Unie ve víru migrační krize

13.2.2017
Tomáš Břicháček

Migrační toky, které v letech 2015 a 2016 zasáhly Evropu, nemají na našem kontinentě obdoby od konce druhé světové války. V loňském roce vstoupilo do EU ilegálně více než 1 milion běženců (odvážnější odhady hovoří až o 1,5 milionu), letos více než 350 000. V roce 2015 bylo v EU podáno 1,25 milionu prvních žádostí o azyl, i letos to bude více než 1 milion.

Když v létě a na podzim 2015 krize propukla naplno, do Evropy se valily proudy statisíců lidí, aniž jim státy na vnější hranici kladly odpor, aniž pohyb ilegálních překročitelů dokázaly v úplnosti monitorovat, a aniž zvládaly plnit své úkoly při registraci a kontrole totožnosti těch, které se jim podařilo odhalit. Hranice Unie byly děravé a pohraniční složky tváří v tvář masovému tlaku nebyly schopné získat přehled o tom, kdo vůbec do Evropy přichází, a odlišit ve smíšených tocích oprávněné žadatele o azyl v lepším případě od ekonomických migrantů, v horším od islamistických bojovníků a dalších zločinců.

Mohutný, nekontrolovaný příliv migrantů z třetích zemí uvrhl Unii a její členské státy do závažné krize, která má svůj rozměr bezpečnostní, sociální, ekonomický, rozpočtový a celkově nepříznivě doléhá na vnitřní stabilitu evropských zemí.

Evropa se ve sledovaném období stala dějištěm bezprecedentní série teroristických útoků, při nichž zahynuly necelé tři stovky lidí. Vazba na současnou migrační vlnu byla různě silná, souvislost s migrací jako takovou pak byla zjevná ve všech případech. S masovým přílivem migrantů z jiného kulturního prostředí se rovněž vzedmula vlna sexuálních útoků na ženy i děti. S příchozími běženci je obecně spojena značná četnost kriminálního jednání (od méně závažné majetkové trestné činnosti a drobných násilností až po nejtěžší delikty), divoké davové výtržnosti a další případy narušování veřejného pořádku.

Z více indicií můžeme vyvodit, že motivace velkého množství migrantů k cestě do Evropy jsou především ekonomické povahy. Jsou to předně masivní druhotné pohyby migrantů v rámci Unie směrem do nejatraktivnějších zemí – u běženců, kteří hledají útočiště před válkou a pronásledováním, bychom mohli očekávat, že vezmou zavděk ochranou v první zemi, do níž dorazí. Statistiky ukazují, že přicházejí hlavně mladí svobodní muži. Mezi žadateli o azyl v roce 2015 tvoří největší skupinu muži ve věku 18 až 34 let – cca 42 %; spolu s mladíky ve věku 14 až 17 let pak představují přibližně 50 % žadatelů. Celkem bylo v uvedeném roce mužů mezi žadateli 72,5%.

První zprávy ze zemí s největší přítomností běženců potvrzují, že využití těchto osob v pracovním procesu je prozatím nesnadné. Masový a neřízený příliv nekvalifikovaných migrantů není kýženou spásou pro evropský pracovní trh a udržitelnost sociálních systémů. Oproti optimistickým předpovědím (vycházejícím z minulých pozitivních zkušeností se selektivní, řízenou individuální migrací kvalifikovaných pracovníků) bude nynější migrační vlna v krátkém i delším horizontu představovat pro sociální systémy členských států naopak zátěž.

Role Unie a Schengenu

Je třeba odmítnout pohodlný a zjednodušený výklad, který podává migrační krizi jako výsledek působení vnějších okolností, zejména nepříznivé mezinárodněpolitické situace. Krize nepřišla náhodně jako přírodní katastrofa. Na jejím zrodu a vzmachu nejenže měly podíl některé členské státy, jež aktivně přispěly k destabilizaci zemí Blízkého východu a severní Afriky při „vývozu demokracie“, a později Německo svým faktickým pozváním Syřanů. Vina v podstatné míře leží na samotné Unii. Byl to zaprvé dosažený stupeň centralizace v podobě Schengenu a s ním související nastavení unijních pravomocí, rozhodovacích procesů a mechanismů v oblasti azylové a přistěhovalecké politiky, a zadruhé jednání unijních institucí a elit tváří v tvář krizi, čím bylo dílo zkázy znásobeno.

Schengen předsunul hranice Německa a dalších atraktivních migračních destinací do zemí na periferii a vytvořil magnet jednolité průchozí Evropy. Okrajové státy kvůli tomu dlouhodobě čelily podstatně vyšším migračním tlakům než předtím. Zároveň střežily hranice s menším nasazením, než kdyby šlo jen o jejich vlastní, protože systém kolektivní neodpovědnosti jim umožnil přenášet břemeno na ostatní. Když na pozadí vývoje v Sýrii, Iráku, Libyi a dalších zemích zmohutněl nápor běženců, všechny tyto rysy vygradovaly. Magnet nabyl na síle, když se odhalila chabá ostraha vnějších hranic, když představitelé Unie a některých členských států ukázali migraci vstřícnou tvář, když Německo pozastavilo uplatňování dublinských pravidel vůči Syřanům a když Unie celkově vyslala signál, že se masové imigraci nebrání. To vše se projevilo na dramatickém nárůstu migračních tlaků na státy na vnější hranici, které byly schopny a ochotny plnit své povinnosti méně než kdy dříve.

V Evropě, ve které byl každý stát odpovědný za ostrahu svých hranic, v níž bylo možno legálně překračovat hranice jen na kontrolovaných přechodech a kde každý stát měl svou vlastní azylovou a přistěhovaleckou politiku, byla migrace problémem každého jednotlivého státu. Projekt „Evropy bez hranic“ naproti tomu uvrhl zúčastněné země do nepřiměřené vzájemné závislosti. Vzniklo uspořádání, v němž nezvládnutá imigrace a bezpečnostní hrozby v každém státě jsou sdíleným problémem všech, kde selhání či neuvážené kroky jednotlivých států mají dalekosáhlé dopady pro celek a kde je – slovy samotné Evropské komise – řetěz silný jako jeho nejslabší článek.

Schengen členským státům znesnadnil úkol účinně chránit svoje území a vést autonomní azylovou a přistěhovaleckou politiku a odkázal je na společná řešení na centrální úrovni. Dosavadní vývoj přitom jasně ukazuje, že vzdálené bruselské centrum je v řešení migračních toků a bezpečnostních otázek neefektivní, neakceschopné, bezradné, utápějící se v chaosu. Unijní orgány na rozdíl od zákonodárců a bezpečnostního aparátu členských států nejsou schopny pružně reagovat na situaci a přijímat rychlá a účinná opatření. Trvá měsíce, než celý těžkopádný systém vyprodukuje něco hmatatelnějšího, než jsou papíry popsané ambiciózními a naléhavými prohlášeními, závěry, strategiemi apod. Opatření, k nimž se Brusel nakonec zmůže, se pohybují spíše v rovině přerozdělování následků – ať už v rovině financí (fondy), nebo samotných migrantů (kvóty) – a nákupu cizí pomoci (Turecko), přičemž jen ta zatím přinášela ovoce. Zda něčemu může pomoci nová Evropská pohraniční a pobřežní stráž a její nepočetné jednotky, je velkou otázkou.

Celkově je zřejmé, že ostraha hranic a realizace společné azylové a migrační politiky je v rámci prostupného prostoru zahrnujícího na tři desítky států s jejich rozdílnými přístupy a různě vyvinutými silovými složkami a kapacitami a při složitém a pomalém rozhodování na centrální úrovni EU velice obtížná. Pokud by jednotlivé státy byly plně odpovědné za správu svých hranic a za svou migrační a azylovou politiku, a kdyby migranti měli před očima jen hradbu národních států aktivně chránících své území, nikdy bychom se nedostali do situace, v níž jsme dnes. Takto se utápíme v marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni, přerozdělování následků a nutnosti draze kupovat cizí pomoc. Svěrací kazajka Schengenu podrývá schopnost evropských zemí čelit nebezpečí z vnějšku a celou krizi prohlubuje.

Schengen je další velký sen architektů unifikované Evropy, který se proměnil v noční můru. Zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy. Stejně jako euro je plodem nabubřelého pokrokářského myšlení, které nadřazuje dalekosáhlé politické vize nad reálný svět kolem nás a nad přirozený běh věcí. Pro fungování velkého a vnitřně nesourodého evropského integračního celku nebyl ani nutný, ani potřebný. Jeho existence, respektive problémy, které vytváří, žene Unii směrem k užší integraci v řadě klíčových oblastí, aniž by však, jak se ukazuje, rozhodování na centrální úrovni bylo schopno přinést řešení vzniklých obtíží.

Varování kritiků před důsledky „Evropy bez hranic“ zněly dlouho příliš vzdáleně a teoreticky. Lidé ukolébaní ve svém pohodlí a lhostejnosti potřebovali silný otřes, který by tyto konsekvence učinil viditelnými a hmatatelnými. Současná krize a stejně tak iniciativy, kterými se Unie snaží o její uchopení, takový impuls jistě poskytují. Širší veřejnost si konečně začíná uvědomovat, že ony ušetřené tři minuty ve frontě na hraničním přechodu jsou v lichvářsky hrubém nepoměru k nákladům, které s sebou nesou.

 Ideový přístup unijních elit

Zatímco velká většina občanů evropských zemí by od svých vůdců očekávala, že učiní vše pro zastavení či omezení migrační vlny, představy unijního establishmentu jdou očividně jiným směrem. Zamezení masové imigrace není cíl, který by v jeho diskursu stál zřetelně a nezpochybnitelně v popředí. Tam se pod nánosem mlhavých hesel jako je účinné řízení migračních toků, řádná správa hranic, strukturovanější a ucelenější přístup EU k výzvám a příležitostem migrace, solidarita, spravedlivá a udržitelná společná azylová politika apod., poněkud neuspořádaně mísí řada různých východisek a zájmů, často navzájem obtížně slučitelných.

Předně pozorujeme velkou vstřícnost a útlocitnost vůči běžencům, zdůrazňování potřeby poskytnout pomoc, snahu líčit je výhradně v pozitivních barvách, vyzdvihování kladů migrace („uprchlíci vítani“). Vřelost k migrantům je prezentována jako občanská ctnost a součást evropských hodnot. Jakákoli kritika, obezřetnost, obavy lidí ve vztahu k migrační vlně a její smíšené povaze jsou naopak nežádoucí, a získávají nálepky jako xenofobie, populismus, nacionalismus, předsudky, stereotypy.

Zadruhé je zřejmé odhodlání zachránit za každou cenu Schengen. Ten je veleben a vzýván ještě exaltovaněji než dříve – jako veliký výdobytek, „jedinečný symbol evropské integrace“, „jeden z nejvýznamnějších úspěchů evropské integrace“ apod. Přináší prý nesmírné výhody a je třeba jej za každou cenu zachovat. Údajná rizika spojená s jeho rozkladem jsou podávána v apokalyptickém duchu. Zdá se, že jeho záchrana a nerušené fungování jsou kladeny hodnotově výše, než zastavení nekontrolovaného toku migrantů po Evropě. Marně bychom hledali cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo kritické zamyšlení nad rolí tohoto projektu při vzniku a rozvinutí migrační krize. Tím méně můžeme čekat jakýkoli odsudek či zpytování svědomí.

Třetím směrem je obligátní volání po „více Evropy“, „více Unie“. Nová „blahodárná krize“ by měla být maximálně vytěžena pro další posílení bruselského centra, pro další posun EU směrem ke státnímu útvaru. Veškeré neúspěchy ve zvládání imigrační krize jsou přičítány nedostatečné ochotě členských států postupovat jednotně.

Konečně v úvahách o zamezení tlakům masové imigrace sledujeme velkou opatrnost, nepřímost a málem ostych, a zvláště to pak platí pro konkrétní činy. Jako „měkká velmoc“ EU hledá nepřímá, jemná řešení, kde síla a odhodlání jsou přítomny v homeopatických dávkách. A tak je zdůrazňována potřeba řešit v domovských zemích primární příčiny migrace, jako je chudoba, konflikty, změna klimatu – formou rozvojové pomoci, diplomacie, programů spolupráce s těmito zeměmi, podporou pro třetí země hostící uprchlíky, apod. Volá se po rozšiřování cest legální migrace, což prý oslabí podpůrné faktory pro nelegální pobyt a vstup. Organizují se informační kampaně zaměřené na odrazení ekonomických migrantů.

Vidíme nyní jak dalece je ideologie stále užší unie provázána s pokrokářskou novou levicí a jak v případě migrační krize dochází k synergii obou těchto směrů. Z hlediska centralismu poskytuje situace vítanou příležitost pro posílení Unie – co do expanze legislativy a dosažení vyšší míry harmonizace, rozšiřování kompetencí unijních agentur, navyšování množství zaměstnanců, rozpočtu apod. – ale také pro naředění národních společenství jakožto dosavadních brzd pokroku na cestě k vytvoření evropského státu a pro vznik národně neukotvených „nových Evropanů“. Moderní levice pak vnímá migranty z cizího kulturního prostředí jako jednu z typických složek nového „proletariátu“, tj. chráněných menšin, které je třeba všemožně protežovat, a o něž se sama opírá jako o svou základnu ve společnosti a při snahách o formování „nového člověka“.

Přístup k migrační krizi ukazuje, že doktrína stále užší unie se svým úzkým sepětím s moderním levicovým pokrokářstvím představuje přes své ustavičné volání po „více Evropy“ nebezpečnou destruktivní ideologii, která ohrožuje Evropu jako civilizační okruh. Nabourává a podlamuje její obranyschopnost proti nebezpečí z vnějšku, kterému se naopak podbízí a poddává. Uvnitř pak svými sociálními experimenty (na vlnách ideologie gender, kultu sexuálních menšin, antidiskriminace, multikulturalismu, politické korektnosti) vytváří cestu k antiutopické společnosti, která už nebude něčím, co by za obranu před vnějším světem vůbec stálo.

 Unijní recepty na řešení krize

Z Bruselu v reakci na krizi vzešla řada návrhů právních předpisů a dalších opatření, z nichž se nicméně v rámci těžkopádných rozhodovacích procesů a při rozdílných názorech jednotlivých členských států zatím podařilo realizovat velmi málo. Tyto iniciativy pro základní orientaci můžeme rozčlenit do několika hlavních tematických okruhů:

operativní a finanční podpora členským státům; přerozdělování migrantů mezi členskými státy; další harmonizace azylové politiky; více integrovaná správa vnějších hranic; rozšíření legálních cest migrace; spolupráce se třetími zeměmi. Klíčovou položkou na seznamu receptů je přerozdělování migrantů. Zatím se podařilo prosadit dvě dočasná nouzová schémata na přerozdělení 160 000 žadatelů o azyl – první na základě „dobrovolných“ závazků členských států, druhé již podle povinných kvót. Komise nyní prosazuje nový trvalý mechanismus, který by z uprchlických kvót udělal standardní součást unijního azylového systému. Myšlenka, že jednotlivým státům budou bez jejich souhlasu přidělováni unijními orgány migranti, aniž by mohly rozhodovat o počtu těchto osob, o tom, z jakého civilizačního prostředí přicházejí, aniž by mohly zohlednit potřeby svého pracovního trhu, systémů sociálního zabezpečení, bezpečnosti svých občanů, udržení homogenity společnosti a další bytostné zájmy, je děsivá. Unijní sociální inženýrství překonalo další hranice doposud představitelného. Jde o podtržení stavu zoufalství a beznaděje, do něhož dospěla evropská integrace.

V rámci snahy o integrovanější správu vnějších hranic Unie přikročila k ustavení Evropské pohraniční a pobřežní stráže. Ta je souhrnem posílené Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (vzniklé z dosavadního Frontexu) a vnitrostátních složek členských států odpovědných za správu hranic. Správa vnějších hranic Schengenu má být propříště sdílenou odpovědností agentury a pohraničních sil jednotlivých členských států, přičemž agentura má hrát prim. Agentura bude mít k dispozici více lidských zdrojů (mj. minimálně 1500 pohraničníků pro zásahy rychlé reakce) i financí.

Kardinálním opatřením z oblasti spolupráce s třetími státy je dohoda s Tureckem z března 2016. Ta se ukázala být nejúčinnější prostředkem, s jehož výsledky se nemůže rovnat veškerý souhrn činností uvnitř Unie. V současné chvíli od dalšího nezvladatelného přílivu běženců chrání EU na prvním místě právě draze koupená pomoc Turků, kterou Evropská pohraniční a pobřežní stráž v přijaté podobě nemůže nahradit. To znamená, že Unie ochranu svých hranic zajišťuje na bázi „outsourcingu“. Základním problémem tohoto řešení je jeho křehkost a stejně tak rizika vyplývající z případného zrušení vízové povinnosti pro Turecko, jež bylo slíbeno jako jedna z protihodnot.

Brusel míní využít krizi k prosazení další harmonizace azylového řízení a výrazného posílení Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu, který by se měl (pod novým názvem) stát uzlovým bodem společného unijního azylového systému. Důsledky centralizace azylové politiky jsou závažné. Platí zde jednoduchá nepřímá úměra. Čím větší je unifikace na úrovni EU, tím menší prostor mají členské státy pro rozhodování o tom, jak nastaví podmínky své otevřenosti přijímání migrantů dovolávajících se práva na azyl.

Evropa potřebuje nové uspořádání
Unijní elity ani ve světle migrační krize, ani po odvážném rozhodnutí Britů v referendu o „brexitu“ nejeví nejmenší známky sebereflexe, poučení, snahy o změnu kurzu. Jejich recepty směřují naopak k utužení tohoto kurzu a zvýšení rychlosti plavby. Jak jinak si vyložit Junckerova slova o potřebě rychlého rozšíření eura do všech členských států, návrhy na další centralizaci azylové politiky, snahy o budování evropské armády, nebo pokračování tlaku na Polsko v rámci nedůstojné hry o „právní stát“?

Dnes už je zřejmé, že jakéhokoli rozumného uspořádání v Evropě nelze dosáhnout na základech současné Unie, ale pouze na jejích troskách. Evropa potřebuje zcela nové uspořádání – platformu (mezinárodní organizaci) pro regionální hospodářskou spolupráci, která bude zcela prosta programového centralismu, ambic k vytváření evropského státu, panevropského nacionalismu, hraní si na demokracii na nadstátní úrovni, megalomanských projektů, přerozdělování problémů a neomarxistického sociálního inženýrství.

 T. Břicháček: Unie ve víru migrační krize, Institut Václava Klause, Praha 2016

Auto knihu představí na semináři 14.2.2017

IVK

Příspěvků : 3 - Unie ve víru migrační krize

  1. Pejsek a kočička : 1.3.2017 v 12.47

    Výborně, pane Břicháčku.
    Gratuluji k srozumitelnému a konkrétnímu prezentování zásadního problému celé EU. Přála bych si, abyste své myšlenky a poznatky mohl přednést široké veřejnosti prostřednictvím veřejných medií, jako je televize. Určitě byste podal spoustu zajímavých a konkrétních informací, jež běžný občan těžko získá, a které vyvolávají mnoho otázek, nad nimiž lidé této země čím dál tím více dumají. O tom, že celá EU, vzhledem k současné situaci v ní a jí proklamovaná budoucí vize, je moloch, který nezajišťuje a nebude zajišťovat bezpečnost a smysluplný rozvoj evropských států a bude větší a větší bezednou dírou na peníze. Z toho důvodu, by referendum o setrvání ČR v EU mohlo být rozumným nápadem. Vaši knihu si přečtu.

  2. Michal : 28.2.2017 v 9.41

    k dědovi přicházeli dráteníci, najedli se přespali. hrnce již pokrokový děd měl plechové , naštípali třeba dříví

    můj domek dnes menší, tak jsem i bez polí a jídlo kupuji, přesto pro desítku práci kolem domu mám přínosnou a ziskovou, ale nejsou, budou somrovat po Praze. to není jejich chyba, i jalovice jde za lákavějším ač to nastražil řezník, je to moje a naše chyba, nejsme příchozím pevným přijetím, nemají se o koho opřít, rozpadají se, tlak co je držel doma zmizel, jen bláto břečka

  3. Gerhard Muller : 27.2.2017 v 16.04

    Migrace skrz balkanske zeme jasne ukazala, ze samotna idea narodnich statu mimo Schengen jako hraz migraci nestaci. Naopak az koordinovane reseni zridit efektivni hranici v Makedonii se ukazalo jako cesta vpred. Obavam se ze autor dava prilis velkou vahu svym idealum o spravne podobe narodni statnosti na ukor pragmatickeho zhodnoceni uspesnych a neuspesnych pokusu situaci resit. Osobne bych videl reseni jako kombinaci posileni hranic, sankci za nedostatecnou ostrahu hranic a dohod s tretimi staty. Australie dava dobry priklad, ze pokud je politicka vule, technicky je problem zvladnutelny, a to i bez potreby nejakych radikalnich opatreni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?