SVOBODA NEBO CTNOST?

1.4.1997
Doug Bandow

Polemika mezi Dougem Bandowem a Frederickem D. Wilhelmsenem
Doug Bandow pracuje v Cato Institute ve Washingtonu, D.C., a je autorem knihy “Beyond Good Intentions: A Biblical View of Politics”.

Frederick D. Wilhelmsen byl profesorem filosofie a politických věd na University of Dallas, je autorem mnoha novinových článků a 14 knih včetně “Christianity and Political Philosophy” a “Being and Knowing”.

Z anglického originálu “Freedom or Virtue? An Exchange between Doug Bandow and Frederick D. Wilhelmsen” publikovaného v časopisu The Intercollegiate Review, Vol. 30, No. 2, Spring 1995, s. 3-10,
přeložil Jan Placht.

Svoboda a ctnost: spojenci nebo protivníci?
Doug Bandow

Svoboda i ctnost jsou dnes vystaveny mnoha tlakům. Útok na ekonomickou i na politickou svobodu je zjevný. Vláda si bere a utrácí přibližně polovinu národního důchodu. Všemožné regulace moc státu dále rozšiřují téměř do všech oblastí: jak má člověk nakládat se svým majetkem, jaké povolání si má zvolit, koho smí zaměstnat, jaké podmínky může nabídnout svým potenciálním zaměstnancům, s kterými zeměmi smí obchodovat. Rostoucí počet důležitých osobních rozhodnutí nezávisí v konečné fázi na vůli normálního občana, nýbrž na libovůli nějakého úředníka.
Problém se v průběhu 80. let ještě zhoršil, a to navzdory tomu, že do prezidentského křesla zasedly výrazné konzervativní osobnosti. Výdaje a regulační opatření dramaticky narůstaly zvláště za Bushovy administrativy. A běda, lze očekávat, že v průběhu následujících několika let bude vláda bobtnat ještě více.
Zdá se, že rovněž ctnost ztrácí den po dni půdu pod nohama. Svědectvím morálního úpadku byla nepochybně poslední prezidentská kampaň. Clintonovy návštěvy kostela se ve světle jeho zveřejněného cizoložství staly výsměchem. Jeho lži a kličkování, když byl vyzván, aby podal vysvětlení, proč se vyhýbal vojenské službě, svědčí o tom, že jeho zápal pro pravdu je přinejlepším velmi vlažný. George Bush, který nepochybně vedl příkladnější soukromý život, neměl přesto problém s tím, aby učinil slib ohledně snížení daní, který nikdy nehodlal splnit. A zdá se, že rovněž ošklivě klamal v souvislosti s aférou Irangate. Jeho zlobné a jedovaté výroky na adresu jeho oponenta také nebyly z té látky, z níž je ušita ctnost.
Ve společnosti obecně je tomu jen zřídkakdy lépe. Promiskuita už dávno není doménou dvacetiletých; dokonce mnoho dětí mladších dvanácti let je sexuálně aktivních. Počet nemanželských dětí stále roste, a to nejen v centrech velkých měst, nýbrž také mezi americkou střední vrstvou. Nepoctivost a krádeže se staly módou; celý politický systém je směrován tak, aby umožňoval odírání daňových poplatníků ve jménu partikulárních zájmů. Zaměstnanci i zákazníci kradou v obchodech – všude. Universitní kapela se chlubila tím, že se jí během návštěvy Japonska podařilo ukrást zboží za 30.000 dolarů. Rovněž podnikání je v samém jádře zasaženo korupcí, jak dokládá případ Ivana Boeskyho a další podobné kauzy.

Některé elementy naší společnosti útočí jak na svobodu, tak na ctnost. Kupříkladu většina levice věří ve “volbu”, pokud to znamená morální relativismus a únik před odpovědností, ale děsí se “volby” znamenající činit osobní a kompetentní rozhodnutí o vlastních dětech, jejich výchově a vzdělání, zaměstnání a jiných aspektech jejich života.
Bohužel, někteří obhájci svobody a ctnosti se problém snaží vyřešit tím, že tyto dvě věci zbytečně staví proti sobě. Mnozí příslušníci “libertariánštější” pravice nepovažují ctnost za předmět svého zájmu, zatímco někteří tradiční konzervativci zase chtějí, aby stát svými předpisy omezil osobní svobodu s cílem podpořit “mravnost”. Obě tyto skupiny chápou svobodu a morálku jako časté protiklady, ne-li jako nepřetržité protivníky. Přinejmenším tvrdí, že nelze maximalizovat obě tyto hodnoty současně, nýbrž že je naopak zapotřebí se rozhodnout, kterou podporovat a kterou omezit.
Je však chybou předpokládat, že jedna musí být obětována druhé. Mezi svobodou a ctností existuje souvislost, a to taková, že se vzájemně doplňují. Svoboda – právo činit volbu bez donucovacích zásahů státu – je nezbytným předpokladem ctnosti. A ctnost je v konečném důsledku naprosto nezbytná pro přežití svobody.
Ctnost nemůže existovat bez svobody, bez práva činit morální volbu. Ctností rozumím podle slovníkové definice mravní způsobilost, dobrotu, spravedlivost. Vynucované akty konformity s nějakou mravní normou, i když by se jednalo o normu dobrou, nejsou ctností; jednání v souladu s takovou normou musí být vždy dobrovolné.
Existují samozřejmě případy, kdy je donucení absolutně nezbytné. Uveďme nejdůležitější příklad: ochrana práv druhých musí být zabezpečena povinností dodržovat pravidla chování mezi lidmi. Sem patří trestní právo, stejně jako vynucování smluv a vlastnických práv. Je však donucení oprávněným prostředkem k prosazení ctnosti – to jest, je možné předepisovat standard vnitřní morálce jednotlivců? Do středu pozornosti se dostávají kontroverzní témata dneška: užívání drog, pornografie, homosexualita a další. Každá z těchto aktivit má nějaký společenský dopad a někteří lidé argumentují, že je to právě tento dopad, co ospravedlňuje státní zásahy. Mnohem silnější je však opačný argument proti státním zásahům – totiž, že většina negativních následků, např. na drogy napojený zločin, je spíše produktem zákonného zákazu než aktivity samotné. Pokud vládní regulace problémy fakticky zhoršují, pak jediným ospravedlněním pro státní zásahy je prosazování ctnosti.

Mravní úroveň našeho národa není dobrá; Amerika se nezdá být obzvláště ctnostným místem. A zdá se, že morální prostředí se v nedávné minulosti zhoršilo, i když si samozřejmě nemůžeme dělat iluze, že někdy existovalo nějaké období naprosté dokonalosti. Přesto, pokud se věci obracejí k horšímu, je třeba se ptát: je tomu tak proto, že jsme se stali svobodnějšími, a vedlo by omezení svobody k vzestupu ctnosti? Odpověď na obě otázky je, domnívám se, negativní.
Přirozený stav člověka, alespoň jak ho známe z křesťanské teologie a historické zkušenosti, není stavem ctnosti. “Že není spravedlivého, ani jednoho”, píše Pavel v epištole Římanům (Ř 3,10). To vysvětluje nezbytnost transcendentního plánu vykoupení.
Společnosti však mohou být více či méně ctnostnými. Stala se ta naše méně ctnostnou proto, že se vláda již tolik nesnaží formovat naše duše? Přisuzovat vinu za posuny v morálce legislativním změnám znamená zaměňovat vzájemný vztah za kauzalitu. Někdejší kulturní konsensus Ameriky se ve skutečnosti drolil i v dobách přísných zákonů proti homosexualitě, pornografii a mimomanželskému styku. Teprve trhliny v tomto konsensu vedly ke změně zákona. V krátkosti, spolu s tím, jak větší počet lidí začal pokládat sexuální zvyklosti za věc osobního gusta než za otázku dobrého či špatného, hroutil se morální základ zákona a poté i zákon sám. Jen obnovený konsensus by mohl umožnit znovunastolení těchto zákonů.
Stát však není zvlášť dobrým učitelem ctnosti. Stát bývá dobrý v prostých, nepříliš rafinovaných úkolech, jako je zabíjení a věznění lidí. Daleko méně úspěšný byl při přetváření individuálních svědomí. Dokonce i kdyby se někomu podařilo prosadit zákony bez toho, aby současně změnil současný mravní étos Ameriky, výsledkem by nebyl ctnostnější národ. Jistě, možná, že by ubylo otevřeně nemravného jednání, ale v srdcích lidí by k žádné změně nedošlo. Snažit se lidi silou uchránit od toho, aby se dopouštěli špatnosti, je neučiní automaticky ctnostnějšími, spravedlivějšími ani lepšími. Jak učil Kristus: “Že každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém” (Mt 5,28). Společnost plná lidí cizoložících v srdci, kteří svou vášeň nerealizují jen ze strachu z vězení, je sotva lepší než společnost, kde lidé jednají podle svých hříšných rozmarů. Zkrátka, jedna věc je měnit zdání, ale docela jinou věcí je změnit mravní základ společnosti. A Bůh, jak praví Jeremiáš, hledí do našich srdcí (Jer 17,10).

Ve skutečnosti už samo úsilí ctnost lidem vnutit činí společnost méně ctnostnou ve třech důležitých aspektech. Za prvé, jednotlivci ztratí příležitost projevovat ctnost. Nebudou konfrontováni s týmž souborem pokušení a nebudou nuceni vybírat mezi dobrem a zlem. Tento přístup tedy možná usnadní lidem život – nepodlehnou možná také mnohým nákazám. Nebudou ale ctnostnější a společnost bude v důsledku toho trpět. V tomto dilematu vidíme paradox křesťanství: milující Bůh stvoří člověka a poskytne mu prostředky ke spáse, ale dá mu možnost zvolit si zlo. Ačkoli skutečná křesťanská svoboda znamená svobodu od hříchu, zdá se být spojena s běžnější formou svobody, s příležitostí zvolit si, zda odpovím na výzvu Boží milosti.
Za druhé, pověřit vládu primární odpovědností za prosazování ctnosti znamená zkrátit tím jiné instituce – neboli “vlády” podle puritánské terminologie – jako je rodina nebo církev, znamená to odsát jim energii. Soukromé instituce společnosti zjistí, že je snazší opřít se o donucovací moc než jít příkladem, přesvědčovat a řešit problémy. Navíc, zákon umí lépe zahánět nemravnost do podzemí než ji eliminovat. Následkem toho se morální problémy jeví méně palčivými a my se cítíme pohodlněji. Je proto méně pravděpodobné, že budeme tvrdě pracovat, abychom se s nimi vypořádali a dosáhli ctnosti.
Za třetí, učiníme-li vládu tím, kdo vynucuje mravnost, ponouká to většinu nebo vlivné menšiny, které se dostanou k moci, k jejímu zneužití. Je-li jedna věc v životě jistá, pak je to ta, že člověk je hříšný. “…není spravedlivého, ani jednoho”, stojí za to zopakovat si úryvek z Bible. Účinek hříchu je znásoben disponováním mocí a uplatněním donucovacích prostředků. Držitelé moci mohou samozřejmě konat dobro, ale historie učí, že budou daleko častěji škodit. Dokonce i v našem demokratickém systému jsou většiny připraveny prosazovat uzákonění toho, co vyhovuje jejich osobnímu vkusu – schválí užívání takových nebezpečných substancí, jako je alkohol a tabák, a marihuanu postaví mimo zákon – jakoby na podporu té pravé morálky.
A spolu s tím, jak se tradiční americký židovsko-křesťanský konsensus rozpadá, přistihneme vládu stále častěji při prosazování alternativních morálních názorů – učí, že homosexuální svazky jsou normální, atd. To je možné jen tehdy, disponuje-li vláda zvláštními pravomocemi k přetváření charakterů za účelem “prosazování ctnosti”. Ať by však byly záměry zastánců pojetí politiky jakožto formování duší sebečistší, je daleko pravděpodobnější, že stát bude zaštitovat spíše amorálnost než morálku. Suma sumárum, nesvobodná společnost nemá velkou naději být společností počestnou.

Fakt, že stát nám mnoho nepomůže, neznamená, že nemůže dělat vůbec nic. Všichni bychom na tom asi byli lépe, kdyby si státní úředníci osvojili zásadu “především neškodit”. Ačkoli celospolečenský morální rozklad, nejvíce patrný v městských centrech, má mnoho příčin, vládní politika tento problém ještě rozjitřila. Sociální podpora kupříkladu učinila nemanželské rodičovství a rozvody finančně únosnými a často i výnosnými. Stále se zostřující válka proti drogám zbavila obyvatele měst naděje a vytvořila finančně silné zločinecké gangy, které nabízejí vzory mužských rolí a bohatství mladíkům z gheta, kteří nepoznali otce a nemají žádné vzdělání. Ekonomické restrikce jako minimální mzda a nutné licence pro výkon zaměstnání komplikují obyvatelům měst hledání třeba jen špatně placené legální práce. Monopolní státní školy nevychovávají obyvatele vnitroměstských čtvrtí pro přitažlivá, lukrativní zaměstnání, i kdyby nějaká byla. Konečně pak státní regulace v oblasti bydlení – regulace nájemného, umělé vytváření pásem apod. – přispěly k tomu, že chudí jsou dnes uvězněni ve slumech jako v pasti. Synergický efekt všech těchto faktorů působících současně je devastující.
Vláda také trestá jak manželství, tak hospodárnost svou daňovou politikou. Stát strávil roky svými pokusy vypudit z veřejného života nejen církve, nýbrž i náboženské hodnoty: místní orgány vedou proti náboženství boj všemi prostředky, od bytové politiky a zónování až k regulaci soukromého školství. Vskutku, stát se na všech úrovních ukázal být tím největším imperialistou, neustále expandujícím – co chvíli vytěsňujícím nebo oklešťujícím soukromé aktivity.
Nad rámec toho, že nebudou škodit, mohou veřejné instituce sehrát i výchovnou roli, ale morální rozprava musí být vedena na té nejširší možné rovině konsensu. Bylo by kupříkladu nerozumné od státu očekávat, že zahájí křížové tažení proti homosexualitě, jak k tomu málem došlo ve státě Oregon v souvislosti s návrhem všelidového hlasování (Proposition 9). Nejen že gayové jsou plátci daní, ale zdá se být málo důvodů, proč vyčleňovat právě je a nevšímat si např. třeba cizoložníků a smilníků. Širším problémem s většími sociálními důsledky je promiskuita. Podobně existuje napříč celým filozofickým spektrem shoda v tom, že teenageři by neměli mít děti: proto by mohla být ve veřejných školách podporována zdrženlivost v tomto směru, a to z jiných důvodů než jen jako příklon k tradiční židovské a křesťanské mravouce.
Nicméně zastánci ctnosti musí být velmi opatrní při využívání státu i tímto skromným způsobem, aby přitom nerezignovali na svou vlastní velice podstatnou roli ve výchovném procesu. Navíc, i když vláda může soukromou výuku podpořit, zůstává velice nedokonalým nástrojem a objektem náchylným ke zneužití ze strany úředníků a zvláštních zájmových skupin s jejich vlastní, obvykle výrazně politicky zabarvenou agendou. Koneckonců je pravda, že kdo uklouzne jednou, pravděpodobně uklouzne i podruhé. Jakmile zastánci ctnosti použijí stát a celý proces zpolitizují, ztrácejí tím v principu svůj nejsilnější argument v obraně proti tomu, aby jiné síly nevyužívaly stát k nějakým amorálním cílům.

Nicméně, svoboda nestačí. Přestože je svoboda nejvyšším politickým cílem, není nejvyšším cílem života. Navíc, přestože v klasickém slova smyslu liberální ekonomický a politický systém je nejlepší z těch, jež máme k dispozici, bude fungovat lépe, pokud bude zasazen v mravném sociálním prostředí.
Například tržní mechanismy budou fungovat efektivněji, pokud lidé budou čestní a budou dobrovolně plnit své smluvní závazky. Lidé věřící v poctivou práci, šetrní a ukáznění budou produktivnější. Ekonomický život poběží hladčeji, pokud se zaměstnavatelé budou chovat ke svým zaměstnancům poctivě. Vyvstane méně sociálních problémů, bude-li v rodinách, církvích a různých společenstvích existovat snaha tyto problémy řešit již v jejich zárodcích. Větší osobní zodpovědnost sníží sociální výdaje i náklady na soukromoprávní spory. Hustá tkáň soucitné, kooperující a počestné společnosti udusí každý plevel státního vměšování.
Zastánci minimálního státu musí tedy učinit středem svého zájmu právě tak svobodu jako ctnost. Svoboda je důležitá v obou směrech: jako cíl sám o sobě i jako prostředek k tomu, aby člověk mohl praktikovat ctnost. Také ctnost je nesmírně důležitá z titulu sebe samé. Hraje ale také významnou roli jakožto stmelující prvek svobodné společnosti. Jakým způsobem je lze nejlépe prosazovat obě najednou? Za prvé, jak jsme se zmínili výše, vláda by neměla škodit. Je zapotřebí radikálních změn v politice, která dnes oklešťuje svobodu a podkopává mravnost. Za druhé, soukromé zprostředkující instituce, především církve a společenská sdružení, se musí znovu chopit své vedoucí role při vštěpování ctnosti a při řešení sociálních problémů. Za třetí je zapotřebí, aby lidé byli více ochotni tolerovat zvláštnosti v chování, poklesky a třeba i vážné prohřešky svých bližních potud, pokud tyto mají jen omezený dopad na jiné. Trest za většinu hříchů by měl být přenechán Bohu.
Za čtvrté, morálně pevní občané by se měli obracet ke státu jen jako k poslední instanci. Vládní intervenci lze ospravedlnit jen v opravdu závažných případech. Dotyčná činnost musí mít také významný dopad na protivné strany, které s ní nesouhlasí. A soukromé alternativy musí být v takovém případě zjevně nedostačující. Kupříkladu věřící by měli vést své děti k modlitbě spíše doma, než tuto povinnost svalovat na ateistické učitele ve státních školách. Odpůrci pornografie by měli spíše organizovat její bojkot, než se na státu dožadovat uvěznění jejích kupců a prodavačů. A co je snad nejdůležitější, různí hlasatelé významu ctnosti by měli morálku spíše ztělesňovat svým osobním životem, než po státu žádat, aby postavil policajty do cizích ložnic.
Na ty z nás, kdo věří ve svobodnou a ctnostnou společnost, čekají v nadcházejících letech nemalé výzvy. Je třeba nalézt způsob, jak posílit obě tyto hodnoty současně, namísto toho, abychom se je snažili poštvat proti sobě. Vždyť, koneckonců, jedna bez druhé nemůže přežít.

Láska versus svoboda
Frederick D. Wilhelmsen

Vypráví se příhoda – a není to žádný výmysl – že když si Lenin s Trockým vyjeli bezprostředně po vítězství komunistické revoluce vlakem pod Moskvu, celá země v troskách a desetitisíce mrtvých, kteří dosud leželi v polích nepochováni, Trockij se zeptal Lenina: “A budeme teď mít svobodu?” Lenin odpověděl: “Svobodu? K čemu?” V této výměně názorů budu zastávat Leninovu pozici proti Trockému, přestože osobně mi Trockij vždycky připadal jako sympatičtější figura než Lenin.
Naším cílem zde, jak ho chápu, je vymezit roli lásky a svobody v rámci občanského společenství tak, aby zahrnovalo obě dvě tyto hodnoty. Můj oponent je svobodný, zatímco já miluji. Mnoho čtenářů tohoto časopisu je příliš mladých na to, aby si mohli pamatovat slavnou diskusi mezi L. Brentem Bozellem a Frankem Meyerem, která probíhala na stránkách National Review. Téma bylo tehdy interpretováno v termínech ctnosti a svobody, v podstatě se však jednalo o tentýž spor, který je na pořadu dnes. Naplňuje mne deja vu. Roky míjejí a aplikace filosofických doktrín se mění, základní dilema přesto zůstává stejné.
Dovolím si předložit filosofické tvrzení, o jehož pravdivosti se snadno přesvědčí každý, kdo se dostatečně pozorně zamyslí nad tím, co činí, když si něco svobodně volí. Svoboda je funkcí lásky. Volba se týká prostředků schopných dosáhnout toho, co v tomto okamžiku miluji. Moje láska může být mrzká nebo vznešená, může být stálá nebo pomíjivá, ale nikdo není svobodný, když miluje. V aktu lásky se skrývá věčnost, i kdyby měl trvat jen minutu. Když muž říká ženě: “Miluji tě”, pak – pokud to není prolhaný dobyvatel – to, co zamýšlí, je věčné. Láska může pominout, ale pokud trvá, směřuje k věčnosti.
Mám-li si udělat volný večer (a snad jsem při činění tohoto rozhodnutí svobodný, ale jakmile ho učiním, je to moje “láska”), zaměřím svůj intelekt k tomu, abych nalezl prostředky, jak uskutečnit to, po čem toužím. Mohu se rozhodnout naplnit svou touhu tím, že si přečtu knihu, kterou jsem si již delší dobu chtěl přečíst; že budu ve svém pokoji jen sladce lenošit; že si zajdu do kina; že si přítelem zahraji šachy. Pozorně si všimněme: nic z toho není mým cílem, ani čtení knihy, ani odpočívání v pokoji, ani šachy či cokoliv jiného. Mým konkrétním cílem je strávit volný večer. Jako prostředek mne žádná z těchto aktivit nedeterminuje, protože jiné by tento úkol splnily stejně dobře. Protože nejsem determinován, determinuji se sám. Toto sebedeterminování ve vztahu k nějakému cíli je podstatou svobodného výběru. Svobodný výběr je aktem vůle směrem k nějaké finalitě, již miluji, a tento akt není determinován, pokud tu existuje více účelových prostředků schopných splnit tentýž cíl. Někdo se jednou zeptal G.K. Chestertona, kterou knihu by si přál, kdyby byl ve vyhnanství na pustém ostrově a mohl si vybrat pouze jednu. Chesterton odpověděl: příručku ke stavbě člunu. Jeho cílem by bylo se ze zpropadeného ostrova dostat a vrátit se domů. Pokud jedinou cestou, jak toho docílit, bylo postavit člun, postavil by člun, nebo by se o to alespoň pokusil. Pokud se nám ukáže jen jediný prostředek schopný splnit náš cíl, neexistuje žádná svoboda. Svoboda se objevuje jako psychologická možnost tam, kde existuje více než jeden prostředek k dosažení konečného cíle – žádný z nich není pro vůli determinující, ale každý je schopen cíle dosáhnout. Svoboda, psychologicky, je vždy prostředkem a nikdy cílem.
Z tohoto lze učinit závěr, že žádné politické zřízení pod sluncem nebylo nikdy vybudováno kolem svobody jakožto cíle. Taková věc je filosoficky a psychologicky nemožná. Nejsme svobodní ve vztahu k cílům, které milujeme, a tyto cíle časově předcházejí jakémukoli uplatnění svobody z naší strany. Klasický liberalismus a libertarianismus často vztyčoval korouhev absolutní svobody jako politického cíle. Ale to je neproveditelné, byť bychom se snažili, seč bychom byli. Láska ovládá svobodu. Když se lidé snažili tohoto pouta zbavit, výsledkem byla tyranie. Platónův “demokratický člověk” nemá žádný stálý cíl nebo lásku. Jeho duše poznenáhlu zdegeneruje do stavu, kdy se stává otrokem svých vášní. Pokud nejdu za svou hvězdou, ať už je to hvězda vznešená či prokletá, jsem nakonec řízen zevnitř nejnižším ze svých pudů.
Politická svoboda na Západě se podle Lorda Actona zrodila tehdy, když subjekt existence, lidské individuum, bylo ve středověku institucionalizováno více než jedním způsobem. Jsa příslušníkem cechu, městské obce, království nebo říše a církve, člověk si musel vybírat v případě konfliktu mezi nimi. Kde není žádný konflikt mezi prostředky – a prostředky jsou mezi sebou vždycky v konfliktu, protože volba jednoho znamená odmítnutí ostatních – tam neexistuje žádná svoboda, žádná politická svoboda. A tento výběr je vždy činěn ve světle nějaké lásky, která člověkem vede k aktu volby.
Všechna politická zřízení v dějinách byla stmelena a ke svému fungování jako skutečného politického zřízení dovedena nějakou láskou, kalící v jednotu a ve společnost lidi, kteří by jinak zůstali izolováni v anarchii – řekněme, takový Hong Kong nebo Singapur versus Spojené státy či Francie. Před mnoha lety jsem razil termín “veřejná ortodoxie”, když jsem se snažil popsat to, o čem teď hovořím: veřejná ortodoxie spočívá v oněch přesvědčeních a naší lásce k nim, jež společnosti dokáží vtisknout pečeť její pravé identity, jež jí činí právě tím, čím je. Toto veřejné přihlášení se k absolutnímu může být vloženo do ústavy. Také ale nemusí. Může se objevovat v písních, umění, způsobu bytí prostupujícím a obklopujícím každou jednotlivou společnost. V jádru je toto přihlášení vždy náboženské, protože reflektuje to, jak lidé odpovídají na své dotyky s absolutnem. Společnosti jsou tím, čím jsou, díky tomu, co milují, a svoboda v rámci takovýchto společností, má-li vzkvétat, spočívá vždy v něčem hlubším, než je svoboda sama – totiž lásce.
Pokud aktuální otázka zní: buď svoboda nebo láska, pak trvám na tom, že rozpor je falešný. Pokud láska má být láskou k ctnosti, pak tato láska v sobě logicky obsahuje svobodu, neboť bez svobody bude ctnost vždycky okleštěná.
Byla-li však otázka koncipována tak, abychom si zvolili buď lásku jako cíl, nebo svobodu jako cíl, pak před nás hrozí dopadnout meč oddělující tradicionalisty od libertariánů a kvasilibertariánů a, musím dodat, tradicionalisty od neokonzervativců. Celá diskuse je zatížena množstvím rozporů a protimluvů, které ji učinily v jádru neplodnou. Pokud svobodou míníme svobodu volby – a toto byl význam, který jsem tomuto slovu přikládal, pak se domnívám, že se mi již podařilo ukázat, že volba nikdy nemůže být sama sobě cílem. A co víc, pokud bychom si měli vybrat mezi volbou a dobrem, jež ctíme a milujeme, pak musí existovat nějaký ještě hlubší cíl, který milujeme a o němž se domníváme, že ho lze dosáhnout jedním či druhým z obou uvedených předpokládaných prostředků. Ale jeden z nich, výběr z důvodu vybírání, není vůbec žádný cíl a mimo to – i kdybychom tuto psychologickou eskamotáž nějak překonali – čemu by takovýto výběr sloužil?
Ale je tu druhý, a dokonce ještě hlubší význam slova svoboda, překračující prostou svobodu výběru, a tím je svoboda jakožto osvobození od zla. Přestože si člověk, jehož charakter nebyl zformován v patřičné vyváženosti k jeho přirozenosti, může příležitostně zvolit, že se bude chovat a jednat slušně, tento akt bude u něho obtížný, vzácný a vrtkavý. Ctnost – podle Aristotelova učení – spočívá v upevnění vůle, které činí správná rozhodnutí relativně snadnými. Dobrý člověk se nemusí mučivě trápit tím, zda má zaplatit svůj dluh. Prostě zaplatí – díky své povaze klonící se k počestnosti, nabyté skrze mnohou zkušenost s poctivým jednáním. Ctnostný život a láska k němu jsou ještě ctnostnější v poměru k tomu, jak snadno praktikujeme naši svobodu ve vztahu k dobru.
Z těchto úvah potom plyne, že politický řád orientovaný na pěstování dobrého života a ctnosti odstraňuje – v maximální možné míře – pokušení neřesti a špatnosti. Pokud jsme si zvoliti ctnost před zkažeností, pak jsme oporou slabým, posilujeme mladé a, je-li to nutné, stavíme špatnost mimo zákon. Láska stojí proti svobodě jen tehdy, pokud svoboda stojí proti lásce. Musíme se ptát po obsahu lásky. Je-li to v souladu s lidským dobrem, pak nechť svoboda poslouží vznešené službě. Pokud se láska lidskému dobru protiví, pak je svoboda po právu omezena – jako když otcova láska pro dobro svého syna nedopustí, aby se tento chlapec utopil ve zhýralosti. Zákony proti pornografii, obscenitě, úchylnosti, glorifikaci lačnosti a nenasytnosti a konečně i potratům ukrajují člověku z jeho možností volby, avšak tím, že tak činí, ho současně osvobozují, chrání ho před pokušením a otevírají ho dobrému životu. Všichni asi známe romantické povídky z devatenáctého století o dobrých mužích, kteří hráli na piáno v bordelech. Jsou to jistě zábavné povídky (a jednu nebo dvě si vždy znovu rád přečtu), ale stěží se můžeme domnívat, že střízlivě obrážejí realitu. Pokud žiješ ve špíně, zašpiníš se. Každé dobré politické zřízení ochraňuje ctnost svých lidí; avšak, paradoxně, toto omezení svobody volby je ku prospěchu vyššího osvobození od zla, o němž jsem právě hovořil.
Někdy si myslím, že lidé jako můj starý přítel Frank Meyer, nyní na pravdě Boží, zastávali názor, že bychom měli člověku ztížit být dobrým, a to tím způsobem, že povolíme všechny alternativy bez rozdílu, i ty nejhorší, a vpustíme je do ulic, aby pokoušely naše duše. Toto extrémní pojetí svobody snad chce, aby dobrý život zůstal omezen na těch pár, kteří jsou silní, avšak ochotní ponechat nás zbylé válet se v hříchu. Vidím v tom nedostatek soucitu. Přece jsem strážcem svého bratra! Naši slabší bratří, naše děti, snad celá masa lidstva, jsou také povoláni k ctnosti a je povinností společnosti v rámci jejího usilování o společné dobro dát také těmto lidem možnost dobro nalézt. Každá společnost chrání svou “veřejnou ortodoxii” či životní styl. Cenzura k politické existenci patří. Liberálové běžně cenzurují konzervativce tím, že je umlčují, že je nepublikují, brání jim v přístupu do televize a jiných hromadných sdělovacích prostředků, upírají jim universitní posty. Leč děti mamonu jsou mazanější a drzejší než děti světla! Tato účinná represe by byla normálním chováním, kdyby nebyla spojena s pokrytectvím, že oni jsou stranou svobody. Tradicionalista je poctivější, když prostě prohlásí, jako já zde, že určitá represe a cenzura jsou nezastupitelné, má-li lidská dobrota vzkvétat – v celku i po troškách.
Obvyklou odpovědí skeptika a relativisty na tuto mou argumentaci bude běžný epistemologický negativismus. Někteří z vás si to myslí zrovna teď! Jak víš, co je to dobro, které má být milováno? Co když je to tvoje dobro a ne moje? A všechno jde dnes ruku v ruce s diskusí o “hodnotách”, tvé hodnoty proti mým. Na to se dá odpovědět jednoduchým poukazem na víc než dva tisíce let západní civilizace, která postupně a pomalu vybudovala konsensus v otázce povahy a obsahu přirozeného zákona, jež sám participuje na zákonu Božím. Pokud úpadek způsobený veřejně a dokonce legislativně zakotveným skepticismem popírá tuto tradici, pak se všechny standardy hroutí a vracíme se do džungle. Pak opravdu vybíráme pro výběr samý, pozdvihujeme prapor absolutní svobody, jež se – jak učil Platón – brzy zhroutí v tyranii vášní. Vlastně už jsme tam.
Nemůžeme v noci chodit po ulicích našich měst. Naše domy a byty se mění v opevněná ležení. Naše děti jsou pohlavně zneužívány a naše ženy znásilňovány, často beztrestně. Polovina americké populace je po zuby ozbrojená. Nikdo už nevěří ani svému vlastnímu stínu. Žádná společná víra nás nesjednocuje v ničem, a jak se občanská slušnost stává pouhou vzpomínkou, perverze a vraždění dětí jsou považovány za cosi jako “alternativní životní styl”. Naší jedinou nadějí je Hobbesův Lock and Key, nevpustit barbarství dovnitř. Ale jsme přece všichni svobodní! Nebo ne? Do těchto ruin se zhroutilo to, co kdysi bývalo chloubou světa, západní křesťanská civilizace, “spásonosný půvab světa”, jak to stojí napsáno v nesmrtelné Bellocově próze. Ale tento půvab je nyní pryč, neboť byl odvržen ve jménu falešného pochopení pojmu svoboda.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?