RUSKO A ČEČENSKO

1.3.2000
Roman JOCH

 


Roman Joch je absolventem lékařské fakulty UK v Praze a pracovníkem Občanského institutu.



Upravený text přednášky, s níž autor vystoupil na pozvání Konzervativního klubu v Americkém centru v Plzni dne 2. března 2000.


 


            Na Rusko a Čečensko se lze dívat dvěma způsoby.


            Tím prvním je pohled očima Clintonovy administrativy a ostatních západních vlád. V tomto pohledu je úřadující ruský prezident Vladimír Putin inteligentní a vzdělaný člověk, jak o něm řekla Madeleine Albrightová po své návštěvě v Moskvě – a dodala, že na ni “udělal dojem”.1) “Je to člověk, se kterým lze mluvit”, nechal se slyšet prezident Clinton, když doslova zopakoval památný výrok Margaret Thatcherové o Michailu Gorbačovovi po jeho první návštěvě v Londýně ještě předtím, než se stal generálním tajemníkem Komunistické strany.2) Prezidenta Putina ostatně navštívil v Moskvě i generální tajemník NATO lord Robertson – a to v době, kdy v jedné členské zemi NATO (v Polsku) odhalili desítky a vyhostili 9 ruských špionů.3)


            Podle americké a ostatních západních vlád byla ruská válka proti Čečencům oprávněná; pouze prostředky, jichž ruská armáda používala, byly nepřiměřené. Oprávněná byla prý proto, že jejím cílem bylo pacifikovat odbojné rebely. A použité prostředky byly nepřiměřené proto, že nešetřily čečenské civilisty.


            Západní učení o spravedlivé válce zformuloval sv. Tomáš Akvinský ve 13. století. Podle Tomáše válka, aby mohla být označena za spravedlivou, musí splňovat sedm kritérií: 1) musí být vyhlášena oprávněnou státní autoritou; musí být vedena: 2) ze správného důvodu či pro správnou věc (jako jsou sebeobrana, ochrana nevinných); 3) se správným záměrem (tím nemůže být např. kořistění či zotročení jiného národa); 4) jako poslední prostředek po použití všech ostatních nenásilných prostředků; 5) s nadějí na úspěch; 6) proporcionálně (tj. zlo, jež způsobí, nesmí být větší než zlo, jemuž chce zabránit); a konečně 7) správnými prostředky (zbraněmi a taktikou, jež rozlišují mezi vojáky a civilisty a jež nejsou nepřiměřeně kruté).4) A právě toto sedmé kritérium ruský stát v čečenské válce nedodržel, neboť čečenské civilní obyvatelstvo záměrně učinil cílem svých útoků.


            Až na tuto “drobnost” však Západ vůči čečenské válce větších výhrad neměl. A sám ruský prezident Putin se těší výrazné západní podpoře. Prezident Clinton v jednom svém projevu z února letošního roku podpořil tři kandidáty: svého viceprezidenta Ala Gora, který kandiduje na prezidenta USA; svou manželku Hillary Rodham Clintonovou, která kandiduje na senátorku USA za stát New York; a Vladimíra Putina, který kandiduje na prezidenta Ruska.


            Proč se Putin těší takové západní podpoře? Protože Západu říká, že nastolí v Rusku “diktaturu práva” (což je rovněž hlavní volební slogan jeho prezidentské kampaně). Putin o sobě prohlašuje, že diktatura práva je jedinou diktaturou, o kterou mu jde. Jakoby říkal Západu: já nyní potřebuji zvítězit v čečenské válce, pak vyhraji volby a nastolím v Rusku právní stát, vládu zákona. To je to, co Rusko nyní nejvíce potřebuje a co je i ve vašem, západním zájmu. Nastolím vládu práva, zatočím s mafiemi, pokořím oligarchy a v právním prostředí budu pokračovat v dalších ekonomických reformách. Demokratický kapitalismus v Rusku zatím selhává proto, že zde není žádný právní stát. Ten já železnou rukou nastolím. Vidíte, jsem váš člověk; člověk, jakého potřebujete. Budu jakýmsi ruským De Gaullem či Pinochetem. A Západ ho proto podporuje.


            Toto je tedy jeden pohled, jímž se můžete na Rusko a Čečensko dívat. Pokud ho přijmete, rozhodně si nebudete komplikovat život, neboť tento pohled zastává i většina západních médií a politiků.


 


            Na Rusko se lze dívat ale i jiným pohledem. V něm vás hned udeří do očí, že Rusko po dobu celé dekády 90. let masivně zbrojilo. Ruský zbrojní program 90. let stál kolem 10 miliard dolarů. Přitom jen v červenci 1998 Mezinárodní měnový fond (MMF) přidělil Rusku 22,6 miliard (!) dolarů, tedy dvojnásobek sumy, již Rusko vynaložilo na zbrojní program. Ví Západ, jak Rusko peníze od MMF použije? Nefinancuje náhodou Západ i ruský zbrojní program? Ten mimo jiné zahrnuje následující: v Jamantau na Uralu se staví mamutí komplex podzemních bunkrů, jenž mají sloužit jako řídící velitelské centrum pro případ jaderné války. Byly rozmístěny nové, mobilní mezikontinentální balistické střely SS-27 Topol-M2; byla postavena nová letadlová loď a atomový křižník “Petr Veliký” (předtím se měl jmenovat “Jurij Andropov”). Rusové vylepšili své ponorky třídy Tajfun a vybavili je raketami SS-N-24/26. Započali vývoj radary nezachytitelného bombardéru (technologie Stealth). Sestrojili ponorku páté generace třídy Borei, vybavenou balistickými nukleárními raketami. A v loděnici č. 402 ruského Státního centra pro stavbu lodí v Severodvinsku se vystrojoval “Jurij Dolgorukij”, první ze série čtvrté generace ponorek na jaderný pohon, jež budou vyzbrojeny nukleárními raketami SS-NX-28 s akčním rádiem 5000 mil. Mimochodem, stavba této ponorky se podobala přílivu a odlivu v závislosti na platbách MMF: když se jedna platba na konci roku 1996 zpozdila, Rusové náhle odložili spuštění ponorky na neurčito. A 7. února 1997, v den, kdy peníze dorazily, Rusové oznámili, že mají peníze na mzdy pracovníků v loděnici.5)


            Ubránit se dojmu, že Rusko zbrojí i z peněz poskytovaných Západem, je velice těžké. Jak se však samo Rusko dívá na Západ? Nahlíží konec studené války – vítězství Západu v ní – jako osvobození těžce zkoušeného ruského lidu z pod jha komunismu? Samozřejmě nikoli. Rusko považuje konec studené války a rozpad Sovětského svazu za rozpad svého impéria, za své oslabení. A i nadále považuje Západ za svého hlavního geostrategického protivníka. Proto usiluje o zlomení současné celosvětové hegemonie Severoatlantické aliance a o vznik multipolárního světa, v němž by bylo 5-6 relativně rovnocenných mocností, z nichž jednou by bylo samozřejmě Rusko. Další by pochopitelně byly Spojené státy, pak západní Evropa (Rusko tedy usiluje o rozvolnění transatlantických vazeb mezi západní Evropou a severní Amerikou, aby netvořily geostrategickou jednotu, nýbrž aby každá byla solitérním hráčem na geostrategické šachovnici), Čína, možná Indie, možná nějaká islámská země, možná Japonsko. Prostředkem k rozbití současné západní hegemonie a ke vzniku multipolárního světa je protizápadní strategické partnerství Ruska s komunistickou Čínou a všemi protizápadními gangsterskými režimy – tedy s Libyí, Irákem, Íránem a Severní Koreou. Proto Rusko drží ochrannou ruku nad Saddámem Husajnem. Proto Íránu pomáhá získat vlastní jaderný reaktor a předal mu technologii nezbytnou pro sestrojení raket Šahab-3 (kombinace obou je smrtící). V Evropě chrání Slobodana Miloševiče; snažilo se zabránit rozšíření NATO; v tzv. blízkém zahraničí zastrašuje bývalé provincie SSSR, např. baltské země a Ukrajinu, a rovněž usiluje o destabilizaci situace na Kavkazu, v regionu Kaspického moře a ve Střední Asii, kde se nacházejí, jak se zjistilo, mimořádné zásoby ropy a zemního plynu – o tom ale později. Na Dálném východě zavedlo extenzivní vojensko-technologickou a zpravodajskou spolupráci s Čínou. Severní Koreji předalo kvalitní systémy protiletecké obrany. A konečně, na západní polokouli v Lourdes na Kubě působí ruské středisko pro zpravodajskou činnost proti Západu, jehož provoz stojí 200 milionů dolarů ročně; v Juragua na Kubě se staví v tektonicky nestabilní oblasti dva nukleární reaktory VVER-440.6)


            Spolupráce Západu s Ruskem je jednosměrná: Západ je vůči Rusku vlídný, ale Rusko tuto vlídnost vůbec neopětuje. Proč je Západ – vzdor ruskému nepřátelství – k němu tak vstřícný? Protože se domnívá, že je to politika menšího zla.


            Západ již od dob Gorbačova tradičně podporoval každého kremelského cara, a to bez ohledu na jeho politiku. Nejdřív se nekritické podpoře Západu těšil Gorbačov. Pak Jelcin. A nyní Putin. Všem těmto carům Západ poskytoval bianco směnky. Jeho argumentace se odvíjela takto: Gorbačov je sice komunista, bývalý důstojník KGB, ale je to umírněný komunista, který je pod tlakem stalinistů, stoupenců tvrdé linie, a proto ho musíme podporovat. Jelcin sice tanky rozstřílel parlament, začal první čečenskou válku a toleruje kleptokacii, ale je to demokrat a reformátor, který je pod tlakem komunistů a nacionalistických neo-imperialistů, a proto ho musíme podporovat. Putin je sice bývalý důstojník KGB, v Čečensku zabíjí civilisty, ale nastolí “diktaturu práva”, skoncuje se zločinností, bude pokračovat v reformách vedoucích k demokratickému kapitalismu v Rusku.


            Problémem však je, že pokud se Západ k ruským nejvyšším představitelům chová bez ohledu na jejich politiku tímto způsobem – pod záminkou, že musí čelit stoupencům tvrdé linie – pak se tito carové postupně přesouvají na pozice stoupenců tvrdé linie. A proč také ne? Z vnitropolitických důvodů je to pro ně velmi výhodné. Pokud je k nim Západ vlídný a podporuje je bez ohledu na jejich konkrétní politiku, proč by se neměli posunout na pozici stoupenců tvrdé linie a otupit tak ostří jejich kritiky?


 


            Nyní k současnému prezidentu Putinovi. Úřadujícím prezidentem se stal 31. prosince 1999. Za první dva měsíce v tomto úřadě vydal 11 prezidentských dekretů. Z nich se 6 (sic!) týká vojenských záležitostí. Prvním dekretem udělil svému předchůdci Borisi Jelcinovi imunitu za všechna porušení zákonů, jichž se případně dopustil. A hned druhým dekretem změnil nukleární doktrínu Ruska.7)


            Po celou dobu studené války bylo nukleární doktrínou Sovětského svazu – a poté i Ruska – to, že nepoužije jaderné zbraně jako první. Naopak, nukleární doktrína Západu, konkrétně NATO, první použití jaderných zbraní připouštěla. To proto, že Sovětský svaz měl vždy v Eurasii převahu v počtu vojáků a v konvenčních zbraních. Masivní konvenční (tankový) útok Sovětů do západní Evropy by NATO nebylo schopno zastavit nejaderně, čistě konvenčními prostředky. Proto pro případ sovětského masivního konvenčního úderu NATO připouštělo použití taktických jaderných zbraní k jeho zastavení. Kromě toho z důvodu odstrašení případné sovětské agrese nevylučovalo nasazení strategických jaderných zbraní vůči cílům v samotném Sovětském svazu v případě sovětského započetí války proti Západu. Sovětská jaderná doktrína však s prvním použitím jaderných zbraní nepočítala.


            To všechno změnil Vladimír Putin svým druhým prezidentským dekretem pár dnů poté, co se stal úřadujícím prezidentem. Co bylo smyslem této změny ruské jaderné doktríny a komu byla adresována?8)


            Byla určena třem různým adresátům. Za prvé Západu, především Spojeným státům. Rusko jim tímto dalo najevo, že už si nebudou moci dovolit to, co si dovolily v prosinci 1998, kdy bombardovaly Irák, nebo na jaře 1999, kdy se rozhodly pro válku proti Miloševičovi – a to bez souhlasu Ruska či dokonce proti jeho vůli. Tato změna ruské jaderné doktríny měla Američanům připomenout, že Rusko je jedinou zemí schopnou zničujícího úderu proti Spojeným státům (Čína je nukleárního úderu rovněž schopna, nikoli však naprosto zničujícího). Rovněž jim připomněla slova Borise Jelcina na jeho poslední zahraniční cestě v roli prezidenta v prosinci 1999 v Pekingu, kde v reakci na Clintonovu kritiku – nikoli čečenské války, nýbrž pouze prostředků Rusy v této válce používaných – prohlásil, že Clinton snad musel na chvíli zapomenout, že Rusko má jaderný arzenál, a tedy nikoli Amerika, nýbrž Rusko a Čína budou světu diktovat, jak se má chovat. Jinými slovy, Putin Západu oznámil, že západní Aliance při svých příštích rozhodnutích již nebude moci Rusko ignorovat takovým způsobem, jak to dělala v případě Iráku a Srbska.9)


            Druhým adresátem byly ostatní země Společenství nezávislých států. Změnou jaderné doktríny Ruska dal ostatním zemím bývalého Sovětského svazu Putin na srozuměnou, že v nich hodlá prosadit hegemonii Ruska v mnohem větší míře, než jak tomu bylo doposud.10)


            A to se týká i války v Čečensku. Rusové jsou přesvědčeni – ať již oprávněně či nikoli – že do Čečenska proudí z jihu, přes čečensko-gruzínskou hranici, dodávky čečenským bojovníkům. Rusové vždy usilovali o to, aby čečensko-gruzínská hranice (z jejich pohledu rusko-gruzínská hranice) byla na jihu Čečenska neprodyšně uzavřena, a hodlali tak učinit vlastními silami i za cenu vstupu na gruzínské území. Prezident Gruzie Eduard Ševardnadze však vstup ruských vojsk na území Gruzie vždy odmítal. Navíc byla v Zakavkazí Gruzie (společně s Ázerbajdžánem) spojencem USA, Turecka a Západu (podobně, jako Arménie byla a je tradičním spojencem Ruska). Ale Putin nyní naznačil, že zvažuje nasazení taktických nukleárních zbraní proti Čečencům za účelem přerušení jejich zásobovacích linií na Severním Kavkazu. Z čistě vojenského hlediska by bylo použití taktických nukleárních zbraní (tedy nukleárních zbraní malého rozsahu) proti Čečencům velice racionálním krokem, který by dovedl válku k rychlému konci za cenu minimálních ruských a maximálních čečenských ztrát.11)


            Jenomže pro Gruzii je nukleární válka na její severní hranici hrozbou, a tak již 22. ledna – něco málo více než týden po změně ruské jaderné doktríny – Gruzie souhlasila se vstupem ruských vojsk na své území za účelem patrolování jižní hranice Čečenska. Dosavadní gruzínská politika nezávislosti na Rusku tak padla a Západ ztratil jednoho svého dosavadního spojence. Putinova změna jaderné doktríny slavila svůj úspěch.12)


            A Gruzie není jedinou zemí, která podlehla zintenzivnění ruského tlaku. Uzbecký prezident Islam Karimov, který byl doposud na Rusku i na Západu nezávislým despotou plně spokojeným s tím, že je nezávislým despotou, nedávno zaujal stanovisko k Rusko vstřícnější, když řekl, že v případě nějakých vnitřních problémů v Uzbekistánu “Rusko je zemí, na niž se můžeme spolehnout”. Obdobné signály vysílá i Turkmenistán. Gruzie tak nemusí být jedinou, nýbrž pouze první postsovětskou republikou, která kapitulovala před ruskými požadavky.13)


            Konečně třetím adresátem změny ruské jaderné doktríny bylo samotné ruské obyvatelstvo, jemuž imponuje, že jeho novým carem již není nemocný alkoholik, nýbrž železný člověk se železnými nervy, ochotný vládnout železnou rukou.


            Kromě změny ruské jaderné doktríny proběhla za dva měsíce Putinova prezidentování výrazná remilitarizace ruské společnosti – remilitarizace, jaká byla od roku 1989 neslýchaná. Nejde jen o masírování ruského veřejného mínění médii prostřednictvím oslavných filmů, písní, atd. o ruské armádě v souvislosti s válkou v Čečensku, ale i o další, velice konkrétní kroky. Krátce po změně jaderné doktríny Putin dalším dekretem nařídil znovuzavedení povinných cvičení pro rezervisty. Dále 17. ledna rozhodl, že 40 ministrů a dalších vládních úředníků bude mít pravomoc rozhodovat o tom, které informace jsou tajné; o utajování informací v Rusku tedy již nebude rozhodovat zákon, nýbrž svévole 40 osob. Na středních školách – státních i soukromých – byla zavedena vojenská výchova. Ruští teenageři se opět učí ve školách rozebírat a skládat kalašnikovy. Povinná školní docházka se prodlouží na dvanáct let; chlapci ji tedy nebudou ukončovat ve věku 17 let jak doposud, nýbrž ve věku 18 let, kdy budou následovat jejich odvody. Dodnes platilo, že pokud se chlapec po skončení střední školy dostal na školy vysokou, byl to důvod pro odklad základní vojenské služby. Nyní budou muset všichni povinně vojenskou službu absolvovat ještě předtím, než vůbec budou mít šanci se na vysokou školu dostat. Pokud jde o náhradní službu, podmínky pro její přiznání se zhoršily: první zájemce, který se za Putinovy éry pokusil jí vymoci, byl uvězněn za vyhýbání se vojenské službě.14)


            27. ledna oznámil ruský ministr financí, že výdaje na obranu se zvýší o 50%; to v situaci, když v Rusku panuje bída, zaměstnanci nedostávají od státních podniků žádnou mzdu a stát není schopen plnit své závazky vůči občanům. Odkud chtějí Rusové tyto další peníze na armádu vzít?15)


            A poslední “perličkou” v mozaice celkové remilitarizace ruské společnosti je znovuzavedení praktiky známé z doby po druhé světové válce: vojenské útvary budou moci “adoptovat” chlapce starší 14 let, kteří jsou sirotky anebo mají pouze matku.16)


           


            Nyní se vraťme k čečenské válce. Za její důvod – casus belli – byly označeny dvě události: exploze několika obytných domů v Moskvě a Volgodonsku, o nichž se předpokládalo, že jsou dílem Čečenců, a agrese čečenských islámských fundamentalistů do Dagestánu za účelem šíření islámské revoluce. Toto jsou důvody, pro něž považují ruskou válku za oprávněnou (s výjimkou použitých prostředků) i západní státníci. Jenomže jak přesvědčivé jsou tyto důvody?


            Za prvé, z čečenského hlediska nedávalo smysl takto brutálně zaútočit na ruské civilní obyvatelstvo. Čečenci jednak věděli, že takové útoky by Rusové naprosto jistě využili k rozpoutání nové války, v níž by Čečensko mohlo ztratit faktickou nezávislost, kterou si ubránilo v první rusko-čečenské válce v polovině 90. let. A za druhé, dokonce ani v této první válce Čečenci nepodnikali útoky proti ruskému civilnímu obyvatelstvu s úmyslem zabíjet; maximum, které si dovolili, bylo zajetí ruských civilistů jako rukojmích Salmanem Radujevem v nemocnici na severním Kavkazu, nikoli zabíjení civilistů někde v Moskvě. A když ruské civilisty nezabíjeli v době války, proč by měli provokovat a zabíjet je v době míru, vyvolat válku a riskovat tak konec své nezávislosti? To nedává smysl.


            O něco větší smysl dává agrese islámských fundamentalistů do Dagestánu. Dagestán je islámské území sousedící s Čečenskem, a lze proto pochopit, že někteří horkokrevní Čečenci se pokusili o export islámské revoluce. Ale stejně jako by bylo zajímavé vědět, kdo stojí za výbuchy moskevských a volgodonských obytných domů, bylo by zajímavé vědět i to, kdo oněm horkokrevným Čečencům expanzi do Dagestánu poradil právě na podzim loňského roku. Neboť faktem je, že vypuknutí druhé rusko-čečenské války se některým Rusům, především Putinovi, náramně hodilo. Po teroristických útocích proti ruským civilistům bylo ruské veřejné mínění naladěno ostře protičečensky a válkychtivě. Popularita do té doby relativně málo známého Putina rapidně stoupla. Po vydatném “masírování” Čečenců se jeho strana, stará dva měsíce, umístila jako druhá v parlamentních volbách (příznačně hned za komunisty) a prokremelský blok získal v Dumě většinu. Odpověď na otázku druhé rusko-čečenské války – cui bono? – je nasnadě. A generál Sergej Stěpašin, předchůdce Putina v úřadu Jelcinova premiéra, se vyjádřil, že čečenská válka a hladké předání moci Jelcinovu nástupci byly plánovány již v březnu 1999!17) (Všimněme si: poslední tři premiéři Ruska – Primakov, Stěpašin a Putin – měli všichni za sebou kariéru v KGB, což je rovněž velice příznačné. Po zániku Sovětského svazu a rozdělení KGB na zahraniční rozvědku Ruska (SVR) a kontrarozvědnou Federální službu bezpečnosti (FSB) byl šéfem SVR Primakov a šéfem FSB Putin; v křesle premiéra se pak vystřídali oba.)


            Jinými slovy obraz, který se nám začíná rýsovat před očima, je trochu jiný než oficiální ruská verze, přijímaná rovněž establishmentem na Západě. Jakoby se nám začalo vyjevovat, že zodpovědnost za teroristické atentáty proti civilistům a v posledku i za vyvolání války nemají prostoduší čečenští rebelové, nýbrž jiní mistři šachovnicových her, jimž nepřijde zatěžko cynicky odepsat pár vlastních pěšáků – natož civilisty protivníka – v zájmu dosažení svých cílů.


           


            Uvedl jsem, že Rusko i nadále vnímá západní Alianci jako svého hlavního geostrategického protivníka. Kdybyste uskutečnili průzkum veřejného mínění mezi západními politickými elitami i mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva o tom, zda NATO připravuje to, o co se pokusili Napoleon a Hitler, tj. frontální útok proti matičce Rusi, dostali byste jednoznačnou odpověď: “Nikoli!” A byla by to odpověď správná, neboť Západ a NATO žádnou agresi vůči Rusku skutečně nepřipravují. Lidé Západu chtějí obchodovat, prosperovat a bohatnout, nikoli zemřít v nukleární válce.


             Ruské politické elity rozhodně nejsou hloupé. Tito lidé rovněž vědí, že NATO – ani rozšíření NATO na východ – nepředstavuje žádné ohrožení Ruska, natož pak přípravy na agresi vůči němu. Kdybyste však uskutečnili průzkum veřejného mínění mezi nejširšími vrstvami ruského obyvatelstva, takto jednoznačnou odpověď ohledně případných agresivních choutek NATO byste rozhodně nedostali. Naopak, velká část Rusů by řekla, že NATO hrozbu vůči matičce Rusi představuje, že Západ má vůči Rusku nepřátelské záměry a že agresi vůči Rusku nelze vůbec vyloučit.


            A ruské politické elity nechávají své obyvatelstvo setrvávat v tomto bludu i nadále; naopak, tyto představy v něm ještě podněcují. I když vědí, že západní Aliance žádnou hrozbou Rusku není, přesto ji považují za svého hlavního geostrategického protivníka a vytvářejí proti ní strategické partnerství s rudou (pevninskou) Čínou.


            Přitom právě Čína představuje potenciální ohrožení Ruska. Čína je dynamicky se rozvíjející zemí s imponujícím tempem hospodářského růstu, a zároveň zemí s naprosto bezohlednou a cynickou vládní klikou, která je v zájmu svého udržení se u moci schopna jakkoli kruté represe. Příští století bude svědkem vzestupu Číny jako velmoci.18) Čína má vše, co pro dosažení statutu velmoci potřebuje – má lidi, má rozvíjející se ekonomiku, získává zbraně (moderní raketové a nukleární technologie čínští špioni ukradli v USA), má vůli. Čína jako velmoc bude mít nejspíše tendenci expandovat. Tomu nasvědčují i demografické důvody – Čína je přelidněná; a kombinace čínské vládní politiky, podle níž má mít jedna rodina (maximálně) jedno dítě, a tradičního čínského bizarního přesvědčení, že holčičky jsou z nějakého důvodu méně hodnotné než chlapci, vede k tomu, že mnohé holčičky jsou po narození zabíjeny, aby se rodině ještě směl narodit chlapec. To vede k demografické nerovnováze, k nadbytku mužů-jedináčků, kteří budou mít nedostatek nevěst a své uplatnění naleznou nejspíš v armádě. To je další faktor, který posílí čínskou expanzivnost. A kam bude tato expanzivnost směřovat?


            Jedna oblast sousedící s Čínou je velice logickou volbou – a tou je Sibiř. Rozsáhlé, řídce osídlené a na nerostné suroviny bohaté území je jako stvořené pro přelidněnou, expanzivní Čínu s rozvíjející se ekonomikou. Jinými slovy, z geopolitického hlediska je téměř jisté, že v příštím století se zájmy Číny zkříží se zájmy Ruska a Čína se pro Rusko stane vážnou hrozbou.


            Toto ruské politické elity vědí, přesto však s Čínou navazují strategické partnerství proti Západu, dodávají Číně moderní vojenské technologie a napomáhají jejímu zbrojnímu programu. Vědí, že Čína je potenciálním ohrožením Ruska, a přesto jí pomáhají; zároveň vědí, že západní Aliance nemá vůči Rusku agresivní plány, a přesto ji považují za svého hlavního protivníka a navazují proti ní strategické partnerství s Čínou. Jak lze vysvětlit tuto ruskou iracionalitu – iracionalitu dokonce i v případě velice chytrých a jinak velmi racionálně uvažujících lidí, kteří tvoří ruské politické elity?


            Tím důvodem je fakt, že Rusové uvažují pouze mocensky. Západ je nyní silnější než Rusko, a proto je nutně nahlížen jako nepřítel, bez ohledu na to, jak benevolentní by vůči Rusku byl. Tím, že je Západ silnější než Rusko, je v očích Rusů nutně protivníkem; jeho politika vůči Rusku je pro toto vnímání naprosto irelevantní. V důsledku toho, že Západ je nyní nejsilnější, vlastně nemá u Rusů žádnou šanci: ať dělá co dělá, vždy bude považován za protivníka.


            Čína je nyní vojensky slabší než Rusko, a proto je pro Rusy vhodným strategickým partnerem proti Západu. Ti nejchytřejší z Rusů si samozřejmě uvědomují, že Čína bude časem pro Rusko hrozbou, a vědí, že v takové situaci by byl Západ pro Rusko vítaným spojencem. Někteří z ruských expertů na mezinárodní vztahy si dokonce právě z důvodu potenciální čínské hrozby pohrávají s myšlenkou členství Ruska v NATO.19) Tato úvaha je z hlediska skutečných zájmů Ruska naprosto racionální: pokud by Rusko bylo členem NATO, Čína by neměla žádnou možnost Rusko ohrozit, neboť čelit kombinaci jaderného Ruska a jaderného Západu by jí nedávalo žádnou šanci.


            Toto všechno ruské politické elity vědí; jak tedy vysvětlit jejich iracionalitu? Proč Rusko není schopno snést, aby někdo jiný byl silnější než ono, i kdyby hrozbou Rusku nebyl?


            Domnívám se, že odpověď na tuto otázku je hluboce zakořeněná v ruské duši, je to odpověď mystická, týkající se nahlížení existenciální role ruského státu v dějinách, a je v posledku dána rozdíly mezi západním a východním křesťanstvem.


 


            Základem západní křesťanské politické filosofie je dílo sv. Augustina De Civitate Dei (O obci Boží). Napsal je jako odpověď na časté dotazy svých vzdělaných pohanských přátel, kteří se ho na začátku 5. století, v době úpadku Římské říše, ptali, jak si křesťané vlastně představují budoucnost. Římská říše byla rozsáhlým civilizačním dílem, které – podle názoru antických pohanů i v důsledku křesťanské subverze – právě končilo, a to mnohým lidem připadalo jako zánik veškeré civilizace. Co v této situaci mohou křesťané nabídnout?


            Sv. Augustin ve svém monumentálním díle postavil do kontrastu obec Boží a obec pozemskou. Nejzazší cíl člověka – spása – leží mimo tento svět. Království Boží není z tohoto světa. Hlavním smyslem života člověka je vztahovat se k Bohu a jeho cílem je dosažení spásy. K tomuto člověku nedopomáhá stát, jenž je sice přirozenou, potřebnou a nutnou institucí v důsledku nedokonalé lidské přirozenosti (dědičného hříchu), ale institucí naprosto světskou, lidskou, profánní a vůbec ne sakrální. Ke spáse – nejzazšímu cíli života člověka – mu dopomáhá Církev. Od státu toho člověk nemá příliš očekávat. V otázce nejvyššího cíle člověka je stát nekompetentní. Vzhledem k tomu, že království Boží není z tohoto světa, vzhledem k nedokonalosti člověka, žádný ráj nebude nikdy na zemi ustaven. Utopie je z principu (z lidské přirozenosti) nemožná. Světská moc a světské události mají v životě člověka omezený význam. A Církev – tedy instituce, která již vztah k transcendentálnímu cíli lidského života má – se státem být provázaná nemusí. Naopak, vzhledem ke své důležitosti a misi má být na světské moci nezávislá. Jinými slovy, sv. Augustin zde nastínil svobodu Církve, její nezávislost na světské moci. Tato koncepce se stala předobrazem středověké západokřesťanské společnosti, v níž byly moc světská a moc duchovní od sebe odděleny, což je rys příznačný právě pouze pro západní civilizaci. Ve všech ostatních civilizacích byly moc světská a moc duchovní propojeny mnohem více.


            Oddělení moci duchovní od moci státní a její nezávislost byly předpokladem přijetí a ustavení ideálu svobody. Moc duchovní se týká sféry mínění, názorů, přesvědčení, svědomí, víry, atd. Ale pouze je-li tato sféra vyčleněna z domény státu, lze uvažovat o jakékoli svobodě svědomí, mínění, projevu, intelektuální či náboženské svobodě. Jinými slovy, nezávislost duchovní moci – reprezentované Církví – na světské moci státu a zároveň pluralitní a decentralizovaný charakter světské moci ve středověké Evropě byly nezbytným předpokladem nastolení všech našich dnešních svobod.


            Díky tomu, že v Augustinově koncepci nelze od moci světské v těch nejzávažnějších záležitostech života člověka příliš očekávat, a díky tomu, že moc duchovní má být na moci světské nezávislá, osudy civilizace – v tomto případě západní křesťanské civilizace – zákonitě nestojí a nepadají s osudy žádného konkrétního státu; nejsou vázány na vznik, štěstí, trvání čí zánik žádného konkrétního státního útvaru. Státy vznikají a zanikají, jsou nahrazovány státy jinými, ale civilizace přetrvává dál.


            Tato Augustinova koncepce však ve východokřesťanské civilizaci uplatněna nebyla. Pro Byzanc a následně i pro Rusko byl vždy příznačný cézaropapismus. Byzantský císař a později ruský car nebyli nahlíženi pouze jako ochránci církve (jak tomu bylo u západních panovníků), nýbrž jako její správci a jako zástupci Boží na zemi (což byl titul, jenž na Západě patřil papežům, nikoli císařům). Východní (pravoslavná, ortodoxní) církev nebyla na státu nezávislá, nýbrž mu byla vždy podřízena.


            V tomto modelu však nebyl možný vznik svobody ve věcech vědomí a svědomí. Proto, že na Západě byla státní autorita ochránkyní duchovní moci, jež je na státu nezávislá, byla zprvu ochránkyní Církve, která duchovní moc představovala, a dnes je ochránkyní právě oné nezávislosti občanů ve věcech svědomí, intelektu a vědomí, tedy intelektuální a náboženské svobody. Naopak v důsledku toho, že státní autorita Východu byla nikoli pouze ochránkyní duchovních záležitostí, nýbrž přímo jejich správkyní, žádný prostor pro svobodu svědomí a myšlení vzniknout nemohl: pokud vám stát vaše mínění a přesvědčení nechrání, nýbrž přímo spravuje, ve věcech ducha svobodní nejste. Individuální svoboda je tedy konceptem typicky a pouze západním; žádná jiná civilizace – tedy ani východní – jej nechápe.


            Navíc přímý úkol státu spravovat moc duchovní vedl k tomu, že osudy konkrétního státu začaly být nahlíženy jako identické s osudy civilizace. Stát dostává konkrétní civilizační poslání v dějinách (jaké na Západě dostala pouze Církev, později církve). Stát se stává nositelem smyslu dějin. Spravedlnost, správnost či civilizace mimo stát – nebo dokonce proti státu – jsou nemyslitelné; je nemyslitelné zvažovat dějinnou správnost bez vztahu ke státu.


            Mnich Filofej ze Pskova napsal caru Ivanu III. (Velikému) ve druhé polovině 15. století (po pádu Konstantinopole – jeho dobytí Turky v roce 1453): “Církev prvního Říma padla v důsledku bezbožné hereze Apollinara. Brány druhého Říma v Konstantinopoli rozmetali Ismaelité. Dnes svatá apoštolská církev třetího Říma v Tvé říši září slávou křesťanské víry celému světu. Věz, ó, zbožný care, že všechny říše pravověrných křesťanů se sloučily do tvé vlastní. Ty jsi jediným vládcem vesmíru, jediným carem všech křesťanů… Dle prorockých knih všechny křesťanské říše mají svůj konec a sloučí se do jedné říše, té našeho gosudara, tj. do Ruské říše. Dva Římy padly, ale třetí vytrvá, a čtvrtého již nebude.”20)


            Moskva je tedy v ruském chápání Třetím Římem; ruský stát je definitivním ztělesněním východního křesťanstva, tedy pravé víry a správné civilizace. Tento stát je od civilizace neoddělitelný. Má se zasloužit o její expanzi v dějinách a poté o přivedení všech jejích příslušníků pod jednu – tu svou – vládu. Je zde nastíněn jasný mandát ke světovládě.


            Ten samý model později převzali bolševici, pouze jej naplnili jiným obsahem. Ale ať už jde o pravoslavné křesťanstvo a cara jakožto jediného autokrata v roli jeho správce, anebo o marx-leninismus a sovětský stát jakožto nástroj globální komunistické revoluce, jež se má vyvážet do všech zemí světa, zvítězit a celý svět si podmanit, anebo o sekularizovanou, nacionalistickou a neoimperialistickou variantu amalgámu obou, v níž centrální roli hraje mystická Matička Rus, jež spasí celý svět, jedno je jisté: nelze se smířit s tím, že nějaká jiná mocnost či civilizace bude silnější než tato ruská. Nanejvýš se lze smířit s tím, že Rusko bude minimálně tak silné, jako kdokoli jiný – že bude existovat několik rovnocenných mocností, z nichž jednou by bylo Rusko. Optimální by samozřejmě bylo, kdyby Rusko bylo nejsilnější. Ale pokud má ruský stát posvátnou civilizační misi v dějinách, nelze připustit, aby cokoli jiné bylo mocnější. A pokud je náhodou nějakým dějinným “nedopatřením” jiná mocnost či civilizace mocnější než Rusko, je nutné usilovně pracovat na rozdrobení její moci a vrácení běhu světa do “normálu”. A to je i důvod, proč je pro Rusko skutečnost mocnějšího Západu nepřijatelná, i kdyby se Západ k Rusku choval jakkoli vstřícně.


 


            Jenomže nemá-li Západ vlastně šanci na opětování svého vstřícného postoje ze strany Ruska, nahlíží-li Rusko Západ jako svého protivníka z důvodu větší moci Západu bez ohledu na to, zda se Západ chová k Rusku přátelsky anebo nepřátelsky, pak je vstřícný přístup Západu vůči Rusku chybou. Jinými slovy, současná, již deset let panující západní politika vůči Rusku je chybná. Západ by měl vlastně pouze jednu “šanci” pro to, aby jej Rusko “vzalo na milost” – a to ztratit svou současnou sílu a mocenskou nadřazenost. Jenomže Západ je jedinou civilizací svobody v dějinách; jedinou civilizací, jež objevila, ctí a rozšiřuje ideál a realitu svobody občanů. Proto den, kdy by nějaká jiná mocnost či civilizace nabyla zřejmé mocenské převahy nad Západem, by byl posledním dnem jeho svobody a svobody jeho obyvatel – a vlastně zánikem svobody na této planetě. Má-li proto svoboda obyvatel Západu (a tedy svoboda na této planetě) zůstat zachována, žádná jiná mocnost nesmí nad Západem nabýt převahy. Maximálně s ním smí dosáhnout mocenské parity, jak tomu bylo např. za studené války.


            Pokud Západ nebude chtít spáchat sebevraždu a nerezignuje na svou současnou sílu, Rusko ho bude vždy nahlížet buď jako protivníka (pokud bude Západ silnější), anebo jako protihráče (pokud Rusko dosáhne parity se Západem). Z tohoto důvodu byla vstřícná západní politika vůči Rusku zásadně mylná: nedává valný smysl chovat se přátelsky k někomu, kdo je mým nepřítelem ať dělám, co dělám.


            Navíc se bianco směnky poskytované kremelským carům Západem ukázaly být jako kontraproduktivní, neboť podkopávají pozici skutečných ruských demokratů, reformátorů a liberálů (pokud nějací takoví v Rusku vůbec jsou). Umožnily kremelským carům posouvat se z vnitropolitických důvodů (ne-li z vlastního přesvědčení) na pozice stoupenců tvrdé linie a tím těmto umožnili argumentovat, že tvrdý postoj Ruska vůči Západu přináší své ovoce v podobě peněz od MMF: Západ platí, aby Rusko nebylo ještě nepřátelštější. Správná politika Západu měla být proto přesně opačná: při jakýchkoli projevech nepřátelství Ruska vůči Západu (jako např. odpor proti rozšiřování NATO, podpora íránského nukleárního programu, Miloševiče, Saddáma Husajna, podpora čínskému zbrojnímu programu, zastrašování sousedů v tzv. blízkém zahraničí, atd.) měly být půjčky MMF okamžitě zastaveny, stornovány či suspendovány s tím, že mohou být obnoveny až po nastolení vstřícnějšího kurzu ze strany Ruska. To by ruským demokratům a prozápadním reformátorům umožnilo argumentovat vůči stoupencům tvrdé linie slovy: “Vidíte, eskalací nepřátelství a konfrontace ničeho nedosáhnete, neboť budete-li vy tvrdí, Západ bude ještě tvrdší. Ale když my naopak rezignujeme na nepřátelské kroky vůči Západu, finanční pomoc ze Západu obdržet můžeme.”


            Summa summarum: správná západní politika vůči Rusku měla a má být politikou vnějšího tlaku a konfrontace; politikou cukru a biče, jejíž pomocí by se pozitivní chování kremelských carů stimulovalo a negativní potlačovalo.


           


            Pokud jde o válku, Čečenci neměli žádnou šanci vyhnout se jí. Jejich území je pro kremelské geopolitické stratégy příliš důležité na to, aby se smířili s faktickou nezávislostí Čečenska. Z jejich pohledu bylo nutné podřídit si jeho území, tudíž i válka (a tedy její vyvolání) byla nutná. Proč je pro Rusy kontrola nad severním Kavkazem natolik důležitá? Protože se zjistilo, že celé Kaspické moře je rezervoárem kvalitní ropy, který začíná v Ázerbájdžánu a pokračuje ke druhému břehu na území Kazachstánu a Turkmenistánu. Tento post-sovětský region je chudý, proto by mu těžba ropy mohla zajistit nejen prosperitu, ale i nezávislost na Rusku. Význam ložisek stoupá i proto, že se očekává, že kolem r. 2015 se vyčerpají ložiska na Aljašce a v Severním moři. Celý region by proto mohl být zdrojem surovin pro 21. století. Nachází se však ve vnitrozemí a klíčovou bude tedy otázka, jak dopravit surovinu k přístavům (a tankerům). Teoreticky mohou vést ropovody všemi směry. Avšak právě o tyto směry se vede zápas. Doposud bylo navrženo pět cest:


            Zaprvé, severní cesta prosazovaná Ruskem: Kazachstán by se napojil na ruský systém ropovodů a z Ázerbájdžánu by se vybudoval ropovod do ruského černomořského přístavu Novorossijsk. Jejím problémem z hlediska Západu je to, že by prakticky vedla k nastolení nadměrného vlivu Ruska na energetické zdroje. Navíc ropovod do Novorossijsku by vedl přes nepokojné Čečensko, nebyl by tedy bezpečný. A právě zde je problém: toto byl hlavní geopolitický důvod, proč Rusové nutně potřebovali Čečence potřít.


            Druhá, západní cesta byla doposud prosazována Ázerbájdžánem, Tureckem, Gruzií a USA. Má dvě varianty: jednak napojení ázerbájdžánského ropovodu na gruzínský přístav Supsa, odkud by se ropa přepravovala tankery přes Černé moře a Bospor a Dardanely. Tyto úžiny však nemají dostatečnou kapacitu pro takový objem dopravy, proto Turecko navrhuje postavit ropovod z Baku přes Gruzii až ke svému středomořskému přístavu Ceyhan. Tento projekt, pro Západ nejlepší, je však dosti nákladný; krom toho by vedl přes do nedávné doby nepokojný Kurdistán. Tento problém byl částečně vyřešen zajetím Abdullaha Öcallana, jemuž je vlastní život milejší než “národně-osvobozovací” boj kurdského lidu, a proto s Turky spolupracuje na pacifikaci regionu. Přesto však Řekové přišli s myšlenkou obejít úžiny Bospor a Dardanely ropovodem z bulharského černomořského přístavu Burgas do řeckého egejského přístavu Alexandroupolis. Tato varianta je rovněž podporována Ruskem, neboť je pro tradičně protiruské Turecko velice nevýhodná (úplně by ho vyřadila ze hry). A navíc tato varianta z téhož důvodu vráží klíny mezi dvě země NATO – Řecko a Turecko – což se Rusům rovněž hodí.


            Za třetí, jižní cesta, jež je ekonomicky nejpřijatelnější, by spočívala v napojení středoasijských ložisek na rozvinutý a nedaleký systém ropovodů v Íránu, ústících v Perském zálivu a tedy přístupných tankerům. Avšak z politického hlediska je pro Západ a USA nepřijatelná, neboť by posílila íránský režim. Američané sledují politiku izolace Íránu – pokud ten nezmění svůj vztah k Západu – a proto tuto možnost již prakticky znemožnili.


            Za čtvrté, východní cesta spočívá ve výstavbě ropovodu z Kazachstánu do Číny. Tato cesta je mimořádně nákladná, avšak Číňané jsou ochotni ji financovat, neboť je to pro ně strategické rozhodnutí, jež jim zajistí zdroje pro růst jejich rozvíjející se ekonomiky ve 21. století. Tato cesta se již začala realizovat.


            Pátou možností je cesta jihovýchodní: ropovod z Turkmenistánu přes Afghánistán, Pákistán k Indickému oceánu, a do Indie. Konstrukčně by nebyl příliš náročný, ale politicky je problematický: vedl by totiž přes nestabilní Afghánistán.


            Toto jsou možnosti. Američané chtějí středoasijským zemím pomoci vybudovat svůj vlastní ropný průmysl. To zajistí regionu hospodářský růst, blahobyt a následnou stabilitu, a rovněž mu umožní dostat se ze sféry vlivu Ruska. Američané usilují o to, aby se ropa transportovala přes země jim přátelské, tj. přes Turecko, a o to, aby nevedla přes země jim nepřátelské, tj. Írán. Ropovod přes Turecko by vliv této země v regionu velice posílil. Americkým cílem je rovněž diverzifikace zdrojů, aby cena ropy na mezinárodních trzích byla nízká.


            Rusko si hodlá udržet vliv nad celým regionem a pochopitelně získat co možná největší vliv nad zdroji ropy a ropovody. Již začalo zpochybňovat statut Kaspického moře jakožto moře a tvrdí, že se jedná o jezero. Proč to? Pokud by to bylo moře, podle mezinárodního práva každá země má právo na těžbu v jí odpovídajícím sektoru; pokud by se jednalo o jezero, jakákoli těžba kdekoli musí být podmíněna souhlasem všech pěti pobřežních států – v tomto případě Ruska, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Turkmenistánu a Íránu(!). Je pochopitelné, že Američané podporují ázerbájdžánskou a kazašskou verzi, že se jedná o moře, zatímco pro Írán je výhodné, aby to bylo jezero. Většina ložisek ropy je v pobřežním šelfu Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu; pokud by však Kaspické moře bylo uznáno jako jezero, Rusko i Írán by měly právo veta nad její těžbou, tj. právo veta nad rozvojem celého regionu.21)


            Mocenské zájmy Ruska v regionu Kavkazu a Kaspického moře jsou tedy důvodem, proč muselo dojít ke druhé rusko-čečenské válce. A to ještě odhlížíme od možnosti cynického vyvolání války z ruského vnitropolitického důvodu sjednotit obyvatelstvo za premiérem Putinem, aby mu byl usnadněn hladký nástup na prezidentský stolec kremelského cara.


            Obrana křesťanstva před islámem? Na to zapomeňte: práce v KGB není tou pravou přípravkou na křesťanské ctnosti a lásku k bližnímu!


 


 


 


Poznámky:


 


1) International Herald Tribune 3.2.2000.


 


2) Citován v: William Pfaff: “Nothing Very Romantic About Putin’s Russian Nationalism”, International Herald Tribune 28.2.2000.


 


3) Lidové noviny přinesly zprávu o návštěvě Robertsona v Moskvě v článku dne 17. února 2000 pod příznačným titulkem “Šéf NATO George Robertson se uchází o přízeň Moskvy”.


 


4) Roman Joch: “Jaká jsou měřítka spravedlivého vojenského zásahu”, Lidové noviny 1.4.1999.


 


5) Roman Joch: “I když je Rusko v krizi, stále masivně zbrojí”, Lidové noviny 8.10.1998.


 


6) Tamtéž.


 


7) Masha Gessen: “Locksteps to Putin’s New Military Order”, The New York Times 29.2.2000; táž: “Restoration Watch: Putin’s ‘Remilitarization’ Campaign”, The Center for Security Policy (www.security-policy.org), 29.2.2000; táž: “Russian Society Regresses To a Military Mind-Set”, International Herald Tribune 1.3.2000.


 


8) “The Putin Doctrine: Nuclear Threats and Russia’s Place in the World”, Stratfor.com Global Intelligence Update, 17.1.2000 (www.stratfor.com).


 


9) Tamtéž.


 


10) Tamtéž.


 


11) Tamtéž.


 


12) “The West Loses Its Grip On Georgia”, Stratfor.com Global Intelligence Update, 25.1.2000 (www.stratfor.com).


 


13) Tamtéž.


 


14) Masha Gessen, op. cit.


 


15) Tamtéž.


 


16) Tamtéž.


 


17) Uvedeno v: William Pfaff: “Nothing Very Romantic About Putin’s Russian Nationalism”, International Herald Tribune 28.2.2000.


 


18) Roman Joch: “Nová atlantická iniciativa – Istanbulský kongres 1.-3. května 1998″, Bulletin OI č. 85, září 1998, str. 11-14.


 


19) Tamtéž, str. 17-18. Když jsem tento text přednášel 2. března v Plzni, ještě jsem netušil, že Putin v rozhovoru pro BBC 5. března (“náhodou” v den, kdy v Pekingu zasedal Všečínský sjezd lidových zástupců) připustí možnost, že se Rusko jednoho dne připojí k NATO. Přímo řekl: “Nevím, proč by se to jednoho dne nemohlo stát.”


 


20) Citováno v: Eric Voegelin: The New Science of Politics, The University of Chicago Press, 1987, str. 114-115.


 


21) Analýza situace v regionu Kaspického moře viz Roman Joch: “Nová atlantická iniciativa – Istanbulský kongres 1.-3. května 1998″, Bulletin OI č. 85, září 1998, str. 14-16.

Jeden příspěvek - RUSKO A ČEČENSKO

  1. jjjt : 8.2.2010 v 14.54

    Kaspické moře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?