Vyváženost, nikoliv parita (Bulletin č.267)

16.8.2014
Maggie Gallagherová

1760.jpgVloni v létě se profesorka Anne-Marie Slaughterová stala kacířkou. Osmnáct měsíců po nástupu do vysněného zaměstnání coby první žena ve funkci ředitelky odboru politického plánování Ministerstva zahraničí se ocitla na recepci pořádané presidentem Obamou a jeho manželkou – duchem nepřítomna, s neodbytnými myšlenkami na svého čtrnáctiletého syna zanechaného v Princetonu v New Jersey, „který v té době přestal psát domácí úkoly, rušil při vyučování a začal propadat v matematice.“

„Až bude po všem, napíšu sloupek s titulkem: ‘Ženy prostě nemohou chtít všechno,‘“ řekla své kolegyni a ta se zhrozila.

„Jako kdyby se mi pevná půda feministického přesvědčení náhle začala propadat pod nohama,“ přiznala následně v článku pro časopis The Atlantic. Stačilo dalšího půl roku a byla zpátky doma v Princetonu. Ne ovšem jako typická žena v domácnosti. Titul profesorky, vystupování v televizi  a široký ohlas článku „Ženy ještě pořád nemohou chtít všechno“ jí toho nedopřál.

Kyberprostor explodoval. Slaughterová porušila první přikázání postmodernismu hlásající: „Nebudeš míti jiného boha než Rovnost.“ Příval urážek, nadávek a spílání, jímž byla zahrnuta, ji ohromil a zaskočil.

Zdá se, že starý spor žen-matek o tom, zda zůstat doma a pečovat o děti, či vrátit se do práce, na sebe vzal novou, generačně odlišnou podobu. Na jedné straně bitevního pole stojí starší generace žen profesionálek, které svým kariérám obětovaly vše, co šlo, především však osobní a rodinný život ve jménu „příští generace žen“. Na druhé straně to vše pozoruje právě tato „příští generace žen“ a říká: „Probůh, jen to ne, musíme najít něco jiného…“

Slaughterová zmiňuje ve svém eseji pro Atlantic debatu dvou mladších profesionálek z Manhattanu na  téma starších žen, které pro úspěch v zaměstnání přinesly obrovské oběti, „aniž si to vždy plně uvědomovaly“, jako např. práci 24 hodin denně a nezbytnost najmout vychovatelku k dětem na plný úvazek. Z vlastní zkušenosti mohu uvést pracovní příhodu své známé z Manhattanu, jejíž šéfová před důležitou schůzkou v Davosu reagovala na telefonickou výzvu z Pohřební služby k převzetí ostatků své matky slovy: „Nemohli byste si to tam nechat, prosím, ještě týden?“ Probůh, tohle ne, musíme najít něco jiného.

Znamením naší doby je společnost Google. Svými kulečníkovými stoly na pracovišti, firemními sushi bary a firemními školkami jasně manifestuje zájem o maximální uspokojení potřeb zaměstnanců s minimálními časovými ztrátami. Jde přeci o to, že jen sytý a odpočatý člověk, nevystresovaný starostmi o dítě, si může udržet jiskru, a tím i schopnost dobře a výkonně pracovat pro Google.

Žena, která se mi pochlubila s touto zkušeností, neskrývala nadšení, ba téměř pýchu nad tím, jakého zacházení se jí dostalo. Mně osobně to připadá dost strašidelné, ale to zřejmě jen proto, že jsem zastánkyní staromódního receptu na plodnou (reproduktivní) manželskou lásku, kdysi známého jako „rodina“.

Pravdou však zůstává, že jako většina vzdělaných žen i já mám spoustu přání a ambicí, jež toužím naplnit. Abych sladila potřebu práce s potřebou věnovat se rodině, vyzkoušela jsem celou škálu uspořádání: od výlučné péče o rodinu přes práci z domova na částečný úvazek, částečné úvazky na pracovištích s pružnou pracovní dobou až po ředitelování ve dvou organizacích, které jsem sama založila, nejprve jako svobodná matka, později jako vdaná žena. Avšak v otázce zachování mé identity, dojde-li na lámání chleba, vítězí moje rodina (i když ne vždy co do počtu hodin).

Problémy práce a rodiny, které popisuje Slaughterová, jsou důsledkem hlubokého rozporu mezi normami a potřebami lidí orientovaných převážně na uplatnění tvůrčí profesionality a těmi, jimž jde převážně o rodinu a výchovu dětí, přičemž v boji o prostor a společenské uznání skupina prorodinná spíše prohrává. Teoretik městského života Richard Florida razí termín „kreativní třída“, jímž souhrnně označuje typ profesí, které je nutno přilákat k oživení života v postindustriálních městech. Jedná se o vědce, podnikatele, výzkumné pracovníky, techniky, programátory jakož i lidi vzdělané v humanitních oborech, umělce, návrháře a pracovníky médií. Florida se nyní živí tím, že pomáhá městům nalézat způsoby, jak přitáhnout kreativní třídu v podmínkách, kdy rodiny s dětmi z těchto měst odcházejí.

Jsme živoucími svědky konečné fáze kulturní evoluce mající původ v hospodářském vývoji. Průmyslová revoluce oddělila v masovém měřítku práci od domova, čímž narušila rovnováhu mezi oběma aspekty lidské existence.

Před industriální revolucí byla rovnováha mezi prací a rodinným životem určena přikázáním „Pomni, abys den sváteční světil.“ Kromě toho se na rodinném statku sice pracovalo od úsvitu do soumraku, ale všichni práceschopní členové rodiny pracovali jeden vedle druhého na společném díle, jehož podstatou bylo uživit se a přežít. Jako pospolitý celek chovala rodina krávy pro mléko, z něhož vyráběla máslo, či ovce, jejichž vlnu stříhala a používala k výrobě oděvů.

Průmyslová revoluce odvedla muže z domova do měst k povětšině špinavé a monotónní práci. Harmonická jednota jejich života byla rozetnuta ve dví, neboť náhle se vytvořily dva naprosto odlišné světy a jeden soupeřil s druhým o čas, energii a identitu lidí spadajících do jeho sféry. Viktoriánské období vyřešilo nově vzniklou situaci povýšením společenského postavení ženy v domácnosti, uznáním její nezastupitelné a žádoucí role „ženy a matky“.

Nešlo přitom o ekonomické hledisko, neboť majitelům továren samozřejmě vyhovovalo zaměstnávat ženy za nižší mzdy, ale o morální princip, jenž uzákonil novou společenskou normu chránící statut rodiny a ideu domova tím, že učinil ženu jejich morální záštitou.

V souvislosti s tímto posunem v pojetí společenských rolí se zvolna začalo přesouvat z mužů na ženy povolání učitele, a tím  se stalo společenskou nutností otevřít ženám brány vzdělanosti. Ruka houpající kolébku měla být zušlechtěna, aby civilizace neutrpěla. Pojetí „společnosti“ se rozšířilo. Vzhledem k tomu, že komunální sféra byla ve stále větší míře ovládána ženami, zintenzivnil se i proces vytváření nových příležitostí pro ženy, aby se mohly uplatnit jejich nabyté schopnosti. Tato občanská reforma dala vzniknout i novým vůdcovským rolím (vzpomeňme jen na Jane Addamsovou a její komunitní centrum Hull House).

V šedesátých letech viktoriánský model ztratil opodstatnění, jelikož se stále více vysokoškolsky vzdělaných žen začalo bouřit proti vyloučení z přitažlivého světa prestižních pracovních příležitostí. Otázka domova a práce si žádala nové odpovědi.

Následujícím dvěma generacím vysokoškolsky vzdělaných žen přinesl život praktické a schůdné řešení. Sňatek s dobře postaveným mužem, který je ochoten pomáhat, jim dal na výběr: zůstat určitou dobu doma, pracovat na zkrácený úvazek, anebo obojí střídat. Chtěli-li být oba manželé plně zaměstnáni, museli se o rodinné povinnosti dělit, a nestačilo-li to, museli najmout vychovatelku k dětem nebo uklízečku.

Přes svou nedokonalost je práce na zkrácený úvazek upřednostňována většinou zaměstnaných matek. Průzkum veřejného mínění Pew Forum z března roku 2013 ukázal, že pět let po skončení recese pouze 37 % zaměstnaných žen považuje práci na plný úvazek za ideální, a to nebyly do výzkumu zahrnuty názory žen v domácnosti, jinak by se podpora plného úvazku propadla ještě na mnohem nižší procento.

Bohužel však našemu praktickému řešení stojí v cestě hned dva problémy. Za prvé není dostupné většině žen, jejichž manželé nemají vysokoškolské vzdělání, a za druhé současné uspořádání nedokáže uspokojit energicky prosazované nároky elitních žen na paritu příjmů. Z obou důvodů postrádá kulturní legitimitu.

Základní dilema zůstává nevyřešeno. Dáme se cestou kulturních změn maximálně napomáhajících tomu, aby 50 % vedoucích pozic bylo obsazeno ženami, anebo se budeme snažit, aby maximum žen dosáhlo rovnováhy mezi prací a rodinou, a tím i pocitu štěstí a spokojenosti? Profesorka Slaughterová nám vodítko poskytnout nemůže, neboť každá z otázek nastoluje jiný směr.

Jako správný rovnostář je Slaughterová trochu nesvá z toho, že je tak zaujata vlastní třídou: „Jsem si velice dobře vědoma, že většinu amerických žen trápí daleko horší problémy než tyto… avšak naděje na zlepšení údělu všech žen spočívá právě v tom, že zaplníme chybějící místa ve vedoucích funkcích. Je třeba zvolit do čela země presidentku a 50 senátorek. Je třeba zajistit rovné zastoupení žen mezi generálními řediteli firem a vysokými soudci. Teprve taková společnost bude sloužit všem.“

Ne že bych byla odpůrkyní opatření usnadňujících život talentovaným „supermatkám“, ale promiňte vespolek, milé profesorky typu Slaughterové, vážně si myslíte, že vyřešení vašeho osobního problému skýtá klíč ke šťastnějšímu životu pro vychovatelku či učitelku vašeho dítěte, pro vaši uklízečku anebo vaši dceru?

Nová generace žen čelí mnoha problémům, z nichž nejvážnější je zřejmě ten, že muži bez vysokoškolského vzdělání jsou velmi neúspěšní. Žádný bod v programu profesorky Slaughterové se nezabývá zásadním problémem rovnováhy mezi rodinou a prací: tím, že stále méně chlapců zvládá školu. Podle Judith Kleinfeldové, emeritní profesorky psychologie na University of Alaska ve Fairbanks, pokulhává každý čtvrtý bílý středoškolák s vysokoškolsky vzdělanými rodiči ve čtení natolik, že nedosahuje ani základní úrovně, což znamená, že není schopen přečíst článek z novin, zatímco u děvčat je to pouze 7 %. A to byli do statistiky zahrnuti pouze synové relativně privilegovaných rodičů.

Mohli bychom dosadit na všechny možné vrcholky moci bambilion žen typu profesorky Slaughterové, a pro průměrnou americkou ženu by se nic podstatného nezměnilo – stejně jako se nic podstatného nezměnilo pro průměrného Afroameričana zvolením Baracka Obamy. To neznamená, že by zvolení prvního černošského presidenta nebylo skvělým úspěchem. Znamená to, že řešit tíživé problémy sužující převážnou většinu lidí (nejen zářivou elitu) vyžaduje zaměřit se na ně a učinit z nich prioritu.

Konflikt mezi prací a rodinou se prohlubuje, pokud kreativní třída získává převahu nad třídou reproduktivní, ale také pokud elitní „supermatky“ tvrdošíjně vzývají princip statistické rovnosti na úkor všech ostatních společenských cílů.

Momentální skóre: jedna nula pro profesorku Slaughterovou. Je zpátky ve Washingtonu ve funkci ředitelky nadace Nová Amerika a dokáže zvládnout dojíždění i péči o dva syny a zároveň pracovat s pomocí akademicky vzdělaného manžela na vytýčení nového programu pro Ameriku. Ona boduje. Ona ano.

 

Maggie Gallagherová pracuje v American Principles Project. Publikuje na MaggieGallagher.com.

Z anglického originálu „Balance, Not Parity“ publikovaného v časopisu National Review, September 30, 2013, s. 38-39, přeložila Alice Pezlarová.

Příspěvků : 2 - Vyváženost, nikoliv parita (Bulletin č.267)

  1. Ivo Patta : 23.8.2014 v 1.45

    Cituji: “Problémy práce a rodiny, které popisuje Slaughterová, jsou důsledkem hlubokého rozporu mezi normami a potřebami lidí orientovaných převážně na uplatnění tvůrčí profesionality a těmi, jimž jde převážně o rodinu a výchovu dětí”.

    Já k tomu mohu jen dodat: Ty hluboké rozpory ukazují jen a pouze na diletantské řízení sociální politiky státu ekonomy. Odborníci na finance nejsou odborníky na problémy lidí a už vůbec ne odborníky použitelnými na řešení problémů pilířů sociálního státu, důchodového, sociálního a financování zdravotnictví. Příklad uvedu citátem: “V dnešní situaci neexistuje pro žádného inteligentního člověka nic důležitějšího než ekonomie. Ludwig von Mises”.
    Cítíte v uvedené větě aroganci člověka – ekonoma, který dokázal všechny kolem sebe přesvědčit, že on, Velký Ekonom má patent na řízení celé společnosti? Opak je pravdou! Ekonomové nemohou ani začít práci na reformách sociálního státu. Proč? Protože ekonomové například nevědí ani to, jak je financován I. důchodový pilíř!

    Ekonom dokáže řídit podnik, do kterého mu stát zajistí pracovníky.
    Ekonom ale nedovede řídit stát tak, aby těch pracovníků bylo dost i v příští generaci. To je systémová chyba v rozvoji ekonomie a slabé místo všech ekonomů.

    Ten problém dokáže rozlousknout jen rozvoj dvě staletí  ekonomy zanedbávané sociální ekonomie. Ano, na řešení popisovaných problémů je zde sociální ekonomie.Více na adrese: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_ekonomie

  2. Michal : 19.8.2014 v 0.37

    Inu Marie Terezie, tedy naše Nejjasnější Panovnice, to zvládala. I se omlouvala generálům před bojem, “že je žena a navíc těhotná”, jinak by byla v jejich čele. Potíž s Josífkem, tedy JCKV Josefem II. Nebyl standartní a potřeboval více péče. Marně. Podobně jeho sestra, co nám ji sťali francouzi. Hra na rovnost má pravidla, nejen se vyrovnat silným, ale neublížit slabším. Z čehož muži nejsou vyloučeni, můj otec např. obědval každodenně v poledne doma, systémově, proto zakládal rodinu. Karierně mu to asi nepomohlo, ale využil čas, v jeho případě jej měl minimum.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?