Tocqueville a Amerika (Bulletin č.252)

15.3.2013
James Q. WILSON

 

 

tocqueville_tea_party2Demokracie v Americe Alexise de Tocquevilla je bezesporu nejvelkolepější kniha, jakou kdy napsal o naší zemi cizinec. Pravděpodobně je to jedna z nejvelkolepějších knih, jakou kdy napsal o jakékoliv zemi cizinec. Ukazuje, do jaké míry se Tocqueville vymezil vůči jedné podobě osvícenství. Anglické osvícenství, započaté v osmnáctém století a přetrvavší do století devatenáctého, prosazovalo svobodu, povzbuzovalo k sebevzdělávání, zdrželo se útoků na náboženství, spoléhalo na zdravý rozum a v excesech mu bránil decentralizovaný stát. Osvícenství francouzské – v němž Francouz Tocqueville nefiguroval, ale které zplodilo Francouzskou revoluci – prosazovalo vedle svobody i rovnost a bratrství (a chtělo by se dodat: také cizoložství), útočilo na náboženství, spoléhalo na ideologii a v excesech mu napomáhal stát centralizovaný. Tocqueville byl této kultuře vzdálen, což o něm a jeho díle lichotivě poznamenal John Stuart Mill, jeden z významných recenzentů Demokracie v Americe. Na Tocquevillovi toho bylo v mnoha směrech více anglického než francouzského.

Když se pustil do psaní o Americe, vyjádřil se, že tato země „je pouze rámem, kdežto obrazem je pro mne demokracie.“ V roce 1835 byla ve světě demokracie novým jevem a Tocqueville ji popisoval ve svrchovaně praktickém smyslu. Vypravil se na cestu, hovořil s lidmi na Východním pobřeží a po celém Středozápadě a po dobu devíti měsíců, jež strávil v naší zemi, se dovídal o demokracii ze zkušeností obyčejných lidí. Tím lze vysvětlit, proč ve své knize o demokracii necitoval Johna Locka, nezmínil se o teorii společenské smlouvy, nevyjádřil se o Jamesi Madisonovi, nezabýval se teorií zastoupení a nerozebíral Aristotelův alternativní názor, že stát může utvářet či povznášet lidský charakter. Místo toho mluvil s obyčejnými lidmi, protože pro něj byla neodolatelně přitažlivým faktem demokratická revoluce – očekával její vítězné tažení světem a v tomto smyslu měl absolutně pravdu, i když jsme si museli počkat téměř dvě století.

Ve své knize psal o limitech demokracie. Vyslovil názor, že bažení po rovnosti by mohlo triumfovat nad svobodou, že Američané trpí nadměrným individualismem, a měl strach z tyranie většiny, kterýžto slovní obrat později modifikoval v tom smyslu, že by to nemusela být nutně tyranie, nýbrž despocie veřejného mínění. Z jeho názorů na demokracii a rovnost není úplně jasné, co vlastně pojmem demokracie rozuměl. Na některých místech definoval demokracii jako rovnost podmínek, čímž měl na mysli, že se Američané rodí svobodní – nemají aristokratické předky a rodí se sobě rovní, místo aby se jimi teprve stávali. Na jiných místech rozumí demokracií absolutní svrchovanost lidu. Máme zde tedy dvě rozdílné definice – na jedné straně rovnost podmínek, na straně druhé podřízenost absolutní svrchovanosti lidu – a z toho pramení některé protimluvy v jeho spisech. Nejsem si jist, zda je vůbec kdy uspokojivě vyřešil.

Na téma rovnosti napsal, že jí většina lidí bude dávat přednost před svobodou, protože přináší obrovské výhody. Svoboda je cenná pro hrstku těch, kteří se ozývají proti režimu, to ale většina lidí nečiní – čili svobody si cení disidenti, ne však obyčejní lidé. Naproti tomu rovnost se týká každého, takže bude preferována oproti svobodě. Hodnota svobody se kromě toho realizuje se zpožděním – její výhody se projeví teprve v dlouhodobém horizontu. V protikladu k tomu je rovnost k dispozici ihned. Jsou-li si lidé rovni – anebo lze-li je učinit sobě rovnými – pak této rovnosti mohou holdovat okamžitě. A konečně, uvedl Tocqueville, svoboda může vyústit v excesy.

Rovnost a svoboda

Tento názor, podle kterého si Američané, majíce demokracii, začnou cenit rovnosti více než svobody, je podle mne naprosto chybný. Američané spíše než ostatní demokratické národy si dnes cení svobody stejně, ne-li více, než tomu bylo v roce 1835. Ekonomickou nerovnost zde akceptujeme v mnohem větší míře, než v jaké je akceptována jinde. Málokterého Američana rozčiluje, že Bill Gates, Warren Buffet, Michael Jordan či kdokoliv jiný vydělal tak neuvěřitelné množství peněz, má-li se za to, že je vydělal poctivě. Jiná věc samosebou je, plynou-li zločineckému bossovi peníze z kriminální činnosti ozbrojeného gangu, to však není odmítnutí svobody ve prospěch rovnosti, nýbrž odmítnutí zločinného jednání oproti jednání dbalému zákona. Všimněte si, že obyvatelé Ameriky nejen akceptují existující ekonomickou nerovnost, ale stavějí se proti dědické dani. To je pozoruhodné: proč by se měli průměrní občané tak sveřepě bránit dědické dani, když se většiny z nich nemůže dost dobře týkat? Podle mě jsou proti dědické dani ze dvou důvodů. Za prvé věří, že by mohly zbohatnout jejich děti a dědická daň by postihla je – a nebylo by přece spravedlivé trestat děti jen proto, aby stát vybral více peněz. Za druhé považují dědickou daň za špatnou proto, že peníze, jež lidé vydělali, byly zdaněny, už když je vydělali – proč mají být zdaněny podruhé, když zemřou? To je problém, s nímž se Kongres velmi těžko potýká. Kongres považuje za dobré mít dědickou daň, protože je zdrojem příjmů, a Kongresu se tuze líbí mít zdrojů příjmů co nejvíc. Ale Kongres ví, že Američanům dědická daň nevoní.

Mimo to Američané odmítají kvóty, neboli veškeré umělé pokusy nastolit rovnost tím, že se je člověk hodnocen podle své totožnosti, a nikoliv podle toho, co dokázal. Podporují opatření typu affirmative action, pokud se jimi myslí usilování o svobodu, vyhledávání nadaných lidí či úmysl dát příležitost lidem s ohledem na jejich talent a bez ohledu na jejich rasu či pohlaví. Definujete-li však tato opatření jako kvóty, jsou proti.

Zeptáte-li se vojáků vracejících se z Iráku, co tam dělali, nejběžnější odpovědí je, že bojovali za svobodu. To je ovšem vcelku ohromující formulace. Američtí vůdci si nemyslí, že jsme šli do Iráku kvůli obraně svobody. Podle nich jsme šli do Iráku eliminovat zbraně hromadného ničení, zvrátit rovnováhu sil na Středním Východě anebo zaútočit na radikální muslimy. Navrátivší se vojáci si však myslí, že bránili svobodu. A proč si to myslí? Podle mého si to myslí proto, že je to ústřední, jednotící příběh amerického života. Americký život je zápasem, v němž jde o svobodu. Naplněním amerického života jsou svobody, které udělujeme lidu, a když vojáci bojují za nějakou věc, v níž se Spojené státy angažují, a zeptáte se jich, z jakých pohnutek to dělají, uvádějí svobodu.

Každý svým navigátorem

Tocqueville také hovořil o přepjatém individualismu, jejž měl za politováníhodný. Podle něho individualismus vysává zdroje společenských ctností a vposledku se obrací v sobectví. Napsal, že pouto lidských náklonností se naším zaujetím pro individualismus uvolňuje. Později tento výrok poněkud pozměnil a řekl, že veřejné mínění je neodolatelná síla, která může podněcovat tyranii, nebo přinejmenším všemocnost většiny. Americká zkušenost však taková není. Individualismus je pocit, že jsme svými vlastními pány. Ale přestože existujeme jako jedinci, v žádném demokratickém státě nenajdete tak vysokou účast v dobrovolných spolcích. Jak lze smířit lnutí k individualismu s tímto zaujetím pro společnou věc? Domnívám se, že individualismus ve skutečnosti pro Američany znamená možnost každé osoby vytýčit si vlastní kurs, ale neznamená, že jsme sobečtí, neznamená, že jsme neteční k zájmům druhých, ani neznamená, že chceme druhým brát jejich názory.

Tocqueville věnoval nejvíce místa tomu – a to je také nejlepší část jeho knihy – jak vzdorujeme většinovému mínění. Myslím, že všechny tyto poznámky jsou mnohým z vás známy. Hovořil o svobodě spolčování, přičemž zájmové skupiny jsou zlem, ale nutným. Jaké důvody vedou Američany k tomu, že se přidávají k zájmovým skupinám? Absence vlády v raném stadiu, tradice slabé vlády a vliv protestantských denominací organizovaných jako samosprávné komunity věřících. Tocqueville psal o službě v porotách jako způsobu, jímž jedinci participují na politickém systému. Povšiml si, že federální systém spoléhá na městskou samosprávu, což posiluje svobodu, neboť tím lidé získávají možnost čelit působnosti větší a silnější vlády. Jedinou aristokracií ve Spojených státech byla přirozená aristokracie právníků a soudců. Americká advokátní komora tento fakt neuvádí tak často, jak by mohla, možná z toho důvodu, že podle většiny Američanů je rozdíl mezi aristokracií a právničinou o něco větší, než si představoval Tocqueville.

Lep společnosti*)

Nejzajímavější je však Tocquevillovo tvrzení, že velikost Ameriky spočívá na mravech a zvyklostech lidu. Jak všichni víte, mnoho zemí přijalo systém ústavního uspořádání velmi podobný americkému. Duplikáty americké ústavy najdete v Mexiku, na Filipínách, ve větší části Latinské Ameriky. Ale navzdory tomu a navzdory skutečnosti, že některé z těchto zemí, například Argentina, mají bohaté přírodní zdroje, nenajdete zde tradici pevně zakotveného vládního systému, úctu k právům druhých ani pozvolné rozvíjení svobody, jež učí člověka, aby bral náležitý ohled na zájmy jiných lidí, aniž by opomíjel závazek k vlasti jako celku.

––––––––––––––

*) V angličtině zní tento mezititulek Habits of the heart, což je obrat, jejž použil Tocqueville nejspíš jen mimoděk z náhlé pohnutky vyjádřit se poeticky, aniž ho napadlo, že se se z něj stane terminus technicus sociologie a politologie. V debatách o rovnováze mezi individualismem a sociální soudržností se termínem habits of the heart v souladu s Tocquevillem rozumí především rodinný život, náboženská přesvědčení a angažovanost v lokální politice, ač tomu termín sám pramálo nasvědčuje. Vladimír Jochman jej v českém vydání Demokracie v Americe přeložil jako zvyklosti srdce, což je převod věrný, proti němuž toho nelze mnoho namítat. Nicméně překladateli tohoto článku se ještě lépe zamlouvá výstižné řešení, jež nalezl u sociologa Ivo Bayera, který v knize Pojetí sociální soudržnosti v soudobé sociologii a politilogii (Jiří Musil a kol., vyd. UK FSV CESES, 2004) píše, že základem sociální soudržnosti – „Tocquevillem asi v tomto významu nezamýšleným“ – je metafora habits of the heart, která byla v průběhu let interpretována jako lep společnosti či sociálni lep. V totožných intencích pojednává o tomto pojmu zásadní kniha Habits of the Heart: Individualism and Commitment in American Life autorů R. N. Bellaha, R. Madsena, W. M. Sullivana, A. Swidlerové a S. M. Tiptona. (J. P.)

––––––––––––––

Čím si to vysvětlit? Tocqueville řekl, že naše bytostně pociťované společenské závazky odrážejí správně pochopený osobní zájem. Osobní zájem správně pochopený je něco jiného než individualismus, protože individualismus, jak tvrdil (podle mě chybně), znamená stáhnout se do soukromí a vyhýbat se kolektivní a veřejné angažovanosti. Osobní zájem správně pojímaný však znamená individualismus usměrněný tím, že Američané pociťují jako svůj zájem, aby byli považováni za poctivé, a posilovaný náboženstvím, jež praktikují Američané beze studu. To byl velký kontrast oproti Francii. „Ve Francii,“ a nyní cituji, „filosofové prohlásili, že náboženské zanícení bude tlumeno úměrně rozmachu svobody a osvícenství. Potíž je v tom, že fakta nesouhlasí s teorií.“ Že někdo zastával tento názor v roce 1835, je pozoruhodné. Svoboda, osvícenství a rozšíření lidských příležitostí nejenže neutlumily náboženství v USA, ale povzbuzovaly je tím, že vložily správu náboženských záležitostí do rukou lidem a ti spolu soupeřili v budování náboženských hnutí. Náboženství strádalo nikoli v místech, kde se šířilo osvícenství anglické, nýbrž v takových místech, jako byly Francie nebo Prusko, kde církve bývaly řízeny státem. Tato státem řízená vyznání byla značně ohrožována politickými změnami; ty totiž způsobovaly, že lidé zavrhovali náboženství v důsledku odporu proti straně, která byla u moci.

Nepochopení systému

Dovolte mi na závěr říci pár věcí o vztahu mezi názory Tocquevillovými a názory tvůrců americké Ústavy. Vyřkl jsem sice určité věci kritické k Tocquevillovi, ale není to proto, že bych ho kritizoval; právě naopak. Demokracii v Americe lze označit za velké dílo. Chci však zasadit Tocquevilla do kontextu. Nechci, aby byl barvotiskovým velikánem amerického myšlení, aniž by jeho argumenty byly podrobeny zkoumání. Tocqueville odvedl pozoruhodně dobrou práci – jak jsem podotkl na samém počátku, byl nejlepším cizím glosátorem, který kdy psal o USA. Přečtete-li si jeho knihu, dozvíte se víc věcí platných i pro dnešní USA než z libovolné jiné knihy. Domnívám se však, že nepochopil podstatu amerického projektu. Vysvětlím, proč si to myslím.

Když Tocqueville přistoupil k otázce, čeho se lidé dožadují, odpověděl, že chtějí rovnost. Když si tuto otázku položili tvůrci Ústavy, došli k závěru, že lidé chtějí svobodu. Boj o Ústavu nebyl  bojem o rovnost, byl bojem o to, jak zajistit svobodu. A tvůrci Ústavy z valné části uspěli. Existují sice tlaky v tom směru, aby bylo využito federální vlády k posilování rovnosti, ale těmto tlakům vždy vzdorují lidé, kteří si myslí, že účelem Ústavy je zachovat svobodu.

Když si Tocqueville položil otázku: „Jak budou lidé politicky jednat,“ odpověděl, že země bude trpět uniformitou mínění – tyranií většiny. Tvůrci Ústavy si to nemysleli; věřili, že budeme vytvářet frakce. Madison to vyjádřil ve své obraně Ústavy následovně: lidská povaha zůstane nezměněna, a proto musíme uzpůsobit Ústavu reálným rysům lidské povahy a vymyslit systém, v němž necháme jednu ctižádost působit proti druhé.

Jak si poradíme s ohrožením svobody? Tocqueville mínil, že chceme-li zažehnat ohrožení svobody, musíme se spolehnout na zvyklosti a mravy lidí. Tvůrci Ústavy tvrdili něco jiného. Prohlásili, že se musíme spolehnout na institucionální uspořádání: na dělbu mocí, nezávislé soudnictví apod. Tento institucionální řád přispěje k ochraně svobody před zásahy vlád lépe než spoléhání na lidské mravy a zvyklosti.

Jaká má být úloha náboženství ve společnosti? Tocqueville vznesl názor, že náboženství zkultivuje osobní zájem, a v tomto ohledu měl podle mého pravdu – více pravdy než tvůrci Ústavy. Autoři Ústavy se vzdali veškerých úmyslů opírat se při tvorbě Ústavy o náboženství, uvědomili si totiž, že Unie by byla nemožná, měla-li by Ústava zohlednit všechny rozdílné náboženské praktiky, které existovaly v tehdejších 13 koloniích. Celoamerická Unie byla možná jedině za předpokladu, že federální vláda na téma náboženství pomlčí a bude jasně řečeno – jak to učinil První dodatek Ústavy – že Kongres nesmí bránit svobodnému vyznávání náboženství. A první kongres k tomu přidal nejzáhadnější větu*) z celé Listiny svobod: Kongres „nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství,“ kteroužto formulaci nedokázala právní věda za 200 let nikdy vysvětlit.

––––––––––––––

*) Překladatel zde použil všeobecně dostupné české znění Prvního dodatku. Pátral ještě po jiných variantách, ježto na rozdíl od Jamese Q. Wilsona neshledal tuto formulaci nikterak záhadnou, avšak při vynaložení středně intenzivního úsilí se žádného jiného znění nedopátral. Abychom pochopili Wilsonovu poznámku, stojí za to podotknut, že originální text tak úplně přímočarý není. Ve formulaci „Congress shall make no law respecting an establishment of religion“ překladatel dobře rozpoznává osvědčený trik, jak mlžit a vyhnout se jednoznačnosti, jejž ostatně sám leckdy při formulování textů používá. Aby však dělal chytrého a pokoušel se zde zavést zbrusu nový český překlad Prvního dodatku, tak daleko jeho ambice nesahají. (J. P.)

––––––––––––––-

Konečně pokud jde o úlohu podnikání a obchodu, byli tvůrci Ústavy rozděleni. Alexander Hamilton žádal celonárodní obchodní režim, Thomas Jefferson byl proti. Alexander Hamilton nakonec uspěl a podle mého názoru tím naše země získala na velikosti: máme zdravou měnu, svobodné podnikání a podporu podnikavosti. Pro Tocquevilla byl obchod čímsi vulgárním. Konec konců byl šlechticem. Domníval se, že demokratický režim obětuje mnoho aristokratických ctností, aby docílil jednomyslnosti mínění. Obchod považoval za nežádoucí, pokud povzbuzoval materialistický způsob života. Tvůrci Ústavy byli rozděleni, ale mám za to, že ti, kteří se prosadili – Hamilton a jeho následovníci – měli pravdu, kdežto Tocqueville se v této věci mýlil.

Shrnu to stručně. Jsem velkým obdivovatelem Alexise de Tocquevilla a z jeho knihy jsem se mnohé dověděl. Omlouvám se za tyto kritické poznámky vůči němu, ale snadno by se mohlo stát, že si někoho, kdo psal před půldruha stoletím, zidealizujeme a uvěříme, že vše, co napsal, musí být zaručeně pravda. Ve většině věcí, které napsal, měl naprostou pravdu, ale co se týče těchto fundamentálních otázek, kde se pohled Tocquevillův a pohled zakladatelů na tuto zemi tak zásadně lišil, musí být dle mého přesvědčení jasně řečeno, že zakladatelé lépe než Tocqueville chápali, čeho je zapotřebí, aby náš režim fungoval. Navzdory Tocquevillovým pochybám jsme se stali obchodnickou republikou, která si vysoce cení svobody a v níž individualismus koexistuje s tak vysokou mírou filantropie, jakou nenajdete nikde jinde na světě. Tocquevilla sice obdivuji, ale ne vše, co napsal, lze vzít bez výhrad.

James Q. Wilson (1931-2012) vystudoval politické vědy na University of Chicago. V letech 1961-1987 přednášel na Harvard University, poté do roku 1997 na University of California a následně do roku 2009 na Pepperdine University. V oblasti praktické politiky se věnoval především otázkám prevence kriminality (1966 předseda White House Task Force on Crime, 1981 člen Attorney General´s Task Force on Violent Crime) a protidrogové prevence (1972-3 předseda National Advisory Commission on Drug Abuse Prevention), vedle toho byl v letech 1985-90 členem President´s Foreign Intelligence Advisory Board a rovněž předsedou Rady akademických poradců American Enterprise Institute. Je autorem či spoluautorem 18 monografií. Za svoji činnost mimo jiná ocenění obdržel v roce 2003 od presidenta George W. Bushe Medaili svobody.

Z anglického originálu „Tocqueville and America“ publikovaného v časopisu Claremont Review of Books, Vol. XII, No. 2, Spring 2012, s. 14-16, přeložil Jiří Pilucha.

Vyšlo jako Bulletin OI č.252

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?