Studie OI č. 6: SOCIÁLNÍ EXPERIMENTY A RODINA

1.3.1995

Sborník ze stejnojmenného semináře pořádaného Občanským institutem 21. ledna 1995 obsahuje příspěvky Digbyho Andersona, Davida Blankenhorna, Allana C. Carlsona a Michaely Freiové k různým tématům vzájemného vztahu moderní společnosti, státu a rodiny.




STUDIE č. 6 v tiskové podobě zde.

Studie OI 6




SOCIÁLNÍ EXPERIMENTY A RODINA.


Současný stav politické diskuse.




Občanský institut


březen 1995




Translation c Michaela Freiová, Václav Frei, Jaromír Žegklitz



ISBN 80-901659-2-3



Publikované příspěvky byly předneseny na semináři Občanského institutu 21. ledna 1995.


Obsah:



Digby Anderson: Politická debata o rodině v poválečné Evropě



David Blankenhorn: Perspektivy občanské společnosti



Allan Carlson: Poučení ze švédského experimentu



Michaela Freiová: Česká zkušenost



Digby Anderson


(ředitel The Social Affairs Unit, Londýn)


Politická debata o rodině v poválečné Evropě



Úkolem tohoto textu je podat přehled nejen o současném stavu problémů spojených s rodinou, ale i o dlouhodobějších výhledech.


Nejprve bych se pokusil předložil souhrn politických problémů souvisejících s rodinou, tak jak se vynořily v evropských zemích – především ve Velké Británii – v posledních deseti až patnácti letech. Učiním tak zejména proto, že řada lidí se domnívá, že s rodinou souvisejí nanejvýš dva nebo tři problémy; rád bych ukázal, že jejich seznam je ve skutečnosti velmi dlouhý, neboť otázek souvisejících s rodinou je celá řada. Smyslem podání takového přehledu je ovšem také ukázat, že státy zřejmě nemohou být v těchto věcech neutrální. Podle některých tvrzení totiž státy neutrální být mají – a to jak k formám rodiny, tak ke způsobům výchovy dětí. Jak dále uvidíme, jsou takové názory pouhou iluzí.


Zamyslíme-li se nad uvedeným seznamem problémů, vidíme, že řešení těchto problémů leží mimo oblast působení státu. Státy samozřejmě nemohou být neutrální a musí zaujmout k těmto věcem stanovisko, ale skutečné řešení většiny z nich by mělo spočívat v rukou nevládních organizací.


Nejprve bych tedy jednotlivé položky zmíněného seznamu stručně vyjmenoval, a poté vylíčil pozadí změn, které se týkají nejen postavení rodiny v Evropě, ale i způsobu, jak se v Evropě o rodině smýšlí, zvláště mezi konzervativci a klasickými liberály.



1. Rovnost příležitostí pro ženy.



Evropská unie rozvíjí politiku rovných příležitostí pro ženy, která na první pohled vypadá velmi přijatelně, dokud si ovšem neuvědomíte, že mluví-li příslušné hlasy o “příležitostech”, mají ve skutečnosti na mysli řízení, změny a intervence – kolektivními zařízeními počínaje a daňovou politikou konče, které mají ženám umožnit, aby opustily své malé děti a šly pracovat.



2. Rozvod.



Každý stát musí mít nějakou politiku ve věci rozvodů. Představa, že stát může být ve věci rozvodů neutrální, je nesmysl, protože rozvod je záležitostí právní a jsou to státní instituce, kdo formuluje příslušný zákon.



3. Neúplné rodiny (mimomanželské rodičovství).



V západoevropských zemích problém snad vůbec nejdůležitější.



4. Nemanželské mateřství.



Nejedná se o problém totožný s mimomanželským rodičovstvím.



5. Chudoba rodin.



6. Přístup ke starým lidem, odpovědnost za prarodiče.



7. Homosexualita.



Stejně jako v případě rozvodu se jedná o právní záležitost.



8. AIDS.



9. Kriminalita mladistvých.



10. Rodinnná politika a vliv menšin ve společnosti.




Existuje ještě několik dalších problémů, které stojí za povšimnutí, i když se jimi nebudu podrobněji zabývat. Prvním z nich je vztah rodiny a umělé reprodukce, resp. biologického inženýrství. Druhým je úroveň reprodukce obyvatel: víte, že úroveň reprodukce je technický termín, který zahrnuje nejen vyjádření poměru mezi počtem narození a počtem úmrtí (a víme dobře, že dnes převažuje počet úmrtí), ale také to, kteří lidé mají děti a kteří je nemají. A jedním z výrazných trendů dnešní Evropy je to, že střední třída se vzdává rozhodnutí mít děti. Třetím bodem je postavení dětí jako konzumentů: jak společnost bohatne, stávají se děti samostatnými konzumenty. Z toho vznikají problémy, neboť ekonomiky tradičně nechávaly konzumentům svobodu, jelikož se předpokládalo, že jsou to zodpovědní dospělí.


Můj seznam tedy obsahuje třináct bodů, z nichž se budu věnovat pouze deseti. Nejprve bych se však zmínil o myšlenkovém pozadí názorů na rodinu.


Při zamyšlení nad výše uvedeným seznamem si lze všimnout, že se uvedenými problémy táhnou dva základní spory, dva typy argumentů.


Jedna část debaty se týká vztahu státu a rodiny, resp. vlády a rodiny. Má stát podporovat normální nebo nenormální rodinu? Má se dívat na homosexuální páry jako na manžele? Má stíhat absentující otce, aby je přiměl k placení výživného?


Počátkem osmdesátých let chápali političtí teoretikové klasického liberalismu rodinu právě takto. Jejich názor – v zobecněné formě – zněl: nechat rodinu na pokoji. Podle jejich názoru byly poruchy rodinného života způsobeny nadměrným státním zasahováním, zvláště podporou neúplných rodin; poskytuje-li stát těmto rodinám více peněz, zdrojů a příležitostí, podporuje tím jejich existenci a zvyšuje jejich počet. Zhruba řečeno se tvrdilo, že kdyby stát přestal nevhodně zasahovat formou podpor a byl neutrální, rodina by se sama dostala z problémů. Ve velmi vlivné knize F. Mounta “Subversive family” vydané počátkem osmdesátých let tvrdí její autor, že rodina přežila nejrůznější režimy po tisíce let a že přežije všecko, pokud se do ní nezasahuje a nechá se na pokoji.


Podle mne tomuto názoru cosi chybí, ba dokonce je zjevně nesprávný. Je samozřejmě pravda, že stát zavedením různých sociálních podpor stav jenom zhoršil. Je také pravda, že demokracie bohužel přitahuje lobbistické skupiny. A právě ty lobbistické skupiny, které útočí na rodinu, to částečně činí tak, že požadují státní pomoc – chtějí, aby stát přijímal opatření ve prospěch například práv homosexuálů apod. Debatu o rodině však nelze redukovat na pouhou debatu o státních intervencích. Nelze ani beze všeho přijmout názory ekonomických liberálů, požadujících neangažovanost nebo neutralitu. Stát musí uznat rodiny jako takové; i kdyby tak neučinil zákonem, musí je uznat například vzhledem k daním. Není možné, aby nějaký stát neměl žádnou definici rodiny. Už z daňových důvodů musí uznat skupiny, v nichž lidé žijí, musí rozhodnout o tom, kdo je dospělá osoba a kdo je nezletilý – je-li hranicí osmnáctý, jednadvacátý nebo jakýkoli jiný rok. Z jednotlivých bodů mého seznamu je zřejmé, že je naprostou iluzí představovat si, že nějaký stát má možnost být neutrální.


Debata o rodině však není jen debatou o vládních intervencích. Například rozvoj umělé reprodukční techniky a dilemata, která před nás staví, vůbec nevznikl ve vládě – vznikl ve vědě, i když povolení a podpory takového výzkumu se vlády týkají. Je docela dobře možné, že různé -ismy – ideologie našich dnů, např. feminismus, permisivismus, kontraktualismus a relativismus – mají dnes stejný vliv jako vládní vměšování. Nelze prostě tvrdit, že by působení státu na rodinu bylo jediným problémem; konec konců mají změny ve struktuře rodiny vliv na stát samotný. Shrnul bych proto, že je jasné, že rodina je v hluboké krizi, že se hroutí: neúplné rodiny, pokles morálky, rozvody, odmítání odpovědnosti vůči dětem i starým lidem vytvářejí problém chudoby, zločinnosti, nedostatečného vzdělání, a to vše zvyšuje sociální zatížení státu. A protože stát žádné vlastní peníze nemá, dopadá toto sociální zatížení na normální rodiny s nižšími příjmy.


Důležitější však je, že díky těmto věcem jsou lidé nešťastní. I kdyby se však zdálo, že odmítání odpovědnosti a tradičních norem nepůsobí v současnosti sociální problémy, existoval by důvod ke znepokojení. Dobrá společnost se nevytváří jen dobrými institucemi. Dokonce jen velmi zřídka se vytváří dobrými státními institucemi. Vyžaduje dobré lidi. Zdravou a fungující společnost nelze vybudovat pomocí sociálního inženýrství. Taková společnost vyžaduje individuální ctnosti, a tyto ctnosti by neměly být korumpovány zvrácenými vládními zásahy, například daněmi a podporami. Ctnost potřebuje vhodné prostředí a vláda v tom hraje svou roli. Viděli jsme, co komunismus s těmito ctnostmi provedl. Stát, ekonomika a rodina rovněž potřebují individuální ctnosti – věrnost, odhodlanost, důvěru, tvrdou práci a činorodou lásku k bližnímu. Otázku hodnot, otázku ctností nelze nijak obejít. Politika bez hodnot je mýtus a iluze.


K hlavním problémům, jimž čelí naše společnost, patří identifikace systému hodnot – ne jako záležitostí soukromých, ale veřejných, a jejich deklarování. Tyto hodnoty zahrnují svobodu, ale také odpovědnost. A odpovědnost je třeba vyjádřit detailním a polemickým způsobem, a pak se k ní stát musí přihlásit.


Klasičtí liberálové měli pravdu: je opravdu nejlepší, když se stát do záležitostí rodiny příliš nevměšuje. Ale stát se do věcí hodnot, zákona a autority nevměšovat nemůže. Poznání této skutečnosti začíná prosakovat jak v Evropě, tak v Americe, a je ztělesněno stále častějším užíváním jazyka ctností.


Podle mého názoru je tedy nutno změnit argumentaci v otázce rodiny. Lidé si na počátku osmdesátých let mysleli, že celá věc je jednoduchá: rodina přežije, pokud ji vláda prostě nechá na pokoji. Ale dnes si uvědomujeme, že je to komplikované dvojím způsobem. Jednak státy prostě nedovedou být neutrální, ani v otázce rodiny, ani v otázce ctností – a to jak v otázkách veřejně sdílených hodnot, ani v otázkách soukromé morálky. Za druhé, státy samy tyto problémy nevyřeší. To je zásadní posun v důrazech této debaty.


Nyní k jednotlivým bodům výše uvedeného seznamu existujících problémů.



Pojem rovnost příležitostí se v rámci Evropské unie účinně používá k prosazování názoru, že je třeba zajistit existenci kolektivních zařízení, jež umožní mladým matkám s dětmi jakéhokoli věku jít pracovat, neboť tyto matky mají totéž právo pracovat jako muži; biologický faktor má být totálně popřen prostřednictvím podpor. O tuto cestu se už pokusily dvě společnosti. Jednou je bývalý SSSR, druhou Švédsko. V obou případech tento systém nefungoval a způsobil mnoho problémů. Nefungoval částečně proto, že péče o velmi malé děti je značně náročná a na každých pět dětí je zapotřebí jedné pracovní síly. Je potřeba tolika pracovníků, kteří se o ně starají, že finanční břemeno a nároky kladené na jiné ženy se stávají extrémními. Tento systém neosvobozuje ženu od jejích domácích povinností a neumožňuje jí jít pracovat; nahrazuje pouze matku někým, kdo matkou není – a je to téměř vždy zase žena; jinými slovy, osvobozuje ženy k tomu, aby odešly z domova starat se o děti jiných žen, a o jejich vlastní děti se starají jiné ženy.


Podobný systém vytváří také mnoho problémů týkajících se dětí. Většina psychologů se shoduje v tom, že spolužití matky s dítětem alespoň do pěti let věku má obrovskou hodnotu. Zajímavé je, že se tento systém neprosazoval jako návrh péče o děti, ale pod heslem zajištění rovnosti příležitostí. Znamená to, že řešení problému se také musí vyrovnat s otázkou rovnosti. Trváme-li na tom, že matka by měla být podporována v tom, aby zůstala doma se svými dětmi, musíme také jasně prohlásit, že sexuální rozdíly hrají svou roli a že nemůže existovat jedna politika pro obě pohlaví. Stát musí uznat, že muži a ženy mají – nebo mohou mít – ve společnosti rozdílné role, rozdílná práva a rozdílnou odpovědnost. To by byla skutečná kontrarevoluce ve vztahu ke způsobu myšlení, který je dnes vlastní jak národním vládám, tak Evropské unii.



Bod druhý – rozvod. Tendence je ve většině západoevropských zemí následující: počet rozvodů stoupá a dochází k nim v rodinách se stále menšími dětmi. Různí pokrokáři nám tvrdí, že rozvod je nepodstatnou záležitostí, že k němu dochází zpravidla tam, kde děti odrostly, že děti nijak nezraňuje atd. Ale my dnes víme, že rozvod děti zraňuje, že zraňuje i lidi, kteří se rozvádějí, víme, že rozvod není jen prostou administrativní záležitostí, která odklízí manželství, jež se rozpadlo už předtím.


Z nejrůznějších výzkumů víme, že sama instituce rozvodu přináší specifické problémy. Přitom tendence západoevropských vlád směřuje k usnadnění rozvodu, k jeho zrychlení a zlevnění. Významná osoba našeho veřejného života, milenka prince Charlese, se právě předevčírem rozvedla – a trvalo to tři minuty. Ještě důležitější v tomto zrychlování, zlevňování a usnadňování rozvodu je, že z rozvodu vymizel byť jenom stín hanby. Zavádí se rozvod bez výroku o vině. To zcela jasně odporuje tomu, co obyčejní lidé cítí, totiž že rozvod je někdy způsoben vinou jednoho z partnerů, jindy vinou obou z nich. Představa, že rozvod není způsoben žádnou chybou a že rozpad rodiny neobsahuje žádný morální rozměr, je dnes západoevropskými státy obecně přijímána.


Stejně tak se přijímá i změněný pohled na manželství. U této otázky se na chvilku zastavím, neboť souvisí s jedním z -ismů, které nadělaly tolik škod. Pohled na manželství, který dnes převládl v západoevropských společnostech a který pravděpodobně pochází z USA, je takový, že manželství je smlouva. Manžel uzavírá smlouvu s manželkou o věcech, které pro ni bude dělat, a ona s ním o věcech, jež bude dělat ona pro něho.


Na první pohled to vypadá rozumně, ovšem jen do té doby, než si uvědomíte, že smluvní pohled na manželství znamená, že jakmile jedna strana přestane plnit své závazky, má druhá strana právo přestat plnit svoje. Jinými slovy myšlenka manželství jako smlouvy znamená, že má práva a mé závazky jsou podmíněné tím, že druhá strana plní své závazky. Starý pohled hodnotil manželství jako systém statusu, v němž přestávám být svobodným mládencem a stávám se manželem. Tím na sebe beru určité povinnosti, které jsou absolutní, a to bez ohledu na to, jak si počíná moje žena. Já si podržuji své závazky, protože jsou to závazky manžela. A uplatnění smluvního pojetí, vhodného pro vztahy ekonomické a právní, na tak statickou instituci jakou je manželství je jednou z nejničivějších věcí. Současně i jednou z nejsvůdnějších, protože to na první pohled vypadá rozumně. Doporučoval bych proto, aby se do řeči zákonů týkajících se rozvodu znovu vrátil jazyk morálky; manželství by pak měl zákon chápat jako stav, nikoli jako smlouvu.



Neúplné rodiny. Ve Velké Británii stouply za posledních dvacet let rozpočtové výdaje na rodiny s jedním rodičem z 15 milionů na 4.000 milionů liber. Tyto náklady neplatí vláda, ale daňoví poplatníci, a v mé zemi platí standardní sazba daně z příjmu i pro lidi s velmi nízkými příjmy. Takže slušní lidé, kteří mají mravní zásady a tvrdě pracují, nicméně jsou chudí – tedy normální rodiny, přispívají na podporu rodin s jedním rodičem. Přitom tyto rodiny s jedním rodičem nevznikají tak, že by jeden z rodičů zemřel; v naprosté většině jsou to lidé, kteří nikdy neuzavřeli manželství, nebo se rozvedli. Stejně tak musí obyčejní, slušní a zákona dbalí lidé zaplatit důsledky delikvence a nedostatečného vzdělání, jež jsou s neúplnými rodinami spojeny. To je dnes opravdu nejdůležitější problém systému sociální pomoci, jemuž čelí moje vláda a – jak se zdá – i vláda Spojených států. Budeme muset nějakým způsobem zastavit podporu – ať už formou poskytování bezplatného či přednostního ubytování nebo formou jinou – těmto neúplným rodinám. Někteří budou tvrdit, že děti budou trpět za hříchy rodičů, a že podpory mají pomáhat dětem, nikoli rodičům. Ale já si myslím, že musíme být opravdu velice přísní. Vždyť když oba rodiče dají dohromady nějaké peníze a odkáží je dětem, děti dědí řadu dobrých věcí. Když se rodiče chovají špatně, například porušují zákon, děti dědí neštěstí. Tak to prostě chodí. Stát se nemůže postavit mezi rodiče a děti při přenášení stigmatu a nevýhod. To je část, byť znepokojující část, rodinných pout. A my musíme trvat na tom, že toto mezigenerační stigma je důležitou součástí sociální politiky.



Bod čtvrtý – nemanželské mateřství. Vlády usilují o odstranění stigmatu nemanželského původu tím, že mění statistiky a rétoriku. Je třeba toto stigma obnovit. Je také nejvyšší čas začít povzbuzovat – a to ne verbálně, nýbrž finančně – mladé matky nemanželských dětí, aby odevzdaly své děti do adopce. Zatímco na jedné straně počet nemanželských dětí prudce stoupá, adopce byla de facto postavena mimo zákon, jako by to – podle hnutí “politické správnosti” – nebyla správná věc. Mnoho takových dětí by mělo dostat příležitost vyrůstat do dospělosti v úplné rodině, a ne být ponechány čtrnáctileté matce, která je sama. Této čtrnáctileté matce je rovněž třeba dát šanci, aby žila lépe.



Bod pátý – chudoba rodin. Progresivisté stále tvrdí, že chudoba rodin je způsobena nedostatečným příjmem. Je důležité vědět, že může být způsobena nejen nízkým příjmem – nízkými státními podporami nebo mzdami, ale také špatným hospodařením. Statistiky jasně prokazují, že k tomuto špatnému hospodaření patří neschopnost sestavit si rodinný rozpočet, neschopnost správně vynakládat prostředky na nákup potravin (které tvoří 30-35 % výdajů rodin s nízkými příjmy) a zadlužení způsobené půjčkami bez reálného odhadu možností splácení. Pak je tu čtvrtý faktor, způsobený kulturou určitých zemí: ze statistik vyplývá, že zadlužené jsou zpravidla ty rodiny, kde si manžel ponechává příjem, a že odevzdávání manželova příjmu manželce vede zpravidla k efektivnímu hospodaření. Tyto faktory znamenají, že nesmíme pohlížet na rodiny jako na přirozené manažery; je třeba je určitým způsobem vést a učit, jak zacházet s rozpočtem, jak zacházet s příjmem a vydávat peníze efektivním způsobem. V minulosti se to lidé učili prostým příkladem – od rodičů, ale potíž s rozvrácenými rodinami spočívá v tom, že vytvářejí bludný kruh: čím víc je rozvrácených rodin, tím méně kompetentní tyto rozvrácené rodiny jsou, aby učily své vlastní děti kázni potřebné pro dobrý rodinný život. Někdo se musí zabývat poznávací stránkou rodičovství, ne stále jen emoční nebo hodnotovou: jak zacházet s penězi, jak sestavit rozpočet atd. To jsou věci, které velmi často zanedbáváme kvůli otázkám hodnot. Problém představuje skutečnost, že ve školách, které jsou přirozeným místem pro osvojování těchto dovedností, jsou učitelé, nasáklí proti-rodinnou ideologií. Někdo – a pravděpodobně nejspíše takové organizace jako církve – by se měl vážně ujmout rodičovského vzdělávání.



Bod šestý – staří lidé. Staří lidé v západní Evropě čelí dvěma problémům. Prvním je zanedbávání ze strany dětí a názor, že za staré lidi je odpovědný stát; druhým pak otázka nedostatečné úcty ve společnosti, která je posedlá kultem mladosti. Z toho vyplývá, že staří lidé trpí často nejen nízkým příjmem, nedostatečnou péčí a osamělostí, ale jsou také předmětem opovržení a nadávek. Musíme určitým způsobem trvat na tom, čemu se technicky říká vyživovací povinnost. Některé země, např. Švýcarsko, na to mají zákony. Najde-li se dítě, řekněme, do sedmnácti let, jak se potuluje, pak ho úřady mohou umístit v útulku, ale účet pošlou rodičům, nejsou-li rodiče, tedy příbuzným či prarodičům. Lze zakotvit do zákona vzájemnou pečovací povinnost členů rodin, a ta by měla být minimálně třígenerační.



Bod sedmý – homosexualita. Zde existuje poněkud odlišný problém. Ten spočívá v tom, že tradiční ctnost demokratické společnost, to jest tolerance, byla zneužita k vyprodukování čehosi, co je netradiční, to jest práv menšin. V mé vlasti byly až do konce šedesátých let homosexuální akty ilegální, což způsobovalo řadu problémů, např. vydírání. Byla odstartována kampaň, aby homosexuální akty mezi souhlasícími dospělými osobami byly legalizovány, a to se také stalo. Stalo se však bohužel také něco jiného, a zase je to důvod, proč státy nemohou být neutrální. Tím, že byly homosexuální akty legalizovány, dala jim vláda nálepku správnosti: přitom tak učinila tatáž vláda, která uznává rodiny a zajišťuje podmínky pro jejich dobré fungování. Je tu problém, jak chápat a tolerovat odlišné chování menšin, aniž bychom veřejně prohlásili, že jejich životní styl je přijatelný. Starší, tradičnější společnosti dokázaly zůstat na půl cesty. Věděly, že zde takové životní styly existují, ale držely je takříkajíc ve stínu. Úporná tendence moderních společností k tomu, že všechno musí být napsáno, otevřeno a deklarováno jako právo, znamená, že nezůstal žádný meziprostor: buď je něco protizákonné, neschválené, stigmatizované, nebo je to legální, je to právo, a zaslouží si tedy veřejnou podporu. Problém spočívá v tom, že dnešní společnosti nedokážou tolerovat názor, že něco může být z právního hlediska uznáno, a současně vysmíváno, stigmatizováno a poznamenáno hanbou. A právě tímto způsobem bychom měli přistupovat k homosexuálům.



AIDS. Zase tentýž problém. Tím, že stát začal prosazovat cosi, co bylo míněno jako rozumné lékařské řešení problému AIDS, zapojil se ve skutečnosti do propagační kampaně, jejímž cílem je schválit alternativy k morálnímu způsobu života.



Devátý bod: kriminalita mladistvých. Téměř všechny zločiny spáchané v mé vlasti jsou spáchány lidmi mladšími než 25 let. Zločin je problémem mladých lidí, většinou mladých mužů. Jeho kořeny neleží jen v ekonomické deprivaci, ale i v morálních kvalitách, jako je např. neschopnost odložit uspokojení potřeb nebo požadavek okamžitého dosažení potěšení či majetku. A odpověď je zase morální, totiž znovuobjevení starých historických ctností: mravní síly, schopnosti se bez něčeho obejít, ochoty přijmout nutnost čekání na určité věci, především však ctnosti v dnešních společnostech už neznámé, totiž trpělivosti. A opět, toto je jedna z věcí, které nemůže dělat vláda, je to však pole pro dobrovolné organizace.



Posledním bodem, o němž chci mluvit, jsou menšinové skupiny. Ty se liší od země k zemi a od společnosti ke společnosti, ale problém menšin se skutečně musí otevřít, a vypadá zhruba takto. Máte-li rodinnou politiku pro většinu společnosti, co se stane, existují-li ve společnosti menšinové skupiny, které mají odlišnou kulturu rodiny? Co se stane, když máte – jako v mé vlasti – významnou menšinu muslimů, když tu máte etnické menšiny, náboženské menšiny, nebo i sexuální menšiny? I tady existovala tradiční demokratická odpověď: podle ní tyto menšiny musely své chování na veřejnosti více nebo méně přizpůsobit, zatímco v soukromí si mohly dělat co chtěly. To se v novém kodexu “politické správnosti” už nepřijímá. Tito lidé dnes již mají nebo dostávají právo chovat se jak se jim zlíbí; tato práva se stávají platnými i pro většinu společnosti a jsou využívána k odnímání podpory normálnímu většinovému chování. Přítomnost menšin ve společnosti nemusí vést k rozkladu normálního slušného chování a zákonů, ale díky tomuto jazyku práv k tomu v praxi stále více dochází.



To byl tedy krátký přehled jakéhosi programu, jímž je třeba se zabývat. Znovu opakuji, že pro celou tuto problematikou jsou společné dva zásadní momenty.


Za prvé, není prostě možné, aby vlády byly v této problematice neutrální, nemohou jí uniknout, není tu žádné bezpečné místo, kde by nemusely mít v těchto věcech žádnou politiku. A tato politika se dotýká každého ministerstva – ať se zabývá zločinem, sociální politikou, zdravotní péčí, vzděláváním, záležitostmi lidí jako spotřebitelů, prostě vším možným. Ani jedno ministerstvo těmto problémům neunikne. Proto je nutno na vládách požadovat, aby věnovaly širokou pozornost zkoumání toho, jaký sociální systém chtějí mít, jaký typ rodinného života podporují. Je třeba vyžadovat jasné veřejné stanovisko v těchto věcech. Musí existovat ochota označit určité skupiny jako menšiny, jako něco výjimečného. To nutně neznamená je perzekvovat, ale ne zase rozšiřovat toleranci natolik, že bychom pak vůbec neměli žádné veřejně deklarovatelné standardy.


Druhou věcí pak je, že i když vlády v těchto věcech nemohou uniknout odpovědnosti a musí nějaký postoj zaujmout, nemohou v tom prakticky mnoho udělat. Je to však pole pro celou plejádu neformálních organizací, které ve společnosti již existují.




David Blankenhorn


(president Institute for American Values, New York)


Perspektivy občanské společnosti




Rodina jakožto společenská instituce je neustále oslabována téměř ve všech moderních společnostech. Slábnou rovněž i obecní vazby a institucionální opory, které rodinu obklopují a pomáhají ji udržovat – tj. lokální sociální ekologie rodinného života. Tyto vývojové tendence ve svém úhrnu naznačují celosvětový trend, charakteristický pro bohaté země, jejž bychom mohli nazvat úpadkem občanské společnosti.


Jaké dimenze a důsledky má tento trend? Jak jej chápou a kvalifikují ti, kdo v USA formují veřejné mínění? A zejména, jaká je konkrétní politika, jaké jsou kulturní odpovědi na tento trend v moderních společnostech? To jsou široké a složité otázky. Dovolte, abych se na ně pokusil alespoň velice předběžným způsobem odpovědět.




Úpadek občanské společnosti



Ve své studii o změnách rodiny ve Švédsku, Švýcarsku, na Novém Zélandu a v USA dochází sociolog David Popenoe k závěru, že “je možné předpokládat ve vývoji rodiny jednotný trend, znamenající vzdalování se rodině měšťanské a dokonce systému nukleárních rodin”. Popenoe popisuje tento “obecný rodinný trend” v pokročilých zemích jako “směřující k post-nukleárnímu rodinnému systému”.1)



Tento pohyb směrem k post-nukleární rodině má pět měřitelných složek. Za prvé, rostoucí počet rozvodů a dětí narozených mimo manželství, což znamená neustálý rozpad jednotky, v níž děti společně vychovávají oba sezdaní rodiče. Za druhé, rostoucí neschopnost rodin plnit své primární sociální funkce: udržovat populační úroveň, regulovat sexuální chování, připravovat děti na život ve společnosti a pečovat o členy rodiny. Za třetí, přesun vlivu a autority od rodiny k jiným institucím jako jsou školy, party, média a stát. Za čtvrté, menší a méně stabilní rodinné jednotky. A za páté, oslabování vztahu k rodině jakožto kulturní hodnoty v porovnání s jinými hodnotami, jako je osobní autonomie a rovnostářství.2)


Základní Popenoeovu tezi výrazně podporují závažné vědecké důkazy. Například v období 1970-1990 zaznamenaly členské země OECD třiceti až padesátiprocentní nárůst počtu rodin s jedním rodičem. Rychlost tohoto procesu byla pochopitelně v různých zemích různá. Na jedné straně stály Švýcarsko, Nový Zéland, Francie a Japonsko, kde tempo fragmentace rodiny bylo poměrně nízké, zatímco naopak Švédsko, USA, Velká Británie a Austrálie jsou pravděpodobně zeměmi s nejslabším a nejrychleji upadajícím rodinným systémem na světě.3)


Kromě toho, ačkoli ve velké části Evropy včetně České republiky přibývá dětí narozených mimo manželství, dosud to představuje pouze malou část z celkového počtu domácností s jedním rodičem. Naproti tomu v USA se asi 31% dětí rodí neprovdaným matkám. Tento jev se v USA nyní podílí na počtu domácností bez otce zhruba stejnou měrou jako rozvody.4)


Přes tyto důležité rozdíly zdůrazňuje nicméně obecně uznávaný odborník na otázky rodiny Urie Bronfenbrenner, že “základní dynamika i výsledné efekty změn rodiny jsou nápadně podobné na celé zeměkouli”.5) Podobně William J. Goode ve své studii celosvětových změn v příčinách rozvodů shrnuje: “Zkoumáme-li rozhodování o manželství nebo fertilitě, vztahy mezi rodiči a dětmi, soužití bez manželství, život bez stálého partnera, rozvod, práci žen nebo ideologii rovnostářství uvnitř rodiny, současné trendy míří proti dlouhodobým citovým nebo ekonomickým investicím do rodiny.”6) Úhrnem, základní dynamika rodiny ve všech moderních společnostech zřetelně směřuje k tomu, co bychom mohli nazvat deinstitucionalizací, primárně charakterizovanou oslabováním manželství, úpadkem s rodinou souvisejících kulturních norem a štěpením základního “jádra” rodiny, představovaného matkou a otcem.


Úpadek rodiny v moderních společnostech je navíc očividně doprovázen souběžným úpadkem mnoha dalších složek občanské společnosti. Občanskou společností rozumím nejen rodinu, nýbrž také širší seskupení toho, co Peter Berger a Richard John Neuhaus nazývají “zprostředkující struktury”, nebo čemu Robert D. Putnam říká “normy a sítě občanské angažovanosti”, které působí z velké části mimo dosah zákonů i podnětů trhu.7) Jak nám připomíná politoložka Jean Bethke Elshtain, teoretikové demokracie “již dávno rozpoznali životní důležitost občanské společnosti”, chápané jako



soubor mnoha různých forem společenství a sdružování, jež vyplňují krajinu demokratické kultury, od rodin, církví a sousedských skupin k svépomocným hnutím a dobrovolné pomoci potřebným. Historicky viděno i politické strany byly pevnou součástí tohoto obrazu.8)



Hustota a rozmanitost občanské společnosti v USA je již dlouho oceňována jako charakteristická známka americké výlučnosti a určující rys národní povahy. Ve 30. letech minulého století to byl například Alexis de Tocqueville, kdo obecně známým způsobem popsal americkou tendenci vytvářet dobrovolné “asociace”. Tocqueville píše:



Američané bez rozdílu věku, životních podmínek, nadání a ducha se neustále sdružují. Mají nejenom obchodní a výrobní sdružení, jichž se všichni účastní, ale i tisíc sdružení jiných: náboženských, etických, významných i bezvýznamných, velmi obecných i velmi specifických, obrovských i nepatrných; Američané se sdružují, aby pořádali slavnosti, zakládali semináře, stavěli noclehárny, budovali kostely, rozšiřovali knihy, vysílali misionáře k protinožcům; budují tímto způsobem nemocnice, vězení, školy. A když si umíní objasnit nějakou pravdu nebo rozvíjet nějaké cítění pomocí nějakého velkého příkladu, opět za tím účelem vytvoří sdružení. Všude tam, kde v čele nějakého nového podniku vidíte ve Francii vládu a v Anglii urozeného pána, počítejte s tím, že ve Spojených státech najdete nějaké sdružení.9)



Avšak během posledních tří desetiletí tyto primární instituce občanské angažovanosti, semeniště americké demokracie, prodělávají úpadek a rozpad. Politolog Robert Putnam uvádí malý, avšak výrazný příklad tohoto jevu. Asi 80 milionů Američanů si šlo alespoň jednou během roku 1993 zahrát kuželky; to je téměř o třetinu více, než jich hlasovalo při volbách do kongresu v roce 1994. Ale zatímco počet hráčů kuželek vzrostl od roku 1980 o 10%, účast na kuželkářských soutěžích poklesla o 40%. Je stále více Američanů, kteří hrají kuželky sami.10)


V mnoha směrech se během posledních tří desetiletí miliony Američanů postupně přestávaly angažovat v životě občanské společnosti. Například počet lidí, kteří uvádějí, že se “zúčastnili veřejného shromáždění týkajícího se záležitostí města nebo školy”, poklesl od roku 1973 o více než třetinu. Volební účast se v porovnání se stavem na začátku 60. let snížila o 25%. Členství v rodičovských sdruženích pokleslo z 12 milionů Američanů v roce 1964 na 7 milionů v roce 1993. Účast na bohoslužbách a v církvím podobných skupinách je v porovnání s jinými zeměmi sice dosud značně vysoká, avšak od roku 1960 poklesla asi o šestinu. Mezi nezemědělskými zaměstnanci se od 50. let odborová organizovanost snížila o více než 50%. V podstatě celá široká paleta svépomocných, ženských a dalších organizací – od Červeného kříže přes Skauty až k Lize voliček – prochází obdobím neustálého úbytku členů a dobrovolných spolupracovníků. Celý tento proces je nepochybně doprovázen jistými komplikujícími faktory a dokonce protikladnými skutečnostmi. Celkově však zřetelně převládá trend směrem k oslabování dobrovolných asociací a k úpadku občanské angažovanosti.11)


Takový je vývoj v USA. Nemám k dispozici analýzy trendů týkající se dobrovolných asociací a občanské aktivity v jiných bohatých zemích. Předpokládám však, že ve většině společností bude úpadek rodiny neoddělitelně spojen s úpadkem jiných institucí občanské společnosti. Vedle dokladů z USA mluví pro tuto hypotézu dva teoretické důvody.


Za prvé, hluboké společenské změny vedoucí k oslabování rodiny – podle mého názoru se jedná zejména o vzestup individualistických kulturních hodnot, jež, jak se zdá, kvetou v podmínkách hojnosti a modernity – jsou zároveň přesně těmi silami, jež vedou k erozi zbytku občanské společnosti. Za druhé, rodina je první a daleko nejdůležitější institucí občanské společnosti. V tomto smyslu je rodina kolébkou občanské společnosti; je nezbytným základem, na němž zbytek občanské společnosti závisí. Oslabování rodiny proto téměř s jistotou signalizuje oslabování občanské společnosti. Krátce řečeno, jak se vyvíjí rodina, tak se (pravděpodobně) vyvíjí i občanská společnost.12)


Jaký význam má občanská společnost pro moderní demokracii? Jednoduše řečeno, bylo by těžké její důležitost přecenit.13) Australský analytik Barry Maley popisuje instituce občanské společnosti, od manželských párů přes odbory až ke sportovním sdružením, jako



od státu oddělená centra morální výchovy a formy disciplíny a autority, podporující specifické, sobě vlastní způsoby jednání a charakteristické ctnosti, jako jsou služba druhým, smysl pro povinnost, obětavost a čestnost. Jsou také nejlepšími zárukami svobody v tom smyslu, že jejich existence a rozkvět zabraňuje nadměrné koncentraci moci.



Maley to shrnuje s obdivuhodnou stručností: občanská společnost sestává “z těch institucí, které proměňují děti v dobré občany”.14)


To je jádro věci. Občanská společnost mění děti v dobré občany. Samotná vláda, ať je jakkoli dobře vytvořená, nemůže tohoto cíle dosáhnout. Ani podněty tržního hospodářství, jakkoli jsou cenné, toho cíle nemohou dosáhnout. Pouze rodina a ostatní sdružení občanské společnosti mohou z dětí vychovávat dobré občany. Tyto instituce jsou kolébkou občanské ctnosti – základními zdroji kvalifikovaných schopností, charakteru a občanského chování ve svobodných společnostech. Z tohoto důvodu Don E. Eberly označuje zprostředkující struktury občanské společnosti za “nejdůležitější struktury, o něž by měli svobodní lidé pečovat”.15)


Avšak zdá se, že právě tyto struktury se před našima očima hroutí, ne navzdory růstu naší svobody a blahobytu, nýbrž v mnoha směrech díky němu. Zde musíme čelit základnímu paradoxu – řekl bych podstatné krizi – moderního liberálního státu. Jednoduše vyjádřeno, existence liberálního státu předpokládá společenské ctnosti a závisí na nich, avšak tento stát není schopen je vytvářet ani udržovat. Z filosofického hlediska se v Evropě a v Americe tyto ctnosti odvozují z velké části z židovsko-křesťanské náboženské tradice a z tradic občanského republikanismu. Institucionálně jsou jejich domovem a zdrojem sdružení občanské společnosti, zvláště rodina. Liberální politická zřízení předpokládají zmíněné ctnosti a závisí na těchto institucích, neboť potřebují dobré občany, bez nichž je samospráva nemožná. Liberální politické zřízení je však téměř ze své podstaty vůči těmto ctnostem a institucím lhostejné a někdy dokonce nepřátelské.


Řekněme to zcela jasně. Moderní liberální stát je pravděpodobně největším výtvorem lidstva v posledních dvou stoletích. Avšak zdá se, jak si v rostoucí míře uvědomujeme, že je to výtvor křehký a dokonce spějící ke zkáze. Často mluvíme o Americe, jež je pravděpodobně nejskvělejším příkladem liberální společnosti, jako o “americkém experimentu”. Ale jak nám připomínají Mary Ann Glendon, Jean Bethke Elshtain a další, experimenty mohou skončit nezdarem.16) Jestliže se americký experiment nepodaří, bude to téměř jistě způsobeno tímto moderním paradoxem: úpadek občanské společnosti v režimu založeném na svobodě rozleptá ctnosti, které činí svobodu možnou.




Diskuse o rodině v USA



Nejpozději od začátku 70. let vedou politikové a jiní významní činitelé veřejného mínění v USA živou a často politicky protikladnou debatu o “rodině” a “rodinných hodnotách”. Tato debata byla, možná nevyhnutelně, neúplná a občas dokonce hloupá, jako když se argumentovalo pomocí odkazů na populární televizní pořady. (Co soudíte o reprízách “Ozzie and Harriet”? Schvalujete rozhodnutí “Murphy Brownové” mít dítě za svobodna? Měli bychom stavět sirotčince jako ve filmu “Boys Town”?)


Kromě toho příliš velká část této debaty byla, opět téměř nevyhnutelně, zneužívána pro úzké politické účely. V důsledku toho ve Washingtonu, D.C., ztratil termín “rodinná politika” do velké míry konkrétní význam. Zejména v letech prezidentských voleb se “rodinné hodnoty” stávaly pouhými řečnickými zbraněmi, jimiž se kandidáti snažili utloukat své protivníky.


Navzdory těmto podstatným nedostatkům se však rozvinula i skutečná diskuse. Její velká část se točila kolem dvou otázek. Za prvé, zhoršují se v USA životní podmínky dětí ? A za druhé, je rodina postupně oslabována, nebo se jen “mění”? V podstatě se tedy diskuse soustřeďovala na toto ústřední téma: jaký je rozsah a důsledky současných změn rodiny v USA?


Chtěl bych podotknout, že tato diskuse, která v USA patřila od začátku 70. do začátku 90. let k ústředním tématům veřejných debat, je nyní z velké části za námi. Nebo přesněji, jsem přesvědčen, že diskuse nyní vstoupila do nového stadia a soustřeďuje se na zásadně novou otázku.


Stará diskuse skončila, neboť jedna strana zvítězila. Zejména v posledních třech nebo čtyřech letech dochází mezi odborníky, politiky a jinými významnými představiteli veřejného mínění z celého politického spektra k působivé a rostoucí shodě. Životní podmínky dětí se zhoršují. Rodina slábne. Kauza je uzavřena. Ještě důležitější je, že vedoucí představitelé veřejného mínění se shodují – s takovým stupněm jednomyslnosti, jaký by se ještě před několika málo lety zdál nepravděpodobný – v tom, že hlavní příčinou zhoršování životních podmínek dětí je fragmentace rodiny neboli neustálý rozpad oné jednotky, v níž děti vychovávají společně matka s otcem.17)


Stará diskuse se soustřeďovala na popis problému. Je tu skutečně nějaký problém? Jak je závažný? Čím byl způsoben? Nová diskuse, jež se nyní rodí, se bude soustřeďovat na řešení. Problém známe. Jak jsme připraveni se s ním vyrovnat? Jsem přesvědčen, že toto je nová otázka, která bude – nebo by přinejmenším měla – v rostoucí míře určovat charakter diskuse o rodině v USA v nejbližších měsících a letech.


Pokud jde o tuto novou otázku, nenalézám u vedoucích činitelů veřejného mínění v USA téměř žádný konsensus. Ve skutečnosti nevidím, až na důležité, ale vzácné výjimky, téměř žádnou diskusi. Zdá se, že jsme příliš v zajetí bipolárního stranického vidění tohoto problému, aniž, přinejmenším dosud, vůbec věnujeme mnoho úsilí vážným návrhům na jeho řešení. Je-li ale má předpověď správná, máme snad ještě v závěrečných letech tohoto století v USA a možná i v jiných zemích příležitost k zajímavé diskusi. Bude to diskuse o možnosti obnovy občanské společnosti.




Strategie občanské společnosti



Domnívám se, že ve většině bohatých národů musí jakékoli hnutí s cílem posílit občanskou společnost zvolit jednu ze tří strategií. První je strategie asistenčního státu. Ačkoli Švédsko a ostatní skandinávské státy jsou pravděpodobně nejlepšími příklady této strategie, všechny bohaté země přijaly přinejmenším některé důležité prvky modelu asistenčního státu. Základní premisou této strategie je užívání vládních nástrojů k uspokojování lidských potřeb, zejména prostřednictvím regulace trhu a jinými politickými opatřeními, směřujícími ke zvýšení hospodářského zabezpečení a ke snížení ekonomické nerovnosti.


Důležité je, co vyzdvihuje Jean Bethke Elshtain: “Pro většinu z nás, žijících v moderních západních zemích, se asistenční stát vynořil z komplexu etických znepokojení a afektů, jež se objevily, když občanská společnost začala podléhat tržním silám”.18) Politika asistenčního státu je v mnoha směrech konstruována tak, aby mnohem centralizovanějším a energičtějším způsobem dělala přesně to, co historicky dělala a dosud se snaží dělat občanská společnost: omezovat logiku a vliv tržního hospodářství, a někdy dokonce působit proti němu.


Druhým možným přístupem k posilování občanské společnosti je strategie laissez faire. Je samozřejmě přesným opakem strategie asistenčního státu. Ta se snaží držet na uzdě imperialismus trhu; laissez faire se snaží držet na uzdě imperialismus státu. Tam, kde model asistenčního státu vidí řešení ve vládních zásazích, zahrnujících i oslabování občanské společnosti, vidí model laissez faire jako problém vládu, a to včetně její role při oslabování občanské společnosti.


Z tohoto pohledu je to asistenční stát sám, nikoli trh, kdo je primárně odpovědný za oslabování občanské společnosti. Tím, že si asistenční stát činí nárok na stále více autority nad životem lidí – autority, která by jinak patřila rodině a jiným sdružením v obci, “vytlačuje” občanskou společnost: přebírá její funkce, oslabuje její struktury a odčerpává její zdroje, a tak postupně proměňuje svobodné občany v klienty státu.


Volby do Kongresu USA v roce 1994 znamenaly pozoruhodné, možná dokonce historické vítězství Republikánské strany. Vzhledem k politickému programu vítězných Republikánů, zdůrazňujícímu úlohu občanské společnosti, lze právem říci, že jeho formulace, zaměřená především na snižování daní a omezování federální vlády, vyjadřuje téměř bezvýhradnou podporu politiky laissez faire.


Na závěr bych rád stručně a pouze teoreticky charakterizoval třetí možný přístup k posilování občanské společnosti a přihlásil se tak k tomu, čemu sám dávám přednost. Na rozdíl od prvních dvou strategií nezískala dosud tato třetí strategie, pokud je mi známo, příliš přívrženců a nebyla ani srozumitelně formulována. Z nedostatku lepšího označení ji nazývejme strategií občanské společnosti.


Tato strategie důrazně trvá na těch důležitých věcech, v nichž přístup asistenčního státu selhává. Jednoduše řečeno, ať už jsou jeho zásluhy jakékoli – a některé z nich jsou významné, moderní asistenční stát, jak dnes existuje ve většině bohatých zemí, dělá velmi málo pro to, aby udržoval instituce, na nichž je občanská společnost založena, a příležitostně je v mnohém ohrožuje a podkopává. Asistenční stát navíc prostě nemůže plnit funkce občanské společnosti. Opakujme: asistenční stát, ať jsou jeho zásluhy jakékoli, nemůže měnit děti v dobré občany. V tomto bodě jsou důkazy jasné a nepopiratelné.19)


Avšak zatímco omezená vláda je pro občanskou společnost nutnou podmínkou, téměř určitě není podmínkou postačující. Jestliže asistenční stát nevychová z dětí dobré občany, zdá se stejně zřejmým, že ani omezení či dokonce odstranění asistenčního státu samo o sobě k výchově dobrých občanů nepovede.


Povšimněme si Spojených států. Příběh Ameriky je příběhem svobody – příběhem “sladké země svobody”. V porovnání s jinými bohatými zeměmi vynikají USA jasně jako společnost nepříliš ovládaná a nepatrně regulovaná. Přece však téměř jistě mají z celého moderního světa nejslabší a nejrychleji upadající rodinný systém. Jejich bohatě profilovaná občanská společnost slábne už nejméně po tři poslední desetiletí. Právě vlivem tohoto úpadku občanské společnosti procházejí USA již po několik desetiletí chronickou společenskou recesí.


Kdyby model laissez faire postačoval k zajištění úspěchu občanské společnosti, Spojené státy by byly velmi odlišným národem, než jakým jsou dnes. Podíváme-li se do budoucnosti USA, přivodí větší míra svobody – omezená vláda, nižší daně, menší regulace, větší prosperita – renesanci americké občanské společnosti? Přál bych si, aby to bylo možné. Ale nemyslím, že tomu tak bude. Svoboda je velmi dobrá. Ale pro občanskou společnost svoboda nestačí.


Proto zastávám třetí cestu. Ne strategii založenou na programech asistenčního státu, ani strategii založenou na podnětech svobodného trhu, ale strategii založenou výslovně na obnovování institucí občanské společnosti. Nemohu nabídnout žádný detailní plán této strategie. Mohu však naznačit pět zásad pro formování takové strategie:



1. Primárním cílem politiky i soukromé iniciativy v nastupující generaci by mělo být chránit a posilovat občanskou společnost.



2. Ústředním cílem strategie občanské společnosti by mělo být posilování manželství jako společenské instituce – zvyšování podílu dětí, které vyrůstají s oběma svými sezdanými rodiči, a snižování podílu těch ostatních.



3. Dalším cílem této strategie by mělo být zvyšování podílu dětí, které vyrůstají v bezpečných, oporu poskytujících společenstvích – v “přirozených” společenstvích, v nichž stabilní rodiny spojované společenskými institucemi založenými na sdílených hodnotách udržují život ve vzájemnosti.



4. V případě návrhu každého politického opatření by jako první měla být položena otázka: bude tato politika posilovat nebo oslabovat instituce občanské společnosti?



5. V případě každého závažného společenského cíle by jako první měla být položena otázka: lze tohoto cíle dosáhnout využitím a posilováním institucí občanské společnosti?



Opětné oživení občanské společnosti je velikou výzvou pro dnešní generaci politiků v moderních demokraciích. Vláda může v takové strategii hrát důležitou roli, avšak větší část této role bude ohraničená a nepřímá. Obnova občanské společnosti není v posledku úkolem vládních institucí o nic více, než je úkolem institucí hospodářských. Je úkolem svobodných lidí, kteří chtějí vytvořit dobrou společnost.






Poznámky:




1) Popenoe, D.: Disturbing the Nest: Family Change and Decline in Modern Societies. New York: Aldine de Gruyter, 1988, s. 295.



2) Tamtéž, s. 295-306. Viz též Popenoe, D.: American Family Decline, 1960-1990: A Review and Appraisal. Journal of Marriage and the Family, sv. 55, č. 3 (srpen 1993), s. 527-555.



3) Duskin, E.: Overview. In: Lone-Parent Families. Paris: Organization for Economic Cooperation and Development, 1990, s. 9; Sorrentino, C.: The Changing Family in International Perspective. Monthly Labor Review, sv. 115, č. 5 (březen 1990), s. 41-56.



4) Blankenhorn, D.: Fatherless America: Confronting Our Most Urgent Social Problem. New York: Basic Books, 1995, s. 132, 285.



5) Bronfenbrenner, U.: Discovering What Families Do. In: Blankenhorn, D.- Bayme, S.-Elshtain, J.B. (ed.): Rebuilding the Nest: A New Commitment to the American Family. Milwaukee: Family Service America, 1990, s. 27.



6) Goode, W.J.: World Changes in Divorce Patterns. New Haven: Yale University Press, 1993, s. 9. Goode popisuje “obecný vzorec” rostoucího počtu rozvodů v Evropě jako pramenící “z dlouhodobé tendence jednotlivců hledat své vlastní zájmy a štěstí spíše než zůstat v manželství kvůli svým dětem nebo zájmům ´rodiny´” (s. 25).



7) Berger, P.L.-Neuhaus, R.J.: To Empower People: The Role of Mediating Structures in Public Policy. Washington, D.C.: AEI Press, 1977; Putnam, R.D.: Bowling Alone: America´s Declining Social Capital. Journal of Democracy, sv. 6, č. 1 (leden 1995), s. 66.



8) Elshtain, J.B.: Democracy on Trial. New York: Basic Books, 1995, s. 5-6.



9) Tocqueville, A. de: Democracy in America, sv. II. New York: Schocken Books, 1961, s. 128-129.



10) Putnam, R.D.: Op. cit., s. 70.



11) Tamtéž, s. 67-73.



12) Mnoho analytiků v USA navrhuje, abychom v problémech vyplývajících z fragmentace rodin spoléhali na “společenské sítě”. Podle tohoto hlediska se nemusíme příliš znepokojovat například nárůstem počtu domácností s jedním rodičem, jelikož osamělé matky a jejich děti mohou (alespoň teoreticky) najít potřebné “podpůrné systémy” ve společenství, které je obklopuje.


Avšak tato analýza se prostě vyhýbá jádru problému. Životaschopné společenství předpokládá životaschopný rodinný systém a závisí na něm. Pouze myšlení založené na přání nám dovoluje předpokládat, že můžeme klidně přihlížet úpadku rodinné jednotky, jestliže udržujeme a dokonce posilujeme zbytek občanské společnosti.



13) Myslím, že je nadbytečné, a obávám se, že by od Američana dokonce mohlo znít arogantně, pronáším-li tato slova v České republice, místě zrodu Charty 77 a Občanského fóra, dvou z nejdůležitějších příkladů nadřazenosti a síly občanské společnosti v tomto století.



14) Maley, B.: Morals and Modernity. In: Popenoe, D.-Norton, A.-Maley, B.: Shaping of Social Virtues. St. Leonards, Australia: Center for Independent Studies, 1994, s. 96, 105.



15) Eberly, D.E.: Restoring the Good Society: A New Vision for Politics and Culture. Grand Rapids, MI: Baker Books, 1994, s. 103.



16) Elshtain, J.B.: Op. cit.; Glendon, M.A.-Blankenhorn, D. (ed.): Seedbeds of Virtue: Sources of Competence, Character, and Citizenship in American Society. Lanham, MD: Madison Books, 1995.



17) Přiznávám, že já a moji kolegové jsme byli v této diskusi účastníky stejně jako jejími pozorovateli. Avšak mé hodnocení diskuse – a zejména můj názor na to, kdo zvítězil a kdo prohrál v té fázi, které říkám stará diskuse – široce sdílejí i ti, kdo “prohráli” a kdo tudíž v mnoha jiných věcech se mnou nesouhlasí. Viz např. Stacey, J.: Scents, Scholars, and Stigma: The Revisionist Campaign for Family Values. Social Text, sv. 12, č. 3 (podzim 1994), s. 51-75; Skolnick, A.-Rosencrantz, S.: The New Crusade for the Old Family. American Prospect, č. 18 (léto 1994), s. 59-65; Willis, E.: Why I´m Not “Pro-Family”. Glamour, říjen 1994, s. 150-153. Pokud jde o zhodnocení tohoto tématu poradcem prezidenta Clintona pro domácí politiku, viz Galston, W.A.: Beyond the Murphy Brown Debate. New York: Institute for American Values, prosinec 1993.



18) Elshtain, J.B.: Op. cit., s. 17.



19) I v jiných zemích po celém světě čelí vysoce centralizované, relativně nepružné byrokratické struktury – ať jsou řízeny volenými vládami, komunistickými stranami nebo nadnárodními korporacemi – rostoucímu tlaku, aby se buď zreformovaly, nebo zanikly.




Allan C. Carlson


(president The Rockford Institute, Illinois)


Poučení ze švédského experimentu




Ti, kdo obdivují švédský asistenční stát, jej považují za vhodné a odůvodněné přizpůsobení sociálních institucí moderním, urbanisticko-průmyslovým podmínkám. Tam, kde vesnická komunita nebo rozšířená rodina již nemůže jednotlivce ochránit před stresem nebo nesnázemi, říkají, tam kompetentní političtí inženýři zkonstruovali nové mechanismy (v jejich pojetí sociální), které nabízejí rovnocenné formy zabezpečení. Jejich zastánci tvrdí, že sociálně demokratická rodinná politika z velké části vyřešila moderní konflikt mezi rodičovstvím a vyděláváním na živobytí, mezi potřebou lidské reprodukce a tlakem dětí na životní úroveň rodiny, když přenesla na společnost většinu nákladů a břemen výchovy mládeže. Mezi specifická opatření k zabezpečení tohoto cíle patří: všeobecné přídavky na děti; podpory na bydlení; bezplatné školní vzdělání; novomanželské půjčky na domácnost; dotovaná dětská kolektivní zařízení a rozmanité služby v naturáliích bez přímé úhrady jako školní obědy a přesnídávky, zdravotní služby pro matku a dítě, mateřské dávky a placená rodičovská dovolená.


Ucelená vize této švédské rodinné politiky byla poprvé formulována v díle A. a G. Myrdalových z roku 1934, nazvaném “Kris i befolkningsfragan” (Krize v populační otázce).1) Podnětem k jejich knize byl prudký pokles porodnosti ve Švédsku po roce 1920, jehož využili k ospravedlňování jednotné rodinné a dětské politiky. Plody švédského experimentu se však dostavily teprve v pozdních 80. letech, kdy velkorysý program placené rodičovské dovolené doprovázený dalšími výhodami začal mít měřitelný dopad na švédskou fertilitu. Porodnost stoupla z nejnižší hodnoty 11,02 (na 1000 osob) v roce 1983 na 14.48 v roce 1990, přičemž čistá míra reprodukce ve stejném období vzrostla z 0,780 na 1,027. V téže době ženy od 18 do 45 let věku vykazovaly téměř “plnou” zaměstnanost. Švédsko se tak stalo jednou z mála západoevropských zemí, která dosáhla zjevně stabilní struktury populace a zabezpečení osob v “postindustriálních” podmínkách sklonku 20. století; zdálo se, že vyřešilo jeden z nejvíce znepokojivých moderních problémů.


Bližší zkoumání však prozrazuje, že jak racionalita, tak i současná úspěšnost švédského modelu jsou iluzorní. Předně, švédská rodinná politika měla ve skutečnosti od svých systematických začátků ve 30. letech silný ideologický obsah, který, spíše než že by na změny reagoval, směr změny určoval; a šlo o směr neslučitelný s existencí rodin. Předpoklad udržení míry reprodukce dosažené k roku 1990 je navíc zavádějící a pravděpodobně neudržitelný, neboť stojí na drolícím se základu. Švédský model rovněž zkresluje skutečnou povahu současné krize rodiny a tím znejasňuje účinnější politické řešení nebo v něm předem brání.




Ideologický program



Myrdalovi ve své práci o švédské “populační politice” ve 30. letech veřejně kladli důraz na potřebu četnějších a časnějších manželství a vyšší porodnosti; jejich jména byla obecně spojována s pronatalismem a rodinným životem. Rozbor detailů jejich projektu a jeho realizace však odhaluje značně rozdílný záměr, který má málo společného se zachováním nebo obnovou rodiny, ale je zaměřen na prosazení specifických nových idejí a institucí. Tyto hlubší strategie zahrnují:



Triumf evolučního materialismu nad lidskou přirozeností.


Myrdalovi tvrdili, že lidské vztahy a sexuální morálka nejsou zakořeněny v neměnné lidské přirozenosti. Domnívají se naopak, že lidská pouta manželství a rodičovství jsou produkty stále se proměňujících sociálních a ekonomických modelů. Jak vysvětlila Alva Myrdalová, z věty “rodina je základní buňkou společnosti” se nesprávně vyvozuje, že instituce rodiny je stabilní. Dokazovala, že přechod od předindustriální ekonomiky zemědělců a řemeslníků k industriální peněžní ekonomice musí vyústit v nové formy rodiny: “Nejsme již oprávněni mluvit o ´rodině´ a mít na mysli tutéž věc…(jako) před sto lety.”2) Rodinný systém jakožto sociální, nikoli přirozený útvar se musí přizpůsobovat či vyvíjet, aby vyhovoval novým podmínkám. V politickém jazyce to znamenalo, že “část tradičních úkolů rodiny musí být zespolečenštěna. Moderní společnost musí rodiny osvobodit od stresů, jimž je vystavuje.”3)




Triumf feminismu nad starým socialismem.



V hodnotové stupnici, kterou Myrdalovi vnesli do tvorby švédské politiky, připadala nejvyšší priorita sociální svobodě a rovnosti jednotlivce, zvláště v ot

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?