tomu, že neprodukují žádné emise CO2. To by je učinilo ekonomicky velmi atraktivními. Pokud nepoužíváme jednotnou sazbu pro hodnocení projektů za vládní peníze, pak to otevírá prostor pro libovůli a zneužívání prostředků plátců daní, resp. veřejných peněz.

Nepochybně lze souhlasit se Sternem, uvádí Nigel Lawson, že rozhodování o tom, jak se postavit ke globálnímu oteplení, má svůj etický rozměr. Nicméně jeho způsob řešení tohoto problému, kdy přikládá blahobytu všech generací, které budou žít v budoucnosti, jejíž obrysy je obtížné si představit – podobně jako si stěží mohli představit naši současnost generace, které žily sto let před námi – stejnou váhu či důležitost, jako je blahobyt dnešní generace, je jistě extrémní. Je to do značné míry tento předpoklad, který je implicitně patrný za jeho volbou velmi nízké diskontní míry. V této souvislosti cituje Nigel Lawson britského ekonoma Iana Littla, který je velmi uznávanou autoritou v oblasti ekonomie blahobytu a který v článku pro Financial Times „Stern philosophy” (Financial Times jej nakonec nepublikovaly!) napsal: „Morální kód se odvíjí od zvyků a konvencí nezbytných k tomu, aby spolu lidé žili v mírumilovné a produktivní komunitě. V rámci takové komunity jednotlivec oceňuje blahobyt přátel a obvykle také příbuzných více než blahobyt cizích lidí. Lze tak přemýšlet o tom, že ,sociální vzdálenost‘ určuje rozdíly v morálních otázkách. Čas je determinantou sociální vzdálenosti (…) diskontování budoucího blahobytu si nezasluhuje antipatii, které se jí v literatuře dostalo.”

Nicméně jak někteří respektovaní autoři v reakci na Sternovu zprávu napsali (např. Weitzman): nemůže mít Stern pravdu, i když důvody, které pro to uvádí, jsou chybné? Nemůže lidmi způsobené globální oteplování vést k nepředvídatelným katastrofám, tedy k rizikům, proti nimž je žádoucí se pojistit? A výdaje/náklady současníků na snížení CO2 chápat jako pojistnou prémii za snížení či odvrácení tohoto rizika? Nigel Lawson v této souvislosti zdůrazňuje, že neexistuje žádný “tvrdý” důkaz o existenci takových rizik a že averze vůči riziku je různá v různých zemích a kulturách, a to opět znemožňuje případné dohody o sdílení nákladů na takovou pojistku. Dále říká, že existují další nepravděpodobné, avšak možné katastrofy v budoucnu, a tedy srovnatelná rizika pro současnou generaci s rizikem globálního oteplování, kterým by bylo stejně žádoucí čelit a která by vyžadovala značné pojistné náklady. Nigel Lawson uvádí např. nukleární holocaust, srážku Země s asteroidem, nástup nové doby ledové apod. Aplikovat i na tyto případy averzi k riziku, a tedy tzv. princip předběžné opatrnosti a vynaložit tak obrovské pojistné náklady i v těchto případech, by bylo skutečně více než absurdní.

Nigel Lawson připomíná klasické ekonomické dilema, že rozhodování probíhá vždy za existence omezených zdrojů, a je proto vždy nutno volit priority. To je zejména platné v demokratických společenstvích, kdy vlády musejí hledat rovnováhu a respektovat různé priority občanů, kterým slouží. A pokud věří, že je nutno vynaložit obrovské náklady dnes na snížení CO2 nikoliv kvůli pravděpodobnosti vážných škod z důvodů globálního oteplování, ale proto, že existuje velmi malé riziko velké katastrofy ve vzdálené budoucnosti, pak by tyto náklady měly být také takto zdůvodňovány.

Budoucí generace a my

V osmé kapitole své knihy Nigel Lawson sumarizuje argumenty a závěry, ke kterým došel v předchozích kapitolách, a opakuje klíčovou otázku, totiž “jak vysokou oběť je možné oprávněně žádat od dnešní a příští generace za naději na užitek plynoucí generacím žijícím ode dneška za sto, dvě stě či více let, když tyto generace na tom budou rozhodně několikanásobně lépe než současníci”. Nigel Lawson dává za pravdu Sternovi, že jde o otázku ve své podstatě etickou, morální. (Jde o otázku mezigenerační solidarity. K tomu pro ekonomické „fajnšmejkry” a společenské vědce znalé matematiky existuje společný, technicky náročnější článek Václava Klause a Dušana Třísky „Ke kritice používání konceptu solidarity a diskriminace v intertemporální analýze tzv. globálních problémů”, jenž vyšel loni v Politické ekonomii.)

Nicméně nejde jenom o to, jak nám leží na srdci osud budoucích generací. Stejně obtížným etickým i politickým problémem je, jak velkou oběť je možné žádat od současné a příští generace v podobě zbytečné chudoby, podvýživy, nemocí a předčasné smrti za naději, že to přinese užitek generacím žijícím za sto let a dále, i když ty na tom budou podstatně lépe než současníci a jejich děti. To neznamená, že lidstvo nemá v reakci na globální oteplování dělat nic. Nigel Lawson ale říká, že abychom reagovali adekvátně, musíme vědět mnohem více o vlivu různých faktorů na počasí. To vyžaduje podporovat výzkum i těch seriozních klimatologů, kteří nesouhlasí se současným antropogenním vysvětlováním globálního oteplování. To se nejenom neděje, ale těmto klimatologům je odpírána i možnost publikování. Dále, říká Nigel Lawson, je správné vynakládat prostředky na výzkum a rozvoj nízkokarbonových technologií. Podobně je nezbytné překonat iracionální odpor vůči využívání jaderné energie. Doporučuje eliminovat subvence plynoucí do produkce energie založené na spalování na uhlík bohatých materiálů, které existují i v EU. Stejně tak je žádoucí podporovat různé způsoby adaptace na ohřívání planety. Ve volném tržním prostředí k tomu dnes i v budoucnosti bude autonomně docházet, stejně jako tomu bylo v minulosti. Nicméně, říká Nigel Lawson, vlády mohou a musí zasáhnout, pokud jde o financování veřejných statků, jako jsou např. zábrany proti povodním či vzestupu mořské hladiny.

Pozoruhodná je argumentace, v níž Nigel Lawson zdůvodňuje, proč je diskuze otázek kolem globálního oteplování převážně otázkou víry a nikoliv rozumu. Politické vysvětlení může spočívat v tom, že po zániku „tábora socialismu” a diskreditaci marxistické ideologie všichni ti, kteří zavrhují kapitalismus a jeho baštu, USA, hledali novou víru. Namísto rudé se jí stala zelená. Dále jsou zde ti, kteří si pod novou záminkou nutného boje proti hrůzám globálního oteplování – zelená levice je na rozdíl od rudé marxistické levice inherentně katastrofická – nárokují moc, aby regulovali a organizovali životy jiných. A dodejme – spolu s Václavem Klausem – aby omezovali jejich svobodu.

Mimochodem je pozoruhodné, jak Lawsonova argumentace, závěry, styl i čtivost jeho knížky připomínají a podporují argumentaci a závěry Václava Klause v jeho knize Modrá, nikoli zelená planeta. Je jen dobře, že se Lawsonova publikace má v překladu objevit i na českém knižním trhu.

Kořeny ekofundamentalismu a jeho absolutizace globálního oteplování jsou zvláště silně zapuštěny v Evropě. Zdá se, zdůvodňuje Nigel Lawson, že je tomu i proto, že v Evropě dospěla sekularizace nejdále a tradiční náboženství zde ztratila nejvíce na vlivu na chování lidí. Je tak dobře možné, že lidé, kteří ztratili Boha, hledají nové spirituální hodnoty v kvazináboženství zeleného alarmismu.

Naštěstí existuje značný rozdíl mezi apokalyptickou rétorikou globálního oteplování, což je politicky levné, a praktickými opatřeními, která jsou naopak politicky nákladná Alespoň zatím. Nicméně je třeba dobře vidět, že ekofundamentalismus, včetně absolutizace “globálně oteplovacího” nebezpečí, plodí odsouzeníhodné praktiky už dnes. Vědci, kteří o nové víře otevřeně pochybují a vzpírají se panujícímu politicky korektnímu postoji ohledně globálního oteplování, jsou všelijak diskriminování. Opravdu nelze vyloučit, že EU či některé evropské vlády přijmou nakonec opatření, která velmi poškodí jejich ekonomiky. Nigel Lawson připomíná hrozby z úst některých evropských politiků o tom, že budou uvalena zvláštní cla či dávky na výrobky dovážené do EU ze zemí, které odmítají zredukovat emise skleníkových plynů. To víc než jen zavání duchem protekcionismu, a hrozí tak podminovat světový volný obchod a investování. Právě to však v posledních 15–20 letech podstatně přispělo k růstu životního standardu ve světě, včetně rozvojových zemí. Nový protekcionismus by způsobil mnohem větší škodu než možné dopady z projektovaného ohřívání Země.

Esencí poselství Nigela Lawsona je závěrečný odstavec jeho knihy: „I když nové náboženství globálního oteplování může politikům konvenovat, není tak neškodné, jak se jeví na první pohled. Čím více se jím člověk zabývá, tím více připomíná “šifru mistra Leonarda enviromentalismu”. Je to velká story a fenomenální bestseller. Obsahuje zrnko pravdy a kupu nesmyslů, která může být ve skutečnosti velmi škodlivá. Zdá se, že jsme vstoupili do nového věku, věku nerozumu, který hrozí být stejně ekonomicky škodlivý, jako je hluboce zneklidňující. Především před tím je opravdu nutné planetu ochránit.”

Literatura ke studiu

Lawson, N.: An appeal to reason. A cool look at global warming, Duckworth Overlook 2008.

Převzato z http://revuepolitika.cz

Jeden příspěvek - Zchlaďte tu oteplovací mánii! Recenze knihy Nigela Lawsona An appeal to reason

  1. Michal : 14.8.2009 v 19.24

    Ta je nesnesitelná, musí se materializovat, aby se stala “kontrolovatelnou”. Tedy podobně jako mozek parašutisty bez padáku přehrává minulost, aby stabilizoval psychiku pro případ “co kdyby” (např.dole svah,bažina..), kolektiv se snadno shodne na společné paranoie. Ta zmatenou skupinu stmelí a dá jí nouzový software, aby se zaměstnala a nepropadla lihu jako v Rusku….Amerika to jede i ve filmu, třeba dnes PROROCTVÍ dá ochutnat emočně něco z prázdnoty vesmíru, potěší celou rodinu, připomene Bibli ne citáty , ale atmosférou situací, vyhoví všem, co si i v krizi zaplatili dost expansive ticket. Krize v metru je tam zejména dobře udělaná, i tak to bývá nejen v metru, hned si lze oddechnout, že se to stalo jiným, a my, tedy hrdina, přežijeme. Pád letadla je už chabý, censura šetřila děti, aby film byl od 12 let. Navíc padá pomalu, těch 200 a obvykle mnohem více km/hod funguje jinak. Trosky ale jsou autentické, ač chybí části těl. Kamera slábne, herci později přehrávají, asi vyschl rozpočet, střihač už tam nacpal , co měl po ruce.Ale je tam i náznak lidského řešení, tedy ve vztazích a kontaktech, a jejich uzdravení, tam je bezpečí i u smrtelné postele…v objetí. Snad k tomu oteplovači pečlivějším studiem dojdou dříve, než nás ožebračí a zavedou socialismus spolehlivosti a jistoty pro lidsky málo funkční.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?