VLÁDA DĚTEM LÁSKU KOUPIT NEMŮŽE

1.1.1994
Wade F. HORN

 


Vážení přátelé,


letošní rok byl vyhlášen Mezinárodním rokem rodiny. S ohledem na orientaci našeho institutu je nám toto téma pochopitelně velmi blízké; rodina je jednou z mnoha institucí, které stojí v tolik důležité oblasti mezi občanem a státem, a vzhledem ke svému charakteru a úlohám také institucí z nejvýznamnějších, zasluhující patřičné pozornosti a ochrany. Chtěli bychom proto v našich letošních materiálech věnovat otázkám rodiny zvýšenou pozornost. Lednové číslo našeho pravidelného Bulletinu budiž začátkem.


P.S. Jak víte, většina čísel tohoto Bulletinu přináší překlady zahraničních, především amerických prací. Nejinak tomu bude i v letošním roce a toto první číslo je toho dokladem. Příčinou toho je nedostatek odpovídajících a našemu zaměření vyhovujících domácích textů. Jakkoli není tento stav dobrý, nedomníváme se, že zahraniční texty nám nemají co říci. Naší snahou je vybírat takové, které obsahují určité obecné principy, platné i v našem prostředí. Je na vás, abyste posoudili, nakolik se nám to daří.


 


Jaromír Žegklitz, předseda OI                         


 


 


Wade F. Horn je bývalým komisařem Úřadu pro děti, mládež a rodinu při U.S. Department of Health and Human Services. V současnosti je vědeckým pracovníkem Institute for American Values.


 


Z anglického originálu “Government Can’t Buy You Love”, publikovaného v časopisu Policy Review, č. 64, Spring 1993, s. 72-77,


přeložil Jan Placht.


 


 


 


Nejlepším programem, jak pomoci dětem, je dát šanci rodičům.


 


 


              Vzpomínám si přesně na ten okamžik, kdy jsem si uvědomil, že George Bush nebude znovu zvolen. Bylo to v červnu 1991. Národní komise pro děti a mládež měla v té době vydat – po dvou letech práce – svou závěrečnou zprávu. Jako zástupce Bushovy administrativy v této komisi jsem byl vyzván, abych informoval vysokého úředníka Rozpočtového úřadu o pravděpodobném obsahu této zprávy.


              Nemohu sice říci, že bych ve zprávě souhlasil úplně se vším, ale přesto bylo zvláštní, že se partičce konzervativců podařilo přesvědčit daleko početnější tým liberálů, kteří v komisi zastupovali demokratické vedení Kongresu, tak dokonale, že zpráva neobsahovala žádné návrhy na masivnější rozšíření sociálních programů. Naopak, oproti předpokladům vyzdvihla nezastupitelnou roli rodiny jako té základní instituce při výchově dětí, vyzývala sdělovací prostředky k větší zdrženlivosti pokud jde o informace a hodnoty předávané dětem, srdnatě se zasazovala za daňové úlevy pro rodinu a dokonce chtěla podpořit rozvoj možností při výběru školy.


              Už jsem se začínal vidět tajemníkem v nějaké důležité vládní agentuře koordinující tyto záležitosti a rozhodl jsem se otevřít diskusi několika slovy o našem hlavním výdobytku, kterým byly daňové úlevy pro rodinu – návrh, který vycházel z předpokladu, že to, co teď rodina potřebuje nejvíc, nejsou peníze ve federálním rozpočtu, ale peníze v rodinném rozpočtu. Ještě jsem nemluvil ani třicet sekund, když jsem byl přerušen dlouhou řadou neslušných slov a výčitek, které končily vyhlášením: ” Co je to za volovinu? ” Tehdy jsem si poprvé sám pro sebe zašeptal: ” Těm chlapcům asi něco nedošlo.”


 


 


Materialistický omyl liberalismu


 


              Dětská problematika bývá někdy zvláštní. Politikové mají rádi děti a často o nich mluví. Když ale přijde na to, aby svou rétoriku proměnili v činy, rychle změní předmět hovoru, zmíní se o nějaké symbolické akci nebo začnou naivně požadovat zvýšené dotace na často neprověřené a někdy přímo pochybné sociální programy.


              Tento přístup byl hlavním nedostatkem rovněž Bushovy administrativy. Při váhání a nedostatku jasné koncepce v rodinné politice jsme se chovali mnohdy tak, jako bychom zastávali stejný názor jako mnozí liberálové, totiž, že vláda vyřeší všechny sociální problémy, když utratí dost peněz na sociální programy. A opravdu, Bushova vláda si může připsat k dobru 66% nárůst dotací do dětských programů, včetně například nevídaného posílení programů Head Start, the Women, Infant and Children´s Food Supplement (WIC) program (státní příspěvek na výživu pro ženy, děti a mládež), dětských očkovacích programů a programu lékařské pomoci Medicaid. Úhrnem to znamenalo, že jsme zvýšili výdaje na dětské programy z přibližně 60 miliard dolarů v roce 1989 na více než 100 miliard  v roce 1993.


              Tím jsme se ovšem pustili do něčeho, čemu já říkám ” statistika sociálních výdajů.” Je to činnost, při níž na dětství pohlížíme jako na výsledek toho, kolik peněz vláda investuje na sociální programy. Z tohoto pohledu, čím víc peněz utratíme – nebo ” investujeme ” – na programy na podporu rodiny a dítěte, tím víc dětství zabezpečíme. Měřítkem toho, jak opravdově se zajímáš o děti, se stalo: kolik peněz získaných z daní hodláš utratit na dětské programy. Jestliže ty chceš utratit 8 miliard z peněz daňových poplatníků a já jenom 4 miliardy, tak se podle ” statistiky sociálních výdajů ” zajímáš dvakrát více o potřeby dětí než já.


              Takovouto statistiku sociálních výdajů vláda bohužel provádí již dobrých třicet let. Výdaje federálních vlád do programů na podporu rodiny a dítěte od roku 1960 dramaticky vzrostly a daleko převýšily tempo inflace. Přes tento mimořádný vzrůst objemu financí je však dnes podle všech ukazatelů ve svém zdravém vývoji ohroženo daleko více dětí než tomu bylo před třiceti lety. Proč?


              Statistika sociálních výdajů, na níž je tato politika založena, přehlíží klíčovou roli otců a matek. Nejde totiž ani tak o to, kolik vláda a nakonec i rodiče do svých dětí nainvestují peněz, jako spíše o to, kolik času a energie rodiče mohou a jsou ochotni svým dětem věnovat. Žádný vládní program, žádný sociální pracovník a žádná politika přerozdělování ještě nezajistila dítěti šťastné dětství. To dokáží jedině rodiče. Čím více času a energie budou rodiče jako celek do svých dětí investovat, tím více šťastných dětství bude zajištěno.


 


 


Jsem do toho špunta blázen


 


              Tady už nejde o rétoriku. Vláda dítěti lásku nekoupí. To, co dítě ke svému zdravému vývoji skutečně potřebuje, není přístup k vládním sociálním programům, ale vědomí, že na světě jsou lidé, kteří se o něj nebo o ni postarají a kteří postaví jeho prospěch nad svůj vlastní. Jak napsal známý dětský psycholog Urie Bronfenbrenner:


 


“Dítě potřebuje ke svému zdárnému intelektuálnímu, emocionálnímu, sociálnímu a mravnímu rozvoji nejméně jednu osobu, která s ním bude udržovat a rozvíjet oboustranně aktivní vzájemný vztah, postupně narůstající složitosti, na pravidelné bázi a po dlouhý úsek jeho života. Mezi touto osobou a dítětem se postupně vytvoří silné iracionální citové pouto a tato osoba by měla být dítěti plně oddána, asi po celý život.”


 


Nebo, jak to pan Bronfenbrenner vyjádřil populárněji: dítě potřebuje “někoho, kdo je do toho špunta blázen”.


              A teď, kdo může mít, s největší pravděpodobností, takovýto iracionální, emocionální vztah k dítěti ? Samozřejmá odpověď je, že rodič – ne učitel, úředník nebo sociální pracovník. Tím nechceme snižovat důležitou práci učitelů nebo placených sociálních pracovníků, ale jen vyzdvihnout důležitou skutečnost: jen u rodičů můžeme rozumně předpokládat, že postaví prospěch dítěte nad svůj vlastní – že “budou do toho špunta blázen”.


              Mnoho let jsem byl dětským klinickým psychologem. Za tu dobu jsem měl mnoho pacientů a byl jsem relativně úspěšný. Rád bych věřil, že mě moji pacienti považovali za svědomitého a zaníceného profesionála. Ale život bych nepoložil ani za jednoho ze svých pacientů. Naproti tomu, cítím, že pro své děti bych se obětoval bez váhání. A tak by to udělala většina rodičů.


              Láska, toto iracionální zaslíbení se pro blaho toho druhého – v tomto případě pro blaho dítěte – je zároveň tím, co dítě potřebuje nejvíce. Potřebuje vědět, že když jde spát, někdo bude nablízku, ke komu může utéct do bezpečí, někdo, kdo je ochrání, když vypukne požár, do domu se vloupají lupiči nebo zpodpostele vylezou strašidla. Někdo, kdo pro ně bude riskovat i svůj život. Takoví jsou rodiče a děti to vědí.


              To neznamená, že vždycky všichni rodiče budou stavět prospěch dítěte nad svůj vlastní. Ve skutečnosti někteří rodiče, zvláště ti, kteří jsou pod vlivem silných drog jako je kokain nebo alkohol, dokonce své děti zneužívají. Ale přece fakt, že se někteří rodiče o své děti nestarají nebo s nimi špatně zacházejí nemůže být dostatečným důvodem k tomu, aby se vláda chovala tak, jako by všichni rodiče měli sklon k takovému jednání. Vláda by spíše měla předpokládat, že to nejsou politikové nebo byrokrati, ale rodiče, kdo by měl rozhodovat o prospěchu svých dětí.


 


 


Učitelé přicházejí a odcházejí


 


              Aby mohly růst a prospívat, děti si potřebují vytvořit trvalý citový vztah s alespoň jednou spolehlivou dospělou osobou – svým živitelem. Děti potřebují vědět, že ve dne v noci je někdo nablízku, v časech dobrých i zlých.


              A opět, od koho jiného než od rodiče můžeme rozumně očekávat, že si s dítětem takový vztah vytvoří. Výzkum na skupině tzv. nezranitelných dětí, tj. dětí, které vyrostly v produktivní a společensky adaptabilní osobnosti, přestože mládí prožili ve velké bídě, ukázal, že tito lidé ve svém dětství vskutku měli někoho, většinou to byl rodič nebo blízký příbuzný, kdo se o ně spolehlivě staral a koho měli rádi. Učitelé přicházejí a odcházejí, sociální pracovníci přicházejí a odcházejí a ovšem také prezidenti přicházejí a odcházejí. Ale rodiče a rodiny tu jsou jednou provždy.


              Nadstranická Národní komise pro děti a mládež pochopila tuto nezastupitelnou roli rodičů a rodiny, když napsala ve své závěrečné zprávě:


 


“Rodina je a musí zůstat v naší společnosti prvořadou institucí, jejímž úkolem je přivádět děti na svět a podporovat jejich růst a rozvoj, dokud nedosáhnou dospělosti… Rodiče jsou těmi největšími odborníky ohledně problematiky svých vlastních dětí. Jsou jejich prvními a nejdůležitějšími učiteli, živiteli a pečovateli. Rodiče jsou nezastupitelní a musí se jim dostat respektu a uznaní od každého člena společnosti za náročnou práci, kterou vykonávají.”


 


              Máme důvod doufat, že Clintonova administrativa to bude chápat stejně. Institut moderních politických studií, důležitá intelektuální síla stojící u zrodu Clintonových prezidentských plánů, napsal:


 


“Ani kdyby měla všechny peníze světa, nebyla by vláda schopna vštěpovat dětem sebedůvěru, dobré studijní návyky, pokročilé vyjadřovací schopnosti nebo zdravé morální hodnoty tak efektivně jako silná rodina… úhrnem, vláda nemůže nahradit rodinu a ani by se o to neměla pokoušet.”


 


A prezidentský kandidát Bill Clinton ve své přijímací řeči na sjezdu Demokratické strany prohlásil: ” Vláda nevychovává děti – to je úkol rodičů.”


              Tady se naskýtá šance pro veřejnost. Jde o to vzít prezidenta Clintona za slovo. Co to prakticky znamená, když se řekne, že děti vychovávají rodiče a ne vláda?


              Především, každá důležitější veřejně politická aktivita v této oblasti by měla rodičům zaručovat maximální autoritu a nezávislost při výchově jejich dětí. Vyjma případů hrubého zneužívání je třeba, aby vláda vycházela z toho, že to jsou rodiče – a ne byrokrati, kdo bude posuzovat, co jejich dětem prospívá a co škodí.


              Jednou z nejdůležitějších oblastí, kde se tento přístup může prakticky uplatnit, je školství. Rodiče jsou prvotními a nejdůležitějšími učiteli svých dětí. Vždyť od rodičů děti dostávají ty nejdůležitější hodiny o hodnotách, charakteru a normách chování. A přesto se v průběhu uplynulých několika desetiletí obrovské sumy peněz věnovaly na systém veřejného školství, který se často velice vzdálil přáním a představám rodičů.


 


 


Rodičů se nikdo neptá


 


              Zvláštní ukázkou toho, kam až mohou některé školské systémy ve své ignoranci zajít, může být rozepře, která nedávno rozvířila hladinu na newyorských státních školách. Šlo o zařazení dvou knih do povinné četby na prvním stupni. Přednosta Školského úřadu města New York trval přes protesty mnoha rodičů, především z menšinových rodin, na tom, aby se používal seznam povinné literatury obsahující dva kontroverzní tituly. Jednalo se o knihy “Heather má dvě maminky” (Heather Has Two Mommies), popisující výchovu dítěte párem lesbiček, a “Tatínkův kamarád z koleje” (Dad’s Roommate), povídku o otcově homosexuálním milenci. Když pak po stížnostech rodičů, že by instruktáž v oblasti sexuální morálky u šestiletých měla být přenechána jim, školní rada v Queens odmítla pokračovat v distribuci těchto knih, pokusil se přednosta některé členy rady vyměnit. Nakonec z toho bylo tak velké veřejné pobouření, že se přednosta sám musel vzdát funkce. Na tomto místě se vůbec nechceme pouštět do polemiky o morálnosti nebo nemorálnosti homosexuality, chceme jen ukázat, jak daleko došla necitelnost školských úřadů k potřebám rodičů.


              Jiným příkladem jsou tzv. třídy ujasňování hodnot na mnoha veřejných školách. V těchto třídách se děti učí, že nic není absolutně dobré nebo špatné a že každé přesvědčení lze akceptovat, pokud si ho umíš obhájit. Takové cvičení v ujasňování hodnot může spočívat např. v tom, že řekneme třinácti- až čtrnáctiletým, aby vyjmenovali 6 důvodů, proč je pohlavní styk dobrý pro teenagery a 6 důvodů, proč je pohlavní styk špatný pro teenagery, aniž by se konstatovalo, že 13-14 letí by neměli provozovat pohlavní styk. A to nehovoříme o tom, že mnoho rodičů by si přálo naučit své děti, že existují absolutní morální hodnoty, že tu jsou takové věci jako dobro a zlo. Bez ohledu na to se mnoho veřejných škol rozhodlo učit děti morálnímu relativismu. Při této praxi školy riskují, že budou dětem vštěpovat hodnoty, které jsou v přímém rozporu s tím, co slyší doma od rodičů.


              Jako jeden ze způsobů, jak tuto situaci řešit a současně dát rodičům větší autoritu a zodpovědnost, se nabízí kupónová metoda. Rodiče obdrží od státu kupóny, které odevzdají škole, kterou budou považovat za nejvhodnější pro své děti. Školy, aby finančně přežily, budou muset o žáky soupeřit, a aby v této soutěži obstály, budou muset vyjít vstříc zájmům a potřebám rodičů. Stane-li se některá škola příliš odtažitou nebo bude-li se chovat nezodpovědně, rodiče budou jednoduše moci poslat své děti jinam.


 


 


Clintonova rozhodující zkouška


 


              Další oblastí, kde by veřejná politika měla podpořit rodiče v jejich rozhodovací funkci, je péče o dítě. Většina prvotních legislativních návrhů na rozšíření pomoci rodinám s nízkými příjmy počítala se zavedením sítě jeslí a mateřských škol, které by poskytovaly bezplatné nebo levné služby. Podle těchto prvotních návrhů by vláda rozhodovala, kam bude které dítě z rodiny s nízkými příjmy zařazeno. Ale takový plán se opět opírá o iluzi, že úředník bude rozhodovat lépe než rodič o prospěchu jeho dítěte.


              Lepší by bylo i v tomto případě dát rodičům kupóny, aby si mohli sami vybrat, komu svěří své dítě – zda to bude mateřská škola, rodinný pečovatelský dům, náboženská instituce, či dokonce nějaký příbuzný. V podstatě to není nic jiného, než co se Bushově vládě a konzervativnějším členům Kongresu podařilo vtělit do nového Programu komplexního rozvoje péče o dítě (Child Care Development Block Grant), který počítal s 850 miliony dolarů ročně. Je-li prezident Clinton opravdu přesvědčen, že děti vychovávají rodiče a ne vláda, jeho administrativa podrží plánovaný systém poukázek ve svých prováděcích nařízeních k tomuto programu.


 


 


Rodiče versus hnutí za práva dětí


 


              Musíme si ale dát pozor, abychom nezaměňovali úctu k rodičovské autonomii při rozhodování o věcech rodiny s posilováním právního postavení samotného dítěte. Zvláště mám na mysli tzv. hnutí za práva dětí. Na počátku prezidentské kampaně v roce 1992 se velká pozornost soustředila na články Hillary Clintonové o dětských právech. Značná část počáteční kritiky záměrně nadsazovala její stanoviska; někteří kritikové dokonce tvrdili, že se děti takto nabádají, aby se se svými rodiči soudily, když se jim náhodou nebude chtít vynést odpadky. Tyto útoky a následná obrana názorů paní Clintonové v populárním tisku rychle zamlžily, o co v této debatě skutečně běží, totiž: kdy má stanovisko dítěte převážit nad názorem jeho rodičů ?


              Mnozí obhájci dětských práv se nás snaží přesvědčit, že jim jde jen o ty případy, kdy dítěti hrozí ze strany rodičů nenapravitelná újma. Na ochranu dítěte v takové situaci máme dnes ale již zákonů dostatek. Například Zákon o prevenci a postihu při zneužívání dítěte (Child Abuse Prevention and Treatment Act) z roku 1974 zavazuje orgány jednotlivých států, aby zakročily, je-li ohroženo fyzické nebo psychické zdraví dítěte. A aby byla ochrana dětem v takových případech zaručena, jsou sociální pracovníci, kteří přicházejí s dětmi pravidelně do styku, povinni informovat příslušné orgány, i kdyby měli třeba jen podezření na zneužívání nebo zanedbávání dítěte ze strany rodičů.


              Ve skutečnosti chtějí jít zastánci dětských práv mnohem dál. Například jim jde o to, aby rozhodnutí dítěte převážilo nad přáním rodičů v případech, kdy je nedospělá osoba uznána za tzv. zralou a žádá antikoncepční prostředky nebo povolení potratu. A opravdu, ve státě Maryland nedávno prošel potratový zákon, který výslovně umožňuje lékaři, jenž zákrok provádí, zbavit dítě oznamovací povinnosti vůči jeho rodičům, pokud ho uzná za dost ” zralé ” na to, aby mohlo dělat rozhodnutí samostatně.


              Pokusy narušit rodičovskou autoritu a nezávislost se nezastavují před takovými životními rozhodnutími, jako zda zahájit sexuální život nebo zda podstoupit potrat. Je až k nevíře, že podle zákona státu Maryland je personálu knihovny zakázáno vyzradit rodičům obsah výpůjční karty jejich dítěte, přestože rodiče jsou finančně zodpovědní za ztracené knihy nebo za překročení výpůjční doby. Zpráva, kterou stát Maryland vysílá rodičům, je jasná: my stát víme nejlépe, co má vaše dítě číst. Jen pro sebe budeme evidovat, co si půjčuje. Prostě, ochráníme ho před všemi zastaralými názory, které snad vy jako rodič máte na to, co smí vaše dítě číst.


              Tady můžeme spatřit nebezpečí, které představuje hnutí za práva dítěte. Nebude-li usměrňováno, povede to k postupnému odbourávání rodičovské autority přímo úměrně tomu, jak se bude zvyšovat počet případů, kdy přání dítěte převážilo nad vůlí rodičů. Bude-li se dohled nad chováním dítěte přesouvat na stát, přeruší se přirozená spojení mezi rodiči a dětmi a rodiče začnou brát svoji rodičovskou zodpovědnost na lehkou váhu.


              Když vláda uznala centrální roli rodičů při výchově dětí, měla by se nyní ve své praktické politice snažit najít způsoby, jak získat pro rodiče čas na to být opravdu rodiči. Naneštěstí byla v průběhu uplynulých několika desetiletí vládní politika přesně opačná. Při jednosměrné a zaslepené orientaci podle statistiky sociálních výdajů se daňová zátěž rodičů dramaticky zvýšila. Zatímco v roce 1948 platila typická čtyřčlenná rodina na daních 2% ze svého příjmu do federální pokladny, dnes už to dělá 24%, a k tomu jde dalších 8-10% na lokální daně a na daně do rozpočtu jednotlivých států. Toto obrovské zvýšení daňového zatížení vede v rodinách s dětmi k tomu, že většina rodičů pracuje dlouho do noci, aby se finančně udržela nad vodou.


 


 


Daňové úlevy a úvěry


 


              Co se musí ve veřejné politice nejdříve udělat je zvrátit tento po desetiletí trvající nárůst daňového zatížení rodin tak, aby rodiče nemuseli trávit tolik času mimo domov a mohli věnovat podstatnější část svého času a energie svým dětem. Nejlepším způsobem, jak to udělat, je zvýšit osobní daňové úlevy na dítě.


              V roce 1948 chránily daňové úlevy 80% příjmu typické čtyřčlenné rodiny. Za dlouhá léta byla tato relativní hodnota tak znehodnocena inflací, že dnes už chrání podstatně menší část příjmu. Kdybychom skutečně chtěli ochránit stejnou procentuální část rodinného příjmu jako v roce 1948, musela by být osobní úleva zvýšena ze současných 2300 dolarů na 8200 dolarů ročně na jedno vyživované dítě. A to je přesně to, co by se mělo udělat.


              U rodin tak chudých, že jim snížení daní nemůže pomoci, je účinným nástrojem k dosažení téhož cíle tzv. daňový úvěr (Earned Income Tax Credit, EITC). EITC je v podstatě přídavek ke mzdě pro ty, kdo pracují mimo domov a nemají dostatečně velké daně na to, aby mohli mít užitek z daňových úlev.


              Zvýšení EITC pro chudé rodiny, jak k němu vyzval prezident Clinton ve své řeči O stavu Unie, bude mít podobný účinek jako zvýšení daňových úlev u movitějších rodin. Rodiny s nižšími příjmy budou mít víc peněz, které budou moci využít podle svého uvážení co nejlépe ku prospěchu svých dětí. Kromě hlavního pozitiva, že rodiny budou moci trávit více času pohromadě, by Washington takovým rozhodnutím vyslal veřejnosti důležitou zprávu o tom, že si uvědomuje, že jsou to rodiče, kdo se umí nejlépe postarat o blaho svých dětí a že do jejich rukou svěřuje rozhodnutí, jak naložit se svými vlastními zdroji.


              To, že uznáme, že rodiče jsou tím nejdůležitějším elementem v procesu, na jehož konci chceme mít šťastné, zdravé a zajištěné děti, ještě neznamená, že odmítáme roli vládních programů na podporu rodiny. Skutečně, v životě nastávají situace, kdy sociální programy mohou pro rodinu znamenat velice vítanou pomoc. Přitom by ale tyto programy měly vždy zdůrazňovat rodičovskou zodpovědnost, respektovat celistvost rodiny a dát rodičům maximální možnost volby.


 


 


Head Start musí dál přát rodině


 


              Jedním z úspěšných vládních programů, který má tyto charakteristiky, je Head Start. Je to komplexní rozvojový program pro děti z rodin s nízkými příjmy, který vždy zdůrazňoval, že děti žijí v kontextu rodiny a že rodiče jsou jejich prvořadými vychovateli. Tato filozofie vedla Head Start k tomu, že požaduje po každé instituci, která je jeho součástí, aby při sobě zřídila tzv. rodičovskou radu. Tato rada provádí přímou kontrolu nad každodenním zaměstnáním předškolních dětí a schvaluje všechna rozhodnutí vychovatelů. Dokonce, i kdyby se samotné vedení programu Head Start odcizilo zájmům rodičů, má rodičovská rada právo požádat vládu o výměnu úředníků. Rodiče, jejichž děti navštěvují školky programu Head Start, jsou navíc aktivně získáváni pro účast na tomto programu, což vede k překvapující skutečnosti, že přibližně 40% placených zaměstnanců Head Startu jsou rodiče nyní nebo dříve registrovaných předškoláků.


              Ale dokonce i v případě Head Startu číhá na rodiče nebezpečí. Mnoho lidí v Kongresu se nyní snaží udělat z Head Startu celodenní a celoroční program s odůvodněním, že mnoho přihlášených dětí má rodiče, kteří pracují na plný úvazek mimo domov. Jistě, tam, kde jsou oba rodiče nebo osamělá matka či otec zaměstnáni na plný úvazek mimo domov, měl by být Head Start schopen poskytovat celodenní a celoroční péči; tyto děti jednoduše nelze poslat domů do prázdného domu.


              Ale podle údajů kanceláře programu Head Start na ministerstvu zdravotnictví (U.S. Department of Health and Human Services) méně než polovina registrovaných dětí má rodiče, kteří pracují na plný úvazek. Tam, kde je některý z rodičů doma, mělo by předškolní dítě trávit většinu času s ním, spíše než být od rána do večera v mateřské škole. Především od rodičů by dítě mělo získávat posilu a zkušenosti. Ne – skutečně, stane-li se Head Start celodenním a celoročním programem pro všechny své svěřence, potom to bude jen další z programů, které, i když nechtěně, berou děti rodičům místo toho, aby je podporovaly.


 


 


Reformy na pracovišti


 


              Myslí-li to naše společnost vážně s tím, že dá rodinám větší šanci být opravdu rodinami, musí se soukromý sektor chopit iniciativy. Příliš dlouho se podnikatelské kruhy chovaly tak, jako by zaměstnanci s dětmi byli v lepším případě otrava a v horším přítěž. Firmy se musí naučit chápat, že budoucí pracovní síla je v první řadě formována rodiči a že je tedy v dlouhodobém zájmu podnikatelů podporovat své zaměstnance v jejich rodičovské roli. Koneckonců, právě od rodičů se děti učí takovým vlastnostem jako je vytrvalost, pracovitost, odpovědnost a čest – všechny atributy dobrého zaměstnance.


              Federální vláda může firmám pomoci v jejich nové roli tím, že v podnicích podpoří takové formy organizace práce, které vycházejí vstříc potřebám rodiny. Sem patří například rozfázovaný funkční postup, částečné a sdílené úvazky, stanice domácí práce, pohyblivá pracovní doba a možnost uvolnění z práce z rodinných důvodů a z důvodu nemoci dítěte. Podniky by také měly zřizovat zvláštní informační centra, kde by se rodiče mohli něco dozvědět o vývoji dítěte a o rodičovství, kde by získali informace o existujících službách a programech na pomoc rodině a kde by si mohli vyjednat příznivé pracovní podmínky. Nicméně Washington by si měl při svém úsilí dát pozor, aby se zase nesnažil najít nějaký univerzální recept. Nyní se hodně mluví o nedávno schváleném Zákonu o uvolnění z práce z rodinných a zdravotních důvodů (Family and Medical Leave Act). I když cíle legislativců byly jistě chvályhodné, ve skutečnosti je tento zákon víceméně symbolickým opatřením, které přinese rodinám s dětmi málo užitku. Jen velmi bohaté rodiny si budou moci dovolit, aby si jeden z rodičů vybral 12 týdnů neplaceného volna. Vláda by si neměla myslet, že bude moci podnikům předepisovat určitou rodinnou politiku. Spíše by měla zaměstnavatele povzbuzovat – slovem i příkladem, aby se svými zaměstnanci jednali a společně hledali řešení, které bude zaměstnancům nejlépe vyhovovat. Vládní nařízení naopak posilují dojem, že “vláda je nejchytřejší”, a snižují flexibilitu trhu při vytváření širokého spektra pracovních podmínek nekolidujících se životem rodiny.


 


 


Investice rodičů


 


              Úspěch konzervativců v probíhající diskusi o současných problémech našich dětí bude záviset na přesvědčení nás všech, že nikoli vládní peníze ze sociálních programů, ale rodičovská péče a láska jsou tou nejdůležitější investicí, které se člověku může dostat v jeho dětství. Zaštiťující role vlády by měla spočívat v tom, že bude rodičům vytvářet podmínky – čas a zdroje, aby mohli tuto svoji úlohu co nejlépe splnit. Když v tomto bodě zklameme, prohrajeme nejen náš nynější spor, ale ztratíme i možnost vtisknout konzervativní pečeť naší vládní politice ve vztahu k dětem. A škody na zmařených dětstvích už asi nikdy nespočítáme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?