STROBE TALBOTT – ČLOVĚK MOSKVY VE WASHINGTONU

1.4.1998
Kenneth R. TIMMERMAN

 


Kenneth R. Timmerman je vydavatelem Iran Brief a pravidelným přispěvatelem měsíčníku The American Spectator.



Z anglického originálu “Strobe Talbott – Russia’s Man in Washington”, publikovaného v časopisu The American Spectator, roč. 31, č. 4, duben 1998, s. 34-41,


přeložil Eduard Geissler.


 


 


Člověk, zodpovědný za politiku Spojených států vůči Rusku, se otočil zády k novému ohrožování bezpečnosti, které přichází z Moskvy a podle všeho bude počátkem další studené války. Jak se zdá, náš člověk si toho nevšímá.


 


            Zprávy z Ruska jsou v těchto dnech jen málokdy dobré. I když pod jiným jménem, KGB je zpátky a ve prospěch Saddáma Hussajna sleduje inspektory OSN, pověřené kontrolou zbraní. Bývalý šéf KGB Jevgenij Primakov mezitím vede útok proti snaze Spojených států potrestat Irák. V Teheránu ruské státní podniky pomáhají Íráncům vyvíjet nové rakety, které jim poprvé umožní ohrožovat vojenské síly Spojených států a jejich spojenců na Středním východě. Moskvě samotné, kde vláda Borise Jelcina prožívá těžké chvíle, když má zaplatit “méně klíčové pracovníky” (jako např. stráže skladišť jaderných bojových hlavic), poskytuje Clintonova administrativa miliardy dolarů ve formě vojenské pomoci, investičních úvěrů a finančních prostředků od MMF – což jsou dobročinná gesta, která uvolnila jinak vzácnou tvrdou měnu a umožnila Rusům pustit se do neuvěřitelné celkové modernizace strategických zbrojních systémů. Zatímco Spojené státy rozebírají jaderné hlavice, ponorky a mezikontinentální balistické střely, Ruská federace má plné ruce práce s projektováním a stavbou nových – za peníze Spojených států.


            Podlé chování Ruska v těchto dnech zlověstně připomíná chování Sovětského svazu během studené války a kritici Clintonovy administrativy se domnívají, že vědí proč. “Rusko respektuje sílu, důslednost a upřímnost,” říká kongresman Curt Weldon (Republikán, Pennsylvánie), který se zabývá dějinami Ruska a rusky také hovoří. “Když dělají něco špatně, musíte jim to připomenout.” Clintonova administrativa místo toho nad zločiny Ruska neustále přivírá oči a hledá omluvy pro jeho neomalenost. Strůjcem této zhoubné politiky je bývalý reportér časopisu Time, který se přiznal k blízkým osobním i profesním vztahům s údajným špičkovým agentem KGB v dobách studené války – náměstek ministryně zahraničí Strobe Talbott.


            Obvinění, že Talbotta využívala během jeho novinářské kariéry KGB, zmínil krátce při jeho schvalovacím slyšení 8. února 1994 senátor Jesse Helms, který se pak stal nejvyšším představitelem republikánské menšiny senátního Výboru pro zahraniční vztahy. A navzdory Talbottově neurčité odpovědi bylo toto obvinění stejně rychle zamítnuto. S výjimkou jediné telegrafické zprávy agentury AP a následného článku ve Wall Street Journal (a samozřejmě ve Washington Post) se žádný z významných mediálních prostředků nechopil Helmsovy otázky, zda Talbott nevděčí své kariéře v časopisu Time člověku jménem Victor Louis, který byl pokládán za vlivového agenta KGB. Helms citoval zprávy tajné služby Spojených států i prohlášení přeběhlíků z KGB a tvrdil, že právě díky Louisovi se paměti bývalého sovětského vůdce Nikity Chruščova dostaly v roce 1969 do Talbottových rukou, a že později Louis Talbottovi vypomohl v kritických okamžicích jeho kariéry důvěrnými informacemi z Kremlu.


 


 


Očividné pohromy


 


            Talbottova minulost je dnes velmi důležitá, protože jde o člověka, který má na starosti politiku Spojených států vůči Rusku. A ta je velmi, velmi špatná od chvíle, kdy ji dostal v prvním měsíci Clintonovy vlády na zodpovědnost. “Cílem naším stejně jako mnoha Rusů je postarat se o to, aby se z Ruska stal normální, moderní stát – s demokratickou vládou, věrný své vlastní ústavě a svým vlastním zákonům, tržně orientovaný, s prosperující ekonomikou, pokojný, s přátelskými vztahy s ostatním světem,” řekl Talbott v září minulého roku posluchačům na Stanford University. Ale navzdory těmto vznešeným cílům je ohledně své činnosti velmi tajnůstkářský, zvláště před kongresovými výbory pro dohled. Kongresman Weldon, který vede podvýbor pro vojenský výzkum a rozvoj Výboru národní bezpečnosti, prohlásil: “Je to Strobe Talbott, kdo určuje, co tajná služba předá nebo nepředá Kongresu, co bude nebo nebude řečeno, co bude nebo nebude vnímáno jako ohrožení. To je prostě nepřijatelné.” Aby uspíšil svůj cíl dopravovat stále více dolarů z kapes amerických daňových poplatníků do Ruska, Talbott systematicky šetří pravdou.


            Jedním z důvodů tohoto tajnůstkářství je řada pohrom, ve kterých jde o mnoho a které by vláda nejraději udržela pod pokličkou. Na prvním místě stojí naprosto skandální předání ruské technologie balistických střel jak Íránu, tak Iráku. Zbrojní inspektoři OSN nejprve odhalili pokus Rusů porušit zbrojní embargo, uvalené na Írán, když v listopadu 1995 náhodou narazili v jordánském Ammánu na zásilku gyroskopů pro balistické střely, určenou pro Irák. Za pomoci jordánských celních úřadů zabavili 115 gyroskopů v celkové hodnotě 25 milionů dolarů. Po výslechu jednoho ze zprostředkovatelů, kteří transakci dojednali, poslala OSN do Bagdádu pracovní skupinu, která prohledala řeku Tigris a nalezla další desítky stejných přístrojů. Jak mi sdělil krátce po objevu vrchní inspektor Rolf Ekeus, nejednalo se o běžné gyroskopy; pocházely z jaderných střel SS-N-18, odpalovaných z ponorek a určených k likvidaci velkoměst. Tyto rakety se Rusové podle dohody START zavázali zlikvidovat. Rusové dodávkou těchto zařízení nejen porušili zbrojní embargo, které OSN uvalila na Irák, ale přestoupili také dohodu o kontrole strategických zbraní. Ve svých pro veřejnost určených komentářích k tomuto případu opomenuli Talbott a další vládní úředníci tuto skutečnost zmínit, aniž by to komukoli vadilo.


            Po incidentu s gyroskopy americké tajné služby zpřísnily monitoring ruských obchodů se zbraněmi a odhalili dalších více než deset případů, kdy podle zpráv Washington Times a dalších novin Rusové během posledních tří let přepravili do Bagdádu náhradní díly pro tryskové bojové letouny, munici a zařízení pro zbrojní výrobu. A přesto Talbott, který se hrdě hlásí k tomu, že ručí za vše, co Rusové dělají, zásadně nepodává Kongresu zprávy o těchto jejich ostudných aktivitách. Když však zprávy tajných služeb, o které by se měl podělit s Kongresem, prosáknou do novin, Talbott a jeho dobří kamarádi hledají člověka, přes kterého se dostaly ven, místo toho, aby tlačili na Rusy a zastavili jejich obchody. “Tento úřad je tak soustředěný na to, aby nerozčilil Borise Jelcina, aby se mu nestavěl do cesty, že brání tomu, aby se některé informace dostaly do popředí. To by vedlo Kongres ke krokům, které – jak říkají – by podkopaly jejich dobré vztahy s Borisem Jelcinem,” říká Weldon. “V Rusku jsou ovšem lidé, kteří si to mylně vykládají jako slabost.”


            Weldon a čelní představitelé Kongresu se shodují v tom, že Talbott je člověk, který stojí v čele bezstarostného přehlížení ruských ničemností Clintonovou administrativou. “Politické kroky Spojených států vůči Rusku jsou propočítávány podle odhadů Stroba Talbotta, jak ovlivní vnitropolitickou situaci v Rusku,” říká Trent Lott, první poradce vůdce parlamentní většiny. “Myslím, že místo toho by se měla naše politika řídit chováním Rusů.”


 


 


Rakety pro Írán


 


            Chybný odhad toho, co je důležité, charakterizuje také způsob, jakým se Talbott vypořádává s předáním raketové technologie z Ruska do Íránu. Jde o záležitost, kterou se více než rok snažil zamést pod koberec. CIA je přesvědčena, že díky nečinnosti Spojených států bude Írán během dvanácti až osmnácti měsíců disponovat celým arzenálem raket s dlouhým doletem, vybavených chemickými, biologickými a možná i jadernými hlavicemi. Jestli se to podaří, všechny ponesou Talbottovo jméno.


            Izrael na tento transfer poprvé upozornil Spojené státy v říjnu 1996, kdy šéf analytického oddělení zpravodajské služby izraelské armády, brigádní generál Amos Gilad, nadnesl toto téma při pravidelné výměně informací ve Washingtonu. Když americká vláda nepodnikla žádné kroky, vrátil se generál Gilad s velkým cirkusem na konci ledna 1997 do Washingtonu. Poté, co americké straně předložil podrobný výčet informací, které Izrael shromáždil díky svým zdrojům na raketových základnách v Rusku a Íránu, obdaroval ji tímto alarmujícím závěrem: pokud transfer nebude zastaven, bude mít Írán v brzké době celý arzenál nových raket zvaných Šahab-3, který mu poprvé umožní přímo napadnout Izrael. Gilad naléhal na své americké partnery, aby vůči Rusům uplatnili veškerý svůj politický kapitál a transfer zarazili, jeho naléhavá žádost však nedopadla na úrodnou půdu. “Řekli nám, že vědí o raketovém programu, podporovaném Severní Koreou a Čínou, že však nepředpokládají jeho úspěšné dokončení v nejbližší době,” řekl mi v Tel Avivu jeden vládní činitel. “To, o čem jsme hovořili my, je něco úplně jiného. Jde o smlouvy, podepsané mezi průmyslovými společnostmi, které alespoň zčásti vlastní ruská vláda. Nejde o soukromou operaci několika bláznivých inženýrů. Rusové to považují za strategickou záležitost.” A to vše proběhlo s krkolomnou rychlostí.


            Gilad se o informace podělil s klíčovými členy Kongresu a nakonec se něco doneslo i do Bílého domu. Vicepresident Gore vznesl poprvé dotaz ohledně transferu během setkání s ruským premiérem Černomyrdinem ve Washingtonu dne 6. února, ten však předstíral, že o ničem neví. Protože se záležitost týkala Ruska, byla postoupena Talbottovi. Podle dobře informovaných zdrojů ve Washingtonu a Tel Avivu odmítl Talbott myšlenku, že by Rusové předávali raketovou technologii Íránu, jako izraelské panikaření. “Strobe v podstatě řekl našim lidem, aby si nedělali starosti, že se o celou věc postará,” řekl mi jeden vysoko postavený Izraelec. “Ale ve skutečnosti to zametl pod koberec.”


            V dubnu 1997 zachytila americká špionážní družice záblesk ohně jen několik set stop od místa východně od Teheránu, o kterém se ví, že se tam testují rakety. Rozborem vzorků byla CIA schopná určit, že Íránci prováděli test tekutým palivem poháněného prvního stupně rakety, podobné ruské strategické střele SS-4, o které se předpokládalo, že ji Rusové zničili podle dohody INF, podepsané v roce 1987 prezidenty Reaganem a Gorbačovem. CIA o svém zjištění informovala kongresové výbory pro dohled. Uprostřed léta bylo americké zjištění, že právě ruská vláda předává raketovou technologii Íránu, totožné se závěrem, ke kterému dospěl Izrael. Byla to tatáž ruská vláda vedená Borisem Jelcinem, o které Strobe Talbott tvrdil, že je největší americkou šancí na budoucí mírový svět.


            Muž, který informoval Kongres o ruské spolupráci s Íránem, byl Gordon Oehler, profesionální zpravodajský důstojník, který vedl úřad CIA pro nešíření jaderných zbraní. Za svou otevřenost byl minulý podzim přinucen k předčasnému odchodu do důchodu – a tento krok byl podle zdrojů z Kongresu a CIA proveden na základě Talbottova intenzivního nátlaku.


 


 


Neuvěřitelný konflikt zájmů


 


            “Talbott nechtěl, aby se cokoli stavělo do cesty jeho programu pomoci Rusku,” říkají kongresoví poradci, kteří dobře vědí, jakou roli Talbott sehrál při zatajování informací a lobbování za Oehlerovo propuštění. “Rozvíření případu obchodu s raketami mezi Ruskem a Íránem Rusy nepochybně rozzlobilo – a tomu se chtěl Talbott vyhnout za každou cenu.” Přední poradce izraelského ministerského předsedy Benjamina Netanjahua to řekl o něco zdvořileji: “Tyto rakety jsou určeny Izraeli, zatímco Talbott vidí celou záležitost v širším kontextu americko-ruských vztahů.” Nicméně uprostřed léta – kdy se obchod nejen nezpomaloval, ale spíše nabíral na obrátkách – se Lott spojil se senátorem Josephem Liebermanem, aby předložili návrh zákona, který by uvalil sankce na ruské firmy zapojené do obchodu a zastavil americkou pomoc ruským projektům, které si Talbott hýčkal, včetně programu letů amerických astronautů na palubě kosmické stanice Mir, jemuž je věnována zvýšená pozornost. Aby utišil bouři, Talbott nakonec souhlasil s tím, že záležitost předá do rukou diplomata ve výslužbě Franka Wisnera. Ten byl v červenci požádán, aby se stal americkým delegátem ve výboru, který měl společně s Rusy prošetřit obvinění z prodeje raket Íránu. Jeho ruským protějškem nebyl nikdo jiný než Jurij Koptěv, šéf Úřadu pro kosmos – právě ten člověk, o kterém Izraelci tvrdili, že stojí za některými obchody s raketami mezi Ruskem a Íránem.


            Ale i Wisner stál před problémem konfliktu zájmů, což mělo být zřejmé jak Talbottovi, tak vládě: řídil obchodní kruhy v Rusku prostřednictvím American International Group, gigantické pojišťovací společnosti, která právě v té době založila největší soukromý investiční fond na území bývalého Sovětského svazu. AIG oznámila Wisnerovo jmenování ředitelem a místopředsedou 17. září 1997, jen dva měsíce poté, co byl pověřen vyjednáváním s Rusy ohledně jejich prodeje raket Íránu. A AIG měla ještě jeden zvláštní důvod, proč držet záležitost s raketami mimo zorné pole veřejnosti: její třistamilionový “Fond tisíciletí”, založený rok předtím na podporu ruské infrastruktury a průmyslových projektů, byl podporován dalším americkým vládním programem, který prosazoval Strobe Talbott – Overseas Private Investment Corporation. Jako součást celého Talbottova balíku pomoci Rusku OPIC poskytovala vládní záruky na ochranu investic v Rusku AIG a dalším společnostem. OPIC a Eximbank za pečlivého Talbottova dohledu poskytly obludných 8,3 miliardy dolarů ve formě záruk na půjčky americkým vývozcům do bývalého Sovětského svazu a investorům tamtéž.


            Talbott dál ostře sledoval případ s raketami. Koncem minulého září přinesl izraelský deník Ha’aretz zprávu o střetnutí mezi Talbottem a Šimonem Steinem, vedoucím oddělení pro kontrolu zbraní izraelského ministerstva zahraničí, který během své návštěvy ve Washingtonu informoval Talbotta o zcela nedávném přesunu raketové technologie ruskými státem vlastněnými firmami do Íránu. Stein poskytl Talbottovi přísně tajné informace, které shromáždily izraelské zdroje v Rusku. Podrobně v nich byla vylíčena činnost desítek íránských “studentů”, pracujících na ruských státních univerzitách na výzkumných úkolech týkajících se raket a obsahovaly také popis toho, jak obě země společně konstruují nové rakety. Ha’aretz vylíčil, jaká byla Talbottova odpověď: Steina překřičel a sliboval, že se osobně postará o to, aby americká vláda omezila svou pomoc Izraeli, jestli si Izrael nepřestane stěžovat Kongresu na přestupky Rusů. Když jsem loňského podzimu sbíral informace pro Reader’s Digest, Talbottův úřad nechtěl incident vůbec komentovat. Ale v Tel Avivu mi jeden vysoce postavený člověk řekl, že k setkání došlo a že bylo tvrdé, i když se pokoušel bagatelizovat jeho význam slovy, že ti dva měli “rozdílný názor na taktiku”. Také kongresoví poradci ve Washingtonu potvrdili pravdivost historky.


 


 


“Izrael je strategickou přítěží”


 


            Morton Klein, prezident Americké sionistické organizace, není vůbec překvapen tím, že Talbott odmítá reagovat na izraelská varování, a jeho úpornou snahou zabránit tomu, aby se Kongres dověděl pravdu o ruské asistenci v íránských zbrojních projektech. Před čtyřmi roky vedl Klein zuřivou kampaň mezi poslanci, aby znemožnil Talbottovo jmenování náměstkem ministra zahraničí pro jeho pověstný nepřátelský postoj vůči strategickému partnerství Spojených států a Izraele. Klein přesvědčil senátora Jesseho Helmse, aby zvětšil citace z Talbottových článků v časopisu Time na velikost plakátů a vylepil je po místnosti Výboru pro zahraniční vztahy, když tam měl 8. února 1994 Talbott slyšení.


            V článku “Co si počít s Izraelem” ze 7. září 1981 se Talbott snažil dokázat, že izraelský útok na jaderné zařízení v íráckém Osiraku ohrozil zájmy Spojených států na Středním východě do té míry, že by Reaganova administrativa měla radikálně zrevidovat své vztahy vůči tomuto židovskému státu. (Většina analytiků se dnes shoduje v tom, že kdyby tenkrát Izraelci nezlikvidovali Osirak, Irák by měl v polovině osmdesátých let jaderné zbraně.) “Izrael je na nejlepší cestě k tomu, aby se stal ne pouze pochybným přínosem, ale jednoznačnou přítěží amerických bezpečnostních zájmů,” napsal Talbott. Přičetl Izraeli k tíži dlouhý a velmi podrobný seznam skutečných i vymyšlených nesnází po celém světě, od slabé vlády v Jordánsku až po vehnání zemí v Perském zálivu (jako např. Kuvajtu) do náruče Sovětského svazu. Izrael je “dosti podlý a nepřátelský, až násilnický stát… tvrdošíjný, licoměrný, dokonce trochu nahánějící strach… Izrael je problém, a to narůstající… potíž… něco, co má své výhody i nevýhody.” Na jednom z plakátů bylo toto prohlášení z téhož článku: “Trpíme falešnou představou, že Izrael je nebo někdy byl strategickým spojencem” Spojených států.


            Talbottova reakce na otázky Demokratů i Republikánů ohledně jeho postoje vůči Izraeli byla naprosto clintonovská. “Plně si vychutnávám ironii postavení, ve kterém se nalézám jako bývalý novinář, konfrontovaný na plakátech i jinde s útržky článků, které jsem kdysi napsal,” začal. “Ale chtěl bych skutečně uvést na pravou míru otázku, jak vidím Izrael coby strategické aktivum. Co se toho týče, prostě jsem změnil názor.”


            Talbott připisoval utvrzení změny svého přesvědčení cestě do Izraele v roce 1991, kterou sponzoroval washingtonský Institut pro blízkovýchodní politiku (Institute for Near East Policy), think tank, který založil Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti (American Israel Public Affairs Committee, AIPAC). Talbotta doprovázel Martin Indyk, který se později za Clintonovy vlády stal velvyslancem v Izraeli a během voleb v roce 1996 bezostyšně lobboval v kuloárech izraelského parlamentu ve prospěch Šimona Perese, kandidáta Strany práce na úřad ministerského předsedy. Američtí konzervativní židé si až teď začínají uvědomovat skutečnost, že na první pohled proizraelská politika Clintonovy administrativy je ve skutečnosti politikou podporující Stranu práce.


            Kleinova kampaň proti Talbottovi rozdělila americkou židovskou komunitu a přinesla Kleinovi označení pravicového zrádce. Útok proti Kleinovi vedl prezident AIPAC Steve Grossman, přítel Billa Clintona, který je v současné době pokladníkem Demokratického celonárodního výboru.


            Během války v Zálivu Talbott přejal od Saddáma Hussajna jeho pohled na věc: že invaze do Kuvajtu je analogií okupace arabských území, že by se obě věci měly sloučit a projednávat jako jedna souhrnná celoregionální záležitost. “Dnešní izraelská politika má skutečně cosi společného s politikou Iráku,” napsal Talbott 29. října 1990, necelé tři měsíce po írácké invazi do Kuvajtu. Politika Izraele vůči jeho arabským sousedům “je stejně neblahá pro… skutečný a trvalý mír v této oblasti jako Saddámova militantní nostalgie po Nabuchodonozorově babylonské říši”. Jestliže toto prohlášení bylo podivné, pak komentář k začátku vzdušné války proti Iráku v lednu 1991 byl naprosto praštěný. Talbott si povšiml, že americké bombardéry vzlétly ve stejné době, kdy Michail Gorbačov vypustil sovětské tanky, aby rozdrtily litevské odpůrce, a prohlásil: “Je fantastická podobnost mezi tím, co Bush a Gorbačov minulý týden cítili jako nutnost udělat. Oba se uchýlili k použití síly ve jménu zákona a pořádku.”


 


 


Ohledně studené války naprosto pomýlený


 


            Jen zřídka se jeden člověk tak často mýlí a tolik se mu to vyplácí, jako je tomu v případě Stroba Talbotta. Jeho články z dob studené války o Sovětském svazu by vyvolaly salvy smíchu v pořadu Jaye Lena. Talbott nadále dochází sluchu u Billa Clintona, který se nepostavil proti jeho jedinému dárku Rusku, ať už se to týkalo zvýšených úvěrů, které poskytli američtí daňoví poplatníci Jelcinově vládě, jednostranného odstoupení Ameriky od budování protiraketové obrany nebo intenzivního lobbování administrativy v Kongresu, aby zajistila, že nebude podán žádný legislativní návrh na potrestání Ruska za prodej raket Íránu a Iráku. Talbottovy vztahy s prezidentem jsou tak pevné, že – jak prozradil jeden kolega z ministerstva zahraničí, kterého v jinak zářivém Talbottově portrétu na první straně ocitoval časopis Washington Post – žádného diplomata z povolání ani nenapadne postavit se Talbottovi a jeho politice, ve které Rusko zaujímá první místo, pokud horlivě neusiluje o to, aby rozšířil řady nezaměstnaných.


            V časopisu Time Talbott opakovaně zaujímal stanovisko identické s tím, které propagovala KGB a její experti na dezinformace – mezi nimiž přední místo zaujímá Talbottův přítel Victor Louis. Talbott se stavěl proti Reaganově Strategické obranné iniciativě (Strategic Defense Initiative, SDI), neboť byl přesvědčen, že povzbudí Rusy k tomu, aby zvýšili výdaje na útočné zbraně. “Je to stejný argument, jaký používají sovětští propagandisté,” říká Herbert Romerstein, bývalý specialista USIA na sovětské dezinformace. “Ve skutečnosti byla SDI jedním z nejvýznamnějších faktorů, které přivodily pád sovětské diktatury.”


            Talbott se stavěl proti vývoji řízených střel s plochou dráhou letu, které byly později s úspěchem použity proti Iráku, a naléhavě žádal, aby Spojené státy nerozmisťovaly v Evropě rakety Pershing II – jejich rozmístění však vedlo k první dohodě o kontrole zbraní, která znamenala likvidaci celé jedné třídy jaderných zbraní – ke smlouvě INF z roku 1987. Talbottovo pohrdání Reaganem a jeho láska k Michailu Gorbačovovi byly přímo legendární. Ve svém patolízalském Gorbačovově portrétu “Muž desetiletí”, který se objevil na trhu 1. ledna 1990, hovořil stále více o statečnosti a obratnosti sovětského vůdce a zatvrzelosti prezidenta Reagana. “Ať už fantazíroval o dokonalém kosmickém ochranném deštníku nebo o likvidaci balistických střel, [Reagan] tím mlčky zavrhoval systém zastrašování, který po čtyřicet let udržoval nukleární mír. Není divu, že Michail Gorbačov vypadal jako skvělý člověk.”


            Po celá osmdesátá léta Talbott tvrdil, že studenou válku donekonečna prodlužuje špatně vedená politika Spojených států a válkychtivost NATO, a že vyjednávání a olivové ratolesti by podpořila reformu vztahů víc než výdaje na zbrojení a potlačování sovětské rozpínavosti v Afghánistánu, Angole a Nikaraguy. Stefan Halper, za dob Reaganovy vlády pracovník v Bílém domě, říká: “Pan Talbott našel v Brežněvově doktríně, sovětské rozpínavosti a komunistické ideologii velmi málo toho, co by se dalo kritizovat… až na to, že je popsal jako Achillovu patu, která by srazila Moskvu na kolena dříve, kdyby Západ neprovokoval bezpečnost Kremlu.”


            Ve svém “Muži desetiletí” to Talbott říká naplno: “Scénáře sovětské invaze do západní Evropy měly vždy nádech paranoidních fantazií… Gorbačov pomáhá Západu tím, jak ukazuje, že sovětská hrozba už není tím, čím bývala. Skutečnost je nicméně taková, že vůbec nikdy neexistovala.” Romersteinův komentář: “Jestli Talbotta neovlivňovaly jeho kontakty s KGB, mohlo tomu tak být jen proto, že už byl sám dávno přesvědčen o myšlenkách, které rozšiřovala.”


 


 


Černá díra


 


            Pod Talbottovým vedením se Spojené státy pustily do rozsáhlého programu pomoci Rusku, o němž vládní úředníci dobrovolně přiznávají, že jeho cílem není reforma ruského systému nebo likvidace pozůstatků komunistického státu, nýbrž podpora Jelcinovy vlády. Dokonce i zapřisáhlý přívrženec administrativy Lee Hamilton projevil svou skepsi ohledně programů pomoci v době, kdy Talbott přebíral druhé nejvyšší místo na ministerstvu zahraničí poté, co strávil celý rok tím, že zasypával Moskvu penězi, aniž by mohl ukázat nějaký výsledek. “Otázka dnes zní, zda se v Rusku skutečně něco mění,” řekl Hamilton. Podle Franka Gaffneye, který byl v Reaganově době pracovníkem ministerstva obrany a nyní vede Centrum pro bezpečnostní politiku, je Talbottova politika vůči Rusku čekáním na to, kdy dojde ke srážce vlaků. “Kdyby to byla jakákoli jiná veřejná zakázka – např. projekt na novou dálnici – na ráhnech by viselo mnoho lidí pro její skandální neprůhlednost.”


            Nejrozsáhlejší veřejně známý program je znám jako Nunn-Lugarovo “Spoluprací ke zmírňování napětí” (Cooperative Threat Reduction) – podle dvou senátorů, kteří ho předložili. Jeho návrh se objevil v posledním roce Bushovy administrativy a poskytoval nějakých 400 milionů dolarů ročně na pomoc při likvidaci jaderných zbraní a fyzickém zabezpečení nukleárního válečného potenciálu. Talbott za svého působení v Time program agilně podporoval a když ho Clinton v únoru 1993 jmenoval zvláštním velvyslancem pro Rusko a nově vzniklé nezávislé státy, byl pověřen jeho vedením. Vymyslel mantru “žádné ruské rakety už nemíří na Spojené státy”; tuto větu opakovali od poloviny roku 1994 při ne méně než 137 příležitostech prezident i vrcholní představitelé odpovědní za národní bezpečnost (zatímco ruští vojenští představitelé neváhali poukázat na to, že jejich rakety mohou být přesměrovány na Spojené státy “během několika minut”). Do dnešního dne svěřil Kongres tomuto programu 2,25 miliardy dolarů. Ale podle zprávy Parlamentního servisu (Congressional Research Service) s datem 25. března 1997 “výsledkem programu není ověřená likvidace ani jediné jaderné hlavice”, což by – jak vždy říkala většina jeho stoupenců – mělo být měřítkem jeho úspěšnosti. V reakci na to teď vláda říká, že “program CTR nebyl nikdy zaměřen přímo na likvidaci hlavic, [ale] na usnadnění ‘přepravy, uskladnění, střežení, zabezpečení a zničení jaderných a jiných zbraní’”.


            Zpráva pokračuje prohlášením, že peníze z tohoto programu umožnily Rusům utratit méně vlastních peněz na likvidaci zbraní, “protože pokračují ve vydávání prostředků na programy modernizace zbraní… Zvláště dva programy – pokračující výroba nové generace raket SS-25 ICBM (označované jako SS-27 ICBM) a zprávy o pokračujících pracích na mohutném podzemním vojenském komplexu v Jamantau na Uralu – jsou důkazem rozsáhlé modernizace armády v Rusku.” Jinými slovy, Rusko může přesouvat jinak nedostatkové finanční prostředky jinam, protože náklady na jaderné odzbrojení, k němuž se Rusové zavázali v dohodách START I a START II, nesou američtí daňoví poplatníci. “Kmotrem veškeré této pomoci Rusku je rozhodně Strobe,” říká Gaffney. “V lepším případě mizí peníze v černé díře bankovních kont ve Švýcarsku nebo se dostávají mezi ruskou chudinu; v horším případě proudí přímo do ruského vojensko-průmyslového komplexu.”


 


 


Větší a lepší atomovky


 


            Talbott také usilovně pracoval na tom, aby zajistil, že Mezinárodní měnový fond bude i nadále hrnout peníze do ruské ekonomiky. Od roku 1992 MMF schválil půjčky ruské vládě ve výši více než 20 miliard dolarů, z nichž jedna pětina pochází z kapes amerických daňových poplatníků. Na rozdíl od přímé americké pomoci Rusku jsou finanční prostředky MMF poukazovány rovnou do Ruské centrální banky, “aby byly použity podle uvážení Kremlu,” jak říká J. Michael Waller, viceprezident Americké rady pro zahraniční politiku (American Foreign Policy Council) a bývalý poradce senátora Helmse.


            “Sotvaže MMF schválil na začátku ledna převod zatím poslední splátky 667,5 milionů dolarů do Moskvy,” říká Waller, “ministerstvo financí – které pro převod tvrdě lobbovalo – oznámilo, že peníze mohou být vloženy do vojenského průmyslu” jako peníze chybějící na dokončení nové generace vojenských systémů.


            Mezi ruské reformátory, jejichž pouhé přežití Talbott vydává za úspěch americké politiky, patří první místopředseda vlády Anatolij Čubajs. Jeho miláčkem je Jurij Dolgorukij, první ze série čtvrté generace ponorek na jaderný pohon, vyzbrojených balistickými střelami. Waller říká, že postup prací v loděnici č. 402 ruského Státního centra pro stavbu lodí v Severodvinsku, kde je Jurij Dolgorukij vystrojován, se podobá přílivu a odlivu, závislému na platbách od MMF. Když se jedna platba na konci roku 1996 zpozdila, Čubajs náhle odložil veřejné slavností spuštění na vodu na neurčito. Právě ten den, kdy MMF konečně peníze převedl – 7. února 1997 – ruské ministerstvo financí oznámilo, že dalo dohromady peníze na mzdy pracovníkům v loděnici v Severodvinsku, což odvrátí stávku.


            Jurij Dolgorukij bude vybaven raketami SS-NX-28, což je nová generace balistických střel vypouštěných pod hladinou moře s akčním rádiem 5.000 mil. Reakce Spojených států je taková, že nevyvíjejí následníka současné generace raket Peacekeeper a podmořských střel Trident II. Ve svém “Muži desetiletí” nazval Talbott tyto a jiné americké strategické programy “památníky starého myšlení. Jsou návratem do dnů, kdy američtí stratégové jako součást černého osudu přijímali fakt, že Spojené státy jsou zranitelné hazardními hráči v Kremlu.” Podle Talbotta nejenže dnes v Kremlu žádní hazardní hráči nejsou, ale nikdy tam ani nebyli.


            Ve stejné době sledovali analytici amerických tajných služeb s narůstajícím znepokojením stavbu obrovského podzemního města odolného jadernému výbuchu na Uralu poblíž Jamantau. Snímky z amerických satelitů odhalily obrovské výstupní stanice z tohoto komplexu v okruhu velikosti okružní dálnice kolem Washingtonu. Frank Gaffney říká: “Rusové vydávají na tento projekt miliardy dolarů a nikdo neví, odkud tyto peníze pocházejí. Vůbec nemáme představu, jaký je účel tohoto zařízení, a Rusové nám to neřeknou. Ale nabízí se, že má sloužit k účelům strategie jaderné války.”


            Ještě znepokojivější než ruské programy strategického přezbrojování je mimořádné úsilí, které Talbott osobně vyvíjí, aby se o nich nikdo v Kongresu nedověděl. Podvýbor pro výzkum a vývoj (Research and Development subcommittee) Curtona Weldona má ze zákona povinnost dohlížet na programy vývoje takových strategických zbraní, jako je protiraketová ochrana, a musí mít přesné vyhodnocení toho, čím jsou Spojené státy ohrožovány, aby mohl určit, na které programy mají jít peníze daňových poplatníků. Weldon je přesvědčen, že Talbottův vliv pronikl hluboko do tajných služeb a rozhoduje o tom, jaký druh informací bude předán Kongresu. Weldon říká, že Talbott během posledních tří let několikrát žádal o slyšení ohledně ruského výzkumu strategických zbraní jen proto, aby ho administrativa na politické úrovni popřela. “Jednou jsem dostal anonymní dopis, který mám tady ve svém Washingtonském úřadu. Píše se v něm: ‘Milý kongresmane Weldone, pokračujte, prosím, dál ve svém úsilí o přístup ke klíčovým informacím. Tyto informace jsou vám odpírány a vy potřebujete vědět, co se odehrává.’” Klíčové informace podrobně popisují nové ofenzivní zbraně vyvíjené v Rusku, včetně “zvláštních zbraní”, určených ke zničení řídících a kontrolních počítačů a komunikačních sítí, používajících pulsní generátory. “Strobe Talbott se stále pokouší přikrášlit a falšovat informace tajných služeb, které velmi fundovaným způsobem vypracovávají pilní, věci oddaní analytici, aby získal podporu pro postoj, který zaujal už předem,” říká Weldon. “Myslím, že to je ta naprosto nejodpornější věc, jaká se v této zemi může stát. Jak máme věřit, že vyhodnocení ohrožení, která jsou nám předkládána, jsou nestranná a poctivá, když ani já jako člen Kongresu nemám k těmto informacím přístup?”


 


 


Louis, Louis


 


            Strobe Talbott zůstává levičákem. Tato ideologická tendence ho přitahovala k Billu Clintonovi, když spolu bydleli v roce 1968 na Oxfordské univerzitě. Ta ho také spolu se zálibou v ruské poezii a kultuře inspirovala k první návštěvě Sovětského svazu v zimě 1968, kdy vrcholila vlna protiválečných protestů. Podle jeho spolužáka Davida Sattera se Talbott vrátil ze své jeden měsíc trvající odysey celý nadšený “romantikou toho místa. Byl plný dojmů.”


            Talbott se v Moskvě objevil znovu v létě roku 1967 jako začínající dopisovatel časopisu Time. Setkal se tam se sovětskými disidenty a snil o romantické minulosti Ruska. “Toto je můj duchovní domov,” ocitoval Washington Post z Talbottova rozhovoru s jedním z disidentů. Toho léta se Talbott také poprvé setkal s Victorem Louisem, sovětským “žurnalistou”, podezřelým z toho, že je agentem KGB. Záhy nato odstartovala Talbottova kariéra.


            Talbott stále ještě nechce říci, kdo toho léta předal časopisu Time pásky s pamětmi Nikity Chruščova, ale Helms i jiní jsou přesvědčeni, že to byl Victor Louis. “Podle několika zpráv to byl pan Louis, kdo poskytl Chruščovovy paměti časopisu Time – kdo je dal panu Talbottovi v roce 1969 přeložit – shodou okolností v témže roce, kdy se pan Talbott s Louisem poprvé setkal,” řekl Helms před Senátem v únoru 1994 ve svém vystoupení, které bylo protestem proti Talbottově jmenování.


            Aby objasnil své znepokojení nad svazky mezi Talbottem a Louisem, citoval Helms zprávu ministerstva zahraničí z roku 1986. Sověti “připisovali velkou důležitost získávání zahraničních žurnalistů, kteří mohou pomáhat formovat názory vybraných posluchačů i široké veřejnosti.” Zpráva pokračuje:


 


SSSR rovněž využívá sovětské občany jako neoficiální zdroje informací pro zahraniční novináře a k šíření dezinformací, u kterých Moskva nechce, aby byly připisovány přímo jí. Mezi těmito lidmi je jedním z nejbohatších zdrojů informací Vitalij Jevgenijevič Lui – známý spíše jako Victor Louis – sovětský žurnalista, kterého několik přeběhlíků od KGB nezávisle na sobě označilo za agenta KGB. Kromě toho, že přes něj se dostala na veřejnost novinářsky tak zajímavá témata jako Chruščovovo sesazení, hrozící sovětská invaze do Československa a reaktivace maršála Ogarkova, pokouší se zpochybnit paměti Stalinovy dcery Světlany… Po nešťastné události v Černobylu sloužil Victor Louis jako nástroj ke zveřejnění překroucených prohlášení [sovětského disidenta Andreje] Sacharova, podle kterých měl být Sacharov zastáncem způsobu, jakým se Sověti s celou událostí vypořádali, a kritizovat reakci Západu.


 


            V době, kdy byly Talbottovi předány Chruščovovy paměti, šéf KGB Jurij Andropov byl zaměstnán vzájemným mocenským soubojem s vůdcem komunistické strany Leonidem Brežněvem, kterého obvinil z rozvratu sovětské ekonomiky a oslabení SSSR. Chruščovovy paměti podpořily Andropovovu tezi, protože líčily Brežněva jako blázna, který si libuje v pompéznosti a ceremoniích, zatímco země se hroutí v trosky. Talbott a Time napomohli publikováním vzpomínek na Západě Andropovovi ke vzestupu. Poté, co v roce 1974 vyšel druhý díl, Brežněv se odvděčil Talbottovi tím, že mu zrušil vstupní vízum. V době, kdy ho Talbott o pět let později dostal zpátky, byl Brežněv smrtelně nemocen a Andropov blízko převzetí moci.


            Na písemný dotaz ohledně svých vztahů s Victorem Louisem dal Talbott odpověď, kterou Helms původně považoval za upřímnou. “Victora Louise, ruského žurnalistu, který zemřel asi před dvěma roky, jsem znal. Poprvé jsem se s ním setkal v sedmdesátých letech [zdůrazněno dodatečně], kdy jsem jako reportér pracoval pro časopis Time a často jsem podnikal cesty do Moskvy. Vídával jsem ho i v dalších letech. Občas jsem navštívil jeho i jeho rodinu v Peredělkinu, vesničce na předměstí Moskvy, a povečeřel s nimi. V polovině osmdesátých let přivezl Louis své syny do Washingtonu a já jsem jim ukázal turistické zajímavosti.”


            Když však byl při schvalovacím slyšení požádán, aby své prohlášení rozvedl, Talbott se zcela očividně vykrucoval. Tentokrát si “vzpomněl”, že znal Louise “od roku 1969 až do jeho smrti uprostřed roku 1992″ a že “o něm věděl dokonce ještě před tím, než se s ním seznámil.”


            Helmse tyto nesrovnalosti udivily a také to řekl. “Máme už zprávu ministerstva zahraničí a celé svazky tajných zpráv o panu Louisovi. Důkazy jasně poukazují na skutečnost, že Victor Louis podával zprávy KGB a jeho prvořadým posláním bylo kontaktování zahraničních sdělovacích prostředků. Odpově_ pana Talbotta Výboru jasně potvrzuje, že jeho vztahy s tímto agentem KGB, Victorem Louisem, byly víc než jen příležitostné.”


            Zavolal jsem synovi Victora Louise Anthonymu do Moskvy a zeptal se ho, zda má nějaké vzpomínky na to, kdy jako chlapec navštívil Talbottův dům ve Washingtonu. “Myslím, že o tom byste si měl promluvit s panem Talbottem,” řekl mi. “Nechci o tom mluvit, jestli o tom nechce mluvit on.”


            To ovšem neznamená, že mezi Talbottem a Victorem Louisem nebo KGB existovaly nějaké oficiální vztahy. Podle svých slov Talbott pochopil, že Louis se vší pravděpodobností pracuje pro KGB, ale že “na tom až tak moc nezáleželo”, protože dokázal své zdroje odhadnout a jako dobrý žurnalista používal jen ověřené informace. “Nikdy jsem neměl pocit, že by mě pan Louis využíval, zneužíval nebo mnou manipuloval,” řekl Talbott Helmsovi.


            Může být. Ale ať už Talbotta jako žurnalistu ovlivnila KGB nebo byl pouze stižen romantickou láskou k Matičce Rusi, znovu a znovu zpíval písničky umělců z KGB v oboru dezinformací a činí tak dodnes. Velký rozdíl spočívá ovšem v tom, že dnes jeho omyly ovlivní bezpečnost Spojených států na celé příští generace.

Jeden příspěvek - STROBE TALBOTT – ČLOVĚK MOSKVY VE WASHINGTONU

  1. Varta : 10.4.2007 v 15.04

    Článek je kompilací frází,polopravd i lží,které mají “prokazovat tvrzení”autora a navozovat u čtenáře představu Ruska jako říše zla.A to je dobrá zpráva protože ukazuježe Rusko je na té správné cestě.Celková úroveň článku zapadá do úrovně ostatních,která se doslova rojí v souvislostis trvalým hospodářsko-politickým a vojenským vzestupem Ruska za presidentství Putina.Nízká úroveň čláku jemu podobných mne už ani nepřekvapuje.Kdo se chce dozvědět pravdivé reálie dnešního Ruska musí holt oprášit své školní známosti ruštiny a obrátit se na ruský internet.Ti velcí mají samozřejmě i mutace v jiných jazicích včetně čínštiny a arabštiny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?