SUMMIT ZEMĚ – KARNEVAL HLUPÁKŮ

1.9.1992
---


Fred L. Smith je předsedou a zakladatelem Competitive Enterprise Institute. Pomáhal uspořádat “Alternativní summit Země” v Riu.


 


Richard Miniter je nezávislý televizní producent, který často píše o ekologických problémech


.


James R. Dunn je předsedou Dunn Geoscience Corp., Albany, N.Y.


 


 


 


 


Vážení přátelé,


 


          na jaře letošního roku se konal v brazilském Riu “Summit Země”, věnovaný ekologii. Značnou pozornost mu věnoval i náš tisk, který mimo jiné vyjádřil politování nad tím, že naše delegace nebyla dostatečně reprezentativní a neměla pravomoce k podpisu některých smluv, na rozdíl od USA nebo Německa, reprezentovaných prezidentem Bushem a kancléřem Kohlem.


          Vzhledem k tomu, že celý problém životního prostředí je nám předkládán pouze z jednoho pohledu, dovolujeme si Vás seznámit s překladem tří článků, otištěných v časopisu National Review ze dne 6. července t. r., které se k této mohutné ekologické konferenci vyjadřují v poněkud skeptičtějším duchu. Možná, že i ve Vás tyto články vyvolají pochybnosti o tom, zda řešení ekologických problémů, tak jak jsou nám předkládána oficiálními institucemi (včetně sborového jednohlasu sdělovacích prostředků), jsou ta jediná možná.


 


 


 


TEPLÁ VLNA PŘICHÁZÍ …


 


“Vysokohorské ledovce v Severní Americe a Asii se ohřívají a odtávají drastickým a stále vzrůstajícím tempem, což svědčí o tom, že globální oteplení se za posledních čtyřicet až šedesát let stále zrychluje…


Nebude to trvat dlouho, říká /Lonnie/ Thompson /Středisko polárního výzkumu Státní univerzity v Ohiu/, a tyto dávné ledové pokladnice budou pryč.”


 


Washington Post Science Notebook, 2. května 1992


 


 


Globální oteplení “je problémem, který většina odborníků považuje za potenciálně velmi závažný.”


 


New York Times, 18.února 1992


 


 


… A NEBO TAKY NE


 


“/Existují/ předpovědi s širokou publicitou, že v nadcházejícím desetiletí se světové podnebí zhorší, vážně ovlivní produkci potravin a možná zahájí novou dobu ledovou.”


 


New York Times, 14. srpna 1975


 


 


“Model budoucího podnebí, postavený na sledovaných orbitálně-klimatických vztazích, ale odhlížející od působení lidského faktoru, předpovídá, že dlouhodobý trend v několika příštích stoletích bude směřovat k rozsáhlému zaledňování severní polokoule.”


 


Science, 10. prosince 1976


 


 


“/Možná, že jsme svědky/ příchodu deset tisíc let dlouhé doby ledové.”


 


Science, 1.března 1975


 


 


“Nová doba ledová teď musí být postavena po bok jaderné válce jako pravděpodobná příčina hromadné smrti a utrpení.”


 


International Wildlife, červenec 1975


 


 


 


Karneval hlupáků


 


Fred L. Smith, Jr.


 


 


Ten druh ekologie, který triumfoval v Riu, nepřinese nic dobrého lidem, zvířatům ani deštným pralesům. Pro fungující model nemusí president Bush chodit dál než do našich vlastních lesů a lovišť ryb.


 


 


Rio je nádherné město, posazené mezi strmé žulové hory a zdánlivě nekonečné písečné pláže, kde navzdory ztenčující se ozónové vrstvě převládá ekologicky vhodný (“méně znamená více”) oděv. Město bylo během Summitu Země dokonce krásnější než jindy, protože děti ulice a chudí byli odstraněni z dohledu, aby byla jistota, že odpor Summitu k hospodářskému rozvoji nesklidí posměch díky realitě chudoby Třetího světa. Brlohům bez kanalizace a pitné vody na úbočích hor nevěnoval Summit pozornost, kterou soustředil raději na zbytky pesticidů a mírné změny teploty v průběhu několika příštích století. Siluetě města dominuje obrovská socha Krista Vykupitele, a jak se uskutečňují záměry přibít lidstvo na kříž zeleně, On je jediný, kdo bude schopen pomoci brazilským chudým.


Oficiální Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED – United Nations Conference on the Environment and Development) se konala v Rio Center, 45 minut od středu města. Stráže měly parádní jasně zelené uniformy – ekologie není ničím, není-li elegantní – a člověk si připomněl, že Indie již zřídila “Zelené brigády”, aby působily jako “strážci ekologie” v celé zemi. Ohlašoval se takto ekopolicejní stát, kterého by bylo zapotřebí ke vnucení úplného systému opatření ochránců životního prostředí? Nezbytná kontrola myšlení je již nepřehlédnutelná.


Generální tajemník konference Maurice Strong při oficiálním zahájení ohlásil, že lidstvo je “druh, který se vymyká kontrole”. Strong je členem Římského klubu, který v roce 1972 předpověděl, že světové zásoby zlata budou vyčerpány do roku 1981, rtuti do roku 1985, cínu do roku 1987, ropy do roku 1992, a mědi, olova a zemního plynu do roku 1993. Ale v Riu nejspíš nebyl nikdo, kdo by panu Strongovi nebo komukoliv jinému připomněl nesmyslná proroctví Klubu.


Bylo zde pár skeptiků, méně hrdinů – ale delegace Vatikánu se nedala. Všechny vůdčí osobnosti v Riu byly přesvědčeny, že klíčovým problémem je populace. Sterilizace lidí s tmavou pletí v zaos­talých částech světa se stala cílem zelených. Vatikán však vznesl námitky – a zvítězil.


Z ostatních si každý bránil svoji vlastní parketu: Saudská Arábie fosilní paliva a Malajsie vývoz stavebního dřeva. Snad nejnaléhavější hlas, volající po zdravém rozumu, zazněl z úst Sama Moyo, výkonného tajemníka Regionální sítě ekologů (RNEE – Regional Network of Environmental Experts), kterého rozhořčilo, že ekologický establishment odmítl takové myšlenky, jako byl program Zimbabwe na “záchranu slonů jejich využitím”, který přinesl během několika posledních let této zemi jako jedné z mála zvýšení populace afrických slonů. “Oni hovoří o udržitelném rozvoji,” řekl mi, “a ačkoliv jsme vyvinuli prostředky na udržení přírodního života, oni nám to zarazili.” Nedávná Konference o obchodu s ohroženými druhy (Conference on International Trade in Endangered Species) stanovila, že obchod se slonovinou, přestože může zajistit ekonomickou pobídku k ochraně slonů a jejich biotopu, není přijatelným programem péče o ochranu přírody. Ochránci životního prostředí by raději hovořili o “eko-turistice”, která však, jak Mayo upozornil, nemůže nikdy táhnout celé hospodářství. Ostatní reprezentanti Třetího světa to vidí jako nic menšího než ekologický imperialismus.


Na opačném konci města než konference se konalo Celosvětové fórum, výstřednost ve stylu New Age, doplněná přítomností Shirley MacLaine, Dalajlámy, a hvězdami nabitým “Koncertem pro život”. Tady bylo centrum aktivity “nevládních organizací” (NGO – non-governmental organizations) – nazývaných tak proto, že většina z nich je financována z kapes daňových poplatníků – kde skupina za skupinou stavěla stánky, aby mohla vypouštět do oběhu své recyklované teorie. Zde se mohl člověk setkat s každou složkou politiky od “základní úlohy ženy” v udržitelném rozvoji (Bella Abzogová je jedním ze Strongových poradců) až po potřebu dát zvířatům úplnou nadvládu nad celým světem. Pouze jediná stránka rukopisu, vytvořená ekologii a rozvoj podporujícími nevládními organizacemi, odsoudila Saudskou Arábii za odpor proti antienergetické politice, Malajsii za nastolení otázky eko-imperialismu a Spojené státy “jednomyslně a bez diskuse” jako nejhoršího účastníka Summitu Země. Od dob vietnamské války nebyly Spojené státy tak silně osočovány pro svoji “izolovanost” od cítění světa.


 


 


Co jsme měli říci


 


Tomu všemu bylo možné se vyhnout. Dominantní záležitosti v Riu – změny podnebí, biodiverzita, úbytek lesů, udržitelný rozvoj – jsou všechno oblasti politiky, kde se USA mohou pochlubit slušnými úspěchy (viz dále J. R. Dunn).


Samy Spojené státy nabízejí cenný model toho, jak uvést v soulad ekonomické a ekologické hodnoty. Vydatnost zdrojů, které byly začleněny do tržního systému volné směny, neustále roste. Ve Spojených státech je benzín levnější než minerálka Perrier.


Zjistili jsme však, že většina obav ekologů je značně přehnaná a že rizika (ekonomická i zdravotní) současné ekologické politiky (Smlouva o čistém vzduchu, Superfond, Smlouva o ohrožených druzích, navrhovaná karbonová daň) jsou mnohem větší – a efektivnost mnohem menší -, než by člověk očekával. Ale USA nevyvinuly žádné úsilí, aby zdůraznily tyto body, nebo nauku o změnách podnebí, biodiverzitu nebo cokoliv jiného. Přistoupily na všeobecně uznávaný předpoklad, že čas na promýšlení vypršel a nadešel čas činů. Nikdo nerozpoznal ani hlavní rizika zpolitizování světového hospodářství. USA nepředložily žádné alternativy dalšího postupu a svět byl pochopitelně zmaten.


Bushova vláda místo důrazné obhajoby privatizační strategie jako dominantního prostředku k dosažení udržitelného rozvoje postoupila všechny morální a intelektuální premisy opozici. Jak hrdě prohlásil administrátor Úřadu pro ochranu životního prostředí (EPA – Environmental Protection Agency) William Reilly v den zahájení Summitu, “Spojené státy nadšeně vítají cíle této konference.” Navzdory přetrvávající nejistotě vědců ohledně pravděpodobnosti a důsledků globálního oteplování Reilly rozzářeně prohlásil, že “Spojené státy rozhodně podporují dohodu o změnách podnebí.” Udělal, co mohl, aby uvedl vládu do nesnází svým úsilím zásadně změnit postoj Bílého domu k Dohodě o biodivezitě.


Nikoho by to nemělo překvapit. Reilly a další prezidentův klíčový poradce v Riu “Buff” Bohlen z ministerstva zahraničí byli dříve zaměstnanci Světového fondu přírody (World Wildlife Fund), čelného to zastánce omezování trhu, který nyní hrozí podkopat ekonomicky rozumné ekologické programy v Zimbabwe a jinde. V Riu svět viděl také zlepšující se spolupráci jednotlivých ministrů životního prostředí. Reilly a německý ministr Klaus Topfer měli mnohem více společného spolu než se svými vlastními krajany, dokonce víc než se svými vlastními šéfy.


Celková absurdita konference v Riu by nebyla tak deprimující, nebýt pozornosti, které se jí dostalo díky přítomnosti prezidenta Bushe. Spolu s dalšími jsem se snažil prezidenta od účasti odradit. To, že někdo příznivě nakloněný ekonomickému rozvoji by podpořil tendence k odmítání pokroku jako cíle západní civilizace, vypadá jako bláznovství.


Pravda, připustil, že některé dohody Summitu Země jsou obzvláště škodlivé. Například to, že rozšíření Smlouvy o ohrožených druzích (v nedávné době použité ve sporu o sovu skvrnitou) na celý svět byl špatný nápad. Ale udělal ústupek tím, že podepsal jednu pro ekonomiku zhoubnou smlouvu – tu, která se zabývá změnami podnebí. Podle této smlouvy je kysličník uhličitý – látka, kterou vydechujeme – “znečišťující”, a proto bychom měli jeho množství pokud možno co nejdříve snížit. Nebyl stanoven žádný časový rozvrh, ale pan Reilly a prezident si neváhali pospíšit s oznámením, jak rychle hodlají postupovat. Povinné kroky k udržení spotřeby energie – vyšší daň z benzínu, další kroky nutící Američany k tomu, aby jezdili v menších (a méně bezpečných) autech, zákazy jezdit autem – to vše dostalo mocnou podporu rozhodnutím podepsat tuto smlouvu.


Rio lze s klidným svědomím označit za konec západní myšlenky pokroku – víry, že lidské úsilí může změnit svět k lepšímu. Víra v pokrok byla nahrazena představou planety ohrožené tím, že příliš mnoho lidí má příliš velkou spotřebu. A řešení, které Spojené státy přijaly za své, aniž by si to uvědomily, spočívá v tom, že více lidí musí spotřebovávat méně.


 


 


 


Záchrana druhů


 


Richard Miniter


 


 


Kdybyste je slyšeli mluvit v Riu, mohli byste si myslet, že Smlouva o biodiverzitě (Treaty on Biodiversity) – kterou prezident Bush odmítl podepsat vzhledem k její hrozbě americkému biotechnologickému průmyslu, ve svém projevu ji však podpořil – je nepostradatelná pro záchranu několika tisíc druhů před vyhubením rukou hospodářského rozvoje. A tato apokalyptická ekologie je jediným společensky přijatelným stanoviskem k celé záležitosti.


Každá vyšší instituce je zaměřena na jednu z možných pohrom. Biolog ze Stanfordu Paul Ehrlich řekl – vzápětí poté, co zaplatil Julianu Simonovi prohranou sázku z roku 1970, že nedostatek různých surovin vyžene jejich ceny do závratných výšek (ve skutečnosti nenastal žádný nedostatek; ceny poklesly) -, že do konce osmdesátých let mohou být vyhubena až tři procenta všech živých organismů a naléhá na Američany, aby okamžitě “zastavili ‘rozvoj’ jakéhokoliv relativně nedotčeného území.”


“Svět se blíží takovému stupni vymírání druhů, jaký nemá obdoby od éry dinosaurů,” varuje zpráva Úřadu pro všeobecné sčítání za rok 1989.


Chmurné předpovědi o hrozící ztrátě druhů lze nalézt již v knize Normana Myerse Potápějící se archa z roku 1979. Svět by mohl “přijít o jednu čtvrtinu všech druhů do roku 2000,” varuje Myers, a rozvoj by mohl v tomto období odstartovat “křeč vyhlazování, které by postihlo asi milión druhů.”


Tyto předpovědi mají na samém začátku jednu trhlinu, způsobenou základní skutečností, že nikdo neví, kolik druhů vlastně existuje. V šedesátých letech se vědci domnívali, že existuje něco okolo čtyř milionů druhů. Pak odhady prudce stouply, když biologové pochopili, jak mnohočetný a rozmanitý je život v tropických deštných pralesích. Odhady celkového počtu druhů dnes dosahují až ke stu milionů, ale systematikové dosud zanesli do katalogů necelých 1,4 milionu. Zbytek jsou pouhé dohady.


Téměř každý odhad ztráty druhů je postaven na počítačovém modelu. Tyto modely se opírají o předpoklady, které nadsazují rychlost eventuálního vyhubení. Autoři modelů vycházejí z představy, že biotop je jako ostrov, který se zmenšuje podle toho, jak postupuje rozvoj. Ale tato analogie je chybná. Na ostrově se zvířata nemohou přizpůsobit stoupajícímu moři, ale mnohá zvířata se mohou přizpůsobit lidskému vývoji, zvláště je-li takovým vývojem drobné zemědělství nebo řídké osídlování. Další trhlinou je to, že počítačové modely jsou stavěny na základě třicet let starého výzkumu, prováděného na tropických ostrovech. Jelikož na čtverečním metru je více živočichů v tropických oblastech než v mírném pásmu, ztráta biotopu v tropech je spojena s mnohem většími oběťmi. Tím, že vycházejí z dat získaných v tropech, mnohé modely zveličují vliv člověka na přírodu.


Kdyby bylo hlavním problémem mizení druhů, vyřešila by ho Smlouva o biodoverzitě? Naštěstí zde máme precedent. Předchůdcem Smlouvy o biodiverzitě je americká Smlouva o ohrožených druzích, která je právě připravena k obnovení podpisu. Tato smlouva z roku 1973 byla přitakáním Nixonovy éry zeleným. Požaduje, aby federální úřady chránily ekosystémy, na kterých jsou závislé ohrožené druhy. Ale zákon je v několika klíčových ustanoveních nejasný. “Ohrožený” druh je ten, který je blízko vyhubení v celém nebo téměř celém svém rozsahu. Rozhodnutí o tom závisí převážně na úvaze americké Služby pro ryby a divokou přírodu (FWS – Fish and Wildlife Service), která je pravidelně bombardována žádostmi ekologů a odpůrců pokroku o připsání dalších druhů k seznamu již více než 1140 ohrožených druhů.


Dokonce i termín “druh” je zákonem definován neurčitě. “Druh” zahrnuje “každý poddruh ryby nebo zvířete nebo rostliny a každou skupinu ryb nebo divokých zvířat stejného druhu nebo menší entity ve společném prostorovém systému.” Jinými slovy, každý živočich nebo rostlina, žijící ve vymezitelné oblasti, může být podle zákona nazván “ohroženým.” Kdyby FWS chtěla zapsat do seznamu veverky v parku naproti Bílému domu jako ohrožený druh, může to klidně udělat.


“Vůbec nevadí, že šedá veverka v parku Lafayette je k nerozeznání od šedých veverek v kterémkoliv jiném washingtonském parku,” napsal nedávno Eric Felton v časopisu Insight. “Veverky v parku Lafayette jsou geograficky odděleny od svých příbuzných, dělí je bloky městské džungle, a tak je lze považovat za odlišný poddruh, který je třeba kvůli ochraně zapsat do seznamu.” Felton se ptal Johna Faye, biologa z FWS, zda možnost zapsat lafayettské veverky do seznamu jako ohrožené závisí skutečně na uvážení Služby. Fay odpověděl, že nepovažuje za pravděpodobné, aby FWS postupovala tímto způsobem, ale připustil, že “z přísně právního hlediska je to pravda.”


Snad nejlepším příkladem zneužití Smlouvy o ohrožených druzích je to, co enthusiasté nazývají “Příběh myšky drobné solných bažin”.


Federální úřady oznámily muži, který vlastnil v Kalifornii jak mokřiny, tak na kopcích položené pozemky, že nesmí obdělávat ani kousek své půdy, a to kvůli myšce drobné solných bažin, malému zvířátku, které žije ve slaných ústích řek do moře. Vlastník se odvolal s poukazem na to, že myš má ráda vlhké, slané prostředí, ne suché kopce. Ach, to máte pravdu, odpověděli úředníci. Ale dojde-li ke globálnímu oteplení, polární ledové čepičky začnou tát, a jestiže ledové čepičky začnou tát, bude se zvyšovat hladina moří, a zvýší-li se hladina moří, myšky si budou muset hledat nová bydliště. A nejvhodnějším bydlištěm by byly vaše kopce.


“Vyprávěl jsem tuto historku na různých konferencích. Občas se někdo zasmál, ale jsem si jist, že se jednalo o pokrytce,” říká Mark Pollot, autor právě dokončené knihy Velká loupež a drobná krádež: vlastnická práva v Americe. “Pak jsem ji zase jednou vyprávěl a někdo řekl: ‘Ten člověk je mým klientem.’” Smlouva navíc nedělá ani to, co se očekává, že by měla dělat. Z více než 1140 druhů, registrovaných jako ohrožené, jich dosud bylo vyškrtnuto pouze sedmnáct. Z těchto sedmnácti jich bylo sedm “vyjmuto” proto, že vymřely, a čtyři další z důvodu, který FWS nazývá “chybou ve vstupních datech.” A další tři druhy se vzpamatovaly díky přírodním faktorům, které podle Národního institutu pro divočinu (National Wilderness Institute) ve Virginii se Smlouvou nijak nesouvisely.


Ve své zprávě pro Kongres za rok 1990 FWS připouští, že jediným “úspěšným případem” je aligátor americký, ale že to není příliš ukázkový kousek. Aligátor americký ztratil většinu svých původních bydlišť, když armádní jednotky vysušily povodí řeky Kissimmee. Když potom nastal čas změnit politickou linii vlády a začít chránit aligátory, FWS zřejmě podcenila počet aligátorů, kteří přežili. “Teď se ukazuje, že aligátoři se nikdy neměli dostat na seznam ohrožených druhů,” říká Národní svaz pro divokou přírodu (National Wildlife Federation).


Zdá se, že FWS se více zajímá o zapisování ohrožených druhů do seznamu než o jejich záchranu. Z 1140 zapsaných druhů FWS připravila plány na ozdravění pro pouhých 275. Vypadá to, že “téměř veškerý důraz je ze strany ekologických skupin a vládních institucí kladen na pořízení seznamu, ale prakticky nic se neděje v procesu ozdravování,” píše profesor univerzity v Utahu Randy T. Simmons, který provádí výzkum pro knihu o ohrožených druzích, byrokracii a vlastnických právech.


Soupis a ozdravění všech 4197 druhů, jak si to přejí ekologové, by podle ministerstva vnitra stálo daňové poplatníky 32,3 miliard dolarů. “A v této částce nejsou zahrnuty náklady na odškodnění majitelů pozemků, za ztráty pracovních míst a ztráty na daňových příjmech,” říká Ike Sugg, analytik z Institutu pro hospodářskou soutěž. Musí existovat nějaká lepší cesta.


 


 


Veřejné vraždění, soukromá ochrana


 


Jestřábí hora se zvedá k obloze nad západopennsylvánským pohořím Kittatinny. Každého obyčejného podzimního dne žene kombinace geografických a povětrnostních podmínek jako nálevkou okolo 20 000 ptáků, většinou jestřábů, mořských orlů, sokolů a orlů, za horu. Do roku 1934 byly na tomto místě vražděny desítky tisíc ptáků ročně. Pennsylvánská legislativa podlehla politickému tlaku a vyplácela odměnu za zastřelené jestřáby, o kterých se říkalo, že zabíjejí kuřata.


Pro stát by bylo levnější, kdyby vyplácel náhradu farmářům, kteří přišli o kuřata. V době, kdy bylo na odměnách vyplaceno nejvíce, zaplatil stát 90 000 dolarů za jestřáby, kteří mohli ulovit kuřata v hodnotě 1875 dolarů. A tím, že stát podporoval vraždění jestřábů, podnítil populační explozi hlodavců, kteří způsobili jen v roce 1934 na sklizních škody odhadované na čtyři miliony dolarů.


Když se sufražetka a zastánkyně ochrany životního prostředí Rosalie Edgeová dozvěděla o vybíjení jestřábů, naléhala na Audubonskou společnost, aby koupila Jestřábí horu. Když společnost odmítla, vzala Rosalie celou záležitost do svých rukou a koupila v roce 1934 horské území o rozloze 1398 akrů sama.


Tuto situaci by zastánci ochrany životního prostředí mohli považovat za ironii. Uplatňováním svých vlastnických práv slečna Edgeová zabránila státem sponzorované zkáze. Jestřábí hora je teď světoznámé místo pro pozorování ptactva a přijímá více než 50 000 návštěvníků ročně. “Vlastnická práva vedou každého k zodpovědnosti a zajišťují pevné místo nekonvenčním skupinám – které hledají nové cesty k řešení problémů – v prostředí, kde vládne většina,” říká Richard Stroup ze Střediska výzkumu politické ekonomie v Montaně.


Jestřábí hora ukazuje cestu k novému přístupu k ohroženým druhům. Vlastníci půdy mohou vykonat pozoruhodné věci, aby zachránili druhy, které jsou v nebezpečí. Organizace sokolníků zachránily před vyhubením sokola stěhovavého. Populace severoamerického salašníka modrého se vzpamatovala díky úsilí Severoamerické společnost salašníka modrého. Ochrana přírody vlastní nebo spravuje více než dva milióny akrů různých lokalit. Audubonská národní společnost vlastní více než osmdesát ptačích rezervací. Kachní společnost s ručením neomezeným, nevýdělečná organizace, založená v roce 1935 lovci a ochránci životního prostředí, kupuje a chrání kachní lokality v celé Severní Americe. Pstruhová společnost s ručením neomezeným, Nadace jelena wapiti a jiné skupiny pracují obdobně.


Krátce řečeno, lidé jsou pro hájení a ochranu divoké přírody nejdůležitější. Proto druhy v soukromém vlastnictví jako jsou kuřata, krávy a koně – které se v Severní Americe původně nevyskytovaly – početně převyšují druhy původní ve vlastnictví veřejném, jako jsou bizoni, aligátoři a holubi stěhovaví. Žádný druh v soukromém vlastnictví dosud nikdy nebyl přiveden do záhuby.


Aby člověk vlastnil nějaký druh zvířete, nemusí ho zavírat do klece nebo do ohrady. Vlastnit znamená být jediným správcem. Vlastníci jsou na svém majetku přímo, osobně a dlouhodobě zainteresováni, což chybí vládním byrokratům. Vlastníci budou financovat výzkum, jak – například – bojovat s chorobami, které postihují divokou přírodu v jejich vlastnictví.


A ochrana ohrožených druhů se může vyplatit i finančně. Společnosti, které prodávají stavební dřevo, oplocují své pozemky a povolují vstup pouze platícím lovcům. Nazývá se to “lov za poplatek.” Kontrolovaný vstup a nové metody těžby dřeva výrazným způsobem pozvedly krajinu. “Území, která bývala ostudou bez divoké zvěře, jsou nyní výkladní skříní plnou stád,” řekl pro Forbes William Wall, ředitel pro ekologii divoké přírody při IP Timberlands. Toto společenství s ručením omezeným, jehož většinu vlastní Mezinárodní papírenská, chrání orla lysého a datla chocholatého, přičemž povoluje za nízký poplatek rekreační využívání svých pozemků o rozloze 6,3 milionu akrů. Rekreační program přinesl jen v roce 1990 zisk kolem deseti milionů dolarů.


Soukromé vlastnictví a správa – ať už neziskové jako Jestřábí hora, nebo každopádně ziskové jako IP Timberlands – mají úspěch díky vlastnickým právům. Vlastník má hmotný zájem na svém majetku a bude pracovat na jeho zvelebení. Vezměme případ lososů v Mexickém zálivu. V osmdesátých létech počet lososů prudce poklesl. Některé vlády obvinily rybáře z nenasytnosti a zakázaly v určitých vodách veškerý komerční rybolov. Zatím ve stejném období vzrostla populace sumcovitých ryb kolem Mississippi o 500%. Proč losos směřuje do záhuby a sumci se bujně množí?


Hlavním důvodem je to, že lososi nemají žádného vlastníka. Pro nikoho z rybářů tudíž neexistuje žádný stimul, aby snížil své úlovky nebo prásknul ty, kdo loví příliš mnoho. Sumci naopak mají své vlastníky. Ti zabezpečují, aby v jejich rybnících bylo optimální množství kyslíku a chrání je před nemocemi.


Zkušenost nás učí, že vládní dohled pěstuje ekologicky nesprávné chování, zatímco vlastnictví vede k ekologické zodpovědnosti. Ale Smlouva o ohrožených druzích a Smlouva o biodiverzitě pracují na principech přesně opačných.


 


 


 


Krasavice Amerika


 


James R. Dunn


 


 


Po většinu doby zaznamenávané historie lidské bytosti působily negativně na své prostředí. Už asi 4000 let př.Kr. Sumerové a jejich současníci sousedící s Mezopotámií zbavili lesů pohoří Zagros v Íránu a pohoří Taurus v Turecku, což obrovsky urychlilo vývoj delt Eufratu a Tigridu. Bagdád na Tigridu, ležící kdysi v Perském zálivu, je od něho nyní vzdálen 320 mil; Ur na Eufratu byl také přístavním městem, a jeho zříceniny teď leží 150 mil od Zálivu. Tyto prastaré ekologické problémy doposud mají chudé národy, u kterých je míra zhoršování životních podmínek nejvyšší v dějinách lidstva.


Ze všech civilizací světa pouze bohaté průmyslové demokracie zlepšily výrazným způsobem své životní prostředí. Rozvoj změnil tvář Severní Ameriky – pokryl ji zelení.


Než přistěhovalci z Evropy osídlili oblast mezi Apalačským pohořím a Skalistými horami, bylo toto území jednou širou pastvinou pro stáda buvolů. Indiáni ji udržovali vypalováním – což je praxe primitivních národů, kterou najdeme všude v historii lidstva. Značná část prérií a obrovská stáda buvolů byly tudíž důsledkem činnosti indiánské kultury. Když se zde v polovině 19. století usadili Evropané, byli překvapeni, když viděli, že na půdě, kterou nechali neobdělanou, se začaly objevovat lesy. Rozlehlé části amerického Středozápadu se znovu pokryly původním přirozeným lesním porostem. Jednou z největších nově zalesněných oblastí na světě je nějakých 75 milionů akrů (1 akr = 4047 m2) pouštního stromu Prosopis juliflora (jeho lusky mleli Indiáni na mouku) v Texasu a přilehlých státech. Přirozenému obnovování vegetace pomáhali i noví usedlíci. Téměř u každé farmy, v každém městě i na polních mezích byly vysazovány stromy. Pozdější generace začaly tyto stromy samozřejmě těžit jako palivo a stavební dřevo. V prvním desetiletí našeho století dosáhla těžba dřeva takového stupně, že řada článků v New York Times předpovídala úplné odlesnění Spojených států. Jeden článek dokonce doporučoval zakázat zákonem vánoční stromky. Ale právě když se zvedl poplach, začaly se objevovat změny. Zaprvé se zpřístupnily jiné možnosti než dřevo jako zdroj energie. A energii jsme prodávali tak efektivně, že náklady na jiné energetické zdroje než pálení dřeva byly přijatelné. Stejně důležité bylo to, že výrobní efektivita našeho nového průmyslu vytvořila bohatství pro širokou veřejnost, takže obyvatelstvo si mohlo kupovat tyto nové formy energie. Toto byla první fáze snímání břemene z našich lesů.


Mezitím přispěl k obnově lesů i pokrok v dalších oblastech. Díky průmyslovým hnojivům se moderní zemědělská technologie stala mnohem výkonnější a výrazně vzrostly výnosy. Jelikož jsme potřebovali méně půdy k výrobě potravin, nevýnosné farmy, položené většinou na příliš strmých a snadno erodujících svazích, pustly a měnily se znovu v lesy. A stavební dřevo vydrželo déle díky širšímu používání konzervačních prostředků.


Ve Spojených státech dnes pěstujeme více dřeva, než vytěžíme, a tak tomu je už několik desítek let. Podle ministerstva zemědělství (USDA – U.S. Department of Agriculture) vypěstujeme ročně podle druhu o 20 – 150% dřeva více, než se vytěží. Ve východních státech se od roku 1920 objevilo více než 50 milionů akrů nových lesů spolu s více než 12 miliony akrů v nejlidnatějším východním státě, New Yorku. I když jde většinou o přirozené zalesnění opuštěných farem, mnoho stromů vysadili vlastníci půdy: od roku 1900, kdy byla v Saratoze otevřena státní zahradnická školka, nakoupili Newyorčané jen v této školce téměř dvě miliardy mladých stromků.


Ochrana půdy je dalším úspěšným případem. Pojedete-li mezi farmami Středozápadu, uvidíte orbu po vrstevnicích, pole protkané zatravněnými zavlažovacími kanály, a neobdělané strmé svahy – to vše jsou účinné antierozní metody. A stromy, vysázené kolem polí, minimalizují větrnou erozi (skupina zeměměřičů pozorovala větší prašnou bouři na severu Kansasu v roce 1830, předtím, než se zde usadili běloši). Podle USDA jsme od roku 1985 snížili erozi zemědělské půdy o jednu pětinu.


Dalším velkým úspěchem je ochrana vod. Co se vody týče, máme pádný důvod k obavám – stále ještě “dolujeme” vodu z některých větších přírodních zdrojů a odebíráme vodu, která možná nebude nikdy nahrazena – ale v mnoha ohledech jsme značně pokročili. Ve Spojených státech je 25 – 30% zásob vody v rybnících, zbudovaných lidskou rukou, a nádrže zabírají téměř 50 000 akrů. Kromě toho, že shromažďují vodu, jsou rybníky využívány vodním ptactvem a jinou divokou zvěří, a většina z nich je plná ryb. Naše lesy zpomalují odtok vody, zvyšují tak naše zásoby spodní vody a snižují erozi. V roce 1960 byly upravovány odpadní vody pouze 20% americké populace. Do roku 2000 to bude 95%. Náklady na čištění vody, hlavně úpravu odpadních vod, činí přes 300 miliard dolarů, ale jsou to dobře vynaložené peníze. Pitná voda je největším problémem většiny obyvatel světa. Vysoká kvalita naší pitné vody již téměř odstranila takové problémy, jako jsou cholera, úplavice a tyfus.


Divoké přírodě se také daří. V mém domovském státě, New Yorku, který si mnozí lidé představují jako pláň pokrytou asfaltem, se jelenec virginský vyskytoval pouze ve dvou malých stádech, jedno v Adirondacks a druhé v Catskills. Teď jím oplývá celý stát. Oficiální úlovky za poslední léta kolem dvou tisíc ročně jsou číslem mnohem vyšším, než byla celková populace jelenů ve státě New York ve dvacátých létech. (Také populace kojotů a vačic roste. Dokonce i kanadský los se vrací – v roce 1990 byla ve státě New York zaznamenána první srážka automobilu s kanadským losem.)


Podle nedávného průzkumu USDA vzrostl v osmnácti východních státech za posledních 15 let počet krocanů o více než 250%. V roce 1991 zjišťování stavu přezimujícího vodního ptactva (prováděné ministerstvem pro ochranu životního prostředí státu N.Y.) ukázalo zvýšení o 9% oproti průměru za posledních deset let. Počet kanadských hus vzrostl o překvapivých 2.600% od jejich prvního sčítání ve čtyřicátých létech. Za posledních patnáct let vzrostla také populace vidloroha amerického a jelena wapiti na západě Spojených států. Na Středozápadě jsou ptáci a zvířata, kteří potřebují mít ve svém biotopu stromy, mnohem hojnější než tomu bylo před příchodem bělochů.


Tyto změny životního prostředí se objevily přesto, že lidská           populace ve Spojených státech vzrostla od roku 1900 více než třikrát: naše populační expanze neproběhla na úkor naší přírody.


Toto vše je zatemňováno řečmi, tak běžnými v souvislosti se          summitem v Riu, o “světovém životním prostředí.” Skutečností je, že na světě existují dvě životní prostředí: jedno v bohatých průmyslových demokraciích, druhé v chudých neprůmyslových státech. V bohatých státech se ekologické hrozby měří podle účinků průmys­lových chemikálií. Míra problému je většinou určována pouze v jedné milióntině nebo miliardtině celku, nebo je postavena na vědecky sporných představách, že jedna částice nebo molekula vás může zabít. Časovým rámcem zdravotních problémů, způsobených takovými látkami, je zpravidla nějaké neurčité datum v budoucnosti. Zatím se náš průměrný věk stále prodlužuje.


Ekologické problémy v chudých zemích se měří podle vyčerpané nebo ztracené půdy, podle poklesu zemědělské produktivity, úbytku lesů, ohrožení přirozeného prostředí skutečně všech divokých druhů, úbytku zdrojů pitné vody, řádících nemocí a hladu. Jejich ekologické problémy jsou neodkladné a nejspíše souvisejí s příštím jídlem. A nejspíš potrvají, dokud hospodářství nepozvedne jejich lid z chudoby.


Tím, že pohlížíme na technologii, průmysl a svobodné podnikání jako na příčinu ekologických problémů, děláme tyto problémy samozřejmě ještě horší. Maurice Strong, generální tajemník Summitu Země, skutečně prohlásil: “Možná se dostaneme do situace, kdy jedinou cestou k záchraně světa bude zhroucení průmyslové civilizace.” To není ekologie, to je luddismus (odpor proti mechanizaci a automatizaci). Je to nějaký div, že dr. Mostafa K. Tolba, výkonný ředitel Ekologického programu OSN, slyší “hlasité nářky řady rozvojových zemí, že bohatí se více starají o to, jak udělat z Třetího světa přírodně-historické muzeum, než jak jeho lidu naplnit žaludky”?

Jeden příspěvek - SUMMIT ZEMĚ – KARNEVAL HLUPÁKŮ

  1. jey : 9.2.2012 v 22.48

    skvele clanky pana jr dunn, moc rada bych jich nasla vice !!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?