Splní se Kaddáfího sen?

2.7.2004
Michal Semín

“Pokud by EU přijala Turecko, prokázala by, že není exkluzivním klubem jednoho náboženství. ‘Střet civilizací’ by se rázem stal mýtem minulosti”. Tento výrok nezazněl z úst angažovaného obhájce multikulturalismu, jak by se mohlo na první pohled zdát,  ale americký prezident George W. Bush. Odhlédnu-li od toho, že je poněkud nemístné, aby představitel neevropského státu naléhal na evropské státníky k přijetí jiného státu za člena jejich nadnárodní organizace, zasluhují si Bushovy výroky naši kritickou pozornost i z jiného důvodu.


Navzdory oficiálně sekularistickému režimu Turecka je nárůst militantně laděného islámu v turecké společnosti nepřehlédnutelným faktem. Politického vyjádření tohoto trendu jsme byli svědky již v roce 1997, kdy turecká armáda, jež si v turecké mocenské architektuře dodnes uchovává výjimečně vysoké postavení, zmařila nástup k moci Necmettinu Erbakananovi a jeho proislamistickému seskupení. K témuž názorovému proudu se hlásí i současný premiér Recep Tayyip Erdogan, jenž v průběhu jednání o evropské ústavní smlouvě požadoval, aby v ní nebylo zmíněno křesťanství jako konstituční pilíř evropské identity. Pozoruhodný to spojenec protikřesťansky zaměřených sekularistů, jež dosáhli stejného cíle, jaký si vytkl turecký premiér.


Uvažujme o tom, jaký charakter by Evropská unie získala přijetím Turecka. Jejími sousedy by se stály Sýrie, Irák a Írán. Případné politické otřesy či válečné konflikty v tomto regionu by se Evropské unie dotýkaly ještě osudověji než dnes. Společná imigrační politika by umožnila islámsky založeným Turkům volný pohyb po celé Evropské unii, včetně garance občanských svobod, které současná turecká společnost odmítá uznat na vlastním území jiným etnickým, jazykovým a náboženským menšinám.


Bushova podpora Turecka je také nejspíš podmíněna rolí, kterou tento jediný islámský člen NATO sehrál v době studené války. Dnes jsou však geopolitické a kulturně-etické hranice definovány jinak než na pozadí  boje proti světovému komunismu. Je na čase, aby USA přehodnotily svoji zahraniční politiku, napomáhající růstu militantního islámu nejen na středním Východě, ale též v Evropě. Průběh invaze do Iráku i následná okupace zničily struktury jediného relativně neeislamistického a islamisty nenáviděného režimu v oblasti, k nechtěné podpoře agresivních islamistických skupin přispívá též nekritická podpora politiky Izraele a přehlížení stále tíživějších podmínek Palestinců, jejichž křesťanská komunita je nucena k emigraci v důsledku perzekuce ze strany jak židovského státu, tak palestinských islamistů. K upevňování pozic islámu v Evropě, vedle naivní imigrační politiky EU praktikované v minulých desetiletích, značně přispěla politika USA na Balkánu bezvýhradnou podporou islamistických skupin v Bosně. Co naplat, že jsou dnes narko-porno-islámské skupiny “bosňáků” na seznamu teroristů, když po dlouhou dobu byly příjemci finanční a vojenské podpory USA, jen aby se zlomila moc nenáviděného Miloševiče? Vrátí se americké stíhačky nad bosenské území, aby zabránily pokračujícímu exodu Srbů, tyranizovaných bojůvkami místních muslimů? Pokusí se někdo zachránit zbývající monastýry, jež dosud nestačily podlehnout plamenům ohňů zažehnutých islamisty?


Ale zpět k Turecku. Přinutí-li USA evropský establishment, aby Turecko do Evropské unie přijalo, naplní se tím sen plukovníka Kaddáfího, který na svých internetových stránkách mj. píše: “Je v ekonomickém zájmu Turecka stát se součástí Evropy. Je to také v zájmu islámského světa, aby islámský národ, jakým je Turecko, hrálo v Evropské unii roli Trojského koně…Přijetí Turecka do Evropské unie připomíná pokus transplantovat lidský orgán do těla jiné osoby s jinou krevní skupinou…


 


Michal Semín


 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?