Ruská volba (Bulletin .č249)

7.2.2013
David Satter

V mnoha vrstvách ruské společnosti vládne shoda, že by měl jít. Jen část opozice však vyznává liberálně-demokratické hodnoty, a aby tyto hodnoty v jakémkoli politickém zápasu po Putinově odchodu zvítězily, musí si Rusko položit otázku, proč při zavádění demokracie v minulosti neuspělo. 

1719.jpg

Navenek Moskva nikdy neprosperovala tak, jako dnes. Luxusní restaurace jsou plné hostů. Gorkého park je plný cyklistů, korzujících i bruslařů. Moderní siluetu města dotvářejí nové mrakodrapy a ulice jsou přecpané nejnovějšími modely západních aut. Je tu ale rostoucí pocit neklidu a jakési stísněnosti. Na pozadí prudce klesajících cen ropy a obřích částek peněz posílaných spěšně na zahraniční účty žije hlavní město horečnou politickou aktivitou. Poprvé se Putinův systém vlády jednoho muže zdá být ne tak úplně stabilní. Nikdo neví, zda může vydržet či – kdyby ne – co jej nahradí.

Po letech, kdy demonstrace organizované opozicí přitáhly obvykle nanejvýš stovky lidí, zažila Moskva od posledního prosince přinejmenším šest velkých demonstrací, jež přilákaly odhadem 50-100 tisíc účastníků. Nic podobného se v Rusku od zhroucení Sovětského svazu nestalo. Protestující otevřeně nazývali Putina „zlodějem“, což je ve společnosti, v níž je Putin podezříván z masivní korupce, avšak tato obvinění jsou vznášena nikoli veřejně, výbušná záležitost.

Země se dnes nachází v jakémsi stavu bezvědomí. V průzkumu veřejného mínění, který v prosinci 2011 po prvních demonstracích provedlo Levada Center, moskevská instituce zabývající se sociologickými výzkumy, prohlásilo 61 % Rusů, že jsou přesvědčeni o tom, že rok 2012 nebude klidným rokem, a zmiňovali se o pocitech neblahých předtuch. Tyto pocity pramenily zčásti z přesvědčení, že Putinův režim nevyklidí scénu pokojným způsobem. Podle ruské politické analytičky Lilie Ševcovové „vzdání se politické moci může znamenat nejen ztrátu bohatství, ale také svobody či dokonce života. Během arabského jara svítila kremelská okna do pozdních nočních hodin a závěr z oněch dnů a nocí je následující: ztrať ze svých rukou moc a skončíš jako Husní Mubarak nebo Muammar Kaddáfí.“

První z událostí, jež vedly k protestům, bylo Putinovo rozhodnutí kandidovat potřetí na funkci presidenta. Medveděvovo presidentství v letech 2008-2012 se tak ukázalo být pouhým podvodným zastíracím manévrem. Během svého funkčního období Medveděv navzdory svým slibům boje proti korupci a odsuzování „právního nihilismu“ dosáhl jediného: prodloužit funkční období presidenta na šest let. Když byly naprosto bezostyšně zfalšovány výsledky parlamentních voleb konaných 4. prosince, došla Rusům trpělivost a tisíce jich vyšly do ulic.

Putinův režim dnes čelí opozici skládající se ze tří částí. (Existují také povolené opoziční strany, ty jsou ale řízeny Kremlem.) K liberálům patří bývalý vicepremiér Boris Němcov, protikorupční blogger Alexej Navalnyj a mladá politička Ilja Jašinová. Ti se dožadují čestných, nezmanipulovaných voleb a osvobození politických vězňů. Socialisté jsou organizováni v Levé frontě, vedené Sergejem Udalcovem, bývalým poradcem vůdce komunistů Gennadije Zjuganova. Socialisté volají po zachování „toho nejlepšího z dědictví po Sovětském Svazu“ – bezplatného vzdělávání a lékařské péče, znárodnění velkých podniků a nadvlády nad bývalými sovětskými republikami. Nacionalistická část opozice se skládá z několika veřejných organizací a tisíců pouličních banditů. Ti požadují, aby v Rusku vládli etničtí Rusové a aby ze země byli vyhnáni středoasijští a kavkazští přistěhovalci.

Putinův oficiální postoj k protestujícím je přezíravý a pohrdavý. O jejich symbolu, jímž je bílá stuha, prohlásil, že připomíná kondom. Jeden z jeho poradců je srovnal s Bílým bratrstvem, mesianistickou sektou působící v 90. letech v Rusku a na Ukrajině, jež byla zodpovědná za řadu sebevražd.

V současné době se však vládní úřady začínají uchylovat k násilí. 6. května byli protestující při cestě na pokojnou demonstraci na Bolotném náměstí v centru Moskvy zastaveni hradbou po zuby ozbrojené pořádkové policie. Když tlak davu přitlačil pochodující k policejním liniím, zaútočila policie obušky, na což někteří demonstranti odpověděli házením kamenů. Ve vzniklé potyčce byly stovky lidí zmláceny a 600 osob bylo zadrženo a vzato do vazby. Dvanáct je jich dodnes ve vězení a dvěma dalším bylo zakázáno cestovat.

11. června byly v bytech vůdců opozice včetně Navalného, Jašina, Udalcova a Němcova provedeny domovní prohlídky. Bez jakéhokoli potvrzení jim byly zabaveny počítače a paměťové disky, což znamená, že jejich obsah může být dodatečně jakkoli změněn či upraven.

Putin nechal novelizovat zákon o svobodě shromažďování tak, aby obsahoval vysoké pokuty za účast na neschválených shromážděních. Nejvyšší pokuta byla zvýšena 150 krát, na 300 000 rublů (9200 dolarů). Průměrný měsíční plat v Rusku činí 24 000 rublů (740 dolarů). Současně s tím měsíčník Sověršeno sekretno přinesl zprávu, že Putin nařídil sledovat podnikatele, kteří finančně podporují opozici. Podle informací mohou v dohledné budoucnosti očekávat daňové kontroly a jiná podobná šetření.

Putin téměř jistě věří, že protesty, jimž čelí, mohou být zvládnuty, avšak pokusy demonstrace potlačit se zdají být neúčinné. Po dvanácti letech vlády de facto jednoho muže (včetně Medveděvova presidentského období) vedou Putinovy snahy vládnout doživotně k politické krizi, hospodářskému kolapsu a k nárůstu nacionalistického extremismu, což vyvolává otázku, zda je režim schopen přežít.

Politická krize je výsledkem postupné ztráty legitimnosti režimu. Oficiálně získal Putin v presidentských volbách 63,8 % hlasů. Sčítání uskutečněné organizací Golos monitorující volby ukázalo, že skutečné číslo činí 50,75 %. Ale i bez falšování byly volby podvodem. Potenciální konkurenti byli eliminováni již předem. Putinově volební kampani byla k dispozici celá státní byrokracie a Putin si rovněž zmonopolizoval televizní vysílání. Výsledkem je, že lidé neberou výsledky voleb vážně.

Při pokusu ztlumit první masové protesty přišel Medveděv s řadou reforem, ty byly však velmi rychle rozředěny či seškrtány. Nejvýznamnější z nich byla přímá volba gubernátorů. Ke kandidatuře však je třeba získat podpisy 5-10 % členů regionálních zastupitelských orgánů, což je v obvodech, kde v nich má převahu prokremelská strana Jednotné Rusko, pro kandidáty jiných stran velký problém. Medveděv také na poslední chvíli vyměnil mnohé gubernátory. Tento jeho krok znamená, že v průběhu následujících čtyř či pěti let se v mnoha regionech, včetně některých na Kremlu méně závislých, nebudou konat gubernátorské volby. V prvních gubernátorských volbách po tomto Medveděvově kroku, jež proběhnou 14. října, se tak z 83 budou volit pouze čtyři gubernátoři.

Nový zákon také legalizoval opoziční strany. Volební koalice jsou ale zakázány, takže nové strany nebudou schopny vytvořit jednotnou opozici. 17. dubna Medveděv podepsal dekret zřizující Veřejnoprávní televizi Ruska, která by měla být nezávislá na vládě. Jejího generálního ředitele však bude jmenovat Putin.

Snahy režimu omezovat všemožné svobody, které jen zdráhavě a neochotně přiznává, jsou nepochybně motivovány vědomím, že liberalizace může být nebezpečná. Jejich seškrtání však vzestup opozice nejspíš nezastaví. V uplynulých letech opozice pořádala protesty proti snahám režimu omezit pod různými záminkami právo svobodného shromažďování. Úspěch těchto protestů byl omezený. Režimní manipulace a zlé úmysly v otázce reformy volebního systému však mohou vést k protestům týkajícím se základního problému politické svobody, jež budou svým rozsahem celonárodní.

Putinovo odhodlání nedělit se s nikým o moc a nevzdat se jí vede nejen k politické krizi, ale – v souvislosti s tím – i k vážnému úpadku ekonomiky. Navzdory čtyřprocentnímu hospodářskému růstu a 540 miliardám dolarů v rezervách trpí Rusko masivním odlivem kapitálu, který má v letošním roce dosáhnout podle očekávání 70 miliard dolarů. Ruští podnikatelé stěhují své rodiny ze země a usilují o získání cizích pasů.

Důvodem je absence právního prostředí. Putinovi je některými lidmi přiznávána zásluha za znovuvybudování státních institucí po mnoha letech Jelcinovy vlády, kdy téměř nefungovaly a země byla ovládána gangstery. Putin však neobnovil vládu zákona, pouze umožnil státním byrokratům, aby nahradili gangstery v roli hlavní hybné síly kriminality.

V dnešním Rusku dosahují podle odhadu think tanku Indem transakce založené na korupci objemu přes 300 miliard dolarů ročně, resp. čtvrtiny HDP. To staví Rusko na stejnou úroveň s Kambodžou a Středoafrickou republikou. Odhaduje se, že pouhá třetina nákladů na postavení budovy v centru Moskvy jde na stavební práce a dvě třetiny na úplatky. Tomu, kdo je přebírá, zůstává obvykle jen část; zbytek se dělí mezi výše postavené, kteří mu zajišťují ochranu. Úplatkářství se tak stalo systémem.

Dalším důsledkem korupce je nejistota ohledně majetkových práv. Ruští podnikatelé žijí ve stálém strachu z „tunelování“. Jestliže za Jelcina spočíval běžnější způsob, jak se dostat k cizímu majetku, v zorganizování vraždy legálního vlastníka, dnešní zloději – téměř vždy státní úředníci nebo jejich blízcí příbuzní a přátelé – si obvykle takový majetek přivlastňují za pomoci orgánů činných v trestním řízení.

Typickým modelem je umístit v cílové společnosti svého člověka, který zaranžuje obvinění z korupce, jež je poté vyšetřováno orgány podplacenými zájemci o daný majetek. Jestliže hrozba obvinění ze zločinu nepřesvědčí vlastníka, aby svůj podnik „odevzdal“, může být uvězněn. Zatímco čeká na soud, soudce – rovněž podplacený – může vydat rozhodnutí umožňující zlodějům majetku se zmocnit. Ve vyšetřovací vazbě sedí tisíce lidí, kteří byli neprávem obviněni ze zločinu na podnět jejich konkurentů.

Příkladem toho, jak tento systém funguje, je osud Nikolaje Maximova. Vladimír Lisin, ocelářský magnát, souhlasil s koupí většinového podílu v Maximovově společnosti (Maxi Group), poté ovšem odmítnul zaplatit dohodnutou částku. Maximova obvinil z toho, že převádí obrovské částky ze své společnosti na účet své přítelkyně. Lisinova skupina nabídla, že celou věc za 100 milionů dolarů urovná, Maximov to ale odmítnul. V přesvědčení, že u mezinárodní arbitráže by vyhrál, požadoval 287 milionů dolarů, jež mu podle něj Lisin dlužil. Na 14. února 2012 svolal do hotelu Marriott v centru Moskvy tiskovou konferenci, na níž hodlal popsat, jaký nátlak na něj byl vyvíjen. Kromě novinářů byli však mezi účastníky přítomni i ozbrojenci, kteří Maximova zatkli.

Vyšetřovatel mu položil otázku, proč odmítl onu nabídku na urovnání sporu. Maximov tvrdí, že na něj vyšetřovatel naléhal, aby ji přijal, a že mu řekl: „Lidi, které potkáte ve vězení, se vám nebudou líbit. Nejsou to vaše typy.“ Poté byl převezen do věznice v Jekatěrinburgu. Následující měsíc mezinárodní obchodní arbitráž v Moskvě rozhodla v Maximovův prospěch. S příslušným rozhodnutím v ruce se Maximovovi advokáti odvolali k soudům v Nizozemí, Lucembursku a na Kypru a uspěli s návrhem na zablokování akcií v šesti evropských ocelárnách patřících Lisinově společnosti. V reakci na to začala policie Maximova vyšetřovat pro podvod. Právníci Lisinovy společnosti si obstarali nález tvrdící, že ruské soudy mohou uplatňovat jurisdikci i tehdy, pokud je ve smlouvě mezi stranami jako prostředek řešení vzájemných sporů zmíněna arbitráž. Následně tvrdili, že protože ruské soudy neuznávají rozhodnutí arbitráže, bylo ze strany Maximovových advokátů podvodem, jestliže toto rozhodnutí předložili cizím soudcům v Nizozemí a v dalších zemích.

Kvůli rozsahu korupce ruská ekonomika stagnuje. V čistých cenách přichází Rusko každý měsíc o kapitál v hodnotě 7-8 miliard dolarů, což představuje 5% měsíčního HDP. Většina firem věnuje ohromné množství času a úsilí vlastní ochraně před tunelováním, což vyžaduje budovat vztahy k orgánům činným v trestním řízení. Z obav, aby se nestaly terčem tunelářů, se Rusové dokonce zdráhají rozšiřovat již existující podniky.

Rusko se tak ve stále rostoucí míře podobá ekonomikám třetího světa. Ropa a plyn dnes tvoří 75 % hodnoty ruského exportu. Dvě třetiny ruského průmyslu zároveň nejsou schopny konkurence a vyrábějí zboží mizerné kvality určené pro vnitřní trh a pro vývoz do zemí typu Íránu. Průmysl je podporován příjmy z prodeje ropy a plynu. Jestliže ropný a plynařský sektor ponecháme stranou, je dnes státní deficit odhadován na 12,7 % HDP.

Ke zvrácení tohoto stavu potřebuje Rusko normální podmínky pro investování. Ty nejsou možné bez vlády zákona. Ve snaze zajistit Putinovo znovuzvolení schválila jeho vláda navýšení rozpočtových výdajů o 161 miliard dolarů do roku 2018, včetně zvýšení penzí a zmrazení cen plynu. Jedním z důvodů tohoto kroku je napomoci udržet v zemi klid. Aby však splnila tyto své závazky, potřebuje vláda, aby se ceny ropy udržely v příštích několika letech na 150 dolarech za barel. To může být nedosažitelné. Propad ceny ropy by Rusko uvrhl okamžitě do krize.

Posledním faktorem rostoucí vnitřní krize v Rusku je růst etnického napětí. Rusko čelí teroristickým hrozbám ze severního Kavkazu, na něž Rusové v mnoha případech reagují rasisticky a xenofobně.

V roce 2000 se stal Putin presidentem díky druhé čečenské válce, která byla rozpoutána poté, co byly v Rusku v září 1999 výbuchy zničeny čtyři činžovní domy, z čehož byli obviněni právě Čečenci. Pátá bomba nevybuchla a ti, kteří ji nastražili, byli uvězněni, načež vyšlo najevo, že nejde o žádné Čečence, ale agenty Federální bezpečnostní služby (FSB). Toto zjištění mělo ovšem na další běh událostí pramalý vliv.

Rozhodnutí zahájit novou válku mělo dalekosáhlé důsledky. Rusko dokázalo potlačit separatistické povstání v Čečensku, revolta se ale rozšířila do celé oblasti severního Kavkazu a proměnila se v islamistické povstání. V roce 2007 se Doku Umarov, čečenský polní velitel, jenž se stal hlavou odporu, prohlásil za šéfa islámského emirátu zahrnujícího celý severní Kavkaz.

Posun v ideologii vedl k většímu důrazu na terorismus. Umarov se přihlásil k útoku na Něvský expres mezi Moskvou a Petrohradem, při němž bylo zabito 27 lidí. Přihlásil se rovněž k sebevražedným útokům v moskevském metru v březnu roku 2010, kde přišlo o život 40 lidí a 95 jich bylo zraněno, i k sebevražedným bombovým útokům v lednu 2011 na letišti Domodědovo s 36 mrtvými a 160 zraněnými. Moskva se stala jediným evropským hlavním městem, kde teroristé útočili opakovaně.

Mezitím v celém Rusku získávali na síle krajní nacionalisté včetně neonacistů. Poté, co byl v roce 1999 zvolen presidentem, slíbil Putin „zničit teroristy v jejich norách“. Podobná vyjádření spolu s obnovenou snahou o zahájení vyhlazovací války v Čečensku vedly k rychlému růstu antikavkazských nálad a postojů. Brzy tak obecný souhlas s diskriminací příslušníků kavkazských národů dosáhl 55 % a na této úrovni se drží dodnes.

V roce 2006 vyvolal konflikt mezi Rusy a místními Čečenci v Kondopoze, pětatřicetitisícovém městě v Karelii – ruském regionu sousedícím s Finskem – naprostou anarchii, pogrom proti Čečencům a vedl k tomu, že se město dostalo do rukou rozzuřené ruské luzy. Zhruba ve stejné době bylo 13 lidí zabito a 47 zraněno při výbuchu bomby na moskevském Čerkizovském tržišti, kde mezi obchodníky tvoří velkou část lidé z Kavkazu a ze Střední Asie. V roce 2008 působilo podle odhadu v pěti či šesti největších ruských městech 30000 agresivních a k fašismu tíhnoucích nacionalistů. I když násilí rostlo, policie zůstávala netečná, zvláště v případech, kdy byli zabíjeni ne-Rusové.

Od té doby začala policie zasahovat proti nacionalistickým extremistům. Prováděla masové zatýkání a počet násilných činů se výrazně snížil. V roce 2011 došlo k „pouhým“ 20 etnicky motivovaným vraždám a 130 zraněním. Napětí mezi příslušníky kavkazských národů a ruskými nacionalisty však pod zdánlivě klidným povrchem stále vře a kdykoli se může změnit v otevřené násilí.

Když Putin v září oznámil, že bude opět kandidovat na presidenta, začali Rusové počítat, kolik jim bude, až konečně v roce 2024 po dalších dvou volebních obdobích opustí úřad. Pro mnohé z nich to byla vyhlídka na léta stagnace a marnosti způsobené nutností být součástí zkorumpovaného systému. Někteří se rozhodli volit nohama. V průběhu posledních tří let opustilo zemi jeden a čtvrt milionu Rusů a 40 % mladých ve věku 18-24 let by tak rádo učinilo také.

Klíčem k Putinovu úspěchu byla slušně rostoucí ekonomika. Ačkoli si Rusové byli vědomi existující korupce, udržel si Putin podporu, protože v průběhu dvou volebních období, kdy byl presidentem, rostlo hospodářství v průměru o 7 % ročně, což pro průměrného Rusa znamenalo výrazné zvýšení jeho životní úrovně a pro lidi spojené s režimem obrovské výhody plynoucí z korupčního systému.

Dnes ruští investiční bankéři varují své klienty před blížící se hospodářskou krizí, která bude horší než ta v roce 2008. Pokud přijde, protestní hnutí v hlavním městě by mohlo být posíleno stávkami v průmyslových centrech. V jistém okamžiku by přinejmenším část elit mohla být nakloněna tomu opustit režim a spojit se s protestujícími.

Lze předpokládat, že ruské vedení, profitující z masové korupce, má tváří v tvář silnému společenskému hnutí, které požaduje volat jeho členy k odpovědnosti, všechny důvody držet pospolu. To ale není nutně ten důvod. Ve hře bez pravidel, v níž jsou v sázce obrovské sumy peněz, se nenávist a zášť rodí rychle a žárlivost snadno vede ke zradě. Ačkoli je vposledku ruská vládnoucí garnitura spojena osobními pouty s Putinem, lze ji rozdělit do dvou skupin: na liberály, kteří jsou považováni za o trochu více prozápadně orientované, a na „siloviki“, mezi nimiž je spousta bývalých příslušníků státní bezpečnosti. Prvně jmenované representuje Medveděv, v čele druhé skupiny stojí Igor Sečin, donedávna Putinův vicepremiér.

Po léta kolovaly zvěsti o napětí existujícím mezi těmito dvěma frakcemi. Nejpřekvapivější důkaz o jejich pravdivosti přineslo objevení těl Konstantina Druženka, důstojníka Federální služby pro kontrolu narkotik (FSKN), a Sergeje Lomaka, bývalého Druženkova kolegy, v jednom z petrohradských kanálů 27. října 2007.

FSKN byla dle pověstí spojována s liberály. Mluvčí FSKN oznámil, že se oba stali obětí otravy. K jejich úmrtí došlo v rámci konfliktu mezi FSKN a FSB, který vyplul na veřejnost po 2. říjnu 2007, kdy byl na základě obvinění z korupce a ilegálních odposlechů zatčen šéf operačního oddělení FSKN generál Alexander Bulbov. Ten vedl vyšetřování rozsáhlé pašerácké operace řízené příbuznými vysoce postavených důstojníků FSB. „Máme tu téměř válku mezi dvěma bezpečnostními agenturami,“ prohlásil jeden bývalý důstojník bezpečnostních služeb obeznámený s pozadím zatčení Bulbova a dalších důstojníků FSKN. „Tentokrát byli jejich agenti schopni zachovat klid a obešlo se to bez střílení. Jestliže ale bude tento boj pokračovat, buďte si jisti, že po sobě střílet začnou. A bude hodně těžké to zastavit.“

Konec Putinova režimu by pro Rusko znamenal bod obratu. Západ se často mylně domnívá, že Jelcin byl demokratem a Putin že potlačuje svobodu, již se Jelcin snažil nastolit. Ve skutečnosti to byla právě masová korupce v Jelcinově bezprostředním okolí, která ho přivedla k vyzdvižení bývalého důstojníka KGB Putina do role jeho nástupce. Putinovým prvním oficiálním aktem bylo udělení preventivní milosti Jelcinovi, jež jej zbavilo zodpovědnosti za jakékoli zločiny spáchané v době výkonu funkce. S dramatickým růstem cen ropy míra korupce v Rusku poté, co se k moci dostal Putin, výrazně vzrostla, Jelcinův a Putinův režim jsou však spolu nerozlučně spojeny.

Možný pád Putinova režimu vyvolává otázku, co by pravděpodobně přišlo po něm. Ani sami představitelé režimu, ani opozice se tím prakticky nijak vážně nezabývají. Někdy to vypadá, že oběma stranám je společná touha nedívat se dopředu. Putin se snažil oslovit Rusy nikoli svými plány do budoucna, ale tvrzením, že on je garantem „stability“. Opozice – částečně proto, že je tvořena nesourodými skupinami – se omezuje na volání po spravedlivých volbách.

Odstranění Putina by mohlo být tím lehčím úkolem. V mnoha vrstvách ruské společnosti vládne shoda, že by měl jít. Jen část opozice však vyznává liberálně-demokratické hodnoty, a aby tyto hodnoty v jakémkoli politickém zápasu po Putinově odchodu zvítězily, musí si Rusko položit otázku, proč při zavádění demokracie v minulosti neuspělo.

Má-li opozice nějaké téma přesahující její volání po spravedlivých volbách, je jím korupce. Pokus se s ní vypořádat je jistě nezbytný. Korupce je však jen symptomem mnohem hlubšího problému, jímž je lhostejnost vůči morální hodnotě jednotlivce. Bylo to právě chápání jednotlivce jakožto prostředku k dosažení politických cílů, jež umožnilo triumf sovětského režimu, připraveného stvořit „nebe na zemi“ za cenu milionů lidských životů. Byla to ta samá neúcta k hodnotě jednotlivce, jež vedla Jelcinovy „mladé reformátory“ k zavedení kapitalismu bez zákona a k vytvoření tržních institucí za cenu rozbujení zločinnosti v celé zemi.

Má-li se respekt k jednotlivci jakožto základ nového začátku obnovit, musí se Rusko poctivě podívat na svou minulost. Selhalo při hledání pravdy o zločinech komunistického režimu. Za Putina byly projekty určené k připomínce obětí komunismu opuštěny a masové hroby z té doby zůstaly neprozkoumány. Jediným pokusem připomenout si minulost náměstí Lubjanka, místa sídla státní bezpečnosti, bylo odhalení desky k poctě Jurije Andropova, bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu a šéfa KGB, na zdi budovy dnešní FSB.

Stejně tak nedošlo k pokusu vážně se zabývat zločiny post-sovětské éry, včetně ostřelování ruského parlamentu v roce 1993, kobercového bombardování Grozného v roce 1995 či vražd a podvodů doprovázejících privatizaci ruského průmyslu. Za období Putinova fungování ve vrcholných funkcích k těmto zločinům přibyly nevyjasněné bombové útoky na obytné domy v roce 1999, jež byly využity jak záminka k ospravedlnění druhé čečenské války, obětování stovek rukojmí během obléhání teroristy obsazeného moskevského divadla v roce 2002 a školy v Beslanu v roce 2004, otrava Alexandra Litviněnka v Londýně či neobjasněné vraždy novinářů Anny Politkovské a Pavla Chlebnikova a obhájkyně lidských práv Natalie Estěmirovové.

Rusko dnes stojí na prahu významných událostí, jež mohou mít velký význam nejen pro Rusy samotné, ale i pro Západ. S tím, jak budou Rusové pod tlakem zápasu s autoritářským režimem vystaveni politickému působení extremistických ideologií, objeví se sklony k radikalismu. Těmto extrémům se mohou vyhnout a mohou vytvořit nový základ pro budoucnost své země; k tomu, aby využili druhou možnost nastolit v post-sovětském Rusku demokracii, však budou muset pochopit a uznat hodnotu jednotlivce a za svého vůdce si budou muset zvolit pravdu.

 

David Satter je pracovníkem Hudson Institute. Je autorem knih „It Was a Long Time Ago“ a „It Never Happened Anyway: Russia and the Communist Past“ a režisérem dokumentu o rozpadu Sovětského svazu „Age of Delirium“, který vychází z jeho stejnojmenné knihy.

Z anglického originálu „Russia´s Choice“ publikovaného v časopisu National Review, July 30, 2012, s. 25-31, přeložil Jaromír Žegklitz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?