ŠVÉDSKO A DEBAKL EVROPSKÉ RODINNÉ POLITIKY

4.7.2004
Alan C. Carlson

(Text přednášky Alana C. Carlsona pořádané Občanským institutem ve spolupráci se senátorem M. Mejstříkem ve Valdštejnském paláci 27. dubna 2004)

Převládající hlasy v EU jsou přesvědčeny, že Švédsko vyřešilo populační a rodinný problém moderních společností. Věří, že odlidnění, jež ohrožuje celý rozvinutý, průmyslový svět, narazilo ve Švédsku na agresivní, feministicky inspirovanou rekonstrukci rodiny a na jednomyslný souhlas ve věci rovnosti pohlaví při všech aspektech společenského, kulturního a hospodářského života.Tento názor prosazují vedoucí evropští političtí experti s téměř náboženským zaujetím. Jak říká Jean-Claude Chesnois, “je ve Švédsku posílení role žen pojistkou proti nízké porodnosti”. /1/ Sociolog Peter McDonald má na mysli zvláště Švédsko, když tvrdí, že “v kontextu výrazné rovnosti pohlaví v institucích orientovaných na jednotlivce, směřuje rovnost pohlaví v pro-rodinných institucích ke zvýšení porodnosti”. /2/ J.M. Hoem spojuje švédský úspěch se “změkčením” “dopadů ženské zaměstnanosti na život žen, jež redukuje vnitřní konflikt rolí (ve vztahu k mateřství) na zvládnutelnou úroveň” /3/. Další aktuální práce chtějí dokázat, že opatření pro rovnost pohlaví, konkrétně švédská velkorysá finanční podpora rodičovské dovolené, jež nutí otce zůstávat doma s dětmi, zatímco matky pracují, povzbuzuje rodiny k tomu, aby měly druhé, i třetí dítě. /4/ S odkazem na Švédsko uzavírá Paul Demeny, že “jen málokterá sociální politika se těší bezvýhradné podpoře démografů a sociologů, jako ta, jež se snaží “sladit zaměstnanost žen s péčí o děti”. /5/

Je jasné, že hlubším zdrojem úzkosti těchto analytiků je populační propad evropských národů jako celokontinentální vývoj. V roce 2000 měla Evropa (od Islandu po evropské Rusko) úhrnnou plodnost pouze 1.37, což znamená, že průměrná Evropanka přivedla na svět 1.37 dětí; je to pouhých 65 % prosté reprodukce. V témž roce 2000 zaznamenalo 17 evropských národů absolutní populační pokles, tj. počet úmrtí převýšil počet porodů. Během dvou desetiletí budou všechny evropské národy v téže situaci. Některé oblasti Španělska (Katalánsko a Baskicko), Itálie (Řím, Benátky, Toskánsko) a Německa (Sasko) už mají úhrnnou porodnost pod úrovní 1.0. V České republice to v roce 2003 bylo 1.18. Pod touto úrovní už je – celosvětově – jen Bulharsko – 1.13. V severní Evropě je manželství stále vzácnějším jevem, nahrazováno kohabitací; v jižní Evropě se mladí dospělí vyhýbají jak manželství, tak kohabitaci a odmítají jakékoli svazky spojené s péčí o děti. Tak v souhrnu vypadá evropská rodinná a populační krize 21. století. /6/

Názorně ozřejmuje tuto krizi a její geopolitické dopady srovnání populací – minulých, současných, i budoucích – dvou národů: Ruska a chudého, středovýchodního muslimského národa – Jemenu. V roce 1950 mělo území dnešního Ruska populaci 103 milionů. Po 1. i 2. světové válce nastal velký přebytek žen: přesto populace odpovídala “pyramidě” rostoucího národa. Naproti tomu v Jemenu žil malý národ (4.3 milionu), což představovalo 4 % ruské populace.

Do roku 2000 byl v Rusku zjevný populační pokles a počet dětí klesal. Přesto ještě jeho celková populace – díky podnětům z minulosti – vyšplhala na 146 milionů. Mezitím Jemen, se svou porodností 7.6, narostl za tato léta na 18 milionů, což je čtyřnásobek proti roku 1950.

Chceme-li si promítnout tento vývoj do roku 2050, můžeme použít střední variantu démografické statistiky OSN. OSN předpovídá (přehnaně, po mém soudu) do roku 2050 nárůst populace v Rusku o 50 %. I tak by činil jen 104 milionů a populace by zestárla. Démografové OSN také předvídají (přehnaně, po mém soudu) pokles jemenské porodnosti o 50 % na 3.35. I tak by však jemenská populace narostla na 102 milionů, tj. vyrovnala by se Rusku.

Můžeme také srovnat 25 národů rozšířené EU s 25 muslimskými zeměmi Severní Afriky a Západní Asie. Zase použijeme velmi optimistické odhady evropského vývoje (vzestup porodnosti o 30 % a roční přísun 500.000 přistěhovalců): evropská populace i tak klesne ze 451 milionu v roce 2000 na 401 milion v roce 2050; mezitím se populace Severní Afriky a Západní Asie zdvojnásobí na 1.3 miliardy v roce 2050. Pokud se tato čísla prokážou, budou migrační tlaky na Evropu ze strany těchto – už dnes velkých – národů nekontrolovatelné.

A tak se nám dnes prezentuje Švédsko jako záchrana Evropy: má to být jediné řešení rodinné i populační krize, řešení uplatnitelné v celé Evropě. Švédský institut – převodová páka vládní propagandy v sociálních a kulturních věcech – nedávno uveřejnil práci s názvem “Rovnost pohlaví – klíč k naší budoucnosti?”. Jeho autorkou je Lena Sommestadová, profesorka hospodářských dějin na uppsalské universitě a ředitelka Švédského institutu futurologických studií. Dokument jasně označuje švédský model rodinné politiky za budoucnost Evropy.

Profesorka Sommestadová tvrdí, že evropský pokles porodnosti, stárnutí populace, klesající počet manželství a nárůst mimomanželských porodů má dva zdroje: ženskou emancipaci a “krizi tradiční evropské rodiny s mužským živitelem”. Říká, že národy, jako jsou Německo, Itálie a Španělsko, jež se snažily ochránit model s mužem – živitelem a ženou – tvůrkyní domova, nepochopily, jak jsou tyto role pro budoucnost nedůležité, a platí za to extrémně nízkou porodností. /7/

Naproti tomu Švédsko uznalo plnou emancipaci žen a naprostou rovnost pohlaví jako “společenská fakta” a klíče k udržítelné budoucnosti. Profesorka Sommestadová odkazuje na teorie Alvy Myrdalové ze třicátých let; ta také tvrdila, že v moderních podmínkách model živitele a tvůrkyně domova, z něhož vychází koncept rodinné mzdy, už nemůže přinést dostatečný počet dětí. Myrdalová prohlašovala, že “klesající porodnosti je třeba čelit zvýšenou rovností pohlaví”. Tato myšlenka, podle profesorky Sommestadové, ve Švédsku během čtyřicátých a padesátých let spala, a tehdy se stala běžnou blahobytná rodina s mužským živitelem (jiný autor to nazývá “érou švédské hospodyně”). Ale “od šedesátých let se stále více švédských žen vracelo k výdělečnému zaměstnání a počátkem sedmdesátých let byla ustavena norma rodiny se dvěma živiteli. /8/

Sommestadová dále tvrdí, že dnes “staví švédská politika rovnosti pohlaví na silné tradici pro-natalistické a podpůrné sociální politiky… Žena jako manželka nemá žádné nároky. Stát zdaňuje manžele jako jednotlivce, poskytuje velkorysou instituční péči o malé děti a rozsáhlé programy rodičovské dovolené povzbuzují vdané ženy – matky, aby zůstaly v placeném zaměstnání”.

Profesorka Sommestadová tvrdí, že “stárnutí obyvatelstva, jakkoli je problematické, může být šancí k radikální reformě ve smyslu rovnosti pohlaví”. “Feministky musejí”, říká, “překonat svou tradiční podezíravost k démografickým argumentům a místo toho otevřít nový, pokrokový diskurs o populaci”. Ve třicátých letech Alva Myrdalová navrhla využít krizi porodnosti jako “beranidlo” pro radikálně feministickou společenskou reformu. Totéž činí dr. Sommestadová, i když tentokrát ve větším, evropském měřítku. Tvrdí, že “porodnost je zvláště nízká v zemích, jež podporují tradiční vzorce manželství a živitelství. … Od začátku roku 1980 šla vysoká porodnost v industrializovaném světě ruku v ruce s vysokou úrovní ženské zaměstnanosti. Krátce řečeno: přístup žen na pracovní trh se zdá být předpokladem vyšší porodnosti.”

Dr. Sommestadová také dodává, “že země, jež nestigmatizují kohabitaci nebo mimomanželské porody mají lepší šanci dosáhnout vyšších úrovní porodnosti.” Švédský model navíc ukazuje, že pro zvýšení porodnosti je třeba, aby muži přijali “větší odpovědnost” za péči o dítě. /9/

Řečeno stručně a střízlivějším jazykem, vidí švédský model rodinné politiky silný feminismus jako odpověď na krizi porodnosti. Chtějí-li evropské národy přežít 21. století, říká, musejí eliminovat mateřství na plný úvazek, odstranit ideál rodinné mzdy, přestat pokládat domov za ekonomickou instituci, vítat mimomanželské porody a kohabitaci, nahnat všechny ženy – zvláště aktuální nebo potenciální matky – do zaměstnání, prosadit striktní rovnost pohlaví ve všech oblastech života, převychovat muže na chůvy, podpořit nákladné dětské přídavky, rodičovskou dovolenou a veřejná kolektivní zařízení. Výsledkem bude víc dětí!

Musím dodat, že to nejsou nějaké akademické ideje. Ve svém oficiálním politickém stanovisku k EU shrnuje švédská vláda svůj cíl do jedné věty: “Chceme Unii, která je otevřená, efektivní a rodově rovná”. /Zde i dále překládáme českým slovem “rod” anglické slovo “gender”: “gender” označuje společenský a kulturní aspekt pohlaví, nikoli pohlaví jako vrozený fakt. Pozn.překl./ Podtrhuji: prosazení feministické agendy je primárním cílem Švédska v EU. Vládní prohlášení z dubna 2004 říká:

“Švédsko má zvláštní odpovědnost za urychlení postupu rodové rovnosti v Evropě. Byla už přijata rozhodnutí, díky nimž bude perspektiva rovných příležitostí pronikat všechny aspekty zaměstnanecké politiky EU. Aspekty
rodové rovnosti musejí být zahrnuty do všech oblastí politiky. Máme-li obstát vůči démografické výzvě , jíž čelí Evropa, potřebujeme moderní rodinnnou politiku, jež prosazuje zaměstnanost žen i mužů a umožňuje kombinovat rodinný život s profesionálním.” /10/

Oficiální dokumenty, jež přicházejí z Evropské komise, prosazují stále větší pozornost rodové rovnosti a harmonizaci evropské rodinné politiky kolem švédského modelu; zdůrazňují “individualizaci práv” a “novou rovnováhu rodů v pracovním životě”. /11/

Co si s tím vším máme počít? Na začátku bych zdůraznil, že některé aspekty moderního švédského modelu rodinné politiky jsou přitažlivé, přinejmenším pro sociálního konzervativce. Švédský systém – v krátkodobém měřítku – skutečně lépe připoutává novorozence k matkám i otcům. Velkorysý program “rodičovského pojištění” poskytuje mladým rodičům 390 dní placené dovolené při 90 % mzdy a dalších 90 dní s nižším příjmem. To znamená, že skutečně všechny švédské děti mají celodenní rodičovskou péči po prvních 13 měsíců života (v USA je to jen třetina novorozenců). To také umožňuje švédským matkám novorozence kojit. Většina švédských dětí užívá dobrodiní mateřského mléka přinejmenším šest měsíců, ve srovnání s pouhými 20 % v USA. A i některé donucující aspekty švédského rodičovského programu – jako je požadavek, že má-li pár dostat plné dávky, musí si otec vybrat 45 dní rodičovského volna – mají svou lidskou stránku: ukazuje se, že švédští otcové si nejraději vybírají své rodičovské volno během lovecké sezóny! /12/

Ale další tvrzení obhájců švédského modelu – zvláště tvrzení, že tento přístup démograficky spasí Evropu – jsou problematičtější.

Především – švédský model rodinné politiky ve skutečnosti nevyřešil nízkou porodnost v zemi. Ukazuje se, tvrzení o zvýšené porodnosti se opírá hlavně o speciální vývoj v letech 1988-1993, který se ukázal jako krátkodobý. Během poslední dekády období rozdělených rolí – otec živitel, matka doma – v letech 1960-1969 měl národ porodnost dostatečně převyšující prostou reprodukci – 2.10. Navzdory ujišťování Alvy Myrdalové a Leny Sommestadové byla tato “rodinná politika” populačně úspěšná. Pak ale Švédsko uplatnilo nový model postavený na dekonstrukci manželství, mimomanželských porodech, zaměstnaných matkách, rodičovských dovolených a kolektivních zařízeních, a plodnost poklesla do roku 1983 o 30 %, na 1.61. Pak ale koncem osmdesátých let začala porodnost opět stoupat a v roce 1991 dosáhla 2.11, těsně nad prostou reprodukcí. Pokrokoví sociální analytici byli nadšeni. Švédsko našlo odpověď! Ale to netrvalo dlouho. Do roku 1993 plodnost opět klesla a do roku 2003 se Švédsko se svými 1.54 přiblížilo průměru EU. Právě v roce 2000 se Švédsko připojilo k té skupině národů, kde počet úmrtí převyšuje počet porodů: má více rakví než kolébek. /13/ .

Ukazuje se, že švédský “úspěch” ze začátku devadesátých let byla statistická náhoda. Politická změna, která přinesla “rodičovské pojištění”, se stala “prémií za rychlost”: měla jednorázový efekt, protože zkrátila dobu mezi prvním a druhým porodem: ale tato změna nijak významně nezvýšila celkový počet dětí v rodině. /14/ Viděno empiricky, švédský model prostě nefunguje.

Kromě toho krátký popis zavádění švédské nové rodinné politiky, jak ho podává profesorka Sommestadová, přehlíží radikální, donucovací charakter této politiky. Čestné feministické historičky připouštějí, že mladé švédské manželky a matky v polovině šedesátých let nijak netlačily na změnu. Zdá se, že byly většinou docela spokojené. Tlaky přicházely z jiných míst. Vládní plánovači na ministerstvu práce předpovídali do budoucna nedostatek pracovní síly. Místo co by otevřeli dveře větší imigraci, rozhodli se vtáhnout do zaměstnání mladé švédské maminky. /15/

V téže době se dostalo k moci radikální křídlo vládnoucí švédské sociální demokracie a nastolilo to, co feministická historička Yvonne Hirdmanová nazývá “švédská rudá léta” – 1967-1976. Jejich těžištěm byl masivní “rodový obrat”, který který radikálně změnil povahu manželství a rodiny. V roce 1968 sociální demokrati společně s odbory vypracovali zprávu, v níž se píše, že “jsou vážné důvody”, aby se v sociální politice “normou stala rodina se dvěma živiteli”. O rok později předsedala naše stará známá Alva Myrdalová panelu “O rovnosti”, který uzavřel, “že v budoucí společnosti …. musí platit jako východisko, že každý dospělý je odpovědný za svou vlastní podporu. Manželské výhody, zděděné z minulosti, je třeba eliminovat.” Zpráva také požadovala ukončení daňové politiky, která zvýhodňuje manželství. /16/ V roce 1969 vyhlásilo ministerstvo spravedlnosti švédský manželský zákon za “jasně anachronický”, protože je založený na zdiskreditovaném křesťanském pojmu “dvou, kteří se stávají jedním tělem”. Místo toho se má zákon soustředit na nový imperativ “seberealizace”. V roce 1971 odstranil švédský parlament systém daně z příjmu, který favorizoval manželství a tak se Švédsko stalo zemí s “nejindividualizovanějším daňovým systémem” na světě. Podle analytika Svena Steinmo samotná tato změna “víceméně vykořenila” tradiční švédský domov. /17/ Reforma rodinného zákona z roku 1973 zavedla rozvod “bez výroku o vině”; tato reforma považuje za “jedině přirozené, že když je jeden z manželů nespokojen, může požadovat rozvod”. Všechny sociální výhody spojené s manželstvím byly odstraněny. /18/ Když byli sociální demokrati ve volbách roku 1976 poraženi, jejich nadiktovaná revoluce v rodinném životě byla prakticky kompletní: Švédsko bylo přestrukturováno do post-rodinného řádu.Navíc se Švédsko – a Evropa jako celek – dnes nachází v nové situaci, kdy staré kalkulace už neplatí. V roce 2000, jak uvádí démografická zpráva časopisu Science, nastal rozhodující obrat v evropské populační situaci. Až do té doby, i když byla plodnost nenormálně nízká, měla celková věková situace kontinentu ještě svůj “pozitivní moment”; to znamená, že dlouhodobé stability mohlo ještě být dosaženo, kdyby v průměrné rodině stoupl počet dětí lehce nad dvě. V roce 2000 ale vyvolala desetiletí nízké plodnosti nový efekt. Evropská populace vstoupila do “negativního momentu”, což znamená, že průměrná porodnost 2.1 už nestačí, aby dosáhla i jen pouhé stability. Dnes by k tomu byla zapotřebí průměrná porodnost 4.0. /19/

Dále se stále jasněji ukazuje, že nucená “rodová rovnost” nemůže nikdy vyřešit pokles porodnosti, ať už feministické analytičky převařují čísla jakkoli. Tým analytiků nedávno prohlásil, že klíčové prvky švédského modelu – přestrukturování výchovy žen k rovnosti s muži, nástup žen do tradičně mužských povolání, dekonstrukce manželství – představují tutéž politiku, z níž se zrodil dramatický pokles plodnosti žen v rozvinutém světě. /20/ Ekonomové prokázali, že “bezplatná” kolektivní zařízení pro zaměstnané ženy jsou pro plodnost kontraproduktivní, protože je třeba zaměstnat více žen, které tuto péči poskytují, což zvýší “sociální náklady” na děti a tak se sníží celková plodnost. /21/ Ať Alva Myrdalová a profesorka Sommestadová tvrdí cokoli, není možné použít příčinu poklesu plodnosti jako jeho léčbu, i když se do tohoto kroku nalije sebevíce peněz. /22/ Nikdo menší než Joseph Chamie, ředitel Populačního úseku Oddělení OSN pro ekonomické a sociální otázky, uzavřel v roce 2004:

“Zatímco řada vlád, mezivládních organizací, nevládních organizací, i jednotlivců silně podporuje rodovou rovnost v práci i doma jako základní princip a žádoucí cíl, není vůbec zřejmé, jak rovný podíl mužů a žen v zaměstnání, rodičovské péči a domácích pracích zvýší nízkou úroveň plodnosti. Naopak: rovný podíl mužů a žen v zaměstnání, rodičovské péči a domácích pracích vede přesně opačným směrem, tj. snižuje plodnost pod úroveň prosté reprodukce.”

Švédský model se spojuje s dalšími dobře zdokumentovanými příčinami poklesu plodnosti. Australan John C. Caldwell, jeden z nejpřednějších světových démografů, nedávno zkoumal řadu vzájemně rozporných teorií za – jeho slovy – “krizí plodnosti moderních společností”. Zabýval se nebezpečím liberální ekonomie, která vzbuzuje v ženách pochybnosti, zda se mají věnovat svým dětem. Rozebírá zvláštní okolnosti za poklesem plodnosti v jižní, východní i střední Evropě a v Asii. Zvažuje dopady různých sociálních politika na plodnost a hledá společné body. Uzavírá, že “společenský řád, který se nereprodukuje, bude nahrazen jiným” a že švédský model nečelí odlidnění o nic lépe než kterýkoli model sociálního státu. Nakonec připouští, že může jen opakovat závěr Kingsleyho Davise z roku 1937, kdy západní svět čelil podobné situaci: “Rodiny se nemohou moderní společnosti přizpůsobovat do nekonečna a to vysvětluje klesající porodnost.” /23/

Toto vysvětlení zpochybňuje švédský model hned dvakrát. Především proto, že vnucuje společnosti úplně nový systém rodiny, který při kontaktu s lidskou přirozeností, zakotvenou v přirozené rodině, musí nutně selhat. A dále proto, že švédský model představuje nucený pochod všech občanů do moderní městské, industrializované společnosti, což samo je problém, který je třeba překonat.

Další, širší pohled na evropskou populační krizi poskytuje Paul Demeny, který vysvětluje, jak dvoupříjmová, dvoukariérová rodinná norma eliminuje všechny podněty k větší rodině:

“Navzdory pružné pracovní době, velkoryse placené dovolené, otcovské dovolené pro péči o kojence nebo nemocné dítě a dalším podobným výhodám – - směřují rodiny dvou zaměstnaných rodičů buď k bezdětnosti, nebo k jednomu, nanejvýš dvěma dětem.”

Demeny dodává, že jak klesá plodnost, narůstá podíl starých lidí v elektorátu, takže je stále méně pravděpodobné, že sociální podpory budou přesměrovány k mladým rodinám. Demeny uzavírá:

“Za nanejvýš pravděpodobný můžeme považovat debakl současné převládající ideologie, jež ovládá evropskou sociální politiku. Tato politika nedokáže zvýšit plodnost na úroveň prosté reprodukce a tak nemůže zabránit dlouhodobému poklesu počtu obyvatel v Evropě.” /24/

Také belgický démograf Ron Lesthaeghe podtrhuje, že “sekularizace”, definovaná jako “odklon od organizovaného náboženství”, je “stále nejmocnějším faktorem počátku populačního poklesu” a faktorem “s nejdelším časovým efektem a nejvyšší setrvačností”. /25/ Lesthaeghe chápe klesající plodnost Evropy na konci 20. století prostě jako následek “dlouhodobého posunu západního systému idejí” od hodnot utvrzovaných křesťanským učením (“odpovědnost, oběť, altuismus, posvátnost dlouhodobých závazků”) k militantnímu “sekulárnímu individualismu” zaměřenému na přání vlastního Já. /26/ A Švédsko je dodnes vůdcem Evropy směrem k sekularismu a feministicky inspirovanému individualismu.

Summa summarum, Švédsko 21. století ztělesňuje, ba pěstuje právě ty sociální, ekonomické a kulturní kvality, které zapříčiňují pokles plodnosti. A víme také, že “kouzlo” švédského modelu ve skutečnosti nefunguje. Je to slepá ulička.

Přesto je ale pravda, že druhý, starší model evropské rodinné politiky – založený na modelu živitel/tvůrkyně domova – z padesátých let okolo roku 1970 také selhal. Najdeme ho do určité míry ještě v Německu, tam, kde podporuje celodenní mateřskou péči o děti mateřským příspěvkem, dětskými přídavky a penzijním zvýhodněním matek. I tak stojí dnešní Německo ze svými 1.38 pod – už tak nízkým – Švédskem. Z nějakých důvodů tento přístup, který v prvních desetiletích po 2. světové válce fungoval, už nefunguje. Obávám se, že příčinou je “sekularizace”, tedy rozchod s vírou. V každém případě tento model slibuje pro budoucnost velmi málo.

Může Evropa hledat odpovědi jinde? Existuje vůbec nějaký moderní národ, který se vyrovnal s problémem odlidnění? Ano, vlastně existuje. Možná, že někoho překvapí, že jsou to Spojené státy americké. Už John Caldwell upozorňuje, že místo rozebírání evropských problémů “bychom spíše měli hledat vysvětlení vysoké plodnosti USA”. /27/ Zatímco v letech 1964-1976 stály USA v čele populačního poklesu západního světa, v osmdesátých letech začala jejich porodnost opět stoupat. Do roku 2000 dosáhly plodnosti 2.06, tedy nejvyšší v rozvinutém světě a o 20 % vyšší než v roce 1976. Za rok 2004 činil americký průměr 2.08, což je více než v Albánii. Americký statistický úřad předpokládá, že do roku 2010 stoupne tento průměr na 2.12.

Jedno obvyklé vysvětlení zní, že příčinou je větší etnická diverzita USA, zvláště příliš vysoké plodnosti způsobený hispánskými přistěhovalci z Latinské Ameriky. To ale není celá odpověď. Skutečností je, že v letech 1976-2000 zaznamenaly nejvyšší nárůst plodnosti Američanky evropského původu; u nich plodnost stoupla o 24 %, na 2.05. Dalším vysvětlením bývá narůstající počet mimomanželských porodů: zase je to jen částečné vysvětlení, zvláště pro dobu do roku 1995, ale není to celá příčina. Ve skutečnosti stoupla i manželská plodnost, a to o 11 % od roku 1995. Týdeník Economist to shrnuje:

“Démografické síly, které stále více oddalují Ameriku od Evropy…Americká plodnost stoupá, evropská klesá. Přitom je v Americe vyšší imigrace než v Evropě…. Americká populace začne brzy mládnout. Evropa stárne.”

Economist předpovídá Spojeným státům na roku 2050 populaci 500 milionů, což je osmdesátiprocentní nárůst oproti číslům z roku 2000. /28/ Evropské národy by tedy měly hledat odpověď v Americe, ne ve Švédsku.

Pokud tak učiní, jaká vysvětlení najdou pro americkou výjimku? Jednoduše řečeno: v Americe našly nové cesty “populační kapsy”, které – často navzdory špatné politice státu – čelí moderním silám, fragmentarizujícím rodinu a snižujícím populaci v rozvinutém světě.

Především tu je – za posledních třicet let – významný de-industrializční experiment amerického rodinného života: vzdělání. Od roku 1840 převzaly státy Unie veškeré vzdělávání dětí a využily průmyslové organizace, aby nahradily rodiče jako hlavní vychovatele mládeže. Démograf Norman Ryder ukázal, že toto moderní přerušení vazby mezi rodiči a dětmi mělo kritický význam pro vznik “modernosti” a pro úpadek rodiny. Mezi tradiční rodinou a moderním státem nastal boj o mysl mladých lidí. Škola od té doby sloužila jako “prostředek pro předávání ´státní morálky´ a moderní politické mytologie, která měla nahradit rodinné myšlení. /29/ A je průkazné, že rozšíření státního vzdělávání šlo ruku v ruce s prudkým poklesem velikosti amerických rodin. /30/

Ale někdy v polovině semdesátých let, se rychle rostoucí počet amerických rodičů – z různých důvodů – obrátilo k homeschoolingu. Nejprve museli čelit nepřátelství státních úřadů: stovky jich byly uvězněny jen proto, že se snažili znovu podejmout předmoderního úkolu rodiny. Ale hnutí rostlo a do začátku devadesátých let bylo toto přirozené právo uznáno ve všech padesáti státech. Do roku 2004 už se doma vzdělávaly dva miliony amerických dětí. Pro rodinný život to mělo velký význam. Prakticky všichni doma vzdělávaní studenti pocházejí z manželských domovů. 77 % doma vzdělávajících matek není v placeném zaměstnání – ve srovnání s 30 % celonárodně. Důležité je, že plodnost těchto rodin je podstatně vyšší. 62 % má tři a více dětí (celonárodně jen 20 %). Něco přes třetinu (33.5 %) má čtyři a více dětí, ve srovnání s 6 % všech amerických rodin s dětmi. /31/ Tím, že odmítá “moderní” státní vzdělávání, a přijímá “předmoderní” přístupy, je americká rodina silnější a větší.

Kromě toho Amerika už před dvaceti lety objevila alternativu k rodinným přídavkům a placené rodičovské dovolené, jež má pozitivní dopad na plodnost. V roce 1986 Kongres téměř zdvojnásobil hodnotu úlev na dani z příjmu na 2.000 USD na dítě a tuto částku indexuje podle inflace. Opakované studie ukázaly, že evropské rodinné přídavky – kdy stát platí matkám měsíční stipendium na každé dítě – nemají na plodnost žádný pozitivní vliv. Existují ale jasná čísla o “robustním” pozitivním vztahu mezi reálnými daňovými úlevami na děti a rodiny. Ekonom Leslie Whittington vyčíslil překvapivě elastickou pravděpodobnost porodu vzhledem k daňové úlevě na 0.839 až 1.31. To znamená, že 1 % nárůstu reálné hodnoty daňových úlev přinese 1 % nárůstu pravděpodobné porodnosti v rodinách. /32/

Proč takový rozdíl? Ukazuje se, že necháme-li rodinám více z toho, co si vydělají, když vychovávají děti – to jest, uděláme-li z dětí malé daňové azyly, má to pozitivní dopad na rodiče, dopad, který posiluje jejich rozhodnutí pro život, což peníze od státu nedokážou. V každém případě výrazný vzestup obecné americké plodnosti koinciduje s výrazným nárůstem daňových úlev od roku 1986. V nedávné době pak vzestup manželské plodnosti od roku 1996 koreluje se zavedením nového daňového kreditu na děti, který byl zaveden v témž roce. Zdá se, že prorodinné daňové úlevy fungují!

Třetím faktorem je, že Američané – téměř jediní mezi moderními národy – jsou vázáni k aktivní náboženské víře; a aktivní víra se promítá do větších rodin. Nejdramatičtější je to u některých komunit, stojících na okraji amerického života – staří Amishové ve venkových obcích ve 20 státech, ochranovští v Montaně a severní Dakotě, i židovští chasídi v New Yorku, Clevelandu a dalších městech – stále hlásí průměrné rodiny s více než šesti dětmi. Blíže průměru je plodnost ve státě Utah, která je téměř dvojnásobná oproti národnímu průměru: porodnost u mormonů činí 4.0. Také fundamentalističtí protestanti a katoličtí tradicionalisté, kteří chodí do kostela nejméně jednou týdně, mají vyšší celkovou plodnost. /33/

A nakonec: Američané nejsou tolik v zajetí smrtících dogmat o “rodové rovnosti” jako “pošvédštění” Evropané. Nová kniha Stephena Rhodese, kterou vydala virginská universita, “Brát vážně rozdíly”, připomíná, že muži a ženy jsou zásadně odlišní. Popírání těchto rozdílů vede k nelidským aktům, zvláště proti dětem. /34/ Poté, co se feministické ideoložky po desetiletí snažily přebudovat lidskou přirozenost, zůstávají Američané nezlomní, stále otevření přirozené síle komplementarity pohlaví. Navzdory masivním finančním podnětům k umístění malých dětí v kolektivních zařízeních, jež jsou financovány z federálních zdrojů, plná třetina mladých amerických matek stále zůstává s předškolními dětmi doma. A jejich počet znovu narůstá. Biologické imperativy, lidská přirozenost, to vše v naší zemi ještě platí.

Švédský model, založený na dětských přídavcích, víceméně povinné zaměstnanosti matek, rodičovském pojištění, kolektivních zařízeních a rodové rovnosti ve všech aspektech lidského života, nefunguje. Současná fixace evropských akademiků a politiků na tuto odpověď na odlidnění je dílem podvod, dílem přání. Chtějí-li evropští političtí vůdci skutečně obnovit své národy, musejí hledat jinde: možná že podle “amerického modelu”, který posiluje rodiny domácím vzděláváním, daňovými úlevami pro manželství a rodinu, náboženskou vírou a respektem k přirozené komplementaritě muže a ženy, manželky a manžela. Je to otázka života a smrti národů.

POZNÁMKY:


1) Jean-Claude Chesnois, “Fertility, Family, and Social Policy in Contemporary Europe,” Population and Development Review 22 (Dec. 1996): 733.

2) Peter McDonald, “Gender Equity in Theories of Fertility Transition,” Population and Development Review 26 (September 2000): 438.

3) J.M. Hoem, “Social Policy and Recent Fertility Change in Sweden,” Population and Development Review 16 (1990): 735-48.

4) Livia Sz. Olah, Gendering Family Dynamics: The Case of Sweden and Hungary (Stockholm: Stockholm University Demographic Unit—Dissertation Series, 2001); a Ann-Sofie Duvakler and Gunnar Andersson, “Gender Equality and Fertility in Sweden: An Investigation of the Impact of the Father’s Use of Parental Leave on Continued Childbearing,” (2003); citace v: Gerda Neyer, “Family Policies and Low Fertility in Western Europe,” Max-Planck Institute for Demographic Research Working Paper #2003-021 (July 2003).


5) Paul Demeny, “Population Policy Dilemmas in Europe at the Dawn of the Twenty-First Century,” Population and Development Review 29 (March 2003): 22.

6) See: Paul Demeny, “Population Policy Dilemmas in Europe at the Dawn of the Twenty-first Century,” Population and Development Review 29 (March 2003): 1-3.

7) Lena Sommestad, “Gender Equality—A Key to Our Future?” Published by The Swedish Institute, 1 September 2001. Nalezeno na http:www.sweden.se/templates/cs/Print_Article_2328.aspx 11/8/2004

8) Sommestad, “Gender Equality,” p. 2.


9) Ibid., pp. 2-3.

10) Government Offices of Sweden, “EU Policy” (29 April 2004), at: http://www.sweden.gov.se (11/8/2004).

11) European Commission, “Modernizing and Improving Social Protection in the European Union: Communication from the Commission” (1997); a Herbert Krieger, “Family Life in Europe—Results of Recent Surveys on Quality of Life in Europe,” Family Paper #8, The European Commission.

12) Viz: Kristina Hultman, “Mothers, fathers and gender equality in Sweden” published by The Swedish Institute (6 Mar 2004); na http://www.sweden.se/templates/cs/Print_Article_8043.aspx.

13) Demeny, “Population Policy Dilemmas in Europe at the Dawn of the Twenty-First Century,” p. 2.

14) Viz: Britta Hoem and Jan M. Hoem, “Sweden’s family policies and roller-coaster fertility,” Journal of Population Problems (Tokyo) 52 (1996): 1-22.

15) Dorothy McBride Stetson and Amy Maxur, eds., Comparative State Feminism (Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1995): 241.

16) Alva Myrdal, et al, Towards Equality: The Alva Myrdal Report to the Swedish Social Democratic Party (Stockholm: Prisma, 1972 [1969]: 17, 38, 64, 82-84.

17) Sven Steinmo, “Social Democracy vs. Socialism: Goal Adaptation in Social Democratic Sweden,” Politics & Society 16 (Dec. 1988): 430.

18) Michael Bogdan and Eva Ryrstedt, “Marriage in Swedish Family Law and Swedish Conflicts of Law,” Family Law Quarterly 29 (Fall 1995): 678-79.

19) Wolfang Lutz, Brian C. O’Neill, Sergei Sherbov, “Europe’s Population at a Turning Point,” Science 299 (28 March 2003): 1991-92.

21) John Ermisch, “The Economic Environment or Family Formation,” v: Coleman, Europe´s Population, s.152

22) Christos Bagavos and Claude Martin, Low Fertility, Families and Public Policies: Synthesis Report. Annual Seminar, Seville, Spain, 15-16 September 20000 (Vienna: Austrian Institute for Family Studies, 2001): 15.

23) John C. Caldwell and Thomas Schindlmeyer, “Explanations of the Fertility Crisis in Modern Societies: A Search for Commonalities,” Population Studies 57 (2003): 241-63.

24) Demeny, “Population Policy Dilemmas in Europe,” pp. 22-25.

25) Ron J. Lesthawghe, The Decline of Belgian Fertility, 1800-1970 (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1977): 230.

26) Ron J. Lesthaeghe, “A Century of Demographic and Cultural Change in Western Europe,” Population and Development Review 9 (1983): 429.

27) Caldwell and Schindlmagr, “Explanations of the Fertility Crisis in Modern Societies,” p. 256.

28) “Half a Billion Americans?” The Economist (August 22, 2002).

29) Norman Ryder, “Fertility and Family Structure,” Population Bulletin of the United Nations 15 (1983): 29-30.

30) Avery M. Guest and Stewart E. Tolnags, “Children’s Roles and Fertility: Late Nineteenth Century United States,” Social Science History 7 (1983): 355-80.

31) Lawrence M. Rudner, “Scholastic Achievement and Demographic Characteristics of Home School Students in 1998,” Education Policy Analysis Archives 7 (23 March 1999): 7-8, 12.

32) Leslie Whittington, “Taxes and the Family: The Impact of the Tax Exemption for Dependents on Marital Fertility.” Demography 29 (May 1992): 220-21; and L.A. Whittington, J. Alan, and H.E. Peters, “Fertility and the Personal Exemption: Implicit Pronatalist Policy in the United States,” The American Economic Review 80 (June 1990): 545-56.

33) See: F. Althous, “Differences in Fertility of Catholics and Protestants Are Related to Timing and Prevalence of Marriage,” Family Planning Perspectives 24 (Sept/Oct. 1992).

34) Steven E. Rhoads, Taking Sex Differences Seriously (San Francisco: Encounter Books, 2004).

Příspěvků : 4 - ŠVÉDSKO A DEBAKL EVROPSKÉ RODINNÉ POLITIKY

  1. Bohumil Šourek : 3.8.2012 v 14.49

    Co takhle přečíst si článek ještě jednou, jane?

  2. None : 18.8.2006 v 14.54

    The site too good for all our family members and it is very useful site to all kinds of people.
    http://prozac-on.k7.pl/

  3. jan : 26.10.2005 v 13.33

    … Evropa umírá, protože ženy ztratily touhu po tom zplodit potomka. V podstatě proč se divit. Stát dává svým občanům, tak málo, že pořízení dítěte se nyní odvíjí jen od financí….

    Takže je v tom hlavně lenost a sobectví. Jak mužů tak i žen žen.
    Jinak je jasné, že stále více vzdělaných žen preferuje kariérou před vlastními potomky. A když se potom ozve příroda tak se to nedaří. .Ale na stát bych to nesváděl(i když s jeho rolí pomoci mladým a pracovitým rodinám je to bídné)$ , protože je mnoho bohatých párů, které nemají děti a naopak chudší mají 2-3 i. A stát podporuje jen cikány kteří si z počtu dětí udělali živnost.

  4. František Kopečný : 21.8.2005 v 18.42

    Moc se mi to líbí, ale proč se v našich médiích stále propaguje kohabitace a prostor dostává dr. Uzel se svými tmářskými a společensky škodlivými názory. Jeho podíl na růstu “generace barbarů” je nesporný. Jak se dostat do médií a hlavně jak se dostat s vědou do učebnic dnes plných pochybných pohledů na rodinu a vztahy dvou lidí. pokud máte email na dr. Uzla, prosím o jeho zaslání. Děkuje a zdraví FK

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?