Riskantní kult politického středu

2.10.2008
Redakce

„V probíhajícím volebním boji se stal politický střed magickým prostorem. Všechny politické strany se usilují dostat do středu oproštěného od rozporů. Tato strategie v sobě nese svá rizika. Demokracie je totiž udržovaná konfliktem, nikoliv jednotným souhlasem.“ Více o německé zkušenosti s obsesí politickým středem Richard Herzinger v Die Welt. Angela Merkel chtěla jednou provždy vyvrátit všechny pochybnosti. „Ve středu stojíme my – a jenom my,“ provolávala na stranickém sjezdu CDU v prosinci loňského roku. To si SPD, samozřejmě, nemohla nechat líbit. Podle jejího generálního sekretáře Hubertuse Heila, je to právě sociální demokracie, která reprezentuje „střed“, což je zjevné i na pořadí národních barev: nahoře černá, dole zlatá a uprostřed? Červená. Tímto ovšem výčet uchazečů o vlastnictví magického politického umístění, které je příslibem autentičnosti, jistoty a spolehlivého vyvažování mezi extrémy, nekončí. Rovněž malá FDP se cítila být dostatečně silná a významná, aby na svém tříkrálovém setkaní tvrdila, že jedině ona je politickou stranou, která vyplňuje „střed“.

Co dělá toto kouzelné slůvko v očích politických stran tak atraktivním, že se až do absurdní míry hašteří o monopol nad jeho užíváním? Zápas o vlastnictví středu je podivuhodný v míře, v jaké straničtí vůdcové v praxi všemi silami dementují svojí ochotu otevřít se všem směrům. Sociální demokraté uskutečňují masivní vychýlení doleva, CDU vyrazila – sotva co se spolková kancelářka prohlásila za záštitu harmonické syntézy všech protikladů – s kampaní proti kriminalitě mladistvých cizinců, která byla zacílená jednoznačně na, poslední dobou poněkud opomíjenou, konservativní kmenovou klientelu.

Politické strany vědí na jedné straně, že musejí polarizovat a přiostřovat. Jen přes ostře vyhraněné vytyčování témat se mohou odlišit od svých kontrahentů. Přesto se zuby nehty drží fikce, že jejich politika stojí nade všemi ideologiemi a jednotlivými zájmy. To, že se všechny strany usilují být „středovými“, má vyjadřovat, že všechno, co činí a navrhují, je již výrazem úspěšné symbiózy protichůdných sil ve společnosti.

Kvázináboženský kult

Tlačení se do politického středu nabírá dimenze kvázináboženského sekulárního kultu, jenž má překrýt dilema, před kterým stojí hlavně obě velké všelidové strany. Tradiční rozložení společnosti na levici, pravici a vyvažovací liberální občanský střed patří do minulosti podobně jako existence odpovídajících uzavřených sociokulturních milieu. Přece však sociální, světonázorové a kulturní konflikty ze společnosti nevymizely. Jdou ovšem často napříč zděděným ideologickým přiřazením a napříč politickými tábory. Tyto konflikty nejsou uchopitelné pomoci programů založených na světonázorovém směřování. Lidé, kteří se v metru obávají útoků agresivních mladíků a souhlasí proto s tvrdšími státními zásahy, mohou v otázkách manželského práva zastávat zcela liberální postoje bez toho, aby to vnímali jako rozpor.

„Střed“ jako zaklínací formule

Ve snaze o přizpůsobení se nové nepřehlednosti a nepředvídatelnosti konfliktních linií ve společnosti, musejí se stát politické strany heterogennějšími a flexibilnějšími, naslouchat všem pohybům ve společnosti a pokoušet se rozvíjet případ od případu pragmatické postoje. Současně tím ale ztrácejí víc a víc ze své tradiční identity a střežené podstaty. Tvrzení politických stran, že vyplňují střed, je pouze zaklínací formulí, která má zakrýt jejich roztřepení a vytvářet iluzi, že jsou ještě pořád soudržné na základě světonázorové orientace.

To sebou přináší četná rizika: kdo každému slibuje hájení jeho zájmů a potřeb, běží vstříc nebezpečí, že nakonec zklame všechny. Zatímco se rétorický horizont velkých stran pořád rozšiřuje ve snaze oslovit pokud možno každého, drolí se jejich podpora na okrajích spektra u kmenových voličů. S tím také roste konkurence odštěpených stran, které dávají najevo svoji snahu zastupovat zvláštní zájmy konsekventnějším způsobem.

„Zaklínací formule“ středu ovšem ohlašuje existenci hluboce zakořeněné společenské touhy. „Střed“ je šifrou pro touhu po spojujícím nezpochybnitelném smysl dávajícím zdroji, podle kterého se mají orientovat všechny odchylující zájmy, hodnoty a ideje. Ve společnosti, která se stává komplexnější a individualističtější, touží mnozí po instanci. „Střed“ se stává světským synonymem pro vykoupení. I proto se budou politické strany honit i nadále za fikcí středu. Ač ji nenajdou, její hledání a nekonečný spor o to kde leží, budou přispívat k dynamice společnosti.

Příspěvků : 3 - Riskantní kult politického středu

  1. Qasinka : 8.10.2008 v 7.58

    Reformace očistec ovšem rázně odmítla. Stejně tak pohoří via media u kmenových voličů té které strany.

  2. less than zero : 3.10.2008 v 23.58

    Lidé, kteří se v metru obávají útoků agresivních mladíků a souhlasí proto s tvrdšími státními zásahy, mohou v otázkách manželského práva zastávat zcela liberální postoje bez toho, aby to vnímali jako rozpor.

    otázka zní: proč by to měli vnímat jako rozpor?

    k čemu je pravice, když její zástupce McCain a jeho callgirl from alaska mluví jako socialisti?

    politik který pouze deklamuje hodnoty a ideje, je k ničemu když neumí nalézt řešení (útoků agresivních mladíků, v otázkách manželského práva)

  3. Nizan : 3.10.2008 v 21.15

    Absolutne suhlasim s kritikou stredu, ktora sa v clanku obsahuje. Domnievam sa vsak, že hladanie stredu je predsa len starsi problem a sucasne hladanie stredu je iba jeho prirodzenou konzekvenciou. Aristotelove chapanie etiky, krestansky ocistec, Hegelova dialektika apod. – to vsetko su prejavy krizy ludskeho myslenia, do ktoreho patri aj sucasny politicky trend hladania stredu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?