Ronald Reagan

13.2.2007
Roman Joch

Dne 6. února 2007 uplynulo 96 let od narození Ronalda Reagana.


1. Ronald Reagan, antikomunismus a vítězství ve studené válce

„Ronald Reagan vyhrál studenou válku, aniž by vypálil jediný výstřel.“ – řekla o něm Margaret Thatcherová. K tomu není co dodat. Porazil komunismus. Je našim osvoboditelem.

Po druhé světové válce v Americe vzniklo aktivní politické a intelektuální antikomunistické hnutí, jehož mnozí představitelé byli předtím komunisty či trockisty. Své exsoudruhy, jejich taktiku a cíle, tedy znali dokonale. Proto byli přesvědčeni, že poválečná americká politika vůči Sovětům, založena na strategii zadržování (
containment

), je nesprávná, neboť je pouze defensivní a tedy dlouhodobě neúčinná. Z toho důvodu požadovali přejít do protiútoku a aplikovat vůči SSSR strategii osvobozování (
liberation

), která by na Sověty vyvíjela vnější tlak. K ní se v 50. letech rétoricky připojil ministr zahraničí presidenta Eisenhowera John Foster Dulles, který hodně mluvil o zatlačení (
roll-back

) sovětské moci; v praxi však pro to neudělal nic.
Aktivním členem tohoto amerického antikomunistického hnutí byl i Ronald Reagan. Ve volební kampani v roce 1976 byl jediným presidentským kandidátem, který kritizoval politiku
détente,

tj. politiku zmírňování napětí se Sovětským svazem a odzbrojování, neboť byl přesvědčen, že povede k posílení Sovětů (řekl: „Détente – není to to, co je mezi farmářem a krocanem až do Dne díkuvzdání?“). To se ve druhé polovině 70. let potvrdilo, a tak byl Reagan v roce 1980 zvolen 40. presidentem Spojených států.

Ronald Reagan byl přesvědčen, že společnost, v níž jsou lidé svobodní a vládnou si sami, je neskonale nadřazená totalitarismu; a má být před ním nejen bráněna, nýbrž sama se má zasloužit o posunutí hranic svobody ve světě. Byl vůbec prvním americkým presidentem, který uplatnil strategii osvobozování. Nehodlal svobodný svět pouze bránit, nýbrž přešel do protiútoku. Nechtěl s komunismem koexistovat, nýbrž ho chtěl zničit. O jeho vztahu k této tyranské ideologii nejlépe svědčí jeho vlastní slova: „Západ odbyde komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď píšeme.“ (1981) „Karl Marx měl v určitém ironickém smyslu pravdu. Dnes jsme svědky velké revoluční krize – krize, v níž jsou požadavky ekonomického řádu v přímém rozporu s požadavky politického řádu. Ale k této krizi nedochází na svobodném, nemarxistickém Západě, nýbrž v domově marxismu-leninismu, v Sovětském svazu. Je to Sovětský svaz, který jde proti toku dějin tím, že upírá svým občanům lidskou svobodu a důstojnost… Postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie…“ (Projev v Britském parlamentu, 1982;
International Herald Tribune

o něm napsal: „Jen ztěží lze být sofistikovaným Evropanem, a zároveň obdivovatelem Reagana.“ – tedy sofistikovaným, ach tak!) Nebo i jeho slavná řeč o říši zla v březnu 1983: „Buďme si vědomi toho, že pokud sovětští vládci hlásají nadřazenost státu, jeho všemocnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho definitivní nadvládu nad všemi lidmi světa, jsou ohniskem zla v moderním světě… Naléhám na vás, abyste se vyvarovali pokušení ignorovat fakta dějin a agresivní tendence říše zla, považovat závody ve zbrojení za velké nedorozumění, a tudíž se stáhnout z boje mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem.“ – Panečku, to teprve začali relativisté, zbabělci a komunisté šílet!

Reagan se však odradit nenechal: v západní Evropě rozmístil rakety středního doletu Pershing 2, které kompenzovaly předtím rozmístěné sovětské rakety SS-20. Embargem sabotoval výstavbu sovětského plynovodu do západní Evropy, čímž Sovětům přiškrtil hlavní přívod devíz. Odborový svaz
Solidarita

v Polsku tajně dostával materiální pomoc. A na periferii sovětské moci Reagan poskytoval přímou podporu guerillám bojujícím proti místním komunistickým režimům v Nikaragui, Angole, Kambodži a především v Afganistanu, kde sovětské válečné mašinérii citelně pustil žilou. V r. 1983 přímou vojenskou intervencí svrhl marxistický režim na Grenadě; do té doby komunismus pouze expandoval (každou zemi, které se zmocnil, si i podržel), Grenada byla prvním zvrácením tohoto trendu a prvním úspěchem strategie osvobozování.

Snad ze všeho nejdůležitější byl však Reaganův program protiraketové Strategické obranné iniciativy (SDI) – tzv. „hvězdných válek“ – který byl započat v r. 1983. SDI Sověty skutečně deprimovala. Právě pod jejím vlivem – v důsledku vědomí, že zkostnatělé plánované sovětské hospodářství by obdobný projekt nebylo schopno financovat – dospěl Gorbačov k přesvědčení, že sovětský systém musí zásadně reformovat. Uvědomil si, že v opačném případě závody ve zbrojení, které Sovětům vnutil Reagan, prohraje. Jeho prvotním motivem nebylo komunistický systém demontovat, nýbrž reformovat a tak posílit. Proto ta
perestrojka

– hospodářská reforma. Ta si ale vyžadovala svobodu kritiky – tedy

glasnosť.

– Jenže problémem každé despocie, každého tyranského režimu, je to, že začne-li se jednou liberalizovat, stává se zranitelným a rozpadá se. To byl i případ Sovětského svazu. Ronald Reagan jej zbrojením přinutil k reformám, a tedy i k následnému kolapsu.

Teze, že ke krachu komunismu došlo pouze v důsledku jeho vnitřní hospodářské neefektivity, je neudržitelná. Nesmírně chudé režimy se udrží, jsou-li dostatečně brutální: to je příklad dnešní Severní Korey či Stalinova Sovětského svazu v 30. letech, kdy tam byl hladomor. Avšak začne-li se nesvobodný režim vnitřně reformovat, poleví-li v bezohlednosti a krutosti svých represí, může padnout. To byl případ sovětského bloku na konci 80. let. Co však bylo příčinou touhy vládců po vnitřních reformách? Vnější tlak Západu, eskalace mezinárodního napětí, přechod ke strategii osvobozování, a závody ve zbrojení. V 70. letech Sověti neměli žádný důvod k reformám, neboť nikdo je z vnějšku neohrožoval; v 80. letech měli důvod k reformám veliký, neboť vnější tlak byl značný. Zásluhu na osvobození střední Evropy – na našem osvobození – měl tedy Ronald Reagan, nikoli Gorbačov. Jedinou zásluhou Gorbačova bylo, že v kritické hodině se nerozhodl pro kolosální masakr lidí přirozeně toužících po svobodě, nýbrž raději akceptoval ústup ze střední Evropy; i když ještě i v březnu 1991 poslal do Vilniusu tanky, aby utopily v krvi volání Litevců po troše svobody.

Ronald Reagan byl antikomunistou slovem i skutkem, a to včetně slova humorného. Měl nevyčerpatelnou zásobu vtipů, jež rád při různých příležitostech vyprávěl – např. v den lidských práv 10.12.1986: „Jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou.“ Nebo: „Jak poznáte komunistu? Je to někdo, kdo čte Marxe a Lenina. A jak poznáte antikomunistu? To je ten, kdo Marxe a Lenina chápe.“ (1987). Ano, toto byl typický Reagan: člověk, který v roce 1987 stál u Brandenburské brány a vedle zdi, jež rozdělovala Berlín – a vyzývaje Gorbačova, utahoval si z něho: „Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu! Pane Gorbačove, zbořte tuto zeď!“

Před pár lety potkal Ronalda Reagana jeden židovský emigrant z Ukrajiny, pozdravil ho a začal mu děkovat za svou svobodu a porážku komunismu. Reagan, již poznačen nemocí, nechápal, proč ho ten člověk zdraví, neboť už si nepamatoval, že kdysi byl presidentem. Zdvořile mu však odzdravil a řekl mu: „Bojovat proti komunismu, to je má práce.“ – Ano, to byla jeho práce. Bůh mu žehnej!

2. Ronald Reagan a ekonomická svoboda

Ronald Reagan svou zahraniční politikou ochránil americkou svobodu před sovětskou hrozbou a národům porobeným pod komunistickým jhem svobodu opět navrátil. Svou politikou vnitřní však svobodu amerických občanů ještě zvětšil. Tím, že roli amerického státu v jejich životech umenšil: přičinil se o to, aby jim stát méně bral z toho, co si vlastníma rukama a pílí vydělají.

Paradoxně, Reagan byl ve svém mládí levicovým demokratem. Ba co víc, byl odborářem – na přelomu 40. a 50. let dokonce předákem hereckých odborů. (Ronald Reagan byl zatím jediným prezidentem USA, který byl odborářem.) Na přelomu 50. a 60. let však dospěl k přesvědčení, že „skutečným nepřítelem není
‚big business

‘, nýbrž rozsáhlý stát“ s regulacemi a daněmi, které dusí lidskou tvořivost, brzdí tak hospodářský růst, a tím udržují chudé v jejich chudobě. Stal se stoupencem svobodného trhu a proto přešel od demokratů k republikánům. Uvědomil si, že bohatství nevytváří stát a vláda, nýbrž lidé, jejich tvořivost, činorodost a pracovitost. Stát jim k tvorbě bohatství nejlépe pomůže tím, že jim uhne z cesty a nestaví do ní překážky. Později – v roce 1981, když už byl presidentem – uvedl: „My, kteří žijeme ve svobodných tržních společnostech, jsme přesvědčeni, že růst, prosperita a v posledku i lidské naplnění vznikají a rostou zdola nahoru, nikoli od vlády směrem dolů. Pouze je-li lidskému duchu dopřáno vynalézat a vytvářet, pouze jsou-li lidé hmotně zainteresováni na hospodářských rozhodnutích a jejich úspěchu – pouze tehdy může společnost zůstat ekonomicky živá, dynamická, progresivní a svobodná. Důvěřujte lidem. To je nevyvratitelné poučení z celého poválečného vývoje, jež popírá představu, že rigidní státní kontrola je pro ekonomický rozvoj zásadní.“

Jenže v polovině 70. let stát lidem v cestě stál. Amerika se octla v hospodářské stagflaci – tedy stagnaci i inflaci zároveň. To stavělo na hlavu levicové keynesiánské teorie, podle nichž mezi stagnací a inflací měla být nepřímá úměra: vlády prý mohly inflační politikou dosahovat hospodářského růstu. V druhé polovině 70. let se jim však dostalo obojího a ony nevěděly, kudy kam z nich ven. Proto si sympatie začaly získávat teorie ekonomické školy
supply-side,

která zdůrazňovala cestu k prosperitě prostřednictvím lidské tvořivosti a činorodosti; ty však byly škrceny příliš vysokými daněmi. Tito ekonomové vnímali daně jako demotivující trest pro podnikatele, v jehož důsledku klesá nabídka, a tedy i produkce, a tedy i hospodářský růst. Naopak, ekonomiku může podle nich opět rozproudit jedině snížení daní, především nejvyšších sazeb daně z příjmu. Tyto názory začal v polovině 70. let popularizovat deník
The Wall Street Journal

a mezi politiky se jejich největším zastáncem stal právě Ronald Reagan.

Reagan byl přesvědčen, že „stát není řešením problému, nýbrž jeho součástí.“ Svými intervencemi do ekonomiky může málo pomoct, ale hodně uškodit. To proto, že: „Názor státu na ekonomiku lze shrnout takto: Když se to hýbe, zdaňte to. Když se to hýbe ještě dál, regulujte to. Když se to už nehýbe, dotujte to.“ To však k větší prosperitě a tvorbě bohatství, mírně řečeno, vůbec nevede. Co je tedy schopen stát pro ekonomiku udělat pozitivního? Snížit daně. A právě to Reagan jako president učinil: nejvyšší sazbu daně z příjmu snížil ze 70% na 28%.

Výsledkem byl vyšší hospodářský růst a prosperita, která mimochodem trvá (s menšími výkyvy) v Americe dodnes. Základy dnešní americké prosperity – a ekonomiky silnější než je ta v Evropě či v Japonsku – byly tudíž položeny Ronaldem Reaganem již na začátku 80. let 20. století. Reagan byl svými daňovými škrty dokonce schopen nastartovat tempo hospodářského růstu tak vysoké, že – přesně v souladu s předpovědí ekonomické školy
supply-side

– stát při nižších daňových sazbách vybíral vyšší daňové výnosy! Tedy snížení daní vedlo nejen k více penězům pro lidi, ale díky zdravější ekonomice i k více penězům pro stát!

Proč tedy jedním z Reaganových hospodářských dědictví byl i deficit státního rozpočtu? Protože i když státní výnosy při nižších daních rostly, státní výdaje rostly mnohem víc. Reagan zásadně zvýšil výdaje na obranu, aby závody ve zbrojení přivedl Sovětský svaz ke krachu. Přitom z vyšších výnosů při nižších daních by byl schopen díky ekonomické prosperitě, již dosáhl snížením daní, financovat i své masivní zvýšení obranného rozpočtu bez jakéhokoli deficitu. Proč tedy k němu vůbec došlo? Protože ve Sněmovně reprezentantů, jež rozpočet schvaluje, měli většinu demokraté, a ti trvali i na zvýšení sociálních výdajů. Reagan s tím v rámci kompromisu souhlasil proto, aby mu demokraté na oplátku odhlasovali snížení daní a zvýšení zbrojních výdajů. Kdyby však Reagan daně snížil jak chtěl, obranný rozpočet zvýšil jak chtěl a sociální výdaje nechal na úrovni, v níž byly, když přebíral úřad (jak původně taky chtěl), k žádnému deficitu by nebylo došlo. To však bylo v důsledku demokratické většiny ve Sněmovně neprůchodné, a tak nakonec při nižších daních sice příjmy státu rostly, ale jeho výdaje rostly mnohem víc. Výsledkem byl deficit. Ten však byl v průběhu 90. let – po skončení studené války díky Reaganovu vítězství v ní a díky oživení americké ekonomiky jeho snížením daní na začátku 80. let – bez problému vyrovnán. Ekonomické dědictví Ronalda Reagana je tedy dvojí: ozdravil ekonomiku a rozšířil svobodu občanů tím, že jim snížil daňové břemeno.

Máme-li charakterizovat Reaganovy názory jeho vlastními slovy, musíme zmínit především: za prvé, reflexivní antietatismus. Přesvědčení, že stát je pro občana více břemenem něž pomocí; pokud jde o zlepšování údělu lidí, dokážou to mnohem lépe oni sami, než státní úředníci. Reaganovi se připisuje výrok: „Nejlepší mozky nejsou ve vládě. Kdyby tam nějaké byly, byznys by si je už dávno najal.“

Za druhé, přesvědčení, že tzv. progresivita daně z příjmu je něčím zásadně nespravedlivým a nemravným. Ostatně, jako krok ke komunizaci ji navrhl již Karl Marx ve svém Komunistickém manifestu. Reagan rád a s oblibou citoval výrok, jenž pronesl skotský ekonom John Ramsay McCulloch: „V momentu, kdy opustíte zásadní princip, že se od všech lidí má vybírat to samé procento jejich příjmu či majetku, ocitáte se na moři bez kormidla či kompasu, a neexistuje žádná míra nespravedlnosti či hlouposti, již byste neučinili.“

Za třetí, instinktivní soucit s malým daňovým poplatníkem; prostým, pracovitým člověkem, a nikoli s vládními byrokratickými elitami, které se chtějí nechat nést na jeho zádech. V roce 1982 Reagan prohlásil: „Naše loajalita patří malým daňovým poplatníkům, nikoli těm, kdo by chtěli jejich peníze utrácet ve velkém. Naši kritici skutečně věří tomu, že ti ve Washingtonu vědí lépe, jak utratit vaše peníze, než to víte vy sami, lidé. My jim to však v žádném případě nedovolíme.“

A konečně, nesmírný optimismus; víra v to, že pokud jsou lidé svobodní a je jim dopřáno uplatnit svou tvořivost a činorodost, jsou schopni nesmírného zlepšení svého osudu a ulehčení svého údělu. Jak řekl Reagan sám v roce 1983: „Žádné meze růstu neexistují, protože neexistují ani žádné meze lidské inteligence, představivosti a důvtipu.“ A později, v roce 1991, když už nebyl presidentem, se k tomu vrátil slovy, jež by mu mohly nepochybně sloužit jako epitaf: „Byl jsem označen za věčného optimistu, který vždy shledá sklenici poloplnou, když ji ostatní vidí jako poloprázdnou. Ano, to je pravda – vždy se dívám na život z jeho světlých stránek. A nejen proto, že tak mnoho z mých snů mi bylo dopřáno dosáhnout. Můj optimismus nevychází pouze ze silné víry v Boha, nýbrž i z mé silné a neochabující víry v člověka.“ To byl Ronald Reagan: přítel prostého, pracovitého člověka.

3. Ronald Reagan a morální vůdcovství

Ronald Reagan byl státníkem svobody. Posílil moc Ameriky a vyvíjel tlak na Sověty, čímž americkou svobodu před sovětským imperialismem ubránil a hranice svobody ve světě posunul, neboť způsobil rozpad světové komunistické soustavy. Američanům jejich svobodu navíc zvětšil, protože jim snížil daně a umenšil roli státu v jejich životech. Jsou-li však jednou lidé svobodní, jak mají svou svobodu uplatnit? Jak s ní mají naložit? K čemu jim má sloužit?

To je otázka, na niž nám smysluplnou odpověď dávají pouze konzervativci. Vztah nacistů a komunistů ke svobodě je jednoznačný: jsou proti ní totálně. Socialisté ji chtějí sešněrovat a umenšit rozsáhlým, pečovatelským státem; tím, že z lidí snímají jejich individuální odpovědnost a přenášejí ji na stát, berou jim rovněž svobodu. Liberálové jsou sice za svobodu, ale na otázku, co s ní mají lidé dělat, nám odpověď nedávají. Přinejlepším řeknou, že lidé s ní mají naložit, jak chtějí. Jenomže otázka vyvstává: je skutečně úplně jedno, jak lidé se svou svobodou naloží? Nehrozí náhodou, že při jejím uplatnění špatném mohou lidé o ní přijít? Přitom trpká zkušenost lidstva nás učí, že hrozí právě to. A navíc, nejsou náhodou některá uplatnění svobody vnitřně hodnotnější, než jiná? Veškeré ideály ušlechtilosti, milosrdenství a statečnosti nás učí, že vskutku jsou. Těchto věcí si liberálové obvykle vědomi nejsou. Jsou si jich však velice dobře vědomi právě konzervativci. Ti jsou za maximální svobodu slučitelnou s civilizovaným řádem, zároveň nám však poskytují odpověď i na otázku, jak mají lidé svou svobodu uplatnit správně: mají mravní povinnost svobodně volit to, co je spravedlivé a dobré.

A Ronald Reagan konzervativcem věru byl. V roce 1983 – na vrcholu studené války – řekl: „Amerika, jež je silná vojensky a ekonomicky, nestačí. Svět musí vidět Ameriku, jež je silná morálně; s krédem a vizí. Ty nám dodávají odvahu a vedou nás k úspěchům. Pro nás: hodnoty mají smysl.“ Reagan jako křesťan si byl vědom toho, co věděl již Aristoteles a co učí křesťanství: aby byl člověk plně svobodný, musí být mravní. Vnější, politická svoboda pro plnou svobodu člověka nestačí. To proto, že pokud si člověk ve svém životě nevolí to, co jeho rozum a svědomí nahlížejí jako správné, nýbrž se nechává (s)vést svými vášněmi, je vlastně otrokem hříchu. Aby se od hříchu osvobodil, aby se naučil kontrolovat a ovládat své vášně a choutky, musí se cvičit v ctnostech a praktikovat je; musí se naučit upřednostňovat to, co jeho rozum a svědomí nahlížejí jako správné před tím, kam ho slepě tahají jeho vášně. Jen pak je plně svobodným: volby činí on sám, jeho rozum; není pouhou bezvládnou hračkou zmítanou svými vášněmi.

Být ctnostný má velice praktický vztah k zachování svobody, konkrétně k její obraně. Aby lidé zůstali svobodní, musí být připraveni svou svobodu bránit. To znamená, že musí být připraveni svůj život riskovat při obraně svobody a nikdy se dobrovolně nesmířit s její ztrátou. Jinými slovy, musí být odhodláni raději zemřít ve stoje, než žít na kolenou. Jen tak mají naději svobodu ubránit proti těm, kdo by jim ji chtěli vzít. To naznačil president Reagan již ve svém prvním inauguračním projevu 20. ledna 1981: „Žádný arzenál, ani žádná zbraň v arzenálech světa není tak mocná, jako mravní odvaha svobodných mužů a žen.“ A ve svém prvním celonárodním projevu, v řeči
„A Time for Choosing“

, pronesené v presidentské kampani v roce 1964 ve prospěch senátora Goldwatera, Reagan svým spoluobčanům sdělil: „Vy i já máme rendezvous s osudem. Můžeme pro naše děti zachovat tuto poslední nejlepší naději lidstva na zemi, anebo je můžeme odsoudit k prvního vykročení do tisíciletí tmy. Pokud selžeme, alespoň ať naše děti, a děti našich dětí, budou moci o nás říci, že jsme si svůj krátký pobyt zde zasloužili. Že jsme učinili vše, co jsme učinit mohli.“ Jinými slovy, udržení svobody si nutně vyžaduje značnou dávku ctností: ctnost odvahy, ctnost statečnosti, ctnost odhodlání upřednostnit riskantní boj za svobodu se zbraní v ruce před pouhým pohodlným biologickým vegetováním v otroctví.

K druhému intimnímu kontaktu mezi svobodou a ctnostmi dochází v bolestné otázce potratů. Nikde jinde se problémy nesprávně uplatněné svobody neprojevují tragičtěji: záměrným zabitím malého človíčka. Propojení svobody s ctností je zde žádoucnější něž kdekoli jinde, neboť to, co jinak hrozí, je obludné: masakr neviňátek.

President Reagan byl příslušníkem hnutí
Pro-life

– hnutí za život počatých dětí. Právě za jeho vedení se Republikánská strana stala stranou většinově
Pro-life.

Navazovala tím na své kořeny v polovině 19. století, kdy vznikla jako strana odpůrců otroctví. Lincolnovští republikáni byli tehdy proti tomu, aby se některým lidským bytostem svévolně upíral jejich plně lidský statut pod hanebnou záminkou jejich tmavé pleti, a proto se jim následně upíralo i přirozené právo na svobodu. Reaganovští republikáni jsou obdobně proti tomu, aby se některým lidským bytostem svévolně upíral jejich plně lidský statut pod hanebnou záminkou jejich malého věku, a proto se jim následně upíralo i přirozené právo na život. Reagan sám považoval potratovou praxi za natolik velkou skvrnu na svobodné západní společnosti, že za svého presidentství napsal esej „Potraty a svědomí národa.“ Přitom za největší omyl celé své politické kariéry považoval svůj podpis na zákonu legalizujícím potratovou praxi v Kalifornii – z doby působení v úřadu guvernéra tohoto státu. Tehdy se ještě nechal obelhat argumenty potratářů, že legalizace některých potratů prý zabrání většímu zlu potratů nelegálních. Pak již ale nikdy žádnou obdobnou chybu neudělal: věděl, že legalizace potratů některých je ze strany potratářské lobby jen krokem k legalizaci potratů všech. Toho se Reagan hrozil, neboť stejně jako Lincoln, otázku lidských práv bral vážně. „Tyto pravdy považujeme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž jsou právo na život, svobodu a hledání vlastního štěstí.“ – píše se v Deklaraci nezávislosti USA ze 4. července 1776; v Deklaraci, kterou se Amerika vlastně zrodila. Když „všichni lidé“, pak všichni lidé – tedy i černí mají právo na svobodu, říkal Lincoln, tedy i nenarození mají právo na život, říkal Reagan.

Jak vidíme, Ronald Reagan byl přesvědčen, že ctnosti jsou nezbytné pro zachování, ale i správné uplatňování lidské svobody. Co však podle jeho názoru lidi učí ctnostem, ale i utvrzuje ve ctnostech? To samé, o čemž byli přesvědčeni i Otcové zakladatelé americké republiky: křesťanská víra v Boha. Reagan v roce 1983 uvedl: „Otcové zakladatelé byli přesvědčeni, že víra v Boha je klíčem k tomu, abychom byli dobrými lidmi, a aby se Amerika stala velkou zemí.“ Ronald Reagan byl nejen velkým politikem svobody a velkým konzervativním státníkem, ale především hluboce a upřímně věřícím křesťanem. V roce 1982 o sobě řekl: „Vždy jsem věřil, že my, každý z nás, existujeme pro nějaký účel, že existuje Boží plán pro nás všechny. Nyní vím, že ty dny, jež mi zbývají, patří Jemu.“ Snad právě křesťanská víra byla tou největší Reaganovou inspirací pro jeho oddanost věci svobodě. V již citované řeči
A Time for Choosing

pronesl: „Musíme mít odvahu činit to, o čemž víme, že je mravně správné; a politika appeasementu nás žádá, abychom přijali tu největší možnou nemravnost. Žádá nás, abychom si vykoupili bezpečí od hrozby atomové bomby tím, že bychom prodali do věčného otroctví naše bližní, lidské bytosti zotročené za železnou oponou, abychom jim řekli, ať se vzdají své naděje na svobodu, protože jsme připraveni se s jejich otrokáři dohodnout.“

Právě víra v Boha, víra v to, že Bůh od nás chce, abychom činili, co je správné, a nikoli, co je pouze pohodlné, vede reaganovské konzervativce k obhajobě těch politických postojů, které zastávají: ať již postoje, že lidé mají žít ve svobodě, že lidé svobodní mají svou svobodu bránit a lidem nesvobodným k ní i dopomoci; anebo postoje, že lidé mají nést odpovědnost za život svůj i své rodiny, a nečekat na stát, že bude o ně pečovat a zaopatří je; ale i postoje, že lidé mají žít ctnostně, a proto žádné potraty – tj. zabíjení nenarozených nevinných – nebudou, neboť ctnostní lidé je nepotřebují a ani nechtějí, neboť ví, že jsou zlem.

Co dodat o Ronaldu Reaganovi na závěr? Snad jen to, co si on sám přeje, aby nám zůstalo o něm v paměti: „Ať již dějiny o mě ještě řeknou cokoli až odejdu, doufám, že uvedou, že jsem se odvolával k vašim nejlepším nadějím, nikoli k vašim nejhorším obavám; k vaši důvěře, nikoli k vašim pochybnostem. Mým snem je, aby na vaši cestě vpřed vám na vaše kroky svítila lampa svobody, a vaši chůzi vám podpíralo rameno příležitostí.“ Ano, to dějiny o něm řeknou; a ještě mnohem víc!


Tato série tří esejů byla poprvé uveřejněna v publikaci „Margaret Thatcherová a Ronald Reagan – politici svobody“, editor Ladislav Mrklas, autoři Hynek Fajmon a Roman Joch, CEVRO 2002.

Příspěvků : 13 - Ronald Reagan

  1. Andrea : 11.4.2007 v 0.43

    Reakce vuka je typickou ukázkou bolševického vzteku nad faktem,že nad geniálními a pokrokovými sovětskými vůdci nakonec zvítězil tem opovrhovaný a vysmívaný herec a reakcionář.Esej pana Jocha je vynikající,stejně jako většina jeho článků.Velmi si cením toho,že má pozitivní názor i na současného amerického prezidenta,kterého si velmi vážím,protože dělá to,co je správné a ne to,co je populární a pohodlné.

  2. vuk : 25.3.2007 v 22.44

    V mládí působil v mafiánských odborech, USA pod jeho vedením se staly světovým mafiánem. V Kambodži prý podporoval opozici. Kdo to byl, ta opozice? Nejednalo se náhodou o genocidní polpotovce? Představoval si válku podle filmů, proto nevěděl o co jde, nevadilo mu nějakou rozpoutat. Zatímco sovětští představitelé poznali válku a její důsledky na vlastní kůži a věděli, že je to to nejhorší, co může být. Už od roku 1981 se u něj projevovala jeho choroba, jinak to není možné, aby takhle jednal normální člověk.
    Sovětský svaz byl dost silný, potřebné reformy bylo možné provést. Hlavní chyba byla, že ještě neexistovaly mechanismy, jak včas odstavit zrádce, jako byl Gorbačov.

  3. Big Ron : 21.2.2007 v 19.15

    Adorovat tady Reagana kvůli jeho smyslu pro humor… No, byl to herec. Kovboj, pilot, střelec. Zahrál svou roli dobře. Kéž sám bůh ho provází na jeho věčné cestě do nebe!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?