SOCIÁLNÍ MÝTUS

1.9.1991
Bruno MOLITOR


Dr. Bruno Molitor, profesor národního hospodářství na univerzitě ve Würzburku (a ředitel Institutu pro teorii rozdělování a sociální politiku), se zabývá otázkou, zda jsou sociální požadavky vždy morální.

Článek je výtahem ze stejnojmenného pojednání otištěného v Kölner Zeitschrift für Wirtschaftspolitik, 1983, Heft 2.).
Z německého originálu Der Mythos des Sozialen (IBM Nachrichten 34/1984, Heft 272, s. 7-13),
přeložil Ivan Ozarčuk.

Slovíčko “sociální” zastupuje dnes všechno, co je politice milé a drahé. Co se nazývá “sociální”, platí jako dobré, a co chce být dobré, se musí vždy jevit jako “sociální”. Z toho plyne, že zájmové skupiny, lhostejno jaké provenience, stále opatřují svá přání a požadavky touto etiketou. Důsledkem jsou nejvýše rozporné účinky na hospodářský a společenský systém.

V současné politice neexistuje slůvko, které by bylo žádanější a účinnější než tak tuctové a krátké slovo “sociální”. Co všechno není ponořeno do této sémantické galvanizační lázně: od sociálních divadel a sociální teologie přes sociální kritiku až k sociální turistice a k sociální terapii. Dobře definovaný seznam základních práv již nestačí: mají být vytvořena “sociální” základní práva. Demokracie a tržní hospodářství samy o sobě nedostačují: potřebují rozlišující adjektivum. A každý zákon má prokázat svou sociální komponentu. Ano, dokonce spravedlnost se musí stát “sociální” spravedlností.
Avšak již toto užívání slov, které nerozlišuje, musí zbystřit naši pozornost. Jako peníze, nezíská jistě ani jazyková mince na hodnotě, když způsobíme její inflaci. Pochybnosti zesílí, je-li označení “sociální” dotázáno právě na to, co obsahově vypovídá. Většina protagonistů, kteří je tak čile používají, přijde do zlých rozpaků, má-li udat, co toto adjektivum ve všech oněch jazykových spojeních přesně znamená. Je to jistě nejvágnější a nejtemnější výraz ducha doby. Ale snad právě toto umožňuje jeho rozmanité a často bezmyšlenkovité užívání. I když jeho přesný smysl zůstává nevyjasněn, podržuje slovo iracionální působivost, která hledá svoji oběť. Zdá se, že po způsobu symbolu oslovuje hlubší vrstvy mysli; v něm se vyjadřuje mystická naděje epochy, která dosáhla skupenství samozřejmosti.

“Sociální” znamená dobrý

Neboť tak to právě je: jako standarta reprezentuje dnes to slovíčko všechno, co je politice a veřejnému mínění milé a drahé. “Sociální” smýšlení se postupně stalo synonymem pro morální chování. Co se nazývá “sociální”, platí vůbec jako dobré, a co chce být dobré, musí se v každém případě jevit jako “sociální”. To má své následky. Tak se nesmíme divit, že nyní také opačně každé přání a každý požadavek, ať jsou jakkoli partikulární či skupinově egoistické, jsou z nějaké strany odůvodněny jako “sociální”, aby to podpořilo jejich prosazení. Tato deklarace musí vystoupit především tehdy, když jde o potlačení odporu. A to se podaří prakticky vždy. Neboť kdo by chtěl oponovat “sociálnímu” činu a tím se ocitnout v nebezpečí, že bude obviněn z nevyvinutého svědomí? Který politik by se chtěl protivit “sociálnímu pokroku”, i když je to záměr protivníka, který se na tento “pokrok” odvolává, i když bude tento záměr pokládat věcně za zbytečný? Neboť i pro úspěch svých vlastních plánů se domnívá, že je odkázán na tuto případnou značku jakosti. Spíše se bude snažit “sociální záměr” protivníka předstihnout.

Jde o zaručené nároky

Není tomu přirozeně tak, že by naše doba objevila to “sociální” co do věci samé. I dřívější společnosti disponovaly obecně prospěšnými institucemi, jako jsou špitály a chudobince. I tehdy byly známy společenské akce k ochraně před nebezpečími, například při stavbě hrází nebo obraně města. A lidé byli svým způsobem ochotni pomoci a věnovali se péči o chudé. To vše není nové, a též to zaznívá při vyslovení slůvka “sociální”, jak se dnes užívá. Avšak dominuje verze, která míní více a něco jiného. Její zvláštnost spočívá v souhrnu následujících prvků.
1. Centrální jsou požadavky po penězích nebo po právech majících charakter hodnoty v penězích, k čemuž patří i většina takzvaných “ideálních” symbolů statusu (např. titul zubní lékař místo dentista). Účelově vázané deputáty nebo reálné transfery se cení méně. Zpravidla mají též takzvané institucionální reformy svou finanční dimenzi (také spolurozhodování).
2. Podle formy jde o zaručené nároky. Dobrovolné dávky nebo charitativní podpory jsou oblíbeny méně, ruší to prostor pro vyměřování povinných dávek. Nezřídka jsou pokládány za předstupeň, který brzy usilujeme přeměnit v nárok. V každém případě má stát nějak garantovat také jejich “jistotu”.
3. Důvodem nároku jsou nejméně vlastní výkony a také faktická nouze ustupuje zde v rozvinutých průmyslových ekonomikách stále více do pozadí. Jejich místo již dávno zaujal postulát rovnosti: Každá nerovnost je prostě ztotožněna s “nespravedlností”. Tak se objasňuje též jinak nesrozumitelná skutečnost, že s všeobecným růstem blahobytu sociální mýtus neodumírá, nýbrž naopak o to mocněji vyráží na povrch. Přerozdělování peněz k odstranění “menších privilegií” se stává neustávajícím podnikáním.
4. Nositeli nároků na vyrovnání nejsou jednotliví občané, nýbrž skupiny prostřednictvím banky. Pouhá příslušnost k nim dostačuje plně jako titul požadavků: je třeba zasáhnout ne proto, že se někomu vede špatně, nýbrž proto, že je například rolníkem. Přesněji řečeno, jsou to funkcionáři, kteří – ať dotazováni či nikoliv – kladou požadavky jménem skupin. Organizace a jejich zástupci však – jestliže vstoupili již jednou do akce – obvykle vyvíjejí vlastní zájem, který se lehce odchyluje od zájmů členů. Zájem organizace vždy dodatečně vystupňuje dynamiku, která udržuje v pohybu kolotoč požadavků. To se daří snáze, když lze náskok srovnatelné skupiny interpretovat vždy již jako nevýhodu vlastního mužstva. Organizace, které si konkurují ve stejné oblasti, posunují v praxi úroveň požadavků jen výše.
Proti tomu zůstává zakryt osud jednotlivce nebo skutečné znevýhodnění jednotlivců. Aktivitě skupin směrem navenek zřídka odpovídá stejné vynaložení energie směrem dovnitř: svépomoc není psána velkým písmem.
5. Adresátem nároků je “společnost”, a to znamená: stát. Ten má v první řadě platit sám, čas od času nutit k dávkám druhé. Přitom může jít také o veřejné subvence, aby se podniky zachovaly solventními. Protože ale u dnešního státu nejde o něco takového, jako je knížecí vrchnostenská komora, která sama nahospodařuje zisky z vlastnictví půdy, pivovarů a dolů, musí být financován pomocí nucených dávek, které soukromníci musí teprve vydělat na trhu. Ani státní zadlužení na tom v principu nic nemění, může pouze časově posunout zatížení. Po subjektu dávek se však obvyklý postoj, který spočívá v kladení požadavků, sotva táže. Tak se může stát, že v moderním daňovém státě se ten, kdo klade požadavky, nalezne nechtěně mezi těmi, kteří je financují.

Šikmá plocha

Toto jsou podstatné prvky, které dnes vytvářejí sociální mýtus, když se prosazuje v praxi. Rozličná jednotlivá opatření, ať jsou zdůvodněna jakkoli rozdílně, sledují v posledku tento společný vzor. Musíme převést vznešený emblém, který budí tak mnoho víry, na jeho střízlivé empirické jádro, abychom viděli, že to není prospěšný mýtus, že patří spíše k jedovatému druhu, který opravdu škodí. Obvykle se to demonstruje na negativních hospodářských následcích. To je jistě důležité, ale nedostačující. Neboť i kdyby politika sociálního mýtu nesváděla ekonomii ze správné cesty, ba dokonce kdybychom měli k dispozici všeobecný blahobyt, jenž by mohl vzbudit dojem, jako by se to nemuselo brát s hospodářskými ohledy tak doslova, zůstaly by vždy ještě obavy ze závažných morálních účinků. Spočívají, jakkoli paradoxně se to může na první pohled jevit, v tom, že mýtus apeluje na morální city, aby nakonec vedl k morálně povážlivým výsledkům.
To je především role, do níž je hnán stát se svou donucovací mocí. Nemá již pečovat v první řadě o pořádek a bezpečnost. Nemá již prosazovat jen obecná pravidla společenského soužití a vydávat počet z rovnosti před zákony. Nemá být omezen na to, aby eliminoval obecná rizika, pokud to záleží na něm, například riziko inflace, a jinak pomáhal jedincům v nouzi. Jestliže se stát využívá především jako instance přerozdělování, která má nastolit faktickou rovnost mezi občany, pak je dána kvalitativně nová situace. Protože, ať vědomě či nevědomě: finanční rovnostářská politika předpokládá komunistickou fikci, totiž tu, že všechny příjmy představují v posledku státní dotace, o nichž se může rozhodovat podle “politických” měřítek, a že všechno jmění a všechny hospodářské pozice jsou druhem léna propůjčeného státem, s nímž je možno disponovat v případě potřeby a pak vždy znovu při intervencích.
Mnohým se však bude tato komunistická fikce jevit na naše poměry ještě jako příliš neskutečná. Ale nesmíme si zde nic předstírat: Poslanci již požadovali se vší vážností zákonně omezit povolený hrubý příjem na určitou nejvyšší částku. Existují vlivné politické skupiny, jež sazbám platné daňové progrese, která – jak známo zasahuje již masu příjemců důchodů, nevytýkají nic jiného, než že jsou prý příliš nízké. Hlásí se ti, kteří jsou horliví rozdělovat, kteří by chtěli vidět politicky oktrojováno skutečné “pořadí potřeb”, jež by mělo potom sloužit jako vzor státnímu zdanění a hospodářskému řízení – k tajné fascinaci odběrním poukazem odtud není daleko. A když se dnes, abychom uvedli jen tento příklad, argumentuje pro “harmonizaci” zabezpečení ve stáří, tak nemůže ani toto hudebně vtíravé balení klamat v tom, že jde de facto o vyrovnávání příjmů ve stáří, nezávisle na tom, co jednotlivec udělal pro své zaopatření.
Tím to nekončí, egalitářskou doktrínu lze prosadit jen donucením. Příroda nechce, řečeno s Kantem, vůbec rovnost: a zejména hospodářská iniciativa žije z rozdílu výsledků. Kdo nicméně chce, přímo nebo nepřímo, zajistit rovnost výsledků, musí užít donucení. Časem je třeba dokonce vždy více omezení. Neboť na každé úrovni, kterou dosáhne politika vyrovnávání, vznikají vždy nové rozdíly. Ano, nerovnosti, které dosud pro svou bezvýznamnost nebudily pozornost, se náhle stávají předmětem státních akcí. Vsadíme-li jednou na kartu rovnosti, pak nikdy nedostačuje nic z toho, co se koná “sociálně”.
Nehlásí se však jen pochybnosti, zda může být rozumné, že politická energie, které není k dispozici právě nadbytek, je absorbována taženími za přerozdělení, a že se tak jiné naléhavé státní úkoly dostávají do pozadí. Je také morálně povážlivé, jsou-li na oltář chimérické rovnosti postupně obětovány svobody, iniciativy a samostatnosti, a poskytuje-li politika, která se odvolává na více solidarity, fakticky jen více donucování. A věc se nestává lepší ani tím, že vývoj probíhá pomalu a postupně, takřka na mechových podešvích. Bylo pýchou západní civilizace, že zkrotila politickou moc a že na státní moci vydobyla svobody pro každého, jak je dosud ještě žádná společnost neznala. Měl by se Leviatan znovu vrátit zadními dvířky sociálního mýtu?

Lidský prvek

Hovoříme-li ale o státu založeném na přerozdělování, musíme se také tázat po personálu, který tuto mnohovrstevnou mašinérii osazuje a udržuje v chodu. Jako jinde, platí právě tak zde, že spolu s realizovaným programem je třeba počítat také se způsoby chování osob, které za ním stojí. To jsou především profesionální programátoři rovnosti, kteří poskytují intelektuální koncepty a publicistický doprovod, bez něhož nic nejde. Jsou to dále pověření zástupci skupin a straničtí aktivisté (Dahrendorf), kteří musí být vynalézaví v tom, co lze z nikdy nepotlačitelného kritického materiálu politicky zhodnotit a v souladu s tím účinně využít. A v neposlední řadě je zde množství trvale zaměstnaných byrokratů, kteří mají ovládat a spravovat moře norem pečovatelského státu. Ale samozřejmě se u této formace nejedná o úplně uzavřená oddělení; existují přesuny především k jistému přístavu úřednického místa.
Všechna tato mužstva žijí, v doslovném i přeneseném smyslu, z pečovatelského státu a z jeho růstu. A všem je společné, že sice vydávají rozhodnutí o rozdělení daní a o finančních právech, za jejich účinky však nenesou přezkoumatelnou odpovědnost. Chybí “feedback” se závaznými politickými důsledky. To je tím více na pováženou, že jde v posledku o peníze a postavení druhých lidí, kterými se zde disponuje.
Vnucuje se otázka, jak se může udržet celé toto uspořádání. Důvod by mohl být v tom, že vedle partikulárních výhod, které bezprostředně mají určité skupiny v měnícím se obsazení rolí, se obvykle dostavuje něco takového jako odvozený vše obecný pocit užitku. Spočívá v difúzním vědomí, že i když sami nepatříme k protěžovaným, toto uspořádání bude již nějak užitečné druhým. Co však, je-li to iluzorní užitek nebo přinejmenším takový, který zjevně nemá hodnotu nákladů na něj vynaložených? I to málo pomáhá u etablovaných byrokracií provádějících rozdělování. K tomu mají tyto byrokracie a sdružení, která je podporují, státní aparát příliš pevně v rukou. Ještě nikdy jsme neslyšeli, že by dobrovolně vydaly území tam, kde již jednou operovaly. Spíše dovedou dále upevňovat své panství. Odstrašujícím příkladem je zde švédský “lidový domov”: K vyvlastňovacímu zákonu, který jednoznačně odporuje Evropské konvenci o lidských právech, a k “zákonu o zajištění důkazů”, který uděluje berní policii takřka neomezené plné moci, přistoupil v polovině sedmdesátých let výjimečný zákon pro úředníky, který bere občanu dokonce možnost odvolat se proti nim k řádnému soudu, když se domnívá, že se s ním jedná nespravedlivě.
K “personálu” pečovatelského státu náleží ale právě tak příjemci dávek. Aichinger vyjádřil ještě roku 1958 mínění, že ani bohatá sociálně politická nabídka nemusí omezit podněty k vlastnímu výkonu. Zde byly jistě za kmotry dojmy fáze obnovy. Zatím jsme byli poučeni o něčem lepším. Systém přerozdělování rozvíjí svoji vlastní dynamiku v neposlední řadě tím, že “práh hanby” nepředstavuje v jeho značných nárocích pevnou veličinu. Může klesnout – s následkem, že požadovaný objem k rozdělení směrem k budoucnosti dále narůstá, dokonce i při nezměněném stavu zákonných úprav. Politici by měli být ovšem ti poslední, kteří by nad tím užasli. Neboť v touze nabídnout pokud možno mnoho a stále více, obvykle sotva zaměří kalkulaci jednotlivých opatření na to, co tato opatření způsobí ve svém souhrnu, a co se stane, když je plně využijí skutečně také všichni, na něž se formálně vztahují.
Že však “práh hanby” klesá, není v permisivních společnostech žádný zázrak. Když si politika libuje ve vychvalování rozdílných “sociálních sítí”; když každý svaz spoléhá na “sociální vlastnické poměry” a publicistický svět představuje nároky na rovnost, kterou lze získat domněle bez nákladů, bude se konečně také každý chtít obsloužit. Potud spočívá zneužití věci ve věci samé. Sociální mýtus poskytuje účinnou techniku jak se zbavit všech břemen, i kdyby to bylo na parazitní základně. Přitom to nejsou v žádném případě jenom ti jinak neúspěšní, kteří se nechají s dobrým egalitářským svědomím chytit do “sociální sítě”. Spíš právě u agilních současníků, kteří nechtějí být pokládáni za hloupé, se stane určitým sportem držet se úspěšně a beze škody u přerozdělovacího čerpadla. “Solidární akce” a dosažení výhod nejsou právě oddělené světy.
Dobře si uvědomme, že jednotlivci se zde neadresuje ani ta nejmenší výtka, jeho chování se mu může za vládnoucích okolností jevit dokonce jako racionální. Nemorální jsou v první řadě politické praktiky organizování a financování, které zahalují souvislost mezi dáváním a braním a sugerují zvýhodněnému, že za něj platí právě jiní. Po pravdě je přirozeně již dávno dosaženo stadia, v němž státní instance jednou rukou rozděluje to, co druhou vytahuje z peněženky. Postižený jednotlivec to však v akutním případě může stěží prohlédnout. Nejsou mu přístupny bezprostředně zřejmé informace, jak mnoho jeho osobně systém skutečně stojí a co by mohl dosáhnout lepšího se svým příjmem ve vlastní režii. Ale provozovatelé pečovatelského státu již vědí, proč mluví raději o nabídce dávek, a ne o způsobu financování. Jestliže by jasná data umožňovala postiženým individuální čistou kalkulaci nákladů a výnosu, mohlo by to snadno znamenat ztrátu přívrženců.
Avšak, jakkoli se stát založený na přerozdělování představuje jako orientovaný na příjemce a přitom více či méně mlčky škrtá z pořadu dne práva vyrábějících přispěvatelů: tito nejsou zcela bez obrany. Nemohou sice, odhlédneme-li od fyzického vystěhování, jednoduše vystoupit z donucovacího mechanismu; nemohou chtít dobrovolně rezignovat na jeho příspěvky pod podmínkou, že by pak zůstali ušetřeni příslušných dávek. A též individuální odpor se stává v sociálně feudální atmosféře rychle tupou zbraní. Ale existují jiné možnosti reakce. Přispěvatelé mohou, frustrováni strachem z dávek a předpokládajíce, že v každém neštěstí již zasáhne nějaký státní orgán, omezit své dobrovolné charitativní příspěvky. Mohou se, místo aby investovali do výrobních prostředků, utéci k ukládání kapitálu, které je méně vystaveno státním zásahům. Mohou se snažit nahradit práci, která je zdaněna, delším volným časem, který je nezdaněn, nebo se zčásti přesunout do “podzemí” a začít podnikat načerno.
To vše není pěkné a zejména pro rozdělovací potenciál to není bezpečné. Ale zvedat zde morální ukazováček znamená jen zakrývat pravý stav věcí. Jedná se o reakce, které, ačkoli jistě nebyly v linii politického záměru, přece byly v dohledu pro přebujelý pečovatelský stát. A právě tak je jisté, že protiopatření, která chtějí jen o to více utáhnout daňový šroub a zesílit kontroly, jsou opět překonána tím, co je vyvolalo. A tak se může spirála politického zásahu a hospodářské úhybné reakce točit dále.

Nerovnost ve svobodě

Abychom prolomili tento kruh, je na čase opět ukázat v pravém světle, za co vděčí moderní společnosti nerovnosti ve svobodě. Bez rozdílnosti nadání a sklonů by byl život mumifikován. Bez širokého prostoru pro rozdílná kladení cílů, pro rozdílné iniciativy a potěšení z rizika by společenská organizace zkameněla. A bez nerovnosti výsledků by zmizel indikátor a podnět toho, čeho všeho lze dosáhnout ve svobodných poměrech a k čemu se vyplatí vlastní námaha. Proti tomu, v souladu se zkušeností, podporuje z břehů vystupující pečovatelský stát nejspíše pustotu pouhého uchovávání majetku a pasivitu stařecké závisti.
Svobodný hospodářský řád se ovšem musí udržovat tak, aby v průběhu času fungoval. K tomu patří, že stát stabilizuje měnu a vždy, pokud se to jeví technicky možné, maří pokusy o omezení konkurence. Nadto je třeba prostřednictvím vhodně stanovených norem, na nichž se potom též trvá, chránit životní prostředí, aniž by se z toho vytvářel nový mýtus. Též autonomní instituce v oblasti ochrany a informování spotřebitelů by mohly být tržně hospodářskému příslibu jen prospěšné. Dokonce “alternativní” výroby mají v tržním hospodářství místo, pokud nepožadují společenské zvýhodnění. Také v tomto bodě se ukazuje, jakou hodnotu má nerovnost ve svobodě. Ovšem protest proti “zkostnatělým společenským vztahům”, který se u nás pravidelně spojuje s alternativními pokusy, zní dutě, když část jejich účastníků se současně obsluhuje z hrnců pečovatelského státu. Sotva se lze distancovat od “zisku” a přitom chtít žít z daní, na něž mají vydělat druzí prostřednictvím trhu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?