RUSKÁ KRIZE ’98 OČIMA POLSKÝCH EXPERTŮ

1.3.1999
Jaroslav Kuchyňa


Toto číslo Bulletinu OI přináší několik analýz polských expertů, zaměřených na bezpečnostní politiku ve vztahu k Rusku v kontextu posledních vnitropolitických změn, jež nastaly v důsledku ruské finanční a politické krize. Polsko-ruské vztahy a polský pohled na ruskou krizi jsme vybrali úmyslně. Především proto, že Polsko má ze všech středoevropských zemí s Ruskem největší zkušenost a ze všech zemí postkomunistické Evropy vyšlo nejdále vstříc potřebě vlastní “východní” politiky. Dalším důvodem je skutečnost, že dnešní Polsko disponuje velkým počtem expertů i nezávislých institucí, jež pravidelně monitorují a analyzují situaci v Rusku. Jejich analýzy jsou mnohdy odvážné, ale i kontroverzní. V každém případě v Polsku není Rusko podceňováno a přístup Varšavy vůči Moskvě není naivní.



S použitím materiálů varšavského Střediska východních studií


zpracoval Jaroslav Kuchyňa.


 


“Jsi-li nešťastný – jeď do Ruska. Kdokoliv, kdo pozná tuto zemi, bude šťasten žít kdekoliv jinde”.


 


(Markýz Astolphe de Custine: Dopisy z Ruska, 1839)


 


 


            Daleko blíže pravdě o Rusku byli vždy ve svých výpovědích ti, kteří ho tzv. démonizovali, než ti, kteří v něm hledali inspiraci – jakýsi nový Jeruzalém nebo III. Řím. Ti první věděli, jakou hrozbu Rusko představuje. Ti druzí, kteří v něm dříve viděli komunistický ráj, jsou i nadále nepoučitelní a dnes hovoří o demokratizaci, společných bankách a velkém trhu. Zapomínají na to, že v Rusku nerozhoduje trh, nýbrž úroveň přístupu k moci. Zapomínají na to, že v žádné jiné zemi není prostor mezi jejími politickými či ekonomickými institucemi a tajnými službami tak malý, jako v Rusku – bez ohledu na to, zda tyto služby tvoří zázemí komunistické totality nebo finanční oligarchie, jež se dnes z této totality zrodila.


            “V ruské politice (je nutné) považovat rozdíl mezi západokřesťanskou a východokřesťanskou civilizací za politicky relevantní,” říká současný český velvyslanec ve Varšavě Karel Štindl. “Rusko po dobu většiny svých dějin právě na základě tohoto rozdílu do Evropy nechtělo. Západoevropské ‘papeženství’ i reformaci a jejich konkrétní civilizační důsledky považovalo za zradu pravého křesťanství. Většina ruského ‘imperiálního období’ je naplněna ideologiemi opřenými o hodnoty východního křesťanství, pravoslaví: Rusko chtělo západní Evropu ‘spasit’, ‘přivést na pravou cestu’, dokonce ji sjednotit a stát se jejím ‘III. Římem, po němž již čtvrtého nebude’. V tomto smyslu Evropu dokonce i ‘milovalo’. Tento rozdíl nabádá chápat Rusko spíše v jeho jinakosti než podobnosti Evropě… V kontextu změn, jež od roku 1989 prožíváme, se silně přeceňuje význam ‘úpadku komunismu v Rusku’. Komunismus v Rusku byl především ‘modernizací’ ruského státu a velmi brzy i ruského imperiálního chování. To není jen praktické či dokonce instrumentální hledisko. Ruský komunismus byl jedinou realizací Marxova Komunistického manifestu; a Trockého idea světové revoluce – přes exemplární potrestání jejích nositelů po porážkách prvních pokusů o její přímočarou realizaci (např. v Polsku) – byla jen několikrát transformována (např. také do politiky ‘mírového soužití’), přizpůsobena realitě a ruským možnostem, ale ještě za války v Afganistanu působila jako ideologická motivace expanze. Expanze je však součástí ruské zahraniční politiky zhruba tři a půl století. V tomto smyslu tedy ruské odmítnutí komunismu není, resp. nemusí být pro podstatné starosti ostatního světa příliš zajímavé a rozhodující. Komunismus pochopitelně napáchal v Rusku velké škody. Největší možná úspěšnou ateizací individuálního a společenského života, v němž vymýtil pokoru před ‘zákonem nad námi’. Velké škody napáchal i ve světě. I ty však byly spíše rusifikací než ‘komunizací’ (například našeho života). Rusko i dnes může jen modernizovat svou imperiální politiku. Teprve otázka, zda činí právě toto či nikoliv, je podstatnou otázkou těchto starostí, a to není na komunistické ideologii příčinně závislé, není to závislé ani na demokracii a jiných západoevropských hodnotách.”


 


 


I. Polsko – ruské vztahy (stručný úvod)


 


            Nejdůležitější polské politické síly měly vždy velmi odlišný vztah k Rusku:


- “Solidaritní” tábor s bývalým presidentem L. Walesou podřídil svou filosofii k Rusku zátěži katyňských vražd a nutnosti odchodu sovětských vojsk.


- Polská postkomunistická levice naopak apelovala na to, aby Rusko nebylo z polské strany drážděno nezodpovědnými požadavky antikomunistů na omluvu, neboť to způsobuje ztrátu polských pozic na ruském trhu. Polští levicoví intelektuálové začali produkovat mýtus nového Ruska, který se zrodil z víry, že Rusko, po odmítnutí komunistické ideologie, bude otevřenou zemí pro hodnoty produkované západní civilizací. Stane se demokratickou zemí, která bude vůči Polsku zachovávat zvláštní přízeň.


            Fakt, že prvním polským ministrem  zahraničních věcí se stal Krzysztof Skubiszewski, člověk mimo komunistickou nomenklaturu, měla Rusku naznačit, že garantem nových polsko-ruských vztahů nemusí být komunisté. Tehdejší Polsko v roce 1990 očekávalo, že ho Rusko bude akceptovat jako rovnocenného partnera, a to nejenom v bilaterálních vztazích, ale i při výstavbě “post-jaltské Evropy?.  


            Co se ruských demokratů týče, jejich zájem o Polsko byl od samého začátku minimální. Pouze liberální technokraté typu Gajdara sledovali pozorně Balcerowiczovu reformu, neboť usoudili, že se jim polské zkušenosti mohou jednou hodit. Skutečnost, že se Polákům podařilo vyřešit některé bilaterální problémy s Ruskem (např. Katyň, odchod vojsk, podepsání základní mezistátní smlouvy) byla možná jenom proto, že tehdejší Rusko se proti tomu nestavělo. V tomto období (do podzimu roku 1993) mělo Rusko právě takovou politiku. Jelcin v průběhu své návštěvy Varšavy dokonce prohlásil, že souhlasí s integrací Polska do euroatlantických struktur. Byla to poslední pozitivní výpověď ruského politika této úrovně na téma případného rozšíření NATO.


            Na podzim roku 1993 došlo ke změně koncepce ruské zahraniční politiky a okamžitě nastalo ochlazení polsko-ruských vztahů. Nutno podotknout, že polské politické elity tuto změny nezaznamenaly včas, nadále “tlačily na pilu” a divily se, že se vztahy s Ruskem rapidně horší. Došlo k zastavení diskusí o polsko-ruském usmíření, neboť mnoho ruských politiků zastávalo a zastává názor, že oba národy si nemají co promíjet a tíha provinění je rozložena rovnoměrně na obou stranách. Rusové začali znovu zpochybňovat katyňské vraždy a hystericky reagovali na polské analýzy týkající se “úřadování” Rudé armády při osvobozování Polska. Ruské politické elity začaly hovořit o polské “rusofobii”, o ničení hrobů padlých sovětských vojáků atd. Velmi málo Poláků si uvědomovalo, jak silně zakořeněný zůstává ruský pohled na II. světovou válku a nakolik je odlišný od polského vnímání. Mýtus heroického vítězství nad fašismem totiž jako jediný přetrval i v období přestavby a demokratizace. Válka v očích obyvatel ruského impéria je obdobím posvátným a tento mýtus zůstane zřejmě ještě dlouho nepřekonán. Rusům totiž mýtus heroického vítězství nad zlem vrací víru v sebe sama a posiluje jejich přesvědčení o vlastní hodnotě. Tato mytologie obstojí i před takovou pravdou, jakou byly nečinné ruské tanky za Vislou při německé likvidaci Varšavského povstání.


            Po roce 1993 se ruská Duma sama vrátila ke stereotypu Poláka, který je odvěkým nepřítelem ruské “civilizace”, vždy ochotným nabídnout své síly každému, kdo chce Rusku uškodit. Rusové znovu citovali papežského nuncia ve Varšavě, který před útokem Tuchačevského v roce 1920 odmítl opustit jako jediný z tehdejšího diplomatického sboru Varšavu a prohlásil, že je připraven čelit antikristovi.


            Kreml začal používat jako jednu z metod, jak zabránit rozšíření NATO, pokus o vytvoření obrazu Polska (tehdejšího hlavního kandidáta pro první vlnu rozšíření) jakožto státu iracionálně antiruského, neschopného elementárních partnerských vztahů a zároveň hluboce vnitřně rozděleného. Ruská propaganda začala dělit polské politiky na dobré (levice) a zlé (Solidarita). Paralelně s touto propagandou přišly incidenty – protipolské veřejné vystoupení ruského konzula v Krakově, které bylo zaměřeno dramaticky především proti Pilsudskému; zadržení polské rybářské lodi; pravděpodobně cílená provokace ruských služeb na Východním nádraží ve Varšavě, jejímž důsledkem byla jednostranně odvolána Černomyrdinova oficiální návštěva Polska; a především causa Oleksy. Cílem těchto incidentů byl vzkázat do Bruselu: NATO usilující o dobré vztahy s Ruskem přijímá zemi oslepenou nenávistí ke všemu ruskému.


            První kroky nového polského presidenta A. Kwasniewského však přinesly pro ruskou stranu rozčarování. Kwasniewski a jeho postkomunistická levice změnili své vidění institucionálního zajištění evropské bezpečnosti, přestali propagovat organizace typu OBSE a tím výrazně přehodnotili svůj vztah k NATO. Být proti NATO se stalo pro polskou levici čímsi nepřípadným a silně nemoderním. V Polsku byl tak vytvořen konsensus všech politických sil v otázce integrace do euroatlantických struktur. Tento konsensus však nebyl důsledkem pouhé změny v názoru polské levice na NATO, nýbrž důsledkem změny politické kultury jako takové.


            V období od roku 1990 se Polsko dopustilo směrem k Rusku  rovněž několika chyb. Polská diplomacie prošla podobnými úvahami jako dnešní diplomacie česká – úvahami o ekonomizaci zahraniční politiky a o nutnosti lobbingu na velkém ruském trhu ve prospěch polských exportérů. Tyto úvahy byly součástí hledání nejvýhodnější koncepce polské východní politiky a odzvonilo jim, podobně jako úvahám českým, po ruském krachu v roce 1998.


            V Polsku je i dnes věnováno Rusku mnoho prostoru, a to nejen v odborném tisku a v zahraničně-politických analýzách státních institucí. Rusko je pravidelně tématem médií, seminářů a stalo se hlavním předmětem zájmu několika nevládních institucí. Ve Varšavě bylo založeno Středisko východních studií (Osrodek Studiów Wschodnich), které 24 hodin denně monitoruje vývoj v Rusku, v zemích SNS i v tzv. Euroasii. Externími spolupracovníky tohoto střediska je řada fundovaných rusistů a expertů na problematiku ruských tajných služeb, včetně některých poradců současné polské vlády. Materiály tohoto střediska a úvahy polských expertů na bezpečnostní problematiku patří ve Střední Evropě k tomu nejlepšímu, co se aktuálně o Rusku píše. Jejich úvahy jsou poměrně vysoce hodnoceny v NATO a v renomovaných západních  (vojenských) analytických střediscích. V mnoha případech jsou inspirací i pro nás a pro naše lepší uchopení tématu Ruska, jakož i problematiky evropské a středoevropské bezpečnosti.


 


 


II. Ruská krize v roce 1998 – polské analýzy, komentáře a postřehy


 


            Srpnové krizi v Rusku věnovaly  velkou pozornost všechna média, vláda i nezávislé instituce. V hlavních televizních zpravodajských relacích vystupovali představitelé Střediska východních studií (OSW) s vlastním hodnocením vývoje. Základní otázku všech výpovědí tvořily úvahy, nakolik změny v Ruské federaci ovlivní hospodářský sektor v Polsku. Experti OSW dávali Kirijenkovu demisi do souvislosti s tím, že bývalý premiér se příliš zabýval finančními účty ruské oligarchie a zvláště pak jejich daňovými závazky. U Černomyrdina toto nehrozí. Polští experti podobně jako analytici v Rusku hodnotili v první chvíli Černomyrdinův návrat jako cestu k prezidentskému úřadu.        


            Polský vicepremiér a ministr financí L. Balcerowicz prohlásil, že  ostrá hospodářská krize v Rusku může způsobit otřesy v Polsku i v jiných zemích, které s Ruskem hodně obchodují. Po zasedání  ekonomického výboru  Rady ministrů, jehož jednání bylo věnováno výlučně situaci v Rusku, Balcerowicz znovu prohlásil, že je nutno se připravit na zhoršení situace v Rusku  tak, aby neutrpěla životní úroveň Poláků. Situace v Rusku se podle jeho názoru zhorší ve velkém měřítku a to zproblematizuje polský export. V tomto kontextu Balcerowicz poukázal na nutnost zavedení vyšší rozpočtové a platební disciplíny a na urychlení procesu privatizace. Polsko si nemůže dovolit žádné vnitřní otřesy, ani urychlení mzdového růstu, zvýšení deficitu či zkrácení pracovní doby. Ekonomický výbor vlády rozhodl, že ministerstva hospodářství, financí, Polská národní banka a vládní Středisko strategických studií vypracují prognózu vývoje situace v Rusku a jejího vlivu na Polsko.


            Šéf ruského oddělení varšavského Střediska východních studií A. Nowosad na začátku krize a po oznámení o Černomyrdinově nominaci prohlašoval, že Černomyrdinova vláda neudělá nic k vyvedení Ruska z krize. Naopak, současná špatná situace je podle Nowosada teprve začátkem krachu, který Rusko čeká. Opětovná nominace Černomyrdina je podle polského experta krokem zpět. Vše vypadá tak, že mladí reformátoři jsou v Rusku odsouváni od moci. Nowosad soudil, že právě Černomyrdin byl proti tržním reformám a orientoval se na to, aby státní majetek přešel do rukou tzv. oligarchie – ruských finančních a průmyslových potentátů. Černomyrdin je člověkem oligarchie, těch, kteří vydělali hodně peněz na spolupráci s mafií a v současnosti převzali jednotlivé hospodářské sektory. Černomyrdin je důkazem Jelcinovy slabosti. B. Jelcin je závislý na oligarchii, která financovala jeho presidentskou kampaň. Nowosad uvažoval o dvou možnostech vývoje v Rusku: 1) další puč, 2) Jelcin ustoupí a jeho pravomoci převezme Černomyrdin. Polští experti rovněž analyzovali jinou hypotézu: Jelcin nestrpí jakoukoliv konkurenci, zbavil se Kirijenka proto, aby mohl definitivně zničit Černomyrdina. Nelze vyloučit, že nový premiér bude muset zaplatit stejnou cenu jako Kirijenko. V jeho případě by to znamenalo konec politické dráhy.


            Z publikovaných informací na začátku ruské krize byla viditelná tendence k názoru, že Polsko ruský krach pocítí. Je velmi pravděpodobné, že následkem ruské krize bude zdražení benzínu a udrží se vyšší pozice amerického dolaru vůči zlotému. Polští experti se rovněž obávali, že západní investoři se budou na varšavskou burzu vracet příliš pomalu. V případě, že finanční analytikové dojdou k závěru, že polský trh je zatím stále závislý na vývoji v Rusku, nelze počítat v brzké době s návratem zahraničních investorů. Podle předběžných úvah Institutu daňových studií z Polska v důsledku ruské krize odplynula cca jedna miliarda amerických dolarů. Ministerstvo financí i Národní banka byly tímto vývojem kompletně zaskočeny a vzhledem k jejich pasivitě a nekompetenci vznikla panika mezi podnikateli. Jiní experti, např. z Institutu ekonomické a politické svobody, popírají, že Polsko bude za vývoj v Rusku platit. Podle jejich názoru bylo podstatné, že tolik proklamované obchodování na velkém ruském trhu neprobíhalo ve skutečnosti v tak velkém  měřítku. Za své vzaly úvahy o využití tohoto trhu i úvahy o ekonomizaci “východní? politiky. Potvrzují se předpoklady některých polských expertů ze Střediska východních studií (A. Grajewski), že v Rusku lze obtížně udělat obchod bez politické vazby. Je evidentní, že se situace v Rusku bolestně dotkne východních regionů Polska, kde se předpokládá omezení v příhraniční obchodní zóně.


            Bývalý polský premiér a současný výkonný ředitel Evropské banky pro obnovu a rozvoj J. K. Bielecki předložil v kontextu možného vlivu ruské krize na polské hospodářství návrh, aby vláda, parlament a president prohlásili tzv. urbi et orbi. Obsahem tohoto prohlášení mělo být sdělení, že ruská krize se Polska nedotkne, a že Polsko udělá vše pro to, aby do 1. ledna 2000 splnilo veškerá kritéria členství v EU. Podle Bieleckého je nutno transparentně oznámit, že Polsko je stabilní západní zemí, jejíž trh je bezpečný pro zahraniční investory, a že tváří v tvář největší finanční krizi v historii chce Polsko pokud možno co nejrychleji vstoupit do EU. Takové prohlášení by mělo v parlamentu projít “drtivou většinou” a všichni polští politici by se měli chopit telefonů a oznámit Západu, že Polsko je připraveno udělat vše pro urychlení vstupu do EU.


            Do současné diskuse o krizi v Rusku  se téměř nezapojila polská sociální demokracie ani přední politici Svazu demokratické levice. Výjimkou bylo televizní vystoupení bývalého ministra zahraničních věcí D. Rosatiho, jež bylo rovněž velmi varující. Ve vnitřní polské reflexi byl nejvýraznější hlas těch, kteří před Ruskem vždy varovali – tj. konzervativců, liberálů a křesťanských demokratů.  Levice, která hovořila o velkém ruském trhu a o možnostech velkých zisků z obchodu s Ruskou federací, mlčela. Unisono byl na polské politické scéně slyšet jeden hlas: Rusko zkrachovalo a s ním i myšlenka na velký východní obchod.


 


            Z analytických expertních hodnocení přinášíme výtah z materiálů Grzegorze Kostrzewy-Zorbase, Antoniho Podolského a Agnieszky Magdziak-Miszewské.


 


 


Grzegorz Kostrzewa-Zorbas:


 


            V Rusku dochází k ještě jednomu pokusu vytvořit nový politický a hospodářský systém. Aktuálně krachuje trh a s ním i liberalismus, paralelně se však vytváří nový – otevřeně autoritativní a etatistický systém. Tržní kapitalismus spojený s liberální demokracií velmi rychle degenerovaly ve vládu oligarchie a kleptokracie. Na troskách liberalismu se v Rusku konsolidují síly, které v minulosti vystupovaly za zachování sovětského systému. Došlo k dohodě tří doposud se vzájemně potírajících skupin, které disponují bezprostředními nástroji moci, jako jsou peníze a valuty (jejichž stálý příliv je v Rusku možný pouze z exportu surovin), byrokratický aparát a doposud nereformovatelný bezpečnostní aparát. Tuto novou dohodu reprezentují a symbolizují V. Černomyrdin, G. Zjuganov a A. Lebeď. Černomyrdin, premiér epochy minulé, by mohl tvořit vládu a program pro epochu budoucí. V kabinetu mají zasedat ministři-komunisté a v programu se objevuje např. právní ochrana monopolů, částečné znovuznárodnění hospodářství a jednostranné omezení spojení s mezinárodním finančním systémem.


__________________________


Grzegorz Kostrzewa-Zorbas v současnosti pracuje jako koordinátor mezinárodní bezpečnosti ve Středisku mezinárodních vztahů ve Varšavě.


__________________________


            V Moskvě nelze vyloučit další puč, ale tato varianta je paradoxně nejméně pravděpodobná. Díky bezprecedentní dohodě “nahoře” může být oligarchické autoritářství zavedeno a umocněno formální parlamentně-demokratickou cestou. Paralela s nacismem na počátku Třetí říše je velice silná.


            K úplnému převzetí moci ve státě i v hospodářském sektoru by Černomyrdin, Zjuganov a Lebeď nemuseli porušovat demokratické mechanismy tak radikálně a viditelně jako Jelcin. Ten ústavně velmi sporným způsobem rozpustil Dumu, nechal do ní střílet z tanků, a v roce 1995 využívala jeho presidentská volební kampaň neomezených možností, poskytovaných hospodářskou oligarchií, jež kontroluje největší banky a média. Cílem byla eliminace protikandidátů způsobem, porušujícím veškeré západní normy i platné ruské právo. Západ vše toleroval ve jménu menšího zla; za větší považoval např. vládu Zjuganova. Polsko se zdálo být s touto hrou srozuměno: menší taktické zlo však bylo chybou strategickou.


 


 


Antoni Podolski:


 


            Po reformátorské vládě Gajdara přichází Černomyrdin. Jeho pozici oslabuje silný vliv Čubajse. Před presidentskými volbami v roce 1995 Jelcin odvolává Čubajse a posiluje “sovětský pilíř” v Černomyrdinově kabinetu. Po volbách v roce 1996 se situace obrací, je oslabena role Černomyrdina a “sovětských” kapitánů průmyslu, zejména energetického. Černomyrdin je odvolán, nastupuje reformátorská vláda Kirijenka, to znamená prakticky triumvirát Jelcin-Čubajs-Němcov. Nyní znovu výměna loutek a nástup Černomyrdina. Podolski konstatuje, že o špatném stavu ruského hospodářství se ví dlouho. Paradoxně současný krach přišel ve chvíli, kdy se Kirijenkova vláda pokoušela o nápravu systému reformami v monetárním duchu. Kirijenkovo heslo, že ruský rozpočet musí vydávat tolik, kolik vydělává, nemohli akceptovat představitelé post-sovětské nomenklatury, kteří mají v Rusku reálnou moc. Kirijenko, Němcov a Čubajs svými rozhodnutími útočili na Gazprom a jiné energetické koncerny, jejichž zájmy reprezentují Černomyrdin, Vjachirev či Berezovskij. Kirijenko hovořil o boji s rozpočtovými dlužníky a o represivních krocích vůči největším z nich. Pokusy o změnu ve vedení Gazpromu a návrhy na prodej 5% akcií zahraničním odběratelům, jakož i předpověď další privatizace mohly otřást vlastnickým systémem v ruském hospodářství. Všechny tyto reformy zablokovala kvazi-opoziční Duma, která je stále ještě závislá na nomenklaturním systému a na lidech z Gazpromu. Od začátku Kirijenkovy vlády část ruských médií předpovídala, že je jen otázkou času, kdy Berezovskij a Černomyrdin tuto garnituru “odstřelí”, neboť ohrožuje jejich zájmy.


_________________________


Antoni Podolski je expertem na východní problematiku a bezpečnostní politiku.


_________________________


 


            Podolski soudí, že v polovině svého druhého volebního období Jelcin kapituloval a musí se vrátit ke koncepci udržení moci s podporou “starých vlků”. V Rusku nedojde k puči ani k revoluci. Společnost je uklidňována (lidem jsou “zavírána ústa”) vládními garancemi na bankovní vklady. Lze předpokládat, že dojde k vydání několika spektakulárních zatykačů, budou se hledat oběti rozpočtové krize – a budou to pravděpodobně lidé Čubajse nebo Němcova. Nejdůležitější otázkou není, kdo bude vládnout po Jelcinovi, nýbrž kdo vydělal v průběhu současné krize na kolísání kursu rublu a akcií např. takové firmy, jako je Gazprom. Kolik vydělal Berezovskij, Vjachirev, kolik Potanin a Soros. Podle Podolského dnes všechno v Rusku závisí na hospodářství.


            V souvislosti s nominací Primakova do funkce předsedy vlády se objevilo několik rozsáhlých expertních komentářů. Společným znakem všech textů bylo zdůrazňování kariéry J. Primakova v KGB. Nejdále šel právě Antoni Podolski, jehož stěžejní myšlenkou byla úvaha, že Primakova nominace korunuje proces “KGBizace” post-sovětských reforem. Jeho jmenování vyvolává několik spekulací na téma zákulisí a důsledků takového kroku. J. Primakov byl už v průběhu své novinářské a vědecké kariéry úzce spojen se sovětskými tajnými službami a především s rozvědkou. Byl to on, kdo  měl udržovat (zajišťovat) kontakty s extremistickými arabskými organizacemi na Blízkém Východě. Možná proto ho M. Gorbačov pověřil funkcí speciálního vyslance, který měl zabránit konfliktu v Perském zálivu a připravit prostor pro kompromisní vyřešení sporu mezi USA a Irákem. Po nezdařeném puči v srpnu 1991 se dostal do čela z KGB vyčleněné rozvědky, kde působil až do své nominace na funkci ministra zahraničních věcí. Patří mezi stoupence tzv. “euroasijské cesty”, která předpokládá obrat Ruska na Východ; na straně druhé je jedním z nejrozhodnějších protivníků rozšíření NATO.


            Na každém svém postu byl věrný presidentu Jelcinovi, i když šlo spíše o věrnost k instituci než k osobě. Jeho vztah k presidentovi byl spíše partnerský. Primakov nevystupoval směrem k Jelcinovi v pozici sloužícího. Aktuálně se Jelcin rozhodl představit Primakova jako kompromisního kandidáta na předsedu vlády. Tento “pat klanů” nejlépe dokumentuje současné Primakovovo povýšení. Jako bývalý příslušník KGB a vysoký funkcionář KSSS je přijatelný pro komunisty, jako osoba věrná presidentovi však Jelcinovi garantuje zachování kontroly nad vládou. V souvislosti s mezinárodními kontakty ho mohou akceptovat ruští reformátoři a Západ, který má dříve či později stejně financovat celé toto ruské představení.


            Osobu J. Primakova však nelze charakterizovat zjednodušeně. Nikdy nebyl klasickým operačním důstojníkem KGB. Byl považován za důkladného analytika a dobrého vyjednavače. V rámci struktury sovětských speciálních služeb měl rovněž mnoho nepřátel. (Andrzej Grajewski v knize o ruských tajných službách uvádí, že část profesionálních kádrů KGB považovala Primakova za člena “sionistické mafie” a zametla s jeho kandidaturou na šéfa mezinárodního oddělení ÚV KSSS). Podolski uvádí, že Primakova nadále nenávidí ruští nacionalisté, kteří také jako jediní hlasovali proti jeho kandidatuře. Z výše uvedeného je velmi obtížná jednoduchá interpretace jeho nominace.


            Jako člověk bývalé KGB a expert na zahraniční politiku se zdá být osobou, která nevězí ve vnitřních sporech a bojích ruské oligarchie. Na druhé straně nelze opomenout roli, jakou KGB a zvláště mateřská rozvědka Primakova sehrála v průběhu “perestrojky” a při tvoření ruské privátní podnikatelské sféry. Podolski poměrně přesně znovu popisuje ten fakt, že bývalý šéf KGB V. Krjučkov již roku 1987 prosazoval zapojení KGB do vytváření malých podniků a jeho větší aktivity ve vztahu k mezinárodním podnikatelům. Dále obsáhle cituje Jamese Sherra a jeho známou pasáž o umocnění pozic struktur KGB v ruském hospodářském sektoru po roce 1988 prostřednictvím účasti ve vznikajících komerčních bankách atd. Podolski soudí, že mnoho ruských bank a finačních skupin je podezřelých z úzkých vazeb na aparát sovětských tajných služeb. Informace, kterými na toto téma disponuje Primakov, mu dávají ohromnou možnost vzepřít se tlakům současných ruských oligarchů, z nichž mnozí za sebou táhnou “kágebácký ohon”.


            Nelze zapomínat na to, že aparát KGB, který byl očištěn od Jelcinových nepřátel, se stal základnou Primakovovy moci. V tomto kontextu lze nahlížet Primakovovo povýšení jako finální korunovaci procesu “KGBizace” post-sovětských reforem. Tím spíše, že i předchozí analýzy věnovaly pozornost povyšování mnoha bývalých pracovníků KGB – zvláště pak z rozvědky – do civilních úřadů. Podolski uvádí některé funkce v presidentské administrativě, jmenuje bývalého důstojníka KGB a  šéfa FSB Stěpašina jako současného ministra vnitra, upozorňuje, že v čele FSB je bývalý důstojník rozvědky V. Putin, navíc dříve vysoký úředník v Petrohradu a zástupce šéfa administrace presidenta.


            Nominace Primakova může být rovněž taktickým krokem vůči ruským komunistům (kteří se doposud na vládě nepodíleli), jehož cílem má být, aby se “zkompromitovali mocí”. Jak pro Jelcina, tak pro některé jiné kandidáty na presidenta je vůdce komunistů Zjuganov mimořádně nepříjemným protivníkem, který má “čisté” ruce a nelze ho osobně – ani jeho stranu – obvinit ze současného krachu. Nelze vyloučit, že za situace, kdy lze ruskou krizi řešit výhradně v monetaristickém duchu, došla část ruského establishmentu k závěru, že případnou reformu nelze provést bez neutralizace populistické opozice. Lze totiž lehce předpokládat, že populistická opozice by využila jakékoliv plány na reformování ruské ekonomiky k tomu, aby posílila svou pozici mezi zchudlými občany. Při riziku předčasných presidentských voleb by reforma znamenala politický zisk pro komunisty. Umožňovalo by jim to kontrolovat situaci a v momentu, ve kterém by společenská nespokojenost dosáhla vrcholu, by se mohli pokusit vyvolat předčasné parlamentní volby.


            V případě, že se Jelcinovi a Primakovovi podaří zatáhnout komunisty do vlády, a za předpokladu, že jim bude formálně svěřen dozor nad hospodářskými resorty, ponesou i oni za pár měsíců odpovědnost za stav ruského hospodářství. V současné situaci je většina tisku a médií pod kontrolou protikomunistických finančních skupin, tudíž si lze snadno představit systematickou kampaň nasměrovanou k diskreditaci vlády. Nelze vyloučit, že Jelcin hodlá opakovat v politickém rozměru svůj scénář z roku 1993, kdy se mu podařilo vyprovokovat komunistickou Nejvyšší Radu k silovému řešení sporu, což mu později umožnilo s ní zatočit. Komunisté dnes mohou padnout do podobné pasti. Nechají se vtáhnout do vlády a ponesou odpovědnost za prohlubující se krizi.


            Otázkou zůstává, jaká je role Primakova v této hře. Primakov riskuje poměrně málo. Jde do vlády jako politik a manažer, nikdo na něj nemůže svalit odpovědnost za hospodářskou politiku komunistických ministrů. Jelcinovi zůstává kontrola nad silovými resorty a tím i kontrola nad situací.


            Lze učinit riskantní pokus o možný scénář dalšího vývoje: Vláda funguje i s komunistickými ministry několik měsíců, možná půl roku, tisknou se nekryté peníze a prohlubuje se krize. V momentu největší společenské nespokojenosti dochází k “presidentskému převratu” a k odsunutí vládnutím zkompromitovaných komunistů od moci. V této chvíli by se Rusko mohlo dočkat smysluplných hospodářských reforem (např. Černomyrdinem navrhovaná argentinská varianta) a vlády řízené např. Fjodorovem nebo Javlinským. Riziko této taktiky spočívá v tom, že “kontrolovaná revoluce” by se mohla kontrole establishmentu vymknout. Spoluvládu komunistů by nemusely vydržet některé regiony, které pokročily v zavádění tržního hospodářství a jsou otevřeny světu. Příležitosti mohou využít kavkazští muslimové, kteří usilují o nezávislost. V tomto případě by Rusku skutečně hrozil návrat komunismu. Je tedy otázkou, zda Jelcinova past zafunguje.


            Primakovova nominace může mít své důsledky pro politiku vůči Bělorusku. Může rovněž – ale není to příliš pravděpodobné – ulehčit Lukašenkovi cestu ke kariéře v Rusku. V případě, že by se vycházelo z toho, co tvrdí např. vůdce běloruské opozice Zenon Pazniak – totiž že existuje spojení mezi strukturami KGB a současným běloruským vedením, může být  Primakov, který nemá presidentské aspirace, odrazovým můstkem pro Lukašenka, který tyto aspirace má. Lukašenko by se mohl stát, po zformování Svazu  Běloruska a Ruska, společným kandidátem nacionalistů, komunistů a ozbrojených resortů (armáda + bývalý KGB) na presidenta.  Při pádu Jelcina a omezení pravomocí presidenta by formální pozice Lukašenka výrazně nepoškodila zájmy ruské oligrachie, která je jinak jeho etatistickým a komunistickým tendencím nepřístupná.


            Primakov je stoupencem tradičního pohledu na sféru geostrategických zájmů Ruska. Pokusí se přinejmenším zachovat stav bývalého impéria. Co se Běloruska týče, je velmi nebezpečné, že tuto zemi zcela ovládli lidé bývalého KGB, aby ji využili jako oporu v boji o moc v Rusku. Dosavadní, strategicky zásadní, ale příliš nákladné projekty na spojení Ruska s doposud nereformovaným a dotovaným Běloruskem brzdili ruští hospodářští liberálové. Jejich oslabení v důsledku současné krize může tuto situaci změnit.


            Podolski poukazuje na stanovisko některých poslanců Dumy, kteří 9. září 1998 navrhli svolání mimořádného zasedání parlamentu Svazu Běloruska a Ruska (SBiR) za účasti presidentů obou zemí. Duma rovněž navrhla, aby do 10. října 1998 toto Parlamentní shromáždění přijalo právní akty regulující např. společné občanství Běloruska a Ruska, způsob voleb do společného parlamentu, navrhlo státní znak a hymnu Svazu.


            V jiném materiálu věnuje A. Podolski pozornost Ukrajině. Ve stručnosti upozorňuje na to, že se v Rusku hraje o budoucnost Východní Evropy. Ruská krize sice Ukrajinu smrtelně ohrožuje, ale zároveň vytváří šanci pro její prozápadně orientované politické elity. Tato krize může stáhnout ke dnu ukrajinské hospodářství, ale může zároveň urychlit proces odtržení Kyjeva od ruské pupeční šňůry. Mnoho bude záležet na odhodlání ukrajinských elit a na míře pomoci ze Západu. Čím větší a viditelnější budou pozitivní rozdíly v hospodářské situaci mezi Ruskem a Ukrajinou, tím slabší budou ukrajinské prokomunistické tendence a snahy o reintegraci s Moskvou.


            Nepohřbívat Jelcina je další materiál A. Podolského, publikovaný v listopadu 1998. Soudí v něm, že starý trpící car ještě nepřišel v Rusku o moc. Ruský president je zcela určitě nemocný a možná už není schopen plnit dosavadní povinnosti. Jeho místo v praktické politice zaujal premiér Primakov. Znamená to však definitivní konec Jelcina? Jestliže ano, je na místě otázka, zda Rusku hrozí předčasné presidentské volby. Média jsou podle Podolského plné komentářů, jejichž autoři odpovídají kladně na obě otázky. Rozhodnuto však zdaleka není. Mimo Jelcinovu nemoc neexistují žádné formální znaky, že by ztrácel kontrolu nad Ruskem. Jelcin stále disponuje všemi presidentskými pravomocemi. Navíc do premiérského křesla posadil ideální osobnost pro období své choroby – loajálního člověka, který nemá presidentské ambice.


            Primakov má všechny dobré vlastnosti železného Černomyrdina, bez jeho základních vad. Nemá za sebou žádnou mohutnou hospodářskou lobby. Jediné lobby, které za ním stojí, jsou speciální služby a zvláště lidé ze struktur rozvědky bývalého KGB. Tito lidé jsou však dlouhodobě loajální i vůči Jelcinovi a dokonce tvoří základnu jeho moci. Ještě než došlo k demisi Černomyrdina a ke krátké epizodě s Kirijenkem si někteří pozorovatelé všimli, že dochází k systematickému přílivu osob z bývalého KGB do presidentských a vládních struktur. Korunovací tohoto procesu byla Primakovova nominace, opakuje donekonečna Podolski.


            V čele FSB je Vladimír Putin, bývalý důstojník rozvědky a šedá eminence demokratického Petrohradu z období vlády Anatolije Sobčaka ve městě. V čele ministerstva vnitra je Jelcinovi vždy věrný generál S. Stěpašin. Formální i personální instrumenty moci má v rukou Jelcin. Jinou otázkou už je, zda je používá. Jelcin vrátil Dumě a komunistům část moci nad něčím, co se v současných ruských podmínkách nazývá “horký brambor” – tj. hospodářství. Je otázkou, na jak dlouho. Není vyloučeno, že navždy. Možná má pravdu šéf Jabloka, který varoval ruské politiky, aby nepohřbívali Jelcina, neboť “ruský president ještě zatančí na jejich pohřbu”. Tímto pohřbem může být podle Javlinského další hospodářská krize a Jelcinovým tancem zavedení argentinského nebo chilského modelu šokové terapie do autoritativního mocenského systému v Rusku.


            Mnoho komentátorů soudí, že vláda Primakova je vládou přechodnou. Otázka zní, zda jde o přechodnou vládu mezi dalšími etapami vlád jelcinovské elity, nebo mezi obdobím konce Jelcinovy moci a úplně novou politickou skutečností. Přijetí hypotézy o fakticky konečné fázi Jelcinovy epochy ještě nemusí znamenat jistotu předčasných presidentských voleb. Ruské elity nejsou na tyto volby připravené. Část těchto elit se obává, že Jelcinovo místo může obsadit skutečný diktátor – např. Lužkov nebo Lebeď. To dává smysl Jelcinovu předání některých instrumentů moci na oplátku za klidné dokončení volebního období. Většina ruských politiků usiluje o omezení presidentských pravomocí a o přeměnu Ruska na parlamentní republiku se silnou pozicí premiéra. Tuto ideu podporují komunisté, ale i energetická lobby v čele s Černomyrdinem. Na straně druhé, omezení presidentských pravomocí jde proti zájmům těch politiků, kteří za svůj úspěch vděčí vlastnímu charismatu. Dva z nich – Lužkov a Lebeď – mají zájem na rychlých volbách a na převzetí Jelcinova úřadu s co nejširšími pravomocemi.


            Pozorovatelé si všímají, že nátlakové skupiny, jež stojí za Lebeděm i Lužkovem, jsou de facto mutacemi kremelské elity Jelcina. K Lužkovovi přešla část bývalé sedmičky oligarchů podporujících Jelcina v posledních presidentských volbách. Chodorovskij ze skupiny Menatep a Potanin z Oneximu spojili nedávno své síly s dlouholetým “bankéřem” Lužkova – Gusinským (skupina Most). Finanční zázemí Lebedě tvoří bývalá šedá eminence z Kremlu – Boris Berezovskij – a hliníkoví potentáti – bratři Čorní, kteří jsou navíc spojeni s Koržakovem.  Všechny tyto bankovně-finanční skupiny spojuje strach z otvírání se Ruska západním investicím a z používání nacionalistických hesel. Pro potřeby těchto skupin a jimi podporovaných politiků je nejlepším modelem politického systému autoritativní presidentská republika, která byla stvořena pro Jelcina. V současnosti tak většina ruských elit akceptuje raději starého cara než nevypočitatelné a nacionálními hesly šermující populisty Lužkova a Lebedě.


 


 


Agnieszka Magdziak-Miszewska:


 


            Když v dubnu 1998 Jelcin představoval Rusům S. Kirijenka, nazval ho premiérem poslední šance. Ruský president měl pravdu: Kirijenko a jeho garnitura byli poslední šancí pro ruské reformy i pro samotného Jelcina. V obou případech však už na dosažení úspěchu bylo pozdě. Kirijenko neměl žádnou šanci na to, aby si poradil s lavinovitě narůstající finanční krizí a s růstem frustrace ve společnosti. O to více, že jakékoliv jeho kroky k dosažení cíle by neomylně vedly ke konfrontaci s magnáty kapitálových a průmyslových lobby, jakož i se společností.


_______________________


Agnieszka Magdziak-Miszewska je expertka Střediska mezinárodních studií. Její materiál byl v Polsku publikován začátkem září pod názvem Marasmus nebo diktatura.


_______________________


            Pokus o rozbití monopolů a vybrání nezaplacených daní od koncernů znamenal de facto vyhlášení války těm, kteří si zvykli diktovat podmínky zkorumpovanému státu. Miszewska už ve svém komentáři k demisi Černomyrdina a k nástupu Kirijenka napsala, že o jeho osudu rozhodne červnové zasedání Rady ředitelů Gazpromu. Prohraná “bitva o Gazprom” nebyla samozřejmě jedinou příčinou pádu Kirijenka, ale určitě výrazně ovlivnila stanovisko presidenta.


            Na výplatu státem dlužených mezd, důchodů atd. prostě v Rusku nejsou peníze. Růst pyramidy státních obligací, pomocí jejichž prodeje se měly hasit stávky, zvýšil vnitřní zadluženost státu. Finanční prostředky na jeho snížení a západní úvěry směřovaly ve značné části na privátní konta. Reformy, které navrhoval Kirijenko, měly šanci, ale musely by zaprvé získat podporu většiny ruského kapitálu (finanční skupina kolem A. Čubajse byla příliš malá), za druhé by je musela akceptovat větší část parlamentu a celé ruské společnosti. Především se však měly realizovat před několika lety. Zlodějská politika, uskutečňovaná ruským politickým a ekonomickým establishmentem proti vlastnímu státu v posledních pěti letech, dovedla tento stát ke krachu, jehož následky bude Rusko pociťovat ještě hodně dlouho.


            Spoluodpovědnost za současný stav nese rovněž Západ, který byl ještě nedávno připraven bezpodmínečně podpořit ruského presidenta a sypat peníze pokaždé, když se z Kremlu ozvalo magické zaklínadlo o “komunistickém nebezpečí, ohrožení reforem či demokracie”. Prvotní hřích západních politiků, zděděný z epochy Gorbačova, spočíval v téměř úplné personalizaci ruských přeměn – jednou vybraný hrdina získal naprostou podporu a bezmeznou důvěru Západu. Nezávisle na tom, že Jelcin nechal střílet do parlamentu, několikrát porušil ústavu a toleroval narůstající kriminalizaci státu, vždy byl “jediným garantem reforem a demokracie”.


            Ani jatka v Čečensku nenarušila tuto vizi. Teprve zhoršující se zdravotní stav Jelcina a viditelná ztráta jeho kontroly nad státem donutily Západ k hledání alternativy, kterou měl být v Rusku nenáviděný pragmatik A. Čubajs. Příliv peněz ze Západu vyvolal v ruských vládnoucích strukturách velmi nebezpečné přesvědčení, že tomu tak bude pořád: že ze strachu před Ruskem je svět ochoten zaplatit jakoukoliv cenu. Reakce na náhlou zdrženlivost dosavadních věřitelů může být velmi nebezpečná  – může jí být zapojení už tak všeobecného přesvědčení o spiknutí západního světa proti “svaté Rusi” do oficiální ruské propagandy, jakož i změna dosavadní politiky “pragmatického dialogu” se Západem a především s USA.           Ruský krach vyvolal na Západě pouze jednu reakci: zastavení přílivu peněz. Zda způsobí zásadní revizi dosavadní politiky ještě není jasné. Jak mít politiku vůči Rusku a jak v ní neutopit další miliardy – to je nejdůležitější otázka pro USA i pro Evropu.


            Kirijenkův kabinet, zcela závislý na Jelcinovi, byl pro ruského presidenta poslední šancí na udržení moci. Když Jelcin odvolal Černomyrdina a navrhl na předsedu vlády neznámého přivandrovalce z provincie, ukázal, že on a pouze on vládne Rusku. Aby tato demonstrace síly byla smysluplná, potřeboval Kirijenko spektakulární úspěch. Právě proto bylo uspořádáno divadelní představení nazvané “daňová policie v akci”. Peníze vybrané v této brutální operaci nepomohly ruskému rozpočtu, ale zhoršily situaci ruské střední třídy, už tak nepočetné a sotva dýchající.


            Návrat Černomyrdina není pouze Jelcinovým otevřeným přiznáním se k porážce. Je to rovněž počátek konce jedné epochy ruské historie, která měla svůj počátek v Jelcinově proslovu na tanku v roce 1991. Bez ohledu na to, jak dlouho bude Jelcin ruským presidentem, jím vytvořený  mocenský systém končí. Z hluboké krize, ve které se Rusko dnes nachází, není návratu ke statu quo ante.


            Starý i nový premiér a parlament s pravomocemi omezenými na úroveň diskusního klubu chtějí věřit, že změnou ústavy se podaří zavést standardní parlamentní systém. Zároveň se však prohlubuje chaos a ten umocňuje stesk po vládě silné ruky – stesk, který je v Rusku stále živý. Volání po diktatuře podle vzoru Chile se ozývá i z takových míst, jako je např. redakce Izviestijí, která byla doposud spojována spíše s demokratickými  kruhy. Černomyrdin – tak, jak ho známe z předchozích let – není schopen zavést podobný mocenský systém. Jeho program jak vyjít z krize výrazně omezuje roli trhu v ruském hospodářství, což může zcela zbrzdit reformy a zastavit západní úvěry.


            Bleskový návrat oligarchie, kterou se Kirijenko snažil odstavit, na ruskou politickou scénu nevěstí nic dobrého ani pro státní struktury, ani pro hospodářství. Bankrot státu znamená pro oligarchii snadnější a méně nákladný přístup k tomu, co lze ještě ukrást, i když zatím z obavy o vlastní kůži nepřistoupila na totální paralýzu státu a rozpad země. Rusko v nejbližších letech čeká buď úplný marasmus, nebo diktatura. Z pohledu na zájmy oligarchie se první varianta jeví jako pravděpodobnější.


            Je nepochybné, že se ruská krize projeví v celém post-sovětském teritoriu. Z polského pohledu bude nejdůležitější, jak se projeví v pobaltských zemích a především na Ukrajině. Strategický význam nezávislého a stabilního ukrajinského státu je dnes už evidentní. Krach Ruska může paradoxně umocnit atlantickou orientaci Kyjeva a zvýšit společenskou podporu reformy ukrajinského hospodářství. Ukrajinu je možné chránit lépe než Rusko – to je viditelné při pohledu na každou mapu. Rozhodnutí o udělení podpory ukrajinské hrivně může být počátkem změny postoje vůči Kyjevu, který byl až do této doby – i přes různé veřejné deklarace  – v hlubokém stínu Moskvy. Lobbing pro takovou změnu postoje je jedním z nejdůležitějších úkolů polské zahraniční politiky.


 


 


Poznámka na závěr: Trocha “kremelské filosofie”


 


            Vztahy v Kremlu nelze přirovnat k žádnému modelu či západnímu vzorci presidentského působení. Ruský presidentský úřad je kombinací několika modelů použití moci – autoritářského, patriarchálního, korporativního – a jeho stálým znakem je náklonnost k využití nejprostších metod populistické mobilizace. Presidentský úřad determinoval i charakter politického boje o jeho obsazení. V Rusku tento boj neprobíhá mezi politickými stranami, nýbrž mezi jednotlivými lobby (bankovní, zbrojařské, energetické, surovinové) a v zákoutích Kremlu.


            Struktura presidentské administrativy měla být vybudována podle amerického vzoru. První organizační schéma počítalo se strukturou president – vicepresident – mocenský aparát – bezpečnostní rada – strategické centrum. Tento model byl zásluhou hluboké politické krize a nízké politické kultury silně pozměněn. Presidentský úřad v Rusku byl postaven na základě důvěry v jednoho člověka a pro jeho podporu. Jelcinovo charisma mělo být dostatečnou zárukou demokracie. O nepříliš vysoké politické kultuře kremelského tábora svědčí i jeho úsilí o polarizaci politické scény: před dubnovým referendem a volbami v roce 1993 to byl Jelcin a jeho jedinou alternativu představovala vláda rudo-hnědých fašistů. Před posledními presidentskými volbami zase reformní Jelcinův tábor spojoval vítězství Zjuganova s občanskou válkou.


            Styl Jelcinova presidentování do značné míry předurčovala skutečnost, že současné politické elity v Rusku jsou složeny z představitelů bývalé sovětské nomenklatury. V presidentské administrativě nomenklaturní kádry tvořily cca 75%, ve vládě to bylo rovněž 75%, v hospodářských kruzích 61% a v poslední době v tolik proklamovaných regionech cca 82% všech lidí. Tato nomenklatura prokázala obdivuhodnou schopnost adaptace. Její část vyměnila komunistickou ideologii za národně-pravoslavnou, část přešla do podnikatelské sféry. Většina však ve jménu zachování pozice byla ochotna přijmout jakýkoliv ideologický výklad. V Kremlu byli reprezentanti téměř všech politických orientací:


- reformátoři – stoupenci pokračování politických a hospodářských reforem,


- centristé – stoupenci zaopatřovacího státu a euroasijských idejí,


- stoupenci velmocenské politiky.


Jelcin se příliš neztotožňoval se žádnou z těchto skupin. Největší zásluhou jeho presidentského působení bylo to, že zbořil, resp. pokusil se zbořit, komunistický systém a začal budovat jakési základy demokracie. Jeho organizační změny v presidentské administrativě však několikrát naznačovaly renesanci sovětského stylu vládnutí. Rusko má stále silnou strukturu presidentských pravomocí, ale mělo slabého, obtížně vypočitatelného a dnes velmi těžce nemocného presidenta. V souvislosti s Jelcinovým zdravotním stavem se zhroutila velmi křehká rovnováha sil mezi kremelskou elitou. Rivalství mezi zájmovými skupinami pravděpodobně rozhodne nejenom o příštím presidentovi, ale i o podobě presidentského úřadu. V tomto kontextu bude velmi důležité, kdo bude např. disponovat rozvědkou. Až dodnes jí disponuje president Jelcin.


            S Jelcinem je spojená změna tónu v ruské zahraniční politice. Už v říjnu roku 1992 prohlásil, že ruskou zahraniční politiku charakterizuje nekompetentnost a improvizace. Jelcin rovněž prohlásil, že jakýkoliv kurs prozápadním směrem v ruské zahraniční politice znamená zanedbání životních zájmů Ruska a ztrátu pozic mimo jiné v zemích Střední Evropy. Po Jelcinově zásahu byl prioritní vztah se Západem nahrazen obavou o bezpečnost na bývalých územích s ruským vlivem. Podobnou hierarchii potvrzoval Primakov jako šéf rozvědky, ministr zahraničních věcí – a je otázkou, co bude říkat jako předseda vlády.


            Politikové z Jelcinova tábora, kteří se zasadili o rozpad SSSR, nebyli nikdy nejradikálnějšími protivníky sovětské moci. Byli spíše nejradikálnějšími reformátory v rámci této moci. Ani tzv. ruští demokraté nemají zájem na omezení sféry ruského vlivu, spíše naopak. Skutečnost, že mnozí z nich odložili rétorické vybavení z období studené války, by neměla mýlit ani zavádět. Od skončení studené války zůstaly politický styl i ruské způsoby myšlení stejné. Ruští analytici nadále nahlížejí na svět v kategoriích “procesů” a “vektorů sil”. Ruští diplomaté nadále hodně mlčí nebo hovoří o počasí. Nelze vyloučit ani to, že Rusové stále ještě přemýšlejí v kategoriích “existence světa kontrolované nestability”.

Jeden příspěvek - RUSKÁ KRIZE ’98 OČIMA POLSKÝCH EXPERTŮ

  1. Alex : 6.6.2010 v 15.12

    Tvorba ruskojazyčných webových stránek, webdesign, internetová reklama, SEO optimalizace pro rusko jazyčné vyhledávače Jandex. Rambler, MailRu,.. aj.
    http://webtvorba-studio.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?