RADIKÁLNÍ OBHAJOBA SVOBODY

1.7.1997
Benjamin HART


Ze sborníku “The Third Generation: Young Conservative Leaders Look to the Future”, ed. Benjamin Hart, Regnery 1987, s. 187-197,
přeložila Veronika Šmigolová.

Preambule Ústavy Spojených států vyjadřuje jasně představu jejích tvůrců o úloze naší federální vlády, která – parafrázovaně řečeno – spočívá v policejní ochraně, společné obraně národa, prosazování spravedlnosti (soudy a soudci) a konečně v podpoře obecného blahobytu v zemi. Termín “obecný blahobyt” neměl v představě tvůrců nic společného s moderním zaopatřovacím státem. Levicoví liberálové si tento termín vypůjčili pro své vlastní účely, aby s jeho pomocí prodali různá schémata přerozdělování příjmů.
Obecný blahobyt ve smyslu používaném v Ústavě ve skutečnosti znamená státní zájem na prospěchu celku. Termín se vztahuje na zákony, aplikovatelné stejně na celou populaci. Smyslem Americké revoluce bylo vytvořit vládu zákonů, nikoli lidí. Stát má získat pouze specifické a přesně vyjmenované pravomoci. Občané nemají sloužit zájmům vládců. Naopak vláda má chránit práva jednotlivců, která, jak uvádí Thomas Jefferson v Deklaraci nezávislosti, jsou nezcizitelná. Jsou každému dána Stvořitelem.
Když říkáme, že žijeme v ústavní demokracii, myslíme tím, že si volíme své vládní představitele, a tito představitelé – přestože jsou voleni ve všeobecných volbách – nemohou porušit smlouvu vyjádřenou v Ústavě, která nás má chránit před tou vládou, již si zvolíme. Ve zkratce to znamená, že jediným důvodem existence vlády je ochrana a posilování individuální svobody. Proto má stát policejní pravomoci a zodpovědnost za zajištění národní obrany. Obojí je prostředkem, jenž nás má chránit před těmi, kteří by nás chtěli zbavit života, svobody nebo majetku. Ústava také zaručuje nezávislé soudnictví, které má za úkol dohlížet na legislativu s cílem zaručit, že naši zvolení představitelé neporušují podmínky smlouvy, tj. Ústavu. Soudy mají také zabránit vládě zasahovat do oblastí, které jí nejsou vyhrazeny.
Pokud Ústava specificky vládě nějakou pravomoc nedává, vláda tuto pravomoc nemá. Nikde se například v Ústavě neříká, že je v pravomoci vlády přerozdělovat bohatství. Ve skutečnosti je to striktně zakázáno “zabíracím” ustanovením Pátého dodatku, které nedvojsmyslně říká: “Soukromý majetek nebude zabrán k veřejnému užívání bez spravedlivé náhrady.”
Proto když se vláda rozhodne, že by prospělo obecnému blahu Američanů vystavět dálnici přes něčí dům, musí podle zákona zaplatit majiteli za tento dům a za všechny nepříjemnosti, které mu způsobila. Proč by tedy mělo být vládě povoleno zabavovat majetek z jiných důvodů bez spravedlivé náhrady – na takové věci, jako jsou cenové subvence farmářům, půjčky na nízký úrok pro firmy, studentské půjčky, aby lidé mohli studovat na Harvardu, nebo sociální zabezpečení pro staré občany, kteří jsou nejbohatší věkovou skupinou ve Spojených státech?
Veškeré přerozdělování peněz tohoto druhu by mělo být podle “zabíracího” ustanovení Pátého dodatku prohlášeno za neústavní. Nikde v Ústavě není uvedeno, že je úlohou federální vlády “vyhlásit válku chudobě” – jakkoli žádoucí se tento cíl může některým lidem zdát. Ústava ale uvádí, že nikomu nesmí být upřena “rovná ochrana před zákonem”. Zdálo by se, že toto ustanovení zakládá neústavnost rasově založených kvót, “afirmativní akce” a progresivní daně z příjmu. Zákony o minimální mzdě jsou rozhodně porušením svobodné smlouvy, v tomto případě svobodné smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Tedy vláda zákona a nikoli vláda lidí je nezbytná k uchování svobody. Tento princip brání těm, kdo nám vládnou, v užití státní moci ke sledování vlastních zájmů – obvykle v podobě úlev pro vlastní voliče na úkor všech ostatních. Tvůrci Ústavy byli předvídaví, když tomuto zabránili. James Madison ve Federalistovi č. 10 varoval před “duchem frakcionářství”, který má tendenci prostupovat demokratické vlády, a před nebezpečím toho, že by “frakce” či koalice partikulárních zájmů tahala za nitky vládního měšce. Moderní zaopatřovací stát se svým systémem přerozdělování bohatství a s upřednostňováním na základě rasy rozhodně překračuje jakoukoli možnou interpretaci ústavní záruky na “rovnou ochranu před zákonem” pro všechny.
Naše Ústava zaručuje rovnost před zákonem. Nezaručuje rovnost výsledků. Ale levicoví liberálové, používající přerozdělovací pravomoci zaopatřovacího státu, usilují právě o rovnost výsledků. To je nekompatibilní s konceptem svobody jednotlivce, podle nějž člověk může sledovat své zájmy a žít život jaký považuje za vhodný při využití všech svých možností a schopností, pokud nezasahuje do práv ostatních dělat totéž. Výsledky budou podle této politické smlouvy samozřejmě různé a tvůrci Ústavy to pochopitelně věděli, když naši formu vlády vytvářeli. Levicoví liberálové věří, že lidé ve skutečnosti nevědí, co je pro ně dobré. Věří, že životy lidí by za ně samotné měli řídit odborníci – z nějakého centra jako je Washington, D.C. Přes všechna selhání a všechnu bídu, kterou způsobil lidem ve Spojených státech i v zahraničí, žije sen o socialistické utopii dál.
Levicoví liberálové chtějí společnost bez rizika, společnost, která je stoprocentně bezpečná. Trvá tudíž asi sedm let, než nový lék na předpis projde schvalovací procedurou Úřadu pro potraviny a léčiva. Vláda se chce ujistit, že žádný lék nebude mít nežádoucí vedlejší účinky. To je v zásadě dobrá myšlenka, pokud nebereme v úvahu nežádoucí účinek toho, že smrtelně nemocný pacient nemá přístup k částečně testovanému léku. Nežádoucím účinkem je pak smrt. Mnoho smrtelně nemocných pacientů, kteří potřebují nové léky, umírá bez nich. Tisíce lidí umírá doslova kvůli bezpečnostním předpisům. Je to cena za tuto posedlost bezpečnostními předpisy.
Levicoví liberálové si přejí zavřít společnost do hermeticky utěsněného pytle. Chtějí čistou a vypulírovanou společnost. Ale svoboda není čistá a vypulírovaná. Je trochu riskantní. Nemůžeme předpovědět budoucnost svobodné společnosti. Nevíme, jaké vynálezy změní zítra náš život. Nevíme, který vynalézavý inženýr pracující někde ve sklepě objeví recept, který umožní ovládnout a využít jadernou reakci, nebo přijde na nějaký jiný zdroj, který vytvoří nevyčerpatelnou zásobu čisté energie. Nevíme, kdy někdo vyvine hnojivo, které umožní pěstovat potraviny na poušti. Ale můžeme si být poměrně jistí, že vláda bude mít málo společného s uskutečněním těch skutečně důležitých průlomů ve vědě, na nichž záleží pokrok civilizace, protože většina důležitých průlomů je nepředvídaná – jako objev penicilinu nebo první let aeroplánem bratří Wrightů. Takové věci nedostávají vládní granty. Vládní granty jsou už ze své podstaty směrovány ke známým metodám a procesům, což obvykle znamená, že přicházejí pozdě. Nedostane je génius s nápadem. Vládní granty dostávají zapadající odvětví, například zastaralá ocelárna škrcená odborovými předáky, nikoli vycházející odvětví, ne slibné Silicon Valley, kde dochází ke skutečnému pokroku.
Kryštof Kolumbus objevil Ameriku náhodou. Taková je historie. Nesmírně závisí na náhodě. Kolumbus nehledal Nový svět. Snažil se najít zkratku do nejstaršího ze světů – do Asie, která by učinila obchod rychlejší, levnější a účinnější. Chtěl zbohatnout. Jeho motivem byl zisk.
Kolumbův objev byl vládou Španělska považován za neúspěch a velký objevitel zemřel nemocný a v chudobě. Ale jiní měli odlišný názor. Pro další generaci námořníků byla Amerika zemí nesrovnatelného bohatství a příležitosti. Mnoho cest bylo ve skutečnosti hrazeno soukromými investory. První britská osada v Jamestownu ve Virginii byla vlastněna britskými obchodníky a vybudována jejich zaměstnanci jako obchodní středisko. Jako většina podniků i Jamestown měl své počáteční obtíže. První domy v Jamestownu byly zničeny indiány. Ale připluli další britští námořníci a znovu vystavěli tuto malou obchodní kolonii. Ta začala prosperovat a brzy přijely ženy s dětmi a začínaly zde nový život.
Od toho okamžiku byl svět svědkem nejrychlejšího růstu civilizace a průmyslu, jaký kdy existoval. Američané brzy začali stavět vlastní lodě a začali porážet Británii v tom, co uměla nejlépe – v zámořském obchodu. Americké lodě byly rychlejší a lehčí a dokázaly přeplout oceán za kratší dobu než britská obchodní flotila. Američtí námořníci byli na sebe ochotni brát větší riziko. Jejich lodě byly také nekvalitnější a méně bezpečné než lodě britské. Ale američtí obchodníci si mysleli, že takové riziko má smysl, pokud to znamená, že dokáží porazit své britské konkurenty na mořích. Američané chtěli vydělat peníze a neexistovala žádná vládní instituce ve Washingtonu, která by jim říkala, že jejich lodě musí splnit vládní standardy, než se budou moci angažovat v obchodě. Výsledkem bylo, že Amerika velice rychle zbohatla a postupně vytvořila nejúspěšnější politický a ekonomický systém, jaký lidstvo poznalo – systém plně založený na svobodě, na tom, co George Gilder nazval “podnikatelský duch”, duch, který přivedl lidi k plavbě přes oceán, k posunování amerických hranic, k prosperitě. Američtí imigranti netoužili po státním paternalismu. Právě před státním paternalismem se snažili uprchnout.
Dnes vláda na všech úrovních spotřebovává asi 40% hrubého domácího produktu. To je břemeno na bedrech podnikání. Dovedete si představit, kolik tvořivé energie by se uvolnilo, kdybychom mohli řekněme polovinu prostředků, které dnes plynou do státního sektoru, ponechat v soukromých rukou? Dovedete si představit ten hospodářský růst, kterého bychom byli svědky, ty příležitosti, které by se otevřely pro americké nižší třídy?
V roce 1981 přinesla Reaganova vláda skromné snížení daňových sazeb a došlo k největší ekonomické expanzi v poválečném období. Za šest let bylo vytvořeno více než deset milionů nových pracovních příležitostí. Představte si růst, jehož bychom byli svědky, kdybychom snížili nejvyšší sazby z dnešních 28% na řekněme 15-10%. Vůbec bychom se nemuseli bát Sovětů, protože výkonnost americké ekonomiky by se se vší pravděpodobností zdvojnásobila každých deset let.
Taková byla americká myšlenka. To byla myšlenka, se kterou psal Thomas Jefferson Deklaraci nezávislosti. Měli jsme mít vládu zákonů, ne vládu lidí. Tak byla také vytvořena naše vláda. Ale levicově-liberální zaopatřovací stát, který tvrdí, že je nemorální a bezcitné, když si pracující člověk ponechá svůj výdělek a utratí jej jak uzná za vhodné, takto nefunguje. Je-li toto nemorální, oč ospravedlnitelnější je, konfiskuje-li státní úředník peníze, které sám nevydělal, a používá je pro své vlastní účely?
V myslích tvůrců Ústavy nebyla politika ničím jiným než neustálou bitvou mezi vášněmi těch u moci a právy lidí. Jak uvedl Thomas Gordon v Catových dopisech, jednom z nejvlivnějších děl té doby, “cokoli je dobré pro lidi, je špatné pro vládce”. Pro moc je přirozené, jak napsal jeden americký básník v osmnáctém století, že “pokud se hned na počátku nesetká s kontrolními mechanismy, skokově se zvětšuje a rychle si podmaní celek”.
Až do americké revoluce moc vždy vítězila nad svobodou. Individuální svoboda přímo narušuje doménu autority. Není proto v zájmu vlády dovolit, aby svoboda vzkvétala. Navíc se předpokládá, že úkolem vlády je omezovat volbu. Vláda funguje jako rozhodčí, regulátor, žalářník, válečník a někdy jako popravčí. Jejím úkolem je nutit lidi dělat věci, které by jinak dobrovolně nečinili – jako třeba platit daně nebo sedět v elektrickém křesle. Problémem je zabránit vládě, aby lidi nenutila dělat tyto věci nelegitimně. Teoreticky mají lidé nezcizitelné právo na život, svobodu a vlastnictví a je odpovědností vlády tato práva chránit. Je ale samotnou podstatou vládnutí všechny tři tyto věci lidem brát. A co je ještě důležitější, je v zájmu vlády tak činit. Až do vytvoření americké republiky žádná společnost toto dilema nevyřešila. Tvůrcům Ústavy se podařilo vytvořit takové ústavní mechanismy, které omezují a oslabují autoritu, čímž se stává ilegální zneužití moci méně pravděpodobné nebo alespoň méně nebezpečné. Pravidelné volby, oddělení mocí, systém kontroly a rovnováhy, prezidentské veto, soudní přezkoumání, práva státu a otevřený trh – to vše slouží na ochranu občanů před vládními zásahy. A až donedávna, přibližně do doby “New Deal”, fungoval náš ústavní rámec velmi dobře. Liberální politikové milující přerozdělování nalezli způsob jak obejít ústavní ochranu zejména v tom, že ji ignorovali.
V 19. století předpověděl Alexis de Tocqueville možný vznik nové formy despocie v Americe, která bude jedinečná pro demokratické vládní establishmenty a vyvine mohutný a neustálý tlak na ústavní svobody. Popsal její pravděpodobný charakter:

(Nad americkými občany bude stát) nesmírná ochranná moc, která sama bude zodpovědná za zajištění jejich požitků a bude bdít nad jejich osudem…
Ochotně pracuje pro jejich štěstí, ale chce být jeho jediným strůjcem i posuzovatelem. Stará se o jejich bezpečnost, předvídá a zajišťuje jejich potřeby, napomáhá jim v dosažení potěšení, spravuje jejich nejdůležitější záležitosti, řídí jejich podnikání, vytváří pravidla pro jejich poslední vůle a rozděluje jejich dědictví…
Díky ní je tak svobodná volba den ode dne méně potřebná a vzácnější, aktivita svobodné vůle je omezována a vedena jasně ukazujícím kompasem, kousek po kousku zbavuje každého občana možnosti využívat správně jeho schopností.

Dnes jsou Američané ohrožováni právě touto tyranií. Vláda se vkradla do téměř každé oblasti života, rozhoduje za občany a spotřebovává zdroje způsobem, který si tvůrci naší Ústavy vůbec nepředstavovali. Tocqueville varoval před velkou hrozbou, kterou pro svobodu představuje neustále se rozpínající moc, pokrývající

celý společenský život sítí drobných, složitých pravidel, která jsou zároveň podrobná a uniformní, a skrze niž ani ti nejoriginálnější duchové a nejčinorodější povahy nemohou prostrčit hlavy nad úroveň davu. Neláme člověku vůli, ale oslabuje, ohýbá a vede ji; zřídka nařizuje, ale často brání v jednání; Nic neničí, ale mnohému brání ve zrození.

Pokud je ponecháme zcela bez kontroly, uchvátí státní úřady nevyhnutelně veškerou moc. V naší ústavní demokracii se tak nemůže stát snadno. Pravděpodobně nikdy nespatříme, jak vojenská junta dobývá Kapitol ve Washingtonu. Vláda v Americe zvětšila výrazně svůj vliv tím, že vyplácí některé preferované skupiny voličů prostřednictvím federálního koryta s jediným cílem – učinit co nejvíce lidí závislých na její štědrosti. Tak získávají demokratické vlády panství nad občany. Rozdávají peníze daňových poplatníků a po těchto penězích následuje spousta regulací, omezujících svobodnou volbu jednotlivce. Kdykoli požádáme vládu, aby zasáhla v náš prospěch, můžeme očekávat odpovídající omezení svobody. Tocqueville dospívá k závěru, že:

Proto je zvlášť důležité, aby v naší demokratické době byli skuteční přátelé svobody a lidské důstojnosti na stráži a zabránili společenské moci s lehkým srdcem obětovat soukromá práva některých jednotlivců při uskutečňování jejích obecných záměrů… Žádný jednotlivec není tak nedůležitý, aby mohl být utlačován bez velmi nebezpečných následků, žádná soukromá práva nejsou tak nepodstatná, aby mohla být bez následků podřízena svévolnému rozhodování kohokoli.

To řekl Tocqueville a já nedokážu vymyslet slova, která by se lépe hodila na náš současný stav věcí. Spojené státy jsou dnes se svou nafouklou federální byrokracií a s rozpočtem přes bilion dolarů velice vzdálené od představy, kterou měli američtí kolonisté, když vedli nový národ z divočiny – národ “počatý ve svobodě”.
Když se díváme na svět kolem nás, vidíme, že politická svoboda je extrémně vzácná. Každý student americké historie ví, že cesta k Philadelphskému Ústavodárnému shromáždění v roce 1787 byla velice dlouhá a svízelná. K vytvoření americké republiky došlo za historických okolností, které se pravděpodobně nikdy nebudou opakovat.
Ale Američané dnes nemají chuť postavit se realitě tohoto konfliktu mezi právy jednotlivce a nekonečnými nároky státu. Možná proto, že po dvou stech letech věří, že ústavní demokracie je trvalou institucí, která nemůže být rozervána zevnitř touhou po moci – nebo věří, že vládní představitelé ve Washingtonu se ve své podstatě nějak liší od představitelů v jiných hlavních městech – se Američané stali vlivem svého materiálního pohodlí pasivními a zdá se, že si většinou neuvědomují cenu, kterou je třeba platit za obranu jejich vzácného dědictví. “Strom svobody musí být čas od času osvěžen krví vlastenců a tyranů”, řekl Thomas Jefferson. Věděl, že svoboda nemusí být ničím jiným než tečkou na obrazovce lidské historie, závorkou, která se jistě uzavře, pokud necháme vládě moc činit rozhodnutí, která bychom měli činit sami.
Podle Machiavelliho zásady “všechna lidská zřízení podléhají korupci a musí zhynout, pokud nejsou včas obnovena návratem k jejich původním principům.” Je čas osvěžit naši paměť a uvědomit si, jak se vlastně stalo, že jsme se stali Američany, a co je třeba dělat, abychom zůstali Američany v původním smyslu toho slova.
Na svobodu se dnes útočí ze všech stran: brutálně tak činí totalitní státy ze zahraničí a umírněně proponenti všudypřítomného paternalistického státu doma. Nikoho by nemělo překvapit, že tento trvalý boj mezi vládci a ovládanými pokračuje dále. A zkušenost z minulosti ukazuje, že dokud lidé budou muset žít spolu ve společnosti, tato bitva nikdy neskončí. Tvůrci Ústavy to věděli, když vytvářeli federální vládu s několika málo základními funkcemi: společnou obranou národa, policejní ochranou, nastolením spravedlnosti a podporou všeobecného blahobytu v zemi. A to je vše. Jakákoli jiná funkce kromě těchto je ze strany naší centrální vlády porušením nejvyššího zákona země a je tudíž nelegitimní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?