Udrží se působivá stavba Singapuru i po smrti Li Kuang-jaa?

12.4.2015
Roman Joch

A_LEEPoté, co v pondělí 23. března zemřel v 91 letech světoznámý singapurský politik Li Kuang-jao (anglická transkripce Lee Kuan Yew), poctu mu vzdávali rozdílní světoví státníci, například levicově liberální prezident USA Barack Obama, realisticky machiavelistický bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger či současní čínští komunističtí lídři – prezident Si Ťin-pching i členové politbyra. Ve své knize Umění vládnout se nad ním rozplývala i zesnulá britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová.

Li Kuang-jao měl na konci svého života pověst nejchytřejšího a nejmoudřejšího státníka na světě, jež byla do značené míry oprávněná. Stal se totiž nejen otcem singapurského ekonomického zázraku, ale i samotného Singapuru, jehož premiérem byl v letech 1959 až 1990. Dnes tento post zastává Liův syn.

Autoritativní režim versus demokracie

Poté, co bývalé britské kolonie Malajsie, Singapur, Sarawak a Severní Borneo získaly nezávislost, vznikla Malajsijská federace. V ní mají většinu Malajci, ale výraznou menšinu představují Číňané, kteří tvoří většinovou populaci Singapuru – Li byl z jejich skupiny Hakka. Aby v Malajsii posílila malajsijská většina, byl z ní Singapur v roce 1965 „vyhozen“ a ustavil se jako nezávislý stát. V současnosti je vedle Číny a Tchajwanu jedním ze tří států na světě s většinovou čínskou populací

V průběhu studené války uváděli konzervativní antikomunisté Li Kuang-jaa jako příklad pro své tvrzení, že demokracie je vhodná pouze pro Severní Ameriku a západní Evropu, a nikoli pro zbytek světa, pro nějž je nejlepší vládou pravicový autoritativní režim. Důvody měli dva.

Za prvé, ohrožují-li země především třetího světa komunisté – komunistická subverze či guerilla – je především nutné zabránit jejich úspěchu a nástupu k moci. Jsou to totiž fanatičtí utopisté, kteří poté, co začnou vládnout, nastolí totalitu, jež ničí lidskou svobodu a důstojnost. Proto je jakýkoli režim včetně autoritativní diktatury lepší než totalitní – nacistický, komunistický či islamistický.

Navíc nebyly slabé, mladé a nezakořeněné demokracie v mnoha zemích třetího světa schopné se ubránit nástupu komunismu k moci stejně efektivně jako pravicové diktatury. Tudíž raději pravicová antikomunistická diktatura než demokratický režim, který buď umožní nástup komunismu, nebo mu podlehne.

Nutná podmínka

Druhým důvodem bylo, že nutnou podmínkou pro politickou svobodu je svoboda ekonomická, tedy tržní hospodářství a garantované soukromé vlastnictví. Bez ekonomické svobody není politická svoboda možná, což opačně neplatí – ekonomická svoboda může existovat i bez politické. Z dlouhodobého hlediska však ekonomická svoboda umožňuje tu politickou.

Pokud v nějaké zemi není ekonomická svoboda a vládne v ní rigidní forma socialismu, v níž stát vlastní či kontroluje celou ekonomiku a soukromé vlastnictví je bezvýznamné, pak je stát všemocný, tedy živitel a zaměstnavatel. A být v opozici znamená smrt hladem, protože neexistují zdroje příjmů, jež by umožnily nezávislost lidí na státu a vznik občanské společnosti.

Pokud existuje ekonomická svoboda třeba v politické diktatuře, díky tržnímu hospodářství se časem vytvoří střední třída nezávislá na režimu, která se začne domáhat podílu na moci. Vzniknou příznivé podmínky pro přechod k politické svobodě a demokracii. Tak tomu bylo i v matce demokracie a parlamentarismu Velké Británii. Na začátku nebylo všeobecné a rovné hlasovací právo, ale vláda zákona, nezávislé soudnictví, garance vlastnických práv, kapitalismus, vznik střední třídy a postupné rozšiřování volebního práva na celou dospělou populaci.

Dekadentní Západ

Ekonomická svoboda je tedy nutnou, nikoli však postačující podmínkou politické svobody, přičemž ekonomická nesvoboda zaručuje nesvobodu politickou. A to víceméně provedl Li Kuang-jao v Singapuru – stejně jako podobné míře režimy v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Hongkongu a částečně i na Filipínách, v Malajsii, Indonésii a v Thajsku. V tomto smyslu byl Li velmi úspěšným státníkem.

Problém spočíval v tom, že autoritativní vládu nepovažoval za nejlepší možnou pouze v době studené války a komunistické hrozby, ale kdykoli. Proto na rozdíl od jiných úspěšných východoasijských zemí, například Jižní Koreje a Tchajwanu, nebyl ochotný umožnit politickou liberalizaci a větší demokratizaci ani poté, co komunistická hrozba pominula a studená válka skončila.

Li Kuang-jao byl přesvědčen, že západní společnost je dekadentní, protože příliš zdůrazňuje individualismus, lidská práva a jistoty pro lidi, což jim umožňuje vést rozmařilý a morálně nezodpovědný způsob života, přičemž veškeré náklady nese sociálně demokratický stát. Li se domníval, že tato civilizace je v úpadku. A tvrdil, že oproti tomuto západnímu přístupu je třeba klást důraz na povinnosti a odpovědnost, rodinné hodnoty, a na to, že bohatství neumožňuje stát, ale lidé si ho mají vlastní prací opatřit. Sociální jistoty neposkytuje stát, ale vlastní rodina.

V této sociologické kritice Západu měl Li pravdu, ale zašel v ní příliš daleko – a v tom se mýlil. Domníval se totiž, že lidé by neměli mít žádné základní politické svobody, například slova či projevu, popřípadě jen v omezené míře dané státem.

Asijské hodnoty

Li Kuang-jao jako první tvrdil, že v politice existují takzvané „asijské hodnoty“ odlišné od západních, čímž ideologicky legitimizoval asijské diktátory, kteří chtějí jen nerušeně vládnout – například bývalý malajsijský premiér Mohamad Mahathir či dnešní čínští komunističtí lídři. V politice však žádné odlišné „asijské hodnoty“ neexistují, jak tvrdí Asijci usilující o svobodu.

Li měl pravdu, že způsob života mnoha Evropanů je dekadentní, ale základní politické hodnoty se odvozují z lidské přirozenosti, morálky a racionality, a tudíž jsou stejné pro všechny lidi. To nejlépe ukazuje jiný ekonomicky úspěšný východoasijský ministát Hongkong, v němž je blahobyt na obyvatele o něco vyšší než v Singapuru – a navíc oddanost jeho obyvatel svobodě a svobodné společnosti. Tento z hlediska prosperity a svobody ještě větší zázrak než Singapur však byl obětován komunistické Číně.

Kdyby se srovnal ekonomicky svobodný, leč politicky autoritářský Singapur a ekonomicky a současně i politicky svobodný Hongkong, jímž nyní bohužel není, byl by na tom Hongkong lépe. Tuto skutečnost však Li Kuang-jao až do konce svého života nepochopil. Navzdory tomu ho není třeba hodnotit přísně. V současnosti se jím sice zaštitují čínští komunističtí lídři, ale existují mezi nimi tři zásadní rozdíly.

Tři rozdíly

Za prvé, přestože vláda v Singapuru byla autoritativní a mnoho nepovolovala, justice nijak nezávisela na politické – zákonodárné i výkonné – moci a fungovala nestranně, což patří mezi blahodárná dědictví britského imperialismu a kolonialismu. Jednou z největších výher pro mnoho zemí třetího světa je, byly-li v minulosti britskou kolonií.

Za druhé, Li Kuang-jao myslel boj s korupcí smrtelně vážně a týkal se i jeho nejbližšího okolí či spolupracovníků, přičemž tresty byly pro všechny stejně tvrdé. V tom se liší od současných čínských i ruských lídrů.

A za třetí, Li byl velký antikomunista, který vystupoval proti komunismu sovětského i čínského typu. Vehementně například obhajoval válku ve Vietnamu a kritizoval americké státníky i intelektuály, že ztratili nervy a na tento konflikt rezignovali. A byl přesvědčen o jeho smysluplnosti a důležitosti.

Ochota Američanů bojovat za nekomunistický Jižní Vietnam, byť jeho nezávislost na vládě komunistického Severního Vietnamu neubránili, totiž dala všem nekomunistickým zemím ve východní a jihovýchodní Asii čas. Navíc jim tato válka umožnila ekonomicky prosperovat a také dodala odvahy a odhodlání vypořádat se se svými místními komunisty.

Dlouhodobé hledisko

Li Kuang-jao považoval válku ve Vietnamu i boj proti komunismu za životní zájem, což by dnešní čínští komunističtí lídři zřejmě neradi slyšeli. Stejně jako jeho tvrzení, že s komunistickou Čínou je sice výhodné obchodovat, ale kvůli stabilitě a bezpečí ve východoasijském regionu je také nezbytná americká vojenská, mocenská a politická přítomnost, která moc Říše středu zadržuje a vyvažuje.

Řečeno v nadsázce, Li Kuang-jao byl ochotný bojovat za prosperitu Singapuru až do posledního amerického vojáka. Kvůli zajištění úspěšného autokratického experimentu v Singapuru, v jehož čele coby moudrý filozof-král stál, byla a stále je nutná ochrana armádou svobodných a demokratických USA. Je skvělé být vládnoucím filozofem-králem, pokud svobodní lidé, mnohem svobodnější než v Singapuru, jsou dobrovolně ochotní za jeho moc a vládu bojovat.

A to je další důvod, proč z dlouhodobého hlediska nebude singapurská autokracie stejně úspěšná, jako byla za výjimečné situace studené války a moudrého Li Kuang-jaa. Ten byl sice osvíceným autokratem, ale kdo zaručí, že následovní autokraté budou stejně osvícení, či to, že některý příští americký prezident či Kongres neřeknou: už jsme pro vás udělali dost, nyní se čínským komunistům ubraňte sami. Pak by se krásná a působivá stavba, kterou Li Kuang-jao v Singapuru vybudoval, zhroutila.

 Vyšlo na České pozici 28.3.2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?