Zajímá někoho, jak je to doopravdy?

17.7.2016
Dan Drápal

dan dfapalPočátek aféry kolem paní poslankyně Pavlíny Nytrové mě zastihl na dovolené, takže jsem neslyšel její projev v parlamentu a nezachytil ani první reakce. Z tisku jsem se dověděl, že paní poslankyně tvrdila – mimo jiné – že děti vychované homosexuálními páry mívají vyšší sklon k duševním poruchám a kriminalitě.

V tuto chvíli se nebudu zabývat případnými dalšími tvrzeními či jejich zdroji. V podstatě mě zajímá spíše celková atmosféra, v níž se tato aféra projednává, a přístupy jednotlivých aktérů.

O výrocích paní poslankyně jsem se dověděl, že jsou „nehorázné“ a že její tvrzení jsou „těžko udržitelná či doložitelná“. (Tak např. Martin Zvěřina v LN. Martina Zvěřinu považuji za střízlivého komentátora.)

Zkusme si nyní odmyslet naše vlastní sexuální preference a emoce, které v nás vzbuzují lidé, kteří mají preference odlišné od našich. A zkusme se zamyslet nad prostou otázkou, zda tvrzení paní poslankyně jsou doložená, případně doložitelná, nebo zda jsou zcela vycucaná z prstu. V této společnosti je ještě hrstka lidí, které zajímá pravda padni komu padni, a kteří, než určitý názor zavrhnou, zkoumají, zda je pravdivý či nikoli. Uznat, že určitá fakta jsou v rozporu s mými dosavadními názory, a ochota názory případně modifikovat či zcela opustit, jsou projevem úcty k pravdě a dlouhodobě člověku velmi dobře poslouží. Často se ovšem může ocitnout v menšině a může být i vysmíván, protože mnoha lidem na faktech tolik nezáleží a v podstatě zastávají postoj „já už jsem si udělal svůj názor – nepleťte mě fakty“, případně „nekažte mi můj dobrý příběh pravdou“.

Tak se dostáváme k zajímavé otázce, zda lze výše uvedená tvrzení paní poslankyně doložit.

Jsem toho názoru, že to možné je, ale je to velmi obtížné. Celá otázka homosexuality je už od samého počátku zatížená prudkými a neskrývanými emocemi a řadou předpojatostí, případně předsudků. Pokud se podíváme už třeba na otázku, kolik procent homosexuálů ve společnosti vlastně je, můžeme dojít k celé řadě naprosto odlišných výsledků – od 1,5 do 10 procent. (U nás oblíbený obrat „čtyřprocentní menšina“ je více méně náhodný a nemá smysl dokazovat nebo vyvracet jeho pravdivost.) Záleží totiž na tom, jak položíte otázku. Je homosexuálem už ten, kdo si někdy představoval sexuální styk s jedincem téhož pohlaví, ovšem nikdy ho nerealizoval? Nebo je homosexuálem pouze ten, kdo je ve svém postoji a ve své praxi pevný a rozhodný a heterosexuální styk pro něj nikdy nepřipadal ani v úvahu? Na tom, jak definujete homosexuála a jak položíte otázku v případném průzkumu, nesmírně záleží – otázka téměř jistě předurčí výsledek, k němuž při průzkumu dojdete.

Pokud by měl mít podobný výzkum nějakou vypovídací hodnotu a vést k tomu, abychom zaujali poněkud informovanější stanovisko nežli výkřiky „jsem pro“ nebo „jsem proti“, muselo by se sejít nějaké těleso, složené ze zastánců i odpůrců homosexuality, které by se domluvilo na tom, jak budou otázky položeny, a které by monitorovalo celý průzkum, tak aby zástupci obou stran mohli odhalit případné fauly. Jen za takových podmínek bychom mohli získat nějakou vypovídací odpověď na otázku, zda děti vychované homosexuálními páry jsou ve větším nebezpečí duševních poruch nebo spáchání kriminálních deliktů.

Jenže tomuto přístupu atmosféra ve společnosti nepřeje. Homosexuální lobby by patrně už za samotným pokusem uspořádat takový průzkum viděla pokusy vrátit se do středověku. Současná ideologie totiž kladení určitých otázek a publikaci určitých výzkumů předem vylučuje. Nepamatuji si přesně ty různé aféry, které propukly, když kdosi zjistil a statisticky dokládal, že muži jsou v matematice lepší než ženy, nebo – to už bylo rouhání nejvyššího kalibru – že černoši mají nižší IQ.

Přitom publikování podobných tvrzení mohou být motivována velmi různě. Buď mohou být motivována lidskou pýchou a pocitem nadřazenosti, nebo mohou být motivována snahou určité etnické či sociální skupině pomoci. Řeknete-li, že Romové mají špatné pracovní návyky, budete částí společnosti prohlášeni za rasistu i v případě, že několik hodin týdně věnujete práci s romskými dětmi, abyste jim pomohli překonat jejich handicapy.

Stoupenci této nepsané postmoderní ideologie ani nedovolí, aby se zkoumalo, zda jsou tvrzení paní poslankyně Nytrové pravdivá či ne. Taková tvrzení se často označují za hate speech, tedy za slovní projevy nenávisti, což je nesmírný zálud. Já jsem se danou problematikou dosti podrobně zabýval a jsem přesvědčen, že výše uvedená tvrzení paní poslankyně jsou nejen doložitelná, ale i doložená. Přitom z nich nevyvozuji, že by měla být homosexualita kriminalizována – podobně jako nevyvozuji, že by měla být kriminalizována manželská nevěra, jejíž důsledky dětem prokazatelně škodí. To, že něco konstatuji, ještě nevypovídá o mém hodnotovém zaměření. Současná homosexuální ideologie – s níž lidé s homosexuálními sklony zdaleka ne vždy souhlasí – ale určitá zkoumání předem vylučuje, a ty, kteří třeba jen konstatují nepříjemná fakta, ostrakizuje. Ve skutečnosti tak hlasatelé tolerance praktikují pravý opak, a jsou ochotni tolerovat jen „přijatelné“ názory (a o jejich „přijatelnosti“ rozhodují pouze oni sami).

Debata o vyhlídkách dětí, vyrůstajících v homosexuálních párech, tak byla utnuta ještě dříve, než začala. Paní poslankyně byla odkázána do patřičných mezí. Víme přece, jak to má být, proč tedy vůbec argumentovat fakty, že. Názory paní poslankyně jsou nepřijatelné, a proto nebudeme ztrácet čas jejich vyvracením.

Chtěl bych povzbudit ty, kteří se chtějí vyhnout Scylle fakty nepodložené homosexuální ideologie, stejně jako Charybdě nenávisti k homosexuálům. O těchto záležitostech je možno hovořit i nepředpojatě, i když se to dnes moc nenosí. Dlouhodobě je to ale ta nejlepší cesta – jediná, která nevede ani do bludů, ani do nenávisti.

Příspěvků : 9 - Zajímá někoho, jak je to doopravdy?

  1. Libor Klenovský : 3.8.2016 v 16.05

    Dan Drápal je autor mně blízký svými názory a postojem věřícího křesťana. V agendě homosexuality však dominantní křesťanský diskurz chybuje, čímž ji nechtěně pomáhá posouvat do politické roviny. Konzervatizmus je proti, liberalizmus za. Z toho mám kopřivku.
    O vrozenosti homosexuality se dnes v lékařských kruzích většinově nepochybuje. Z toho plyne, že jev samotný nemá co činit s morálkou; s tou souvisí až uplatnění homo – i heterogenní sexuality v lidském životě. Jde o to, být v partnerských vztazích a sexualitě čestný, zodpovědný, atp.
    Co však s tou údajnou škodlivostí homosexuality pro výchovu dětí? Škodlivým faktorům při výchově dětí se věnoval například prof. Zdeněk Matějček. Zjistil, že pro příští vývoj dětí je fatální nedostatek citové vazby na rodiče. Pedopsychologové považují za škodlivé chování agresivních alkoholiků či chování některého z rodičů s duševní poruchou, nezájem o dítě a pod., ale také systém péče o dítě v dětském domově ústavního typu. Pokud by byla výchova homosexuálním párem – měřeno statisticky – škodlivá (o čemž nemáme žádnou vědeckou evidenci), pak asi mnohem méně, než například ústavní výchova. Zrovna v ústavech žijí mnohé z dětí, pro které je adopce záchranou.
    Rovněž se mi zdá nevhodné argumentovat špatnými výsledky některých menšin (v článkou – Romové či černoši) v kritériu IQ či pracovních návyků. Zde totiž autor plete kritérium rasové či etnické s kritériem sociálním; možná tak činí i zdroje, ze kterých čerpá. Sociální vlivy při formování dětí dominují. Být vychováni v romské osadě běžnými romskými rodiči, patrně většina z nás by na tom byla co do pracovních návyků a pod. stejně, jako většina jiných dětí žijících v osadě, a “gádžovský” původ by nám nic nepomohl.
    Sexuální orientace je rovněž vrozená, opravdu to není nakažlivá chřipka. Otázka je – vykazuje chování rodičů s opačnou sexuální orientací ke svým dětem známky škodlivosti či patologie? Jestliže ne, pak nemáme o čem mluvit. Výroky typu, jaký předvedla paní poslankyně, považuji za nepodložené a nezodpovědné. Jestliže jejich cílem bylo přitáhnout pozornost veřejnosti, pak to bylo i pěkně hloupé… Debata o mužských a ženských výchovných vzorech, které mají jaksi chybět u homosexuálních párů, nikam nevede – v rodinách to bývá často opačně, než velí tradice – žena rozhoduje a muž se submisivně podřizuje… a ve výchovných institucích, pokud si vzpomínám, se ty mužské vzory prakticky nevyskytovaly…

  2. Otakar Švenda : 18.7.2016 v 11.41

    Dan Drápal se zabývá jedním z výroků paní poslankyně a správně uvádí, že není možné stvrdit jeho pravdivost žádným výzkumem. A souhlasím s Vítem Kučíkem, že je velmi dobrý důvod pro to, aby se takovéto výzkumy nedělaly. Takže výrok může být pravdivý nebo nepravdivý, a o jeho pravdivosti si každý může dělat názor pouze na základě svých osobních zkušeností. Není radno zobecňovat, viz. Právě jste zabili Beethovena

    Ovšem tento výrok paní poslankyně je pouze jedním z jejích tvrzení v inkriminovaném projevu, a co bylo podstatnější, její celková argumentace byla natolik blbá, že tím naprosto shodila cokoli, co z této argumentace vzešlo. Takže ačkoli v otázce vhodnosti výchovy dětí homosexuálním párem nemám jednoznačný názor, trochu se mé stanovisko posunulo proti směru paní poslankyně. Pokud si někdo dokáže myslet, že velké množství propagandy na netu znamená její pravdivost, tak už musí být hodně, ale hodně “momentálně zaostalej”.

  3. Daniela Ernestová : 17.7.2016 v 20.37

    On je ten Drápalův elaborát celý mimo neboť mimo je ústředni otázka. On obhajuje právo poslankyně na názor neb je podložen “fakty”. Má pravdu v tom, že o faktech se dá mluvit. Fakt však v názorech oné blondýny ani jeden fakt nezazněl.
    Nebo si budeme nejprve vyjasňovat, co to takový fakt je? Vytvoříme komisi těch, kteří za fakta pivažují t rzení podložena hodnověrnymi zdroji a těch, kteří v čele s presidentem pokládají za fakt to, co vyčtou z ruské propagandy?

  4. zrno : 17.7.2016 v 16.34

    na Facebooku měla zajímavý příspěvek paní Petra Nováková, který si dovoluji přetiskout:

    Vnáším tedy pět stanovisek:

    1) “Desítky průzkumů” týkající se situace dětí ze stejnopohlavních rodin, kterými argumentují přiznivci změn tohoto charakteru, nemají statisticky významnou výpovědní hodnotu. (Pominu, že nevycházejí vždy jen pozitivně – do liberálních titulků se hodí jen to příznivé.)

    Jinými slovy, počet dětí/rodin je v daných průzkumech tak malý (často 30-40), že to nic zásadního nevypovídá o celku. Dalším problémem je někdy metoda oslovování respondentů, případně znalost skutečnosti “sebehodnocení”. Dalším problémem je fakt, že řada těchto průzkumů se zaměřuje na dvě ženy, kdežto výchova dvěma muži tolik probádaná není (z podstaty věci má tento rozdíl logiku, problém je, že se o tomto rozdílu příliš nemluví a vše se sveze ve škatulce “stejnopohlavní rodiče”).

    2) Dítěti bude chybět vzor druhého pohlaví. Samozřejmě, má různé příbuzné atd., ale jde i o nevědomé vnímání každodenních interakcí, jakýsi každodenní sociální život rodičů. A ano, druhý vzor chybí třeba i u samoživitelek atd., ale jednak samoživitelky na takovou situaci nepotřebují zákon, jednak si dle mého zpravidla to samoživitelství neplánují/nepřejí, jednak existence jevu u jedné skupiny neznamená, že je taková situace celkově žádoucí (z pohledu dítěte).

    3) Vzhledem k okolnostem jsou omezována práva dítěte. Žena přes dárcovství (čímž už tak v současnosti obchází zákon, když finguje heterosexuální vztah) nebo náhodně počne dítě, u kterého už _předem_ ví, že otec bude neznámý. V návrhu zákona je stanoveno, že osvojení bude možné jen se souhlasem rodiče – jak udělí takový souhlas neznámý rodič?

    Tak či tak, pokud někdo počne dítě už s tímto záměrem (zde je podstatný rozdíl oproti rozvodům atd., na které odkazují zastánci změny), znamená to, že mu bude _cíleně odepřen biologický rodič_ (v jednom TV pořadu taková matka označila otce za “biologický materiál”).

    To považuji za nepřijatelné z hlediska práv dítěte (jednak co se týká výchovy, jednak v souvislosti s právem poznat své rodiče) a nevidím důvod, proč by měl být vznik zákona, který toto nepřímo podporuje, financován i z mých daní.

    Je to vlastně celé poněkud absurdní: Jeden ze stejnopohlavních partnerů počne dítě s někým jiným, i když už v době početí věděl, že ten “jiný” člověk ( = biologický rodič) se na výchově podílet nebude (sami zastánci změny tvrdí, že takovéto rodičovství je plánované), a následně se dožaduje legislativní pomoci státu, protože dítě nežije s biologickým rodičem. To přece věděl předem, ne? Pokud je dle něj nová situace pro dítě natolik nevhodná, že je nutná legislativní změna, v čem nebo o kolik horší by byla alternativa v podobě nepočetí dítěte? Který zájem je důležitější? (Chápu, že to může vyznít přísně, ale chci to čistě nějak objektivně porovnat.)

    Bez ohledu na výše uvedené, dítě nadále má onoho biologického rodiče, který vůči němu má daná práva a povinnosti, není to přece tak, že kdyby se s prvním rodičem něco stalo, potomek musí do DD.

    A pokud je “rodič neznámý”, pak je to dle mého situace srovnatelná s (heterosexuálními) živitelkami s otci dětí “neznámými”. Nic ve zlém, jen se v tom snažím najít logiku – jak to, že ony nebijí na poplach stejně tak, ve smyslu “co bude s dítětem, pokud nastane nějaký zdravotní problém”? Jsou oproti stejnopohl. párům bezcitnější? Jen podotknu, že ani v tom případě nemusí být prioritou DD, ale např. pěstounská péče ze strany rodičů matky.

    Pokud jde skutečně o blaho dětí a záležitost není do určité míry vnímána jen jako symbol “pokroku”, nebyl by lepší jiný přístup, než aby novela explicitně přitakávala takovýmto situacím?

    4) Vlastně se vytváří nová diskriminace. V důvodové zprávě se píše: “Žitou realitou však i v České republice je, že existuje stále více rodin, kde oba rodiče mají stejné pohlaví. [...] Druhý biologický rodič není vůbec znám, např. bylo-li dítě počato z umělého oplodnění, nebo se jedná o osobu, která není ve smyslu zákona za rodiče považována (není uvedena v rodném listě).”

    - Tato situace (“neznámý”) může nastat jen u rodiče-muže – matka je známa vždy. Mezi řádky se tak vlastně říká, že novela je určena spíše ženám. To znamená, že v případě přijetí novely ještě navíc – bez ohledu na výhrady výše – vznikne situace, kdy stejnopohlavní páry žen budou mít k osvojení více cest (neznámý otec + souhlas otce) než stejnopohlavní páry mužů (souhlas matky) = diskriminace. Nebo zákonodárce současně ustanoví možnost, že se matka smí vzdát rodičovství?

    5) Argumentuje se tím, že daný jev ve společnosti existuje. To je sice pravda, ale to není automaticky důvod měnit zákony ve prospěch té situace. Změna právní ochrany může vést k vyššímu výskytu stejnopohlavního rodičovství, nikoli ke stejné dynamice vývoje jako dosud, což z důvodů výše nemohu akceptovat.

    • Vit Kucik : 17.7.2016 v 20.01

      Myslim, ze zasadne chybny je kolektivisticky pristup k problemu – na nejake centralni, celostatni urovni homosexualni adopce umoznovat nebo zakazovat. Koncept odpovidajici filosofii pravicove-liberalni i filosofii alglosaskeho konservatismu je ten, ktery je zalozen na individualnim posuzovani. Bavme se pouze o tom, kdo ma o osudu konkrretniho ditete rozhodovat (meli by to byt rodice, pak pestouni, az v poslednim pripade stat) a ten necht rozhoduje v konkretnich pripadech podle situace ve prospech ditete. Tecka. Takove rozhodovani v 99% muze byt ve prospech hererosexualnich paru a v 1% muze byt dane optimum par homosexualni, nebo ta cisla budou jina… to se vsak neda nikdy nadelegovat plosnym pravidlem.

  5. Vít Kučík : 17.7.2016 v 14.08

    Dan Drápal se jen stylizuje do někoho, kdo je “mezi extrémy”. Ve skutečnosti je na plně v blízkosti názorového pólu oné poslankyně. Jen to nechce otevřeně přiznat.
    Zastánci jakéhokoliv extrémního (většinovou společností nepřijatelného) názoru vždy volají po “názorové toleranci” (ovšem jen vůči své názorové pozici), po tom, aby byli v diskusi “zrovnoprávněni”, bráni “vážně”, atd. a zárověň si stěžují na “ostrakizaci” svých názorů, jejich “potlačování”, nepřipuštění jejich argumentů do “seriózní diskuse”.
    Je to logické. Většinová společnost si ustanovuje svoje normy a jejich existenční jádro jako za “společenská tabu”, o kterých se zkrátka nediskutuje. Je žena také člověk? Budeme o tom “seriózně diskutovat”? Jsou Židé méněcenná rasa? Nebylo jejich průmyslové vyhubení nakonec racionálním nápadem? Pojďme “bez předsudků” začít “seriósní debatu”… Pokud postavíme jako legální alternativu výzkum IQ černošské populace, povede to k “objektivním výzkumům”, na jejichž podkladu budou někde v dáli rozhodovat o volebním právu, právu kandidovat či vlastnit majetek. S tímto zřetězením příčin a důsledků (které se na počátku může zdát absurdní či přehnané) má společnost historické zkušenosti, proto spontánně svá společenská tabu tvoří a udržuje.
    I tabu se pomalu mění a vyvíjí. Západní společnost mezi své tabu zařadila třeba formální rovnoprávnost muže a ženy a – ukázalo se to být dobré. Zbytek světa toto tabu začal přejímat a dnes celosvětově převládá.
    Jádro Západu mezi své tabu čerstvě převzalo i rovnoprávnost menšin, třeba té homosexuální. Je to stále kontroverzní, je to čerstvé, ale má to konkrétní důvody v konkrétních historických zkušenostech a okolnostech. Schoda na něm je sice široká (jinak by to nebylo celospolečenské tabu), ale rozhodně ne absolutní či rovnoměrná. Rozhodně není výsledkem nějakého tajného lobbingu nějaké malé skupiny, kterou Dan Drápal nazývá “homosexuální lobby” ani existencí něčeho jestě myserióznějšího, co nazývá “homosexuální ideologií”. Je to důsledek posunu vnímání homosexuality širokou veřejností, stamiliony jedinců. Tento posun je logický, nezvratitelný, jen velmi částečně ovlivnitelný centrálně nějakou skupinou či médii. Je dán spíše modernitou, proměnou soudobého světa a je podobný posunu vnímání církve, politických a náboženských autorit, člověka jako sebe sama, jeho role ve světě, atd. Věc vnímání homosexuality má zkrátka širší a složitější kontext než zjednodušený příběh o skupině homosexuálů, která svou “ideologii” našeptala politikům a snaží se ošálit veřejnost.
    Postulát “homosexuálové jsou plnohodnotní lidé” se zkrátka stal společenskou normou. Normou, která v rámci své sebezáchovy nepřípouští existenční diskusi o sobě samé, jen o způsobu své aplikace. To se určitým společenským menšinám nelíbí a chtěli by tento postulát ze všobecných norem vyškrtnout. Ok, v principielně stejné pozici jsou třeba popírači holokaustu či radikální marxisté. Měli by tedy přiznat barvu, říci otevřeně, že chtějí společenské tabu svrhnout (v tomto případě říci, že homosexuálové nejsou plnohodnotní lidé) a také říci jasné důvody proč.
    Řeči o “připuštění alternativních názorů do seriozní diskuse”, jsou stejně jako “vědecké výzkumůmy IQ černochů” jen kouřovou clonou, mající zakrýt skutečný cíl, kterým zrušení daného celospolečenské normy je.

    • Ján Grinvalsky : 17.7.2016 v 16.32

      Článok je zaujímavý, konečne niekto vyslovil otázku, ktorá mala byť na začiatku debaty: kto je to homosexuál. Najširšia odpoveď zrejme môže byť takáto: homosexuál je človek s poruchou sexuálnej orientácie sexuálne priťahovaný rovnakým pohlavím. Podľa toho by mal byť robený odborný a vedecký výskum.

      Zaťahovanie menšinových pohľadov je nelogické, ani diabetikov nepovažujeme za menšinu.

      • Vit Kucik : 17.7.2016 v 19.51

        U diabetiku nikdo neuvazuje, ze by meli mit nejaka jina prava, nez ne-diabetici. Napriklad, ze by meli mit jine podminky ohledne osvojovani deti. Homosexualove vlastne usiluji o to, aby s nimi z pohledu zakona nakladali stejne jako s diabetiky.
        (upozornuji, ze zamerne vubec nehodnotim moralni hodnotu homosexuality)

    • Vit Klapal : 20.7.2016 v 17.13

      Souhlasil bych v tom, že každá společnost si stanovuje nějaké své hodnotové axiomy. Tedy nějaké nedokazované a v principu nedokazatelné předpoklady, na kterých staví. Např. vražda je dobrá/špatná, mimomanželský styk je dobrý/špatný, krádež je dobrá/špatná. Těžko však lze prohlásit za tabu výsledky vědeckého poznání či snad jen samu snahu o takové poznání, jen proto, že by takové (případné) výsledky mohly nabourávat něčí krásnou myšlenkovou konstrukci. To už tady bylo a zpětně se takové snahy jeví jako směšné a hloupé. Např. poznání toho, že se Země otáčí kolem Slunce nabourávalo krásnou představu o doslovné pravdivosti Bible, takže ten, kdo něco takového hlásal musel být postižen. Když tady byli zmíněni marxisté, i ti se chovali podobně. Dlouhou dobu odmítali např. přijmout teorii velkého třesku, neboť podle “posvátných” textů marx-leninismu je Vesmír věčný a nekonečný. Nemluvě o tom, že odmítali uznat očividnou nefunkčnost na jejich nauce založeného ekonomického systému. Jiní lidé jsou zase z ideologických důvodů popírači či zastánci globálního oteplování. Jenom proto, že si pár hlupáků může případné závěry výzkumu o dopadech adopcí homosexuálními páry na děti přeložit jako “homosexuálové nejsou plnohodnotní lidé pojďme je vyhladit”, pokud takové výzkumy náhodou ukáží negativní dopady, přece takové výzkumy zcela nezakážeme.
      A co se týče výzkumů IQ (nebo obecně statistických odlišností) jednotlivých ras, přece je nepřestaneme provádět jen proto, že si je pár pitomců přeloží tak, že “co černoch to mentálně postižený jedinec, proto by měli být všichni zbaveni volebního práva.” Naopak si myslím, že více pitomostí se nadělalo proto, že už jen položit si takovou otázku bylo tabu a že případné výsledky průzkumů, které ukazují, že statisticky určité rasy či etnika nedosahují stejných výsledků, jsou ignorovány. Proto např. všelijaké kvóty a afirmativní akce nemohou vést k žádným smysluplným výsledkům (leda k diskriminaci schopnějších jedinců), pokud se jejich proponenti neobtěžují ani pokusit se dokázat základní premisu, ze které vycházejí, totiž že všechny rasy jsou nadány v průměru stejnými schopnostmi. Jak potom mohu s čistým svědomím konstatovat, že disparitní zastoupení určitých skupin obyvatelstva např. na univerzitách nebo v určitých zaměstnáních (popř. ve věznicích) je důsledkem jejich diskriminace a snažit se to vyrovnávat umělými zásahy?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?