Recenze: Pavel Barša, Hodina impéria

18.10.2003
Roman Joch

Pavel Barša, Hodina impéria: Zdroje současné zahraniční politiky USA, Masarykova univerzita, Brno 2003. Hlavní tezí autora – tezí zastávanou protiamerickou levicí, ale i izolacionistickou částí pravice – je přesvědčení, že v důsledku vlivu neokonzervativců na Bushovu vládu je současná americká zahraniční politika (neo)imperialistická. Válka proti Saddámu Husajnovi na jaře letošního roku nebyla válkou proti terorismu – ve skutečnosti byla opuštěním správné cesty boje proti terorismu – nýbrž imperialistickou válkou za americké impérium jakožto hegemona světa. Autor dobře popisuje izolacionismus i aktivní zahraniční politiku v dějinách USA – tu druhou označuje buď za internacionalismus nebo za imperialismus; podle toho, zda s tím či oním případem zahraniční politiky v minulosti souhlasí, či nikoli. A poskytuje rozsáhlý prostor revizionistickým historikům, kteří studenou válku nevykládali jako obranu svobodných a demokratických režimů proti sovětskému imperialismu a komunistické globální revoluci, nýbrž jako projev právě amerického imperialismu, moralismu či mesianismu. Jednoho z představitelů tohoto názoru – diplomata George Kennana – označuje za konzervativního realistu. Kennan se domníval, že Sovětský svaz byl tradiční mocností, nikoli inherentně agresivním a ideologickým režimem. Proto tvrdil, že bylo jen přirozeným sledováním národních zájmů, když Sovětský svaz chtěl kontrolovat střední a východní Evropu, jakož i všechny své sousedy (např. Afghánistán); a Amerika to měla pochopit, smířit se tím, a neblbnout se svým hysterickým antikomunismem. Barša otevřeně neříká, zda Kennanovy názory považuje za mylné či správné, ale podává je ve světle, z něhož je vidět, že s nimi sympatizuje. Přitom to byly názory fatálně mylné a kdyby se nimi byli američtí státníci řídili, studená válka by skončila buď jadernou katastrofou, anebo vítězstvím druhé strany. Neboť Sovětský svaz nebyl žádnou tradiční mocností po vzoru carského Ruska či wilhelmovského Německa, nýbrž něčím na způsob Německa hitlerovského: inherentně agresivní státní formou usilující pod vlivem své revoluční ideologie o světovládu. Tudíž Kennanova pozice nebyla ani realistická, ani konzervativní, jak ji mylně charakterizoval Barša: byla “realistická” stejně, jako pozice Neville Chamberlaina vůči hitlerovskému Německu; a Kennan byl “konzervativní” stejně jako Chamberlain – pokud ovšem konzervatismus znamená appeasement. Jenomže minimálně od roku 1940 (když Churchill vystřídal Chamberlaina a de Gaulle vypověděl poslušnost maršálu Pétainovi) konzervatismus na Západě neznamená appeasement totalitních režimů, nýbrž aktivní obranu svobodného a demokratického řádu: konzervatismus representují Churchill, Reagan a Thatcherová, nikoli Chamberlain, Kennan či Klaus. Kromě imperialismu Barša vyčítá Bushově vládě i unilateralismus – tj. vyhlášení války bez souhlasu OSN. Barša totiž považuje OSN za nezbytný zdroj legitimity v mezinárodním jednání a její souhlas za nutnou podmínku oprávněnosti použití síly. Toto tvrzení je však naprosto dogmatické, neboť Barša nikde nedokazuje, proč právě OSN by měla být tím zdrojem legitimity: pokud nějaký vojenský zásah je oprávněný z důvodů jeho vlastní spravedlnosti (pomoc trpícím, ochrana nevinných, sebeobrana, atd.), proč by najednou měl být méně oprávněný, pokud nějaký diktátor – Kaddáfí, Castro, Mugabe, Lukašenko, atd. – mu své požehnání odepře? Skutečně je souhlas diktátorů a tyranů nezbytný pro spravedlnost vojenského zásahu? Barša se domnívá, že ano, a OSN považuje za demokratickou instituci, v niž jsou zastoupeny všechny státy. Pomíjí přitom ten fakt, že ne všechny státy jsou demokratické; stejně jako ne všechny garantují práva svých poddaných. OSN vlastně není organizací spojených národů, nýbrž organizací zastoupených režimů; a jen menšina z těch režimů uznává lidská práva svých občanů a demokraticky reprezentuje jejich mínění, zatímco většina z nich tak nečiní – a některé z nich dokonce zhusta a nakrásně své občany masakrují. Máme tyto režimy považovat pak za mravně rovnocenné? A jejich většinovou vůli za zdroj legitimity na zeměkouli? Barša si vůbec neklade otázku, jak bylo možné 11.září 2001 zabránit – a jak lze zabránit jeho opakování. Já se domnívám, že jsou jen dvě udržitelné strategie: buď principiální izolacionismus, který by krátkodobě zvýšil bezpečnost Ameriky, ale dlouhodobě by vedl k vzestupu nových tyranských režimů a k úpadku svobody ve světě, anebo konzistentní a energická zahraniční politika, která by režimy podporující teroristy svrhla a(nebo) zastrašila. Barša neobhajuje izolacionismus, i když argumenty izolacionistů proti Bushově aktivní zahraniční politice souhlasně cituje. S aktivní zahraniční politikou bojující proti teroristům nejen formou policejního a zpravodajského likvidování jejich sítí, nýbrž i formou vojenského likvidování režimů, jež je podporovaly, však nesouhlasí. Co tedy navrhuje? Multilateralistický internacionalismus – tedy americkou účast ve světě, nikoli však použití síly proti státům teroristy podporujícím, a rozhodně nikoli bez souhlasu OSN. Tedy politiku, kterou více-méně osm let před 11.zářím 2001 praktikoval prezident Clinton, a která 11.září nijak nezabránila, nýbrž naopak k němu přímo vedla! To tedy Barša navrhuje jakožto účinný boj proti terorismu! A jak se na slušného relativistu patří, podléhá klamu mravní rovnocennosti režimů: vytýká Americe, že byla proti Iráku, když Saddám Husajn porušoval rezoluce OSN a usiloval o zbraně hromadného ničení, zatímco když to samé dělal Izrael, z Ameriky se žádná kritika na jeho adresu nesnesla. Ta skutečnost, že Izrael je liberální demokracií a Irák byl diktaturou, přitom pro něj nic neznamená. Je to stejné, jako kdyby někdo zmínil sice pravdivý fakt, že Winston Churchill i Adolf Hitler byli oba imperialisty (což byli), že oba vedli války (což vedli), a oba nechali bombardovat města protivníka (což učinili) – a přitom by nezmínil tu “maličkost”, že Churchill tak činil proto, aby uchránil liberálně demokratický režim v Evropě, zatímco Hitler proto, aby po ní rozšířil svou genocidní, maniakální, totalitní hrůzovládu, v niž plynové komory běžely na plné obrátky. Inu, oba to byli imperialisté… Roman Joch Publikováno v 1. čísle nových studentských novin AGORA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?