SVOBODA A AUTORITA: ROZHOVOR BURKE – SARTRE

10.10.2004
Joseph Pappin III.

Joseph PAPPIN III.
SVOBODA A AUTORITA: ROZHOVOR BURKE – SARTRE

Joseph Pappin III. je profesorem filosofie na University of South Carolina, autorem knihy “The Metaphysics of Edmund Burke” a presidentem Edmund Burke Society of America.

Z anglického originálu Freedom and Autority: Burke and Sartre in Dialogue publikovaného v časopisu Modern Age, Spring 2003, s. 154-164,
přeložil Eduard Geissler.

BURKE: Minule jsme spolu hovořili o “tradici a radikálním individualismu”. Vy jste, pane, určitě zanícený filosof svobody. Ze všeho nejvíce proto zaráží, když ve vašich myšlenkách z pozdější doby nacházíme koketování s marxismem. Podíváme-li se na váš Itinerary of Thought,*) pak by pro nás i pro ty, kdo jsou stále ještě upoutáni ve světě, bylo užitečné obrátit se k úvahám o svobodě a jejím přirozenému korelátu, autoritě.
––––––––
*) Rozhovor s J. P. Sartrem v časopisu New Left Review v roce 1969 (pozn. red.).
––––––––
SARTRE: Vítám pokračování našeho rozhovoru navzdory přirozeným rozpakům nad tím, že sdílím posmrtný život, který jsem nepředvídal, s kontrarevolucionářem, jako jste vy. Vítám nicméně příležitost nejen prodiskutovat svůj vlastní názor na svobodu, ale rozptýlit také představy o potřebě “autority? v mezilidských vztazích. Pokud jde o mne, nástup autority znamená nástup tyranie a útisku. Rozhodně se dožaduji spíše “konce autority? a obnovení svobody v rámci společenského kontextu rovnostářství; veškeré hierarchie je třeba odstranit, aby osobnost člověka mohla dosáhnout skutečného vrcholu. Abychom se postarali o pravý dialog: zdá se, že vaše myšlenky jsou plné paradoxů. Na jedné straně jste celý život strávil bojem proti tyranii tam, kde ostatní žádnou neviděli – mám na mysli vaši obžalobu Warrena Hastingse – a byl jste nepřítelem despotismu. Zároveň jste v pozdějších letech ustoupil od nejpravdivějšího vyjádření svobody v rámci radikálního demokratického hnutí, jež zvěstovala Francouzská revoluce, provedl jste obrat o sto osmdesát stupňů a schoval se za tyranii monarchie Jiřího III. Přesto si ve svém Letter to the Sheriffs of Bristol troufáte prohlašovat, že “částečná svoboda se mi jeví jako ta nejhorší podoba otroctví”. Není divu, že již ve své době jste byl obviňován z nepevnosti názorů.
BURKE: Oba nepochybně budeme podléhat pokušení vytrhávat citace z jejich správného intelektuálního zasazení, jak jste právě učinil vy. Větě, kterou jste ocitoval, předcházela tato slova: “Pokud jsem to vůbec pochopil, svoboda je obecný princip a plné právo všech poddaných říše – nebo nikoho.” Francouzská revoluce uvedla na scénu v nejlepším případě “částečnou svobodu?.
SARTRE: Vždy mě přivádí v úžas, jak si hrajete na schovávanou s doktrínou práv. Chcete tím říci, že svoboda je přirozené právo? Pokud ano, téměř nepochybuji o tom, že se z tohoto močálu dogmatické intelektuální proradnosti záhy pokusíte znovu vytáhnout navazující pojem “lidská přirozenost”. Pokud existuje něco, o čem jsem přesvědčen, že se mi ve filosofii podařilo, pak to, že jsem demonstroval neexistenci něčeho takového jako “lidská přirozenost”. Zatímco podle vás, jak předpokládám, lidská přirozenost zaručuje svobodu, podle mne by ji nepochybně zničila.
BURKE: Chtěl bych svou tezi obhájit, ale rozveďte, prosím, trochu více tu svoji.
SARTRE: Mít “přirozenost” znamená mít podstatu, která definuje, ztělesňuje, vystihuje něco pevného jako žula. Být tímto znamená – z přirozenosti nebo z podstaty – nebýt něčím jiným. Být stromem znamená nebýt skálou. Stručně řečeno, být určitou věcí znamená stanovit meze, pevně uzavřít, učinit neměnným. Ale svoboda předpokládá překonávání mezí, schopnost proměny, schopnost stát se něčím. Právě o tom je bytí.
BURKE: Odtud vaše proslulá představa, že u člověka “bytí předchází podstatu”.
SARTRE: Ano, a mám tím na mysli, že pro člověka “je výchozím bodem subjektivita”. Pochopitelně se odkazuji na vědomí, které samo o sobě je nedostatek bytí, nepřítomnost bytí, skutečná “nicota” ve světě věcí.
BURKE: Toto jste měl na mysli, když jste prohlásil, že “člověk je pouze to, co ze sebe udělá”?
SARTRE: Jistě, “jsem, co nejsem, a nejsem, co jsem”. A proto jsem si jist, pane Burke, že ačkoli je naše pozemské myšlení minulostí, kdybyste mohl, opravil byste svůj postoj a přestal se utíkat k pojmu “lidská přirozenost”, protože je pasé. O “přirozenosti” lze hovořit u nikoli lidské reality, avšak její pojmová síť nemůže postihnout jiskru reality lidské, n?est-ce pas?
BURKE: Vaše dialektická eskamotáž je rychlá, ale já jsem jako starý parlamentní diskutér nikdy nebyl považován za těžkopádného myslitele. Jsem skutečně přesvědčen o tom, že vaše myšlení není dostatečně nuancované. Člověk opravdu má nejen základní lidskou přirozenost, která ve skutečnosti zajišťuje to, čím substanciálně je – což v žádném případě nevylučuje možnost změny nebo vitalitu bytosti. Člověk má rovněž “druhou” přirozenost, v níž se obráží bohatství jeho zkušeností, možností volby a návyků. Nikdy jsem však nepopíral, že jde o spletitou záležitost. Proto si stojím za tím, že “přirozenost člověka je složitá; nanejvýš spletité jsou cíle společnosti; přirozenosti člověka ani povaze věcí, jež se ho týkají, nemůže být tudíž přiměřené žádné jednoduché nakládání s mocí”.
A přece, navzdory této složitosti “je člověk od přirozenosti rozumný; a nikdy není v naprosto přirozeném stavu, pokud se nenachází tam, kde lze rozum nejlépe rozvíjet a kde dominuje”. Právě rozum je tím prvkem, kterým se lidské bytosti od sebe odlišují, je to předpoklad svobodného konání. Přesto vy, pane Sartre, povyšujete nade vše ostatní “vůli”.
SARTRE: To všechno mým uším zní jako ohřívání aristotelismu; takové pokusy křísit klasické myšlení nebyly pro celou Evropu a Ameriku nikdy tak přitažlivé jako moje myšlenky. Pokud jde o vaši představu, že rozum je tím prvkem, který zajišťuje svobodu, nemůžete být od pravdy dál. Ve svých dílech Search for a Method*) (Hledání metody) a Critique de la raison dialectique (Kritika dialektického rozumu) jsem předložil podrobný popis rozumu. Aniž byste si to uvědomoval, vaše vlastní myšlení je jednou z variant rozumu, totiž rozumu “analytického”. Ten má sklony zaznamenávat různé drobnosti reality a zařazovat je do pevných kategorií, v nichž se obráží jak jazyk jejich společensko-ekonomické třídy, tak konkrétní dějinná epocha. Považujete realitu historického momentu, v němž žijete, za věčnou a nadčasovou, a poté se pokoušíte aplikovat toto statické pojetí na svět neustálých proměn. Zatímco “dialektický rozum vydává zákony, definuje, jaký musí svět (lidský nebo celý) být, aby dialektické vědění bylo vůbec možné … je to Rozum, jenž ustanovuje sám sebe ve světě a nad světem”. Proto “základní pochopitelnost dialektického Rozumu, pokud vůbec existuje, je shrnování”.
–––––––
*) Název amerického vydání úvodu ke Kritice dialektického rozumu (pozn. red.).
–––––––
BURKE: Jak se tak utíkáte k mýtu dialektiky, napadá mne, pane Sartre, že jste idealista, což je nekonečnou hanbou pro existencionalistu, jenž podstoupil křest marxismem. Zabývat se rozumem jako zákonodárcem a něčím, co ustanovuje sebe sama, nese nádech idealismu. Máme tu člověka, který o světě rozhoduje, spíše než že by odhaloval svět již existující.
SARTRE: Očekával jsem, že se setkám s jistými výtkami, tato je však nečekaná. Leč utvářejí nás dějiny a my se tohoto produktu dějin chápeme, překračujeme ho a přetváříme ho podle svých záměrů a cílů. To mě vede k závěru, že “člověk sám sebe utváří z toho, co vytvořil”. Může jít o něco jiného než o dialektický pochod? Vy toužíte po světě neměnnosti, kde králové jsou králové, zámecký pán vládne svému panství, obchodníci šidí chudáky a každý prostý člověk sní o tom, že bude povýšen do šlechtického stavu, což bohužel bylo i vaší touhou.
BURKE: Toto obvinění ze “statičnosti” jasně prokazuje, že jste nedotáhl do konce náš společný závazek prostudovat pečlivě navzájem svá díla – máme samozřejmě dost času. I když jste při vědomí toho, jak důležitý ten závazek pro vás je, mé práce nepochybně četl. Proto vám jen připomenu, že jedno z mých klíčových tvrzení zní: “Zákonem Přírody je změna.” Nestal jsem se však nikdy obětí hérakleitovského proudu, podle kterého všechno je změna. Vy kladete rovnítko mezi bytí a dynamickou, kupředu směřující, pulsující změnu. Změna může být pro přírodu i řád věcí také tvrdá a zhoubná. I když “zákonem Přírody je změna”, je to změna konstruktivní jen pokud probíhá v rámci řádu, zajištěném – alespoň v Anglii – ústavou země. Nedržím se sice přísně organického nazírání na stát ani žádného fatalistického historického determinismu, uznávám však, že organický model může být poučný. A stejně jako organismus, i stát žije jistým životem, který určují názory a předsudky – názory, v nichž se obráží nashromážděná moudrost dějin národa, která předjímá budoucnost, aby jen prostě neopakovala minulost, ale postarala se o základ uváženého a odůvodněného růstu.
SARTRE: Důvěra, kterou vkládáte v “zakladatelskou” filosofii, vás zasazuje do dnešního filosofického prostředí. Když vás tak poslouchám, cítím se jako vězeň stravovaný minulostí bez možnosti úniku. I ve chvílích, kdy předjímáte budoucnost, jsou vaše obzory příliš sevřené minulostí. Pravda je taková, že podstatou, jádrem nebo srdcem – říkejte si tomu jak chcete – je nicota. Já nejsem něco, nějaká předpokládaná, tíživá existence. Jsem nic.
BURKE: Když v Bytí a nicotě vyjadřujete svůj výstřední názor, zní to, jakoby u vás věčnost vyvolávala hlubokou nostalgii po časech minulých. Vaše soudy o člověku byly na této nihilistické cestě ve skutečnosti tak výstřední, že ve veřejné přednášce “Existencialismus je humanismus” bezprostředně po druhé světové válce jste svůj názor rychle opravil. Tam jste udělal velký ústupek perzistenci oné trvalé reality, kterou je “lidská přirozenost”. Zakrýval jste tento ústupek odkazem na “lidský stav”. Připomeneme-li si tuto přednášku, tvrdíte, že “není možné najít u každého člověka nějakou universální podstatu, která by byla lidskou přirozeností, přesto existuje universální lidský stav”. Dalším rozvedením této myšlenky pak prohlašujete, že jsou tím míněny “a priori dané hranice, které vymezují základní postavení člověka ve vesmíru”. A poté, jakoby na podporu toho, co je ve skutečnosti marným pokusem obejít zjevné, totiž přirozenost člověka, rozlišujete mezi měnícím se historickým postavením a neměnným postavením všech lidských jedinců. Docházíte k závěru, že “co se nemění, je nutná potřeba člověka existovat ve světě, pracovat tam, být uprostřed ostatních a zemřít tam”. Zacházíte dokonce až k tvrzení, že “to je universálnost člověka”. Ve skutečnosti se pokoušíte tančit tak blízko ohně “lidské přirozenosti”, jak je to jen možné – aniž by vás sežehla pravda.
SARTRE: Takže k málo důkladnému studiu prací druhého, jež jste mi předhazoval. Pomíjíte důležitou část, v níž znovu stavím absolutní charakter lidské svobody nad jakoukoli universální dimenzi, ať už jde o “přirozenost” nebo “základní stav”. Povšimněte si mého tvrzení, že universálnost člověka “není daná, ta se neustále vytváří. Tím, že se sám rozhoduji, buduji vesmír.” Zatímco vy, pane Burke, máte sklony světit minulost a jejím pláštěm halit ramena lidských bytostí, zatěžovat je a rdousit jejich svobodu. I když uznám existenci “základního stavu” – narodil jsem se ve Francii, v buržoazní rodině, ve dvacátém století – mohu své postavení “anulovat” do té míry, že se své minulosti buď zřeknu, dám jí jinou formu, anebo se jí naprosto podvolím. Já nejsem do své minulosti ponořen ani jí svázán. Minulost a mé postavení jsou takové, jaké jsou, na základě mé vlastní volby. Jistě to chápete a váš vlastní život je vynikajícím příkladem toho, co mám na mysli. Váš otec se rozešel se svou katolickou minulostí, zatímco matka jí zůstala věrná. Když jste byl vy postaven před toto dilema, vydal jste se tradiční cestou. Dopřál jste si být vychován ve víře svého otce a pak jste si pro sebe vyhradil anglikánství.
BURKE: Mám za to, že bychom měli usilovat o sblížení tam, kde ho lze nalézt. Možná by bylo dobré zaměřit se na pojem “stav”, protože bez ohledu na to, jak se díváme na pojmy “lidská přirozenost” nebo “podmínky lidského života”, oba dáváme prostor realitě “stavu” člověka. Ocitáme se v postavení, které v mnoha ohledech není naší volbou. Pro člověka je to stav přirozený, který s sebou nese celý řetěz povinností, a já si neochvějně stojím za tím, že naše povinnosti jsou obrazem jak našeho postavení, tak prozíravého počínání Nejvyššího Vládce, “Tvůrce našeho bytí”, který “je Tvůrcem našeho místa v řádu bytí – a ten nás rozestavuje a diriguje v souladu s božskou taktikou nikoli podle vůle naší, nýbrž podle vůle své. Tvůrce nás tímto rozestavením prakticky donutil hrát úlohu, jež přísluší místu, které nám bylo určeno. Máme závazné povinnosti vůči lidstvu jako celku, které nevyplývají ze žádné zvláštní dobrovolné smlouvy. Vyplývají ze vztahu člověka k člověku a ze vztahu člověka k Bohu, což jsou vztahy, které nejsou otázkou volby.”
SARTRE: Nuže, vyjasnil jste lépe než já sám, proč se musíme zbavit představy Boha, pokud máme hájit svobodu člověka. Podle vás nás Bůh postavil na určité místo, podřídil nás své vůli, dal každému z nás stanovený seznam povinností a přidal závazky vůči ostatním bez možnosti vlastní volby. A přesto dokážete stále označovat všechny částečné svobody za určitou formu otroctví. Drahý příteli, podle vašeho pohledu na věc jsme všichni otroky Božími, skutečnými loutkami, jimž je určeno sehrát svou roli – v mučivé úzkosti, že se nám to nezdaří. Ani Freud by vám v této neurotické situaci nedokázal ulevit.
Dovolte však, abych se nejdříve zaměřil na bod, kde se odvoláváte na závazky “člověka vůči člověku a vztah člověka k Bohu”, vztahy, kde nemáme na vybranou. Tvrdit, že objevujeme sami sebe v situaci, kdy jsme vázáni povinnostmi, závazky a vztahy, znamená vyloučit jakoukoli volbu ze strany člověka. Já však říkám, že “lidské realitě nemůže stanovovat cíle … ani něco zvenčí, ani takzvaná vnitřní ?podstata?. Vybírá si je sama, a právě touto volbou jim propůjčuje transcendentální existenci ve smyslu vnější meze svých plánů.”
BURKE: Já rovněž beru volbu v úvahu, ale nezatěžuji lidskou vůli plnou vahou světa a jeho významů. Mám možnost volby, pokud jde o manželství; když ale tuto volbu učiním, nevyhnutelně následuje celá řada povinností. Proto “vstup do manželství je dobrovolnou volbou, povinnosti však nejsou otázkou volby: jsou diktovány situací”.
SARTRE: Nejsem si jist, jak dalece jsme v této otázce vzdáleni jeden druhému. Vidím to tak, že já jsem nedostatkem vlastního já, které se ze všech sil snaží – téměř marně – být “já” ve světě. Jsem “vědomím…” druhého. Protože lidská svoboda nemá své “já” ani svůj svět, především “svět utváří”. Dlím ve světě významů. Pro buržoazii je to svět “úctyhodnosti”. Já však nejsem vržen do světa jako buržoazie; samostatnou volbou si vybírám svět nebo horizont významů, v němž mám žít. Navíc, lidská realita ve své svobodě nejen “svět utváří”, ale také “svět překonává”. Lidská realita překonává svět významů, v němž žije, směrem k dalším světům významů. Jsme sice dobře si žijící buržoazie, dokážeme však – poháněni představivostí nebo nahlédnutím do světa bytí Druhých – z tohoto světa vykročit do jiných možných světů. Mou volbou může být vzdát se pohodlného světa buržoazní existence, která žije z nadproduktu prostých pracujících, a přijmout revoluční plány utiskovaných dělníků.
A konečně, vzhledem k základní povaze vědomí lidská realita “svět ničí”.
BURKE: Konečně směřujete ke stanovisku, z něhož vás už dlouho podezírám. Jste revolucionář-nihilista, alespoň v představách sebe sama.
SARTRE: Výrazem “svět ničí” mám na mysli něco specifického. Měl bych uvést, že rozpracovávám v podstatě to, čemu říkám “existencialistická svoboda”, jež se vztahuje k činnosti zvané vědomí. Moje filosofie je filosofií akce, nikoli nehybných substancí a esencí. Tvrdím, že ničící vědomí se vyznačuje třemi základními typy. První z nich je pochybování. Jak můžeme být svobodní, nemůžeme-li zpochybňovat náš svět, negovat jej, pokud to vyžaduje svoboda, a vytvářet svět nový?
BURKE: Jsem přesvědčen, že zpochybňování je na místě, pokud tím máte na mysli tázat se, brát si poučení z nashromážděné moudrosti minulých dob, zvažovat, jak by se na spolehlivých základech pevného zřízení mohlo dosáhnout postupného pokroku. Mám obavy, že “pochybováním” máte na mysli cosi velmi radikálního: zpochybňování samotného důvodu existence státu a společnosti. A “utvářením světa” pak ve skutečnosti míníte reorganizaci světa již vytvořeného v marnivých představách revolucionářského zpochybňovače. Utvářením světa, překonáváním a ničením máte ve skutečnosti na mysli zpochybňování právoplatnosti současné existence národa a jeho uspořádání. Vy byste měl tyto tři jednotlivé pramínky existencialistické svobody spojit dohromady v “překonání světa” – nebo spíše “zničení světa”. Celé generace byste zavedl do falešné utopie vlastních představ, kde vytrubujete “svobodu pro všechny”, která by ve skutečnosti byla “svobodou pro mne”, totiž pro diktátora samotného.
Já se neodříkám změny nebo reformy, ale musí to být reforma v souladu se základní konstrukcí stavby, již bychom mohli nazvat zřízením. Podporuji metafyziku přírody a společnosti, která převyšuje váš “marxismus čiré změny”. Držím se klasického aristotelismu, který jak v neměnnosti, tak ve změně vidí zákon přírody. Byl jsem reformátorem a při formulování zásad reformy “jsem nevylučoval změnu; ale i když jsem měnil, bylo to proto, abych chránil… Opravy jsem přizpůsoboval stylu budovy, jak jen to bylo možné.”
SARTRE: Váš styl psaní je prosycen ovzduším “noblesse oblige“. Vůbec jste ale nevzpomněl svůj fundamentální konzervatismus statu quo, zakotvený ve slepém politickém iracionalismu, jenž oslavuje “nevědomost”. Usvědčuje vás vlastní dílo; napsal jste: “O základech, na nichž spočívá poslušnost vládě, by se nemělo neustále diskutovat. To, že jsme zde, předpokládá, že diskuse již proběhla a spory byly vyřešeny.” Není divu, že politický konzervatismus intelektuálních kruhů nechová prakticky žádnou úctu k předchůdcům jako jste vy.
BURKE: Tak jako už mnohokrát, nepochopil jste, oč mi jde. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří se neustále snaží vymyslet nový způsob vlády, spoléhají na to, že zdroje osobního rozumu jedince jsou omezené. Staví své revolucionářské výmysly nad zděděnou moudrost. Pokud být konzervativcem znamená uznávat, že prožité dějiny a zkušenosti národa, civilizace a jejího lidu, získané v průběhu mnoha staletí, jsou pokladnicí hlubokých náhledů a všeobecně platných pravd, jimiž by se – alespoň jako principy – měly řídit naše životy, pak jsem vinen; nejsem však pošetilý. Své mínění o těch, kdo smýšlejí jinak, jsem již vyjádřil: “Lidé, jejichž zásadou je opovrhovat prastarým, trvalým zdravým rozumem lidstva a vytvářet schéma společnosti na nových základech, musí přirozeně počítat s tím, že ti z nás, kdo o úsudku lidské rasy smýšlejí lépe než o úsudku jejich, budou považovat je i jejich nápady za lidi a plány stojící před soudem.” Jde mi o to, že od člověka je nesmírně troufalé odmítnout vžité principy, na nichž jsou založeny vláda a zřízení, jaké má například Anglie, a s tak malou úctou k moudrosti předků uvrhnout národ do obrovského kotle anarchie a chaosu, jako to učinila Francouzská revoluce. To je, drahý pane, skutečná pošetilost. Pokud jde o mne, jsem přesvědčen, že lidská společnost “disponuje obrovskou moudrostí, jež dává tvar velkému, tajemnému ztělesnění lidské rasy”.
SARTRE: Zatímco vy se chlubíte moudrostí minulých věků, já se vám pokouším objasnit existencionalistickou svobodu, která na první místo postaví jedince. Vím, že to, co říkám o záležitostech týkajících se “svět ničících” funkcí vědomí, je poněkud vyčerpávající, ale to jen zdůrazňuje hledání autentické lidské svobody – nikoli jistoty, kterou člověk nalezne, když se ukryje v zapouzdřené moudrosti minulosti, ale když uzná, že člověk je odpovědný za člověka – a to si žádá čin.
BURKE: Získal jsem titul “filosof činu”; proto o mě lze sotva mluvit – byť jen mezi řádky – jako o filosofovi kapitulace a nečinnosti.
SARTRE: Mohl bych, prosím, pokračovat s výkladem principů “ničení světa”? Zmínil jsem anihilující úlohu “zpochybňování” a porovnal naše postoje. Druhým typem anihilace je “prereflektivní cogito“. Nejenže bezprostředně zakoušíme svět, ale zároveň, aniž bychom o tom přemýšleli, si implicitně uvědomujeme sebe sama. To je podmínkou svobody. Mlčky si uvědomovat sebe sama a současně prorážet do světa prostřednictvím intencionality vědomí, kdy intence je ze samé své povahy zaměřena k jinému, je nutným předpokladem existence svobody. Nikdy nejsem zcela absorbován světem ani ostatními lidmi. Když se ocitám ve světě, který již vytvořili jiní a kde mě jiní posuzují a definují, tato druhá anihilace anihiluje ?já?, jímž jsem pro ostatní – objekt pro ostatní. Nebo raději, já jsem sám sebou do jisté míry proto, že jím nejsem (tj. že ho anihiluji).
BURKE: Měl jsem obavy, že nás vtáhnete do světa své fenomenologické ontologie. Ve svém díle alespoň vše kořeníte frázemi jako “Peklo jsou ostatní lidé”.
SARTRE: Tento výrok je dramatický a platí jen v omezeném rozsahu. Přesto naznačuje sklon ostatních zacházet s námi jako s předměty, zasazovat nás do jejich světa a pokoušet se tudíž zničit naši svobodu. V širším společenském měřítku je obtížné představit si takovou činnost dovedenou do větší krajnosti, než jak tomu je v aristokratické společnosti, kde člověk přichází prakticky o veškeré bytí, pokud nepatří ke společenské elitě. Aristokracie olupuje ostatní o jejich svobodu tím, že je degraduje na nástroje vlastní povýšené třídy. Někteří lidé, monsieur, by řekli, že vy sám jste byl takovým nástrojem, který se stal hlásnou troubou markýze z Rockinghamu a jeho whigů. Alespoň jste nebyl služebníkem krále a uznávám, že ve svém raném díle Thoughts on the Cause of the Present Discontents jste obdivuhodným způsobem bojoval proti koncentraci moci u královského dvora. Obdivuji v této práci váš odsudek svévolné moci a despotismu jako toho, co ničí svobodu.
BURKE: Ano, a tam jsem prohlásil – aby dějiny nezapomněly -, že “nejsem přítelem aristokracie, alespoň v tom smyslu, v němž je toto slovo obvykle chápáno … Většina peerů se vůbec nestará o udržení sebe sama ve stavu nezávislé velikosti, ale je dokonce až příliš náchylná zapomínat na vlastní důstojnost a bezhlavě se hnát do nejhlubší poroby.”
SARTRE: Podle mého mínění nás volba mezi aristokracií a králem s jeho dvorem neposune o nic blíže k prostému člověku. Stále jde o svobodu pro elitu.
Dovolte však, prosím, abych přistoupil k tomu, co jsem chtěl říci o “prereflektivním cogito“. Jsem přesvědčen, že svůj svět si volíme a že implicitní vědomí vlastního já ve všech našich vědomých činech zabezpečuje naši základní svobodu. Nejsem vázán tradicí, společenskou třídou ani s nimi nutně spojeným světonázorem, mimo to, že jsou mi předkládány jako “koeficient nepřízně osudu”. Narodím-li se jako aristokrat, samo o sobě mi to nezabrání podílet se na plánu svobody pro prostého občana či nádeníka. Pokud jsem jako rozený aristokrat lhostejný ke stavu nouze, pokud se poddám objektivizaci ostatních coby služebníků, coby nástrojů mých vlastních záměrů, je to moje volba.
Ve skutečnosti tomu říkám “prvotní volba”. V určité chvíli si vybírám ze širokého pole možností, jímž je moje svoboda, což označuji jako svou “prvotní volbu” nebo “plán”. Můj plán znamená, že mé bytí-pro-sebe transcenduje nejrůznější danosti, jež tvoří situaci, v níž se nacházím – moje místo, mé okolí, moji minulost. Tyto danosti se staví do cesty mé svobodě pouze skrze mou prvotní volbu. Skutečnost, že jsem se narodil jako aristokrat, mě s touto společenskou třídou svazuje pouze v případě, že se rozhodnu udržet si své výsady za každou cenu, a prostý občan, potenciální revolucionář, se pak jeví jako překážka, která stojí v cestě mému plánu – totiž zůstat aristokratem. Proč místo toho nepřijmout výzvu, kterou bohatému muži předkládají evangelia: být poslušný Ježíše, prodat všechno, co mám, a stát se náboženským fanatikem?
BURKE: Ve své tajemnosti vypadáte vždy jako ten nejlepší. Co však dává podobu prvotní volbě? Z jakého důvodu si vy nebo někdo jiný volíte určitou cestu, určitý plán, a ne jiný? Bůh bohatého člověka vybízí, aby prodal všechno, co má, a vydal se cestou dokonalosti. Ve skutečnosti se v tom téměř paradoxně obráží pohled, který jste sám nabídl, když jste uznal, že “člověk je ovládán věcmi, které vlastní”.
Ale co mě v tuto chvíli opravdu zajímá je to, jestli jste ve skutečnosti iracionalista. Proč volím právě tento plán a ne jiný? Určitě se snažíte najít odpověď, když píšete: “Minulé motivace, minulé příčiny, současné motivace a příčiny i budoucí cíle – to vše tvoří nerozlučitelnou jednotku, uspořádanou náhlým vzestupem svobody, která stojí mimo veškeré příčiny, motivace a cíle.” Připisovat prvotní volbu nebo plán “náhlému vzestupu svobody” mi zní, jakoby byl člověk vězněm svého okamžitého zaujetí. Vy jste, pane Sartre, skutečný iracionalista. Pokud jde o svobodu, otázka musí znít: “Svoboda k čemu?”
Já tvrdím, že ze své přirozenosti máme jisté cíle, o jejichž naplnění bychom měli usilovat, že svoboda v sobě nese určitý prvek nutnosti, že bezpodmínečně toužíme po štěstí, že náš život zdokonalují ctnostné skutky, že vedle prvotní volby z naší strany máme jisté závazné povinnosti. A že nic z toho není v rozporu se svobodou, neboť naše pravá svoboda je sociální svoboda ve vztahu k ostatním.
Zmínka o sociální svobodě mi připomíná, že většinu dosavadní diskuse reflektující vaše názory, pane Sartre, jsme vedli v kontextu vaší dřívější práce Bytí a nicota, která nerozvíjela sociální sféru svobody o mnoho dál než k dyadickému vztahu já a ostatní. A tento vztah, tak jak ho popisujete, je skutečně neradostný, když zjišťujete, že tolik ceněný počáteční “náhlý vzestup svobody” zmrazí pohled někoho druhého, pohled, který vás materializuje do stereotypu a ten drží při životě. Vaše vyjádření, že člověk je “odsouzen být svobodný” a že “peklo jsou ostatní lidé” zřejmě osvětlují rozsah svobody u raného Sartra.
SARTRE: Později mě zaujala jiná témata, ale vášeň pro svobodu a snaha – jakkoli pokulhávající – dát hlas ožebračeným a vyděděncům nikdy nezeslábla. Vaše pokusy redukovat mé rané práce na egoistické vypořádání se se svobodou zcela opomíjejí to, že se dovolávám odpovědnosti, kterou považuji za druhou stranu mince svobody. Závěrečným tématem knihy Bytí a nicota je “Svoboda a odpovědnost”.
Je zcela zřejmé, že vy činíte lorda Northa zodpovědným za vedení války proti Americe, George Grenvilla činíte zodpovědným za nesmyslnou daň ze známek a Warrena Hastingse za tyranské utiskování Indie. Já v představě o zodpovědnosti zacházím dál. Tvrdím, že lidská realita není omluvou. Situace, v níž se nacházím na základě faktu, že jsem si “zvolil” zůstat v ní, mě činí za tuto situaci zodpovědným. Jestliže je válka a já jsem odveden, pak “tato válka je mojí válkou; je podle obrazu mého a zasloužím si ji. Zasloužím si ji především proto, že sebevraždou nebo dezercí z ní kdykoli mohu uniknout… Protože jsem z ní neunikl, zvolil jsem si ji”. Moje volba je následkem náhlého vzestupu svobody svobodnou volbou, která pak vymezuje oblast mých případných možností. Abych to řekl naprosto jasně, tyto meze jsou výsledkem samotné svobody. Svobodu tudíž může omezovat pouze svoboda.
BURKE: To je v mnoha ohledech obdivuhodné, v jiných poněkud radikální, nicméně stejně jako v mnoha svých vyjádřeních vymezujete jedinečný lidský atribut zvaný svoboda negativně. O svobodě mluvíte v souvislosti s “mučivou úzkostí” a “zříkáním se”.
SARTRE: Chci jen zdůraznit nevyhnutelnou vazbu mezi svobodou a zodpovědností. Tvrzením, že první zásadou existencialismu, na nějž jsem předtím nepřímo poukazoval, je to, že “člověk není ničím jiným než tím, co ze sebe sám dělá”, chci říci dvě věci: svobodný “člověk si volí své vlastní já” a “tím, že provádí tuto volbu, volí si také ostatní lidi… Volbou být tím či oním znamená, že zároveň přisvědčujeme hodnotě toho, co volíme,” protože trvám na tom, že nemůžeme volit zlo. Výběrem prohlašujeme svou volbu hodnotou nebo paradigmatem pro všechny ostatní, něčím, co stojí za napodobování. Jak to může nepřinášet mučivou úzkost?
BURKE: Kde jsou ale vodítka, která nám s volbou pomáhají? Kde jsou parametry, které signalizují: až sem, dál už ne? Co stojí v cestě přemíře vášní, choutek, nespoutané touze po moci; ano, co brání výstřelkům svobody? Ve svých Úvahách o revoluci ve Francii jsem položil tuto otázku: “Co je však svoboda bez moudrosti a ctnosti? To největší ze všech možných zel; protože je to pošetilost, nectnost a šílenství bez dohledu a zábran.” Pokud jde o svobodu, první ctností je umírněnost. To nalezneme již u Platóna a Aristotela. Náležitá diskuse o svobodě se nemůže vyhýbat jejímu spojení s umírněností, řádem a zákonem. Vy zacházíte se svobodou tak, že tyto její tradiční a zásadní meze ignorujete. Tady souhlasím s otcem existencialismu Sörenem Kierkegaardem, který v The Works of Love komentuje vztah mezi svobodou a zákonem: “Pouze zákon může dát svobodu.” A pokračuje: “Často si bohužel myslíme, že svoboda existuje a že zákon je to, co ji omezuje. Nicméně, je to úplně jinak: bez zákona svoboda prostě neexistuje a zákon je to, co nám dává svobodu.”
Jako zákon a vodítko pro naši svobodu je tu lidská povaha. Stát existuje, aby nám pomáhal zdokonalovat naši povahu, a naší svobodě by měl poskytovat značnou volnost i za cenu jisté ztráty ctnosti, aby otěže svobody byly dostatečně volné a my se mohli propracovat k dokonalosti, aniž by nám dokonalost a ctnost byly vnucovány. Lidská povaha je skutečně standardem morálky a etiky a jedincům musí být poskytnuta dostatečná svoboda dát konkrétní podobu povaze, která je od přírody společenská. Aby však svoboda vzkvétala, je zapotřebí rozumu a jistého smyslu pro pravidla.
SARTRE: Zápasíte se svou prvotní volbou konzervatismu, n?est-ce pas? Ve skutečnosti soudíte svobodu přísně, neboť jste napsal, že “duch svobody jako takový [vede] k anarchii a výstřelkům”. Obávám se, že vaše vnitřní dialektika svobody a řádu příliš snadno kapituluje před přílišnou strukturovaností a etatismem. Já se jazyku “ctnosti”, který je zatížen břemenem aristotelismu a jeho filosofických fetišů substancí, přirozenosti, esencí a teologie – zkrátka celé metafyzice inertní reality – skutečně mohu vyhnout.
BURKE: Jak hanebná charakteristika Aristotelovy filosofie, jež vychází z reality čirého aktu jako nejvyšší sféry bytí, z plného uvědomění si vnitřní síly, která se dožaduje etiky sebezdokonalování. To je “dynamická”, nikoli nehybná filosofie.
SARTRE: Dovolte, abych to za sebe i za nás oba uzavřel. Jde o to, že já nepotřebuji – dokonce jsem proti nim – ony filosofické dodatky, které vymezují volbu a odpovědnost za to, co ze sebe na základě svobody udělám. Vybírám si sebe sama; vytvářím sám sebe z ničeho. A přesto nenořím lidskou existenci do etického nihilismu, protože svojí volbou vybírám i pro ostatní. Nabízím etiku autenticity, odkládám stranou všechny výmluvy, které nám tvrdošíjně připisují někteří filosofové – svádění viny na rodiče, počasí, společenskou třídu a nevím co ještě. To vše omezuje naši svobodu pouze v souvislosti s našimi svobodně zvolenými plány. Neuznat to znamená podlehnout – jak byste řekl vy a Aristotelés – nectnosti “nepřízně osudu”. Tato nectnost se rovná neautentičnosti. Pokud tvrdím, že jsem jen to, co jsem, otrokem zvyku, abych nebyl obviňován za své já, pak mi “nepřeje osud”. Srovnávat vlastní bytí, založené na nedostatku bytí, se společenskou rolí nebo funkcí, znamená nedokázat uznat vlastní uplatňování svobody ani to, že moje svoboda přesahuje jakékoli já, kterým se mohu zdát být. Říci prostě, že “jsem méněcenný člověk, protože mám komplex méněcennosti” je jistou formou zlého osudu a znesvěcuje to autentičnost.
BURKE: Ano, musíme dospět k nějakému závěru a já se obávám, že správnou charakteristikou vaší filosofie je bezvýhlednost. Svým dovoláváním se autentičnosti jste ovládl jednu celou generaci, ale bezvýhlednost spočívá v neschopnosti vlastního já, jemuž chybí vlastní já, vůbec si uvědomit samo sebe, protože pak by to podle vašeho vlastního přiznání byla “svobodná věc”.
Vím, že riskuji otevření dalších dveří v našem dialogu ve chvíli, kdy se náš čas chýlí ke konci. Mohli bychom své názory shrnout příště a pokračovat v diskusi o vztahu mezi svobodou, společenstvím a autoritou?
SARTRE: Jsem si jist, že to nazvete “uvážlivostí”, když to takto uzavřeme. V mnoha ohledech stojím na vaší straně, když vedete často zcela zjevně marný boj za utlačované lidi v Americe, Irsku a Indii. Antipatie ve mně budí vaše zaryté elitářství a to, že jste nedokázal bojovat za utlačované během Francouzské revoluce. Ale ještě k otázce svobody.
Myslím, že v tomto okamžiku je shrnutí prostě nezajímavé. Jak jsem řekl, naše svoboda je vědomí toho, co je naší volbou. Nemáme svobodu. Spíše jsme svoboda, protože ještě nejsme. Chybí nám bytí, toužíme po tom, co nám chybí, opuštěni, protože neexistuje Bůh, který by nás přiměl být a stanovil, jak bychom měli jednat. Náš stav nás skličuje, neboť při volbě si nevybíráme jen sami sebe, ale volíme také za všechny ostatní.
Připouštím však, že v této chvíli nedokáži ve své obraně svobody postihnout dostatečně společenskou dimenzi, ačkoli jsem ji nastínil ve svých prvních pracích v diskusi o “situaci”. Až se v příštím rozhovoru obrátíme k otázkám “autority” v souvislosti se “společenstvím” a “solidaritou”, ihned uvidíte, že v pozdějším díle konzistentně rozšiřuji a rozvíjím principy, zpracované v knize Bytí a nicota. Jak jsem popsal v Kritice dialektického rozumu, v širší společenské dimenzi to vypadá, že výsledkem nerovnoměrné akumulace zboží v rukou buržoazie a odcizení, kterým trpí všichni lidé v rukou liberální, buržoazní a kapitalistické společnosti, je bída. A stejně jako v mém dřívějším díle, i tady svoboda vystupuje jako nejvyšší hodnota a cíl, za kterým by měl jít každý člověk.
BURKE: Vaše shrnutí před námi otevírá novou neprozkoumanou oblast, ale odložme ji na druhou část naší diskuse na téma “Svoboda a autorita”. Odmítám přiznat vám existencialismus, jenž má kořeny v hlubokém ateismu, v plné šíři – alespoň však neskrýváte svůj zásadní postoj. Ve skutečnosti bych se smířil s nálepkou “politický existencialista”, pokud bychom přidali bližší určení “realistický” – tedy “realistický politický existencialista”.
Podle mne spočívá síla “existencialismu” v mé politice svobody a řádu v tom, že se zaměřuje na bezprostřední konkrétní situaci a podmínky, které je třeba obezřetně posoudit, na podřízení se povinnostem a skutečné autoritě v širokém kontextu křesťanského přirozeného práva, jež nám zprostředkovávají náboženství – kde křesťanství je primus inter pares, ale není třeba vylučovat ostatní velká historická náboženství -, instituce, společenské skupiny, zprostředkující instituce a všechna ta seskupení, která zápolí s vnucováním imperiální autority jedinci. Nejvyšší Hybatel nás ale staví v určitý čas na určité místo a z toho vyplývá, že “v situaci, v níž se nacházíme, musíme dělat, co je v našich silách. Postavení člověku určuje jeho povinnosti…” Tím chci prostě říci, že pro skutečný rozkvět svobody obecná platnost morálních zásad vyžaduje, abychom v poměrech, do nichž jsme byli zasazeni, jednali uvážlivě; kontury těchto poměrů jsou načrtnuty naší “situací”, kdy se snažíme maximalizovat dobro a minimalizovat zlo nebo usilujeme o menší zlo, když dobro je v nedohlednu. To je realistický politický existencialismus, nikoli falešný utopismus, o který se marně snažíte vy. Můj důraz na rozum to jen podtrhuje. Ve sféře praktických záležitostí se odkazuji na zásadu “politického rozumu”. A poskytuji tím pozoruhodně pevné základy přirozeným pocitům a sklonům, zvláště pokud jsou slučitelné s rozumem podepřeným přirozeným zákonem. Možná, že trvalý rozdíl mezi námi dvěma spočívá ve vašem radikálním subjektivismu a absolutním upřednostňování “vůle” a v mém realistickém, intelektualistickém uvažování, jež je uzpůsobeno postavení člověka.
SARTRE: Vzhledem k vašim posledním slovům je nutné, abychom v diskusi pokračovali. Zatím bonjour, pane Burke.
BURKE: Hezký den, pane Sartre.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?