PUTIN A SPOL.: CO DĚLAT?

1.4.2009
Richard Pipes

Dnešní Rusko, Rusko Putina a Medveděva, je zemí mimořádných protikladů. Jeho vůdci prohlašují, že je součástí evropské kultury; zároveň ovšem varují Západ, aby jim neradil, jak mají spravovat své záležitosti, protože Rusko má své vlastní, zcela specifické národní tradice.

Trvají na své pozici globální velmoci, a to i když připouštějí, že ekonomicky Rusko hluboce zaostává za svými soupeři a zoufale se od nich potřebuje poučit. Tvrdí, že je Rusko demokracií, a přece dělají, co mohou, aby demokratické procedury a instituce zbavili jejich obsahu nebo je alespoň oslabili. Když se člověk pozorněji podívá na to, co prohlašují na veřejnosti, je pro něj obtížné rozhodnout, co z toho je jen zmatení a co naprostý cynismus. Pravděpodobná odpověď zní, že jde o oboje: cynismus maskující zmatení.

Vezměme si jako příklad letošní březnové presidentské volby. Veškeré průzkumy ukazovaly, že Dmitrij Medveděv, muž nominovaný odcházejícím presidentem Vladimirem Putinem, má před kterýmkoli potenciálním soupeřem přesvědčivý náskok. A přesto Putinova vláda dělala vše, co bylo v jejích silách, aby volební proces sabotovala. Každý možný konkurent byl pod tou či onou záminkou odstraněn, až jedinými, kteří kromě Medveděva zbyli, zůstali šéf komunistické strany, šéf ultranacionalistů a jedna politická nula, tedy ti, kteří nic nenamítali proti autoritativní politice režimu.

Při tom ale nezůstalo. Kandidáty skutečné opozice Putin veřejně obvinil z toho, že jsou náhončími ve službách cizích vlád. Televizní vysílání, v zemi velikosti Ruska hlavní zdroj zpráv a informací, bylo pro Medveděvovy protikandidáty uzavřeno. Po celé zemi byli voliči pod hrozbou ztráty zaměstnání nuceni jít volit, přičemž způsob volby často jejich dohližitelům umožňoval dozvědět se, koho volí. Tyto prazvláštní procedury mohly projít proto, že Moskva dělala vše, aby mezinárodním organizacím v monitorování průběhu voleb zabránila. A aby k tomuto bezpráví přidal ještě urážku, obvinil poté Putin evropskou monitorovací skupinu z toho, že se nedržela pokynů amerického ministerstva zahraničí.

Medveděv zvítězil většinou 70,28 % hlasů – jen o 1,02 % nižší, než jaké dosáhl Putin v roce 2004. S přihlédnutím k faktickému monopolu, který má jeho strana – Spojené Rusko – v parlamentu, dává mu tento výsledek prakticky diktátorskou moc. O tomto muži, který po většinu svého života pracoval ve skrytu, je toho známo velmi málo. Narodil se v Leningradu v roce 1965, v roce 1990 získal titul doktora práv. V roce 2002 byl jmenován předsedou správní rady mamutího plynárenského monopolu Gazprom. O tři roky později byl jmenován prvním náměstkem předsedy vlády. Na rozdíl od Putina a mnoha jeho blízkých poradců nikdy nesloužil u tajné policie.

Podle dohody uzavřené mezi Putinem a Medveděvem bude ten druhý presidentem a první pravděpodobně předsedou vlády. To je situace pro Rusko – zemi zvyklou na vládu jednoho muže – velmi neobvyklá a proto také nebezpečná. Medveděv za sebou nemá žádnou nezávislou mocenskou oporu a bude muset spoléhat na mocenskou základnu kontrolovanou premiérem. Až čas řekne, jak bude tato diarchie fungovat. V každém případě mnozí Rusové pohlížejí na Medveděva jako na dočasnou hlavu státu, neboť si Putinovu dlouhodobou vizi budoucnosti Ruska, již on sám nazval „Plán 2020“, vykládají jako signál toho, že se o presidentskou funkci hodlá za čtyři roky znovu ucházet.

Jak jsem již řekl, ruští představitelé trvají na tom, že jejich země je demokratickou zemí. Však také jeden z nich, vicepremiér Sergej Ivanov, označil nedávno ruské demokratické mechanismy za nadřazené podobným mechanismům v jistých nejmenovaných „jiných zemích“, a to s odůvodněním, že v ruských presidentských volbách v roce 2008 spolu soupeřili ne méně než čtyři kandidáti, zatímco v těchto „jiných zemích“ jsou to jen dva.

Pokud jde o demokracii, jsou ovšem ruští představitelé nekonsistentní a výrazně si protiřečí. Tak v projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 2007 Medveděv uvedl:

Dnes budujeme nové instituce založené na základních principech plné demokracie. Tao demokracie nepotřebuje žádný další výklad. Tato demokracie je efektivní a je založena na principech tržní ekonomiky, svrchovanosti zákona a vládě, která je odpovědná zbytku společnosti.

Dost jasné, pomyslel by si někdo. Ovšem o necelý rok později při rozhovoru se zahraničními novináři ten samý Medveděv prohlásil:

Parlamentní demokracie je podle mého osobního mínění pro Rusko nepřijatelná, a to jak dnes, tak v budoucnosti. Možná za nějakých 200, 300 let, kdy ideje demokracie budou jiné, … kdy všechno bude jiné.

A jaká je Medveděvova představa podoby ruského politického systému v čase, než tato vzdálená doba přijde? V nedávném rozhovoru pro časopis Itogi řekl, že Rusko

je federálním státem s velkými vyhlídkami, avšak s mnoha problémy. Takovou zemi lze řídit jen s pomocí silné presidentské moci. Kdyby se Rusko stalo parlamentní republikou, byl by to jeho konec… O tom jsem hluboce přesvědčen…. Osou Ruska byla vždy pevná vertikála výkonné moci. Tato země vyrůstala po staletí a nemůže být spravována žádným jiným způsobem.

Klíčová slova tohoto prohlášení jsou „pevná vertikála výkonné moci“. Říkají, že politická moc v Rusku nevychází zdola, nýbrž shora; jsou to slova, jež všechny demokratické projevy pronášené Medveděvem a dalšími členy současné vlády usvědčují z naprosté lži. Člověk předpokládá, že při formulování takových myšlenek si Medveděv nebyl vědom toho, že jeho slova jsou ozvěnou vět cara Alexandra II., který, když dal před 150 lety svobodu ruským nevolníkům a byl dotázán, zda dá své zemi ústavu, odpověděl:

Dávám vám své slovo, že bych v tento okamžik a na tomto stole podepsal jakoukoli ústavu, kdybych byl přesvědčen, že to bude pro dobro Ruska. Vím ale, že kdybych tak dnes učinil, zítra by se Rusko rozpadlo na kusy.

Aby usmířili nesmiřitelné – to jest verbální oddanost demokracii s přesvědčením, že v praxi by demokracie Rusko zničila –, přichází dnes skupina snaživých teoretiků z Kremlu s konceptem „suverénní demokracie“. Autorem tohoto termínu je Vladimir Surkov, rusifikovaný Čečenec zastávající post zástupce vedoucího úřadu presidenta, který je ve skutečnosti hlavním ideologem Putinovy-Medveděvovy vlády a de facto hlavou Putinovy strany. V dlouhém a nesouvislém projevu z února roku 2006 Surkov prohlásil, že Rusko je beze všech pochybností evropskou zemí, sdílející s Evropou hodnoty materiálního blahobytu, svobody a spravedlnosti. Při jiné příležitosti však zdůraznil, že po celou svou historii bylo Rusko centralizovanou zemí; decentralizace je v jeho očích silou, oslabující demokracii.

To, čeho se Surkov snažil oním nekoherentním způsobem dobrat, formuloval stručně jeho šéf Putin při nástupu do presidentského úřadu v roce 2000: „V zemi, která nerespektuje vládu zákona a která je proto slabá, je člověk bezbranný a tudíž ne svobodný. Čím silnější je stát, tím svobodnější je jednotlivec.“ Tím se ve skutečnosti říká, že svobodu občanů nejlépe zajistí diktatura.
Snad nejjasnější definici „suverénní demokracie“ podala Maša Lipmanová, členka Carnegie Endownment’s Moscow Center. Tento termín, píše,

přináší dvě poselství: za prvé, že ruský systém je demokratický, za druhé, že jeho nároky musí být akceptovány, tečka. Jakýkoli pokus o verifikaci bude považován za nepřátelský a vměšující se do vnitřních záležitostí Ruska.

Proč se ruský národ smiřuje s takovýmto druhem falešné demokracie? Na to existuje několik odpovědí.

Za prvé, Rusové obecně přisuzují největší hodnotu stabilitě. Jejich vzácné a krátké zkušenosti s demokracií – v roce 1917 a pak znovu v devadesátých letech 20. století – je přesvědčily, že demokracie přináší jen anarchii a zločinnost. Je-li jim v průzkumech veřejného mínění položena otázka, čeho si cení více – zda svobody, nebo pořádku –, volí v naprosté většině to druhé, přičemž si očividně nejsou vědomi toho, že tyto dvě hodnoty se vzájemně nevylučují. Výsledkem toho je, že nejsou nakloněni politické soutěži a systém více stran považují za škodlivý. Požadují „silnou ruku“ a nestarají se příliš o to, jak se dostala k moci či za pomoci jakých prostředků se u moci udržuje. A naopak: čím méně je zpochybňována u volebních uren, tím je silnější.

Za druhé, většina Rusů, soudíc opět podle průzkumů mínění, sama sebe nepovažuje za příslušníky nějakého politického či sociálního společenství v jakémkoli smysluplném významu toho slova. To je postoj, který je pro nás, kteří žijeme v demokratické společnosti, těžko pochopitelný. Pro většinu Rusů je ale jedinou významnější entitou „malé“ společenství tvořené jejich bezprostřední rodinou a přáteli – těmi, jimž tykají. Proto jim méně záleží na tom, kdo jim vládne – pokud tito vládci udržují pořádek a udržují Rusko v pozici „velké mocnosti“. Slovy kritického ruského novináře,

mlčení lidu je základním společenským a politickým neštěstím Ruska v průběhu celé jeho historie. Rovněž dnes se zdrcující většina obyvatel země hermeticky „uzavřela“ před politikou a vším, co bezprostředně nesouvisí s jejich osobními životy… Právo vyjádřit svůj politický názor kladou Rusové až na samý konec seznamu nejvýznamnějších lidských práv a svobod.

A konečně, většina Rusů odmítá věřit tomu, že lidé kdekoli na světě mohou ve skutečnosti rozhodovat o těch, kteří jim vládnou, a tomu, že se tito vládci o ně starají. Z ruského pohledu všechny vlády včetně těch, jež jsou pokládány za vzory demokracie, jsou ve skutečnosti v rukou hrabivých a po moci lačnících jednotlivců, kteří využívají stát k vlastnímu obohacení a k ovládnutí společnosti. V lednovém průzkumu veřejného mínění méně než 40 % dotázaných odpovědělo, že volby probíhají řádně a čestně. Je-li tomu tak, jaký význam má způsob, jímž je vláda vybírána? Všechny průzkumy a výsledky hlasování zároveň ukazují, že nanejvýš 10 % Rusů podporuje demokratické ideály.

Tuto menšinu tvoří především vzdělaní obyvatelé velkých měst, jejichž šance na získání moci jsou nulové, přinejmenším po několik dalších generací. Poté, co se v devadesátých letech minulého století pokusili změnit politickou kulturu své země a neuspěli, stáhli se z velké části z veřejného života.

Při všem tom chvástání na téma velikosti Ruska a jeho skvělé budoucnosti nás může utěšovat, že v nitru si jeho představitelé nejspíše dobře uvědomují jeho slabosti a jsou rozhodnuti je překonat. Dosvědčují to Putinova slova z jeho únorového projevu.

V jádru jeho poznámek stálo, že éra, v níž se Rusko mohlo spoléhat na příjmy z přírodních zdrojů, především ze zdrojů energetických, jež dnes tvoří čtyři pětiny jeho exportu, je nenávratně pryč. Aby prosperovala, musí země vybudovat celou ekonomickou základnu s využitím všech technologických inovací. S výhledem do roku 2020 vyzval Putin k co nejefektivnějšímu využívání lidských i materiálních zdrojů. Za hanbu označil především to, že každý druhý Rus mužského pohlaví umírá před dovršením 60 let věku, a zdůraznil nutnost prodloužit průměrnou délku života v celostátním měřítku na 75 let.

Při nesmírně špatných zdravotních standardech je to obtížný a pravděpodobně nedosažitelný cíl. Odhaduje se, že k celé polovině předčasných úmrtí lidí v produktivním věku v Rusku dochází v důsledku alkoholismu a počet HIV pozitivních je zde vedle Afriky nejvyšší na světě. Pokud jde o produktivitu práce, připomenul Putin svým posluchačům, že v současné době je na úrovni jedné sedminy ve srovnání s Německem. Jedna z cest k dosažení růstu spočívá v podpoře drobného podnikání a střední třídy, jejichž podíl na hrubém domácím produktu dnes činí méně než 15 %. Vzhledem k tomu, že většina Rusů považuje soukromé podnikatele za „sabotéry“ a stejná část jich je přesvědčena o tom, že poctivá práce nepřináší úspěch, rovněž tohoto cíle bude obtížné dosáhnout.

Nemenší překážkou na cestě k významnějšímu zlepšení ekonomiky je arogantní styl, s nímž vláda přistupuje ke smlouvám a vlastnickým právům. V posledních letech Moskva přišla o miliardy dolarů ze smluv podepsaných s firmami British Petroleum a Royal Dutch Shell a týkajících se těžby ropy na ruském území. Jestliže Moskva přistupuje k uzavřeným smlouvám jako k projevu úmyslu a nikoli závazné povinnosti, spadne objem zahraničních investic hluboko pod existující možnosti.

Přesto však ruský tisk nedávno své čtenáře ubezpečoval, že úrovně hospodářského rozvoje plánované Putinem na rok 2020 bude dosaženo o pět let dříve, do kdy – jak tvrdí – bude ruská ekonomika patřit mezi pět největších na světě a polovina populace bude patřit ke střední třídě.*) Do roku 2020 se průměrný měsíční příjem zpětinásobí a vzroste tak z 526 dolarů (v roce 2007) na 2700 dolarů.
–––––––
*) Tato prognóza pravděpodobně vychází z čísel ve studii společnosti Goldman Sachs, citované v knize Anderse Åslunda Russia´s Capitalist Revolution.
–––––––
Lze si položit otázku, nakolik realistické tyto předpovědi jsou. Vyvolávají vzpomínku na půl století staré vychloubání Nikity Chruščova, že Sovětský svaz už dávno předstihl Spojené státy v produkci potravin. Ať už ale lze těchto cílů dosáhnout nebo nikoli, ekonomický rozvoj toho typu, jaký předvídá Putin, vyžaduje pomoc Západu.

Podobná potřeba západní pomoci při hospodářské modernizaci je ovšem v konfliktu nejen s domácími praktikami Ruska, ale i s jeho zahraniční politikou vůči Západu, která se stává stále nepřátelštější.
Tento agresivní trend započal – přinejmenším na verbální rovině – v únoru roku 2007, kdy Putin na německé půdě vystoupil se soustředěným útokem proti Spojeným státům, které obvinil z pokusu o vytvoření unipolárního světa s Washingtonem jako „jediným centrem moci, jediným centrem síly, jediným centrem rozhodování“. Jeho projev nebyl žádným nepromyšleným vzplanutím. Podle ministra zahraničí Sergeje Lavrova znamenal počátek zásadního přehodnocení „reality globalizujícího se světa“. Do jednoho roku, tvrdil Lavrov, Rusko potvrdí svou „rostoucí autoritu a vliv ve světě“.

Povzbuzen Kremlem a kombinujíc posměšky s hrozbami, ruský tisk s potěšením podrobně líčí všechny nepříznivé zprávy týkající se Západu a Především Spojených států. Tak například deník Izvestija nedávno pobavil své čtenáře historkou o nejmenované americké vojenské jednotce v bývalé Jugoslávii, která údajně odmítala zapojit se do akce, dokud její příslušníci nedostanou čerstvý pomerančový džus. V té samé době se ruští diplomaté a vojenští představitelé uchýlili k zastrašování. V projevu z ledna 2008, kterému nebyla v zahraničí věnována prakticky žádná pozornost, zdůraznil náčelník ruského generálního štábu Jurij Balujevskij důrazný odpor Moskvy vůči americkému plánu umístit protiraketový obranný radarový systém v Polsku a v České republice:

My [Rusové] nemáme v plánu na někoho útočit, avšak považujeme za důležité, aby si všichni naši partneři jasně uvědomovali … že pro obranu suverenity a územní integrity Ruska a jeho spojenců se k využití ozbrojených sil uchýlíme i preventivně, a to rovněž s pomocí nukleárních zbraní. Vojenská síla má být využita k demonstrování rozhodnosti představitelů země při prosazování vlastních zájmů a – jako krajní prostředek – v koncentrované podobě tehdy, když se jiná opatření ukážou jako neúčinná.

A jako by to nebylo dost jasné, slovo po slovu to zopakoval deník Izvestija v rámci zpravodajského pokrytí Balujevského vystoupení. Moskva, tvrdil list, si vyhrazuje právo angažovat se v preventivních nukleárních útocích, aby předešla čemukoli, co si vyloží jako masivní útok proti sobě. Tato slova jsou samozřejmě novou formulací sovětské nukleární strategie, která ve své době zůstávala záměrně zamlžená, a tudíž jí většina západních pozorovatelů nevěřila.

V rámci vztahů se Západem Moskvu pravděpodobně nejvíce dráždí rozšiřování NATO východním směrem – ať už to, k němuž došlo, nebo to, které je plánováno. A v této záležitosti je nutné připustit, že její postoj není zcela neoprávněný: Západ se opravdu neohlížel na ruské sentimenty a porušil sliby dané v době, kdy Moskva rozpouštěla Varšavský pakt a stahovala své jednotky z východní Evropy.

Rusové považují NATO – a nikoli bezdůvodně – za nepřátelskou alianci namířenou proti nim, a pociťují silný odpor vůči tomu, že se rozšířila až k samotným jejich hranicím. Nejvýchodnější hranice Estonska, členské země NATO, leží pouhých 90 mil od Petrohradu, dávného hlavního města Ruska a druhého největšího města země. A aby těch provokací nebylo dost, tlačí Spojené státy na přijetí Ukrajiny a Gruzie za členy západní vojenské aliance. Z podobných kroků roste v Rusech strach, že jsou obkličováni.

V projevu z února 2007 Putin připomenul, že v roce 1990 generální tajemník NATO Manfred Wörner popřel jakýkoli záměr rozmístit síly NATO východně od Německa. Ale, pokračoval Putin,

NATO samotné se rozšiřuje. Blíží se k našim hranicím. Zrušili jsme naše základny na Kubě a ve Vietnamu. A co jsme dostali? Nové americké základny v Rumunsku, v Bulharsku.*) Nové, třetí území protiraketové obrany v Polsku. Jsme rozhodně ujišťováni, že tyto kroky nejsou namířeny proti Rusku a že tedy naše obavy jsou naprosto neopodstatněné. To není konstruktivní odpověď. Již je zřejmé, že se ve světě rozpoutávají nové závody ve zbrojení… Není to naše chyba, my jsme je neodstartovali.

–––––––
*) Jde o narážku na americko-bulharskou a americko-rumunskou dohodu z roku 2006, podle níž má být poskytnuta americká pomoc při modernizaci leteckých základen obou zemí a mají zde být umístěny malé americké síly.
–––––––

A aby demonstrovala své odhodlání použít svou vojenskou sílu, spustila Moskva nedávno sérii vojenských manévrů, které – i když nejsou nebezpečné – představují hrozbu a jako hrozba jsou také myšleny. Znovu vyslal hlídkující bombardéry do oblastí od Ruska značně vzdálených. Ruské námořnictvo provedlo vojenské cvičení nedaleko španělského pobřeží. A Putin prohlašuje, že je nutné zahájit rozsáhlý program modernizace armády v rozsahu stovek miliard dolarů.

Přesto, i když je rozšiřování NATO podle slov ministra zahraničí Lavrova jednou ze základních příčin napětí mezi Východem a Západem, není příčinou rozhodující. Kořeny tohoto napětí leží hlouběji. Rusko se nikdy nebylo schopné rozhodnout, kam v globálním společenství národů patří. Vzezřením, jazykem a náboženstvím jsou Rusové Evropany. Vášnivě odmítají být označováni za orientálce, neboť Číňany a/nebo muslimy považují za příslušníky nižší rasy. Současně ale v sobě skrývají stálou antipatii ke svým západním sousedům. Tento postoj je podmíněn částečně jejich pocitem národní méněcennosti, zčásti pak učením ortodoxní církve.

Ve svých srdcích chovají přesvědčení, že ve skutečnosti podle všech kritérií za Západem daleko zaostávají. Historicky se snažili kompenzovat tento pocit úsilím o dosažení takové úrovně brutální fyzické moci, kterou by Západ musel respektovat. Když Mike McConnell, ředitel amerických zpravodajských služeb, nedávno řekl, že rostoucí ekonomická síla Ruska může představovat ohrožení americké bezpečnosti, jeden ruský novinář zajásal: „Jestliže se Američané bojí, znamená to, že nás konečně začali respektovat.“

Všechny průzkumy veřejného mínění naznačují, že dnešní Rusové pociťují hlubokou nostalgii po Sovětském svazu, z velké části kvůli jeho neoddiskutovatelnému postavení globální supervelmoci, a obnovení tohoto statusu považují za prioritu. Základem pocitu oprávněnosti tohoto nároku je jejich požadavek být v důležitých ohledech nadřazenými jiným národům, a to kvůli jejich tvořivosti, jejich jedinečné schopnosti být přátelskými a jejich schopnosti přežít i v těch nejobtížnějších podmínkách. Ruské vítězství nad Němci ve 2. světové válce je stále zdrojem nesmírné hrdosti.

Ruské pravoslaví, odvozené z Byzance, postoje k Západu rovněž ovlivňuje. Pro východní církev byly západní církve heretickými a Rusové si proti nim pěstovali hlubokou averzi. Tradičně svou zemi označovali výrazem „svatá“ (s výjimkou Palestiny to bylo jediné místo na světě s tímto přídomkem), neboť lpěli na opravdové víře. Podobný postoj nebyl samozřejmě vyhrazen jen pro Rusko, specifická však byla skutečnost, že na rozdíl od jiných křesťanských církví, jež byly nadnárodní, byla ruská církev z praktických důvodů národní. Po pádu Cařihradu do tureckých rukou v roce 1453 bylo Rusko jedinou pravoslavnou zemí světa. V očích stoupenců této církve byl proto osud Ruska nerozlučně spojen s osudem skutečné víry.

To, že je toto spojení stále velmi živé, potvrzuje senzace vyvolaná nedávno uvedeným filmem The Destruction of an Empire: The Lessons of Byzantine History [Pád říše: Poučení z historie Byzance]. Podle zpráv v tisku tento film, produkovaný ruským knězem, připisuje porážku Byzantské říše tomu, že si (údajně) osvojila západní hodnoty a především západní individualismus. Tím Byzanc zničila víru, která vázala lidi k jejich vládcům, a podkopala tak bezpečnost říše. Poučení: nenásledujte cestu Západu. Ačkoli ruští odborníci odmítli film jako „brak“, přitáhl značnou pozornost a byl přijat kladně.

Takové emoce a postoje, opakovaně projevované a hlásané po staletí, pomohly k vyvolání trvající antipatie vůči Západu a k rozhodnutí být jinými. Tyto pocity mnoha Rusů vyjádřil při návštěvě Německa vicepremiér Sergej Ivanov:

Respektujeme hodnoty, které Amerika a Evropa pěstovala po celá staletí. Jsme si však plně vědomi toho, že tato jedinečná zkušenost nemůže být normou, s jejíž pomocí – jakoby to byla trojská unce – by měly všechny národy poměřovat a hodnotit své politické struktury, národní kultury, náboženství a způsob uvažování.

Potíž spočívá v tom, že odpor vůči Západu a trvání Rusů na naprosto specifickém charakteru vlastní země v kombinaci s jejich rasovým antagonismem vůči Orientu ponechaly Rusko ve vzduchoprázdnu. Nepřináleží ani k Západu, ani k Východu, ale jen samo k sobě a k pár maličkým ortodoxním společenstvím přežívajícím za jeho hranicemi. To vysvětluje nejen antizápadní postoje ruského obyvatelstva, jehož značná část – soudíc podle průzkumů mínění – považuje Západ za nepřítele, ale i posedlost Rusů Srby, jednou z pár přežívajících souvěreckých komunit, a jejich rozhodnutí neumožnit osamostatnění Kosova.

Důsledkem toho je vážná geopolitická a kulturní dezorientace.

Na rozdíl od post-nacistického Německa se post-komunistické Rusko nikdy otevřeně nerozešlo se svou totalitní minulostí. Pozůstatky sovětského komunismu jsou patrné všude; tuto skutečnost jen podtrhují výsledky průzkumů ze začátku tohoto desetiletí, podle nichž si celých 30 % obyvatel dokonce ani neuvědomuje, že sovětský režim už neexistuje. Ačkoli byl Leningrad přejmenován na Petrohrad, oblast, v níž leží se stále nazývá Leningradská oblast. Leninovo tělo stále leží v mauzoleu na Rudém náměstí a jeho sochy jsou ke spatření na každém kroku. Po celém Rusku nesou ulice a náměstí jména, jež získala za sovětské éry. Státní hymna má stále stejnou melodii jako za Stalinových časů, i když slova se změnila.

Tato mementa minulosti jsou v souladu s pocity lidí. Většina Rusů – přinejmenším dvě třetiny a s velkou pravděpodobností více – konce Sovětského svazu lituje. Zeptáte-li se jich, jak by reagovali, kdyby se komunisté vrátili na scénu a chopili se znovu moci, jejich odpověď zní, že by se buď přidali k nim a spolupracovali s nimi, nebo by se prostě snažili nějak žít. Jen 10 % by se postavilo aktivně na odpor.

Současná vláda neváhá dovolávat se těchto sentimentů. Ve svém projevu k národu v roce 2005 dal Putin světu na vědomí, že rozpad Sovětského svazu považuje za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“ – století (abychom připomenuli) Lenina, Stalina, Hitlera, Maa a Pol Pota. Ano, připustil Putin, v Ruské historii byly i černé kapitoly – čímž myslel 30. léta –, ale na rozdíl od některých jiných mocností, které ovšem neráčil jmenovat, Rusko „nepoužilo jaderné zbraně proti mírovému obyvatelstvu…, nezamořilo chemickými látkami tisíce kilometrů země…, nesvrhlo ohromné množství bomb na malou zemi“.

Pod vedením Kremlu jsou dnes učebnice ruských dějin přepisovány, aby velebily Stalina jako velkého národního vůdce, jenž obnovil hranice carského impéria, vyhrál 2. světovou válku, industrializoval zemi a vytvořil „nejlepší vzdělávací systém na světě“. Tímto způsobem jsou děsivá desetiletí komunistické vlády, jež stála životy desítek milionů Rusů a přeživší uvrhla do nepředstavitelné bídy, včleňována do hlavního proudu národních dějin a je tak legitimizován postupný návrat k praktikám těchto let.

Když člověk sleduje tento vývoj, po slibných letech bezprostřední post-sovětské éry tak deprimující, nemůže nelitovat toho, že jsou Rusové ve své většině neschopni čelit své minulosti – což musí udělat, mají-li kdy dospět k novému začátku. Oni se však naopak zdají být nejhoršími nepřáteli sebe samotných, trýznícími se sebepochybnostmi, jež se snaží uchlácholit nepřátelstvím vůči světu, který je obklopuje, obviňujícími jiné z vlastních chyb a dovolujícími, aby je jejich vůdci vedli na scestí.

Podle mého názoru udělal okolní svět – a nepochybně západní mocnosti – po roce 1991 vše, aby přivedl Rusko do společenství národů. Jestliže tento pokus ztroskotal, nebylo to z nedostatku snahy. Ne každý na Západě ale tento názor sdílí. V nedávno otištěném článku v časopise Foreign Affairs nazvaném „Losing Russia“ obvinil Dmitrij Simes z Nixonova centra ve Washingtonu „zavádějící a arogantní americkou politiku po konci studené války“ z podporování „zášti v Rusku“. Hlavní chybou Ameriky bylo podle něj zacházení s Ruskem jako s poraženou mocností, jásání nad jeho rozpadem a podporování ukrajinského a gruzínského separatismu. Simes dále obviňuje Spojené státy ze špatného „řízení“ přechodného období v Rusku.

Již jsem uvedl, že rozšířením NATO daly západní mocnosti najevo svou necitlivost k ruskému znepokojení ohledně jeho vlastních hranic a jeho někdejších držav – či toho, co označuje za „blízké zahraničí“. My jsme ale Rusko nikdy nevlastnili a nemohli jsme ho „řídit“. Simes ve svém článku neříká takřka nic o oživujícím se anti-západním cítění a imperialismu post-sovětského Ruska či o jeho obratu k autokratickým tradicím, jež namísto svobodných voleb propagují šovinismus coby prostředek utužení vztahů mezi vládou a lidem. Jeho analýza také nevysvětluje tuto agresivitu o nic lépe, než nespravedlivá Versailleská smlouva vysvětluje Hitlerovo rozpoutání 2. světové války.

Lepším přístupem k současnému ruskému způsobu myšlení je uvědomit si, že dnešními nájemníky Kremlu jsou z převážné části „ex-čekisté“ (výraz, který Rusové používají pro příslušníky politické policie). Celý jejich světový názor byl formován mentalitou této organizace, jejíž počátky sahají do 18. století a která po celou dobu své existence až dodnes hrála v ruském politickém životě významnou roli. Abych citoval slova napsaná před sto lety hlavou carského ministerstva policie, čekisté věří, že

zde je lid a zde státní autorita, že to druhé čelí neustálé hrozbě ze strany toho prvního, a proto je subjektem ochranných opatření, a že k realizaci těchto opatření mohou být beztrestně využity jakékoli prostředky… Výsledkem toho je, že ochrana státu … se obrací ve válku proti celé společnosti.*)

–––––––
*) A. A. Lopuchin: The Present and the Future of the Russian Police [Současnost a budoucnost ruské policie]. Moskva 1907.
–––––––

„Jakékoli prostředky lze využít beztrestně“: to znamená nejen porušení základních lidských práv, ale i možnost zavraždění každého, ať doma, nebo v zahraničí, kdo je zdrojem potíží. Od chvíle, kdy se Putin chopil moci, došlo k sérii podobných, nikdy nevyřešených vražd kritiků jeho režimu. Fakt, že žádný pachatel nebyl zatčen, vyvolává otázku po možné spoluvině Kremlu.

Noví vládci mluví o demokracii a o vládě zákona, protože to jsou módní slogany; v praxi ale oboje odmítají jako pro Rusko naprosto nevhodné. Pokud se cítí dostatečně sebejistými – podobně jako Putin během večeře, kterou před rokem pořádal pro zahraniční novináře –, neváhají tyto západní koncepty veřejně zesměšňovat. „Samozřejmě že jsem čistý a absolutní demokrat,“ prohlásil Putin při této příležitosti a pokračoval:

Tragédie spočívá v tom, že jsem sám. Jsem jediný takový čistý demokrat. Další takoví demokraté ve světě nejsou. Podívejme se na to, co se odehrává v Severní Americe: samé strašné mučení. Bezdomovci. Guantanamo. Věznění bez řádného soudního procesu. Po smrti Mahátmá Ghándího nemám nikoho, s nímž bych si mohl promluvit.

Putinova parta věří, že Rusko je velikou zemí, která se ocitla ve špatných časech, ale oni ho opět pozvednou k prosperitě jako globální velmoc a zbytek světa mu bude muset věnovat odpovídající pozornost. Do té doby ho budou bránit před všemi soupeři, domácími i zahraničními.

Znamená to – jak se někteří pozorovatelé obávají – že nás čeká nová studená válka? Věřím, že nikoli. Studená válka byla výsledkem globální politiky prováděné komunistickou vládou za podpory dalších komunistických režimů a zahraničních hnutí: byla to politika, jejímž cílem – slovy Trockého – bylo „převrátit svět“. V tomto konfliktu, jak prohlásil Lenin, neexistuje žádný kompromis: musí zvítězit buď komunismus, nebo kapitalismus.

Pokud jde o současnou ruskou vládu, neshledávám žádné podobné ambice. Nemyslím si ani, že má dostatečnou ekonomickou nebo vojenskou moc k ohrožení Západu. Určitě ale má dost síly a vůle k tomu, aby z Ruska učinila zemi stojící ve stálém napětí vůči Západu a ztěžující tak život každému. Poradit si moudře s tímto napětím zůstane v dohledné budoucnosti pro západní diplomacii hlavním a velmi náročným úkolem.

Vyšlo jako Bulletin OI č.209

Příspěvků : 2 - PUTIN A SPOL.: CO DĚLAT?

  1. richard : 5.4.2009 v 17.48

    země, která dokázala geniálním tvůrčím způsobem spojit v jedno to nejhorší, co kdy dokázal vymyslet rovnooký bílý Evropan s tím nejhorším, co kdy dokázal vymyslet šikmooký žlutý Asiat, Eurasie v pravém slova smyslu, jediná a neopakovatelná na celém světě. Rusko carské, bolševické i dnešní vsjo ravno.
    Rusko to dokázalo tak, že proti okupaci, agresi a genocidě nenormálním národemČingischánových Tatarů nasadilo okupaci, agresi a genocidu nenormálního národa Moskalů a obojí splynulo v jedno.

    Ukrajinci říkají umyj Moskala a uvidíš Tatara, národy, co se staletí stýkaly a potýkaly s Rusy to viděly jako první ve vší ohavné nahotě.

  2. El tío : 3.4.2009 v 10.05

    Ruské impérium nebylo možné a ani stále není možné počítat k Evropě. S evropským kontinentem tuto zemi spojovala pouze carská rodina a šlechta. Obojí už v Rusku nevládne, tudíž i to málo, co by Rusy mohlo spojovat se západním světem, neexistuje. Rusové patří na východ. Snadno to lze doložit na jejich stylu uvažování a zvycích, což demonstrují všude, kam vkročí. Chová-li se nějaký Rus jinak než je většinově obvyklé, zpravidla je ruskou společností ostrakisován, případně zlikvidován, anebo musí emigrovat. Na druhou stranu je ale nutné přiznat, že Rusku se zatím jinak než autoritativně vládnout nedalo a nedá. Tamější lid to přímo vyžaduje, takže posuzovat ho evropskýma očima, je mylné a zavádějící. V každém případě se musí západní svět chovat vůči Rusku opatrně a obezřetně. Jakékoliv “sbližování” chápe Rusko jako vítězství nad západní civilisací. Tento zvláštní druh uvažování je jistě dán byzantskou tradicí, ale nesmíme zapomínat i na historický vliv Mongolů, neboť mongoslká okupace značné části ruského teritoria také napomohla tomu, aby Rusové zůstali trčet v mnoha ohledech na východě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?