SVOBODA A LIDSKÁ PŘIROZENOST

1.6.1995
Paul JOHNSON


Z anglického originálu “Freedom. Taking account of humane nature”, publikovaného v časopisu Crisis, březen 1995, s. 19-24,
přeložil Emanuel Zákora.

Každý volá po svobodě a volnosti. Málokdo ví, jak přesně definovat, co to svoboda je, jak ji získat nebo co si s ní počít, když ji má – a ještě méně lidí ví, jak jí rozumně užívat. Domnívají se, že svoboda s sebou automaticky přináší i všechny ostatní hodnoty. Jak však poznamenal moudrý politický filosof sir Isaiah Berlin, “svoboda je svoboda, nikoli rovnost, právo, spravedlnost, lidské štěstí či klidné svědomí.” Můžete mít svobodu zemřít hlady nebo svobodu být zavražděn na ulici. Svoboda je pojmem, který podněcuje lidi k tomu, aby provolávali nesmyslné slogany a chrlili ze sebe pompézní fráze. Africké davy křičí Uhuru, uhuru! (což je jejich výraz pro svobodu), aniž by měly sebemenší představu, co pro ně skutečně znamená, aniž by věděly, že v mnoha případech jde o přímou cestu k tyranii, bídě a chudobě – v některých extrémních případech dokonce ke genocidám a kanibalismu. “Chci svobodu, anebo smrt”, křičel popudlivý kolonista Patrick Henry na Virginské konvenci – i na běžné standardy teatrálního řečnictví to byl hloupý výrok. Čirou náhodou, Henry svoji svobodu dostal; dostal ji, aby pak fanaticky bojoval proti Ústavě Spojených států, jednomu z nejlepších systémů k zachování a zaručení spravedlivého podílu svobody, které lidský důmysl doposud vynalezl – a dával tak najevo, že o této otázce skutečně nic neví. “Chci svobodu, anebo smrt” – to nemusí být nutně protiklady. Historie posledních padesáti let, zejména historie afrického kontinentu a takových zemí jako Srí Lanka, Pákistán, Afghánistán, Barma, Irák a Írán svědčí o tom, že svoboda a smrt často kráčejí ruku v ruce. Napřed máte jednu, pak i druhou. Jeden den jste svobodní, druhý den mrtví.
“Co zůstává, když svoboda padne?”, ptal se Kipling. Má zcela pravdu; bez jistého stupně svobody jsou lidé ubohými, omezenými a nešťastnými bytostmi. Svoboda ovšem neobstojí sama o sobě: potřebuje být podporována vládou zákona, smyslem pro zodpovědnost, oddaností povinnostem. Svoboda je plna paradoxů. Dějiny nám někdy ukazují, že lidem se žije lépe, když jsou nesvobodní, anebo méně svobodní.
Vezměme například zvláštní paradox afrických otroků v 18. století. Většina z nich pocházela z kmenových tyranií nejdespotičtějšího druhu, kde byli nezřídka vystavováni nepopsatelným krutostem a vydáni napospas rozmarům hrozivých a krvežíznivých autokratů a kde byl život nebezpečný, brutální a krátký. Tito autokrati je používali jako potravu pro oštěpy ve svých armádách, nebo je, pokud neměli dost peněz či pušek, prodávali do otroctví arabským obchodníkům, od nichž je pak odkupovali evropští otrokáři. Tito ubozí muži a ženy, zakoušející jako otroci nejvyšší míru lidské nesvobody, museli předtím, než byli vydraženi ve Spojených státech či Latinské Americe, čelit hrůzám a nebezpečím cesty na přeplněných otrokářských lodích plujících přes Atlantik. Mnoho jich na této cestě zemřelo, pokud však přežili, je pravděpodobné, že v Novém světě, zvláště ve Spojených státech, pro ně byl život v mnoha ohledech lepší než v africké domovině. Kdo to může posoudit? Jak lze měřit lidské štěstí a neštěstí?

Jedním z kritérií je délka života, předpokládající relativní absenci násilí a příliš vyčerpávající práce, dostatek potravy a lékařské péče a přiměřené materiální podmínky. Černoši, kteří přežili cestu přes Atlantik a byli dopraveni z oblastí Konga či Angoly do jižních států USA, žili v průměru dvakrát déle než jejich soukmenovci v Africe. Tito lidé, obchodem s otroky násilně přeměnění v americké imigranty, se rozhodně ze svého zajetí netěšili – často utíkali a někdy se, navzdory nebezpečím, bouřili. Málokdy ale někdo z nich projevoval sebemenší touhu navrátit se do “svobody” Afriky. Právě naopak. Ačkoli byli američtí otroci začátkem 19. století všelijak lákáni, aby se přestěhovali do tehdy nově založených osad v oblastech Libérie a Sierry Leone, pouze malý zlomek z nich se k tomu nechal přesvědčit. Zdá se, že byli raději otroky v Americe, než svobodnými bytostmi v Africe. Dodnes je počet amerických černochů, kteří se vracejí do Afriky byť jen jako turisté, velmi nízký – a takřka nikdo z nich nechce na kontinent, jenž byl domovem jejich předků, trvale přesídlit. Historie jejich lidu je učí, že Afrika pro ně vždy byla a stále je “A Dark Continent” – černý, temný světadíl.

Co se stalo větším sebeklamem než přeměna dobře spravovaných britských kolonií v Africe v nezávislé státy? Vezměme si případ Súdánu. Přísně vzato ani nešlo o kolonii, nýbrž o anglicko-egyptské kondominium. Vládla tu hrstka oddaných britských a egyptských státních úředníků, většinou mladých mužů, pracujících za malý výdělek v úmorném podnebí. Každý z nich byl zodpovědný za 50 000 lidí. Vedli úspěšné kampaně proti chorobám, suchu, záplavám, hladomoru, náboženskému fanatismu, pověrám, čarodějnictví a brutální polygamii. Během éry kondominia rychle vzrůstala populace a životní úroveň; země si poprvé ve své historii vybudovala infrastrukturu silnic, železnic a jiných komunikací, nemocnic, klinik, škol a knihoven. Byl to pokrok – pravý, nefalšovaný a smysluplný pokrok. V padesátých a šedesátých letech tohoto století získal Súdán svobodu. Důsledkem byl rychlý pád do propasti občanské války, strašlivé tyranie, hladomorů, masakrů, velmi krutého náboženského a rasového útisku a celkové bídy. Miliony lidí zemřely hladem; miliony dalších uvízly – a to zřejmě navždy – v bezútěšných uprchlických táborech. Kdo mohl svobodněji užívat svého života – Súdánci koloniální éry nebo Súdánci “svobodní”?
Podobných příběhů se odehrálo po celé Africe, kde bylo nejméně padesát zemí transformováno z kolonie v nezávislý a svobodný stát, velmi mnoho. Některým se daří lépe než jiným, i když jen výjimečně mají vyšší příjem na osobu než za koloniální správy, přestože uplynulo již půl století a byly jim poskytnuty nespočetné miliardy dolarů zahraniční pomoci. To nedokazuje, že měly zůstat koloniemi. Vyplývá z toho ale, že svoboda a nezávislost, svobodné demokratické volby, kongresy a parlamenty – že toto vše znamená pro lidské štěstí velice málo bez vlády zákona. Jinými slovy, nezávislost a demokracie jsou bez vlády zákona celkem bezcenné.
V Anglii, kolébce svobody, byla zavedena svrchovanost zákona nad všemi jinými druhy moci před ustavením parlamentu a dávno před příchodem demokracie. Zavedení demokracie a parlamentu bylo jistě důležité a prospěšné, ale bylo pevně zakotveno v mnohem delší tradici, která trvala na tom, že soud má vykonávat spravedlnost poctivě, že mocní mají být pokořeni před soudci, zákony jasně formulovány a řádně prosazovány a že zákon má být svrchovaný. Díky vládě zákona byl král Jindřich II., sám velký zákonodárce, v roce 1170 přinucen k veřejnému pokání a k odškodnění církve, když vojáci na jeho příkaz zavraždili arcibiskupa canterburského; král Jan byl roku 1215 veřejně pokořen svými šlechtici a donucen podepsat Magnu Chartu, Velkou listinu anglických svobod; král Karel I. přišel roku 1649 o hlavu na popravišti jako nějaký neurozený lotr, protože zákonem pohrdal. Tyto věci se přihodily dávno předtím, než většina mužů a žen dostala hlasovací právo. Ale skutečnost, že se přihodily a že všichni ti, kdo měli vládnout Anglii, si z nich vzali dobré ponaučení, znamenala, že když všichni muži a ženy v zemi konečně získali hlas, mělo to vskutku význam – bylo to opravdovým symbolem svobody, a nikoli jen její lacinou imitací.

Angličtí imigranti si přiváželi vládu zákona na lodích přes oceán a zaváděli ji na druhé straně Atlantiku. Zakotvili ji pevně v soudech v Massachusetts, Virginii, Connecticutu, New Yorku, New Jersey a Marylandu – kdekoli se usadili. Měli své vlastní soustavy zákonů, sepsaných a schvalovaných zákonodárnými shromážděními od samých počátků osídlování. Demokracie, která v 13 amerických koloniích postupně vznikala, byla vždy založena na zásadě rovnosti všech před zákonem, na tom, že zákon musí být spravedlivě uplatňován vůči guvernérovi a králi i vůči poslednímu z jeho poddaných. Proto vlastně sáhli kolonisté po zbraních a vybojovali si vítězství: byli přesvědčeni, že se král a jeho vyslanci pokoušejí postavit nad zákony nepsané ústavy. Pak, aby nic neriskovali, si vyhlásili vlastní psanou ústavu, v níž přesně ukazovali, jak by měly být zákony vytvářeny, ctěny a prosazovány, a pokud by to bylo nutné, pozměňovány. Toto vše se událo dlouho předtím, než bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo. Plnoprávná demokracie – svoboda, pokud chcete – přišla do Spojených států až sto let poté, co byla na západním pobřeží Atlantiku definitivně zavedena vláda zákona. Jelikož však byla vláda zákona postavena na skále zvyku a praxe, byla demokratická svoboda, která přišla, skutečná, smysluplná a trvalá. V Anglii i ve Spojených státech bylo tedy zachováno správné historické pořadí priorit.
Tím se dostávám k dalšímu bodu: nejlepší a nejjistější druh svobody přichází pomalu a dotváří se v průběhu delší doby; každá generace s rozvahou a důkladně přidává další cihly a zdivo na rostoucí stavbu. Básník Alfred Tennyson to dobře vyjádřil, když velebil historický proces, který probíhá v

zemi pevné vlády
zemi dobré pověsti
kde Svoboda se zvolna šíří
od precedentu k precedentu.

Touha mužů a žen po okamžité a naprosté svobodě mnohdy přehlíží pravidlo, že nejjistější svoboda přichází pomalu. Například na Haiti dostali někdejší otroci v 90. letech 18. století svobodu zcela bez přípravy a bez jakéhokoli pevnějšího zakotvení ve vládě zákona. Dnes, o dvě stě let poté, jsou jejich svoboda a nezávislost dosud do značné míry beze smyslu a Haiti patří mezi země s nejhorší vládou na světě – život je tu stále nebezpečný, brutální a krátký. Podobně v Libérii byly svoboda a nezávislost nastoleny ve 40. letech minulého století bez jakéhokoli pokusu zajistit, aby přeměny probíhaly na podkladě zákona. Nezávislost je bezcenná bez bezpečnosti života; svoboda je prázdnou frází, jestliže mocní zákon nedodržují a rozhodují pouze muži s puškami. Toto po sto padesáti letech formální svobody a nezávislosti dosud platí o Libérii – už samo jméno tohoto státu je výsměchem tomu, k čemu tam dochází. Nedávno jsem četl o soucit vzbuzující události, která se odehrála v hlavním městě Monrovia, zatímco tři znepřátelené gangy bojovaly o moc ve městě a nevinní muži, ženy a děti byli zabíjeni v křížové palbě. Jeden zděšený Liberijec přišel k vojákovi strážícímu americké velvyslanectví, objal jej okolo kolen a říkal mu: “Prosím vás, pane Američan, přijďte nám vládnout a vysvoboďte nás z tohohle utrpení.” Mluvila z něj úzkost občana, který získal svobodu, jež byla bezcenná, nebezpečná a dokonce smrtící.

V některých případech není svobody dosaženo na základě vlády zákona ani současně s vládou zákona, ale v nepřátelství k ní. To se stalo osudnou chybou revoluce, jež v Jižní Americe svrhla španělskou vládu. Žádný rozumný člověk nebude popírat, že vzpoura španělských kolonií proti přímé nadvládě Madridu byla nutná, ba dokonce nevyhnutelná. Tuto vzpouru však provázela obrovská vlna násilí, v mnoha případech zbytečného, a toto násilí uštědřilo vládě zákona tvrdé rány. Ve vynikající knize o Simonu Bolívarovi to opakovaně a velmi dobře ukazuje její autor, Salvador de Madariaga. Správně vytýká Bolívarovi, jinak nepochybně mimořádnému státníkovi a vůdci, že přespříliš upřednostňoval násilná řešení před pozvolnějšími kroky a jednáními. Tvrdí, že Bolívarovo dílo – způsoby, jimiž věcí dosahoval – zanechalo ve většině států Jižní Ameriky permanentní slabiny a vedlo k politické nestabilitě, neustálým vojenským pučům a spiknutím, pozastavování platnosti ústavních zákonů a podobně. Poprvé po mnoha desetiletích se většina Jižní Ameriky, doufejme, vydává správným a konstitučním směrem. Jsem přesvědčen, že si konečně vzala ponaučení z mnoha tragických zkušeností vlastní minulosti a otevírá se před ní budoucnost fantastické a nebývalé prosperity. Pokrok však může být dosažen a zvyšován pouze tehdy, když ti, kdo formují v Jižní Americe názory, budou mít ustavičně na paměti svoji historii posledních dvou století a budou si připomínat, že svoboda sama o sobě nestačí – má-li být morálně potvrzena, vyžaduje také vládu zákona.
A více než vládu zákona – vyžaduje cosi, co nedokáže prosadit žádný zákon sám o sobě: smysl pro občanskou odpovědnost. Osobní svoboda je skvělá věc, ale smysl pro společenství je také skvělá věc a jedno bez druhého není k ničemu. Tento smysl pro společenství, pro dobrou vládu nepostradatelný, si nikdy nevytvoříme, pokud nejsme vedeni k tomu, abychom na sebe brali odpovědnost ve svých rodinách, farnostech, školách, v podnikání a zaměstnání. Odpovědnost musí být vštěpována odmalička, neustále živena a podporována učením, příklady a uvážlivým chováním institucí. Sobectví a egoismus jsou špatné, kolektivní sobectví a kolektivní egoismus jsou pro dobrou vládu zkázou. Je podstatné, aby se chlapci a dívky učili historii a aby byla občanská výchova naplňována představou služby, a to služby nejen sobě samému a rodině, ale i svému společenství a státu. Sebezdokonalování je dobré samo o sobě a pro dosahování obecné prosperity je velice potřebné – stejně tak potřebná je ovšem služba společenství. Nejúčinnější a nejcennější je spojení obojího. K největší prosperitě dospívá stát, kde panuje silný individualismus, který je ale vyživován stejně silnou obecní strukturou. Takový stát, kde bylo dosaženo rovnováhy mezi službou sobě samému a službou obci, bude s největší pravděpodobností státem svobodným i bohatým.
Smysl pro odpovědnost je těsně propojen se smyslem pro povinnost. V dnešním světě je slovo “povinnost” málo užíváno. Je to však slovo velmi důležité, protože představuje tmel civilizace. Neustále slyšíme někoho mluvit o právech. Všichni máme údajně právo na spoustu různých pěkných věcí: právo na vzdělání, na lékařské ošetření, na svobodu projevu a tisku, právo volit i ve volbách kandidovat a těšit se rovnosti před zákonem, právo cestovat, být odborově organizován, vlastnit majetek a volně s ním nakládat a právo na štěstí. Tato práva jsou uchovávána v mnoha listinách, ustanoveních a všeobecných deklaracích. Vyhlašování práv se stalo módou od té doby, co francouzští revolucionáři sepsali v roce 1789 první Deklaraci lidských práv. Tato práva (a mnoho jich od časů francouzské revoluce přibylo) jsou pokládána za neodmyslitelnou součást svobody a volnosti.
Jenže se může stát, že “práva”, tak jako svoboda sama, se ukážou být pouhou iluzí. Mnoho z těch, kdo první deklaraci práv v roce 1789 sestavovali, bylo během teroru čtyři roky poté zavražděno, nebo uvězněno, nebo zabito za napoleonské tyranie, která nakonec zavládla. Revolucionářský Saturn požírá své děti, jak nám v hrůzně masovém měřítku dokazují francouzská, ruská i čínská revoluce. V průběhu 20. století nechaly systémy formálně oddané svobodě a lidským právům zabít zhruba 100 milionů mužů, žen a dětí. A tento proces pokračuje. Teoreticky nemá nikdo větší práva, svobodu a naděje na vyšší blahobyt než miliarda lidí, kterým vládne ústava Čínské lidové republiky. Tato ústava však nemá ani cenu papíru, na němž je napsána. Ve skutečnosti občané žádného jiného státu nemají větší naději skončit v koncentračním či pracovním táboře než právě oni. V současnosti pobývá v čínském Gulagu asi dvacet milionů lidí. Většinou jsou využíváni k otrocké práci. Málokdo z nich, i pokud mají pevně stanovený trest, má větší naději, že se ještě někdy bude těšit byť i jen omezeným svobodám, které mají Číňané nekriminalizovaní. Vláda zákona v komunistické Číně nic neznamená. Rovněž právo volit je bezcenné a řadoví Číňané, kteří teoreticky požívají nezávislosti, jsou ve skutečnosti méně svobodní než za dob koloniálního panství, kdy byly rozsáhlé enklávy země spravovány Evropany a Američany.

Vůči nárokům na práva bychom tedy měli vždy být nedůvěřiví. To platí i v západních společnostech, které vládu zákona i všeobecné hlasovací právo zavedly. Většina států s psanou ústavou má své svobody zakotvené v právech ve formě nějakého základního dokumentu, jako je Listina práv či Deklarace práv. O právech je jednodušší teoreticky mluvit než je prakticky realizovat. Problémem je, že práv je příliš mnoho, skutečných i imaginárních. Idealisté neustále – a optimisticky – vymýšlejí práva nová, aniž by vážně přemýšleli o tom, zda jsou uskutečnitelná či dokonce potřebná. Každý, jak můžeme slyšet, má právo na práci. Ale kdo anebo co může každému práci zaručit? Stát to nedokáže, aniž by zároveň nevytvářel pracovní místa, která budou více méně zbytečná a bude je možné udržet pouze za pomoci velkých a rostoucích částek ze státních pokladny. Sovětský svaz zaručoval a – v jistém smyslu – zajišťoval práci každému, ale také tímto způsobem zbankrotoval a jeho občané skončili v bídě; nyní se potýká s masovou nezaměstnaností, s hyperinflací a takřka všudypřítomnou kriminalitou.
Pokud stát doopravdy práci zaručit nedokáže, kdo jiný je toho schopen? Odpověď zní: nikdo. O právu na práci je tudíž lepší vůbec nehovořit. Podobně dnes můžeme slyšet o dětských právech – včetně práva dítěte rozvést své rodiče. Ani tato teoretická práva dětí nemohou být v praxi zajištěna, jestliže nebudeme vážně porušovat práva rodičů, učitelů či jiných osob. Takové poučení jsme již získali díky Zákonu o právech dítěte, schválenému roku 1989 ve Velké Británii, který nabyl plné platnosti před rokem, a již nyní se prokazuje, že je nepoužitelný.

Potíž je v tom, že v současnosti dostává zákonnou podobu více práv, než existuje spravedlnosti, která by je uspokojila. Ve světě existuje omezené množství spravedlnosti (z praktického hlediska), zatímco poptávka po právech je neomezená a neuspokojitelná. Přirozeně pak skončíte nikoli u prosazování nebo užívání práv, ale u střetu práv. Takové konflikty nastávají stále častěji a čím dál více přivádějí společnost do morální slepé uličky. Právo ženy “rozhodovat o svém těle”, a tedy nechat si provést potrat, je v rozporu s právem nenarozeného dítěte na život. Právo chudých, ať oprávněné či neoprávněné, pobírat sociální dávky, jež jsou pevně stanoveným procentem průměrného platu, je v rozporu s právem všech zaměstnaných občanů, aby jim po odečtení daní zbyl přiměřený díl výdělku. Právo sociálně ukřivděných rasových menšin, aby se jejich důvodům ke stížnostem dostalo zadostiučinění prostřednictvím zákonných opatření, pozitivní diskriminace či zvláštních zaměstnaneckých kvót, je v rozporu s právem většiny na rovný přístup ke vzdělání, hledání pracovního místa, poskytování sociálních výhod a dalším zákonným nárokům. Nelze někomu zajistit práva udělením privilegií, aniž bychom někomu jinému práva ubírali.
Někdo by mohl argumentovat, že americký politický systém je zakotven v právech a funguje poměrně dobře již dvě stě let. Prohlášení nezávislosti a Ústava Spojených států včetně jejich doplňků se nicméně osvědčovaly jen proto, že otcové zakladatelé věděli, že Amerika je hluboce zbožná země, v níž jsou všichni občané od dětství vychováváni k hlubokému a živému smyslu pro své povinnosti. Rodina, církev i škola jej vštěpovaly mladým a mladí vyrůstali, aby vykonávali své povinnosti k rodině, ke společenství, státu a spoluobčanům. Když jsou povinnosti pravidelně a svědomitě plněny většinovou částí společnosti, není třeba požadovat tolika práv. V dokonalé společnosti, kde každý vždy plní své povinnosti, vlastně nejsou práva nijak nutná – každému se automaticky dostane, co mu patří.
Nežijeme samozřejmě v dokonalé společnosti, a tak jsou práva ustavena v zákonech. Skutečná naděje, že budou prosazena, se však zvyšuje, pokud převážná většina občanů dobrovolně plní své povinnosti. Ve společnosti tak hluboce nábožensky založené jako Amerika 19. století, kde byly povinnosti na základě svobodné vůle uznávány a zpravidla všemi vykonávány, nebyla práva tak potřebná jako dnes, a proto se o nich také méně mluvilo. Ve 20. století, kdy je v některých oblastech USA, především ve velkých městech, náboženství v úpadku, existuje větší potřeba práv a daleko více se o právech mluví. Je to nezvratný fakt, který si někdy neradi přiznáváme. Podstatnou součástí dobrovolného praktikování náboženství je sebekázeň; a kde mají lidé pod kontrolou své sobectví a záliby, tam jsou méně přestupována práva ostatních, z čehož plynou nižší požadavky, aby byla tato práva vynucována zákonem. Čím více lidí plní své náboženské povinnosti, tím menší je potřeba zákonů, pozitivních i negativních, a muži a ženy mají tudíž více volnosti. Sebekázeň je vždy lepší než kázeň daná zákonným právem.
Směřuji k jedné velmi prosté, ale podstatné skutečnosti: skutečná volnost, volnost naprostá, nemůže existovat bez Boha. Lidé často nesmyslně spojují náboženství s omezeními svobody, nátlakem a podrobováním se nařízením. To je velmi povrchní pohled na věc. Občanská společnost je nekonečně bezpečnější a sympatičtější, když jsou lidé naplněni spíše posvátnou hrůzou z Boha než z policie. Potřebujeme mít před něčím nebo někým respekt, protože jsme nedokonalé bytosti – to je dějinný fakt, jenž byl kdysi nazván prvotním hříchem. Můžete tomu říkat, jak chcete, ale zůstává to skutečností: lidé jsou nedokonalí, a jsou tudíž náchylní k tomu hřešit a porušovat zákon. Tato nedokonalost či vada musí být napravována nebo držena pod kontrolou pomocí trestního zákona, policie, soudů a věznic. Čím větší bázeň mají lidé před Bohem, a tedy čím více krotí své vášně, tím méně je nutné, aby byli omezováni a trestáni ze strany státu, a tím svobodnější pak jsou. Právě toto má na mysli svatý Pavel, když v Listu Římanům hovoří o svobodě, kterou lidé nacházejí v Kristu. Tím, že se ukázníme, že držíme vlastní choutky a sobectví na uzdě dobrovolnými omezeními, dosáhneme určité svobody nad svými vášněmi, což je svoboda vůbec nejcennější, svoboda, kterou nemůže zaručit žádná ústava ani zákon.
Každá úvaha o svobodě proto musí brát v úvahu rozštěpenou přirozenost člověka. Dovolím si v této souvislosti připomenout Pascalova slova:
“Jaký přelud je tedy člověk! Jaká novota, jaká obludnost, jaká změť, jaký podnět protimluvů, jaký div! Soudce všech věcí, nejapný zemní červ, správce pravdy, stoka nejistoty a bludu, sláva i odpad vesmíru… Jsou-li vznešené a ubohé stránky tak zjevné, je nezbytně nutné, aby nám pravdivé náboženství ukázalo nejen to, že v člověku je nějaký velký princip vznešenosti, ale že je v něm i velký princip ubohosti. A rovněž je třeba, aby nám vysvětlilo důvod těchto ohromujících rozporů.”

Tuto dichotomii v člověku, tento rozpor, tento hrozivý dualismus nelze vyřešit bez Boha. Pouze v kontextu Boha či náboženství je možné dát roztříštěné části člověka dohromady. Žádná soustava lidských zákonů, ústava nebo deklarace tu nepostačí. V díle jezuitského teologa Karla Rahnera je místo, týkající se konkrétně pojetí svobody člověka. Pokud zůstanou rozpory v člověku nevyřešeny, píše Rahner, pak volnosti nedosáhneme a svoboda bude beze smyslu. Existence slova a pojmu “Bůh”, píše dále, je jedinou věcí, jež přivádí člověka tváří v tvář jednotnému celku skutečnosti a jednotnému celku jeho existence v ní. Kdyby ono slovo “Bůh” neexistovalo, neexistovaly by ani ony celky; byli bychom si – tak, jako nižší živočichové – vědomi jen oddělených zlomků skutečnosti a našich životů. Kdyby Bůh zmizel, člověk by si byl méně sebe-vědomý. Jak Rahner říká, “člověk by zapomněl na jednotu a její základnu…, zapomněl by, že zapomněl. Přestal by být člověkem. Poklesl by na úroveň chytrého zvířete.” Lidský druh by mohl přetrvat v biologickém smyslu, mohl by si dokonce uchovat svou techniku, ale “zemřel by kolektivní smrtí a stal se kolonií neobvykle důmyslných živočichů”. Za takové situace a za podmínek vyspělé ničivé techniky by jeho konečný osud byl příliš hrůzný na to, abychom jej dokázali předvídat. Zkrátka a dobře, nestačí, abychom byli svobodní tak, jako jsou svobodná zvířata; potřebujeme být svobodní v rámci morálního vesmíru, který chápeme a přijímáme. Jestliže nemůžeme být smysluplně a naprosto svobodní bez Boha, bez morálky, bez uznání povinnosti, pak je jasně někdo (či něco) zodpovědný za to, aby zajistil, že se těmto věcem naučíme, a aby nás je učil se všemi jemnostmi a s přesvědčením, které si tyto složité pojmy žádají.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?