Typy stereotypů – ne všechny jsou nerozumné (Bulletin č.264)

21.6.2014
Theodore Dalrymple

Dalrymple-1-480x480Člověk, který vyjde ze svého domu s myslí prostou všech stereotypů, je jako člověk, který vyrazí na Antarktidu, aniž by se poptal po tamějším podnebí. Ovšem takový člověk neexistuje, neboť samotné povědomí o existenci Antarktidy je spjato s představou zdejšího studeného klimatu. Naše mysl je bezpodmínečně plná stereotypů; bez nich bychom nebyli schopni vypořádat se s okolním světem.

George Zimmerman je svými kritiky viněn z toho, že jednal na základě jednoho z takových stereotypů.  (George Zimmerman, běloch s hispánskými kořeny, 26. února 2013 jako člen místní sousedské hlídky zastřelil v Sanfordu na Floridě sedmnáctiletého černošského mladíka Trayvona Martina. Šestičlennou, výhradně ženskou porotou byl nakonec osvobozen s odůvodněním, že jednal v sebeobraně, když byl napaden. V jeho prospěch svědčila mj. zranění v obličeji a telefonát na krizovou linku, kam volal o pomoc. Zimmerman byl zatčen až 44 dní po incidentu (policie vycházela z toho, že zastřelit někoho v sebeobraně není zločin), a to na základě masových veřejných protestů a demonstrací, jejichž účastníci označovali Martina a priori za oběť rasového útoku. Podobné akce se stejným podtextem, doprovázené vandalismem a rabováním, propukly v řadě amerických měst po vynesení osvobozujícího rozsudku. S výzvou ke klidu vystoupil i známý aktivista Jesse Jackson. Pozn. red.) Uzřel mladého černošského chlapce potulujícího se údajně sem a tam v uzavřené rezidenční oblasti. Dovodil, že asi nikoliv s nějakým bohulibým záměrem, ale že se možná nebo dokonce pravděpodobně jedná o zloděje plížícího se za lupem. Kdyby však v jeho hlavě převažoval jiný stereotyp, události by se nevyvinuly tak tragicky: toho večera pršelo a lupiči nemají déšť příliš v oblibě. Ve skutečnosti je příjemné počasí zásadním faktorem některých druhů zločinu, neboť, jak je mi známo, je statistická souvislost mezi vlídným počasím a takovými typy trestných činů nejsilnější, dokonce ještě silnější než mezi kouřením a zločinností (více než 90 procent vězňů přinejmenším v Británii kouří) a než mezi tetováním a kriminalitou (ještě vyšší procento bílých trestanců má tetování – vyjma těch uvězněných pro podvod či zpronevěru).

Poprvé jsem se o těchto meteorologických předpokladech zločinu dozvěděl při svých každodenních pochůzkách, které jsem po patnáct let vykonával mezi nemocnicí, kde jsem pracoval dopoledne, a vězením, kde jsem pracoval po odpoledních. Bylo to něco přes půl kilometru a ve slunečných letních dnech bylo na této cestě až šest či sedm ze zaparkovaných aut vykradeno; malé střípky jejich rozbitých skel se blyštily na obrubnících téměř barvou olivínů. V zimě nebo v dešti nebývalo vykradeno jediné – až mne překvapilo, že policie nevydala varování, aby majitelé aut parkovali pouze za špatného počasí. Zločinci jsou možná drsní, ne však otužilí.

Takže, kdyby si tohle George Zimmerman uvědomil, kompenzoval by se tím jeho údajný stereotyp a celá tragédie by se nestala. Neuvědomil si, jak nepravděpodobné (ačkoliv jistě ne nemožné) bylo, že je mladý muž na zločinecké výpravě, protože se nikterak nespěchal ukrýt před deštěm, jak to dělá většina opravdových kriminálníků, když se v něm ocitne.

Pohled většiny lidí na tento případ bezpochyby odpovídá stereotypům, které jsou v jejich myslích ukotveny téměř tak pevně, jako DNA v jejich buňkách. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že nesoulad mezi bílými a černými Američany v této věci nespočívá v čistě intelektuální rovině, neboť obě skupiny měly přístup ke stejným informacím, ke stejným záznamům apod. Průzkum uskutečněný nevládní organizací Pew Research Center odhalil, že 86 procent černochů a 30 procent bělochů nebylo srozuměno s verdiktem soudu, a šetření provedené ABC News ve spolupráci s Washington Post ukázalo, že 87 procent černochů a 33 procent bělochů považovalo střelbu za neoprávněnou.

Žádný z faktů v tomto případě neukazoval rozumně uvažujícímu člověku na vinu či nevinu George Zimmermana natolik jednoznačně, aby mohl označit toho, kdo došel k jinému závěru, za bláznivého, zlého či mentálně zaostalého. Byl bych však ještě v pokušení dodat, že žádný rozumně uvažující člověk nemůže prohlásit, že vina George Zimmermana byla prokázána nadevši pochybnost, proto byl tedy osvobozující výrok soudu jak správný, tak nevyhnutelný. Nemohl bych tak ovšem učinit aniž bych ovšem zároveň neprohlásil 86 procent černochů za iracionální.

Pro většinu lidí je vědomé potlačení vlastního přesvědčení obtížné a vyžaduje úsilí ne v případech, kdy se např. dívají na film či čtou román, ale ve chvílích, kdy slyší či čtou zprávy o dění ve skutečném světě. A přesvědčení, jehož se nemohou vzdát, nevzdají či zoufale vzdát nechtějí, je jejich vnitřní pohled na svět, který si vybudovali ve svém vlastním nitru. Pro ně je svět soustavou stereotypů, přičemž zřeknutí se kteréhokoliv z nich ohrožuje celý způsob vnímání světa, který je jim tak drahý, a vyvolává v nich nepříjemné pochyby o vlastní schopnosti vnějšímu světu porozumět.

Internetový komentátor k článku, který se pouze pokoušel shrnout fakta ze soudního přelíčení případu George Zimmermana, napsal: „Tenhle proces je vtip. Není potřeba žádné soudní řízení k tomu, aby se prokázala jeho (Zimmermanova) vina.“ Pro tohoto čtenáře byl Zimmerman vinen jaksi „z moci úřední“, stejně tak jako pro jiné nebyl Trayvon Martin z moci úřední nikým jiným než mladým grázlem, který dostal, co si zasloužil. Tento čtenář je přesně tím druhem člověka (jakých je celá řada), jenž nedokáže rozlišit mezi vinou O. J. Simpsona a neschopností státního zástupce tuto vinu prokázat.

V nerudné diskusi, jež se rozpoutala kolem jiného internetového článku, který se věnoval tomuto případu, čtenář, jehož přezdívka zní „Yowolowo“ napsal: „Zimmerman se ,nepředstavil‘. Pokud by tak učinil, zřejmě nic z toho, co následovalo, by se nestalo. Nepostupoval podle pravidel sousedské hlídky, podle nichž má být očima a ušima, nikoliv vynucovatelem. Vzal si s sebou nabitou zbraň, vystoupil z auta a přiblížil se k mladému chlapci, který neměl ani ponětí, o co mu jde. Jednal hloupě, což vyústilo ve smrt nevinné osoby.“ Muž, který si říká „Bílý lovec“, odpověděl: „Dobře, že měl zbraň. Kdyby ji neměl, tak by býval zemřel nevinný člověk.“ Yowolowo namítal: „Nevinný člověk také zemřel. Byl to ten, který byl sledován někým, kdo si hrál na policistu a měl nabitou zbraň. Na tom, co udělal Zimmerman, není nic statečného ani spravedlivého. A váš komentář je nenávistný a odporný.“

Vnější pozorovatel by byl asi překvapen, kdyby Yowolowo napsal to, co napsal Bílý lovec, a obráceně. Oba dva, Yowolowo i Bílý lovec, si zvolili své přezdívky, aby o nich vypovídaly něco podstatného. Fakt, že by bylo dost překvapivé, kdyby si Yowolowo myslel, že Zimmerman zastřelil Martina oprávněně, nebo Bílý lovec zastával názor, že Zimmerman zabil naprosto nevinného Martina, vypovídá o tom, že zvolili úspěšně. Jinak řečeno, oba se upírali ke stereotypům, což nás přivádí k velice důležitému, ale často přehlíženému aspektu stereotypů: totiž že mnozí, možná i většina lidí, touží být stereotypizována. A skutečně dělají všechno proto, aby tomu tak bylo, neboť na rozdíl od kritiků stereotypizace si uvědomují něco, co je hluboce zakořeněno v samotné lidské přirozenosti – tedy to, že člověk je stvoření, pro které je symbolika cosi stejně nevyhnutelného, jako je dýchání.

Samozřejmě může být, že si na sebe obvykle oblékáme různé šaty jakožto naši druhou přirozenost, docela bez přemýšlení. To ale neznamená, že nic nesymbolizují. Pro mne je stejně přirozené obléci si tvídové sako, jako je pro jistý typ mladých přirozené obléct si mikinu s kapucí nebo baseballovou čepici s kšiltem otočeným na stranu. Všichni tak činíme, aniž bychom nad tím příliš přemýšleli, ovšem i tak tím předáváme jisté zprávy.

Často však takové úkony děláme s rozmyslem. Záliba mladíků v nízko zavěšených kalhotách tak například vyvěrá ze symbolické identifikace s vězni, kterým je při příchodu do vězení zabavován pásek, aby jej nemohli zneužít coby prostředku ke spáchání sebevraždy či jako zbraně. Výsledky jsou jasně patrné; ti, kdo v takovém oblečení spatřují – nebo spíše tuší – výraz drzého vzdoru, záměrného odmítnutí toho, čemu se kdysi říkalo slušnost či serióznost, mají nepochybně pravdu, a to i když neznají původ této módy. To samé mimochodem platí i pro ty, kteří módní trendy naopak úzkostlivě sledují a ctí; také třeba neznají jejich původ, ale mají jasnou představu o efektu, jaký takové odění může mít na ty, které se snaží urazit. Móda je symbolem pokusného stvoření zrcadlového obrazu morálního vesmíru, v němž je to, co je považováno jednou částí společnosti za dobré (ke které, drahý čtenáři, příslušíme), bráno jinou její částí s pohrdáním – a obráceně.

Samozřejmě je jasné, že ne všichni mladí chlapci, oblékající si řekněme mikiny s kapucí, jsou násilníci, ale ve chvíli, kdy byste procházeli nepříliš osvětlenou uličkou a proti vám se blížil takto oděný mladík, asi by ve vás zrnko strachu hlodalo trochu více, než kdyby byl oblečen ve tvídovém saku. A to je možná přesně to, čeho chce dosáhnout, byť třeba nemá přímo záměr někoho napadnout. Chce, abyste si ho zařadili do určitého stereotypu.

Tohle jsem se naučil od svých pacientů. V Anglii mladí lidé, kteří spáchali tolik trestných činů, že byli odesláni do nápravných zařízení, si často nechávají vytetovat modrou tuší tečku na tváři, podobně jako absolventi Etonu nosí vázanky. Obojí je jakýmsi znakem toho, odkud vzešli, a signálem, že není radno si s nimi zahrávat. Ovšem mezi mými pacienty bylo i množství mladých lidí, kteří nikdy problémy se zákonem neměli a přesto si nechali vytetovat stejné modré znamení. Udělali tak z jednoho ze dvou důvodů, či dokonce z obou: Porušit zákon tolikrát, aby byl člověk poslán do nápravného ústavu, v jejich okolí přinášelo jistou dávku prestiže, zlo se v těchto kruzích stávalo novým dobrem; anebo si přáli působit navenek agresivněji a násilničtěji, než jací doopravdy byli – tak jako některé druhy motýlů napodobují zbarvením jiné, jedovaté druhy, aby je ptáci nesnědli. Pokud chcete, aby vás ostatní nechali na pokoji, vypadejte nebezpečně.

Snaha působit navenek drsnější nebo agresivnější, než jakými ve skutečnosti jsme, s sebou samozřejmě nese určitá rizika. Měl jsem pacienta, který měl po straně na krku nápadně vytetován nápis „No Fear“ („žádný strach“), nejspíše proto, aby vyzařoval – navzdory své nedostatečně vyvinuté muskulatuře – jakousi fretčí zarputilost a schopnost kdykoliv bez zjevného důvodu zaútočit. Bohužel byla právě tato jeho deklarovaná neohroženost brána jako výzva těmi, kteří si o sobě myslí, že jsou drsňáci, a tento muž skončil čtyřikrát v nemocnici v důsledku nevyprovokovaných či preventivních útoků na jeho osobu, když zašel do hospody. Odstranění provokativního tetování však bylo nad jeho možnosti.

Symbolický význam oblečení a souběžné přání být v důsledku jeho nošení zařazen do určitého stereotypu, aniž by s tím však byly spojovány negativní konotace takového škatulkování (něco jako mít koláč a zároveň jíst koláč), byl barvitě ilustrován jistým případem, který se stal nedávno ve Francii, kde je nyní protizákonné nošení jakéhokoliv oděvu zakrývajícího obličej. Mladá žena v Trappes nedaleko Versailles, antilská konvertitka k Islámu, byla zastavena policií, když procházela městem v nikábu. Co se stalo pak je předmětem dohadů a sporů (jak už to tak u podobných incidentů, kdy každý věří tomu, čemu věřit chce, bývá), nicméně nedlouho poté začalo docházet k veřejným nepokojům.

V svém komentáři v levicovém listu Libération uvedl muslimský aktivista Mohammed Mechermache, jehož organizace ACLefeu (L´Association collectif liberté, egalité, fraternité ensemble unis, což je homonymum pro Assez le feu – „dost ohně“) byla založena po pouličních nepokojích, které sužovaly Francii v roce 2005, uvedl, že lidé jsou ve Francii vylučováni ze společnosti na základě prostého kousku ošacení – nikábu. Na to by mohla zaznít replika: pokud je to pouze kus oblečení, tak proč trvat na jeho nošení?

Číst webové stránky ACLefeu je totéž jako poslouchat diskuse Američanů nad smyslem smrti Trayvona Martina, pouze s francouzským přízvukem. V debatě o případu Zyeda Benny a Bouna Traorého, kteří zemřeli ve věku 17, respektive 15 let při policejní honičce, tato stránka uvádí: „V úterý 4. června 2013 podal státní zástupce návrh na zrušení trestního stíhání vedeného proti dvěma policistům. … Toto rozhodnutí, bohužel jedno z mnoha, podkopává víru v čestnost a záruky nestrannosti justice v naší zemi, a zase jednou po sobě zanechává pachuť nerovnosti před spravedlností. Podání tohoto návrhu posiluje pocit nerovných podmínek před zákonem, sdílený v dělnických čtvrtích.“

Problém se redukuje na následující otázku: jsou stereotypy zobecněním našich zkušeností s reálným chováním, nebo je toto chování reakcí na tyto stereotypy? V jednom dobře známém okamžiku mimovolné upřímnosti reverend Jesse Jackson odhalil, na kterou stranu se kloní, v co opravdu věří, když řekl: „Není pro mne v mém věku nic bolestnějšího než uvědomit si, že ve chvíli, kdy jdu sám po ulici a slyším za sebou kroky, myslím na to že budu oloupen, pak se otočím a pocítím úlevu, když vidím jít za mnou někoho bílého.“ Jinými slovy Jesse Jackson sdílel tentýž stereotyp, kvůli němuž je dnes tak ostře kritizován George Zimmerman. (Vlastně je však Jacksonův popis jeho zážitku nepřesný. To, z čeho cítil úlevu, nebylo to, že za sebou neviděl nějakého černocha obecně, ale černošského mladíka – černoška či černoch středního věku by v něm žádné obavy nevzbuzovali.)

Jistá míra stereotypizace je v komplexní společnosti, kde není možné vědět vše o každém, nezbytná. Jedná se o druh jakési mentální zkratky, která stejně jako jakákoliv jiná simplifikace může být přesná či nepřesná. Stereotyp může být chybný ve své obecné podobě, stejně jako může být chybný v konkrétním případě. Navíc bývá mnoha lidmi častokrát opomíjen fakt, že z prostého konstatování, že většina z „A“ je „B“, nikterak neplyne, že většina z „B“ je „A“ – tedy že z faktu, že většina lidí, kteří onemocní rakovinou plic, jsou kuřáci, neplyne, že většina kuřáků dostane rakovinu plic, stejně tak jako ze skutečnosti, že většina bělošských zločinců má tetování, nevyplývá, že většina z tetovaných jsou kriminálníci.

Stereotypy jsou však užitečnými rámcovými vodítky. Jak se to tak děje, den před tím, než jsem napsal tento článek, byl jsem coby soudní znalec povolán k jednomu soudnímu řízení ve věci vraždy. Při vstupu do soudní budovy jsem samozřejmě procházel bezpečnostní prohlídkou, pracovníci ochranky mne však prohledali pouze zběžně, jsouce přesvědčeni, že šedesátiletý muž v obleku s taškami plnými dokumentů nepředstavuje bezpečnostní riziko. Naopak o polovinu mladšího, tetovaného muže stojícího ve frontě za mnou, ověšeného masivním zlatým řetězem na krku, s prsty zatěžkanými velkými prsteny, které tvořily obdobu obranného boxeru, oholenou hlavou a zjizveným obličejem, spoustou zbytečných zlatých zubů a očima plnýma zloby, prohledávali velmi důkladně. Vidět toho člověka Lombroso, byl by to pro něj svátek. (Cesare Lombroso, rodným jménem Ezechia Marco Lombroso (6. 11. 1835 – 19. 10. 1909) byl italský lékař, biolog a kriminolog, pocházející z veronské židovské rodiny. Vyšel ze studií frenologie, aby nakonec přišel s teorií, že zločinné sklony jsou vrozené a jsou rozpoznatelné ve fyziognomických znacích člověka. Rozlišoval “rozené zločince, občasné zločince, zločince z vášně, morální imbecily a kriminální epileptiky”. Tato jeho antropologická kriminonologie byla časem zavržena jako nevědecká a předsudečná. (Pozn. red., převzato z Wikipedie).

Zkrátka si jej zaškatulkovali, aniž by si toho snad byli přímo vědomi; a protože násilí a zastrašování ve veřejných prostorách soudu nejsou neznámou věcí, lze si jiný způsob, jakým s námi nakládali, představit jen stěží. Pokud nechcete, aby vás okolí bralo jako násilníka, proč vynakládat takové úsilí na to, vypadat jako jeden z nich? Je velice nepravděpodobné, že ten muž za mnou nevěděl, že vypadá jako hrdlořez.

Uvnitř soudní budovy nebylo příliš složité fyzicky odlišit ty stojící na špatné straně zákona od jejich právních zástupců. Byla tam spousta lidí (shodou okolností všichni běloši), od nichž byste se na základě stereotypizace drželi za temné noci dostatečně daleko. A byli byste blázni, kdyby ne. Bylo ale mnohem složitější odlišit na základě jejich vzhledu příslušníky rodin pachatelů a jejich obětí. Vypadali vcelku stejně. Byla to aktuální připomínka toho, že hlavními oběťmi zločinů jsou ti, kdo jsou kriminálníkům, kteří je páchají, nejblíže – zeměpisně i sociálně.

Jinými slovy, hlavními oběťmi zločinů páchaných černochy v USA jsou černoši a nikoliv běloši. A statistická pravděpodobnost toho, že bude mladý černošský hoch zabit bílým útočníkem, je mizivá (dnes, když už doba nesmyslného lynčování skončila) ve srovnání s pravděpodobností toho, že bude zabit jiným mladým černochem. Stereotypní uvažování Jesse Jacksona, když zaslechl kroky za svými zády, tuto pravdu potvrzuje.

Není špatné užívat stereotypy, je naproti tomu špatné, bláhové a někdy i podlé dovolit stereotypům, aby díky jejich nepružnému použití překryly svou váhou důkazy. Není žádný důvod si myslet, že to je to, co provedl George Zimmerman. Jednoznačně musel vědět, že ne všichni černoši v uzavřené obytné oblasti jsou podezřelí, protože věděl, že 20 procent z jejích obyvatel jsou černoši. Kromě toho pár let před incidentem se osobně účastnil protestů proti špatnému zacházení policie s jiným černošským mužem. Jeho podezření ohledně Trayvona Martina bylo směřováno výlučně proti němu, byť si třeba i myslel, že mladí černoši bývají častěji kriminálníky než mladí běloši. (Reagoval by stejně, kdyby byl Trayvon Martin běloch? To samozřejmě nemohu dokázat, ale myslím si, že ano). Má-li být Zimmerman za své chování plísněn, pak za to, že bylo minimálně bláhové, ale ne za to, že jednal neospravedlnitelně na základě stereotypu.

Nevkusné, improvizované a nepřesné poznámky prezidenta Obamy ale dobře ilustrují nebezpečí nepružného myšlení ve stereotypech (ovšem také dokládají užitnou hodnotu takového typu myšlení pro politické demagogy). Řekl: „Myslím, že je důležité uvědomit si, že afroamerická komunita tento případ vnímá skrze své vlastní zkušenosti a historii, které nezmizí.“ Samozřejmě, že nezmizí, když budete a priori přesvědčeni o tom, že vše, co se děje, je jen opakováním této historie.

Theodore Dalrymple (vlastním jménem Anthony Daniels, narozen 11. 10. 1949) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Dnes působí v Manhattan Institute, kde je přispívajícím redaktorem tímto institutem vydávaného časopisu City Journal. Publikuje rovněž v denících a časopisech The Times, The Observer, The Daily Telegraph a The Spectator. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž česky vyšla v roce 2011 kniha „Ztraceni v ghettu“.

Z anglického originálu „Types of Stereotypes. Not all are unreasonable“ publikovaného v časopisu National Review, August 19, 2013, s. 28-30, přeložil Jan Kust.

Jeden příspěvek - Typy stereotypů – ne všechny jsou nerozumné (Bulletin č.264)

  1. Michal : 24.6.2014 v 22.14

    Technika debrífingu by měla osvobodit od přenášení pocitů z jedné situace do jiné. Pokud ta první se neuzavře, nedovrší sociálním přijetím, smířením, bude se pravděpodobně dořešovat v situaci další. Už nastavení, motivace, zásoba energie co je k dispozici, jsou ohrožující. Stáří omezuje vnímání, čerpá ze zkušeností, ale ty nejsou všechno. Pro aktuální situaci je třeba více, než jen osobní nastavení. Veteráni bývají pensionování, protože v běžném provozu by byli “příliš dobří”. Jejich nasazení pro bojové situace doi civilu nepatří. Díky televizi je mnohý nějak “veteránem” prožitých traumat. Nejen obrana je nadsazena, ale i útočník čeká nejhorší. Media by měla mediovat, dát prostor oběma. Ale ty by byl jejich bankrot, publikum chce vítěze, nejlépe co v ruletě sázku na číslo. Je handicapem puritánské ameriky, že farnosti jsou elitní. Klasická katolická farnost byla teritoriální, tak se v kostele objevil i pastýř, ač někde byl vpuštěn jen na vánoce. Nahradit to uni školou nejde, chybí zralost pro přijetí odlišného. Snad neziskovky, ale tam se nám slabší moc nehrnou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?

Bulletin zdarma

Občanský institut vydává každý měsíc tištěný bulletin s texty zajímavých konservativních autorů. Objednejte si zasílání našeho bulletinu zdarma k Vám domů!

» Objednávejte zde