Stane se Václav Klaus antikomunistou?

16.10.2013
Roman Joch

ANI2b34f3_Vaclav_KlausČeští občané i svět už vědí, že Václav Klaus obdržel Truman-Reaganovu medaili Svobody od americké neziskové organizace Victims of Communism Memorial Foundation (Nadace památníku obětí komunismu). Roman Joch se nyní ve svém článku snaží ukázat, co tato nadace založená v roce 1994 představuje, jak vznikla, komu medaili uděluje, a proč to letos byl právě Václav Klaus.

Hlavním iniciátorem a hybatelem nadace byl americký novinář a historik Lee Edwards, který nyní působí v předním americkém konzervativním think tanku The Heritage Foundation – v USA takový makro Občanský institut. Edwards je veteránem amerického konzervativního a antikomunistického hnutí a mnoho let se s ním osobně znám.

Jeho otec Willard Edwards byl v padesátých letech předním americkým antikomunistickým novinářem, psal do deníku Chicago Tribune a pro antikomunistického senátora Josepha McCarthyho neměl jen slova hany jako americká levice, ale i uznání.

Lee Edwards byl v mládí členem konzervativní organizace Young Americans for Freedom založené v roce 1960 v sídle rodiny Buckleyů v Sharonu ve státě Connecticut, jež v šedesátých letech 20. století sdružovala rozumnou, morálně střízlivou a politicky gramotnou americkou mládež – na rozdíl od hippies protestujících proti válce ve Vietnamu. Pracoval také jako tiskový tajemník konzervativního (a antikomunistického) senátora Barryho Goldwatera za jeho (neúspěšné) kandidatury na prezidenta USA v roce 1964.

Památník obětem komunismu

Lee Edwards a další veteráni amerického konzervativního a antikomunistického hnutí, jež ve druhé polovině 20. století nejvíce reprezentoval exprezident Ronald Reagan, po pádu komunismu v Evropě v roce 1989 nejprve založili zmíněnou nadaci, jež od roku 1999 uděluje Truman-Reaganovu medaili Svobody. A současně se rozhodli vybudovat památník obětem komunismu.

Památník obětem komunismu má připomínat nejen boj těchto obětí, ale i ostatních antikomunistů s rudou tyranií

Ten měl připomínat nejen boj těchto obětí, ale i ostatních antikomunistů s rudou tyranií. A také to, že antikomunismus byl stejně jako antinacismus ctihodným a ušlechtilým projevem odporu za svobodu proti jedné ze dvou nejohavnějších totalitních ideologií a říší 20. století. A připomínat všechny, kdo se v tomto boji vyznamenali, udržovali odpor proti komunismu i v dobách beznaděje a komunistických triumfů při životě a kdo v tomto boji i zahynuli.

Tito američtí antikomunisté shromáždili peníze od soukromých dárců a dosáhli toho, aby na jednom náměstíčku ve Washingtonu nedaleko Kapitolu (budovy Kongresu), u malebné Union Station (hlavního nádraží a zároveň frekventované stanice metra), byl vybudován památník obětem komunismu – replika “sochy svobody” či “bohyně demokracie”, kterou na jaře 1989 vztyčili svobodymilovní čínští studenti na náměstí Tchien-an-men v Pekingu a již (i studenty) převálcovaly v červnu téhož roku tanky rudé “lidově osvobozovací” armády. Odhalen byl v červnu 2007 v přítomnosti tehdejšího prezidenta George W. Bushe.

Vraťme se však k Truman-Reaganově medaili Svobody. Tu nadace uděluje osobám (živým i zesnulým) i institucím, jež projevovaly celoživotní oddanost svobodě a demokracii a odpor proti komunismu a všem ostatním formám tyranie. Její příjemci jsou každoročně vybíráni ze tří okruhů lidí:

  • zasloužilí američtí antikomunisté;
  • významní antikomunisté z východní Asie;
  • státníci a aktivisté ze střední a východní Evropy.

Američtí a asijští antikomunisté

V prvním případě – amerických antikomunistů – se nadace snaží udělovat medaili nadstranicky. S myšlenkou památníku sice přišli konzervativní republikáni, ale jeho vybudování pomáhali prosadit i mnozí demokraté v americkém Kongresu. Proto se medaile jmenuje po demokratickém a republikánském prezidentovi. Ten první, Harry S. Truman, stál na počátku studené války a nastolil strategii celosvětového zadržování komunismu, ten druhý, Ronald Reagan, pak byl na jejím konci a vítězně ji ukončil svým vnějším tlakem na komunistické impérium, jenž vedl k jeho zhroucení.

Někteří ocenění Američané:

  • William F. Buckley (2007), přední americký konzervativní a antikomunistický publicista druhé poloviny 20. století, dále konzervativní republikánští politici, jako je senátor Jesse Helms (2001) či zákonodárci ve Sněmovně reprezentantů Dana Rohrabacherová (2007) a Phil Crane (2002).
  • Lane Kirkland (1999), bývalý šéf největší americké odborové centrály AFL-CIO, který významně pomáhal polské Solidaritě, a politici Demokratické strany – senátoři Henry “Scoop” Jackson (2007) a Joseph Lieberman (2002) nebo zákonodárce ve Sněmovně reprezentantů (maďarského původu) Thomas Peter “Tom” Lantos (2008).
  • Nepolitičtí, leč antikomunističtí a demokracii obhajující intelektuálové, například Lev E. Dobriansky (2005), Richard Pipes (2009), Midge Decterová (2008) či Michael Novak (2003).

Ve druhém případě – významných antikomunistů z východní Asie – bychom neměli zapomínat, že nejlidnatější komunistická země – Čína – se nacházela a dodnes nachází ve východní Asii, že největší počet lidí žil v komunistickém otroctví právě v této oblasti a že v ní i byly tři významné antikomunistické “frontové” země, které se aktivně potýkaly s komunismem – Jižní Korea, Tchaj-wan a Jižní Vietnam. Proto mezi oceněné Truman-Reaganovou medailí patří mnoho osobností z východní Asie.

To nám připomíná, že boj proti komunismu nebyl záležitostí pouze Evropy či Západu, ale celého světa – hlavními bojišti byly střední Evropa a východní Asie, k nimž později přibyla i ta v Latinské Americe a v jižní Africe. Proti rudé tyranii bojovali lidé na všech kontinentech, příslušníci všech ras a vyznavači všech náboženství. Antikomunismus byl skutečně globálním a univerzálním bojem za svobodu.

Střední a východní Evropa

Pro nás je nejdůležitější třetí okruh nositelů Truman-Reaganovu medaile Svobody – státníci a aktivisté ze střední a východní Evropy. Američtí konzervativní antikomunisté považují pád sovětského impéria v letech 1989 až 1991 a úspěšný návrat svobody a demokracie do střední a východní Evropy či v případě některých zemí její příchod poprvé v historii za své největší zadostiučinění a vlastní obhajobu.

Boj proti komunismu nebyl záležitostí pouze Evropy či Západu, ale celého světa – hlavními bojišti byly střední Evropa a východní Asie. Tyto události totiž ukazují, že se chovali jak morálně, tak politicky správně, i rehabilitují jejich antikomunistickou studenoválečnickou politiku vůči jim nepřející radikální levici, jež za studené války byla spíše antiantikomunistická než antikomunistická. (Jak by asi vypadal sebevědomý a morálně arogantní antiantifašismus?) Pro americké antikomunisty jsou proto tito aktivisté a státníci ze střední a východní Evropy hrdiny. A Truman-Reaganovu medaili Svobody tudíž například získali:

za Rusko – Jelena Bonnerová (1999), sovětská disidentka, aktivistka v oblasti lidských práv a manželka fyzika Andreje Sacharova, Vladimír Bukovskij (2001), disident deportovaný v roce 1976 sovětským režimem na Západ;

za Polsko – papež Jan Pavel II. (2005) a vůdce hnutí Solidarita Lech Wałęsa (2006);

za Litvu – Vytautas Landsbergis (1999), člen hnutí Sajudis za nezávislost, politik, veřejný činitel, historik umění, hudby a kultury, a Emanuelis Zingeris (2010), filolog, člen hnutí Sajudis za nezávislost a politik;

za Maďarsko – Viktor Orbán (2002), spoluzakladatel hnutí mladých demokratů Fidesz v roce 1988 a současný premiér;

za Rumunsko – László Tökés (2009), kalvínský pastor z Temešváru a kritik Ceauşescuova režimu;za Lotyšsko – Vaira Vike-Freibergová (2011), exprezidentka;za Česko – Václav Havel (2003), disident a exprezident, Milada Horáková (2006), politička popravená komunistickým režimem, a Václav Klaus (2013), exprezident.

Sponzorské důvody

Václav Klaus ve svých vystoupeních v amerických pravicových (konzervativních a libertariánských) think tancích mluví jako člověk pravice – konzervativec či klasický liberál. Proto je tam oblíben. Samozřejmě, že mnoho lidí z těchto think tanků ví, že když byl premiérem, vládl jako socialista. Z vlastních důvodů – konkrétně shromažďování peněz (fundraisingu) – však potřebují svým sponzorům představit a předvést nějakého politika ze střední a východní Evropy, nejlépe současného či bývalého premiéra nebo prezidenta, který na sponzorských večeřích jejich chleba jí a také jejich píseň zpívá.

Budeme-li realisty, příliš významných politiků ze střední a východní Evropy už nezbývá, proto došla řada i na Václava Klause

A tu Václav Klaus v USA zpívá dokonale, hotový Zlatý slavík, v tomto ohledu je věru převelice pilný a učenlivý. (Jak mi sdělili moji zvědové, jediného faux pas se dopustil při příležitosti 20. výročí pádu komunismu v Knihovně a muzeu Ronalda Reagana v jižní Kalifornii, kde na shromáždění studenoválečníků obhajoval Vladimira Putina a Rusko…)

Proto letos Václav Klaus obdržel Truman-Reaganovu medaili Svobody. Budeme-li realisty, příliš významných politiků ze střední a východní Evropy už nezbývá, proto došla řada i na Václava Klause. (Příští rok v dubnu na jubilejním 50. setkání americké konzervativní Philadelphia Society mi Lee Edwards bude muset leccos a hodně vysvětlovat.)

Poučná četba

Kdo ví, nakonec může udělení Truman-Reaganovy medaile Svobody přinést Václavu Klausovi i ten kýžený efekt, že se alespoň na stará kolena stane antikomunistou. A neprohloupí, když svou konverzi zahájí četbou knihy Svědek od Whittakera Chamberse, jenž byl hrdinou a mučedníkem amerického antikomunismu. A lidé, kteří Klausovi medaili udělili, určitě nebudou mít žádný problém mu tuto knihu ať už v angličtině nebo češtině zajistit. A poté, co se do ní případně začte, zjistí, že to je fascinující dílo.

Kniha Whittakera Chamberse Svědek je i napínavým špionážním thrillerem, jak agenti Kremlu infiltrovali vlády a instituce demokratických zemí

Jedna její třetina je o tom, jak se mladí idealisté mohou stát totalitáři a komunisty (ve 20. století velice častý jev) i jak a proč se někteří z nich následně mohou stát antikomunisty (mnohem méně častý jev). Druhá třetina pak spirituálním až mystickým žalozpěvem nad úpadkem Západu v duchu ruských spisovatelů Fjodora Michajloviče Dostojevského a Alexandra Solženicyna. A třetí napínavým špionážním thrillerem, jak agenti Kremlu infiltrovali vlády a instituce demokratických zemí a jak se někteří z nich dostali až do vrcholných státních postů.

I dnes je četba této knihy velice poučná…

Vyšlo na www.ceskapozice.cz

Příspěvků : 4 - Stane se Václav Klaus antikomunistou?

  1. Jan : 18.10.2013 v 20.00

    To, že Václav Klaus dostal Medaili svobody, která se uděluje antikomunistům, to je absurdní a pro skutečné české antikomunisty urážlivé. Václav Klaus byl za komunismu loajálním státním úředníkem, několikrát mu bylo povoleno vycestovat na Západ (zatímco většině lidí a zdrcující většině antikomunistů to bylo zapovězeno), dokonce snad ještě před pádem komunismu ve střední Evropě besedoval v rakouské televizi (zatímco mnozí skuteční antikomunisté tehdy byli z politických důvodů ve vězení). To je ale jen nepříliš podstatná předehra. Podstatné je to, co Václav Klaus prováděl jako politik ODS i později jako “nadstranický” prezident. Tedy – v 90. letech se obklopil v ODS i ve vládě bývalými členy KSČ, odmítal proces vyrovnávání se s komunismem včetně zákazu komunistické strany, když vyjel na Západ a setkal se s bývalými exulanty – příslušníky protikomunistického odboje a skutečnými antikomunisty – vysmíval se jim a urážel je v intencích názoru, že “nikdo nemusel z vlasti odcházet”. Jeho reálná “liberální” politika byla v oblasti kultury levicově liberální a v oblasti ekonomické socialistická. Od ní se jako prezident stále více dostával k politice skrytě i otevřeně nacionalistické. Patrně nejotřesnější je jeho vystupování ve věci tzv. Benešových dekretů. Zatímco každý skutečný antikomunista, o skutečných konzervativcích vůbec nemluvě, zastává zásadně kritický postoj k činnosti a důsledkům politiky sovětofila Edvarda Beneše, Klaus dělal jako prezident vše aby Beneše a jeho politiku rehabilitoval. Ve svém prezidentském období se rovněž otevřeně přikláněl k Rusku a jeho kágébáckému vůdci. Vše završil nezodpovědnou a neuvěřitelně arogantní amnestií… Západní i postkomunističtí konzervativci by měli pamatovat, že ne podle slov, ale podle skutků je třeba identifikovat každého politika! Mají k dispozici nesmrtelný systém hodnot, obecně platný mravní zákon a díky tomu i rozlišovací schopnost. A mají k dispozici i mnohá “lakmusová rčení” včetně následujícího: “Ne ten kdo mi říká pane, pane, ale ten kdo činí vůli Otce…”

    • Jaromír Josef : 23.10.2013 v 22.57

      VK byl ve svých projevech nacionalistou. To mi ale nevadí. Američané jsou taky národ, i když mnohonárodní. Byl obhájcem Benešových dekretů. To mi taky nevadí. Ale cenu jako zásluhu za svůj boj proti komunismu? To nechápu. Komunismus v Československu by skončil i bez Klause. Jsem přesvědčený, že i bez Havla. Komunizmus skončil na úbytě. A v tom má Klaus pravdu. Komunizmus skončil.

      • Jan : 24.10.2013 v 22.58

        Komunismus “neskončil” – přesněji řečeno neztratil politickou nadvládu – jen tak zčistajasna na úbytě, jak to prezentuje V. Klaus a mnozí další (nezřídka bývalí komunisté a k nim loajální “pragmatici”, z nichž se nezřídka stali současní “liberální kapitalisté”). To je jen jedna z mnoha postkomunistických (nejen Klausových) mystifikací. Komunismus prohrál především díky tomu, že se na Západě mezi politickou a akademickou elitou našli KONKRÉTNÍ lidé, kteří se po celou druhou polovinu 20. století veřejně stavěli proti jeho agresivní expanzi i proti jeho východní existenci a bránili tak nosné civilizační kulturní hodnoty. A také díky tomu, že se na Východě ihned po zotročení jednotlivých států a dále v průběhu celého komunistického období našly statisíce aktivních odpůrců a odbojářů, kteří za ohromných osobních obětí podaly-podávaly světu důkaz, že “lid” nový utopický systém resp. komunistický marxisticko-leninský totalitarismus nechce – a čím tento systém v praxi skutečně je. Dodávaly tak ideovou munici oněm západním obráncům svobodného světa – kterou tito potřebovali nikoli proti komunistům na Východě, ale proti jejich sympatizantům – západním “užitečným idiotům” a proti s komunismem a komunisty zištně kolaborujícím západním nakoupeným zrádcům.

  2. Aleš Dvořák : 17.10.2013 v 14.06

    Romane, trochu s nadhledem vzato, porovnáme-li rozdíl mezi ČSFR v roce 1992 a ČR v roce 1997, nelze přece tvrdit, že tu vládl socialista. Zdraví AD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?