Tak nám zabili Sulejmáního

4.1.2020
Matyáš Zrno

suleimanVelitel zvláštních  sil  Quds (v překladu Jeruzalémské brigády, protože cílem je pochopitelně osvobodit Jeruzalém od sionistické okupace…) íránských revolučních gard a muž odpovědný za íránské operace po celém Blízkém východě (tedy hlavně v Sýrii, Iráku, Libanonu, Jemenu a Gaze) zemřel při americkém raketovém útoku na letiště v iráckém hlavním městě Bagdádu.

 

To je poněkud nestandardní postup, ale Donald Trump není standardní politik. Navíc Íránu oficiálně pohrozil na twittru odvetou za útoky na americké cíle, íránský duchovní (i politický)  vůdce ajatoláh Chamenei se tomu také na twittru vysmál, že Trump nemůže udělat vůbec nic a ejhle… za chvíli byl jeden z nejdůležitějších íránských lídrů po smrti.

Ale humor stranou. Důvody smrti Sulejmáního byly jasné: byl zodpovědný za iránské zahraniční operace, včetně těch proti americkým cílům. Už jen za nepovedený pokus najmout v roce 2011 mexický drogový kartel, aby vyhodil do vzduchu saudského velvyslance v USA, si zasloužil smrt. Ale po útoku proíránských milic na americké velvyslanectví v Bagdádu bylo jasné, že nějaká odpověď přijde. Zda bylo rozumné se Sulejmáního zbavovat, nevíme. Někdy je lepší mít nepřítele, kterého známe, než někoho nového. Netušíme, do jaké míry je nahraditelný a do jaké nikoliv.  Netušíme, zda chystal útoky, které jeho smrt překazila. Víme ale, že byl legitimním cílem, ostatně musel o tom být přesvědčen i Donald Trump, který jinak není známý zrovna jako intervencionista. Ale jednou z mála zahraničně politických konstant, které u něho bylo možné zaslechnout ještě v předvolební kampani, byla právě ta o Íránu. Ten mu ležel v žaludku, protože „nás nerespektují“.  Trump není zrovna někdo, kdo bedlivě sleduje mezinárodní politiku, ale právě u takových lidí jsou důležité klíčové momenty, které jim uvíznou v paměti. A nikomu, kdo byl v roce 1979 příčetný, neuniklo, že Írán je země, která po islámské revoluci obsadila americkou ambasádu a její zaměstnance držela rok jako zajatce. Pokus osvobodit rukojmí skončil fiaskem a shořelými vrtulníky v íránské poušti. Takové ponížení americké prestiže se nedá zapomenout. A teď se o to pokusili Íránci zase…


Donald Trump: „Tohle není varování, to je hrozba!“ Ajatolláh Chameneí: „Nemůžete udělat nic.“

 

K tomu připočtěme od 80. let útoky na americké cíle po celém světě a vytvoření všehoschopné úderky jménem Hizballáh v Libanonu. A v tomto století cílenou snahu ovládnout Blízký východ pomocí satelitních šíitských států, táhnoucích se od Jemenu přes Irák a Sýrii do Libanonu – tzv. šíitský půlměsíc. A samozřejmě, při tom všem jednou konečně zničit Izrael, tzv.  Malého Satana (Velký Satan jsou Spojené státy).

Není divu, že největší radost udělala Sulejmáního likvidace Izraeli, jehož premiér Benjamin Netanjahu útok přivítal s neskrývanou radostí. Izraelci totiž vědí jedno – sunitští islámští radikálové jako al-Kajda a dokonce i Islámský stát – jsou sice odporní, ale zdaleka ne tak nebezpeční jako Irán – mocný stát, který vyvíjí jadernou zbraň. Írán se totiž vymyká většině blízkovýchodních států. Mocný, silný a stabilní stát je jeden z mála v oblasti se zeměmi, vesměs  uměle vzniklými po rozpadu osmanské říše, který má tisíciletou tradicí státnosti. Sýrie, Irák, Jordánsko, ba i Saudská Arábie, se mohou rozpadnout jako nic. Írán může klesnout na kolena, může mít různé režimy, ale nikdy nezmizí z mapy.

Ano, Američané také šíří svůj vliv, také mají základny všude možně a také provádí všude možně nějaké operace. Jenže Spojené státy jsou přes všechny své chyby mocností předvídatelnou.  A to i s Donaldem Trumpem v čele. A předvídatelnost je vlastnost klíčová jak v soukromém životě, tak v mezinárodní politice. Spojené státy chtějí udržet stávající mezinárodní řád, jehož jsou četníkem:  jakousi laskavou hegemonii, umožňující v relativním vzájemném míru navzájem obchodovat a vyměňovat zboží i myšlenky. K tomu patří i svobodně přístupné námořní cesty, bezpečné pro celosvětový obchod, po kterých proudí zboží i ropa na světových trzích. To bereme jako samozřejmé, ale po většinu dějin to samozřejmé nebylo a bez křižníků a letadlových lodí to nejde.

A jedním z klíčových míst světové ekonomiky je pouhých třicet kilometrů široká  Hormuzská úžina mezi Íránem a Ománem. Každý den tu projede nejméně tucet megatankerů se skoro dvaceti  miliony tun ropy. To je pětina světové produkce. Írán se už jednou pokusil tok ropy narušit – v 80. létech v tzv. válce tankerů. Po přímém útoku na americkou fregatu USS Stark tehdy americké odvetné údery zničily polovinu íránského námořnictva. Jenže od té doby se Teherán poučil a štábní hra, ve které Američané simulovali střet v Hormuzském průlivu, nedopadla pro US NAVY zrovna nadějně – americké námořnictvo přišlo o 16 lodí. Samozřejmě, hry jsou hry a reality je realita, ale je jasné, že Írán by byl tvrdším oříškem, než před třiceti lety. Výrazně tvrdším… A proč by to Írán dělal?

Írán je mocnost revoluční a to i přesto, že mladíci, kteří v roce 1979 obsazovali americkou ambasádu, jsou dnes už pánové v letech. Netušíme, jak moc silný je jejich náboženský fanatismus spojený s apokalyptickým  očekáváním příchodu nesmrtelného imáma Mahdího a do jaké míry je to jen strategie vytváření většího vydíracího potenciálu. S Íránem je každopádně těžké vyjednávat, protože nevíte, jestli opravdu jejich snem není poslat atomovku na Izrael a pak ať se děje vůle Alláhova. Jejich touhou je každopádně změnit svět, dosáhnout dominance své verze islámu, zničit Izrael a také zničit sunnitskou velmoc Saudskou Arábii, místo s posvátnými místy islámu a zároveň zemi, jejíž zhruba desetiprocentní šíitská menšina nemá zrovna na růžích ustláno. Zároveň se vnější nepřítel Íránu hodí. Stále více lidí režim ajatolláhů odmítá  a potlačení nedávných protivládních demonstrací si vyžádalo 1500 mrtvých. Mimochodem, v zemi, která je jedním z největších vývozců ropy, je vyvolalo zvýšení ceny pohonných hmot o polovinu a zavedení přídělového systému  (ve výši šedesáti  litrů na měsíc). To neznamená válku, tu si nepřeje ani jedna strana, ale další zvyšování napětí, drobné i větší provokace jako útoky na tankery či útoky svých spojenců v jiných zemích, můžeme očekávat.

Toho se samozřejmě obává Saudská Arábie, hlavní síla sunnitského bloku, který stojí v blízkovýchodní studené válce v opozici k šíitskému bloku vedenému Íránem.  Po pravdě, americký (a stále více i izraelský) spojenec Saudská Arábie také není místem, kde by člověk chtěl zrovna žít a kde kvetou svobody a rovnoprávnost, ale je to režim z podstaty konzervativní. Nehodlá toho moc měnit, nehodlá zničit Izrael, nestaví jadernou bombu, a se Západem (hlavně USA) chce mít v zásadě dobré vztahy. Ostatně, kam jinam investovat své petrodolary než do USA a kam jezdit utrácet, než do Francie či Londýna… Je to samozřejmě spojenec blízkovýchodní, takže ne úplně spolehlivý, navíc by nejraději, aby Američané Írán tak nějak vyřídili sami. Ale alespoň nakupují americké zbraně, investují své peníze do amerických bank a dokonce už něco dělají i proti náboženskému extremismu svých občanů. Víc si toho realista asi přát nemůže.

Pokud si chcete nebožtíka Sulejmáního připomenout, tak třeba touto oslavnou písní

Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz

Příspěvků : 2 - Tak nám zabili Sulejmáního

  1. Ondřej Lehký : 6.1.2020 v 0.33

    Vážený pane Zrno,
    Váš článek mě zaujal. Je zde pro mě několik podnětných postřehů, nad nimiž jsem se dosud nezamýšlel. Např. nepředvídatelnost íránských aktivit (“S Íránem je každopádně těžké vyjednávat, protože nevíte, jestli opravdu jejich snem není poslat atomovku na Izrael a pak ať se děje vůle Alláhova”) či zvláštnost Íránu jako takového (“Írán se totiž vymyká většině blízkovýchodních států. Mocný, silný a stabilní stát je jeden z mála v oblasti se zeměmi, vesměs uměle vzniklými po rozpadu osmanské říše, který má tisíciletou tradicí státnosti. Sýrie, Irák, Jordánsko, ba i Saudská Arábie, se mohou rozpadnout jako nic. Írán může klesnout na kolena, může mít různé režimy, ale nikdy nezmizí z mapy”).
    Írán bude jistě velmi problematický a patrně i nebezpečný stát, který může představovat významnou hrozbu pro celou oblast Středního a Blízkého východu. Nicméně, již dlouhodobě mě zaráží jakési manichejské vidění celého problému s Íránem. Z pohledu amerických neokonzervativců či jiných intervencionistů představuje Írán čiré zlo. Narozdíl od Saudské Arábie.
    Ta bývá obvykle vykreslována jakožto věrohodný a předvídatelný stát, který sice není vzorem demokracie, nicméně lze s ní udržovat jakési pragmatické přátelství. Zdá se, že s tímto postojem se alespoň v hrubých rysech ztotožňujete i Vy. Píšete o konzervativním režimu, který nehodlá nic měnit, se Západem chce mít v zásadě dobré vztahy, nehodlá zničit Izrael, nakupuje americké zbraně a vystupuje proti náboženskému extrémismu svých občanů.
    Shodou okolností jsem dnes četl článek v časopise, který dlouhodobě sleduji. Jedná se o pravidelný zpravodaj CSI (Christian Solidarity International), organizace, jež se věnuje monitorování pronásledování křesťanů po celém světě i zajišťování konkrétní pomoci pro ně. Jistě ji budete znát.
    Článek se jmenuje “Saudská Arábie není dobrý přítel”. Cituji: “Saudská Arábie je pro křesťany jednou z nejhorších zemí..Konvertita ke křesťanství musí odejít do exilu, protože mu hrozí trest smrti. V saudských učebnicích jsou křesťané, židé a šíité vykresleni jako “nejhorší ze všech tvorů”, a žákům je vštěpováno, že boj proti nim je náboženskou povinností. Mučení lidí jiných vyznání je samozřejmostí. Dodnes dochází k pravidelným veřejným popravám….Antikřesťanský fanatismus se neomezuje jen na území totalitního království. Monarchie zneužívá své pohádkové ropné bohatství k šíření své vražedné ideologie do celého světa… Únik informací z dokumentů ministerstva zahraničí USA potvrzuje, že “dárci ze Saudské Arábie představují největší zdroj financování pro sunnitské teroristické skupiny na světě”. V Sýrii, v zemi, kde žijí přibližně tři čtvrtiny blízkovýchodních křesťanů, se Saudská Arábie ujala financování a vyzbrojování protikřesťanských džihádistů….Spojené státy jsou největším vývozcem zbraní do Saudské Arábie. Mnoho západních států dělá totéž.
    Čtyři roky Saudská Arábie používá své zbraně k bombardování Jemenu.., aby ho odřízla od vnějšího světa. Odhaduje se, že 85 000 dětí v Jemenu zemřelo hlady kvůli Saudské blokádě. Výzkum CNN ukazuje, že zbraně vyvážené do Saudské Arábie byly předány bojovníkům spojeným s islámskou teroristickou milicí al-Káidy v Jemenu.” (Joel Veldkamp – CSI, CSI 4/2019 str.10-11)
    Předpokládám, že výše uvedené informace jsou pravdivé. O Saudské Arábii jsem četl i další texty, které vesměs tvrdily totéž.
    Můžeme však tváří v tvář těmto skutečnostem považovat Saudskou Arábii za konzervativní monarchii, která nechce nic měnit (doma snad nic měnit nechce, zato ve světě ano) a kterou lze chválit za to, že nakupuje americké zbraně? Lze hodnotit vztah USA a Západu vůbec k Saudské Arábii jako výraz morálně obhajitelného realismu? Nejedná se spíše o poněkud hanebné pokrytectví či naprostý cynismus?
    Zajímal by mě Váš názor.

    S pozdravem a přáním všeho dobrého Ondřej Lehký

  2. Jan Krásenský : 5.1.2020 v 14.05

Napsat komentář k Jan Krásenský Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?