První a poslední výspa Západu

12.6.2017
Roman Joch

six day warSedmičkové roky mají v izraelské historii podobné místo, jaké mají roky osmičkové v historii české a česko-slovenské (1918, 1938, 1948, 1968, ale i 1618). Které izraelské sedmičkové roky to jsou?

Letos si největší pozornost získá rok 1967; v těchto dnech to je padesát let od šestidenní války, v níž se Izrael ubránil už druhému pokusu o anihilaci ze strany arabských sousedů; válku vyhrál a obsadil Sinaj, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu včetně starého města Jeruzaléma a syrské Golanské výšiny. Sinaj už dávno vydal Egyptu a pásmo Gazy Palestincům. Toto červnové výročí nejspíš rozpoutá orgie protiizraelské zběsilosti.

Ale rok 1967 nebyl jediný významný sedmičkový rok v izraelské historii. Před ním byl rok 1947, kdy OSN rozhodla o rozdělení britského mandátního území Palestina na dva samostatné státy, židovský Izrael a arabskou Palestinu; rok 1947 je tak rokem uznání práva Státu Izrael na existenci. Škoda jen, že jej tehdy neuznali jeho arabští sousedi; mohli si ušetřit několik vojenských porážek a arabský palestinský stát mohl dávno existovat. Ještě předtím, přesněji před sto lety, v roce 1917 byla vydaná Balfourova deklarace, v níž britský ministr zahraničí a bývalý premiér prohlásil, že politikou britské vlády je umožnit na území Palestiny domov pro židovský národ.

V roce 1897 se ve švýcarské Bazileji konala první světová sionistická konference, která proklamovala aspiraci židovského národa o takový domov usilovat.

V roce 1927 prezident Masaryk napůl neoficiálně navštívil tehdy britskou Palestinu, včetně židovských osad a center.

Poslední významný sedmičkový rok v izraelské historii byl rok 1977, kdy v zemi nastala změna politického paradigmatu. Tento rok já považuji za zásadnější než rok 1967, rok izraelského vítězství v šestidenní válce.

Konec státu jedné strany

Prvních třicet let v Izraeli vládla aškenázská sekulární, sociálnědemokratická elita, sdružená kolem Strany práce a jejích odnoží. Vlády a premiéři se střídali, ale ta samá politická garnitura, ten stejný politický směr byly stále u moci. Prvních třicet let své existence byl Izrael de facto státem jedné strany.

S přílivem sefardské populace do Izraele a s oslabením důvěry v sekulární socialistickou elitu v důsledku jomkipurské války v roce 1973 nastala ve volbách 1977 změna a moci se poprvé ujala opozice, pravicový blok Likud.

A nyní se podívejme na statistiku: zatímco za prvních třicet let izraelské existence byla izraelská levice u moci třicet let, za posledních čtyřicet let izraelské existence (od roku 1977) byla levice u moci necelých osm let a pravice (Likud, jeho výhonky a spojenci) zbylých dvaatřicet let. Jinými slovy, 20 procent levice versus 80 procent pravice.

To svědčí o demografickém vývoji v Izraeli. Na počátku státu tvořili většinu obyvatel sekulární socialisté a hrstku ultraortodoxní židé, v současnosti demografii pozměnily dvě (částečně se prolínající) skupiny. Procento ultraortodoxních židů v důsledku jejich natality sice stouplo, ale oni nemají velký zájem o službu v armádě. Stouplo však i procento lidí, kteří jsou „náboženští sionisté“ – jsou ortodoxní, i když nikoli ultraortodoxní židé, a zároveň velice silní patrioti se zájmem o politiku a s vysokou ochotou sloužit v armádě. V izraelské populaci je jich 10 procent, ale tvoří až 30 procent vojáků v bojových jednotkách. Jejích „optickým poznávacím znakem“ jsou barevné pletené jarmulky. Druhou skupinou jsou Židé z bývalého Sovětského svazu, kteří, když zažili komunismus, jsou na minimálně jednu generaci „vychýlení“ doprava. Obě skupiny, náboženští sionisté i ruskojazyční Izraelci, většinově hlasují pro Likud a jeho spojence.

Padesáté výročí šestidenní války zintenzivní diskuse o tom, co se Západním břehem. V Izraeli je zastoupen názor každý: od „vydat Palestincům okamžitě, ať rychle vznikne palestinský stát“ přes „vydat časem na základě vzájemné dohody“ až po „nevydat, nýbrž anektovat“.

Mým názorem je, že není důvodu s vydáváním spěchat, protože tím nejmenším problémem Blízkého východu je izraelská bezpečnostní kontrola nad Západním břehem. Její stažení by bylo nebezpečné pro Izraelce i Palestince. Jinými slovy, Palestinci by měli být vděčni za izraelskou bezpečnostní správu nad Západním břehem, protože v opačném případě by tam vnikli islamisté, kteří by jim uřízli hlavy.

Něco za něco

Zajímavá je myšlenka, kterou navrhl bývalý izraelský ministr obrany Moše Ja’alon: spojit izraelské vydání (většiny) Západního břehu Palestincům a vznik palestinského státu s plným uznáním židovského Státu Izrael ze strany arabských zemí. Arabské země prostě navážou s Izraelem plné diplomatické styky (ty neformální jsou čilé kvůli společné íránské hrozbě) a Izrael umožní na většině Západního břehu vytvoření palestinského státu.

Nebo jinak: stane se to, co se mělo stát už v roce 1947.

Vyšlo v LN 7.6.2017

Jeden příspěvek - První a poslední výspa Západu

  1. Michal : 13.6.2017 v 15.54

    .. žel demografie veselá není, proto na tlak armády opuštěna Áza, proto spíše status quo, než posun. I palestinci sice hojněji potomstvem vybaveni se spíše drží výhod klientského státu, mají to v genech, sultán je také podplácel aby byl klid a karavany mohly putovat.

    Řešení jako i v jiném orientě tam nebylo nikdy a co já mohl vidět ani nebude. Může nějaký Saúd sehnat peníze moc sílu, ale ta rodina zeslábne, držení mekky-medíny sice budí nepřátele zejména zuřivé, tak rod utužuje, ale dočasu. Minulý šarífa mekkánský byl gentleman, posílal třeba obléhajícím turkům kuřivo když jim došlo, ale nakonec jeho klan dal přednost pohodlí. Což varování i Židům, udržet příbuzné v kondici snad právě u charedim, ale ti stát potřebují jen příležitostně. Podobně jako machometánům jim svoboda i pokušením pro mladou generaci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?