ZÁPADNÍ CIVILIZACE – NAŠE TRADICE

11.9.2004
James Kurth


James Kurth je profesorem politických věd na Swarthmore College, USA.

Z anglického originálu Western Civilization, Our Tradition publikovaného v časopisu The Intercollegiate Review, Fall 2003/Spring 2004, str. 5-13,
přeložil Jaromír Žegklitz.

Před půl stoletím byly v americké politické a intelektuální debatě otázky západní civilizace tou hlavní myšlenkou, ideálem. Američtí političtí představitelé opakovaně prohlašovali, že Spojené státy jsou dědicem západní civilizace a že je jejich povinností bránit Západ před jeho nepřáteli, především samozřejmě před komunistickým blokem v čele se Sovětským svazem (někdy nazývaným “Východ”). Intelektuální elita pohlížela na západní tradici s úctou a kursy na toto téma byly na amerických universitách značně rozšířeny a často přímo vyžadovány. Padesátá léta byla dobou, kdy se vůdčí americké instituce (a s jejich podporou a pod jejich vedením i čelní instituce evropské) se západní tradicí zřetelně a přesvědčivě identifikovaly a rovněž ji stejně intenzivně propagovaly.
Dnes tento výraz téměř neslyšíme; západní tradice je v rámci politické a akademické debaty propagována mnohem méně – ať již v Americe, nebo v Evropě. Jsou-li již mezi západními elitami zmíněny, jsou tradice Západu téměř vždy předmětem kritiky nebo opovržení. Namísto toho bývá skutečná diskuse o západní civilizaci obvykle vedena mezi politickými, akademickými a církevními představiteli ne-západních společností – především společností muslimských. Vskutku, idea Západu se zdá být nejenergičtěji kritizována hlavním současným nepřítelem naší civilizace, radikálním islámem. Nejživější vědomí myšlenky Západu lze dnes asi nalézt na Východě. Naopak na Západě samotném (tj. ve Spojených státech, v Evropě a také v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu)1) se někdy zdá, že západní civilizace v podobě, jakou měla před padesáti lety, je dnes civilizací ztracenou.
Čím si tuto ohromnou proměnu velké civilizace vysvětlit? Které z tradicí Západu zůstávají dnes živou realitou? A jaký osud tyto tradice v budoucnu čeká?

Tři tradice západní civilizace

Mezi vzdělanými vykladači Západu se má obecně za to, že západní civilizace vyrůstala ze tří rozdílných tradic: 1) klasické kultury Řecka a Říma, 2) křesťanského náboženství, zejména západního křesťanství, a 3) osvícenství moderní doby.2) Ačkoli mnozí vykladači považují západní civilizaci za syntézu všech těchto tří tradicí, jiní zdůrazňují jejich vzájemný konflikt. Jak uvidíme, konflikt mezi křesťanským náboženstvím a osvícenstvím byl a zůstává zvlášť závažný.
První z tradic Západu je klasická kultura. Například ve sféře politiky je řeckým přínosem idea republiky, zatímco Římané přispěli ideou říše. Podobně od Řeků pochází myšlenka svobody, římského původu je idea zákona. Jejich kombinace dala vyrůst důležitému západnímu konceptu svobody pod vládou zákona.
Křesťanství formovalo západní civilizaci mnoha významnými způsoby. Křesťanská teologie založila posvátnost osoby každého věřícího a vyzývala k poslušnosti vůči autoritě (Kristu), a to větší poslušnosti než vůči kterémukoli pozemskému vládci (císaři); tyto myšlenky dále prohloubily a podpořily koncept svobody pod vládou zákona. Křesťanské instituce, zejména papežství římskokatolické církve v jeho nepřetržitém zápasu s vládci Svaté říše římské a s lokálními monarchy, odkázaly Západu myšlenku rozdělení – a tudíž i omezení – moci.
Třetím zdrojem západní civilizace bylo moderní osvícenství, jež přišlo s idejemi liberální demokracie, svobodného trhu a víry v rozum a vědu jakožto výsadní prostředky k tomu, jak porozumět světu. Zvláště anglická “Slavná revoluce” roku 1688 vyzdvihla svobodu a konstitucionalismus, zatímco Francouzská revoluce roku 1789 zdůraznila myšlenky demokracie a racionalismu. Rozdíly mezi osvícenstvím v Británii a na kontinentu se staly příčinou rozdělení Západu po téměř celé 19. a 20. století. To se týkalo především průmyslové revoluce a rozdílných reakcí na ni: státní řízení ekonomiky a marxistická ideologie hrály podstatně větší roli na kontinentu než v Británii či Spojených státech.

Od křesťanského světa k západní civilizaci

Samotný výraz “západní civilizace” je tak trochu anomálií. Vymyšlen byl teprve před stoletím a ve skutečnosti není srovnatelný s označeními běžně používanými pro jiné civilizace. Většina z nich (tj. islámská civilizace, hinduistická civilizace a pravoslavná civilizace)3) si podržuje náboženskou identifikaci. Však také v dobách před osvícenstvím užívali lidé na Západě k označení své civilizace běžně výraz “křesťanský svět”. Příběh vypovídající o tom, jak se tento termín změnil v označení “západní civilizace”, je podstatný pro pochopení měnící se podstaty naší civilizace a možná i jejího osudu.4)
Osvícenství bylo příčinou sekularizace většiny intelektuálních elit křesťanského světa. Tyto elity se postaraly o to, že jejich civilizace už nebyla nadále označována těmito slovy, byť podstatná část její populace zůstávala křesťanskou. Francouzská a průmyslová revoluce rozšířily ideje osvícenství mezi důležité vrstvy obyvatelstva, avšak křesťanské církve zůstávaly v rámci této civilizace životodárnou silou. Od časů osvícenství však není možné hovořit o naší civilizaci jako o křesťanském světě.
Po zhruba jedno století byla pro označení naší civilizace dávána přednost výrazu “Evropa”. Byla to ale zároveň doba, jež byla svědkem vlny evropského osídlování Nového světa a souběžného procesu etablování nezávislých národů. Díky tomu se stal výraz “evropská civilizace” nevhodným. Na počátku 20. století pár Evropanů přemýšlelo o novém a příhodnějším označení – “západní civilizace”. Avšak téměř okamžitě poté, co byl tento výraz vymyšlen, začal být používán v pesimistickém kontextu civilizačního úpadku, především v knize Oswalda Spenglera The Decline of the West [Úpadek Západu, 1918]. Kdyby si tento výraz podrželi jen sami Evropané, byl by pravděpodobně jeho život vzhledem ke zničujícím morálním a materiálním důsledkům první světové války krátký a neutěšený.

Americká redefinice západní civilizace

Byl to Nový svět, který byl povolán překonat pesimismus světa starého. Američané vdechli pojmu západní civilizace nový význam: nejprve díky svému přístupu k mohutné vlně evropských imigrantů do Ameriky, a poté i pro svůj postoj vůči evropským národům v průběhu dvou světových válek v Evropě samotné. V průběhu prvních desetiletí 20. století spočívala v očích Američanů západní civilizace především na myšlenkách svobody a individualismu, ztělesněných v liberální demokracii, svobodném trhu, konstitucionalismu a vládě zákona. Američané o tomto souboru idejí hovořili jako o “americkém krédu” a prosazovali je jako hlavní prostředek “amerikanizace” nových imigrantů z Evropy. Tyto myšlenky byly samozřejmě přímými potomky britského osvícenství, zároveň ale i nepřímými potomky prvků klasické a křesťanské tradice.
Americká intervence na straně západních spojenců v první světové válce a poté znovu ve druhé s sebou přinesla redefinici pojmu západní civilizace. Ta byla nově charakterizována jako “spojenecká představa dějin” (“the Allied scheme of history”), jejím ústředním pilířem se ovšem stal typicky americký pocit historického poslání. Novým obsahem západní civilizace se stalo americké krédo a naopak, novým kontextem pro tuto víru se stala západní civilizace jako taková. Spojení americké energie a evropského odkazu dodalo myšlence západní civilizace sílu a legitimitu, a to jak v Americe, tak v Evropě. Síla pomohla Spojeným státům v první světové válce zvítězit nad německou říší, ve druhé světové válce porazit nacistické Německo a ve studené válce Sovětský svaz. Legitimita pomohla nastolit dlouhodobý mír v západní Evropě a proplést se úspěšně studenou válkou. “Přivlastněna” do značné míry Amerikou, zažila tak myšlenka západní civilizace svůj heroický věk.

Koncept západní civilizace v době studené války

Studená válka zpřehlednila a vyhranila politické a intelektuální rozdíly mezi Západem a Východem. “Spojenecká představa dějin”, výtvor dvou světových válek, byl rozpracován a institucionalizován v něco, co bychom mohli označit jako “NATOvskou představu dějin” (NATO scheme of history”). Zdálo se, že téměř všichni členové Severoatlantické aliance jsou dědici každé ze tří velkých západních tradic a že jim tato identita a role vyhovují.6) (Členy NATO se staly dvě země – Řecko a Turecko -, jež lze označit jako kulturně anomální a jež některé z prvků těchto tří tradic očividně postrádají; Spojené státy pak měly dalšího velmi důležitého spojence – Japonsko -, který stál zcela mimo všechny tři tradice a nevešel se ani do žádné přijatelné geografické definice Západu. Tyto anomálie se ale staly přijatelnými na základě argumentu, že každá z těchto zemí je nyní účastna velkého projektu “pozápadnění”.)
Během prvního desetiletí studené války nabral zápas mezi Západem a Východem podoby boje mezi “svobodným světem” a “světem socialistickým”, jak se tyto dva protikladné bloky samy označovaly. S procesem dekolonizace evropských impérií se “mezi” Západem a Východem vynořil nový region – Jih – a o probíhajícím zápasu se začalo hovořit jako o boji mezi prvním a druhým světem za budoucnost světa třetího. Jak Západ, tak i Východ nabídly Jihu specifickou verzi osvícenského projektu – specifickou sekulární doktrínu pokroku. Západ propagoval liberalismus, jenž byl z větší části produktem britského osvícenství, zatímco Východ prosazoval marxismus, z podstatné části produkt osvícenství francouzského. Důležité však bylo rozhodnutí Západu, že ve svém soupeření s Východem nebude Jihu vnucovat jiné západní tradice – klasickou kulturu a křesťanské náboženství.
Padesátá léta, kdy studená válka vrcholila, byla zlatým věkem “spojeneckého” či “NATOvského” pojetí západní civilizace. V následujícím desetiletí se nejen tato, ale prakticky každá koncepce západní civilizace stala terčem neochabujících útoků a od té doby zůstávají západní tradice v neustálé defenzivě. Ve skutečnosti je výraz “defenziva” příliš silný, neboť v amerických i evropských politických, akademických a ekonomických institucích lze dnes nalézt jen velmi málo obhájců západní civilizace.
Jaké jsou příčiny tak masového odmítání této velké tradice? Začněme u zavržení její složky klasické, jež byla i ve zdánlivě zlatém věku součástí nejzranitelnější.

Smrt klasické tradice

V padesátých letech byla ještě klasická tradice na amerických a evropských universitách v určité míře předmětem výuky. U kořenů tohoto klasického vzdělání se ovšem skrýval problematický předpoklad – a sice, že tato tradice je pro jistou část společnosti relevantní, dokonce praktickou (přinejmenším v podobě “praktické moudrosti”) věcí. Touto částí byla myšlena elita, jejíž příslušníci se měli stát vládci, správci a soudci nad zbytkem (ve skutečnosti převládající masou) společnosti. Klasická tradice oceňovala aristokracii a hierarchii, čest a povinnost. (Ideální kariérou pro studenta klasické tradice v moderní době byla práce koloniálního správce – osud legendárních mladých mužů, kteří vystudovali Oxford a Cambridge a stali se místními úředníky britského impéria v Indii.)
Protikladem klasického ducha je duch demokratický a duch obchodní – tedy povahy, jež byly mocně posíleny vlivem osvícenství a které, pochopitelně, převažovaly zejména ve Spojených státech. “Klasické republikánské” ideje z dob vzniku Spojených států se mohly rozvíjet jakkoli; ve třicátých letech 19. století však byla většina Ameriky ve své podstatě demokratická a komerční, jak si ve svém mistrovském díle Demokracie v Americe povšiml Tocqueville.7) Ačkoli Amerika padesátých let byla v období “zlatého věku” sebeuvědomění západní civilizace vůdcem celého Západu, klasická tradice byla v té samé době téměř nepostřehnutelná, a to téměř v každém aspektu amerického života. V důsledku toho neexistoval žádný podstatný zájem hájit tuto tradici v případě, že by se stala terčem nějakého zásadního útoku. A takový útok přišel již v šedesátých letech.
Klasická kultura Řecka a Říma, integrální součást jak západní civilizace, tak i civilizace zcela odlišné, formované východní ortodoxií, se nijak nepodílela na utváření historie většiny jiných kultur či civilizací. Neznamenala nic pro národy Asie či Afriky nebo dokonce pro Indiány a míšence v Latinské Americe. Ve Spojených státech ovšem žilo mnoho potomků těchto ne-západních národů a mnohem více jich mělo ještě přijít v důsledku přijetí zákona o přistěhovalectví (Immigration Act) v roce 1965. Političtí a intelektuální představitelé těchto skupin spatřovali v klasické kultuře nástroj, jehož pomocí je tradiční elita vylučovala z rovné účasti na životě toho, co mělo být demokratickou společností. Pokud jde o klasickou kulturu, stalo se tudíž americké hnutí za lidská práva necivilizovanou demoliční četou. Protikoloniální hnutí hrálo v tu samou dobu podobnou roli v Evropě.
Americké politické a hospodářské elity a rovněž elity evropské, v mnoha směrech následující Ameriku s její vůdčí rolí – prodchnuty demokratickým a komerčním duchem – již přestaly důvěřovat starým tradicím, neboť ty jsou notně vzdáleny realitě jejich životů i živobytí. Aby si udržely své politické a hospodářské pozice tváří v tvář občanskoprávním a protikoloniálním hnutím, jsou připraveny uchlácholit tyto protizápadní síly tím, že se vzdají i posledních zbytků klasické tradice. V praxi to znamená vykázání klasiků z jejich posledních útočišť v institucích vyššího vzdělání Západu. Ve svém důsledku se to rovná smrti klasické tradice uvnitř západní civilizace.

Tvrdé zkoušky křesťanské tradice

Rovněž křesťanská tradice byla v šedesátých letech 20. století vystavena systematickému a nepolevujícímu útoku, jehož intelektuálním a ideologickým ohniskem bylo osvícenství. Osvícenci vždy věřili v rozum a vědu jakožto prvořadé nástroje, s jejichž pomocí lze dát světu nějaký smysl. Vedeni pýchou, byli mnozí stoupenci osvícenství posedlí snahou svrhnout všechny tradiční autority, jak světské, tak i náboženské, a přivlastnit si veškerou autoritu pro sebe. To je vedlo k tomu, že rozum a vědu užívali tendenčním způsobem k popření jakéhokoli biblického a duchovního základu pravdy a v důsledku k očernění křesťanského náboženství.
Tento duch byl v osvícenském hnutí a jeho tradici přítomen od samého počátku. V šedesátých letech však explodoval v hlavách mnoha studentů na světských universitách, což bylo doprovázeno i mohutnou vlnou populární (ve skutečnosti pohanské) kultury šířené sekulárními sdělovacími prostředky. Na prahu průmyslového věku pronikla osvícenská mentalita do mozků většiny příslušníků elit. Dnes, na prahu informačního věku, rozšířila svou nadvládu i nad většinou mladých lidí. Tento myšlenkový a kulturní vývoj byl podporován rozvojem technologií (náhlá dostupnost antikoncepčních metod) a ekonomiky (rychlé zapojení velkého počtu žen do celodenního zaměstnání v nových oborech vyvolané informační ekonomikou). To naopak vyústilo do závažného vývoje politického: objevilo se mohutné feministické hnutí, které, když se antikoncepční metody ukázaly nedostatečnými, začalo jako svůj základní cíl sledovat podporu potratů.
Každý z těchto směrů vývoje, jenž má svůj náhlý počátek v šedesátých letech a pokračuje dodnes, popírá některou část učení křesťanské církve či její praxe. Západní elity tento vývoj ospravedlnily a legitimovaly jakožto pokrokové naplnění osvícenských idejí, jakými jsou svoboda a rovnost jednotlivce. Viděno z biblické perspektivy se však ve skutečnosti jedná jen o nové projevy prastarých sil pýchy a vzpoury.
Útok na křesťanské náboženství byl institucionalizován změnami, k nimž došlo v etnické struktuře Ameriky i Evropy v šedesátých letech a později. Ve Spojených státech postavila série rozhodnutí Nejvyššího soudu masivní (a radikálně novou) zeď mezi církví a státem, jež ve skutečnosti vytlačila křesťanství z veřejného prostoru. Tento vývoj souvisel s úpadkem převahy protestantů (WASPů) v amerických intelektuálních a právních elitách. V Evropě se v šedesátých letech vzedmula mohutná vlna imigrace z muslimských zemí, která trvá dosud. Důsledkem je vznik velkých muslimských komunit, jež dnes tvoří pět až deset procent populace mnoha evropských zemí. To jen podtrhuje snahu evropských politických elit vytlačovat křesťanství z veřejného prostoru.
Ačkoli síly útočící na křesťanskou tradici operují po celém Západu, jejich výsledky v Americe a v Evropě nejsou stejné. Křesťanské církve v Evropě jsou úzce svázány s tradičními politickými a společenskými autoritami. Spolu s tím, jak vlivem šíření liberální demokracie a volného trhu – působením demokratického a komerčního ducha – tyto autority upadají, upadají s nimi i křesťanské církve. Na rozdíl od toho v Americe existence značného počtu různých “denominací” (typicky americký výraz), nezávislých na státu i na sobě navzájem, způsobila, že prakticky od vzniku USA zde fungoval jistý druh náboženské demokracie a trhu. Pokud se zdálo, že některá z církví je úzce spjata se zdiskreditovanou a upadající politickou či společenskou autoritou, mohli se američtí křesťané snadno přesunout do jiné církve a uchovat si přitom základní křesťanskou víru. To pomáhá vysvětlit, proč je dnes křesťanství v Americe vitálnější než v Evropě. Americké elity je mohou zavrhovat, ale pro velké části americké populace je křesťanské náboženství významné a důležité. Křesťanská idea má proto v Americe stále svůj civilizační význam.

Nadvláda osvícenské tradice

Dnes je jedinou západní tradicí, přijímanou politickými, intelektuálními a hospodářskými elitami Západu, tradice osvícenská. V očích amerických politických a hospodářských elit je to zejména britské (či anglo-americké) osvícenství s jeho důrazem na svobodu jednotlivce, ztělesněnou v liberální demokracii a svobodném trhu. Pro elity evropské (a pro americké intelektuální elity soustředěné v akademických a novinářských kruzích) je to osvícenství francouzské (či kontinentální) s jeho důrazem na racionalismus elit, ztělesněný v byrokratických autoritách a mandátem vybavené společnosti. Tyto elity společně prosazují současnou verzi osvícenského projektu. Jsou zaujaté vnucováním této představy celému světu a snahou vymýtit veškeré stopy jiných západních tradicí, klasické a křesťanské, v Americe a Evropě samotné.
Odmítnutí křesťanské víry západními elitami neznamená, že odmítají veškerá vyznání. Navzdory nárokům a mínění racionalistů a scientistů věří každá lidská bytost jistým věcem, jež nemohou být ověřeny (a nemohou být proto dokázány rozumem) či které nelze spatřit (a nemohou být proto dokázány vědou) a které je tak třeba přenechat víře. Již od nástupu osvícenství lpí západní elity na celé škále sekularistických a universalistických přesvědčení, jež ve svém důsledku nejsou ničím jiným než náboženstvím bez Boha.
Kenneth Minogue popsal tyto náhražky víry jako a) ideu pokroku, b) marxismus, c) “olympianismus”, což je současná víra v to, že osvícená intelektuální elita může a měla by dosáhnout “zlepšení situace lidí… v globálním měřítku nahnáním světové populace do jediného společenství založeného na universální platnosti a dodržování odpovídajících lidských práv”.8) Jak Minogue ukazuje, každé z těchto sekulárních náboženství považuje křesťanství za svého nepřítele. A skutečně, olympian-ismus, který v naší době dominuje, spatřuje v samotné myšlence západní civilizace jako takové překážku na cestě za naplněním svého velkého globálního a universalistického projektu.
Universalistická ideologie olympských elit skvěle ladí s expandujícími zájmy globálních korporací, které zároveň zpětně odráží. V průběhu první poloviny studené války nalézaly americké korporace své nejatraktivnější obchodní příležitosti v Evropě nebo v jiných západních zemích. To více či méně odpovídalo jisté definici amerického aliančního systému a definici západní civilizace. Během druhé půle studené války však začaly americké mnohonárodní korporace expandovat do ne-západních regionů. Nakonec, se zhroucením sovětského bloku a s koncem studené války, se oblíbenou arénou amerických mnohonárodních korporací stal celý svět – odtud globalizace. Pro mnohonárodní, dnes globální korporace se stalo důležité, aby byly spojovány s myšlenkami a ideály, jež se zdají progresivní a globální, dokonce snad nutné a universální, nikoli s těmi, které byly (pouze) západní a tradiční.
Výsledkem tohoto ideologického a hospodářského vývoje byla redefinice ideální hospodářské arény ze západní na globální, redefinice ideální společnosti ze západní na multikulturní a redefinice ideálního politického systému ze západního konstitucionalismu na “vládu” transnacionálních nevládních organizací. Namísto západní civilizace je tu prý civilizace globální, v níž budou uplatňovat (nebo vnucovat) své pojetí lidských práv multikulturní a nadnárodní elity. V představách vyvstává celosvětová říše (s tím, že bude nazývána globálním “vládnutím”) a celosvětové náboženství (jež bude označováno výrazem universální lidská práva).

Od osvícenské tradice k post-západní civilizaci

Počátek moderní doby historikové obvykle kladou na konec 15. století. italská renesance a evropská expanze do mimoevropského světa byly velkými hnutími, která nastolila a utvářela novou éru. Brzy byla následována dalšími, jako třeba reformací a vědeckým dobýváním světa přírody. Zdá se, že postmoderní doba začala někdy koncem 20. století a trvání doby moderní tak vymezila na zhruba polovinu tisíciletí.
Na moderní dobu lze pohlížet i jako na éru západní. Všechna velká hnutí, jež moderní éru charakterizují, mají svůj počátek v Evropě a díky Evropanům se poté rozšířila po zbytku světa (nebo mu byla Evropany vnucena). Podobně můžeme postmoderní dobu chápat jako éru post-západní, kdy je většina západních tradicí odmítána nejen ne-západními společnostmi, ale tyto tradice opouštějí i samotné elity společností západních. Všechny složky postmoderního hnutí mají svůj počátek v Evropě (zvláště ve Francii) a lze je považovat za logické vyústění francouzského osvícenství. Postmoderní ideologové se aktivně angažují v agresivně proti-západních projektech v Evropě i v Americe. V této své činnosti jsou sjednocováni svými postkoloniálními protějšky v ne-západním světě. Společně vytvořili mohutnou alianci namířenou proti západní civilizaci, jejíž stopy se snaží vyhladit všude na světě a především v rámci Západu samotného.
Hlavní nepřítel západní civilizace sídlí na Západě samém. Dnes je jím současná verze osvícenství, především osvícenství francouzského. Kvůli svým universalistickým aspiracím a iluzím přivedli jeho stoupenci národy Západu k nekritičnosti vůči jiným kulturám a k nedůvěře vůči kultuře vlastní. Díky nim se stal Západ dezorientovaným a zranitelným vůči hrozbám z Východu, především ze strany islámu. Tato hrozba může nabýt konkrétní podoby neochabujících či katastrofických útoků ze strany mezinárodních sítí islámských teroristů či podobných útoků příslušníků rozsáhlých a odcizených muslimských komunit usazených na Západě, především v Evropě. Pro západní civilizaci je však islám pouhou kožní chorobou. osvícenství se změnilo v chorobu srdeční.9)

Obránci víry: úloha liberálů, konzervativců a neokonzervativců

Kdo jsou uvědomělí obhájci západní civilizace v její plnosti a autenticitě, nikoli pouze její osvícenské unversalistické hereze, na Západě samotném? Určitě to nejsou liberálové. Liberálové v intelektuální sféře (universitní prostředí a média) jsou převážně multikulturalisty a transnacionalisty. Liberálové v podnikatelském sektoru jsou z převážné části globalisty a ti ve sféře politické (nejzřetelněji v Demokratické straně USA) pak representují tyto post-západní intelektuální a ekonomické pohledy. V každém případě liberálové nikdy neměli rádi tradici – tedy tradice západní. Přijímali jedině tradici vlastní, tradici osvícenství, i když ji nechápali jako “tradici”, ale spíše jako “pokrok”.
Člověk by samozřejmě očekával, že milovat a podporovat tradici budou konzervativci. Avšak mezi údajnými konzervativci se dnes stalo důležité dělat rozdíl mezi tradičními konzervativci a neokonzervativci. Neokonzervativci od samého počátku (ať už jsou to následovníci Lva Trockého anebo Leo Strausse) pohlíželi na křesťanskou tradici jako na tradici cizí, dokonce ohrožující. Pokud jde o tradici klasickou, jejich názor na ni byl utvářen rozhodně netradiční interpretací klasické filosofie Leo Straussem. Jedinou západní tradicí, již jsou dnes neokonzervativci ochotni hájit, je osvícenství. Byli ochotni hájit ji před útoky přicházejícími ze strany postmodernistů a v posledních letech ji podporovat a posilovat i ve zbytku světa nastolením určité americké převahy či nadvlády. Tento druhý přístup není programem konzervativním, ale radikálním a revolučním. Do značné míry lze říct, že s přáteli typu neokonzervativců nepotřebuje západní civilizace žádné nepřátele.
Skutečnými obhájci západních tradic jsou tradiční konzervativci. Uvědomují si, že ústřední a rozhodující tradicí západní civilizace je tradice křesťanská. Křesťanské náboženství si osvojilo a rozvinulo ty nejlepší prvky klasické tradice a podřídilo je přitom vyšší biblické pravdě. Křesťanství dalo rovněž vyrůst těm nejhodnotnějším prvkům osvícenské tradice a i ty podřídilo této pravdě. Jinými slovy je to křesťanská tradice, která udržela další západní tradice v rovnováze. Těch pár tradičních konzervativců v řadách vzdělaných elit je dnes možná povoláno k tomu, aby se pokusili oslovit více křesťanů v naší populaci, pomohli jim hlouběji pochopit hlavní výzvy, jež před námi stojí, a propůjčili hlas jejich křesťanskému – a západnímu – přesvědčení a vyznání.
Představitelé soudobé verze osvícenství se mohou domnívat, že vytvoří globální a celosvětovou civilizaci, jak doma, tak i za hranicemi, avšak stále se množí důkazy, že namísto toho otevřeli dveře barbarům – jak venku (např. islámskému terorismu), tak doma (např. pohanské neúctě k důstojnosti lidského života). Nejlepší obranu proti novým barbarům lze nalézt v křesťanském náboženství. S křesťanskou tradicí se západní civilizace stala nejtvořivější – tou skutečně nejvyšší – civilizací v lidských dějinách. Bez křesťanské tradice může západní civilizace dospět k nicotě. S oživením křesťanské tradice západní civilizace nejen obstojí tváří v tvář novým barbarům, ale stane se skutečně civilizovanější, než je dnes.

Poznámky:

1) Vztah Latinské Ameriky k Západu je ambivalentní. Je sice Latinská, takže obecně k Západu patří. Nakolik je ale americkou ve smyslu indiánskou, je něčím jiným.

2) Tato část je obsahem mého textu “America and the West: Global Triumph or Western Twilight?”, Orbis, Summer 2001, s. 333-341.

3) Toto jsou některé z civilizací, jež vyjmenovává Samuel P. Huntington ve své knize The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order, New York, Simon and Schuster 1996.

4) James Kurth: “The Real Clash”, The National Interest, Fall 1994, s. 3-15.

5) J. C. D. Clark: “The United States, The United Kingdom, and Germany: Some Intellectual Premises of Transatlantic Alliances”, přednáška pro Foreign Policy Research Institute, 7. duben 2003.

6) James Kurth: “NATO Expansion and the Idea of the West”, Orbis, Fall 1997, s. 555-567.

7) Po více než století poté však přežívala v Americe klasická tradice nejrůznějšími způsoby, nejnápadněji ve stavbách četných honosných veřejných budov navrhovaných v neoklasickém stylu. Nejvýraznější z nich je budova Sněmovny Kongresu USA (Kapitol), ale přinejmenším 40 státních parlamentů bylo postaveno v nějaké variantě neoklasického slohu. V 50. letech však klasickou tradici v americké a evropské architektuře naprosto vytlačil hypermoderní (ve skutečnosti antiklasický), funkční (antiestetický) a “internacionální” (antinacionální) styl.

8) Kenneth Minogue: “Christophobia and the West”, The New Criterion, June 2003, s. 4-13.

9) K otázce vztahů islámu a Západu viz Roger Scruton: The West and the Rest: Globalization and the Terrorist Threat, Wilmington, ISI Books 2002. Viz též James Kurth: “The New Protracted Conflict: The War and the West”, Orbis, Spring 2002, s. 321-331.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?