Starý sen v nové formě

5.6.2016
Roman Joch

Joch 10-30-2007 5-38-47 PMEsej Víta Horáka Návrat marxistů do Česka (LN 21. 5.) o kulturním marxismu je zajímavý, bohužel se do něj vmísilo pár omylů. Za prvé, Horák identifikuje kulturní marxismus s tzv. frankfurtskou školou 40.–60. let 20. století (Adorno, Fromm, Horkheimer, Marcuse, atd., dnes Habermas). Má pravdu v tom, že frankfurtská škola je hlavní představitelkou kulturního marxismu. Jenže jeho zakladatelem je italský komunista 20.–30. let 20. století Antonio Gramsci. Ten si položil otázku, proč chudí Italové většinově nepodporují socialismus–komunismus, který by přece měl být v jejich třídním zájmu.

A dal si odpověď, že je to v důsledku kulturně-morálního rámce společnosti, ve kterém byli vychováni a který sdílí. Chudí Italové byli většinou katolíci; jedním z přikázání židovsko-křesťanského Desatera je „nepokradeš“, socialisticko-komunistický program vyvlastňování a znárodňování je institucionalizovanou krádeží, proto většina chudých Italů byla proti němu. Z toho Gramsci vyvodil poznatek, že politicko-ekonomické revoluci socialisticko-komunistické musí předcházet revoluce kulturně-morální. Je nutné nejdřív změnit stávající kulturně-morální rámec západní společnosti na jiný, který bude více náchylný k socialismu–komunismu. Tím se později inspirovala Nová levice 60. let, za ideové podpory frankfurtské školy, když prováděla tzv. „velký pochod institucemi“ (trvá dodnes), které formují kulturu a morálku společnosti, jako jsou univerzity, média, kinematografie a církve.

Z toho Gramsci vyvodil poznatek, že politicko-ekonomické revoluci socialistickokomunistické musí předcházet revoluce kulturně-morální. Je nutné nejdřív změnit stávající kulturněmorální rámec západní společnosti na jiný, který bude více náchylný k socialismu–komunismu. Tím se později inspirovala Nová levice 60. let, za ideové podpory frankfurtské školy, když prováděla tzv. „velký pochod institucemi“ (trvá dodnes), které formují kulturu a morálku společnosti, jako jsou univerzity, média, kinematografie a církve.

Omezování svobody zleva 

Za druhé, Horák se zásadně mýlí, když tvrdí, že kulturní marxismus frankfurtské školy prý „se vzdal nároku na politickou aplikaci svých tezí“. Co takový Herbert Marcuse a jeho koncept „represivní tolerance“? Dle něj svoboda projevu v západní společnosti umožňuje zaznít i reakčním, prokapitalistickým názorům, a tak zachovává status quo na úkor marginalizovaných skupin; tolerance těchto názorů je tak „represivní“. Naopak, ta správná tolerance má být netolerantní vůči pravicovým hnutím a tolerantní jen vůči těm levicovým. Takže je správné odebrat toleranci projevům a shromážděním skupin, jež obhajují zbrojení, právo na rasovou diskriminaci v soukromém styku či jsou proti rozšíření veřejných služeb, sociálních dávek a bezplatné zdravotní péče.  To jako že není politická aplikace jeho tezí?

Za třetí, Horák se zbytečně rozčiluje, že socioložka Klára Plecitá (v rozhovoru pro Reflex “Být autoritářem je zase trendy”, 12-5-2016) označuje ministry Dienstbiera a Pelikána za autoritáře a dává to do souvislosti s frankfurtskou školou; Plecitá má totiž pravdu. Je už dávno známým faktem, že za poslední čtvrtstoletí všechny pokusy omezit stávající svobody v Česku přicházejí z levice a žádný z pravice. Ať už jde o banality typu zákazů kouření či příliš sladkých nápojů přes zavádění povinných kvót pro ženy či rasové menšiny až po návrh ministra Pelikána zakázat svobodný projev nepříjemný pro jeho oblíbené menšiny. Marcuse by měl z Pelikána radost.

Starý sen levice totiž trvá, jen nabyl novou formu: snaží se primárně už nikoli znárodňovat a vyvlastňovat, tj. státem ovládat ekonomiku, nýbrž přímo ovládat lidi, jejich životy, a učinit je závislými na státu (a tudíž na levicových politicích). Čím více jsou totiž lidé závislí na státu, tím více volí levici, a čím méně jsou na státu závislí, tím více volí pravici. Proto například trend oslabit autonomii rodiny. Kdysi stát respektoval její autonomii uspořádat si své vnitřní záležitosti. Když někdo plácl své dítě, nebyla to záležitost státu. Když docházelo k domácímu násilí, primárně to měla řešit rodina, například širší příbuzenstvo.

Vezměme si dva modelové příklady: v prvním z nich manžel i manželka za danou časovou jednotku pobírají „za stejnou práci“ plat 100 Kč, v tom druhém manželka 70 Kč a manžel 180 Kč. Ten první z nich je podle levice ideální, ten druhý hrozný, protože je úžasná diskrepance v příjmech ženy a muže. Pokud však rodinu považujeme za jednotku, pak ten druhý případ je jednoznačně lepší, neboť v něm rodina pobírá o 25 procent více než v tom prvním. A co na tom, že muž(i) více než žena/y?

Levice nechce, aby děti byly tolik závislé na rodičích a ženy na mužích, tj. členové rodiny vzájemně na sobě, a tudíž nikoli na státu, nýbrž naopak chce, aby všichni jako jednotlivci byli závislí právě na státu: „Ženy, je pro vás strašné, že muži berou více než vy; tomu se vůbec neradujte, že váš muž dostal v práci přidáno; naopak my zákonem nařídíme, abyste přidáno dostaly vy!“ – s nevyřčeným dovětkem „… a pak víte, komu máte být vděčné a koho volit.“

A to je i důvod, pro který je Nová levice autoritářská a proti svobodě; je jím rovnostářství, jak píše Horák, „rasové, genderové, osob s různou sexuální orientací“ a jakékoli jiné. Nová levice totiž ví, že dva z ideálů Velké francouzské revoluce, ke které se levice hlásí, totiž svoboda a rovnost, jsou vzájemně neslučitelné, a dokonce protikladné. Jediná rovnost, která je slučitelná se svobodou, je rovnost před zákonem; jakoukoli rovnost další svoboda znemožňuje, je největším generátorem nerovností. To proto, že lidé nejsou stejní, identičtí. A čím více mají nestejní, neidentičtí lidé svobody, tím více budou jejími důsledky nerovnosti všeho druhu ve společnosti: jedni budou vydělávat více než druzí, muži studenti budou více studovat technické obory než ženy studentky, svobodné volby nepovedou k rovnému zastoupení žen a mužů, studenti východoasijského původu budou mít lepší akademické výsledky než studenti subsaharského původu, kteří naopak budou v atletice excelovat, atd. (A ženy budou rodit děti mnohem více než muži.)  Čím více levice prosazuje rovnostářství, tím více musí být proti svobodě. Nelze jinak.

Čtvrtý Horákův omyl je relativně nezávažný, leč ilustrativní: tvrdí, že američtí paleokonzervativci odmítají kulturní marxismus a frankfurtskou školu proto, že jsou evropské, tj. cizácké. Přitom polovina zakládajících intelektuálů americké poválečné pravice, amerického konzervatismu v 50. letech, byli Evropané. Konzervativci, ať už „paleo“, „neo“ či jiní, odmítají kulturní marxismus a frankfurtskou školu nikoli proto, že jsou „evropské“, nýbrž proto, že jejich ideje považují za škodlivé a zhoubné.

Vyšlo v LN 31.5.2016

Příspěvků : 2 - Starý sen v nové formě

  1. Jozef Bugár : 6.6.2016 v 11.53

    Súhlasím so všetkým. Len by ma zaujímalo, či sa ľavica uspokojí s tými morálno-kultúrnymi zmenami alebo potom príde aj k tomu znárodňovaniu. Myslím, že takto nejako si to predstavoval Gramsci. Najprv “rozboríme sveta starý základ” a potom “poručíme vetru, dešti.”

  2. Michal : 6.6.2016 v 9.22

    Daňové nástroje umožňují legitimně pracovat s ohrožující nerovností. Jinak organizovaný zločin v různých formách, kde zejména použit Ruskem napáchal zatím nevratné škody.

    Podobně i naše vyhnání německy mluvících čechů v sudetech mělo legitimní řešení, tedy soud popř. náhradu škody a individuelní vyhnanství. Ale i v tom se uplatnil jiný zájem a od legitimního státu odlišný styl. Výsledkem nejen drancování hodnot v sudetech až dodnes, ale i jejich přesun extremistické komunistické sektě a jejím následovníkům. Tak zajištěn vliv Ruska, opět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?