Svědek

11.12.2012

Klasika antikomunistické literatury; pravděpodobně jedna z 5 nejlepších kritik komunismu v dějinách. Jedna z knih, jež stály u zrodu americké poválečné pravice; oblíbené dílo Ronalda Reagana. Představuje komunistickou mentalitu, je částečně špionážním thrillerem a částečně lamentací nad úpadkem Západu.

Autor: Whittaker Chambers,

cena: 420,- Kč

 

29-chambers2

Publikovaný text je předmluvou ke knize Whittakera Chamberse “Svědek”.

Z angličtiny přeložila Michaela Freiová.

 

Text, který přinášíme, zachycuje životní zápas muže, který se v době hospodářské krize stal komunistou, vstoupil do Komunistické (“Dělnické”) strany USA a později začal pracovat pro sovětské tajné služby. Po uzavření paktu Stalina s Hitlerem se rozhodl komunistické prostředí opustit a upozornit americkou vládu na rozsah komunistické infiltrace administrativy USA.

I když se o osobách podezřelých ze spolupráce se SSSR vědělo už delší dobu, začalo skutečné vyšetřování až po válce. Chambers svědčil proti komunistům, s nimiž před válkou spolupracoval, především proti svému dlouholetému příteli Algeru Hissovi, vysokému úředníku amerického ministerstva zahraničí. Hissův-Chambersův proces rozdělil národ a i když byla Hissovi jeho lež prokázána, představitelé americké levice dodnes zpochybňují jeho vinu.

“Tento příběh je i příběhem o houževnatosti lži a křehkosti pravdy. O tom, že chapadla lži obsáhnou epochy i kontinenty a dosáhnou takřka všude. Bude to trvat velice, velice dlouho, než se vymaníme ze sevření této hydry,” píše v úvodu k českému vydání Chambersova “Svědka” historička Mária Schmidt.

DOPIS MÝM DĚTEM, KTERÝ JE PŘEDMLUVOU K TÉTO KNIZE

Drahé děti,

sedím v kuchyni domku v Medfieldu, naší druhé farmě, kterou od našeho domova, a tedy od Vás, odděluje pás kopců a čtvrt míle cesty přes pole. Píšu knihu, kterou chci mluvit k Vám, ale také k ostatnímu světu. Vám i ostatnímu světu jsem povinen vydat počet ze svých činů.

Je to hrozná kniha. Je hrozná tím, co říká o lidech, a možná ještě hroznější tím, co říká o světě, v němž žijete. Pojednává o tom, čemu svět říká “Hissův-Chambersův případ”, nebo krátce “Hissův případ”. Pojednává o špionáži. Jsou tu všechny náležitosti špionážního příběhu – cizí agenti, domácí zrádci, ukradené dokumenty, mikrofilm, utajené schůzky, skryté útěky, falešná jména, informátor, vyšetřování, procesy, soud.

Ale kdyby Hissův případ nebyl než toto, nemělo by význam, abych o něm psal a abyste Vy o něm četli. Byl by to pouze další tlustý svazek mezi smutnými policejními spisy, další drama zločinu, kde lidé věnují více pozornosti rekvizitám než samotnému ději. Nebyl by tím, co jediné mu dává význam, co v něm instinktivně vycítilo mnoho lidí, aniž by věděli proč. Nebyl by tím, čím jsem ho nazval hned na samém začátku: historickou tragédií.

Nebyla to totiž jenom lidská tragédie. V Hissově procesu šlo o mnohem víc než o Algera Hisse nebo Whittakera Chamberse: stála tu před soudem dvojí víra. Lidské společnosti, tak jako jednotliví lidé, žijí vírou, a umírají, když zemře jejich víra. V této kauze šlo o to, zda nemocná společnost, kterou nazýváme západní civilizací, dokáže v krajním případě odvrhnout člověka, jehož víra v ni je tak velká, že se dobrovolně vzdá všeho, co lidé považují za dobro, i samotného života, jen aby ji hájil. Šlo o to, zda víra tohoto člověka přemůže jiného člověka, jehož víra – stejně silná – je nevyléčitelnou chorobou této společnosti, takže samo milosrdenství žádá, aby taková víra byla vyhlazena a nahrazena jinou. Šlo o to, zda v tak zoufale rozdělené společnosti ještě zbyla vůle poznat včas, oč jde, a čelit onomu nesmírnému nasazení veřejné moci, jež chce překroutit a zkreslit fakta.

V zásadě byl ten “velký případ” kritickým konfliktem dvojí víry: právě proto to byl skutečně velký případ. V měřítku natolik osobním, že to mohli pocítit všichni, ale dosti velkém, aby se to mohlo stát symbolem, se do sebe zaklesla dvojí víra naší doby – komunismus a svoboda – zosobněná dvěma uvědomělými a rozhodnými muži. Vlastně by se v našem světě, který si téměř neuvědomuje, oč v konfliktu jde, jen těžko dali najít dva jiní muži, jimž by to bylo tak jasné. Oba byli vyškoleni v témž pohledu na dějiny (marxistickém). Oba byli vycvičeni toutéž politickou stranou v téže nezištné, polovojenské disciplíně. Ani jeden z nich nemohl ustoupit, aniž by zradil – ne snad sám sebe, ale svou víru. A rozdílné charakteristiky této dvojí víry se během sporu projevily rozdílným chováním obou mužů k sobě navzájem. Téměř od začátku jim oběma totiž – s jakousi temnou jistotou – bylo jasné, že “případ” skončí pouze zničením jednoho z nich, nebo obou, tak jako dějiny naší doby (o tom se oba učili) mohou skončit jedině zničením jedné ze dvou soupeřících sil.

Tragédie však nespočívá v tom, že se vzájemně ničí: špatně pochopena je sama její podstata. Část světa si myslí, že tragédie Hissova případu spočívá v odhalení zrady. Druhá část si myslí, že tragédie spočívá v ukončení skvělé kariéry schopného, inteligentního muže, Algera Hisse. Jiní považují za tragické, že se Whittaker Chambers ze své vlastní vůle vzdal zaměstnání za 30 000 dolarů ročně a zajištěné budoucnosti, jen aby po zbytek svých dnů sbíral roztříštěné zlomky svého života. Jsou to otřesná fakta, zločinná fakta, děsivá fakta – ale není to tragédie.

Zločin, násilí, hanebnost, to ještě není tragédie. Tragédie začíná v okamžiku, kdy se lidská duše probudí a snaží se, za cenu utrpení a bolesti, osvobodit se od zločinu, násilí a hanebnosti i za cenu života. Tento boj je pravou tragédií – ne porážka nebo smrt. Právě proto jsou nositeli antické tragédie ne snad zoufalí lidé, ale lidé plní naděje a nadšení. Právě proto je tato hrozná kniha také knihou naděje. Pojednává totiž o boji lidské duše – více než jedné lidské duše. A právě v tomto smyslu je Hissův případ tragédií. To je jeho význam – skrytý daleko za novinovými titulky, za odhaleními, za hanbou a utrpením jeho protagonistů. Ale bude to tragédie marná, pokud ji lidé správně nepochopí a nevezmou si z ní naději a odvahu k novému začátku tragického boje se zlem, dokud si neuvědomí, že svět, celý svět, je smrtelně nemocný a že “případ” – mimo jiné – vrhl nelítostné světlo na náhle odkryté a mokvající tělo naší doby.

Děti moje, stín Hissova případu s Vámi půjde po celý Váš život. V každém pohledu, který na Vás spočine, zahlédnete – jako oblak plující v zimě nad lesem – letmou vzpomínku na Vašeho otce: v přátelských očích skrytou, v nepřátelských číhavou. Leckdy se budete ptát, co je těžší unést: přátelské odpuštění nebo otevřenou nenávist. A tak se časem, až Vám k tomu dodají sílu životní zkušenosti, sami sebe zeptáte: Kdo byl můj otec?

Já sám na tu otázku odpovídám: Byl jsem svědek. Tím nemyslím svědka vlády nebo svědka proti Algeru Hissovi, to ne. Nemyslím tím ani toho malého, podsaditého, osamělého člověka, který se plahočil po neosobních halách veřejných budov, aby svědčil před kongresovými výbory, velkými porotami, komisemi pro loajalitu, před soudy. Člověk totiž primárně není svědkem proti něčemu: to je jen okrajová okolnost toho, že svědčí pro něco. U svědka, jehož mám na mysli, jsou život a víra natolik pevně propojeny, že přijde-li výzva vystoupit a svědčit pro svou víru, udělá to bez ohledu na jakákoli rizika, přijme jakékoli důsledky.

Jednou se v místnosti velké poroty jižního distriktu státu New York jeden z porotců lehce předklonil a zeptal se mne: “Pane Chambersi, co to znamená, být komunistou?” Chvíli jsem váhal: hledal jsem nejjednodušší, nejpřímější způsob, jak odhalit jádro té komplexní zkušenosti mužům a ženám, kteří samu tuto zkušenost nechápou. Pak jsem řekl:

“Když jsem byl komunistou, měl jsem tři hrdiny. Jeden byl Rus, druhý Polák, třetí německý Žid.

Ten Polák byl Felix Dzeržinskij. Byl to asketický, vysoce citlivý, inteligentní člověk. Komunista. Po Ruské revoluci se stal vůdcem Čeky a organizátorem Rudého teroru. Jako mladík byl politickým vězněm pawiakovského vězení ve Varšavě. Tehdy trval na tom, že bude po ostatních vězních čistit latríny. Byl totiž přesvědčen, že ten nejvyspělejší člen jakéhokoli společenství na sebe musí vzít ty nejnižší úkoly, aby dal příklad těm méně vyspělým. Tak tohle znamenalo být komunistou.

Ten německý Žid byl Eugen Leviné. Komunista. Za Bavorské republiky rad v roce 1919 organizoval dělnické a vojenské sověty. Když Republika rad padla, Leviného zajali a odsoudili na základě stanného práva. Soudce mu řekl: “Hrozí vám trest smrti.” Leviné odpověděl: “Nám komunistům stále hrozí trest smrti.” I tohle znamenalo být komunistou.

Rus, o kterém mluvím, nebyl komunista. Byl to revolucionář z předkomunistických časů a jmenoval se Kaljajev. (Měl jsem říci Sazonov.) Byl uvězněn za spoluúčast na zavraždění carského ministerského předsedy von Pleveho. Poslali ho na Sibiř do jednoho z nejhorších vězeňských táborů, kde byli političtí vězni fyzicky biti. Kaljajev hledal nějaký způsob protestu, aby upozornil svět. Prostředků bylo málo, ale on jeden našel. Na protest proti mrskání ostatních se polil kerosinem, zapálil a upálil se k smrti. I tohle znamenalo být komunistou.”

Být svědkem znamená i tohle.

Ale svědkem se člověk může stát i nedobrovolně. Neumím vysvětlit, jak se Boží milost dotkne člověka, který se jí necítí hoden. Jenže také nevím, jak jinak vysvětlit, že člověk jako já – zemdlený životem, nepřitažlivý, nestatečný – překoná síly světa sešikované proti němu, jež ho chtějí zničit a přemoci jeho pravdu. V tomto smyslu jsem nedobrovolným svědkem Boží milosti a síly víry.

Můj osud – to je svědectví pro dvě velké víry naší doby. A tak se dostáváme k tomu strašnému slovu – komunismus. Děti moje drahé, právě tato část je napsána pro vás, i když se nepodobá ničemu z toho, co chcete číst. Právě tady jsem nejvíce svědkem, právě tady musím splnit svůj úkol, právě tady, kde vám (a ostatnímu světu) mám vysvětlit pravou povahu komunismu a zdroj jeho moci, moci, jež byla příčinou těžkých zkoušek, jimiž jsem jako člověk prošel, a jež zůstává historickým údělem světa 20. století. Právě v tomto století, v jeho nejbližších dekádách, se na dobu několika generací rozhodne, zda lidstvo bude komunistické, nebo zda svět zůstane svobodný, zda v tomto boji bude civilizace, jak ji známe, naprosto zničena nebo naprosto proměněna. Naším osudem je žít v éře tohoto předělu.

Svět k němu dospěl postupně. Krize se vyhrocovala po generace. Předěl – to je předposlední krok. Dospěli jsme k němu za cenu krve, potu, slz, zkázy a smrti za 2. světové války. Plodem 1. světové války byla Ruská revoluce a nástup komunismu v jedné zemi. Plodem 2. světové války byl nástup komunismu jako světové moci a krize, která s tím souvisí. Historie pravděpodobně rozhodne, že toto byly rozhodující výsledky obou světových válek.

Poslední válka zjednodušila rovnováhu politických sil ve světě tak, že je zredukovala na dvě. Poprvé se moc komunistické části lidstva (ztělesněné Sovětským svazem) stala stejně silnou jako moc svobodné části lidstva (ztělesněné Spojenými státy). Kolize těchto mocností je tak nevyhnutelná. Světové války totiž neukončují krizi. Jen znovu a ostřeji vyhrocují její napětí. Přenášejí krizi na novou rovinu. Celá politika naší doby, včetně válečné politiky, je jen politikou této krize.

Jen málo lidí je tak tupých, že o této krizi neví, že netuší, jak ohrožuje každý aspekt jejich života. Je zvykem nazývat tuto krizi krizí sociální. Ale ve skutečnosti je to totální krize – náboženská, morální, intelektuální, sociální, politická, ekonomická. Je populární nazývat ji krizí západního světa: ale je to přece krize celého světa. Komunismus, který tvrdí, že je řešením této krize, je pouze jejím symptomem a katalyzátorem.

Zčásti tuto krizi způsobila věda a technika, její dopad na lidstvo, i neschopnost podchytit problémy, jež tento dopad přináší. Zčásti ji způsobila snaha lidí tyto problémy vyřešit. Světové války jsou vojenským vyjádřením této krize. Jejím hospodářským vyjádřením jsou celosvětové ekonomické deprese. Jejím duchovním vyjádřením je všeobecné zoufalství. Takové je klima komunismu. Komunismus v naší době neoddělitelně souvisí s touto krizí, tak jako horečka souvisí se stavem infikovaného těla.

Já chápu komunismus jako ohnisko koncentrovaného zla naší doby. Zeptáte se: Tak proč se ale lidé stávají komunisty? Jak je to možné, že vy, laskavý a milovaný otec rodiny, jste byl komunistou? Byl jste prostě blbec? Ne, nebyl jsem blbec. Byl jste mravně zkažený? Ne, nebyl jsem mravně zkažený. Naopak: vzdělaní lidé se stávají komunisty z morálních důvodů. Cožpak jste nevěděl, že zločiny a hrůzy komunismu jsou mu bytostně vlastní? Ano, věděl jsem to. Tak proč jste se stal komunistou? Spíš by mi pomohlo, kdybyste se ptali: Jak se to stalo, že se toto hnutí, toto pokleslé blábolení politických outsiderů, stalo tak obrovskou silou, která dnes ovládá lidstvo? I kdybychom vzali v úvahu všechny náhody a omyly dějin, odpověď by zněla: Komunismus má jakousi hlubinnou přitažlivost pro mysl člověka. Nepomůže nám, že ho budeme charakterizovat silnými slovy. Takto nelze vysvětlit, proč komunismus, jehož hrůzy nemající v dějinách obdoby jsou obecně známé, stále získává tisíce lidí a udržuje jich miliony na své straně a proč k nim patří někteří z největších duchů naší doby. Podívejte se třeba na Klause Fuchse, jak stojí v londýnských docích, tichý, odsouzený k záhubě, zdeptaný, a položte si otázku: Proč?

Nejdřív bych rád řekl, co komunismus není. Není to prostě jen zlovolný komplot zosnovaný špatnými lidmi někde ve sklepě. Nejsou to prostě jen Marxovy a Leninovy spisy, dialektický materialismus, politbyro, teorie nadhodnoty, teorie generální stávky, Rudá armáda, tajná policie, pracovní tábory, ilegální konspirace, diktatura proletariátu, technika převratů. Nejsou to ani ty zpívající davy s transparenty, jež periodicky, jako neorganizovaná armáda, táhnou do centra světových velkoměst: Moskvy, New Yorku, Tokia, Paříže, Říma. To všechno jsou projevy komunismu, ale není to komunismus samotný.

Na Hissových procesech, jimiž se táhlo strašidlo komunismu, ale které jen málo vysvětlovaly, co komunismus je, vystupovali komunisté jako zločinci, páriové, utajení lidé s dvojím životem a falešnými jmény, cestující na falešné pasy, odmítající tradiční náboženství, morálku i posvátnost slibů, jako zločinci hlásající násilí a praktikující zradu. To všechno je pravdivá výpověď o komunistech, ale smysl komunismu to nevysvětluje.

Revolučním srdcem komunismu není teatrální výzva: “Proletáři všech zemí, spojte se. Nemáte co ztratit, jen své okovy. Získat můžete celý svět.” Je jím prosté sdělení Karla Marxe, později zjednodušené pro každodenní užití: “Filosofové dosud svět jen vykládali, ale je nutné ho změnit.” Komunisté nejsou navzájem propojeni tajnou přísahou. Pouto, jež je k sobě váže přes hranice národů, přes hranice jazyků, napříč rozdílům třídy a vzdělání, navzdory náboženské a morální tradici, navzdory pravdě, zákonům, slabostem těla a nerozhodnosti rozumu, které je poutá až k smrti, je právě toto přesvědčení: “Je nezbytné změnit svět.” Jejich síla, jež šokuje celý svět, protože tento svět svou sílu ztratil, je síla přesvědčení a odhodlání jednat podle něj. Je to síla, která hory přenáší, je to také neodolatelná síla, která hýbe lidmi. Komunisté jsou částí lidstva, která v sobě objevila sílu žít nebo zemřít – a svědčit – pro svou víru. A je to prostá, racionální víra, která inspiruje lidi, aby pro ni žili nebo zemřeli.

To není nové. Je to druhá nejstarší víra – víra, jejíž příslib šeptal ve dnech po stvoření člověku had pod stromem poznání dobrého a zlého: “Budete jako bohové.” Je to velká alternativní víra lidstva. Tak jako u každé velké víry pramení její síla z prosté vize. I jiná období měla své velké vize. Vždycky to byly alternativy téže vize: vize Boha a vztahu člověka k Bohu. Komunistická vize je vizí člověka bez Boha.

Je to představa člověka, který nahradil Boha jako tvůrčí inteligenci ve světě. Je to vize osvobozeného rozumu, autonomní síly racionální inteligence, jež mění směr lidského osudu, přeorganizovává lidský život i lidský svět. Je to vize člověka, který je znovu ústřední postavou stvoření, ne proto, že Bůh učinil člověka ke svému obrazu, ale proto, že člověk je nejinteligentnější zvíře. Koperník a jeho následovníci odstranili ústřední místo člověka ve vesmíru, když dokázali, že Země není ústřední hvězdou vesmíru. Komunismus obnovuje suverenitu člověka prostě tím, že popírá Boha.

Tato vize je výzvou i hrozbou. Vyzývá člověka, aby svými činy dokázal, že je mistrovským dílem Stvoření, aby myšlenku a čin spojil v jedno. Vyzývá ho, aby to dokázal tak, že využije sílu své racionality a skončí krvavou nesmyslnost lidských dějin – že jim dá smysl a plán. Vyzývá ho, aby to dokázal tak, že omezí nesmyslný chaos přírody, že jí vnutí svou racionální vůli k řádu, blahobytu, bezpečnosti, míru. Je to materialistická vize. Hrozí ale, že nestačí-li lidská mysl na problémy lidského pokroku, klesne zpátky do divošství (pádným dokladem je atomová a vodíková bomba), až ho příroda nahradí inteligentnější formou života.

Je to vysloveně praktická vize. Nástroje pro její uskutečnění jsou po ruce – jsou to věda a technika, jejichž tradiční metoda, to jest přísné vyloučení všech nadpřirozených faktorů z řešení problémů, přispěla k intelektuálnímu klimatu, v němž se takové vizi daří, ale i ke krizi, v níž se daří komunismu. Tuto vizi totiž sdílejí miliony lidí, kteří nejsou komunisty (jsou součástí tajné síly komunismu). Její první přikázání nenajdeme v Komunistickém manifestu, ale v první větě učebnice fyziky: “Veškerý dosavadní pokrok lidstva je výsledkem pečlivých měření.” Ale komunismus, jako první v dějinách, učinil z této vize víru pro velké moderní politické hnutí.

Proto se komunistická strana právem nazývá nejrevolučnější stranou v historii. Uvedla do praxe tu nejrevolučnější otázku dějin: “Bůh, nebo člověk?” Tak učinila další logický krok, na nějž si netroufala tři staletí racionalismu, a řekla, co si myslí miliony moderních lidí, ale netroufají si to říci: pokud je rozhodující silou ve světě lidské myšlení, k čemu ještě potřebujeme Boha? Proto je lidské myšlení i lidským osudem.

Tato vize sama už vlastně je komunistickou revolucí, která se – tak jako všechny velké revoluce – odehrála v lidské mysli dříve než v lidských činech. Vzpoura i konspirace jsou pouze metody, jak onu vizi realizovat; jsou pouze částí komunistické politiky. Bez této vize nemají význam, bez ní nemá komunismus význam a nesežene dohromady ani pár kapesních zlodějů. Komunismus nevybízí lidi ke zločinu nebo k utopii, jak si myslívají povrchní kritici. Na rovině víry vyzývá lidstvo, aby svou vizi proměnilo v praktickou skutečnost. Na rovině činu vyzývá lidi, aby bojovali proti netečnosti minulých dob, která – ztělesněna, jak komunismus tvrdí, v sociální, politické a hospodářské podobě – blokuje vůli lidstva jít kupředu. Vyzývá lidi, aby překonali krizi, jež – jak tvrdí komunisté – je krizí světa rozervaného frustrací, kvůli níž svět sice nedokáže stát na místě, ale nechce ani jít kupředu po cestě, kterou mu ukazuje logika technologické civilizace – ke komunismu.

To je dvojí morální princip komunismu. Jeho vize ukazuje cestu do budoucnosti; jeho víra se snaží proměnit budoucnost v současnou skutečnost. Každému, kdo se k ní připojí, říká: vize je praktický problém dějin; způsob jejího uskutečnění je praktickým problémem politiky, která je zase historií ve stavu zrodu. Máte morální sílu vzít na sebe historické zločiny, aby člověk konečně ukončil své odvěké, nesmyslné utrpení a nahradil je cílem a plánem? Odpověď, kterou člověk dá, vytyčuje rozdíl mezi komunistou a všemi těmi socialisty, liberály, souputníky, nejrůznějšími pokrokáři a lidmi dobré vůle: ti všichni sdílejí s komunisty jejich vizi, ale nesdílejí jejich víru, protože na sebe nechtějí vzít její dopady. Právě odtud pramení ten pocit mravní převahy, díky němuž komunisté, sebevíc zapletení do zločinů, spílají svým oponentům s nadřazenou arogancí.

Komunistická vize má jednoho mocného agitátora a mocného propagandistu. Je jím krize. Tento agitátor nepotřebuje pódium. Krize vytrvale mluví k člověku právě tam, kde na něho číhá zoufalství. Krize nepotřebuje komunistický žargon. Krize vytrvale mluví k člověku tam, kde se jeho naděje a energie mění v zuřivost.

Vize inspiruje, krize pohání. Motivem pracujícího člověka je krize. Motivem vzdělance je především vize. Pracující člověk, který živoří na okraji života, si může dovolit jen málo vizí – i praktických vizí. Vzdělanec, vypuštěný z Harvardu nebo z jiné vysoké školy, nachází ve vizi dvě jistoty, jež lidská mysl neustále hledá: smysl života a smysl smrti. Žádná jiná víra naší doby mu je nepodává v takové intenzitě. A právě proto je komunismus ústřední zkušeností první poloviny dvacátého století, a možná bude jeho zkušeností poslední – pokud svobodný svět v agonii boje s komunismem tuto krizi nepřekoná a nenajde – za cenu utrpení a bolesti – sílu víry, jež mu poskytne dvě stejně intenzivní jistoty: smysl života a smysl smrti. Pokud se to nepodaří, bude toto století stoletím velkých sociálních bojů. Pokud se to podaří, bude stoletím velkých bojů o víru.

Zeptáte se: A proč člověk přestane být komunistou? Odpověď zní: Jen málo lidem se to podaří. Třicet let po Ruské revoluci, kdy jsou její zločiny už známy, po čistkách, odhaleních, po demagogických zvratech komunistické politiky – po tom všem je ve světě pořád jen hrstka ex-komunistů. Za ex-komunisty nepovažuji lidi, kteří se s komunismem rozešli kvůli rozdílným názorům na strategii a taktiku jako Trockij nebo na organizaci jako Tito. To neznamená víc než spory nad mapou, jež vedou lidé, kteří míří stejným směrem.

Za ex-komunisty nepovažuji ani ty lidi, kteří se přesouvají do komunistické strany a pak zase zpátky. “Obrat” je ve straně veliký. Ale to jsou duchovní tuláci naší doby, jejichž tradiční víra vyhasla v bezvýrazném klimatu racionalismu. Ti jen hledají intelektuální nocleh. Chybí jim komunistická víra, protože jim chybí jakákoli víra. A tak zase odpadnou, i když si komunismus nad nimi podržuje kontrolu.

Za ex-komunistu pokládám člověka, který přesně věděl, proč se stal komunistou, sloužil komunismu oddaně a věděl, proč mu slouží – a který se s komunismem rozešel bezpodmínečně a ví, proč se s ním rozešel. A takových lidí je málo – už to ukazuje, jakou sílu má vize a jakou moc má krize.

Charakter sil, jež dělají z lidí komunisty, se historicky ustálil; proto je jedna komunistická konverze jako druhá – je neosobní a opakuje se, s únavnou rutinou, jako dlouhá fronta sobě podobných lidí, kteří trpělivě čekají před kinem na stejný film. Ale rozchod s komunismem je vysoce osobní: žádné dva rozchody se sobě nepodobají. I důvody jsou pokaždé jiné: co je pro jednoho rozhodující, nemá pro jiného význam.

Je pravda, že člověk může vstoupit do komunistické strany, aktivně v ní působit řadu let, aniž by zcela pochopil povahu komunismu nebo politické metody, jež vyplývají z jeho vize. Jednoho dne takový nedokonalý komunista zjistí, že strana není to, co si myslel. Rozejde se s ní a pojme k ní hněv poctivce, který byl podveden, poctivce, který obětoval kus svého života podvodu. Většinou zapomene, že na podvod musejí být dva.

Jiní zůstanou komunisty po léta, zahřívají se světlem komunistické vize, zavírají oči před zločiny a hrůzami, jež jsou od jejího praktického uplatnění neoddělitelné. Jednoho dne se podívají do tváře faktům. Zděsí se, co to podporovali. Celý zbytek života stráví tím, že vysvětlují, většinou neúspěšně, temný klíč ke své spoluvině. Tak jako jejich chápání komunismu bylo neúplné a zavedlo je do slepé uličky, je neúplná i jejich reflexe vlastního odchodu a rovněž je vede do slepé uličky. Odejdou k něčemu menšímu, než je komunismus, protože ten aspoň měl vizi a víru. Vnější, nekomunistický svět postrádá vizi i víru. Před sebou nemají takoví ex-komunisté absolutně nic, za nimi je hrozba. Nerozešli se totiž ve skutečnosti s vizí, ale s politikou této vize. Ve jménu rozumu a inteligence je tato vize pevně drží a oni jsou vnitřně rozděleni, paralyzováni, neschopní jednat proti ní.

A proto je v hloubi srdce pronásleduje děsivá myšlenka: A co když jsme se mýlili? Co když jsme jen nedůslední? To je osud těch, kdo odešli, ale nepoznali, že komunismus je špatný, protože cosi jiného je správné, protože na otázku: Bůh, nebo člověk? stále odpovídají: Člověk. Jejich tragédie je v tom, že ani zkouška komunismem je nenaučila, že člověk bez Boha je přesně tím, čím podle komunistů je, totiž tím nejinteligentnějším mezi zvířaty; že člověk bez Boha je zvířetem – tím více zvířeckým, čím inteligentněji tuto svoji zvířeckost projevuje. Ďábel v Goethově Faustovi říká:

Er nennt’s Vernunft, und braucht’s allein,

nur tierischer als jedes Tier zu sein -

Rozumem zve ji, což mu znamená,

že smí být zvěrštější než zvířena…*)

–––-

*) Překlad Otokar Fischer, Odeon, Praha 1982 (pozn. překl.).

–––-

Takoví ex-komunisté nechápou zdroj zla, jež upřímně nenávidí, a proto nejsou jako svědkové proti němu mnoho platní. Jsou svědky proti něčemu, ale nejsou svědky pro něco jiného.

A přesto je tu jedna zkušenost, kterou udělali ti nejčestnější ex-komunisté, ať už došli na konec cesty, nebo ne. Dcera bývalého německého diplomata v Moskvě se mi jednou snažila vysvětlit, proč její otec, osvícený moderní muž, byl původně přívržencem komunismu a pak se stal jeho odpůrcem. Bylo to pro ni těžké vysvětlování, protože – jako osvícená moderní dívka – sdílela komunistickou vizi, aniž by byla komunistkou. Ale svého otce milovala a iracionálnost jeho rozhodnutí ji zaskočila. “On byl velice prosovětský,” řekla mi, “ale potom – vy se tomu budete smát – ale nesmíte se smát mému otci – a potom – jednou v noci – v Moskvě – uslyšel výkřiky. To je celé. Prostě jednou v noci slyšel výkřiky.”

Jako dítě Věku rozumu a dvacátého století věděla, že existuje logika rozumu. Nevěděla, že i duše má logiku, která je silnější než logika rozumu. Vůbec si neuvědomila, že logiku rozumu, logiku dějin, logiku politiky, mýtus 20. století, smetla těmi pěti zničujícími slovy: “Jednou v noci uslyšel výkřiky”.

Který komunista ty výkřiky neslyšel? To křičí muži, jež o půlnoci zatýkají a odvlékají od jejich manželek. Přidušené výkřiky vycházejí z popravčích sklepení tajné policie, z mučíren Lubjanky, ze všech pevností teroru, který se dnes rozpíná od Berlína po Kanton. Vycházejí z ledoborců naložených muži, ženami a dětmi, nepřáteli komunistického státu, kteří jsou cpáni do lodí, zamykáni a nakonec vyloženi a ponecháni, aby zmrzli v ledové noci ruské zimy na dálném severu. To křičí lidé, kteří zešíleli z hrůz organizovaného hladomoru, součásti politiky komunistického státu. To křičí vyhládlé kostry, k smrti vyčerpané nebo ubité (na výstrahu ostatním) v mrazivém kalu pracovních táborů u polárního kruhu. To křičí děti, kterým náhle, bez vysvětlení, odvedli rodiče – rodiče, jež už nikdy neuvidí.

Který komunista tyto výkřiky neslyšel? Komunistický zákoník praví, že poprava je nejúčinnějším prostředkem ochrany společnosti. Kdo se smí nazývat komunistou, pokud nepřijal jako fakt, že teror je nástrojem politiky, nástrojem správným, pokud je politika správná, historicky odůvodněným, potřebným pro vyváženost sil ve společenských válkách našeho století? Každého komunistu ty výkřiky dostihly, dostihly jeho rozum. Obvykle se zde zastavily. Který soudce se dobrovolně zamyslí nad člověkem, jehož musí podle zákona odsoudit k smrti – podle zákona národů nebo podle historických zákonitostí?

Ale jednoho dne komunista ty výkřiky uslyší. Stále ještě vykonává své stranické úkoly: vytahuje mikrofilm z vývojky, vysvětluje komunistické frakci v odborech nepopulární direktivu ústředního výboru, přijímá od svého řídícího orgánu příkaz jet do cizí země a v určeném hotelu, v určenou hodinu, se setká s mužem, jehož jméno se nikdy nedozví: ten mu předá balíček, jehož obsah nikdy nezjistí. A najednou se kolem něj rozhostí kruh ticha, a on v tom tichu uslyší výkřiky. Slyší je poprvé. Nezastavily se už v jeho rozumu. Pronikly hlouběji, do jeho duše. A on si řekne: “To nejsou výkřiky člověka v agonii, to jsou výkřiky duše v agonii.” Slyší je poprvé, protože nějaká duše in extremis komunikuje s tím jediným, co ji může slyšet – s jinou lidskou duší.

Jak to, že je vůbec uslyší? Protože něco jako zbytek duše existuje vposledku v každém člověku. Komunista, který utrpí tuto jedinečnou zkušenost, si řekne: “Co se to se mnou děje? Jsem asi nemocný.” Pokud ten svůj zbyteček duše ihned neumlčí, je ztracen. Pokud si ho byť jen na chvíli připustí, už připustil, že je tu něco většího než rozum, většího než rozumová logika, než politika, než dějiny, než ekonomika, která ospravedlňuje jeho vizi. Jakmile strana vycítí jeho slabost – a na tohle je strana mimořádně vnímavá – pokoří ho, degraduje, zatratí ho, vyhostí. Pokud může, zničí ho. A strana bude v právu. Protože on zradil to, co jedině ospravedlňuje její víru – vizi všemocného člověka. Zahlédl jedinou vizi, která má větší sílu než vize všemocného člověka – vizi Boha. Stojí před faktem Boha.

Komunistická strana zná důvěrně tuto zkušenost, jíž členové podléhají tu ve vězení, tu v nemoci, tu ve chvíli nerozhodnosti. Zcela jednoznačně ji považuje za chorobu. A ta se dá vyléčit – pokud se dotyčný přizná. Pokud ji ale nepřizná, strana se na něho vrhne – ona ji totiž vycítí. Který ex-komunista si tu zkušenost tak či onak neprotrpěl? Jak se s tím vyrovná, to je individuální záležitost; ale právě proto si nikdo z nich netroufne položit svým druhům otázku: Proč se lidé rozcházejí s komunismem? Troufne si jen odpovědět na otázku, jak se s komunismem rozešel on sám. A moje odpověď zní: pomalu, váhavě, s hrozným utrpením.

Můj rozchod s komunismem ovšem začal dříve, než jsem uslyšel ten nářek. Asi je to tak s každým. Já sám už ani nevím, kdy to vlastně začalo: lavina sbírá svou sílu zcela neslyšně – jak v horách, tak v lidech. Ale datuji si svůj rozchod jednou zvláštní příhodou. Seděl jsem v bytě na St. Paul Street v Baltimore; bylo to krátce předtím, než jsme se přestěhovali do Hissova washingtonského bytu. Dcerka seděla ve vysoké židličce a já jsem se díval, jak jí. Ona byla tou nejzázračnější věcí v celém mém životě. Rád jsem ji při jídle pozoroval, i když si patlala kaši po tvářích a zadumaně ji pouštěla na podlahu. Oči mi ulpívaly na jemných, složitých, dokonalých křivkách jejího ouška. Hlavou mi probleskla myšlenka: “Tahle ouška přece nemohla vzniknout náhodným shlukem atomů (to byl komunistický pohled na věc). Ta mohla být stvořena jen nesmírně pečlivým návrhem.” Byla to myšlenka zcela bezděčná. Vytěsňoval jsem ji z mysli, ale nikdy jsem na ni ani na tu scénku nezapomněl. Musel jsem ji vytěsňovat, protože kdybych si ji připustil, musel bych si říci: Takový návrh předpokládá Boha. Netušil jsem to, ale právě tehdy, v té chvíli, se Boží prst dotkl mého čela.

Na jedné věci se samozřejmě ex-komunisté shodnou: rozešli se s komunismem, protože chtěli být svobodní. Pod slovem “svoboda” si ale nepředstavují všichni totéž. Svoboda je totiž potřebou duše – ničím jiným. Právě tím, jak duše tíhne k Bohu, tíhne ke svobodě. Jedině Bůh je podnětem a zárukou svobody. Jedinou zárukou. Vnější svoboda je jen aspektem svobody vnitřní. Politická svoboda, tak jak ji na Západě známe, je prostě politickým čtením bible. Náboženství a svobodu nelze oddělit. Duše bez svobody umírá – a svoboda bez duše nemá důvod. Rozum zná jako důvod pouze “nezbytnost”. A tak je každý upřímný rozchod s komunismem náboženskou zkušeností, i když komunisté nedokážou rozeznat její pravou povahu, i když zpravidla nedojdou na konec této zkušenosti. Jejich rozchod s komunismem je politickým vyjádřením stálé potřeby duše, jejíž první lehký záchvěv pocítili léta, měsíce, dny předtím, než se se stranou rozešli. Komunista odchází, protože musel volit mezi nesmiřitelnými protiklady – mezi Bohem a člověkem, mezi duší a rozumem, mezi svobodou a komunismem.

Komunismus je to, co nastane, když se člověk ve jménu rozumu odloučí od Boha. Ale vidění Boha, poznání Boha, zkušenost Boha – to právě určuje charakter společnosti nebo národa, to právě dává význam jeho osudu. Charakter společnosti promlouvá její kulturou, a kultura – to je právě vize, poznání, zkušenost Boha, artikulovaná nejsilnějšími duchy tak, aby ji lidé pochopili. Společnost či národ bez Boha nikdy neexistovaly. Ale dějiny jsou zaplněny vraky národů, jež zlhostejněly vůči Bohu a zemřely.

Komunismus se dostává do krize tehdy, když se mu nepodaří osvobodit ovládané národy od Boha. Nikdo to neví lépe než Komunistická strana Sovětského svazu. Západní svět se dostává do krize tehdy, když zlhostejní vůči Bohu a přebírá od komunismu jeho materialistickou vizi, když je fascinován logikou materialistické interpretace dějin, politiky a ekonomiky, když přestane chápat, že mu komunismus klade otázku: věřit v Boha nebo věřit v člověka? – a že jediná možná odpověď zní: věřit v Boha.

Ústředním problémem našeho století není hospodářství. Hospodářství je relativní problém, který lze řešit relativními prostředky. Ústředním problémem tohoto věku je víra. Západní svět si neuvědomuje, že odpověď na tento problém už zná, ale jen tehdy, bude-li jeho víra v Boha a ve svobodu, jíž se západní člověk těší, alespoň tak velká, jako je komunistická víra v člověka.

Děti moje drahé, ještě než ukončím tuhle předmluvu, chtěl bych vám krátce připomenout, jak jsme žili oněch deset let od chvíle, kdy jsem se rozešel s komunismem, až do okamžiku, kdy jsem začal svědčit – co jsme dělali, na čem jsme pracovali, co jsme milovali, v co jsme věřili. Byl to šťastný život, a – lidsky viděno – umožnil mi vykonat, co jsem později vykonal, a přetrpět, co jsem přetrpěl.

Byly to dny šťastných malých starostí, jež se nám tehdy zdály velké. Dnes víme, že to byly zlaté časy a že se už nevrátí. Tehdy bylo naší největší starostí jak splatit hypotéku, jak včas stihnout orání, jak získat zdravotní akreditaci pro naše stádo, jak sklidit seno před deštěm. Někdy jsem si bral na senoseč dovolenou, abych pomohl ten nával práce zvládnout. Vy malí jste sešlapávali náklad, řídili jste náklaďák se senem, i když jste sotva dosáhli nohama na pedály, řídili jste traktor, který táhl sekačku. Večer jste odskočili za maminkou, abyste jí pomohli s dojením, a já jsem pokračoval ve sklízení sena. Dospěli jsme totiž k tomu, že si nebudeme na sena najímat pomoc, ale zvládneme to jako rodina.

Když jsme stáli na patře ve stodole, bývalo nám z vedra a ze sladké vůně vojtěšky špatně. Někdy jsme únavou usínali už u kuchyňského stolu. Ale tvrdá práce pro nás byla dobrá; a vy jste nepoznali nic než domov, vedený tatínkem a maminkou, jejichž manželství za ta léta (a za dřívější léta utrpení, která si vy nepamatujete) dozrálo do dokonalé lásky, jež vás obklopovala.

Maminka, to byla ta drobná postavička v overalu, která pro vás pracovala v domě a spolu s vámi ve stodole a na zahradě. Tatínek, to byl ten podsaditý člověk v overalu, tlustý, ale silný, který učil devítiletého Johna mužnému traktoristickému umění; byl ztělesněním bezpečí a síly, když seděl vedle Ellen na náklaďáku při večerním převážení dobytka. V neděli jste sedávali mezi tatínkem a maminkou v kvakerské modlitebně. Jak jste se tak snažili se v dlouhém tichu příliš nevrtět, vidívali jste otevřenými dveřmi marylandské kopce a slýchávali jste červenky a drozdy ze hřbitova vzadu.

Jenom Ellen si matně vybavuje vzpomínku na jiné časy a na jiného tatínka. Když tehdy (bylo to v letech 1938 a 1939) přiťapkala v noci do haly, našla ho v rozsvíceném pokoji, jak píše s revolverem na stole nebo puškou u židle. Věděla, že nějací lidé chtějí tatínka zabít a ji třeba unést. Ale mezi touhle matoucí vzpomínkou a naší farmou leželo moře času a slunečního světla.

Farma byla naším královstvím a svět ležel daleko za ochrannými valy vytvořenými prací a láskou. Je pravda, že dětské časopisy se nepodporovaly, komiksy byly zakázány, rádio se smělo zapnout jen se zvláštním dovolením, které se udělovalo jen zřídka (také jste je jen zřídka chtěli zapnout), a že jste neviděli mnoho filmů. Ale vyrůstali jste v prostředí věčných zázraků. Rodila se jehňátka a telátka. Pamatujete si, jak jsem byl jednou pryč a veterinář nemohl přijít: maminka sáhla do krávy a otočila telátko, aby se mohlo narodit. Zvířata také umírala, někdy násilně, jindy pomalu a bolestně – snad nic není na farmě obvyklejší než smrt.

Někdy na jaře tatínek zaslechl vzdálené kejhání a všichni se vyřítili ven, aby viděli divoké husy – stovky husí v řadách, jak míří od jihozápadu k naší stodole, jako by to byl maják, a stáčejí se k severu. Jindy za podzimního večera, kdy se prudce ochladilo, sledoval tatínek v ovčinci bahnění a zavolal na vás: vyběhli jste z domu, postavili jste se na – dnes už proslulý – záhon dýní a sledovali nad severním obzorem polární záři, jak povlává v elektrických oblacích, vzdouvá se, ustupuje, mizí a zase se vzdouvá, až pohybem svého strašidelného světla zaplní celou severní oblohu.

Tak jste jako děti zakusili dvě nejdůležitější věci, jež může člověk poznat: zázrak života a zázrak vesmíru, zázrak života uvnitř zázraku vesmíru. A co je důležitější, nepoznali jste je z knih ani z přednášek, ale prostě jste žili mezi nimi. Ještě důležitější je, že jste je poznávali s obdivem a úctou – obdivem a úctou, jež v moderním světě vymřely; nahradilo je opičí potěšení z chytrosti vlastního vynalézavého mozku.

I jindy jsem mohl sledovat, jak se vás dotýká cosi velikého. Sami a bez pozvání jste se k nám posadili a tiše poslouchali třetí větu Deváté symfonie. Zdálo se mi, že chápete – nakolik děti mohou – co vám o té hudbě říkám: že Beethoven tehdy prošel utrpením pozemského života a dotkl se ruky Boží, tak jako Bůh na Michelangelově “Stvoření” podává ruku Adamovi.

A jednou večer jsem Johnovi – na jeho žádost, protože do takových věcí jsem vás nikdy nenutil – četl místo pohádky Shakespearova Macbetha. Došli jsme k pasáži, kde si Macbeth, když zavraždil Duncana, uvědomuje, co spáchal na své vlastní duši, a ptá se, jestli všechna vodstva Neptunova postačí z jeho rukou smýt tu krev, nebo

spíš ty ruce / oceán zrumění a promění / vln valnou zeleň v nach*)

–––-

*) Překlad E. A. Saudek, Odeon, Praha 1978 (pozn. překl.).

––––

Tady se John otřásl. A já jsem v duchu děkoval Bohu. Věděl jsem totiž, že pokud jako děti dokážete cítit v nitru úctu a respekt k životu a ke světu, což je konečný význam Beethovena i Shakespeara, nespokojíte se pak jako muž a jako žena s ničím menším. Pocítil jsem velkou důvěru, že dříve nebo později pochopíte, co jsem vám říkal; nepředpokládal jsem, že to pochopíte už tehdy, ale doufal jsem, že si to zapamatujete: “Pravá moudrost pochází z překonání utrpení a hříchu. Proto je každá pravá moudrost spojena se smutkem.”

Pokud tohle všechno zní příliš pateticky, vy víte, že vaše životy takhle nevypadají; že my všichni jsme na falešný patos alergičtí. V běžném životě jsme veselí a máme smysl pro legraci. Vždyť ten, kdo má patos v duši, se většinou nepotřebuje pateticky tvářit.

A pak, 3. srpna 1948, jste se poprvé dozvěděli, že váš otec býval komunistou, že tu působilo nějaké “podzemí”, že to bylo ostudné a že z jakýchsi důvodů o tom otec hovořil ve Washingtonu. Vypověděl, že v tom podzemí spolupracoval s řadou dalších komunistů. Jeden z nich se jmenoval Alger Hiss. Později Hiss toto obvinění popřel. A tak začal velký případ, který naše životy navždycky změnil.

Děti moje drahé, když jste byly ještě maličké, byli jsme jednoho podzimního večera společně venku a já jsem se vám v tom soumraku z legrace schoval za stodolu v jabloňovém sadu. Po chvíli jsem ze sousedního strniště uslyšel dva hlásky, jak úzkostně pípají: “Tati, tati!” V těch letech, kdy jsem byl pět dnů v týdnu v New Yorku, abych vydělal na farmu, jsem na vás před usnutím myslíval, a zpravidla jsem si Vás vybavil takhle – hlásky milovaných dětí, jež mne za soumraku volají z pole.

Volali jste mne tak ještě jednou, a bylo to v tomtéž sadu, jenže o mnoho let později. Sevřel se nad námi hlubší a děsivější stín – Hissův případ. Bylo to v prvním roce případu. Večer jsme společně dojili. Jedním z mála příjemných důsledků případu bylo totiž právě to, že jsem mohl být po většinu času s vámi (tyhle dobré věci přicházejí v životě příliš zřídka nebo příliš pozdě). Já jsem omýval a dezinfikoval vemena, nasazoval a sundaval dojicí stroje a vy jste dodojovali.

V tom tichu jsem si najednou zcela jasně uvědomil naše pravé postavení – postavení podivných lidí, kteří jsou téměř bez přátel (někteří z mých velkých přátel se už stáhli, od jiných jsem se stáhl já, abych je nezatahoval do svých problémů). Proti mně stála sevřená linie nejmocnějších skupin a lidí v zemi, zavile nepřátelská reakce většiny tisku, skeptický úsměv valné části veřejnosti, jedovaté nactiutrhání hissovských sil, téměř všeobecná neschopnost pochopit skutečný význam případu a můj skutečný cíl. Zavalil mne pocit nesmírné marnosti mého úsilí, pocit vlastní nedostačivosti. Roztřásla mne zimnice, ledově mi sevřela srdce a zmrazila puls jakékoli naděje. Pohled na vás, děti, nevinné a bezbranné, byl víc, než jsem mohl snést. Stál jsem sám proti světu, a zatoužil jsem být úplně sám, nebo vůbec nebýt. Byla to ta smrt vůle, kterou se komunismus rafinovaně snaží navodit u svých obětí.

Počkal jsem, až byla dodojena poslední kráva, až byla zvednuta do chladničky poslední konev. Pak jsem se vykradl ven a prošel horní stodolou do jabloňového sadu. Byla velmi tmavá noc. Hvězdy byly jasné a studené. Vyzařovaly stejný chlad, jaký panoval ve mně. Ze stodoly, z našeho domu a ze sousedních domů dopadalo teplé světlo okny na zem; nebylo určeno pro mne. A pak jsem uslyšel, jak mne Ellen shání ve stodole a John volá: “Tati!” Ellen s voláním zašla do domu, zjistit, jestli tam nejsem. Slyšel jsem, jak John otevírá branku teletníku a volá mne i tam. Strašně jsem toužil se ozvat, ale nemohl jsem.

John mne začal shánět v maštali a v dojírně. Podíval se do tmy za stodolou (slyšel jsem, jak zaklapla dvířka), pak do horní stodoly, kde se potmě bál. Zůstal stát venku ve tmě a volal: “Tati, tati!” Vyšel jsem k němu. Cítil jsem to jako tu nejhorší možnou porážku. “Tati,” rozplakal se John a vrhl se mi do náruče, “nechoď pryč!” “Ne,” ujistil jsem ho, “nepůjdu pryč.” Oba jsme věděli, že slovo “jít pryč” znamená cosi jiného a že mu slibuji, že se nezabiju. Později, jak uvidíte, jsem byl ve svém zoufalství pokoušen ten slib porušit.

Děti moje, když jste byly malé, chodívali jsme někdy na dříví do borového lesa. Po otevřených polích jste pobíhaly sami, ale jakmile jsme vstoupili do lesa, instinktivně jste se mne chytily za ruku, protože tu bylo temněji, osaměleji, a v lesním tichu zněly naše hlasy hlasitěji a strašidelněji. Touto knihou vám zase jednou podávám ruku. Povedu vás – ne už chladivým borovým lesem, ale vzhůru a dolů po úzké stezce mezi pustými, strmými skalami, v jejichž stínu se odvíjí naše dění. Půjdeme tmou. Ale nakonec, pokud vás povedu správně, objevíte tři kříže: na dvou z nich visí lotři. Musím vás dovést na Golgotu, na místo lebek. To je smysl naší cesty. Než to pochopíte, já už tu asi nebudu, mé ruce vyklouznou z vašich. Ale na tom nezáleží. Protože až pochopíte to, co uvidíte, nebudete už děti. Budete už vědět, že život je bolest, že každý z nás visí na vlastním kříži. A až zjistíte, že to platí o každém muži, ženě a dítěti na této zemi, budete moudří.

Váš otec

Komentáře nejsou povoleny.

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?