Tři tisíce mužů otřáslo Středním Východem

3.11.2007
Redakce

Přes čtyřicet mrtvých tureckých vojáků a civilistů. A osm zajatců. To se kurdským povstalcům nepovedlo od roku 1995. Strana kurdských pracujících (PKK), jejíž bojovníci útok nedaleko iráckých hranic provedli, má sice jen 3 000 bojovníků a její vůdce Abdullah Ocallan je ve vězení, ale přesto může změnit mapu blízkého východu. Sto tisíc tureckých vojáků je připraveno vtrhnout do severního Iráku, aby zničilo základny PKK. Ta od roku 1979 bojuje za nezávislý marxistický Kurdistán na asi ¼ tureckého území, které většinově obývají Kurdové. Irácká vláda, předáci iráckých Kurdů i Američané zuřivě vyjednávají o řešení krize. Masivní turecká invaze do Iráku by znamenala novou frontu války v Iráku a konec jediné relativně prosperující a bezpečné části země – autonomního Kurdistánu, který v Iráku pod americkou ochranou existuje od roku 1991. Koncem září rozstříleli bojovníci PKK mikrobus, který vezl příslušníky provládních venkovských milici a dělníky pracující na stavbě přehrady. Zahynulo 13 lidí. Začátkem října zastřelili povstalci 13 tureckých vojáků.

Turecko zachvátila vlna rozhořčení. Desítky tisíc lidí demonstrovali v ulicích nebo se zúčastnili pohřbů zabitých vojáků. Došlo k drancování kurdských obchodů a k bitkám mezi tureckými a kurdskými studenty. Vláda dokonce zakázala vysílat cokoliv co má něco společného se smrtí vojáků (do té doby byly televizní obrazovky plné emotivních záběrů z pohřbu a životních osudů padlých). Oficiálním zdůvodněním bylo, že by to mohlo vytvořit dojem slabosti bezpečnostních složek. Skutečným důvodem byla pravděpodobně obava z přílišného vybičování veřejnosti. Prezident Abdullah Gul se snažil dále klidnit vášně: „Jakkoliv velké neštěstí teroristé způsobili, boj proti nim musí zůstat věcí státu a musí být veden legálními prostředky.“

Parlament 17.října rozhodl, že armáda smí překročit hranice a zničit základny PKK, které se nacházejí v severním Iráku, na území kurdské samosprávy. Pro hlasovalo 507 poslanců, proti bylo jenom 19. Turecká armáda se začala přesouvat k iráckým hranicím. PKK se ale nezalekla a o pět dnů později udeřila znovu. Výsledek? Dalších 12 mrtvých a k tomu osm zajatých tureckých vojáků. Později na svých webových stránkách kurdští povstalci zveřejnila fotografie zajatců stojících před vlajkou PKK. Podle zprávy jsou všichni v pořádku. Když se PKK naposledy podařilo zajmout tak velké množství tureckých vojáků, bylo to v roce 1995. Tehdy je držela je v zajetí dva roky.

To všechno by mohl být jen vnitřní problém Turecka, kdyby PKK neměla své základny na irácké straně hranic, na území kurdské samosprávy. Ta sice činnost PKK odsuzuje, ale nezdá se, že by kladla PKK v její činnosti překážky. A Američané mají dost svých starostí než aby v kurdistánských horách honili bojovníky PKK. Jenže strkání hlavy do písku se dlouhodobě nevyplácí. Případná turecká invaze do severního Iráku by mohla zásadně změnit rozložení sil v zemi. Kurdové už dali jasně najevo, že se turecké armádě postaví na odpor. Americká diplomacie se teď rychle snaží konflikt zažehnat. Nemá na blízkém východě tolik spojenců aby si mohla dovolit, že se teď dva z nich do sebe pustí.

V rámci Iráku jsou totiž Kurdové nejspolehlivějším a také nejschopnějším partnerem USA. Jejich území je na irácké poměry oázou bezpečí a ekonomické prosperity, Kurdové také disponují akceschopnými ozbrojenými silami. Turecko je ale po Izraeli největším americkým spojencem v celé oblasti a klíčovým partnerem v NATO.

Co na to Irák?

Irácká vláda se rozhodla uzavřít kanceláře PKK v Iráku a slíbila, že už nedopustí, aby PKK používala irácké území pro výpady do Turecka, jenže to Turkům nestačí. „Potřebujeme více než jen slova“, vzkázal do Bagdádu turecký ministr zahraničí Ali Babacán. Popravdě řečeno, má irácká vláda jen velmi omezené možnosti, jak svůj slib vyplnit. I velitel amerických ozbrojených sil v Iráku, generál Petraeus má za to, že uhlídat irácko-turecké hranice je takřka nemožné. „Jde o trojmezí Iráku, Iránu a Turecka, v extrémně nepřístupném terénu.“ Kurdské předáky vyzval, aby PKK přesvědčili, aby od ozbrojených operací ustoupila. Předáci iráckých Kurdů jsou asi jediní, kteří mají na své turecké soukmenovce vliv. Centrální irácká vláda nemá v oblasti prakticky žádný vliv a Američané jsou zaměstnáni jinde. Jenže s vládou autonomního Kurdistánu Turci vyjednávat nechtějí. Prakticky samostatný irácký Kurdistán jim je trnem v oku coby příliš velké lákadlo pro vlastní kurdské obyvatelstvo. A krom toho obviňují kurdskou samosprávu, že přinejmenším toleruje činnost PKK. A v tom asi nebudou daleko od pravdy.

Prezident kurdské autonomie Masúd Barzání pochází z významné kurdské vládnoucí rodiny a není žádným fanouškem marxistické PKK, ale zároveň proti neodmítá zasáhnout. Důvodů je několik. Irácký Kurdistán se sice rozhodně nedá pokládat za standardní demokracii, ale cosi jako veřejné mínění zde přece jenom existuje. A značná část veřejnosti vidí Turky jako ty, kteří utlačují Kurdy a PKK jako stranu, která bojuje za práva utlačovaných soukmenovců za hranicí. Co na tom, že právě ozbrojený boj PKK, který nacionalistickým jestřábům v tureckém vedení umožnil tvrdý postup vůči Kurdům. A že PKK útočí v době, kdy se podmínky pro Kurdy v Turecku zlepšují (byť ani zdaleka nejdou ideální). Jenže pro PKK není mírové vyřešení kurdské otázky řešením – stali by se zbytečnou skupinkou lidí bez práce, zatímco nyní jsou hrdiny národně-osvobozeneckého boje, což jim umožňuje ve jménu vyšších cílů vydělávat na obchodě s drogami, vybírat výpalné nebo požadovat výkupné za únosy.

Většina iráckých Kurdů je ale přesvědčena, že nejde ani tak o PKK, ale o turecké nároky na ropou oplývající severoirácké město Kirkúk, odkud byli za Saddáma Kurdové násilně vystěhováváni a nyní se vracejí zpět. V Kirkúku žije i velké množství Turkům příbuzných Turkmenů, kteří doufají ve vznik samostatné turkmenské federální oblasti v budoucím federálním Iráku – samozřejmě pod přímým tureckým vlivem, který je už dnes v oblasti více než patrný. Pro Kurdy je ale Kirkúk symbolem, jejich budoucím hlavním městem. Kvůli Kirkúku došlo už k řadě diplomatických přestřelek mezi Turky a iráckými Kurdy. Sám Barzání v dubnu tohoto roku pro televizi al-Arabíja řekl: „Jestliže by si [Turecko] dovolilo zasahovat do otázky Karkúku, pak my budeme zasahovat do otázky Diyarbakıru a … dalších měst [v kurdských částech Turecka].“

Podlehnout tureckému nátlaku a zaútočit na základny PKK, to je zkrátka pro Barzáního příliš velké riziko (i když v polovině 90.let jeho muži turecké armádě proti PKK vypomohli). Další kurdský vůdce Džalál Talabání (současný irácký prezident) zase tvrdí, že je to technicky nemožné a že pokud ani mocná turecká armáda PKK nezlikvidovala, nelze to očekávat od kurdské samosprávy. Je pravdou, že boj proti PKK by pro irácké Kurdy nebyl snadný. Bojovníci PKK jsou známí svým fanatismem, ochotou bojovat do posledního muže a připraveností k teroristickým útokům (včetně sebevražedných). To si Barzání nemůže dovolit a lavíruje. Ačkoliv i Irák dal PKK na seznam teroristických organizací, kurdský prezident jí za teroristickou označí jen tehdy, až „Turecko zahájí proces dialogu a národního usmíření a PKK tento dialog odmítne“. Jinými slovy, Barzání Turky vyzývá k jednání s PKK, což Ankara rozhodně odmítá („s teroristy se nejedná“). Barzání se bojí PKK a bojí se i Turecka. Vztahy s Turky totiž zdaleka nejsou jen negativní. Sám Barzání se před tureckými novináři rád chlubí, že je fanouškem istanbulského fotbalového týmu Galatasaray a má u Bosporu vilu. Především je ale Turecko pro irácké Kurdy branou do světa. Turci vlastní čtvrtinu ze 4000 firem, zaregistrovaných v Kurdistánu. Získali většinu velkých stavebních zakázek (dohromady za více než dvě miliardy dolarů), postavili Kurdům nové mezinárodní letiště v jejich hlavním městě Irbílu i nové ropné vrty. Turecko zásobuje severní Irák elektřinou a je jeho největším obchodním partnerem. Není divu, že pokud je někdo v Turecku proti invazi, jsou to hlavně podnikatelé. Opozice naopak obviňuje vládu z přílišné laxnosti a vyzývá k okamžité akci nejen proti PKK, ale i proti silám kurdské samosprávy.

Čím hůře, tím lépe

Američané i Evropská unie se snaží Turky udržet na uzdě, ale nemají to snadné. Americký senát schválil 10.října rezoluci, která má sice jen jednu větu, ale i ta stačila zhoršit americko-turecké vztahy: “Ze strany osmanské říše byla v letech 1915-1923 provedena genocida Arménů“. Nikdo rozumný sice tento fakt nezpochybňuje, ale rezoluce přišla v ten nejhorší možný okamžik. Turci jsou velmi hákliví a se sklonem věřit teoriím spiknutí. A nyní takřka ve stejnou dobu přišla rezoluce senátu, útoky PKK vedené z Američany kontrolovaného Iráku, nemluvě už o tom, že po celá léta Turci s nedůvěrou hledí na to, že organizace spojené s PKK, nacházejí v řadě států EU bezpečné působiště. Turecká odpověď přijde. Jde jen o to, zda to bude masivní pozemní operace nebo selektivní údery, doprovázené ekonomickými sankcemi vůči kurdské samosprávě. PKK by se rádi zbavili všichni – Turci, Američané i Barzání. Jenže z různých důvodů to nemůže udělat ani jeden. A pro PKK, jak pro každou gerilovou (či teroristickou) organizaci platí „čím hůře, tím lépe“.

Vyšlo v časopise Euro č.44, 29.října 2007

Příspěvků : 2 - Tři tisíce mužů otřáslo Středním Východem

  1. Michal : 7.11.2007 v 0.29

    Stejné teritorium a přece velmi odlišné procesy. Různí ba protikladní lidé. Poněkud uměle a zbrkle vzniklé státy v té oblasti tomu dávají korunu. Pro ilustraci si představme u nás císařství Rakousko-Uherské či České království, a hrozící bolševický převrat resp. činnost komunistů po r. 1918. Komunisté naši k respektování republiky třeba s výhradami potřebovali skoro století. Zpracování naší monarchické historie nás teprve čeká, a to nejen “všechen lid” má na toto téma fantaskní či naivní představy.

    Tím spíše orientální prostředí, se svou konzervativností a sklonem k extremismu.Tím spíše v době vnitroarabské (názor bankéře z Betléma) celosvětové (názor občana Damašku) války. Zájemci o prestiž nejen touží po pakistánském jaderném potenciálu, ale potřebují zastavit ústup v Iráku, či minimálně zaměstnat a rozeštvat spojence.

    Tak jako pro Čechy požadoval snad Masaryk století na stabilizaci nového pořádku, tak nebuďme překvapeni “dělnickou” stranou či právníky v sousedství.

    Těžko mohou jinak, ale jen životní procesy nejsou všechno, důležitý je i cíl a šance.Český idealismus byl těžce zaplacen i ztrátou židovských spoluobčanů o promarnění půlstoletí nemluvě. Snad i v Orientě studují, snad velmocem nechybí obětavost a odvaha k zodpovědnosti.

  2. aleale : 6.11.2007 v 17.26

    Kdo koho okupuje? Kurdistán Turecko, nebo Turecko Kurdistán?? A nějak jsme se zapoměli zmínit s jejich právy občanskými, i právy na sebeurčení ! Nebo o osudu jiných národnostních menšin v Turecku? Označení PKK za marxistickou organizaci dává uměle jakési morální ospravedlnění. Nikdy jí nebyla , i když byla levicovou (islám a marxismus nejdou dohromady) a také se její ideologie za desetiletí měnila. Ani jsme se nějak nezmínili o obětech tureckého řádění na kurdských civilistech, že Kurdům je upírána národnost, jazyk atd… O tom, že Kurdové měli, i za pomoc proti Turecku v I světové, slíben od mocností samostatný stát. I o útlaku a průběžném tureckém vraždění té hrstky křesťanů, která tam ještě, po několika genocidách, zbyla…. Nebo o turecké invazi na Kypr? Tamnímu vraždění a etnických čistkách?
    Turecko dosud nebylo potrestáno! Jak je to možné? Žeby Turecko podporovali právě sponzoři “Občanského institutu” a tento článek byl psán na objednávku ???

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?