Proč nejsem konzervativcem

1.2.1993
Friedrich August von Hayek

Z angličtiny přeložil Roman Joch.

“Upřímných přátel svobody bylo v každé době málo a její triumfy byly záležitostí menšin, které vítězily díky spojenectví s těmi, jejichž cíle byly často odlišné; a tato spojenectví, která jsou vždy nebezpečná, byla někdy katastrofou, protože poskytovala odpůrcům vlastní důvody k opozici.”

Lord Acton

I.

V době, kdy většina hnutí, považovaných za pokroková, obhajuje uvalení dalších omezení na svobodu jedince(1), ti, kdo svobodu ctí, s největší pravděpodobností budou vynakládat svoji energii na odpor proti nim. V důsledku toho se většinou ocitají na stejné straně jako ti, kteří už z principu odmítají změny. V podmínkách současné politiky nemají zpravidla jinou možnost než podporovat konzervativní strany. Ale i když je stanovisko, které jsem se pokusil vyložit ve své knize Ústava svobody (Constitution of Liberty), také často označováno jako “konzervativní”, je velmi odlišné od toho, s čím je toto označení tradičně spojováno. Hrozí nebezpečí, že v důsledku nejasných podmínek se obhájci svobody a skuteční konzervativci ocitnou v jedné opozici vůči vývoji, který stejnou měrou ohrožuje jejich rozdílné ideály. Je tudíž důležité jasně rozlišovat stanovisko, které zastávám já, od pozice, známé po dlouhou dobu – možná případněji – jako konzervatismus.

Samotný konzervatismus je legitimní, pravděpodobně nezbytný, a určitě široce rozšířený postoj odporu vůči drastickým změnám. Již od dob Francouzské revoluce hrál jeden a půl století důležitou roli v evropské politice. Až do nástupu socialismu byl jeho protipólem liberalismus. V historii Spojených států neexistovalo nic, co by se podobalo tomuto konfliktu, protože to, co se v Evropě nazývalo “liberalismem”, bylo společnou tradicí, na které byla vybudována americká obec: proto obhájce americké tradice je liberál v evropském slova smyslu(2). Tento vždy existující zmatek se ještě zhoršil nedávnými snahami o přenesení evropského typu konzervatismu do Ameriky. Evropský konzervatismus však tím, že je americké tradici cizí, získal tam poněkud podivný charakter. Navíc se určitou dobu před tím američtí radikálové a socialisté sami začali označovat za “liberály”. Přesto budu stanovisko, které zastávám a o kterém jsem přesvědčen, že se liší stejnou měrou od pravého konzervatismu jako od socialismu, prozatím označovat jako liberální. Nicméně ihned připomínám, že tak činím s rostoucími obavami, a později budu muset uvažovat o vhodném názvu pro stranu svobody. Důvodem není pouze to, že v USA je termín “liberální” v současnosti příčinou stálých nedorozumění, ale také to, že v Evropě je převládající druh racionalistického liberalismu již dlouho stimulátorem socialismu.

Dovolte mi nyní uvést moji největší výhradu vůči jakémukoliv konzervatismu, který si zaslouží být takto nazýván. Touto výhradou je skutečnost, že konzervatismus vzhledem ke své pravé podstatě nemůže nabídnout žádnou alternativu ke směru, kterým se ubíráme. Svým odporem vůči současným tendencím může dokázat zpomalit nežádoucí vývoj, ale vzhledem k tomu, že nenabízí jinou cestu, nedokáže zabránit jeho pokračování. Proto je neměnným osudem konzervatismu být zavlékán na cesty, které si sám nevybral. Spor mezi konzervativci a pokrokáři může ovlivnit pouze rychlost, nikoliv směr současného vývoje. “Brzda pokroku”(3) je sice potřebná, já osobně však se nemohu spokojit s rolí pouhé brzdy. Liberál se musí především ptát na to, kam se máme dostat, nikoliv jak rychle nebo jak daleko máme jít. Ve skutečnosti se liberál liší od současného kolektivistického radikála mnohem víc než konzervativec. Zatímco konzervativec se zpravidla přidržuje pouze klidné a umírněné formy předsudků své doby, dnešní liberál se musí mnohem rozhodněji stavět proti některým základním koncepcím, které většina konzervativců sdílí se socialisty.

II.

Obvykle předkládaný obraz vzájemného postavení tří stran jejich skutečné vztahy spíše zatemňuje než objasňuje. Zpravidla jsou znázorňovány jako tři body na přímce: socialisté vlevo, konzervativci vpravo a liberálové někde uprostřed. Nic nemůže více zavádět. Když už potřebujeme nějaký diagram, nejvhodnějším by byl trojúhelník s konzervativci na jednom vrcholu, socialisty směřujícími k druhému a liberály k třetímu. Ale vzhledem k tomu, že socialisté byli schopni po dlouhou dobu táhnout za provaz silněji, konzervativci jsou náchylní jít spíše směrem socialistů než liberálů a přejali postupně ty názory, které získaly respekt pouze díky důkladné propagandě. Byli to právě konzervativci, kdo pravidelně uzavírali kompromisy se socialismem a brali mu tak vítr z plachet. Jako obhájci “střední cesty”(4) bez žádného vlastního cíle byli konzervativci vedeni přesvědčením, že pravda musí být někde mezi dvěma extrémy – a výsledkem byla změna jejich stanoviska vždy, když se na kterémkoliv křídle objevilo hnutí ještě radikálnější.

Pozice, kterou lze plným právem označit jako konzervativní, je tudíž vždy závislá na tom, kam směřují soudobé tendence. Jelikož vývoj se během posledních desetiletí obecně ubíral směrem k socialismu, mohlo by se zdát, že záměrem jak konzervativců, tak liberálů bylo především brzdit tento vývoj. Ale základním rysem liberalismu je to, že chce někam jít, ne tiše stát. Liberalismus nikdy nebyl doktrínou, která by se ohlížela nazpátek. Ačkoliv v současnosti někdy může vzniknout opačný dojem, vyvolaný skutečností, že v některých dobách byl liberalismus akceptován v širší míře a některé jeho cíle byly na dosah ruky, nikdy v minulosti nebyly ideály liberalismu plně realizovány a liberalismus nikdy nepřestal hledět kupředu k dalšímu vylepšování institucí. Liberalismus nehledí s odporem na vývoj a změny; a tam, kde byly spontánní změny zadušeny kontrolou vlády, liberalismus požaduje podstatné změny vládní politiky. Co se týče většiny současných vládních kroků, v dnešním světě má liberál málo důvodů k tomu, aby si přál zachovat stávající stav věcí. Liberál se samozřejmě domnívá, že nejnaléhavější záležitostí ve většině částí světa je úplné odstranění překážek svobodného rozvoje.

Rozdíl mezi liberalismem a konzervatismem nesmí být zastírán skutečností, že ve Spojených státech je dosud možné bránit svobodu jedince obhajobou zavedených institucí. Liberál si jich váží nikoliv pro jejich tradici nebo proto, že jsou americké, ale protože odpovídají ideálům, které sám ctí.

III.

Než se zamyslím nad hlavními body, ve kterých se liberální postoj ostře odlišuje od konzervativního, měl bych zdůraznit, že je mnoho toho, co by se liberál měl naučit z díla některých konzervativních myslitelů. Jejich láskyplnému a uctivému studiu hodnot zakořeněných institucí vděčíme (přinejmenším mimo oblast ekonomiky) za některé pronikavé vhledy, které jsou skutečně významnými příspěvky k našemu chápání svobodné společnosti. Jakkoliv reakcionářské mohly být v politice takové postavy jako Coleridge, Bonald, De Maistre, Justus Möser nebo Donoso Cortes*), prokázaly skutečné pochopení významu spontánně vyrostlých institucí, jakými jsou jazyk, zákon, morálka a konvence, které předcházelo modernímu vědeckému přístupu a z něhož mohli liberálové čerpat. Ale obdiv konzervativců ke svobodnému růstu se týká pouze minulosti. Typický je jejich nedostatek odvahy přivítat stejně neplánované změny, které poskytnou nové nástroje lidskému snažení.

–––––

*) Samuel Taylor Coleridge (1772-1830) – anglický romantický básník a sociální myslitel, obhájce etablované anglikánské církve, teoretik kulturního konzervatismu a odpůrce individuálních práv a svobodného tržního hospodářství.

Louis Gabriel Ambroise, vikomt de Bonald (1754-1840) – francouzský roajalista, odpůrce demokracie a Francouzské revoluce, spolu s de Maistrem teoretik legitimismu.

Joseph de Maistre (1753-1821) – Savojec, vyslanec Sardinského království (Piemontu) v St.Petersburgu, přední teoretik legitimismu a bourbonské restaurace, obhájce absolutní vlády panovníka a papeže.

Justus Möser (1720-1794) – kancléř (a prakticky samovládce) v Osnabrücku, kladl důraz na organický rozvoj státu, tradice a komunitu.

Juan Donoso Cortes, markýz de Valdegamas (1809-1853) – události r.1848 ho změnily z pokrokového liberála v obhájce autoritativní vlády tvrdé ruky. Přední ideolog španělského karlismu (snaha o nastolení absolutní vlády panovníka ve Španělsku)

–––––

To mě přivádí k prvnímu bodu, ve kterém se konzervativní a liberální povaha výrazně liší. Konzervativní spisovatelé mnohokrát přiznali, že jedním ze základních rysů konzervativního postoje je obava ze změn, bázlivá nedůvěra k novému jako takovému(5), zatímco liberální postoj je založen na odvaze a důvěře, na připravenosti nechat změnu jít svou cestou i v případě, že nedokážeme předpovědět, kam povede. Nebylo by příliš námitek proti tomu, kdyby se konzervativcům nelíbily pouze příliš rychlé změny institucí a veřejné politiky; zde jsou důvody pro opatrnost a pomalý postup skutečně silné. Ale konzervativci mají sklon zabránit změně nebo omezit její rychlost na úroveň vyhovující jejich bojácné duši použitím státní moci. Když se dívají dopředu, chybí jim ona víra ve spontánní síly samoregulace, která nutí liberála přijmout změny bez obav, přestože neví, odkud nezbytná adaptace přijde. Přijetí předpokladu, že zvláště v oblasti ekonomiky samoregulační síly trhu vyvolají potřebné přizpůsobení se novým podmínkám, i když nikdo nedovede říci předem, jak to provedou v určitém konkrétním případě, je skutečně součástí liberálního postoje. Snad žádný jiný faktor nepřispívá v takové míře k časté nechuti lidí nechat působit trh jako jejich neschopnost představit si, že nutná rovnováha mezi poptávkou a nabídkou, mezi exportem a importem apod. může nastat bez záměrné kontroly. Konzervativec se cítí bezpečně a spokojeně pouze v případě, je-li si jist, že na změny se dívá a dohlíží nějaká vyšší moudrost, jestliže ví, že nějaká autorita se stará o to, aby změny byly “uspořádané”.

Tento strach z důvěry v nekontrolované společenské síly je v úzkém vztahu ke dvěma dalším vlastnostem konzervatismu: jeho zálibě v autoritách a nedostatku porozumění ekonomickým silám. Jelikož konzervatismus nedůvěřuje ani abstraktním teoriím, ani obecným principům(6), nechápe ani ty spontánní síly, na kterých spočívá politika svobodné společnosti, ani nemá základ pro formulaci vlastních politických principů. Řád se konzervativcům jeví jako důsledek neustálé pozornosti autority, které je za tímto účelem dovoleno dělat to, co vyžadují zvláštní okolnosti, a nemá být tudíž vázána pevnými pravidly. Závazek řídit se principy předpokládá pochopení obecných mechanismů, koordinujících úspěchy společnosti, ale právě tato představa společnosti a zvláště ekonomických mechanismů konzervatismu nápadně chybí. Při formulování obecné koncepce udržování společenského řádu byl konzervatismus tak neproduktivní, že jeho moderní ctitelé se při pokusech o výklad jeho teoretických základů odvolávali téměř výhradně na autory, kteří se na sebe dívali jako na liberály. Macaulay, Tocqueville, Lord Acton a Lecky se jistě právem považovali za liberály; i Edmund Burke*) zůstal až do konce starým whigem, a otřásl by se hrůzou při pomyšlení, že by mohl být považován za torye.

––––––

*) Thomas Babington Macaulay (1800-1859) – liberální politik a historik, jeho “History of England” položila základy tzv. whigovské interpretace dějin od r. 1688. Jeho názory a postoje vyplývaly z jeho protestantského pietistického evangelismu stejně jako z liberalismu.

Alexis Charles Henri Clerel de Tocqueville (1805-1859) – francouzský politolog, historik a politik, autor “Demokracie v Americe”, poslanec, jeden z autorů ústavy Druhé republiky (1848-1851), odpůrce státního převratu Napoleona III., jeden z prvních kritiků socialismu.

John Emerich Edward Dalberg Lord Acton (1834-1902) – historik, morální filosof a liberální politik, hlavní představitel křesťanské liberální etiky v Anglii, osobní přítel Gladstonea, na kterého měl velký vliv a jehož názory formoval.

William E. H. Lecky (1838-1903) – britský historik racionalismu a evropské morálky.

Edmund Burke (1729-1797) – britský politik a myslitel irského původu, jeden z předních whigovských myslitelů druhé poloviny osmnáctého století, kritik absolutistické vlády, stoupenec nezávislosti USA. Ve svých “Úvahách o revoluci ve Francii” položil základy moderního konzervatismu svojí kritikou racionalistické tyranie Francouzské revoluce.

––––––

Vrátím se nicméně k hlavnímu bodu, kterým je charakteristické neodůvodněné uspokojení konzervativce z činnosti etablované autority a jeho prvotní zájem spíše o to, aby tato autorita nebyla oslabena, než aby její moc byla udržována v určitých mezích. Tento požadavek je těžké smířit s ochranou svobody. Obecně lze říci, že konzervativec nic nenamítá proti nátlaku nebo svévolné moci, pokud jsou používány k účelům, které on považuje za správné. Věří, že pokud je vláda v rukou slušných lidí, neměla by být příliš omezována pevnými pravidly. Protože konzervativec je ve své podstatě oportunista a nemá žádné principy, musí především doufat, že budou vládnout moudrost a dobro – ne pouze osobním příkladem, jak si všichni musíme přát, ale autoritou jim danou a jimi vynucovanou(7). Konzervativec se stejně jako socialista zabývá méně problémem, jak by moc vlády měla být omezována, než tím, kdo bude vládnout; a stejně jako socialista i on se považuje za oprávněného vnucovat ostatním ty hodnoty, které sám zastává.

Když tvrdím, že konzervativcům chybějí principy, nechci tím vzbuzovat dojem, že jim chybějí morální zásady. Typický konzervativec je ve skutečnosti obvykle člověkem s velmi pevnými morálními zásadami. Mám na mysli to, že mu chybějí politické principy, které by mu umožnily spolupracovat s lidmi, jejichž morální hodnoty se liší od jeho vlastních, na budování politického řádu, v jehož rámci by se oba mohli řídit svými zásadami. Uznání takových principů je to, co dovoluje koexistenci různých systémů hodnot, co umožňuje budovat mírumilovnou společnost s minimem násilí. Přijetím takových principů vyjadřujeme souhlas s tím, že budeme tolerovat mnohé z toho, co se nám nelíbí. Je mnoho konzervativních hodnot, které mě oslovují více než hodnoty socialistů; přesto pro liberála není důležitost, kterou on osobně připisuje specifickým cílům, dostatečným ospravedlněním pro to, aby nutil ostatní jim sloužit. Trochu se obávám, že někteří moji konzervativní přátelé budou šokováni mým “ústupkem” moderním názorům, který jsem učinil ve III.části Ústavy svobody. Ale přestože se mi – stejně jako jim – některá opatření nemusí líbit a asi bych proti nim hlasoval, neznám žádný obecný princip, na který bych se mohl odvolat, abych přesvědčil ty, kteří mají opačný názor, že taková opatření nejsou přípustná v takové společnosti, po jaké obě strany touží. Žít a úspěšně spolupracovat s ostatními vyžaduje něco víc než pouze věrnost vlastním konkrétním cílům. Vyžaduje to intelektuální svěření se takovému řádu, ve kterém ostatní mohou sledovat jiné cíle dokonce i v otázkách, které jsou pro mne fundamentální.

Z tohoto důvodu pro liberála nemohou být náboženské ani morální ideály objektem nátlaku, zatímco jak konzervativci, tak socialisté toto přesvědčení nesdílejí. Někdy mám pocit, že nejnápadnějším atributem, kterým se liberalismus odlišuje jak od konzervatismu tak od socialismu, je názor, že morální přesvědčení, týkající se chování, které nezasahuje přímo do chráněné sféry ostatních osob, neospravedlňuje nátlak. Toto může také vysvětlovat dojem, že pro kajícího se socialistu je mnohem snazší nalézt nový duchovní domov spíše v táboře konzervativním než v liberálním.

Jako poslední útočiště zbývá konzervatismu přesvědčení, že v každé společnosti jsou výrazně nadprůměrné osobnosti, jejichž zděděná úroveň, hodnota a postavení by měly být chráněny, a které by měly mít větší vliv na veřejné záležitosti než ostatní. Liberál samozřejmě nepopírá existenci nadprůměrných lidí – není totiž rovnostářem – ale popírá, že by někdo měl oprávnění rozhodovat, kdo je nadprůměrný. Zatím co konzervativec má sklon bránit konkrétní etablovanou hierarchii a přeje si, aby autorita chránila postavení těch, kterých si váží, liberál cítí, že žádný ohled na tradiční hodnoty nemůže ospravedlnit privilegování nebo monopolizování či jinou donucovací moc státu, aby mohl chránit tyto lidi před silami ekonomických změn. Ačkoliv je si plně vědom důležitosti role, kterou hraje kulturní a intelektuální elita ve vývoji civilizace, je rovněž přesvědčen, že tato elita musí sama prokázat schopnost udržet si své postavení podle stejných pravidel, jaká platí pro všechny ostatní.

S tím je úzce spojen obvyklý postoj konzervatismu k demokracii. Objasnil jsem, že vládu většiny nepovažuji za cíl, ale za pouhý prostředek, nebo snad dokonce za nejmenší zlo z těch způsobů vlády, které máme na výběr. Ale jsem přesvědčen, že konzervativci klamou sami sebe, když všechna zla dnešní doby svádějí na demokracii. Největším zlem je neomezená vláda, a nikdo není způsobilý vládnout neomezenou mocí(8). Moc, kterou má moderní demokracie, by byla ještě nepřijatelnější v rukou nějaké úzké elity.

Je pravda, že když moc přešla do rukou většiny, další omezování vládní moci bylo považováno za zbytečné. V tomto smyslu je spojována demokracie s neomezenou vládou. Nežádoucí je však neomezená vláda, nikoliv demokracie, a já nevidím důvod, proč by se lidé neměli naučit omezovat rámec vlády většiny stejně jako kterékoliv jiné formy vlády. Výhody demokracie jako metody pokojných změn a politického vzdělávání se v každém případě zdají být tak velké v porovnání s metodami jakéhokoliv jiného systému, že pro antidemokratické sklony konzervatismu nemohu mít žádné pochopení. Zásadním problémem podle mne není otázka, kdo vládne, ale to, k čemu je vláda oprávněna.

Že odpor konzervatismu k přílišné kontrole vlády není otázkou principu, ale vztahuje se ke konkrétním krokům vlády, lze jasně ukázat v ekonomické sféře. Konzervativci se zpravidla stavějí proti kolektivistickým a direktivistickým opatřením v oblasti průmyslu, a zde v nich liberálové často nalézají spojence. Ale zároveň se konzervativci obvykle chovají protekcionářsky a často podporují socialistická opatření v zemědělství. Ačkoliv jsou dnešní omezení v oblasti průmyslu a obchodu většinou výsledkem socialistických stanovisek, stejně významná omezení v oblasti zemědělství byla zpravidla zavedena konzervativci, a to dokonce v době ještě dřívější. A ve svém úsilí zdiskreditovat svobodné podnikání se mnozí konzervativní vůdci předstihovali se socialisty.

IV.

O rozdílech mezi liberalismem a konzervatismem v čistě intelektuální rovině jsem se již zmínil, ale musím se k nim vrátit, protože charakteristický konzervativní postoj zde není pouze vážnou slabinou konzervatismu samotného, ale je náchylný ublížit všemu, co se s ním spojí. Konzervativci instinktivně cítí, že příčinou změn jsou více než co jiného nové myšlenky. Ale konzervatismus se – ze svého hlediska právem – obává nových myšlenek, protože nemá žádné vlastní význačné principy, kterými by se jim mohl bránit; a svou nedůvěrou vůči teorii a nedostatkem představivosti ohledně čehokoliv jiného, než co ověřila zkušenost, se sám připravuje o zbraně potřebné ve válce idejí. Na rozdíl od liberalismu s jeho pevnou vírou v dalekosáhlou moc idejí je konzervatismus uzavřen v prostoru idejí v dané době zděděných. A jelikož nevěří vážně v sílu argumentu, jeho posledním útočištěm je obvykle nárok na vyšší moudrost, založenou na jakési vyšší kvalitě, kterou si sám přisuzuje.

Tento rozdíl je nejjasněji viditelný v rozdílných postojích obou tradicí k rozvoji poznání. I když liberál určitě nepovažuje každou změnu za pokrok, na rozvoj poznání se dívá jako na jeden z hlavních cílů lidského úsilí a očekává od něho postupné řešení těch problémů a obtíží, u kterých máme naději, že jsou řešitelné. Aniž by dával přednost novému pouze proto, že je to nové, je si liberál vědom toho, že pravou podstatou lidského snažení je vytváření něčeho nového; a je připraven vyrovnat se s novými znalostmi, ať už se mu jejich bezprostřední důsledky líbí či nikoliv.

Já osobně shledávám jako nejproblematičtější rys konzervativního postoje jeho sklon odmítat řádně doložené nové poznatky proto, že se mu nelíbí některé důsledky, které podle jeho názoru z těchto poznatků vyplývají – nebo, otevřeně řečeno, jeho zpátečnictví. Nepopírám, že vědci stejně jako ostatní podléhají vrtochům a momentálním náladám, a že máme mnoho důvodů pro to, abychom závěry, které odvozují ze svých nejnovějších teorií, přijímali s krajní opatrností. Ale důvody této naší zdráhavosti musí být racionální a musíme je oddělit od naší lítosti nad tím, že nová teorie vyvrací naše s láskou opatrované přesvědčení. Mohu být jen málo shovívavý vůči těm, kdo se staví například proti evoluční teorii nebo tomu, co nazýváme “mechanistickým” modelem života pouze pro jisté morální důsledky, které při povrchním pohledu z těchto teorií vyplývají, a ještě méně shovívavý jsem vůči těm, kdo považují za neuctivé nebo hříšné kladení jistých otázek vůbec. Tím, že odmítá postavit se tváří v tvář skutečnosti, konzervatismus pouze oslabuje svou vlastní posici. Často se stává, že ty závěry, které racionalistická domýšlivost odvozuje z nových vědeckých poznání, z nich vůbec nevyplývají. Ale pouze aktivní účastí na rozpracovávání výsledků nových objevů můžeme skutečně poznat, zda zapadají do našeho obrazu světa, a pokud ano, potom jak. Kdyby se mělo skutečně prokázat, že naše mravní přesvědčení je založeno na určitých předpokladech, které se prokážou jako nesprávné, sotva by bylo morální obhajovat je odmítáním prokazatelných faktů.

S nedůvěrou konzervatismu k novému a neznámému je spojeno jeho nepřátelství k internacionalismu a náchylnost k ostrému nacionalismu. Zde je jeho další slabost v zápasu idejí. Konzervatismus nedokáže změnit fakt, že myšlenky, které mění naši civilizaci, nerespektují žádné hranice. Ale odmítání seznámit se s novými myšlenkami pouze připravuje člověka o možnost efektivního protiúderu, je-li ho zapotřebí. Rozvíjení myšlenek je mezinárodní proces, a pouze ti, kdo se plně zapojí do diskuse, jsou schopni získat významný vliv. Tvrzení, že nějaká idea je neamerická, nebritská nebo neněmecká není žádným argumentem, stejně jako chybná nebo škodlivá myšlenka není lepší pouze proto, že ji formuloval některý z našich krajanů.

Mnohem více by se toho dalo říci o úzkém spojení mezi konzervatismem a nacionalismem, ale nebudu se tímto bodem obšírněji zabývat, protože by mohl vzniknout dojem, že moje osobní pozice mi nedovoluje sympatizovat s jakoukoliv formou nacionalismu. Dodám pouze to, že právě tyto nacionalistické sklony často staví mosty mezi konzervatismem a kolektivismem: od uvažování v pojmech “našeho” hospodářství nebo majetku je jen krátký krůček k požadavku, aby tato národní aktiva byla spravována v národním zájmu. V tomto směru je kontinentální liberalismus, který čerpá z Francouzské revoluce, o něco lepší než konzervatismus. Nemusím ani říkat, že nacionalismus tohoto druhu je něco zcela jiného než patriotismus, a že averse vůči nacionalismu je zcela slučitelná s oddaností k národním tradicím. Ale skutečnost, že dávám přednost některým tradicím své společnosti a cítím k nim úctu, nemusí být ještě příčinou nepřátelství vůči tomu, co je nezvyklé nebo odlišné.

Pouze na první pohled se zdá být paradoxem, že anti-internacionalismus konzervatismu je tak často spojován s imperialismem. Ale čím více člověk nemá rád vše cizí a svoje vlastní zvyklosti považuje za lepší, tím silnější je jeho sklon brát imperialismus jako svoje poslání “civilizovat” jiné(10) – nikoliv dobrovolnými a svobodnými styky, kterým dávají přednost liberálové, ale tím, že ostatním přináší požehnání v podobě zdatné vlády. Je příznačné, že zde se opět často setkáváme s tím, že konzervativci jdou ruku v ruce se socialisty proti liberálům – nejen v Anglii, kde Webbovi*) a jejich Fabiánská společnost byli vyhlášenými imperialisty, nebo v Německu, kde státní socialismus a koloniální expanzionalismus postupovaly společně a získaly podporu stejné skupiny “salónních socialistů”, ale také ve Spojených státech, kde dokonce už v době prvního Roosevelta bylo možné pozorovat, že “jingové**) a sociální reformátoři se spojili a zformovali politickou stranu, která vyhrožovala, že se zmocní vlády a použije ji pro svůj program cézaristického paternalismu. Toto nebezpečí, jak se dnes ukazuje, bylo odvráceno pouze tím, že ostatní strany převzaly jejich program v poněkud mírnějším rozsahu a formě.(11)”

–––––

*) Webb Sidney (1859-1947) a Beatrice (1858-1943) – manželé, britští socialističtí ekonomové, reformisté a historici, spoluzakladatelé Fabiánské společnosti a Labour Party.

**) jingoismus – hurávlastenectví, v anglosaských zemích označení pro šovinismus.

–––––

V.

V jednom ohledu však můžeme oprávněně tvrdit, že liberál zaujal pozici ve středu mezi socialistou a konzervativcem: je stejně vzdálen hrubému racionalismu socialisty, který chce rekonstruovat všechny společenské instituce přesně podle šablony, dané jeho individuálním rozumem, jako mysticismu, který často bývá oblíbeným útočištěm konzervativce. Liberální postoj, tak jak jsem ho popsal, sdílí s konzervatismem nedůvěru k rozumu do té míry, že liberál si je plně vědom toho, že neznáme odpovědi na všechny otázky, a že si není jist, zda odpovědi, které zná, jsou skutečně správné, či dokonce zda dokážeme všechny odpovědi nalézt. Nepohrdne také vyhledáním pomoci u kterékoliv neracionální instituce nebo zvyku, které prokázaly svoji hodnotu. Liberál se od konzervativce liší svou ochotou vyrovnat se s tímto tápáním a připustit, jak málo toho víme, aniž by se utíkal k autoritě nadpřirozeného původu znalostí tam, kde jeho rozum selhává. Musím připustit, že liberál je v jistém ohledu v podstatě skeptikem(12) – což vyžaduje určitou skromnost ponechávající ostatním možnost usilovat o dosažení štěstí jejich vlastní cestou, a důsledné trvání na toleranci, která je nejpodstatnější vlastností liberalismu.

Neexistuje žádný důvod, proč by tento požadavek měl u liberála znamenat absenci náboženské víry. Na rozdíl od racionalismu Francouzské revoluce nemá opravdový liberalismus s náboženstvím žádné spory a já mohu jen s lítostí odsuzovat militantní a svou podstatou neliberální antireligionismus, který byl duší mnohého v kontinentálním liberalismu devatenáctého století. Že nepřátelství vůči náboženství není liberalismu vlastní, ukázali jasně jeho angličtí předchůdci, staří whigové*), kteří – když už nic jiného – byli ve velmi úzkém spojení s hlubokou náboženskou vírou. V tomto směru odlišuje liberála od konzervativce to, že jakkoliv hluboká je jeho vlastní duchovní víra, nikdy se nepovažuje za oprávněného vnucovat ji ostatním, a duchovní a pozemské jsou pro něho dvě odlišné sféry, které by neměly být navzájem zaměňovány.

–––––

*) Whigové – označení odpůrců panovníka Jakuba II., který požadoval absolutní vládu (2. polovina 17. století). Slovo skotsko-keltského původu v 1.polovině 17.století používané jako označení zlodějů koní, později pojmenování presbyteriánů ze západního Skotska (odtud možná i heslo We Hope In God) – už zde je přítomen akcent na nonkonformismus a rebelantství. Na rozdíl od toryů, kteří obhajovali dědičné právo katolického krále Jakuba II. (slovo tory je irského původu a označovalo katolické vyděděnce). Později, v 18.století, byli whigové stoupenci moci parlamentu, náboženské tolerance a rodícího se průmyslu. Toryové obhajovali spíše práva panovníka, etablovanou anglikánskou církev a aristokracii

––––––

VI.

To, co jsem řekl, by mělo být dostatečným vysvětlením, proč se nepovažuji za konzervativce. Nicméně mnozí lidé budou mít pocit, že stanovisko, které z toho vyplývá, je stěží takové, které jsou zvyklí označovat jako “liberální”. Proto musím znovu položit otázku, zda je toto označení v současné době vhodným názvem pro stranu svobody. Již jsem naznačil, že ačkoliv jsem se celý život označoval za liberála, v poslední době jsem tak činil s rostoucími obavami – ne pouze proto, že v USA je tento výraz stále příčinou častých nedorozumění, ale také proto, že si stále více uvědomuji hlubokou propast, která existuje mezi mým postojem a racionalistickým kontinentálním liberalismem nebo dokonce liberalismem anglických utilitaristů.

Kdyby liberalismus ještě stále znamenal to, co znamenal pro anglického historika, který mohl v roce 1827 mluvit o revoluci roku 1688 jako o “triumfu těch principů, které jsou jazykem dnešních dnů označovány jako liberální nebo konstituční(13)”, nebo kdyby bylo stále ještě možné mluvit spolu s Lordem Actonem o Burkovi, Macaulayovi a Gladstoneovi*) jako o třech největších liberálech, nebo kdyby bylo možné dosud považovat spolu s Haroldem Laskim Tocquevilla a Lorda Actona za “dokonalé liberály devatenáctého století(14)”, mohl bych se skutečně s hrdostí sám přihlásit k tomuto pojmenování. Ale i když jsem ve velkém pokušení nazvat liberalismus těchto osobností pravým liberalismem, musím přiznat, že většina kontinentálních liberálů zastávala ideje, se kterými vzpomínaní muži hluboce nesouhlasili, protože kontinentální liberálové byli vedeni spíše touhou vnutit světu dopředu vymyšlený racionální model než snahou poskytnout příležitost pro svobodný rozvoj. Totéž platí v podstatě i pro to, co se v Anglii samo nazývalo liberalismem přinejmenším od dob Lloyda George.**)

–––––

*) William Ewart Gladstone (1809-1898) – největší britský státník minulého století, liberální premiér v letech 1868-74, 1880-85, 1886, 1892-94. V jeho osobě kulminoval britský liberalismus. Osobní přítel Lorda Actona, který ovlivnil jeho názory – např. v otázce náboženské tolerance a poskytnutí samosprávy Irsku. Jeho popularita byla daná oprávněnou vírou voličů v morálnost jeho politiky. Jeho odpůrcem a protihráčem byl Benjamin Disraeli, vůdce Konzervativní strany.

**) David Lloyd George (1863-1945) – liberální premiér v letech 1916-1922. Po roce 1911 byl hlavním představitelem (spolu s Winstonem Churchillem) snahy o změnu Liberální strany ve stranu sociálního reformismu, což se mu podařilo a způsobilo kolaps Liberální strany a nástup Labour Party.

–––––

Je tudíž nutné uznat, že to, co jsem nazval “liberalismem”, má velmi málo společného s nejrůznějšími politickými hnutími, která dnes vystupují pod tímto názvem. Je také otázkou, zda historické asociace, které toto označení vyvolává v současné době, jsou přínosem pro úspěch jakéhokoliv hnutí. Další otázkou, na kterou se názory mohou značně lišit, je to, zda by za těchto okolností měl člověk vynakládat úsilí na ochranu tohoto termínu před tím, co považujeme za zneužití. Já osobně mám stále silnější dojem, že používání tohoto termínu bez důkladného vysvětlení vyvolává příliš velký zmatek, a že jako nálepka se stal spíše přítěží než zdrojem síly.

Ve Spojených státech, kde se stalo téměř nemožným použít slovo “liberální” v tom významu, v jakém jsem ho používal, se místo něho používá termín “libertariánský”. Mohlo by to být řešení, ale mně osobně připadá mimořádně nepřitažlivý. Na můj vkus má příliš silnou příchuť umělého výrazu a náhražky. Já bych si přál slovo, které značí stranu života, stranu, která preferuje svobodný rozvoj a spontánní vývoj. Ale marně jsem si lámal hlavu hledáním popisného výrazu, který by vyhovoval všem.

VII.

Přesto bychom si měli připomenout, že když se ideály, které jsem se zde pokusil nově formulovat, začaly šířit v západním světě, strana, která je reprezentovala, měla všeobecně uznávané jméno. Byly to ideály anglických whigů, které inspirovaly to, co později začalo být známé v celé Evropě jako liberální hnutí, a které byly zdrojem představ, jež si s sebou vezli američtí kolonisté a které je vedly v jejich boji za nezávislost a při prosazování ústavy(16). “Whigové” byl skutečně název, pod kterým byla strana svobody všeobecně známá až do doby, kdy charakter její tradice změnily nánosy Francouzské revoluce s její totalitní demokracií a socialistickými tendencemi.

Název zanikl v zemi jeho zrodu částečně proto, že principy, které hlásal, přestaly být na určitou dobu charakteristické pro konkrétní stranu, a z části proto, že lidé, kteří tento název nesli, nezůstali jeho principům věrní. V devatenáctém století strany whigů jak v Anglii, tak ve Spojených státech*) nakonec tento název mezi radikály zdiskreditovali. Ale stále zůstává pravdou, že liberalismus nahradil whigismus až poté, co hnutí za svobodu absorbovalo hrubý a militantní racionalismus Francouzské revoluce, a jelikož podstatnou částí našeho úkolu musí být osvobození této tradice od příliš racionalistických, nacionalistických a socialistických vlivů, které se do ní vetřely, whigismus je historicky správným názvem pro ideje, ve které věřím. Čím víc se dovídám o vývoji těchto idejí, tím více si uvědomuji, že jsem jednoduše zatvrzelý starý whig – s důrazem na slůvko “starý”.

–––––

*) Strana whigů v USA – v první polovině minulého století jedna ze dvou hlavních stran ve Spojených státech. Byla stranou odpůrců prezidenta Andrew Jacksona (1829-1837), preferovala spíše silnější Kongres a slabšího prezidenta, neměla velké sympatie pro všeobecné volební právo. Kladla důraz na principiálnost poslanců, projevovala nechuť řídit se náladami většin (antimajoritanismus), prosazovala vyšší ochranné tarify a aktivnější úlohu státu v pomoci průmyslu. Druhou hlavní stranou USA v tomto období byla Demokratická strana, která sdružovala stoupence prezidenta A. Jacksona, ochotněji akceptovala i populistické představy lidu, který reprezentovala věrněji, ale na úkor principiálnosti, prosazovala zrušení tarifů a odmítala státní intervencionismus v ekonomice. Když vystoupila do popředí otázka otroctví, Strana whigů se rozpadla, jižanští whigové přešli do Demokratické strany a seveřanští vytvořili Republikánskou stranu odpůrců otroctví.

–––––-

Když se někdo vyzná z toho, že je starým whigem, samozřejmě to neznamená, že se chce vrátit tam, kde jsme byli na konci sedmnáctého století. Jedním z mých záměrů bylo v Ústavě svobody ukázat, že doktríny v té době postulované se rozvíjely a vyvíjely až do doby před sedmdesáti nebo osmdesáti lety, a to i přesto, že už nebyly hlavním programem žádné významné strany. Od té doby jsme se naučili mnohému, co by nám mělo umožnit formulovat je nově, v přijatelnější a efektivnější podobě. Ale přestože ve světle našich současných vědomostí vyžadují novou formulaci, jsou to stále základní principy starých whigů. Pravdou je, že pozdější historie strany, která nesla tento název, vyvolala u některých historiků pochybnosti, zda vůbec někdy existoval zřetelný soubor whigovských principů, ale já mohu jen souhlasit s Lordem Actonem, že ačkoliv někteří z “patriarchů této doktríny byli jedni z nejhanebnějších lidí, představa jakéhosi vyššího zákona nad zákony komunálními, ve které jsou počátky whigismu, je vrcholem toho, čeho Angličané dosáhli, a jejich odkazem národu(17)” – a světu, můžeme dodat. Právě tato doktrína je základem společné tradice anglosaských zemí. Právě z této doktríny kontinentální liberalismus čerpal to, co je v něm hodnotné. Právě tato doktrína je základem amerického vládního systému. Ve své čisté formě není ve Spojených státech reprezentována ani radikalismem Jeffersona, ani konzervatismem Hamiltona nebo dokonce Johna Adamse, ale idejemi Jamese Madisona, “otce Ústavy”(18).

Nevím, zda kříšení starého názvu je politicky praktické. To, že většina lidí v anglosaském světě nebo kdekoliv jinde dnes tento termín nespojuje s něčím určitým, je asi spíše výhodou než nedostatkem. Pro ty, kteří jsou dobře obeznámeni s dějinami idejí, je to pravděpodobně jediný název, který výstižně vyjadřuje, co tato tradice znamená. Pro skutečné konzervativce a ještě více pro mnohé socialisty, kteří konvertovali ke konzervatismu, je whigismus označením toho, co jejich hluboký instinkt zvláště nenávidí. Je označením jediného souboru ideálů, který důsledně odmítal každou svévolnou moc.

VIII.

Je snadné se ptát, zda je otázka názvu tak důležitá. V zemi jako Spojené státy, které stále ještě mají celkem svobodné instituce a kde tudíž obrana existujícího je často obranou svobody, může být celkem jedno, když se obránci svobody označují za konzervativce, ačkoliv i zde spojení s konzervativci povahou bude často vyvolávat rozpaky. Dokonce i když lidé souhlasí se stávajícím systémem, musíme se ptát, zda s ním souhlasí jen proto, že existuje, nebo proto, že je sám žádoucí jako takový. Společný odpor proti kolektivistickému proudu by neměl dovolit zastření skutečnosti, že víra v integrální svobodu je založena na postoji, který hledí zásadně kupředu, nikoliv na nějaké nostalgické touze po návratu do minulosti nebo na romantickém obdivu toho, co bývalo.

Potřeba jasného rozlišování je absolutně nutná tam, kde – což platí o mnoha částech Evropy – konzervativci již přejali značnou část kolektivistické víry – víry, která ovládala politiku po tak dlouhou dobu, že mnohé z jejích institucí začaly být přijímány jako samozřejmost a staly se zdrojem pýchy “konzervativních” stran, které je vytvořily(19). Zde se člověk, který věří ve svobodu, musí dostat do konfliktu s konzervativcem, a zaujmout z principu radikální stanovisko, namířené proti populárním předsudkům, opevněným pozicím a pevně zavedeným privilegiím. Pošetilosti a zlořády nejsou lepší jen proto, že jsou dávno etablovanými principy politiky.

Ačkoliv quieta non movere může být občas rozumnou zásadou pro politika, politického filosofa uspokojit nemůže. Ten by si mohl přát, aby se v politice postupovalo nanejvýš opatrně a až tehdy, když je veřejné mínění připraveno ji podporovat, ale nemůže přistupovat na určité dohody pouze proto, že je současné mínění schvaluje. Ve světě, kde je hlavní potřebou znovu – jako tomu bylo na začátku devatenáctého století – osvobodit proces spontánního rozvoje z pout a břemen, uvalených na něj lidskou pošetilostí, musí jeho naděje spočívat v přesvědčování a získávání podpory těch, kteří jsou svojí povahou “progresivci”, těch, kteří i když možná hledají změnu na nesprávné cestě, jsou alespoň ochotni přistupovat kriticky k tomu, co existuje, a změnit to tam, kde to je nutné.

Doufám, že jsem nezavedl čtenáře na scestí tím, že jsem příležitostně mluvil o “stranách”, když jsem měl na mysli skupinu lidí, hájících určitý soubor intelektuálních a morálních principů. Nemyslel jsem na stranickou politiku v žádné zemi. Problém, jak lze principy, které jsem se pokusil rekonstruovat složením fragmentů tradice, převést na masově přitažlivý program, musí politický filosof přenechat “těm zákeřným a prohnaným živočichům, vulgárně nazývaným státníci nebo politici, jejichž kolegia se řídí tím, odkud právě fouká vítr(20).” Úlohou politického filosofa může být pouze ovlivňování veřejného mínění, ne však organizování lidí k činům. Tuto úlohu může plnit efektivně pouze tehdy, když se nezabývá tím, co je právě politicky uskutečnitelné, ale když důsledně obhajuje “obecné principy, které jsou vždy stejné(21).” V tomto smyslu mám pochyby, zda vůbec může existovat něco takového jako konzervativní politická filosofie. Konzervatismus může být často užitečnou a praktickou mravní zásadou, ale neposkytuje nám žádný vůdčí princip, který by mohl ovlivnit dlouhodobý vývoj.

Poznámky:

(1) Toto je pravdou už více než sto let a již v r. 1855 by J. S. Mill řekl (viz moje kniha John Stuart Mill and Harriet Taylor, Londýn a Chicago 1951, str. 216), že “téměř všechny projekty sociálních reformátorů dnešních dnů jsou skutečně liberticidní” [svobodu ničící - pozn.překl.].

(2) B.Crick: The Strange Quest for an American Conservatism, Review of Politics, XVII (1955), str. 365, správně říká, že “normální Američan, který se označuje za ‘konzervativce’, je ve skutečnosti liberál”. Ukázalo by se, že nechuť těchto konzervativců označovat se výstižnějším názvem pochází z dob jeho zneužití v éře New Dealu.

(3) Výraz pochází z knihy R. G. Collingwooda The New Leviathan, Oxford: Oxford University Press 1942, str. 209.

(4) Charakteristický titul knihy, ve které bývalý britský premiér Harold Macmillan formuluje svůj politický program jako “The Middle Way” (Londýn 1938).

(5) viz Lord Hugh Cecil: Conservatism, Home University Library, Londýn 1912, str. 9: “Přirozený konzervatismus … je povahou daný odpor ke změnám; částečně vyrůstá z nedůvěry k neznámému.”

(6) Odhalující sebepopis konzervativce u K.Feilinga: Sketches in Nineteenth Century Biography, Londýn 1930, str. 174: “Celkem vzato má pravičák hrůzu z idejí, protože není praktickým člověkem, řečeno slovy Disraeliho je to ten, ‘kdo uskutečňuje omyly [intelektuální - pozn. překl.] svých předchůdců’. Po dlouhé období své historie konzervativci bez rozlišování odmítali různá zlepšení, a dožadujíce se úcty ke svým předkům často omezovali své názory pouze na letité osobité předsudky. Jejich pozice se stane bezpečnější, ale složitější, když dodáme, že pravice neustále dohání levici, že žije z opakování naočkovaných liberálních idejí, a proto trpí nezlepšitelnou situací věčného kompromisu.”

(7) Věřím, že mi čtenář promine, když zde opakuji slova, jimiž jsem už dříve zdůrazňoval důležitý fakt: “Hlavní zásluhou individualismu, který [Adam Smith] a jeho současníci obhajovali, je to, že se jedná o systém, ve kterém mohou špatní lidé napáchat nejmenší škody. Je to společenský systém, jehož fungování nezávisí na nalezení dobrých lidí, kteří by ho řídili, nebo na tom, že se všichni lidé stanou lepšími než dosud, ale kde se uplatní lidé v celé své různorodosti a složitosti, někdy dobří a někdy špatní, někdy chytří a mnohem častěji hloupí.” (Individualism and Economic Order Londýn a Chicago 1948, str. 11).

(8) Lord Acton: Letters of Lord Acton to Mary Gladstone, vyd. H. Paul, Londýn 1913, str. 73: “Nebezpečí nespočívá v tom, že určitá třída není způsobilá vládnout. Žádná třída není způsobilá vládnout. Zákon svobody směřuje k zákazu vlády rasy nad rasou, víry nad vírou, třídy nad třídou.”

(9) J. R. Hicks v této souvislosti správně mluvil o “karikatuře, vytvořené jakoby mladým Disraelim, Marxem a Goebbelsem” (The Pursuit of Economic Freedom, kap. What We Defend, vyd. E. F. Jacob, Oxford: Oxford University Press 1942, str. 96). O roli konzervativců v této souvislosti viz též můj úvod ke “Capitalism and the Historians” (Chicago: University of Chicago Press 1954).

(10) J. S. Mill: On Liberty, vyd. R. B. McCallum, Oxford 1946, str. 83: “Nejsem si vědom, že by jakákoliv komunita měla právo civilizovat jinou komunitu silou.”

(11) J. W. Burgess: The Reconciliation of Government with Liberty, New York 1915, str. 380.

(12) Learned Hand: The Spirit of Liberty, vyd. I. Dilliard, New York 1952, str. 190: “Duch svobody je duchem, který si není příliš jistý, že je správný.” Viz také často citovaný výrok Olivera Cromwella v jeho Letter to the General Assembly of the Church of Scotland ze 3.srpna 1650: “Zapřísahám vás, pro rány Kristovy, pomyslete, že je možné, že jste omylní.” Je příznačné, že toto je pravděpodobně nejznámější výrok jediného “diktátora” v britských dějinách!

(13) H. Hallam: Constitutional History, vyd. “Everyman” 1827, sv. III, str. 90. Často se předpokládá, že termín “liberální” pochází ze začátku devatenáctého století od španělské strany liberales. Já jsem mnohem náchylnější věřit, že pochází od termínu, který užíval Adam Smith v takových pasážích knihy Wealth of Nations (Londýn 1904, sv. II), jako na str. 41: ” … liberální systém svobodného vývozu a svobodného dovozu” a str. 216: ” … dovolující každému člověku sledovat jeho vlastní zájem jeho vlastní cestou, podle liberálního vzoru rovnosti, svobody a spravedlnosti.”

(14) Lord Acton: Letters of Lord Acton to Mary Gladstone, str. 44. Též jeho hodnocení Tocquevilla v Lectures on French Revolution, Londýn 1910, str. 357: “Tocqueville byl čistokrevný liberál – liberál a nic víc, hluboce podezřívající demokracii a její příbuzné, rovnost, centralizaci a utilitarismus.” Podobně mluví v Nineteenth Century, XXXIII (1893), str. 885. Výrok H. J. Laskiho se objevuje v kapitole Alexis Tocqueville and Democracy z knihy The Social and Political Ideas of Some Representative Thinkers of the Victorian Age (vyd. F.J.C.Hearnshaw, Londýn 1933, str. 100), kde říká: ” … myslím, že názor, že on [Tocqueville] a Lord Acton byli dokonalými liberály devatenáctého století, není napadnutelný žádným argumentem.”

(15) Již na začátku osmnáctého století mohl jeden anglický pozorovatel poznamenat, že “kam až moje nedokonalá paměť sahá, každý cizinec, který se usadil v Anglii, ať už Holanďan, Němec, Francouz, Ital nebo Turek, se stal whigem krátce poté, co s námi splynul” (G. H. Guttridge: English Whigism and the American Revolution, Berkeley: University of California Press 1942, str. 3).

(16) Užívání výrazu “whig” v tom významu, jak byl používán v devatenáctém století, vedlo ve Spojených státech bohužel k zapomnění na fakt, že v osmnáctém století toto označení charakterizovalo ty principy, v jejichž jménu byla vedena revoluce, dosažena nezávislost a přijata Ústava. Právě ve společnosti whigů mladí James Madison a John Adams rozvíjeli svoje politické ideály (cit. E. M. Burns: James Madison, New Brunswick, N.J. Rutgers University Press 1938, str. 4); byly to principy whigů, kterými se, jak nám říká Jefferson, nechali vést všichni právníci, kteří tvořili silnou většinu mezi signatáři Deklarace nezávislosti a mezi členy Ústavní konvence (viz Writings of Thomas Jefferson, Memorial ed., Washington 1905, sv. XVI, str. 156). Vyznávání principů whigů dosáhlo takových rozměrů, že dokonce Washingtonovi vojáci byli oblečeni do tradičních barev whigů “blue and buff” [modré a žlutohnědé; buff je barva volské kůže - pozn. překl.], které měli společné s foxity v britském parlamentu [v tehdejší době opoziční frakce whigů, pojmenovaná podle jejího vůdce Charlese Jamese Foxe - pozn. překl.] a které se do dnešních dnů zachovaly na obálce Edinburgh Review. Jestliže se pro generaci socialistů whigismus stal oblíbeným terčem, je to pro odpůrce socialismu o důvod víc uplatňovat nárok na toto pojmenování. V současné době je to jediný název, který správně popisuje to, v co věřili gladstonovští liberálové, lidé z generace Maitlanda, Actona a Bryce, generace, pro kterou byla hlavním cílem spíše svoboda než rovnost nebo demokracie.

(17) Lord Acton: Lectures on Modern History, Londýn 1906, str. 218 (Actonovy formulace jsem lehce pozměnil, abych mohl stručně reprodukovat význam jeho výroku).

(18) S. K. Padover ve svém úvodu ke knize The Complete Madison, New York 1953, str. 10: “Moderní terminologií by byl Madison označen za liberála středu a Jefferson jako radikál.” Toto je pravdivé a důležité, i když musíme mít na paměti to, co E. S. Corvin (James Madison: Layman, Publicist, and Exegete, New York University Law Review, XXVII (1952), str. 285) označil jako Madisonovu pozdější “kapitulaci před nezkrotným vlivem Jeffersona”.

(19) viz politické prohlášení britské Konzervativní strany The Right Road for Britain (Londýn 1950, str. 41-42), které dosti oprávněně tvrdí, že tato nová koncepce [sociálních služeb] byla přijata koaliční vládou s většinou konzervativních ministrů a s plným souhlasem konzervativní většiny v Dolní sněmovně. … uvádíme do života principy plánu důchodů, nemocenské podpory a podpory v nezaměstnanosti, podpory při pracovních úrazech a plány veřejné zdravotní péče.”

(20) A. Smith: Wealth of Nations, Londýn 1904, díl I, str. 432.

(21)  Tamtéž.

Citát v úvodu je z knihy Lorda Actona “The History of Freedom and Other Essays”, Londýn 1907, str. 1.

Poznámky v textu označené hvězdičkou – poznámky překladatele.

Jeden příspěvek - Proč nejsem konzervativcem

  1. pinero : 1.11.2008 v 11.26

    a myslim si, ze postoj autora clanku ku konzervativizmu je menej skreslujuci, ako mnohe postoje konzervativcov k liberalizmu. Aj to je rozdiel medzi konzervativcom a liberalom: vo vzajomnom hodnoteni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?