VLASTNICKÁ PRÁVA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

1.1.1996
Jo KWONG


Dr. Jo Kwong pracuje v americké Atlas Economic Research Foundation (Fairfax, Virginia) jako ředitelka oddělení Public Affairs.

Publikovaný text byl autorkou přednesen na mezinárodní konferenci “Tržní nástroje a ochrana životního prostředí”, pořádané Občanským institutem v Praze.
Z angličtiny přeložil Štěpán Kovařík.

I.
Jsem potěšena, že Občanský institut zahájil tuto konferenci zkoumáním nejzákladnějších problémů úlohy člověka v životním prostředí. Z mého pohledu ztratili současní tvůrci americké ekologické politiky ze zřetele podstatné záležitosti a zaměřují se na triviální, byť velmi viditelné problémy. Pokud se soustředíte na integraci člověka do ekosystému, jste o krok před západními ekology v tom směru, že budete rozvíjet funkční politiku ochrany životního prostředí – takovou, kterou budou lidé respektovat a řídit se jejími zásadami.
Jsem přesvědčena, že se musíme s problémy životního prostředí potýkat velmi podobně jako se potýkáme s jinými ekonomickými záležitostmi. V oblasti životního prostředí existuje široká škála velice žádaných služeb a zboží – jak lze tyto služby a zboží co nejlépe alokovat mezi konkurující si uživatele a způsoby užití? Mnohým připadá, že ekonomický pohled nebere ohled na hodnotová a kulturní hlediska, podle mého však jde o mylný názor. Pokud vytvoříme institucionální strukturu, jež dává co největší prostor individuální volbě, budou kulturní a etické hodnoty vyjadřovány prostřednictvím rozhodnutí, která lidé učiní.
Věřím zkrátka v jasná vlastnická práva k přírodním zdrojům a spolu s tím i v individuální práva a zodpovědnost. Věřím v tržní postupy, jež alokují vzácné přírodní zdroje mezi konkurující si uživatele na základě dobrovolné směny. Jsem přesvědčena, že většina ekologických problémů, které na nás v současnosti doléhají, je výsledkem nejistých vlastnických práv; že lidé mají sklon starat se o majetek, který jim bezpečně patří, a méně jim záleží na majetku druhých; a že můžeme zlepšit mnoho věcí týkajících se životního prostředí tím, že se budeme zabývat způsoby jak posílit vlastnictví a hrdost, jež je s ním spojena. Vy jste možná jedním ze států, který je nejlépe připraven uvědomit si jednoduchou pravdu uvedených výroků. U vás i v dalších zemích, kde prakticky neexistovalo individuální vlastnictví, dnes vidíme jedny z nejhorších ekologických pohrom – sama jsem se o tom při návštěvě severních Čech přesvědčila. Ovšem tam, kde lidé vlastní půdu, potoky a řeky protékající jejich pozemky či divokou zvěř, která se na nich potuluje, obvykle nalezneme půdu, řeky, zvířata i další přírodní bohatství v dobrém stavu.
Mohu-li vás přesvědčit, že můj pohled má nějaké klady, měl by pro vás mít významné důsledky. Jednak má víra v soukromá vlastnická práva podporuje myšlenku, že potřebujeme spíše méně než více státní regulace v oblasti životního prostředí. Z hlediska svobodného trhu je možné říci, že čím větší moc v rozhodování o životním prostředí státu dáme, tím méně budou lidé stimulováni, aby byli hrdi na svůj majetek a životní prostředí chránili. Je asi nutné tato stanoviska přesvědčivě doložit, neboť si uvědomuji, že převažující tendencí ochranářských hnutí po celém světě je naopak regulace týkající se ochrany životního prostředí drasticky zvyšovat. Svá stanoviska vyložím podrobněji tím, že vám představím řadu mýtů v politice ochrany životního prostředí, které podle mě značně omezují naši schopnost chránit přírodní zdroje. Chci začít několika mýty o úloze státu při ochraně životního prostředí.

Mýtus první: Přírodní zdroje jsou natolik vzácné, že nemohou být ve vlastnictví soukromých osob. Je naopak třeba, aby o nich větší měrou rozhodoval stát a více jich přešlo do jeho vlastnictví a správy.

Jde o jedno z témat, na nichž bývají ekologická hnutí postavena. Ve Spojených státech vyústilo v kampaň za zvýšení množství polí, lesů, rezervací, historických památek atd., které má vlastnit stát. Z jakéhosi důvodu jsme přijali mýtus, že lidé se škodolibou radostí ničí životní prostředí, kdykoli k tomu dostanou příležitost. Jako důkaz jsou uváděny ekologické katastrofy silně působící na city, například havárie v atomových elektrárnách nebo rozsáhlé úniky nafty z tankerů. Přesto bychom měli tento přístup přehodnotit.
Jak jsem již naznačila, tvrdím pravý opak – totiž že potřebujeme méně státních regulací. Ačkoli je to v rozporu s rozšířeným názorem, státní či veřejné vlastnictví bývá často spíše příčinou ekologických problémů než lékem proti nim. Problémy jako je znečištění ovzduší, kontaminace podzemních vod, nadměrný rybolov, skládky toxických odpadů, odlesňování, znečištění vody, globální oteplení, kyselý déšť, se vždy týkají veřejného majetku. Jelikož jsou tyto zdroje ve vlastnictví státu, ve správě mnoha lidí, žádný jednotlivec není stimulován, aby o ně pečoval.
Uvedu dva obyčejné příklady. Když dnes skončí náš program, mnoho z vás pojede domů vlastním vozem nebo vlakem či autobusem. Bude vás jistě zajímat, kolik zaplatíte při cestování vlastním autem za benzín, olej a pojištění, nebo kolik stojí jízdenka na vlak či autobus, málokoho z vás ale bude asi příliš zajímat, kolik zplodin vaše auto vyprodukuje. Není to tím, že byste byli špatní nebo ekologicky nezodpovědní. Je to jednoduše tím, že vzduch je velkým veřejným statkem, který ve skutečnosti nikomu nepatří. Je to něco úplně jiného než, řekněme, odhazovat odpadky na sousedův trávník. Navíc člověk snadno získá pocit, že jeho jednání nic nezmění, protože i kdyby přestal jezdit autem, ostatní by nepřestali a ovzduší by bylo stejně zamořené jako předtím. Protože však v praxi to všichni cítí stejně a všichni řídí, aniž by uvažovali o škodách, jichž se na kvalitě ovzduší dopouštějí, jde o příklad “tragédie veřejných statků”. Vzduch je považován za něco, co je volně k dispozici; to nevyhnutelně vede k jeho nadměrnému využívání bez ohledu na budoucí důsledky.
Druhý příklad: bydlíte-li na předměstí amerického města, vždycky se v okolí najde nějaký trávník, který je obecním majetkem – buď park nebo dělící pás mezi vozovkami. Každý ví, že na takových místech není radno si hrát anebo sedat na zem, protože tam všichni chodí venčit psy. Necháváme psy znečišťovat společná prostranství tak, jak bychom nikdy nechtěli mít znečištěný vlastní dvůr za domem. Je to totéž jako v předchozím případě – nevenčili bychom psa na sousedově trávníku, ale na obecním nám to vůbec nevadí. Rozdíl je dán různým vlastnictvím. Někdo by mohl vyjít ze sousedova domu, vynadat mi a přimět mě, abych hromádku po svém psovi uklidila. V případě obecního majetku však neexistuje žádný jasně stanovený vlastník. O to, co vlastní všichni společně, se obvykle nikdo nestará.
Jistě byste vymysleli další podobné případy, kdy se přístup lidí k veřejnému majetku naprosto odlišuje od jejich přístupu k majetku soukromému. Jde-li o soukromý majetek, lidé nesou zodpovědnost za své chování a proto jsou stimulováni, aby se o tento majetek co nejlépe starali. A platí to i v případě přírodních zdrojů – vzduchu, vody, lesů či lesní zvěře. Vezměme například odlišný přístup ke zvířatům ve volné přírodě a domácím zvířatům. Farmáři svoje stáda očkují, dobře je krmí, čistí jim stáje a všelijak jinak o ně pečují. Naproti tomu volně žijící jeleni na západě USA často pojdou hlady: umírají u drátěných plotů, které zatarasily jejich zimní migrační cesty. K takovým tragédiím dochází proto, že žádný člověk ani společenství do pomoci jelenům neinvestují. Správa pro péči o divokou zvěř a Lesní správa – dva americké úřady založené proto, aby se staraly o volnou přírodu – mohou mít obecný zájem o populaci vysoké zvěře, jsou však pověřeny množstvím různých funkcí a za každou z nich jsou jen volně zodpovědné. Neexistuje tu žádný proces “konečného vyúčtování”, podobný například schopnosti majitele mléčné farmy prodat více mléka, když se bude o své dojnice pečlivě starat.
Protože se však lidé nechávají ochotně přesvědčit o potřebnosti státního vlastnictví, objevuje se druhý, příbuzný mýtus, který je podle mě třeba vážně přezkoumat.

Mýtus druhý: Ochranu kritických a ohrožených přírodních zdrojů je možné svěřit pouze vládním úřadům.

Nepochybně to znáte z vlastní zkušenosti – volání po stále větších pravomocích pro nejrůznější úřady na ochranu životního prostředí. Jeden argentinský korespondent kupříkladu napsal, že vládní úředníci usilují o zvýšení počtu organizací zodpovědných za ochranu vodních zdrojů, i když je tímto úkolem v zemi pověřena již více než stovka subjektů. A dále říká, že “Argentina je zřejmě odhodlána následovat americký model ochrany životního prostředí charakterizovaný přesně tím druhem příkazové a regulační politiky, která napáchala velké škody v argentinské ekonomice”.
Většina lidí rozhodně podporuje myšlenku posílení vládních pravomocí v otázkách ochrany životního prostředí. Ptám se však: kdyby státní vlastnictví a správa přírodních zdrojů vskutku představovaly odpověď na ekologické problémy, neměly by pak vysoký stupeň centralizace a ohromná moc státu v bývalých komunistických zemích Sovětského svazu a východní Evropy vést ke zlepšení životního prostředí? Jak ovšem víme, výsledek byl přesně opačný.
Můj kolega ekonom P. J. Hill (“Vyřeší ekologické problémy vláda, anebo trh?”), který studoval problematiku životního prostředí v několika bývalých komunistických státech, poukazuje na to, že znečištění ovzduší bylo v Rumunsku tak silné, že v určitých oblastech směli žít koně nejvýše dva až tři roky. Kdyby totiž byli vystavováni vlivu zamořeného ovzduší déle, zemřeli by. Podobně, více než polovina dětí v polském Horním Slezsku trpí nemocemi, které souvisejí se znečištěním této oblasti. V severozápadní části vaší České republiky mají děti kvůli vážnému zamoření ovzduší třetinu zimního období vycházet ven co nejméně. Jestliže je kterýkoli z uvedených příkladů mýtem, který přetrvává v západním světě a zkresluje skutečnost, řekněte mi to, prosím.
Empirické důkazy z celého světa svědčí o tom, že tam, kde vláda přímo kontroluje přírodní zdroje, se těmito zdroji často plýtvá a dochází ke zhoršování stavu životního prostředí. V této souvislosti bývá citován příklad Aralského jezera, ležícího na jihu dnešního Kazachstánu. Sovětská vláda se kdysi rozhodla odvést jinam velké vodní toky zásobující Aral. V letech 1960 až 1988 se rozloha jezera snížila o zhruba 40% a objem jeho vod přibližně o dvě třetiny. Byla tak zpustošena celá města, závislá na rybolovu, a 20 ze 24 druhů ryb žijících v Aralském jezeře zmizelo.
Ale bývalé komunistické státy nejsou jediné země, v nichž se ukazuje, jak vládní úřady mohou plýtvat přírodním bohatstvím a ničit životní prostředí. Následující příklady se týkají Spojených států. Americká Lesní správa proslula ztrátovým prodejem dřeva. Vynakládá na něj totiž více peněz, než nakonec utrží. Byly pokáceny miliony akrů lesa, přestože Správa nepokryla prodejem dřeva své výdaje. V aljašské lesní rezervaci Tongas vynakládá 98 centů na každé 2 centy výnosu z těžby dřeva. Podobně jedná Úřad pro kultivaci krajiny: finančně podporuje projekty, při nichž jsou zavodňovány rozsáhlé oblasti, ačkoli se jí dodávky zavlažovací vody pro farmáře nevyplácejí. Vládní programy nejsou pouze ztrátové. Tyto programy ničí životní prostředí.
Nelze se divit, že centralizované vlastnictví či jeho regulace vedou k takovýmto důsledkům. Příslušná politika je určována Kongresem a vládními úřady, kde rozhodují lidé daným přírodním zdrojům zcela vzdálení, u nichž často navíc hrají roli politické motivace. Snad nejdůležitější věcí je, že pokud tito lidé učiní špatné rozhodnutí, které má nepříznivý dopad na životní prostředí, zřídkakdy jsou konfrontováni s jeho důsledky.
V případě soukromého majetku naopak vlastník rozhoduje o použití přírodních zdrojů na základě biologické udržitelnosti, ekonomické návratnosti a dokonce i kulturních hodnot. Ti, kdo přírodní zdroje důvěrně znají, mohou mnohem lépe chápat skutečnou hodnotu tohoto majetku. Když jsou na něm hmotně zainteresováni, budou mít silné pohnutky se o něj pečlivě starat. Zastávám tedy názor, že tento mýtus je nutné takřka při všech jeho aplikacích znovu zvážit.

Mýtus třetí: Přísnější vládní regulace povede k lepší ochraně životního prostředí.

Podle většiny průzkumů veřejného mínění Američané zpravidla souhlasí s přísnějšími opatřeními vlády v zájmu zlepšení životního prostředí. Je rozšířena mylná představa, že spousty vážných ekologických problémů se zbavíme jednoduše tak, že zavedeme přísnější zákony a nařídíme lidem, aby se jim podřídili.
Efektivnost vládních opatření má nicméně své meze. Striktní nařízení nenechávají dostatek prostoru lidské volbě ohledně toho, jakým způsobem se nejlépe starat o přírodní zdroje. Tento aspekt často bývá dalším z faktorů podílejících se na ničení životního prostředí. Zamysleme se nad následujícím absurdním příkladem:
V roce 1991 Kongres nařídil všem čističkám odpadních vod, aby odstraňovaly z přitékající kanalizace alespoň 30% všech organických odpadů. Celoplošná neúprosnost nařízení je samozřejmě velmi nákladná, v uvedeném případě ovšem především pro ta města, která mají v odpadních vodách organických látek velice málo. V takové situaci bylo aljašské město Anchorage. Jeho odpadní vody často vyhovují vládou stanoveným hodnotám ještě předtím, než projdou čističkou. Vláda přesto městu sdělila, že standard 30% splnit musí. Nová čistička by město stála 135 milionů dolarů a jeho zástupci se proto rozhodli pro levnější, originální řešení: vyzvali dvě místní továrny na zpracování ryb, aby do kanalizace vysypaly asi dvě tuny rybího odpadu. Když tento odpad prošel čističkou a byl odstraněn, město mělo v kapse svůj třicetiprocentní limit. Takový dopad na životní prostředí a městský rozpočet jistě nebyl zamýšlen, ale případ slouží jako ilustrace toho, jaké škody mohou podobná regulační opatření způsobit.
Dr. Tom Dilorenzo cituje další příklady nepružných nařízení v amerických městech, některé z nichž hraničí s čirou absurditou.
V jednom městě státu Michigan byla skládka vybudována na dvacetimetrové vrstvě tvrdého jílu, která zajišťuje, aby odpady nemohly prosáknout skrz – lépe, než by to dokázala jakákoli umělá izolace. Federální předpisy nicméně vyžadují další zabezpečení, které zvýší náklady na skladování odpadků o 800%.
Jiné michiganské město muselo nejprve investovat čtvrt milionu dolarů do odstranění zeminy kontaminované ropou, aby mohlo na stejném místě postavit asfaltové parkoviště. Asfalt je přitom samozřejmě ropný produkt.
Všechna města ve Spojených státech podléhají dalšímu nařízení: jsou povinna provádět testy pitné vody, zjišťující přítomnost celé řady pesticidů, a to i v případě, že tyto pesticidy neexistují. Město Columbus ve státě Ohio každoročně utrácí 24 tisíc dolarů na testování 43 pesticitů, které se v jeho vodních zdrojích zcela jistě nevyskytují, jako například pesticid užívaný pouze na Havaji a výhradně na ananasy. Protože se v okolí Columbusu žádné ananasy nepěstují, jedná se prostě o zbytečně vyhozené tisíce dolarů.
Je nutné překonat mýtus, že schvalování různých nařízení proto, aby se “něco udělalo”, povede ke zlepšení životního prostředí. Kromě viditelných škod posléze ukážu, jak takové špatně investované peníze poškozují životní prostředí z hlediska jejich dopadu na bohatství regionu.
Pár uvedených příkladů, doufám, pomůže rozptýlit jeden podobný mýtus.

Mýtus čtvrtý: Čím více investujeme do ekologických nařízení, tím čistší naše životní prostředí bude.

V mnoha případech, zejména pokud se týkají nepružných, direktivních celoplošných předpisů, má výše investované finanční částky na zlepšení stavu životního prostředí často pramalý dopad.
Mnozí lidé budou navzdory tomu hájit další mýtus:

Mýtus pátý: Jakkoli velké finanční prostředky na ochranu životního prostředí vynaložíme, nikdy to nemůže být příliš.

Lidé tvrdívají, že v zemi jako Spojené státy si můžeme dovolit v takové záležitosti, jakou je kvalita životního prostředí, naprostou bezpečnost a nejvyšší standard. Jinými slovy, na zdraví a bezpečnosti se nesmí šetřit. Jenomže to prostě není pravda. Ať je stát jakkoli chudý nebo bohatý, musí rozdělovat své zdroje mezi konkurující si potřeby a uživatele. Teoreticky bychom mohli celý hrubý domácí produkt věnovat na ochranu životního prostředí. Je ale jasné, že by nám nezbyl ani cent na naplnění ostatních naléhavých potřeb. Kde tedy máme stanovit mez? Každý dolar, který utratíme na ochranu životního prostředí, odebíráme jiné důležité potřebě. Tuto věc musíme brát v potaz. Když neumíme zvážit alternativní možnosti, například na základě nějakého oceňovacího či alokačního mechanismu, zkracujeme tím jiné investice, které přispívají k úrovni našeho života.
Jistý vědecký pracovník nedávno v časopise Economist napsal: “Pohleďme na tato fakta: Zemětřesení v Kalifornii si roku 1971 vyžádalo 62 mrtvých. O rok poté vypuklo v Nikaragui o něco slabší zemětřesení a padly mu za oběť desetitisíce lidí. Proč? Spojené státy mají lépe postavené domy, rozsáhlejší a účinnější službu první pomoci, lepší silnice, lepší sanitky a lepší telekomunikace.”
Ve skutečnosti musíme uzavírat “dohody” mezi ekonomickými a ekologickými požadavky. Máme ve zvyku přistupovat k omezování znečištění z pozice “ano” nebo “ne”; správně bychom se ale měli ptát: “Potřebujeme omezovat znečištění více či méně?” Argumenty ve prospěch ochrany životního prostředí by neměly být zakládány na jeho nekonečné, nevyčíslitelné hodnotě. Náš zájem by se měl spíše soustředit na dosažení co největší ochrany za co nejnižší cenu. Toho je možné dosáhnout jen důkladným zvažováním “ceny” alternativních přístupů, čímž se dostáváme k dalšímu mýtu.

Mýtus šestý: Životní prostředí představuje příliš kritickou záležitost, než aby ho bylo možné opatřit cenovkou.

Značná část lidí je pevně přesvědčena, že na přírodní zdroje nelze uplatňovat cenová hlediska. Domnívají se, že tyto zdroje jaksi vyžadují zvláštní přístup – jsou podle nich jistým způsob jedinečné, což je staví nad úvahy o penězích. Bez určitého druhu finančního oceňování však nemůžeme volit a přijímat “dohody”, o nichž jsem právě hovořila.
Ceny nás informují, a to nesmírně účinným způsobem, o relativní hojnosti přírodních zdrojů. Stručně řečeno, pokud se z nějakého důvodu začnou zmenšovat, dejme tomu, zásoby ropy nebo dřeva, na ničím neomezovaném trhu se to odrazí odpovídajícím zvýšením jejich ceny. A obráceně, pokud jsou objeveny nové zásoby či nové technologie pro dobývání více zdrojů, ceny poklesnou. Nedílnou součástí cen je mechanismus, který určuje dosažitelnost přírodního zdroje. Vládní úřady s oblibou vypracovávají tabulky, grafy a nejrůznější další přehledy, popisující stav přírodního bohatství v zemi (posledním z nich je americký “Zelený HDP”) – přesto tyto brožury neposkytují spolehlivý obrázek dostupnosti zdrojů.
Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou můžeme pro ochranu přírodního bohatství učinit, je co nejméně zasahovat do popsaného cenového mechanismu. Když vláda dotuje, řekněme, cenu ropy, vede spotřebitele k tomu, aby ji nadměrně užívali. Skutečná cena a zásoby ropy, které její výše odráží, jsou vládní dotací zakryty.
Argumenty, že cenu přírodních zdrojů nelze stanovit, politice životního prostředí bohužel nijak neprospějí. Všechno má svou cenu a jedinou skutečnou otázkou je (jak říká Sowell), kdo a za jakých institucionálních podmínek ji stanovuje.

II.
Jestliže vláda není nutně nejlepším správcem přírodního bohatství, kdo je jím? Tvrdím, že nejlepšími správci jsou držitelé vlastnických práv, protože jsou za přírodní zdroje skutečně odpovědní. Jakožto vlastníci mají zaručený zájem na dlouhodobé prosperitě a dobré správě svého majetku. Zatímco leckdo je ochoten uznat, že jednotlivci mohou být dobrými správci, lidé se vesměs zdráhají uvěřit tomu, že by dobrými správci mohly být obchodní společnosti či jiné typy sdružení soukromých osob. Dovolte mi tedy zaměřit se nyní na obecně zastávané mýty o vztahu soukromého podnikání, obchodních společností a životního prostředí.

Mýtus sedmý: Obchodním společnostem jde v prvé řadě o zisk a nikoli o zachování a ochranu životního prostředí.

Mnozí se obávají, že honba za vysokým ziskem vede obchodní společnosti ke zneužívání přírodního bohatství. Naštěstí je motiv zisku ve skutečnosti silou, která může pracovat ku prospěchu životního prostředí.
Jelikož podnikání potřebuje vydělávat, je každá firma stimulována, aby důkladně zvážila ceny všech přírodních zdrojů, které používá. Pokud není určitého zdroje dostatek, bude dražší než jiné zdroje, jež jsou dostupnější. Pro výrobce tudíž nemá příliš smysl používat neboli “ničit” drahý přírodní zdroj, existují-li za něj náhrady. V případech, kdy náhrada neexistuje, povzbuzuje cenový stimul ke hledání a vývoji vhodných alternativ. Žádná firma se dobrovolně nerozhodne k vyšším výdajům, než jaké jsou nutné, a proto přirozeně tíhne k užívání levnějších, dostupnějších zdrojů. Snaha o dosažení zisku je tedy vlastně hnací silou, která pomáhá uchovávat přírodní bohatství.
Jak už jsem se zmínila, lidé mají obrovský odpor k tomu, aby byly přírodní zdroje opatřovány cenovkami. Nejsou-li stanoveny ceny, proces ohodnocování přírodních zdrojů nemůže fungovat. Neoceněné zboží, jako je přírodní bohatství vlastněné vládou a poskytované všem uživatelům “zdarma” – například veřejné parky, bývá často špatně spravováno a užíváno. Když lidé za přírodní zdroj neplatí plnou cenu, jsou velice málo stimulováni, aby jej využívali ohleduplně. Výsledkem mohou být dopravní zácpy, zaneřádění odpadky a zničený majetek. Je proto důležité umožnit, aby cenu zboží stanovil trh a nikoli vláda. Umožníme tak mechanismu dosahování zisku, aby pracoval ve prospěch uchování přírodních zdrojů.
Tím ovšem netvrdím, že neexistují kapitalisté “bez skrupulí”. V každém systému se vždycky najde někdo, kdo ho zneužívá. Klíčem k minimalizování nejrůznějších zneužití je podpora tržního systému založeného na jasně definovaných majetkových právech. Pokusím se vám to dokumentovat na srovnání veřejných a soukromých alternativ z oblasti rybolovu.
Oceány jsou volně přístupným přírodním bohatstvím, které je k dispozici každému. Jak to ovlivní chování rybářů? Zájmem každého z nich bude dosáhnout co největších úlovků, i kdyby to mělo způsobit dlouhodobý úpadek. Následky jsou zřejmé. Početní stavy ryb se snižují, rybáři investují do větších lodí a lepší technologie. Loví za nebezpečných podmínek a podstupují tím větší rizika. Dělá to stále více z nich, takže existence některých druhů ryb je vážně ohrožena.
Vlády tradičně reagují tak, že vydají mezinárodní zákazy rybolovu, omezí přístup do rybářských oblastí a stanoví předpisy ohledně povoleného rybářského vybavení a celkového množství úlovku. Například platýzová sezóna poblíž Aljašky zpravidla představuje dvě nebo tři horečné jednodenní periody, které vedou k umělému shonu za co nejvyšším úlovkem, při němž nejsou brány ohledy na životní cykly ryb ani na zachování jejich nutného počtu.
Srovnejme to s příklady, kdy jsou rybářské oblasti v soukromých rukou. Jak se ukazuje, rybáři, kteří vlastní ústřicové lavice, projevují větší péči o ochranu přírody a dosahují vyšších zisků než ti, kteří loví ve vodách, kde jsou ústřicové lavice majetkem státu. Podle jedné studie je produktivita soukromých ústřicových lavic dvakrát až třikrát vyšší než produktivita v oblastech, jež jsou ve státním vlastnictví, jako například Chesapeakeský záliv, kde zákony přesně stanovují technologická omezení typu: velká část ústřicového úlovku musí být sbírána kleštěmi s dlouhou rukojetí, do oblasti smí jen plavidla poháněná plachtami atd. Soukromí vlastníci mohou určovat optimální tempo sběru ústřic a vhodnou technologii.
Podobně se na soukromých rybích farmách pečlivě starají o svůj živý inventář způsobem, který je obtížné, ne-li nemožné, uplatňovat ve volně přístupných vodách. Rybí farmy se velmi osvědčily například při chovu sumcovitých ryb a garnátů. Spotřebitelé z toho mají několikanásobný užitek, mimo jiné se snížily ceny a je záruka, že dostanou ryby chované v chráněných, neznečištěných vodách.
Kupodivu se objevily i nové alternativy pro migrující ryby, jako jsou lososi. V Oregonu investují firmy velké peněžní částky do chovu lososů v sádkách a jejich vypouštění do oceánu. Když lososi opouštějí oregonské sádky, jsou označeni umělým pachem, který je v době, kdy se chystají třít, dovede zpátky tam, odkud byli vypuštěni. Soukromé lososí farmy na řekách vybudovaly betonové rybí schůdky a chytí přibližně 70% ryb, které vypustily. Celý program je teprve ve svých počátcích, ale podle všeho se vyplatí a přispívá k nárůstu počtu volně žijících lososů.
To je jen pár příkladů ukazujících, jak obchodní společnosti ve skutečnosti přinášejí přírodnímu bohatství užitek, když sledují vlastní zisk. Obchodní společnosti vydělají na nadměrném rybolovu či jiném exploatování přírodních zdrojů jedině tehdy, když bojují o prvenství v oblastech, které jsou společným majetkem všech. Na systému soukromých vlastnických práv velmi často vydělají všichni, od výrobce přes spotřebitele až po životní prostředí.
Tato debata nás přivádí k dalšímu mýtu:

Mýtus osmý: Musíme zvrátit nebo zastavit ekonomický růst, abychom zabránili dalšímu zhoršování stavu životního prostředí.

Převládajícím postojem v dnešním ekologickém hnutí bývá přesvědčení, že je třeba se vrátit k jednoduššímu a klidnějšímu tempu života. Podle tohoto názoru je značná část škod na životním prostředí ve světě způsobována technickým rozvojem spojeným s nesmírnou zálibou v materiálních požitcích. Některé průzkumy veřejného mínění například vypovídají o tom, že podle mnoha Američanů musíme obětovat ekonomický růst, máme-li zachovávat a chránit životní prostředí.
Spolehlivé údaje, týkající se vyspělých západních zemí 2O. století, vedou k opačnému závěru. Dostupná dlouhodobá fakta nasvědčují, že stupeň znečištění nakonec klesá i při nadále se zvyšujícím ekonomickém růstu.
Před několika lety zkoumal Michail Bernstam z Hoover Institution množství údajů o znečištění a spotřebě přírodních zdrojů ve světě. Zjistil, že spotřeba zdrojů a stupeň znečištění ovzduší, vody a půdy začíná prudce klesat u států s tržním hospodářstvím, a to navzdory tomu, že jejich ekonomický růst pokračuje. Pokles znečištění byl ve Spojených státech v 80. letech rychlejší než v 70. letech, zatímco ekonomický růst byl v obou obdobích zhruba stejný. Tytéž dvě dekády byly v SSSR a evropských socialistických státech dobou prudce stoupající spotřeby přírodního bohatství a narůstajícího rozkladu životního prostředí, přestože ekonomiky těchto států zaznamenávaly pokles a nakonec stagnovaly (Michail 1991). Množství znečištěné vody se kupříkladu v Sovětském svazu zvýšilo z 35 miliard m3 v roce 1970 na 150 miliard m3 v roce 1988.
Michail vysvětluje dané ekologické rozdíly jako výsledek fungování odlišných systémů užívání přírodního bohatství. Spotřeba přírodních zdrojů na jednotku výroby je v socialistických ekonomikách daleko vyšší než v tržním prostředí. Vstupy základních přírodních zdrojů byly nadto v západních tržních ekonomikách za posledních dvacet let ekonomického růstu a technického pokroku sníženy. V socialistických ekonomikách se tyto vstupní hodnoty bez ohledu na ekonomický růst či pokles stále zvyšovaly.
Michailovy závěry potvrzují i další práce. Gene Grossman a Ann Kruegerová (1991) studovali kvalitu ovzduší v městských oblastech vyspělého a rozvojového světa, která byla zjišťována Světovou zdravotnickou organizací od roku 1976. V jejich analýze je stupeň znečištění uváděn do vztahu s výší HDP na osobu v zemi, v níž se dané město nachází. Vyšlo najevo, že koncentrace SO2 stoupá, když jsou příjmy na osobu nízké, a klesá, když jsou příjmy na osobu vysoké; koncentrace je neměnná v případě, že příjmy na osobu dosáhnou výše zhruba 5000 USD (hodnota dolaru k roku 1988). K velmi podobným závěrům docházejí při rozboru údajů o znečištění měst kouřovými zplodinami (Smith a Tamman, 1992).
Studie Grossmana a Kruegerové z roku 1994 znovu potvrdila, že růst může zprvu vést ke zhoršování stavu životního prostředí, jakmile ale příjmy na osobu dosáhnou 8000 USD, vede růst ke zlepšování tohoto stavu.
Další studie vypracovaná Nancy Birdsallovou a Davidem Wheelerem vedla k podobnému zjištění: otevřenost trhu a zahraničním investicím je v Jižní Americe spojena s nižším stupněm znečištění.
Stát musí být nejprve bohatý, aby mohl být čistý. Jak životní úroveň roste, společnost přisuzuje kvalitě životního prostředí vyšší hodnotu. Ekologická prosperita je luxus, který si mohou dovolit jen vyspělé země.
Ekonomický růst nám poskytuje životní styl, jenž je nejen pohodlnější, ale i příznivější. A právě tato prosperita je motorem, který podporuje naše ekologické vědomí. Měli bychom na ekonomický růst pohlížet ne jako na nepřítele, ale jako na podstatnou část naší schopnosti vypořádat se s takovými kritickými problémy, jako je znečištění životního prostředí.

Blahobyt, technický rozvoj a životní prostředí

Na závěr mi dovolte ještě poslední poznámku o tržní ekologické politice. Tržní systém bývá často kritizován pro svůj chladný a necitelný pohled na svět – pro snahu nalepit na přírodní bohatství cedulky s cenami. Jak naznačují již popsané příklady, právě cenový systém je tím, co lidi stimuluje, aby účelně užívali vzácné přírodní zdroje. Je důležité nezapomínat, že ekonomický rozvoj a ochrana životního prostředí mohou jít ruku v ruce. Ať už se jedná o pronajímání ústřicových lavic nebo o těžbu dřeva soukromou společností, ceny přírodních zdrojů tvoří základ pro to, aby mezi lidmi probíhaly dobrovolné transakce. A, jak nám objasňoval Adam Smith ve svém slavném díle Bohatství národů, obě strany, které přistoupí na dobrovolnou výměnu, tím získají. Kdyby tomu tak nebylo, neměly by důvod spolu výměnu dojednat.
Máme-li k dispozici systém, při němž mohou vydělat obě strany, otevírají se neomezené možnosti jak vytvářet bohatství. Konkurence lidi podněcuje, aby rozvíjeli a objevovali stále nové a nové postupy a produkty. Když stát nashromáždí bohatství, získává lepší pozici pro řešení ekologických problémů. Právě blahobyt umožnil Spojeným státům luxus zájmu o ekologické otázky a poskytl jim prostředky, aby mohly o životní prostředí pečovat. Ty části světa, které mají nejsvobodnější ekonomiku, jsou také nejúspěšnější v ochraně svého životního prostředí.
Ti, kdo odmítají tržní ekologickou politiku jako necitelný a lhostejný přístup, se uzavírají řadě hodnotných možností volby. Tržní systém může nejen zvětšovat bohatství našich národů, nýbrž může rovněž vytvořit podmínky pro to, aby se jeden každý z nás choval jako správce přírody. Jestliže všechny tyto podmínky spolupůsobí, je jednodušší zvládat velice těžké ekologické podmínky, které je dnes při nynějších technických a ekonomických omezeních obtížné zlepšit.
Stručně řečeno, klíčem k podněcování péče o životní prostředí je nacházení způsobů, jak přírodní bohatství zhodnotit v tržním prostředí, založeném na soukromých vlastnických právech a dobrovolné směně. Vlastnictví vytváří v lidech zájem o údržbu a ochranu majetku, trh vlastníka stimuluje, aby uchoval hodnotu svého zboží. Takové instituce představují klíč ke stimulování lidské přirozenosti, aby pečovala o životní prostředí a chránila je. Zavedením institucí, které dávají co největší prostor individuální volbě, lidem umožňujeme, aby do ekologické rovnice včlenili své vlastní nejvyšší kulturní a etické hodnoty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?