Prochází demokracie krizí?

5.4.2017
Matyáš Zrno

1733.jpg„Evropou obchází strašidlo komunismu,“ napsal Karel Marx ve svém manifestu v roce 1848 a navěky se tak zapsal do dějin. Od té doby totiž Evropou pořád jako by obcházelo nějaké strašidlo. Teď je to strašidlo populismu. Příznaky: Brexit v Británii, Le Penová ve Francii, Wilders v Holandsku, Hofer v Rakousku, Kaczyński v Polsku, Orbán v Maďarsku, Praví Finové, Švédští demokraté…

Jenže čím jsou ti všichni tak hrozní? Vlastně ani ne tak svými názory, ostatně v řadě z nich se vzájemně liší. Kaczyński je konzervativec, Wilders je liberál. Le Penová je ekonomicky v podstatě socialistka, hlavní motor Brexitu Nigel Farage je naopak thatcherovský zastánce volného trhu. Děsí spíše svou formou. V éře opatrných uhlazených politiků vyčnívají hlavně tím, že říkají věci jasně, nahlas, někdy ostře až vulgárně, a nebojí se kontroverzí. Uvědomují si totiž podstatu politiky coby střetu. Ano, podstatou politiky není konsenzus, ale střet. Jenže ten střet jako by se vytrácel.

Máme tendenci vytlačovat nepříjemné

Naše společnost má tendenci vytlačovat nepříjemné. Kontroverzní jste ostatně v anglicky mluvícím světě už tím, že tlustého neoznačíte za „nadměrně vážícího“, slepého za „nevidomého“ a invalidu za „člověka s pozměněnými schopnostmi“. Pojmenovat tak zásadní problémy, kterým čelí Evropa (především imigraci a kombinaci stále větších pravomocí stále více nesrozumitelné EU), je tak nad mentální síly prefabrikovaného evropského politika. Lidé občas potřebují někoho, kdo je schopen je pod zvednutým praporem vést do války. Většinu z výše jmenovaných si v této roli představit dokážu, i když ne vždy jsem tou představou zrovna nadšený. Junckera, Hollanda nebo Merkelovou ne. A o tom to je. Nejsou to lídři (české slovo vůdce se jaksi nehodí – hlavně s ohledem na paní kancléřku) pro výjimečnou dobu. Jsou to možná dobří údržbáři fungujícího systému. Jenže řada evropských občanů nemá dojem, že systém funguje – to přesto, že se máme dobře (nejlépe v historii…) a pořád nám ještě hrozí spíše přejetí autem než zastřelení při teroristickém útoku. Jenže nejde o statistiku. Jde o dojem, o pocit (ne)bezpečí, o kolektivní psychický dopad na společnost.

Jak může někdo volit třeba takovou paní Le Penovou? Snadno. Byl jsem nedávno v Paříži a navštívil i jednu svou kamarádku. V metru nastupovala do soupravy vždy vepředu nebo vzadu. Nějaký izraelský expert totiž v televizi radil, že terorista se nejpravděpodobněji odpálí veprostřed. Jdu se podívat na slavný hřbitov Pere Lachaise a jeden z prvních hrobů je hrob mladé dívky obsypaný květinami – je totiž první výročí masakru v klubu Bataclan, kde zemřela. Při cestě z Montmartru mě přátelé upozorní na jednu kavárnu na rue Alibert: „Tady se taky střílelo.“ Aby toho nebylo málo, druhý den obědvám v bistru, kde je na zdi fotografie dvou štamgastů, kteří zahynuli při útocích v listopadu 2015.

Jinými slovy: aniž by člověk cíleně šel po stopách teroristických útoků, nemůže na ně i v tak velkém městě jako je Paříž nenarazit. A nemůže si nevšimnout následků na psychice obyvatel. Je to něco, na co lidé v Evropě nejsou zvyklí, a přitom mají často dojem, že evropské elity se zaměřují spíš na to, aby bojovaly proti islamofobii, homofobii, případně za genderovou rovnost. Jak brát to, že v Norsku média vláčí ministryni blátem za to, že má na krku křížek (po babičce)? Že v Belgii nesmíte doma podříznout ani králíka, ale policie dělá, že nevidí každý rok na konci ramadánu dvacet tisíc rituálně podříznutých koz a ovcí na ulicích Bruselu? Že v britském Birminghamu úřady roky přivíraly oči nad hromadným znásilňováním, protože ho páchali Pákistánci a nikdo nechtěl být za rasistu? Že se toleruje mnohoženství a nucené sňatky? Že policie často rezignuje na vymáhání práva a pořádku v určitých částech měst? Že se do Evropy bez jakékoliv diskuse přes noc pustí milion lidí bez jakékoliv kontroly? Pokud žijete v takové realitě a pak si přečtete, že Evropský parlament řeší založení fondu na financování potratů ve třetím světě tak kdo vám přijde jako racionálnější volba? Establishment řešící pseudoproblémy, nebo někdo, kdo řekne, že císař je nahý?

Populismus není krizí demokracie

Samozřejmě, ten kdo se odváží říct „císař je nahý“ musí být z podstaty věci někdo poněkud extravagantní, často přímo excentrik. Jít proti proudu není snadné, zvláště když agresivní je dnes ta druhá strana, jak by mohli vyprávět třeba fyzicky napadení aktivisté Alternativy pro Německo nebo konzervativní europoslankyně Beatrix von Storch, které zapálili auto. To ostatně zapálili i zemskému předsedovi Alternativy pro Německo v Severním Porýní – Vestfálsku, kterému ještě pro jistotu naházeli na dům pytlíky s barvou. Boj za toleranci nezná hranic.

Současná vlna populismu (v některých případech spíše populismu v uvozovkách) není krizí demokracie. Je to vlna, která vrací politice smysl a která vrací politiku mezi lidi. Ne vždy politiky, se kterými souhlasíme. Ne vždy to má hezkou podobu. Ale sterilní demokracii to vrací krev do žil.

Vyšlo v Katolickém týdeníku 4.4.2016

Jeden příspěvek - Prochází demokracie krizí?

  1. Michal : 11.4.2017 v 20.05

    Role státu civilizaci nennahradí. I EU nakonec jde za vozem ač je to také pěšky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?