Quo vadis, západní civilizace?

19.1.2014
Martina Heranová

1565.jpgUplynulý rok vystavil euroatlantické demokratické společenství hned několika zásadním zkouškám. Rostoucí ambice nových mocenských vyzyvatelů přerostly do podoby testu reálných schopností západních spojenců bránit své dlouhodobé bezpečnostní zájmy, a tím i stávající velmocenský status quo. Posun směrem k novému rozložení sil v rámci vznikajícího multipolárního světa se tak výrazně urychlil.

Přispěly k tomu především události druhé poloviny roku, které naplno odhalily nízkou akceschopnost jak dosavadního hegemona USA, tak jeho evropských partnerů, zůstávajících nadále v jeho vleku.

Podkopávání vlastní pozice

Důvody rychle slábnoucí pozice USA a Evropské unie ve světě je třeba primárně hledat v domácích problémech, konkrétně v přetrvávajících hospodářských obtížích, které se nedaří uspokojivě řešit. Rostoucí zadlužení USA a s ním spojené vnitřní spory o podobě federálního rozpočtu vrcholící říjnovým ochromením chodu amerických vládních úřadů jasně ukázaly, jak křehká finanční stabilita země může být. Ani EU si zatím nepřipsala větší úspěch při stabilizaci eurozóny. Úsilí o záchranu jejích zadlužených členů ji značně vyčerpalo a výraznější hospodářský růst stále nepřichází.

Mezinárodní postavení a kredibilitu USA však nakonec mnohem více poškodila zcela jiná záležitost. Byla to aféra Snowden, která od svého červnového vypuknutí postupně zastínila i dříve kolosální aféru Wikileaks. V porovnání s tehdejším únikem převážně diplomatických depeší přineslo zveřejnění informací o amerických tajných programech na sledování v podstatě veškeré celosvětové komunikace mnohem větší mezinárodní pozdvižení, neboť se přímo dotklo řady zemí i jejich vrcholných politiků. Navíc většina informací, které má bývalý pracovník amerických tajných služeb k dispozici, stále ještě nebyla publikována. O to víc je pro americkou vládu nepříjemné, že svůj dočasný azyl nalezl tento muž v Rusku (kam se dostal přes čínský Hongkong), což lze z bezpečnostního hlediska hodnotit jednoznačně jako velkou prohru. To, že americké bezpečnostní složky nedokázaly po kauze Wikileaks zabránit dalšímu úniku utajovaných informací a nechaly hlavního aktéra uprchnout do Ruska, poukazuje přinejmenším na jejich významné systémové slabiny, které vysílají ostatním státům jasný signál, že USA již zdaleka nejsou všemocnou supervelmocí, za kterou byly pokládány po konci studené války.

Kolbiště Středního východu

Výrazné šrámy ovšem USA utrpěly i na diplomatickém poli. Nejviditelnějším příkladem se stala syrská krize a vyústění americko-ruských sporů o přístup k jejímu řešení po široce medializovaném srpnovém incidentu s použitím chemických zbraní proti bezbranným civilistům. V souladu s předchozími prohlášeními USA, že použitím syrského chemického arzenálu v konfliktu bude překročena „red line“ pro americký zásah, se počátkem září zdálo, že vše směřuje k mezinárodní intervenci, která by syrskou občanskou válku konečně ukončila. Slibovaný vojenský zásah byl ale záhy zredukován na plánování pouhých leteckých útoků a nakonec skončil dohodou s režimem prezidenta Asada o předání syrských chemických zbraní pod mezinárodní kontrolu. Občanská válka v zemi tak ukončena nebyla a lidé i nadále umírají v pokračujícím konfliktu vedeném konvenčními prostředky. Svých cílů ale dosáhlo Rusko. Vyjednáním dohody o dobrovolném odevzdání chemických zbraní syrským režimem sklidilo nejen všechny diplomatické vavříny, ale především zajistilo svému chráněnci další přežití a vylepšení jeho pošramoceného obrazu na mezinárodním poli.

K úspěchu má daleko také listopadová dohoda o íránském jaderném programu, která krátkodobě zmrazuje některé jeho aktivity, zejména další obohacování uranu nad stanovenou mez, výměnou za uvolnění stávajících mezinárodních sankcí. Přestože USA vždy považovaly jaderné ambice Íránu za nebezpečné, byli to právě američtí vyjednavači, kteří otevřeli prostor k jejímu uzavření, ačkoliv nedává žádné záruky, že země ve svém jaderném programu nebude v budoucnu pokračovat. Zvláště pak pokud vezmeme v úvahu, že její největší regionální rival, Saúdská Arábie, si již zaplatil dodání jaderné bomby z Pákistánu. Navíc zrušení sankcí Íránu umožní zintenzivnit jeho konvenční vojenský program. Právě na podzim se íránská armáda pochlubila novým typem bezpilotního letounu, který je schopen se vyhnout detekci nepřítelem, a potvrdila tak dřívější podezření o okopírování amerických technologií v souvislosti s opakovanou ztrátou několika těchto letounů nad íránským územím. A uzavření dohody hraje do karet i Rusku, které může úspěšně zpochybňovat účelnost budování americké protiraketové obrany v Evropě, pokud jaderná hrozba ze strany Íránu pominula.

Diplomaticky se USA nedařilo ani v Afghánistánu. Přestože se nakonec v listopadu podařilo dosáhnout shody nad textem bilaterální bezpečnostní dohody, která umožní setrvání omezeného počtu amerických vojáků v zemi po skončení stávající mise mezinárodních koaličních sil na konci roku 2014, prezident Karzaj odmítl přistoupit k jejímu podpisu před nadcházejícími jarními prezidentskými volbami. V pozadí lze vidět nedůvěru k americkým slibům a dalším záměrům v Afghánistánu, zvláště poté, co v červnu vešel ve známost úmysl americké vlády zahájit přímá mírová jednání s hnutím Tálibán. Je více než zřejmé, že USA hledají s blížícím se koncem mezinárodního angažmá v zemi cestu, jak vyjít z více než desetiletého konfliktu se ctí. Jeho výsledky lze totiž jen stěží hodnotit jako úspěch. Afghánistán se stabilizovat nepodařilo, síly al-Kájdy zničeny nebyly a z Pákistánu pokračují ve svých operacích i po dopadení Usámy bin Ládina. Nepodařilo se eliminovat ani jejich spojence, hnutí Tálibán, a s odchodem koaličních jednotek ze země naopak jeho vliv znovu roste, aniž by jakkoli změnilo svou rétoriku či cíle. Situace v zemi se tak pravděpodobně vrátí do stavu před mezinárodní intervencí, což bude pro USA znamenat další ránu jejich pozici dosavadní supervelmoci.

Testování blízkého sousedství

Evropským spojencům USA se ovšem na mezinárodním poli nevedlo o nic lépe. Jednoznačnou diplomatickou porážku utržila Evropská unie v dlouholetém boji o Ukrajinu poté, co její prezident Janukovyč odmítl krátce před plánovaným summitem Východního partnerství ve Vilniusu podepsat asociační dohodu s EU a místo toho dal přednost finančně výhodnějším smlouvám o hospodářské spolupráci s Ruskem. Na tento krok nedokázala EU adekvátně reagovat; tak rozsáhlou finanční pomoc jako Moskva bez předběžných podmínek poskytnout nemůže a její podpora nátlakové akci opozice se ukázala být naprosto bezzubá. Znovu se potvrdilo, že Rusku není schopna v geopolitické hře konkurovat. Její program Východního partnerství dostal další tvrdý zásah, z kterého se s ohledem na vývoj v ostatních zemích spadajících do jeho rámce již nemusí vzpamatovat.

Varujícím signálem pro Evropu by měl být i průběh podzimních vojenských cvičení Ruska a NATO. Zatímco Rusko společně s Běloruskem v zářijovém cvičení „Západ 2013“ úspěšně demonstrovalo svou vojenskou připravenost utkat se s jakýmkoliv potenciálním nepřítelem se zapojením 70 000 mužů v poli, listopadové cvičení NATO „Steadfast Jazz“ probíhající na území Polska a baltských států poukázalo na slabiny kolektivní sebeobrany – nízkou účastí některých členských zemí (včetně USA) a jejich ochotou se do cvičení vůbec zapojit. Celkem 6 000 nasazených aliančních vojáků lze jen stěží považovat za adekvátní odpověď na předchozí prezentaci ruské síly. Rusku se navíc podařilo NATO znemožnit i na poli kybernetické obrany. Během aliančního cvičení byly kyberneticky napadeny nejen vládní internetové portály baltských států, ale terčem hackerů se stalo i samotné Centrum pro kybernetickou bezpečnost NATO v Tallinnu.

Se znepokojením je však třeba pohlížet i do Asie. Čína své rostoucí sebevědomí prezentované nároky na sporné ostrovy ve Východočínském a Jihočínském moři podtrhla ve druhé polovině roku úspěchy na poli vojenských i vesmírných technologií. Představila vlastní bezpilotní letoun nezachytitelný radary a zrealizovala misi na Měsíc. Ačkoliv tyto výsledky primárně stojí na úspěších čínské špionáže, nelze zpochybnit, že země se zařadila do nejvyšší velmocenské ligy a definitivně potvrdila svou pozici dalšího vyzyvatele USA. Na pozoru by se však měly mít i evropské státy. Jak ukázala nedávná odhalení, cílem čínské kybernetické špionáže se v uplynulém roce nestaly jen poznatky z oblasti vědy a výzkumu, ale také informace čistě politického charakteru, což jasně potvrdilo vniknutí do počítačových systémů ministerstev zahraničních věcí pěti členských států EU včetně České republiky.

Podtrženo a sečteno

Rok 2013 přinesl z hlediska mezinárodní politiky klíčový přelom. Zásadním způsobem otřásl pozicí západních spojenců ve světě. USA i EU se ocitly v těžké defenzivě, z níž se nebude snadné dostat. Mocenští vyzyvatelé si jsou této skutečnosti dobře vědomi a budou se snažit své současné výhody využít. Na druhé straně si je jen málo spojeneckých zemí schopno připustit, jak je současná situace vážná. Jednou z výjimek je Izrael, který stojí v první linii na Blízkém východě a pro nějž se dohoda s íránským a syrským režimem stala jasným signálem, že v případě jakéhokoliv konfliktu v regionu, jenž by ho zasáhl, si bude nucen svou existenci opět hájit sám. S neochotou USA vojensky se angažovat při řešení problémů v nestabilních částech světa se již musela vypořádat Francie. Pacifikační akce ve svých bývalých koloniích, v Mali a ve Středoafrické republice, musela převzít na svá bedra; její evropští partneři jí vojensky i finančně pomohli jen omezeně.

Šampiónem uplynulého roku se jednoznačně stalo Rusko v čele s prezidentem Putinem nově se pyšnícím titulem nejvlivnějšího muže světa. Takový výsledek by měl být pro všechny demokratické země jasným varováním. Západní demokracie se však nepoučily a dopouštějí se stejných chyb jako v minulém století. Dohody s autoritativními režimy o omezení zbrojení a stanovení limitů pro vlastnictví jednotlivých typů zbraní „mír pro naši dobu“ nepřinesly, stejně jako dohody o uznání sfér vlivu či anexe oblastí a států obývaných soukmenovci. A nepřinesou ho ani nyní. Euroatlantické demokratické společenství nutně potřebuje silného vůdce, který se postaví na obranu jeho hodnot i celé západní civilizace a bude za ně neochvějně bojovat až do úplného konce, i přes „krev, pot a slzy“, které to může přinést. Je to naše jediná šance. Stojíme totiž jen krůček od propasti

Vyšlo na www.revuepolitika.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?