Studie OI č. 1: CÍRKVE A MAJETEK I

1.1.1993
Redakce

První studie OI se zabývá církevním majetkem a jeho restitucí.




STUDIE č. 1 v tiskové podobě zde.

“Pro mne je svět čarovný, protože je úžasný, hoden úcty, tajemný, nezměrný; mým zájmem bylo tě přesvědčit, že musíš přijmout odpovědnost za bytí zde, v tomto zázračném světě, v této zázračné poušti, v tomto kouzelném čase. Chtěl jsem tě přesvědčit, že každý svůj čin musíš vážit, protože jseš zde pouze na krátkou chvíli, ano, příliš krátkou, abys mohl dosvědčit všechny zázraky světa.”
(Don Juan)

Slovo úvodem

Začátkem března byl uveřejněn výzkum veřejného mínění, jak se občané staví k otázce navrácení majetku církvím a náboženským společenstvím. Ve výzkumu IVVM provedeném 2. až 8. února 1993 na reprezentativním souboru 779 obyvatel České republiky starších 15 let byl zjišťován názor na navrácení vyvlastněného majetku a na získávání finančních prostředků pro činnost církví.

Proti navrácení parků, zahrad a větších objektů, např. škol, zdravotnických a sociálních ústavů se vyjádřila necelá třetina dotazovaných. Nejvíce respondentů, 44%, se vyslovilo pro vrácení některých objektů. U lesů, zemědělské půdy a stavebních parcel bylo proti navrácení již 51 až 53% a u průmyslových podniků 62% tázaných. Nejvíce odpůrců vrácení církevních majetků je ve východních a jižních Čechách a na jižní Moravě. Názor nemá pouhých 6 až 8% obyvatel.

Ke druhé otázce 53% tázaných uvedlo, že finančními zdroji pro činnost církví by měly být především dary a příspěvky věřících, nadace apod. Dalších 25% doporučovalo hlavně vlastní podnikání, 7% státní rozpočet, 9% kombinaci výše uvedeného a 6% se nedokázalo vyjádřit.

Podrobnější rozbor uvedených výsledků jednoznačně potvrzuje zjednodušené vidění problému, ale i určitou rozpornost výpovědí. Místo církví ve společnosti je chápáno jako kultovní záležitost určitých skupin občanů, kterou lze jednoznačně a jednoduše oddělit od ostatních, “důležitějších” oblastí života společnosti, např. ekonomiky. Maximálně se jim přiznává určitý vliv a snad i autorita v kultuře, vzdělání, výchově nebo v charitativní činnosti.

Zastánci plné restituce zdůrazňují především princip spravedlnosti: co bylo ukradeno, má být také vráceno. V opačném případě se domnívají, že by došlo ke stvrzení kroků provedených komunistickým režimem. V církvích navíc spatřují pozitivní morální a sociální prvek společnosti, který je nutno podporovat. Už proto, že staví vůči zmaterializovanému světu alternativu duchovní a nabízejí plný a bohatý život v jiných než materiálních hodnotách.

Odpůrci navrácení majetku církvím a náboženským společnostem argumentují především tím, že církve mají být chudé, nebo se naopak bojí, že navrácení tohoto majetku by jmenovitě církev katolickou učinilo příliš bohatou a vlivnou. Nejpočetnější skupinou jsou však odpůrci restitucí jako takových a ti, kteří dávají přednost privatizaci před restitucemi, často z velmi problematických důvodů.

Společným jmenovatelem všech diskusí je relativně malá informovanost o skutečném stavu věcí jak přítomném, tak minulém. Navíc, mluví-li se o církvích, zejména církvi katolické, téměř všichni, včetně jinak velmi racionálních lidí, přistupují k problému s předsudky a dosti emocionálně. Stav se akutně zhoršuje, přidá-li se k tomu otázka majetku. S takovým přístupem se setkáváme ve všech vrstvách společnosti, u občanů i politiků, bez ohledu na to, jestli se deklarují jako věřící nebo nevěřící.

Pokusme se na celý problém podívat z hlediska osvědčené zkušenosti svobodného světa a s vědomím prospěchu a budoucnosti naši země. Proberme se jednotlivými vrstvami a jednotlivými aspekty problému: politickými, historickými, právními, ekonomickými, morálními a jejich vzájemnými vazbami a souvislostmi.

Formálně je text rozdělen na kapitoly, které jednotlivé otázky a problémy podrobněji rozebírají. Zvláštní pozornost je věnována stručné historii vývoje vztahu církve katolické a světské moci, včetně majetku, který církev vlastnila, od příchodu křesťanství do Čech až po dnešek. Nečíslovaná kapitola “Proč vracet církvím majetek?” je vlastně souhrnem základních argumentů a politických reflexí na podporu důstojného a spravedlivého vypořádání všech vztahů mezi státem a církvemi.

Proč vracet církvím majetek?

V dobách, kdy latina byla živým jazykem, mělo slovo restitutio mnoho významů. Každý z nich se s obsahem, který dnes vnímáme, tak trochu kryje a tak trochu rozchází. Uvědomíme-li si všechny významy současně, možná se nám objeví hlubší smysl procesu, jehož jsme všichni účastníky nebo svědky a který někdo z nás podporuje a jiný mu brání.

Základním významem substantiva restitutio je znovuzřízení, uvedení do původního stavu, ale také povolání z vyhnanství. Dalšími významy jsou udělení milosti a rehabilitace odsouzených. Právnicky restitutio in integrum znamená navrácení v předešlý stav, např. magistrát tím odnímá právnímu opatření účinek.

Sloveso stejného kmene – restituo – rozšiřuje tuto nabídku ještě více. V klasické latinské literatuře jej nalézáme ve spojeních, která znamenají: obnovit, znovu vystavět, např. města, vesnice, uvést do původní hodnosti, ale také zachránit, např. stát, nebo jak je u nás často vnímáno: vrátit, navrátit, nahradit.

Vidíme, že v tomto jediném slově jsou ukryty všechny nejlepší ideje a očekávání po listopadu 1989. Paradoxně o naplnění základního významu slova restituce, tj. uvedení do původního stavu, nejde, ani jít nemůže. Drsné zásahy minulosti nesmazatelně poznamenaly životní osudy všech a člověku není dáno se ani o jedinou vteřinu vrátit zpět a začít jinak. Přesto má navrácení každé jednotlivé věci původnímu vlastníkovi mohutný symbolický, právní a morální obsah a je důležitým poselstvím pro příští generace. Jedna forma zla je pojmenována a odmítnuta.

Dnes máme jedinečnou příležitost říci jasné ne všem konfiskacím, které se jako temný přízrak táhnou našimi dějinami. Odmítáme-li je, potom se nemůžeme zastavit u slovních proklamací, nýbrž konkrétními činy nápravy je musíme uvést v život, zhmotnit, bez ohledu na námahu a složitosti, které takový proces doprovází. V našich silách není napravit všechny křivdy minulosti a přece tak činíme, napravujeme-li alespoň falešné činy generací dnes žijících. Svou zkušeností tak dosvědčujeme, že na porušení nedotknutelnosti vlastnictví, základního morálního a právního principu existence lidské společnosti, se vždy krutě doplácí.

Vůle občanů vypořádat se s minulostí se projevila v řadě rehabilitačních a restitučních zákonů přijatých Federálním shromážděním bývalé ČSFR a beze zbytku recipovaných do právního řádu České republiky. Další vládní nebo poslanecké návrhy uvízly ve slovenské části Sněmovny národů, kde nebyla vůle se důstojně vypořádat ani s majetkem církví, řádů, kongregací a náboženských společenství, ani s arizovaným majetkem židovských právnických a fyzických osob. Nicméně všechny důležité privatizační zákony toto vypořádání alespoň u majetku církví předpokládaly a zablokovaly nakládání s tímto majetkem do přijetí příslušné zákonné úpravy. Je tedy dluhem minulého volebního období a nutnou podmínkou rychlejšího postupu privatizace přijmout tyto zákony co nejdříve.

Česká republika se v preambuli své nové Ústavy přihlásila k evropským a světovým demokraciím. V naši geopolitické situaci to jednoznačně znamená příklon k západní křesťanské kultuře založené na úctě k člověku, k jeho důstojnosti, originalitě a svobodě. Zároveň je to potvrzením také všech institucí, které v těchto demokraciích působí, resp. které jejich trvání přímo podmiňují. Chceme-li, aby nám okolní svobodný svět rozuměl, nezbývá nám mnoho místa na nové experimenty. Nemůžeme např. proklamovat ochranu soukromého vlastnictví a současně nevydat majetek státu tomu, komu byl stejným státem pod velmi pochybnou záminkou odcizen. Buď se ztotožníme se státem konfiskujícím nebo se státem, který majetek občanů a jejich společenství chrání. Svět těžko pochopí, proč byl vrácen majetek tělovýchovným organizacím, zatímco o majetku církví, řádů a náboženských společností se všelijak, byť sofistikovaně, diskutuje. Nesrozumitelné kroky politiků zájmy České republiky ve svobodném světě pouze poškodí.

Doba pobělohorská zanechala v duši českého národa určité trauma a podvědomou nevůli k římskému katolictví. Ve vědomí lidí přežívá tento stav dodnes. Málokdo si uvědomuje, že tato doba byla také velmi neblahou pro církev samotnou. Spojení trůnu a oltáře ji dostalo do naprostého područí panovníka, který si z ní udělal státní úřad. Marie Terezie vystavila církev pod přísný státní dozor a Josef II. ji zbavil prakticky veškerého majetku. Ani revoluční vlna v roce 1848, ani první republika nevyřešily vztah církví a státu.

Tisíciletá historie vztahu církví a státní moci vede, jako všude na světě, po křivolakých cestách. Na jejím začátku je příchod řádů do Čech a jejich kultivace divoké přírody a obyvatel. Přináší nejen vzdělanost, ale také zemědělské a řemeslné dovednosti. Na jejím konci, v době milénia sv. Vojtěcha, mnohé jevy ve společnosti paradoxně připomínají poměry, které tohoto pražského biskupa ze země vypudily. Přesto máme právě zde a nyní velikou příležitost učinit něco, co se dosud v naši historii nikdy nepodařilo: při zachování plné svobody církví a k prospěchu státu vyřešit jejich vzájemný vztah. Nikdo z nás nepochybuje, že je to úkol nesnadný. Stěží však nalezneme příhodnější okamžik než je právě tento, kdy dochází k celkové transformaci právního řádu, ekonomiky, vlastnických vztahů apod.

Máme-li pojmenovat proces, jehož jednou součástí by měla být restituce majetku církví, řádů a náboženských společností, potom se v kontextu celkové politické strategie nabízí transformace majetku, jejímž cílem je snížit ekonomickou závislost církví na státu.

Takto formulované zadání vyvolává okamžitě řadu dalších otázek. Proč jenom snižovat ekonomickou závislost? Proč by činnost církví neměli plně financovat věřící? Patří vůbec církve do dnešního světa? Co mohou církve nabídnout dnešnímu člověku?

Odpovědí mohou být opět otázky. Víme, co vše obsahuje balík financování církví? Patří kulturní památky této země pouze věřícím? Kdo si osobuje právo rozhodovat o tom, co do dnešního světa patří a co nikoliv?

Navzdory všem otázkám a protiotázkám a přes veškerou a systematickou snahu předchozího režimu o jejich likvidaci jsou věřící a církve nedílnou součástí naší společnosti. Jejich důraz na transcendentální či duchovní dimenze života nikterak nevylučuje potřebu určitého materiálního zajištění jejich činnosti. Nevylučuje to ani ochotu věřících přispívat na život společenství, jehož jsou součástí. Můžeme však pouze od nich požadovat příspěvky na kulturní památky, školy, nemocnice, sociální ústavy, o které oni pečují a které jsou zde potencionálně pro každého? Nebo je stát schopen vše zajišťovat a nejlépe organizovat sám? Nebude pro něj a tudíž pro všechny občany prospěšnější ponechat prostor iniciativě a aktivitě právě tomu, pro koho je již samotná tato činnost odměnou a smyslem života?

Imperativ některých moralizujících politiků typu “církev má být chudá” je sám o sobě pěknou ukázkou nedomyšlené demagogie. Úkolem každého rozumného politika je snad vytvářet takové podmínky, aby každý občan a každé společenství občanů mohlo být bohaté a nikoliv předem klasifikovat, kdo má zůstat chudý. Dovedením takovéto myšlenky ad absurdum dojdeme k závěru, že jediným morálním kritériem každého společenství, které si vytklo za cíl jakoukoliv službu ostatním, je jeho chudoba. Chudý stát se podle této logiky nejlépe postará o své chudé. Odmyslíme-li si holý fakt, že ani navrácením veškerého majetku církvím, o který je stát připravil po únoru 1948, by ani jedna církev viditelně nezbohatla, spočívá hlavní nedorozumění především v tom, že ani sebebohatší církev ještě neznamená blahobytný život hlasatelů evangelia, ale především více služeb pro bližní. V opačném případě by se církve samy připravovaly o smysl svého poslání. Takové rozhodnutí však bude nejlepší ponechat na církvích samotných.

Hlavní spor o restituce majetku církví se týká především rozsahu majetku, který by měl být církvím vrácen. Nejspornější je půda, lesy a průmyslové podniky. Také zde se dosti často projevuje černobílé vidění věcí a občas probleskuje, jako ostatně u všech restitucí, největší a také nejzákeřnější nepřítel každého lidského snažení, závist. Nutno zde zdůraznit, že ani maximální rozsah restitucí by neumožnil církvím být hospodářsky soběstačnými. Výnosy všeho hospodářského majetku by v nejlepším případě zůstaly okrajovým zdrojem prostředků. Část tohoto majetku má však své místo v životě určitých řádů, jejichž základní orientací je rovnováha mezi modlitbou a fyzickou prací. Tou se tradičně myslí práce zemědělská pro zajištění jejich obživy.

Závěrem si připomeňme snad to nejdůležitější. Pro společnost není důležitá pouze demokracie a dobrá ekonomika, ale také určitá morální a kulturní dimenze, která stabilitu prvních dvou a tím celé společnosti přímo podmiňuje.

Přechod postkomunistických zemí k prosperujícím státům svobodného světa je takto podmíněn třemi etapami nebo lekcemi, jak říká Michael Novak. Občané nejdříve odhalili, že práce, bydlení, zdravotní péče a vzdělání, zajišťované pro ně “autoritami”, nejsou dostatečné. Chtějí, aby vlády byly vytvářeny s jejich souhlasem. Záhy však odkryjí, že demokracie sama o sobě nestačí. Lidem již nebude stačit, že mohou periodicky volit, budou požadovat ekonomický systém, který by pro ně a jejich rodiny zajišťoval “lepší podmínky”. Třetí lekce, nejtěžší, je, že nemohou mít demokracii a prosperující ekonomiku, pokud si neosvojí potřebné morální zvyklosti a nepřizpůsobí jim jak své instituce, tak své zákony.Připomeňme si, že dnešní kapitalismus není sadou neutrálních ekonomických technik amorálně orientovaných na efektivitu. Jeho praxe vyžaduje určité morální a kulturní postoje. Společnosti, které neuspějí v tom, aby si takové zvyklosti vyvinuly, nemohou očekávat, že budou jíst jeho ovoce.

Nezastupitelnou úlohu v této třetí dimenzi života společnosti mají právě církve. Nahlédl to již Max Weber na začátku století, kdy identifikoval morální a religiózní rozměr v ekonomické historii. Současně ukázal, proč marxismus, jak jako vysvětlovací teorie tak jako vize ráje, je odsouzen k neúspěchu: jeho resolutní materialismus vylučuje totiž lidského ducha.

Kapitálem již více není především dobytek, půda, nebo tzv. výrobní prostředky. Jeho primární význam je “lidský kapitál”: lidská mysl, invence, znalosti, zkušenosti, know-how, podnikání, schopnost organizace, spolupráce a iniciativa. Srovnejme toto konstatování s citací z encykliky Centesimus Annus papeže Jana Pavla II:

“Nejdůležitějším zdrojem člověka je spolu se zemí člověk sám. Jeho rozum odhaluje produktivitu země a rozmanitost forem, jimiž lze uspokojovat lidské potřeby. Jeho organizovaná práce v solidární spolupráci mu umožňuje vytvářet stále rozsáhlejší a spolehlivější pracovní společenství k přeměně přírodního a lidského životního prostředí. Do tohoto procesu jsou zapojeny významné ctnosti jako píle, obezřetnost při podstupování předvídatelných rizik, spolehlivost a věrnost v mezilidských vztazích, vytrvalost při provádění obtížných a bolestných, pro pracovní společenství však nezbytných rozhodnutí a při zvládání případných ran osudu.”

Opravdu nemají církve co říci dnešnímu člověku?

1. Politické souvislosti

Zdravá společnost je mnohotvárná, rozmanitá a složitě strukturovaná. Tím se na první pohled liší od kasárenské šedi společnosti řízené jedinou vůlí, jedinou zaručeně správnou ideologií, jediným cílem. Pluralita názorů, cílů, chování a vzájemných vztahů je nejpřirozenějším projevem lidské společnosti a zaručuje její životaschopnost a stabilitu.

Politik, mající na mysli především blaho a prospěch občanů, pro které a v jejichž službách pracuje, musí nutně svými činy podporovat všechny aktivity, které posilují lidskou vzájemnost a spolupatřičnost. Pro společnost, která se rozhodla opustit kasárenskou šeď, je tento problém ještě aktuálnější. Nejen že všechny instituce procházejí vnitřní proměnou a hledají své místo v nových podmínkách, ale vznikají nové aktivity a oživují se ta společenství, kterým po dlouhá desetiletí bylo bráněno plnit jejich poslání.

1.1 Polistopadový vývoj

Listopadové události většina občanů přijímala také s nadějí, že dojde k nápravě křivd, spáchaných na nich samotných, ale také na jejich tradičních institucích, spolcích a společenstvích. Doufali, že nové politické uspořádání země mezi jiným vrátí majetek původním vlastníkům a tím vytvoří podmínky pro důstojné obnovení jejich činnosti. Zde je dobré připomenout, že každý vlastník byl v minulém režimu považován předem za třídního nepřítele, bez ohledu na to, co a kolik vlastnil nebo jak se svým vlastnictvím nakládal. Zbavit lidi vlastnictví byl neskrývaný cíl, protože je zbavoval jakékoliv nezávislosti na státu a tehdejším vládcům dával neomezenou moc rozhodovat o osudu každého člověka.

Tři roky politických diskusí a sporů však ukázaly, že cesta k nápravě nebude přímočará. Velmi rychle vykrystalizovaly tři hlavní názorové proudy. Předně hlasatelé “tlusté čáry”, kteří usilovali o to, aby se na minulost rychle zapomnělo. V té či oné míře byli přece postiženi všichni a za vše špatné může systém, nikoliv konkrétní lidé. Ti byli pouhými nástroji, které doba donutila se chovat proti svému přesvědčení a nemohli jinak. Minulost ať hodnotí historici pro poučení dalších generací, nelze však zavádět “nové nespravedlnosti, nové hony na čarodějnice”. Druhou skupinu reprezentovali obránci minulosti. Přestože k určitým přehmatům docházelo, bylo v této době mnoho pozitivního a byla by velká škoda to dobré, co bylo v minulosti uděláno, rušit. Třetí skupina na minulosti nic dobrého neshledávala a prosazovala názor, že je z celé řady důvodů nutné se s minulostí vypořádat, maximálně odškodnit všechny postižené, prošetřit jednotlivé zločiny minulosti a viníky potrestat, alespoň morálně.

Z pohledu majetkových vztahů se podařilo prosadit názor, že je nutné obrátit poměr vlastnictví v zemi ve prospěch konkrétních vlastníků a na úkor státu. K redukci státního vlastnictví byly zvoleny dvě cesty: restituce a privatizace. Spor se v této fázi přesunul na jejich vzájemné priority a poměr. Pro určitou část politického spektra byly důsledné restituce nejrychlejší formou privatizace a měly zahrnovat nejširší možný okruh právnických a fyzických osob, včetně emigrantů. Na druhém pólu, jako důslední odpůrci všech restitucí, stáli komunisté. Mezi ně je nutno řadit také okruh lidí, kteří bu_ z minulého režimu profitovali nebo očekávali, že privatizace jim umožní relativně levně nabýt značné majetky. Někde uprostřed stáli lidé, kteří se báli technických problémů důsledných restitucí a proto prosazovali pouze určité omezené vypořádání majetkových vztahů z minulosti. Dosaženým kompromisem je již vžité “zmírnění následků některých majetkových křivd”.

Politickým rozhodnutím minulého volebního období byl větší akcent na privatizaci, s tím, že v určitých, přesně vymezených oblastech byly přijaty restituční zákony týkající se jak fyzických, tak některých právnických osob. Jednou z nevyřešených oblastí zůstal majetek, který na stát přešel po 25.únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností. Zákonodárce však s jejich navrácením explicitně počítal, protože nakládání s tímto majetkem pro účely privatizace bylo zablokováno ve dvou základních normách upravujících podmínky převodu majetku státu a půdy na jiné osoby.

1.2 Postoj a situace církví

Pro církve je nanejvýš trapné domáhat se vrácení toho, co jim stát ukradl. Představitelé církví nicméně vnímají celý problém jako otázku postoje tohoto státu k nespravedlnosti, která byla na církvích a věřících spáchána v době nesvobody. Postoj církví je v této otázce jednotný; dokumentuje to stanovisko Ekumenické rady církví, které zaujala na plenárním zasedání 26. ledna 1993 v Praze:

1) Církve mají zájem o vrácení veškerého majetku zabaveného po 25. únoru 1948. Jsou ochotny přijmout v krajním případě výčet nevráceného majetku se zdůvodněním, k jakému účelu bude použit a komu bude patřit.
2) Církve zásadně směřují k ekonomické nezávislosti na státu v oboru vlastní duchovenské činnosti v rozmezí do deseti let.
3) V oboru ostatních druhů činnosti (jež je bezprostředně zaměřena pro celou veřejnost: sociální, školské, zdravotní, kulturní atd.) počítají s podporou státu rovnocennou té, jež poskytuje v tomto případě ostatním institucím.
4) Církve počítají ve svém zabezpečení především s těmito zdroji k zajištění své činnosti:
- dobrovolné dary členů,
- sponzorské dary,
- daňové asignace,
- daňové úlevy,
- pomoc ze zahraničí.

Pro méně informované dodejme, že v Ekumenické radě církví je církev katolická pouze pozorovatelem, nicméně s tímto textem také souhlasí.

Málo se ví, že větší část finančních prostředků církve vynakládají na jinou činnost než vlastní náboženské úkony. Všechny další aktivity jsou založené na lidské vzájemnosti a směřují právě do zanedbaných a vnitřně zadlužených oblastí života společnosti jako jsou školství, zdravotnictví, sociální péče, využívání volného času, záchrana kulturních památek apod.

1.3 Mezinárodně politický význam restitucí

Česká republika se jednoznačně přihlásila k demokratickým evropským státům, které jsou vybudovány na principech a idejích křesťanství. Církve zde mají své významné místo a v řadě z nich patří křesťanské strany k výrazným politickým silám ve společnosti. Odmítnutí restitučních zákonů nebo vydání majetku, který prokazatelně církvím patřil, někomu jinému, zneváží v očích našich západních sousedů kredit České republiky. Nedotknutelnost vlastnictví je totiž jedním z hlavních pilířů, o které se opírá právní řád všech svobodných států. V této souvislosti není náhodou, že po sjednocení Německa byla přijata jednoznačná strategie rozplést a uvést na pravou míru všechny vlastnické vztahy na území bývalé NDR až od roku 1933, tj. od nástupu Hitlera k moci.

Poškození našich zájmů a dobrého jména v cizině má již svůj novodobý precedens v upření restitučních nároků našim emigrantům. Internacionální povaha ochrany soukromého vlastnictví, bez ohledu na území kterého státu se tento majetek nachází, je v očích celého civilizovaného světa v příkrém rozporu s rozhodnutím tehdejšího Federálního shromáždění bývalé ČSFR. Mnohá rozhodnutí tohoto zákonodárného sboru byla sice ovlivněna nepochopením politického významu některých problémů ze strany slovenské části, po rozdělení je však již plná odpovědnost na politické reprezentaci České republiky a svět to nejen ví, ale také pozorně sleduje.

Z mezinárodně politického hlediska je proto v nejvlastnějším zájmu nové České republiky, aby otázku nejen majetku, ale vůbec vztahu státu s církvemi upravila pro svět srozumitelným způsobem.

2. Historia magistra vitae

Budeme-li zde mluvit pouze o historii katolické církve, je to pouze proto, že ona je největším zdrojem traumat a iritací, ještě nedávno vydatně živených oficiální propagandou. Vše, co mělo sebemenší pozitivní náboj, bylo dlouhá léta i ve vědeckých pracích zamlčováno nebo vědomě překrucováno.

Málo se ví, že to byla právě církev, která rozetnula bludný kruh nevolnictví v celé západní Evropě, kdy omezený počet rodin vlastnil veškerou půdu v každé jednotlivé zemi a ostatní obyvatelé neměli žádnou možnost se ze svého nevolnictví vymanit. Politická moc duchovenstva, která otevírá své řady všem, chudému i bohatému, neurozenému i šlechtici, působí, že rovnost začíná prostřednictvím církve pronikat do lůna vlády.

Málokdo přiznává, že dominantní část kulturního bohatství země byla vytvořena a přes dlouhá staletí zachována právě církvemi a řády.

Pro demytologizaci pohádkového bohatství církve a její moci bude užitečné uvést přehled historického vývoje církevního majetku a ekonomického zabezpečení církve podle jednotlivých historických epoch.

2.1 Od přijetí křesťanství do husitských válek (9. – 15. století)

Rozsáhlá kolonizace zemí Koruny České začíná až dobou po založení prvního řeholního domu u sv. Jiří na Hradě Pražském sestrou krále Boleslava II., Mladou. Byli to právě benediktini a jejich reformovaní konkurenti, cisterciáci, kteří pod heslem “ora et labora” začali proměňovat zalesněná území v zemědělskou půdu pro obživu svou, těch, kdo chtěli na této půdě pracovat, ale také pocestných. Zakladatelská role panovníka, později i jiného šlechtice byla původně omezena na pronájem pozemku řádu, který vše ostatní obstarával sám a zakladateli většinou platil určitý, často nemalý nájem.

Městské a venkovské kostely byly budovány panovníkem, později také šlechtou a městy. Podle zásady bavorského práva, že budova patří majiteli pozemku, byly považovány za jejich majetek.
Majitelé financovali investiční i provozní náklady a hmotně zabezpečovali duchovní.

Na přelomu 12. a 13. století majitelé pod vlivem reformního hnutí papeže Alexandra III. začali měnit svá práva z vlastnických na patronátní. Patronátní právo se rovnalo omezenému právu vlastnickému, protože se nadále vztahovalo už jen na údržbu kostelů a far. Duchovní byli vyživováni z desátků vybíraných od poddaných. Část desátků sloužila také jako plat pro služebníky kostelů a jako almužna starým a nemocným. Ve 14. století se mnozí patroni v rámci tzv. inkorporace vzdali svých patronátů ve prospěch klášterů.

Biskupové naproti tomu byli od panovníka obdarováni statky, určenými k jejich obživě. Ty byly od počátku považovány za jejich neomezené vlastnictví.

Podle historických pramenů měla církev v době Karla IV. a Václava IV. ve svém držení asi 30 % půdního fondu dnešní České republiky.

2.2 Od husitských válek po bitvu na Bílé Hoře (15. – 17. století)

Za husitských válek se šlechta a města zmocnily většiny církevního majetku v Čechách, zatímco majetkové poměry církve na Moravě se tak drasticky nezměnily. Lze odhadnout, že církvi zůstalo v této době ve vlastnictví asi 10 % půdního fondu dnešní České republiky a to hlavně díky Moravě a tomu, že za vlády Jiřího z Poděbrad získaly některé kláštery zpět část svého majetku.

Doba od husitských válek do Bílé Hory byla velmi neklidná. Diecézní kněží žili v plné hmotné závislosti na patronech kostelů, pražští arcibiskupové přišli prakticky o všechny statky a arcibiskupství zůstávalo dlouho neobsazeno. Kláštery se jen těžce zotavovaly z úpadku a mnohé zanikly.

2.3 Od Bílé Hory k Josefu II. (17. – 18. století)

Zpočátku se zdálo, že vítězství Habsburků na Bílé Hoře umožní restituci církevního majetku ztraceného za husitských válek, ta se však pro odpor šlechty a měst neuskutečnila. Náhradou za ní se stala dohoda mezi papežem a císařem z r. 1630 o ekonomickém zabezpečení církve v Čechách, podle níž se arcibiskup pražský zavázal, že nebude žádat restituci předhusitských církevních majetků a panovník se zavázal, že bude arcibiskupovi odvádět 15 krejcarů z každé bečky soli dovezené do Čech. Diecézní kněží byli i v této době závislí na patronech svých kostelů nebo na desátcích.

2.4 Od Josefa II. k Československu (18. – 19. století)

Karel VI. ve snaze o posílení státního vlivu na církev zakázal církvi v r. 1723 získávat nemovitosti. Marie Terezie dala církev pod tuhý státní dozor, zejména správu církevního a klášterního majetku. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství. Zádušní jmění bylo zatíženo kontribucí. Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví. Zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly školstvím, vědeckou činností nebo zdravotnictvím. Sekularizace se dotkla více než poloviny všech klášterů. Ze jmění zrušených klášterů zřídil zemské náboženské fondy, jejichž úroků mělo být používáno pro církevní účely, zejména k zabezpečení příjmů kléru vzhledem ke zrušení desátků. Po reformách Josefa II. poklesl církevní pozemkový fond asi na 5% celkového půdního fondu dnešní České republiky.

Revoluce v roce 1848 osvobodila církev ze státního područí a začalo se hledat vyváženější uspořádání vztahů mezi státem a církví. To bylo nakonec nalezeno a upraveno zákony z roku 1874. Církvi bylo obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením církve a byly upraveny vnější právní poměry církve. Protože patronátní vztahy zanikly a náboženský fond nestačil financovat platy kněží, musel být dotován ze státních prostředků. Obstarávání nových finančních prostředků pro církev, zejména na stavbu nových kostelů, placení farních zaměstnanců a na jiné potřeby farnosti, bylo řešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. Ta znamenala, že všichni obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství, byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti. Tuto povinnost měly i právnické osoby sídlící ve farnosti.

Pro vyrovnání sociálních rozdílů v příjmech kněží bohatších a chudších farností byl uzákoněn státní příspěvek, tzv. kongrua.

2.5 Československo od roku 1918 do konce války 1945

Pozemková reforma v roce 1919 snížila církevní pozemkový fond asi na 2% celkového půdního fondu dnešní České republiky. Zákony z roku 1874, upravující ekonomické zabezpečení církví, zůstaly v podstatě zachovány, protože původní představa o odluce církví od státu se ukázala z mnoha důvodů jako neschůdná. Výrazem toho bylo přijetí zákona č. 122/1926 Sb. o úpravě platů duchovních státem uznaných církví a náboženských společností a navazující vládní nařízení č. 144/1926 Sb. o jejich nemocenském pojištění. V roce 1927 se neurovnané poměry mezi církví a státem vyřešily uzavřením modu vivendi, který však neřešil ekonomické vztahy.

Vznikem Protektorátu Čechy a Morava se na ekonomickém zabezpečení církve nic nezměnilo.

2.6 Československo od konce války v roce 1945 do dneška

V souladu s tendencí znárodňování průmyslu a parcelování zemědělské půdy byla církvi zákonem č. 142/1947 Sb. odňata zemědělská a lesní půda nad 50 ha. Tímto opatřením by byl klesl podíl církve hluboko pod 1%, avšak skutečné majetkové převody podle tohoto zákona se začaly provádět až po únoru 1948.

Vydáním zákona č. 46/1948 Sb. o pozemkové úpravě došlo k odnímání zbytku církevní půdy. V praxi se oba zákony prováděly současně a tím také došlo k likvidaci jednoho ze zdrojů hospodářského zabezpečení církve. Vzápětí byl přijat zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem a v návaznosti na něj vládní nařízení č. 219/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církve římskokatolické státem. Od přijetí tohoto zákona se zúžila ekonomická základna církve jen na sbírky a státní příspěvky. Ze státních příspěvků se měly hradit osobní požitky duchovních, cestovní a stěhovací výlohy, sociální dávky a věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb, jiných náboženských úkonů a s církevní administrativou. Ve skutečnosti však byly věcné náklady a náklady na církevní administrativu hrazeny jen částečně. Stát převzal dozor nad církevním majetkem a převzal všechny veřejné i soukromé patronáty nad kostely a jinými církevními ústavy. Stát také převzal náklady na vydržování učilišť a ústavů pro výchovu duchovních.

V roce 1950 následovalo vyhnání řeholníků a řeholnic z klášterů, jejich internace, protiprávní zabavení jejich budov a převedení do vlastnictví různých státních a stranických organizací.

Celé období po únoru 1948 je charakteristické beznadějným chátráním církevního stavebního fondu. Stát se ukázal jako velmi špatný vlastník. Pro dokreslení vážnosti situace a postoje státu k tomuto majetku uveďme příklad kláštera v Chotěšově, jednoho z nejrozlehlejších klášterů u nás a ve střední Evropě. Po vyhnání řádových sester 31. července 1950 se sem nastěhovala armáda, která zde působila do roku 1973. Objektu to samozřejmě neprospělo, ale škody byly opravitelné, např. díry ve freskách, když zde stavěli tělocvičnu. Největší devastace nastává po roce 1977, kdy se objektu ujímá Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni. Pod jejich dohledem dochází doslova k rabování a vývozu všeho cenného ven, dveře, okna a pod. Byla-li škoda vyčíslená po odchodu armády 10 mil. Kčs, je dnešní vnitřní dluh odhadován asi na 1,5 mld. Kč.

Příznivý vliv na záchranu některých církevních staveb mělo přijetí zákona č. 20/1985 Sb. o ochraně památkových objektů, avšak to se v praxi týkalo jen několika objektů.

Po listopadu 1989 byl zákonem č. 16/1990 Sb. změněn zákon č. 218/1949 Sb. tak, že hospodářské zabezpečení zůstalo v plném rozsahu zachováno, avšak jeho rozsah stanoví státní rozpočet. Tím se církve dostaly do role pasivního příjemce státního příspěvku. Jak ukázala zkušenost roku 1992, valorizace osobních požitků se bu_ neprovádí vůbec anebo ve velkém časovém odstupu od jiných skupin obyvatelstva.

Zákony č. 298/1990 Sb. a 338/1991 Sb. byly upraveny některé majetkové vztahy řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého vrácením některých protiprávně odňatých budov. Smyslem těchto právních úprav bylo vůbec umožnit obnovení činnosti řádů, která byla, jak již bylo řečeno, násilným aktem státu, bez jakékoliv zákonné podpory, zastavena během jediné noci v roce 1950.

Federální shromáždění tehdejší ČSFR projednávalo vládní návrh zákona o restitucích majetků církví, řádů a kongregací a náboženských společností v loňském roce. K přijetí zákona chyběly tři hlasy ve slovenské části Sněmovny národů.

3 Právní aspekty restitucí

Majetek, který byl církvím po únoru 1948 odcizen, vlastnily církve právoplatně. Pro odcizení značné části majetku nebyl žádný právní důvod. Týká se to především majetku řádů a kongregací. V řadě případů šlo tedy o krádež a na počínání státu se stále ještě v některých případech vztahují §§ 247, 248 a 249 tr. zákona. Podle práva církve a řády nepřestaly být ze zákona vlastníky mnohého majetku, pouze někdo jiný s tímto majetkem hospodaří.

Mělo by být eminentním zájmem státu, který se deklaruje jako právní, uvést tyto majetkové vztahy do legální podoby.

Po listopadu 1989 se v nejvyšším zákonodárném sboru prosadil záměr vypořádat se s minulostí, včetně zmírnění následků majetkových a jiných křivd. Tento záměr je explicitně vyjádřen v preambuli zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. V pozdějších zákonných úpravách byl princip zmírnění následků některých majetkových křivd doplněn o snahu “… dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, …” jak vyjadřuje preambule zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Znamená to, že k principu spravedlnosti byl přidán také zájem jakési ekonomické efektivity.

3.1 Restituce fyzických a právnických osob

Jedním z přežívajících mýtů je, že restituce, nebo lépe řečeno náprava některých majetkových křivd, byla zamýšlena pouze u fyzických a nikoliv právnických osob. Druhým souvisejícím mýtem je, že pokud se jednalo o právnické osoby, vždy šlo o zákony enumerační a nikoliv obecné.

První restituční zákony se týkaly právě právnických osob. Je to především zákon ze dne 9. května 1990, č. 173/1990, kterým se ruší zákon č. 68/1956 Sb. o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací. Jedná se o obecný zákon, pokud za výčet nepovažujeme vyjmenování zákonů, kterými byla odňata majetková práva těmto organizacím. Pozdější novela (247/1991 Sb.) rozšířila působnost tohoto zákona na všechny dobrovolné organizace, kterým byl odňat majetek vyjmenovanými zákony.

Druhým, tentokráte výčtovým zákonem byl již zmíněný zákon č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého ze dne 19. července 1990.

Pro úplnost dodejme, že první restituční zákon fyzických osob je zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2. října 1990.

První restituční zákony byly přijímány nesystémově, podle toho, kdo co prosadil. Pozdější systematičtější postup pamatoval již od začátku na restituci majetku církví. Projevilo se to především ve všech důležitých privatizačních zákonech ve formě blokace nakládání s tímto majetkem do přijetí předpokládané zákonné úpravy.

Dalším příkladem restitucí právnických osob je výčtový zákon č. 126/1992 Sb. týkající se Červeného kříže, ale především zákon ČNR č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. V této souvislosti je dobré si uvědomit, že církve jsou otevřené všem občanům a své služby nabízejí každému. V tomto ohledu jsou rozhodně bližší obcím než hospodářským podnikům.

3.2 Navrácení majetku církvím versus privatizace

Zákon o tzv. velké privatizaci č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby v § 3 odst. 1 přímo stanoví, že “Předmětem tohoto zákona rovněž není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností”. Podobně zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku stanovuje v § 29 : “Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku”.

Privatizace, probíhající podle těchto základních zákonů, nemůže být legálně v kolizi s restitucí majetku církví. Jejich plné naplnění tuto restituci naopak přímo vyžaduje. Jediná možná norma, kde by skutečně mohlo docházet k případným sporům, je zákon č. 427/1990 Sb. o tzv. malé privatizaci. Zde se však v drtivé většině jedná o pronájmy a nájemcům může být zcela lhostejné, kdo je skutečným vlastníkem. Závazky majitelů vůči nájemcům lze snadno převést na nového majitele.

4 Ekonomické souvislosti

Změna poměrů po listopadu 1989 vrátila církvím jejich svobodu, nebyla však dosud vyřešena otázka vztahu církví a státu z hlediska jejich ekonomického zabezpečení. Právně trvá stav zavedený v roce 1949, kdy stát převzal veškeré hospodářské zajištění církví na sebe. Omezení ekonomické závislosti církví na státu je nejen prioritním úkolem dneška, ale také jediným důstojným a pro stát prospěšným řešením do budoucna.

Ukažme si nejdříve, jak vypadá financování největší církve, církve katolické u nás v dnešní době a jak byly rozloženy jednotlivé příjmy a výdaje v roce 1991, což jsou poslední známé údaje (mil. Kčs):

platy duchovních - 90 celkem , 90 stát, 0 církev
provoz far a biskupství – 100, 8, 92
opravy a údržba – 205, 57, 148
celkem – 395, 155, 240

Zdroje, z nichž církev v roce 1991 kryla svoje výdaje, byly:

sbírky 170 mil. Kčs
dary z ciziny 40 mil. Kčs
ostatní příjmy (náhrady škod, nájemné) 30 mil. Kčs

V uvedených údajích nejsou započítány příspěvky okresních úřadů (134 mil. Kčs) na opravy kostelů a stejně tak nejsou uvedeny příspěvky obcí, jejichž výše není známa. Stát, církve, okresy a obce vynaložily na opravy kostelů asi 400 mil. Kčs.

Srovnáme-li toto číslo s odhadnutým vnitřním dluhem, který souvisí se čtyřicetiletým zanedbáním péče o církevní stavby a který se odhaduje na 30 až 40 mld. Kčs, bylo by nutné investovat každoročně částku 2 500 mil. Kčs, pokud bychom se chtěli za 15 let dostat na úroveň sousedních států: Rakouska a Německa.

Z výše uvedené tabulky také plyne, že účast věřících na financování vlastního provozu církve je již dnes významnější než příspěvek státu. Značná část prostředků věřících je přitom vynakládána na záchranu, údržbu a opravu kulturních památek, jejichž význam je celospolečenský.

Údaje v tabulce dále jasně ukazují, že na splácení vnitřního dluhu a údržbu církevních objektů se vynakládá více než polovina všech prostředků, kterými církev disponuje. Obávám se, že stěží nalezneme podobnou analogii v jiných oblastech veřejného života země. Není snad nutno zdůrazňovat, že jsou to především církevní objekty, které přitahují zahraniční turisty.

Financování církví u nás je nutno rozdělit minimálně na dvě části: první se týká vlastního provozu církví a druhá, zejména v případě církve katolické, oprav a údržby významných kulturních památek. Druhou, zcela odlišnou kapitolou, je činnost církví ve školství, zdravotnictví a sociální oblasti. Zde by měla podpora státu zůstat minimálně na stejné úrovni jak tomu je u ostatních organizací. Diverzifikace těchto služeb je pro jejich kvalitu a stabilitu nanejvýš žádoucí a prospěšná. V každém případě zbavuje stát a obce v budoucnosti mnoha starostí.

4.1 Financování církví v západní Evropě

Problém vztahu státu a církví byl ve všech státech Evropy řešen relativně v nedávné době. Pro určité srovnání bude dobré uvést, jak je tento vztah vyřešen ve významných evropských státech. Pro jednoduchost je toto srovnání uvedeno z pohledu katolické církve a nejdříve je u každé země popsáno ekonomické zabezpečení a potom systém financování památkové péče.

Rakousko

Rakouská republika a Svatý Stolec uzavřely dohodu o církevním majetku dne 23.6.1960. Dohoda zrušila státní dohled nad církevními prostředky, umožnila církvi určování jejich výše, zrušila povinnost církve předkládat státním orgánům církevní rozpočty a zdůvodňovat jednotlivé rozpočtové položky. Příjmy církve tvoří:
85% církevní příspěvky,
10% výnosy majetku (hlavně půdy),
5% sbírky, dary, státní podpora ve formě renty za nevrácený zkonfiskovaný majetek.

Stát hradí vyučování náboženství, platí zaměstnance teologických fakult a církevních soukromých škol. Zákon o církevních příspěvcích je státním zákonem. Zásady výše příspěvků jsou určeny církevním předpisem na základě zákona. Církev stanoví výši církevního příspěvku v závislosti na příjmech podléhajících zdanění a výběr poplatků provádí vlastními orgány.

Financování památkové péče je organizováno přes vyhlášky vydávané orgány památkových rezervací a měst o zabezpečení památkové péče na jejich území. Státní památková péče při ministerstvu kultury řeší ty problémy, které nejsou těmito vyhláškami pokryty. Státní památková péče se týká především kostelů, hradů a zámků, zatímco kláštery dostávají jen malou podporu, protože se předpokládá, že opravy financují z výnosů vlastního pozemkového majetku. Kromě toho při ministerstvu kultury existuje fond na podporu oprav farních kostelů, který pracuje na základě dvouletého plánu rekonstrukcí. Dalšími finančními zdroji pro údržbu a opravy jsou loterie a nadace.

Německo

Financování církve vychází z ústavního uspořádání vztahů mezi církví a státem, které chápe církev jako veřejnoprávní instituci, protože uznává její prospěšnost pro rozvoj obecného blaha celé společnosti. Stejné postavení mají i protestanti. Zákon umožňuje zdaňovat členy církví zvláštní daní. Daň vybírá stát a odvádí diecézi. Výběr daně provádí zaměstnavatel. Příjmy církve tvoří:
80% církevní daň,
10% státní subvence,
5% sbírky a dary,
5% výnosy majetku a státní odškodnění za sekularizaci církevního majetku v minulých stoletích.

Památková péče je záležitostí jednotlivých spolkových zemí a je v každé z nich uspořádaná odlišně. Např. v Porýní-Vestfálsku je podřízena ministerstvu vnitra a vypracovává dlouhodobé programy obnovy, financované zemskou vládou. Údržbu, drobné opravy a rekonstrukce hradí církve.

Itálie

Financování církve bylo dohodnuto smlouvou mezi Svatým Stolcem a vládou ze dne 15.11.1984 o církevních zařízeních, správě církevního majetku a platech kněží, která byla převzata zákonem z 20.5.1985 do italského právního systému. Touto smlouvou bylo od 1.1.1990 zrušeno státní financování platů kněží a od 1.1.1989 byla zavedena tzv. daňová asignace. Podle ní stát umožňuje každému plátci daně z příjmu, aby sám rozhodl, zda 0,8% této daně věnuje státu nebo církvi na církevní, sociální a humanitární účely. Podíl těch, kteří se nerozhodnou se dělí ve stejném poměru, v jakém ho určili ti, co se rozhodli. Výši daňové asignace určuje paritní komise vlády a biskupské konference. Pro hladký přechod se stát zavázal z výtěžku této daně po dobu tří let dorovnávat částku získanou církví jednorázovými dotacemi. Kromě daňové asignace je zaveden systém zvýhodněných darů. Od 1.1.1989 může každý občan darovat Ústřednímu ústavu pro zaopatření kléru na platy a obživu kněží až 2 mil. lir, které jsou odečitatelnou položkou od zdanitelných příjmů. Tento zdroj však není nikterak významný. Stát navíc pomáhá církvi financovat její činnost sociální, kulturní, zdravotnickou a další.

Památková péče je pro velký počet církevních památek často mimořádné kulturní hodnoty podporována státem, provinciemi a obcemi. Určený biskup italskou biskupskou konferencí koordinuje tuto činnost se státními orgány.

Španělsko

Od 1.1.1988 převzalo Španělsko také systém daňové asignace jako náhradu za státní dotace. Pro první rok byl podíl daňové asignace určen jako 0,5239 % z celkové částky daně z příjmu. Výsledek prvního roku byl neuspokojivý. Pro církev se rozhodlo jen 37 % daňových poplatníků, takže výnos pokryl pouhých 33 % potřeb církve.

Švýcarsko

Vztah církví a státu si určují jednotlivé kantony samy. Většina z nich uplatňuje církevní daň jako je tomu v Německu.

Památková péče je také v kompetencích jednotlivých kantonů, které církvím pomáhají nést břímě po vzájemné dohodě. Kromě toho církvím vydatně pomáhají průmyslové koncerny prostřednictvím nadací, které pro tento účel zakládají. Jedním z vydatných zdrojů je švýcarská loterie, jejíž průměrný výtěžek kolem 400 mil. franků je převážně používán na podporu kultury a pro financování památkové péče.

Holandsko

Příjmy církve tvoří:
70% účelové sbírky mezi věřícími,
20% nedělní sbírky a dary,
10% výnosy majetku a státní subvence církevnímu školství.

Ministerstvo kultury spravuje fond na obnovu památek, který je rozdělen do tří sekcí:
- krátkodobé opravy, plánované rok dopředu,
- velké opravy, plánované v desetiletém období,
- fond na vyrovnávání obecních požadavků na opravy.
Velmi významným zdrojem, pokrývajícím 20-25% nákladů na památkovou péči, je rozvětvený systém nadací a fondů.

Francie

Zákonem z 19.12.1905 byla přijata odluka církve od státu. V důsledku toho je církev ve Francii velmi chudá. Většina kněží musí mít druhé zaměstnání. Vysokoškolští učitelé katolických vysokých škol mají nízké platy. Stát převzal v r. 1905 všechny kostely, které tehdy existovaly, financuje jejich údržbu a dává je církvi bezplatně k dispozici. Církevní školy dostávají státní subvence. Příjmy církve tvoří:
75% sbírky a dary,
25% účelové sbírky na vydržování farního kléru.
Francie je příkladem důsledné odluky církve od státu.

Velká Británie

Ve Velké Británii je státní církví anglikánská církev. Církve si hradí svou činnost samy.

Prostřednictvím dobrovolné organizace English Heritage (která má několik tisíc členů, je podporována vlivnými vládními kruhy a dokonce sama spravuje některé historické objekty) se mohou církve ucházet o podporu na velké opravy výjimečných historických církevních objektů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?