PROBUZENÝ LEV

5.6.2006
John O‘SULLIVAN

Z anglického originálu „The Lion Challenged. Why England mustn’t sleep“ publikovaného v časopisu National Review, August 8, 2005, s. 36-39,
přeložil Jaromír Žegklitz.
Dva nepatrné detaily, skryté v záplavě zpráv a komentářů k londýnským bombovým útokům, ilustrují obrovské sociálně psychologické problémy, před nimiž Britové stojí. Jedním z nich je zpráva, že bývalý ministr vnitra (britská verze cara vládnoucího nad domácí bezpečností) David Blunkett položil věnec k uctění památky obětí těchto útoků s nářkem, že nebyl schopen udělat víc, aby zajistil jejich bezpečnost. Druhým je příběh – s titulkem „Člověk z Guardianu se projevil jako nekompromisní islamista“ – o zaučujícím se reportérovi najatém jako spolupracovník programu zaměřeného na etnické menšiny, o němž vyšlo najevo, že je členem islamistické skupiny Hizb ut-Tahrir, usilující o nadvládu slámu nad světem. V kulturním prostředí, kde se plačtivá sebeúcta a sentimentalita setkává s náboženským fanatismem a terorismem – Usama bin Ladin dekádu sebestřednosti zasáhl na citlivém místě! – musí nutně vyvstat pochybnosti, zda je vůbec nějaká pevná a rozumná odpověď islámským bombovým útočníkům možná.


Jakousi malou naději lze čerpat ze skutečnosti, že se zvedají hlasy, zpochybňující oficiální podporu národního žalu a přecitlivělosti coby nejlepší odpovědi teroristům. Londýn je od explozí plný emocí. Na Trafalgar Square zavládla celonárodní chvíle mlčení a bezesnosti. Kytice a věnce podobné těm od Blunketta se jen hromadí. A Londýňané se srovnávají – pochopitelně, leč možná trochu samolibě – se svými předky, kteří přežili válečné bombardování. Stejně jako oni, zní refrén, pokračujeme ve svých životech, osvědčujíce tak ten pravý britský nezdolný charakter.


Jakožto prvotní reakce by to mohlo být statečné a zdravé. Pokud to však pokračuje již třetí týden, spíše než chvíle válečného bombardování to připomíná přecitlivělost „festivalu žalu“ kolem smrti princezny Diany před pár lety. Koneckonců, jak poukázal Rod Liddle z londýnského Spectatoru, neexistuje žádná zřejmá alternativa k tomu, abychom se chovali a žili jako obvykle. Měli by Londýňané zůstat doma ve svých postelích? Neexistuje-li žádná alternativa, není žádnou velkou ctností žít jako obvykle. Helen Szamuely k tomu poznamenává, že Londýňané za války nedrželi minuty ticha pokaždé, když německá raketa zasáhla nějaký dům. Být stoickým znamená pokračovat v běhu života, nikoli všechno rázem přerušit a pak se radit s psychoterapeutem. Minuta ticha se drží každý rok na Den příměří, pro připomenutí všech spojenců, kteří zahynuli během války. A jedna ze dvou nejznámějších básní spojovaných s Dnem příměří – „In Flanders Fields“ – poukazuje na to, že samotný smutek je odpovědí nedostatečnou. V poslední sloce McCraeovy básně vyzývají mrtví živé, aby je pomstili: „veďte dál náš spor s nepřítelem:/ vám z klesajících rukou předáváme pochodeň/ abyste ji pozvedli vysoko/ pokud se vy rozejdete s vírou nás, kdo jsme zemřeli/ nebudeme spát, ač roste mák/ na Flanders Fields.“

Znát nepřítele


Tento tón bylo jen stěží zaslechnout při smutečních ceremoniích v průběhu uplynulých dvou týdnů. Ve skutečnosti jsme byli spíše svědky snahy zdůrazňovat to, kdo není naším nepřítelem, než toho, jak jej najít a rozdrtit. A stále dokola opakovaná písnička zní, že nepřítelem není islám, ani muslimové, ani imigranti, dokonce ani – jak napsal Guardian – Hizb ut-Tahrir. „Cítili jsme, že opravdu toužíme po větší diverzitě,“ vysvětloval zdroj z Guardianu reportérovi Independentu, „a stejně jako všechny celostátní deníky jsme byli tak trochu ‚bílí a mužští‘, takže jsme dychtili získávat posily z různých prostředí.“ Přirozeně, vzhledem k obecnému polytechnicko-sociologicko-kazatelsko-levicovému zaměření Guardianu je přijetí radikálního islamisty dokonale fádním příběhem. Dokonce i staří prošedivělí levičáci z redakce by však mohli pohlížet s nedůvěrou na to, co Dilpazier Aslam fakticky píše – a kdy. Téhož dne, kdy bylo zjištěno, že londýnští bomboví útočníci byli Brity, připomínal, že britští muslimové druhé a třetí generace jsou připraveni „rozhoupat loď“ a že jejich agitace proti britské zahraniční politice bude pokračovat. S žertovným porozuměním se sám označil za „yorkshirského mládence, zde narozeného a vychovaného“ – stejně jako tři z útočníků.


Máme-li tato výsměšná slova brát vůbec vážně, je Aslam nepřítelem Británie, usilujícím podřídit svůj rodný Yorkshire politicko-náboženské diktatuře a snažícím se změnit britskou zahraniční politiku nikoli demokratickou cestou. V době, kdy píši tato slova, zůstává přesto zaměstnancem Guardianu, který tvrdí, že Hizb ut-Tahrir je „v této zemi legální“. A je nutno říci, že ten samý etnicko-diverzifikační princip, který stál za jeho přijetím do redakce, v současnosti rozhoduje o zaměstnávání a rozdělování křesel prakticky v každé organizaci v Americe stejně jako v Británii. Pokoušíme se vycvičit sami sebe v ignorování či podceňování jakýchkoli známek toho, že někdo může být nepřítelem našeho způsobu života i samotné naší bezpečnosti. Dokud toto potrvá, může být naší odpovídající politikou skutečně jen lamentování.


Blunkettova omluva obětem nepopisuje přesto problém naplno. Kromě toho, že neučinil dost pro to, aby je ochránil, on a další ministři udělali hodně práce pro to, aby těm, kdo zabíjeli, umetli cestičku. Teroristické centrum známé jako „Londonistán“ bylo založeno a rozvíjelo se za ministrů vnitra obou politických stran. Nad ilegální imigrací se zavíraly oči – oficiální zpráva uvádí, že v Británii žije přinejmenším 500 000 ilegálních přistěhovalců (a toto číslo je pravděpodobně podhodnocené). Procedury spojené s legální imigrací byly potichoučku uvolněny a ve snaze zakrýt tento fakt byly Parlamentu předloženy lži. Organizacím jako Hizb ut-Tahrir, ve většině jiných zemí zakázaným, bylo ponecháno volné pole působnosti. Mezi těmi, kdo byli do Británie vpuštěni, byli obhájci událostí z 11. září, stoupenci Usamy bin Ladina a islámští teroristé obecně. V průběhu času se postupně etablovala „cesta džihádu“, na níž se scházejí radikální islámské organizace, pákistánští duchovní, absolventi teroristických výcvikových táborů a neloajální mladí britští muslimové. A čtyři mladí britští muslimové, kteří v Londýně nastražili bomby, po této cestě kráčeli – víme například, že tři z nich navštívili v průběhu dvanácti měsíců před útoky Pákistán.

Existují čtyři příčiny, proč poslední britské vlády neudělaly s „Londonistánem“ vůbec nic nebo učinily jen málo. Za prvé, protože chtěly z ekonomických důvodů – mylných, jak se ukázalo – zvýšit imigraci, zavíraly oči nad korupcí v asylovém systému, aby mohlo být přijato více žadatelů. A vyšlo najevo, že jsou mezi nimi skuteční i potenciální teroristé. Za druhé, chovaly pochopitelné přání vyhnout se „střetu civilizací“ a snažily se proto zamezit jakýmkoli projevům nepřátelství vůči islámu. Za třetí, byly svázány z pocitu viny pramenícím multikulturalismem, který jim bránil vynucovat si na imigrantských skupinách loajalitu alespoň k těm nejzákladnějším „britským hodnotám“, a tak policie často zavírala oči nad vraždami mladých muslimek „kvůli cti“ v případech, kdy se tyto ženy odchýlily od fundamentalistických muslimských sexuálních standardů. A za čtvrté, hýčkaly v sobě nemravnou představu, že pokud nechají islámské teroristy v Londýně nerušeně kout jejich pikle a plánovat vlastní akce, teroristé na Británii udeří až naposled – a možná nikdy.


Tato poslední kalkulace se ukázala stejně falešná jako hanebná: teroristé v Británii udeřili a očekává se, že tak učiní znovu.


Teroristická síť, která vznikla, zatímco vlády raději odvracely zrak, sdružuje podle oficiálních odhadu 1600 teroristů. Toto číslo je téměř stoprocentně vyšší. Druhá nejčastěji opakovaná věta z úst představitelů bezpečnostních služeb zní: „Mohlo to být horší.“ (Ta nejčastěji používaná pak „Muselo se to stát.“) Pštrosí politika v situaci, kdy se teroristé zabydlují přímo v našem sousedství, byla opuštěna. A všechny aspekty britské politiky – včetně imigrace, multikulturalismu a oficiálního přístupu k islámu –byly důkladně přeformulovány. Kterým směrem nás to asi povede?

Měkkost domácí fronty


Ti američtí konzervativci, kteří vyjadřují obavy, že Britové nepostupují vůči terorismu a Iráku dostatečně tvrdě, nechápou, kde slabost skutečně vězí. Ať napíše Aslam do Guardianu cokoli, britskou zahraniční politiku to nijak zvlášť nezmění. Britská vláda, stejně jako Pentagon, již plánuje stažení britských jednotek z Iráku. Zintenzivnění teroristických aktivit tento odsun jen pozdrží. Britové se nebudou ani postupně stahovat z války proti terorismu. Ať je to jak chce paradoxní, Blairovu pozici bombové útoky politicky posílily a v dohledné budoucnosti ve svém křesle vydrží. Hlavní opoziční strana, toryové, jeho politiku podporuje. Jejich nový předseda, který bude v říjnu pravděpodobně zvolen, bude v této podpoře až na výjimky pokračovat. A zopakují-li se v budoucnu teroristické útoky, jak většina expertů očekává, podpora války proti terorismu ze strany veřejnosti pravděpodobně zesílí.


Ale i kdyby Britové chtěli postupovat mírněji, není vůbec jasné, jak by to mohli udělat. Co by teroristům nabídli, aby je přesvědčili, že mají s bombovými útoky v Londýně přestat? Požadavky Al Kajdy znamenají úplnou rekonstrukci Británie a Evropy jakožto součásti světového islámského politického zřízení podléhajícího právu šaría. To by nespolkla ani značně vyděšená britská veřejnost. Svět teroru se rovněž zdá být spíše souborem volně spolupracujících skupin než jediným tělesem. Vyjednávání s jednou skupinou neznamená nutně to, že přesvědčíme i ostatní, aby se vzdaly nepřátelství; lze si představit, že je to naopak povzbudí ke stupňování násilí. Nepopiratelnou skutečností je, že bez ohledu na Irák jsou Američané, Britové a většina ostatních Evropanů ve válce s islámským terorismem, ať už si to uvědomují, nebo ne. A s tím, jak teroristé své aktivity stupňují, to pravděpodobně chápou stále jasněji. A jediným možným výsledkem tohoto boje je buď radikální islamizace západní demokracie, nebo její přežití.


Obtížněji řešitelné problémy vězí v domácí politice. Žije-li v Británii více než 2 miliony muslimů, pociťuje-li značná část z nich vůči Británii hluboký odpor (jak to naznačují volby) a mohou-li čtyři smějící se a žertující mladí muslimové projít Londýnem, aby zaútočili bombami na své krajany, pak britská města očividně skrývají mnohem větší počet potenciálních teroristů. Je to děsivý problém – i když možná ne o tolik větší než v Americe a ne tak strašný jako problém, jaký představuje větší a podle všech známek mnohem méně loajální muslimská diaspora ve Francii.


Zmírnit a nakonec vyřešit takovýto globální problém znamená potýkat se současně s několika hluboce zakořeněnými dílčími problémy: zlepšit činnost zpravodajských služeb rozkrývajících teroristické sítě a zpřetrhat je; deportovat známé muslimské extremisty; kontrolovat a poté omezit imigraci; nefungující politiku multikulturalismu nahradit podporou společné britské kultury a identity zahrnující i identity imigrantů, jako tomu bývalo v případě identity americké; a především, povzbudit britské muslimy, aby přijaly britské občanství jako svou základní politickou identitu a vzdali se tak islámské vize celosvětového kalifátu. Dosáhnout byť jediného z těchto cílů bude obtížné. Tak třeba deportovat známé extremisty by pravděpodobně vyžadovalo, aby Británie stáhla svůj podpis pod mezinárodními konvencemi týkajícími se práva na azyl (krok nesmírně těžký) anebo přiměla mezinárodní společenství k jejich změně (nemožné). A dosáhnout všech zmíněných cílů bude heroický úkol. Bude k tomu zapotřebí rozmetat hluboce zakořeněné iluze, mezi něž patří třeba multikulturalismus. A bude nutné překonat nové překážky, které se vynořily po bombových útocích; první z nich je – poněkud kuriózně – jistý druh fatalismu: mnohé z návrhů týkajících se toho, jak se stavět k terorismu, se setkává s námitkami, že jsou buď politicky neprůchodné, nebo by jednoduše nefungovaly. A tak v jinak výborném článku v Sunday Telegraph historik Niall Ferguson tvrdí, že je prostě nemožné odporovat demografickým tlakům, jež ženou imigranty z přelidněného Pákistánu do populačně stagnující Británie. Vypadá to, že tento názor je založen na interpretaci populačních statistik OSN, k nimž se neznají ani samotní demografové Spojených národů – především na představě, že „doplňovací imigrace“ má pro Evropu zásadní ekonomický význam. Ovšem Británie je ostrov a je tak poměrně snadno hájitelná i proti mírovým invazím. Má mnohem menší muslimskou populaci než řekněme Francie právě proto, že imigrace byla až do počátku 90. let vcelku pečlivě kontrolována. A skandály spojené s nedbale hlídanou imigrací – jako např. případ teroristy Kamela Bourgasse, který do Británie vstoupil ilegálně a nakonec zabil policistu – mají téměř beze zbytku co do činění s kriminálně podmíněnou laxností státní správy. Pokud Londýn chce omezit hrozbu terorismu prostřednictvím omezení imigrace, může tak zcela jistě učinit.


Případ multikulturalismu je podobný. V dalším, jinak skvělém textu v listu Sunday Telegraph Matthew d’Ancona cituje souhlasně Johna Graye v tom smyslu, že pro Británii není multikulturalismus ničím menším než „dějinným osudem“. Ovšem když vysvětluje, jak musí multikulturalismus fungovat v budoucnosti, vysvětluje d’Ancona, že muslimové budou muset při vyjadřování svých kulturních a náboženských hodnot dodržovat jisté hranice – hranice vytyčené širším společenstvím. Tak například, mají právo na vlastní školy, avšak v těchto školách musí k muslimským dívkám přistupovat stejně jako k chlapcům a dát jim i stejné příležitosti – tak, jako je tomu v jiných školách. Toto ovšem není multikulturalismus jak jej chápou muslimové, jak jej až doposud interpretovala vláda a jak je na něj celý svět obecně zvyklý – jako na synonymum kulturního separatismu. Když prohlašují, že vysoká imigrace a multikulturalismus jsou jednoduše naším osudem, brání jak Ferguson, tak d’Ancona obratně (a určitě v protikladu ke svým vlastním přáním) formování této široké a tolerantní identity – Ferguson proto, že pokračující vysoká imigrace stojí v cestě asimilaci, a d’Ancona proto, že už jenom jeho obrana samotného termínu „multikuturalismus“ se stává oporou jeho skutečně ošklivému bratříčkovi.

Kádry znamenají politiku


Člověk by se nemusel tolik znepokojovat podobnými intelektuálními omyly, kdyby starost o přeformulování nové a širší britské identity nebyla v rukou úředníků, kteří byli až do včerejška zarytými multikulturalisty a/nebo naivními a nadšenými přívrženci triviálního pokusu „přeznačkovat“ Británii na „Cool Britannia“. Labouristickou levici skvěle reprezentuje premiérova manželka Cherie Booth; Mark Steyn mi připomíná, že byla první advokátkou, která pro jednu mladou muslimku vybojovala „právo“ nosit do školy její tradiční oděv, a to v protikladu k rozhodnutí moudré muslimské ředitelky, která zavedla moderní kodex ohledně oblékání, odpovídající rozumným náboženským standardům. Šlo o vskutku zpátečnické nařízení: Steyn poukazuje na to, že bez ohledu, zda to bylo v souladu s vlastním přáním té dívky – v protikladu k přání její rodiny –, vyčlenilo ji to z kruhu jejích společnic v moderní Británii jen proto, aby byla navlečena do oděvu, který odráží nikoli tradiční kulturu vlasti její rodiny, tedy Bangladéše, nýbrž její islámským tlakem poarabštěnou podobu. Jednalo se o multikulturní útok na odvážný a rozumný pokus ředitelky sladit muslimské standardy se společnou britskou identitou.


Je-li Blair méně multikulturalistou než jeho žena, prokázal málo sympatií pro jiný tradiční aspekt britské identity. Jeho hlavní starost o Británii spočívá v tom, aby byla „modernizována“. V praxi to obnáší lajdácké „reformy“ prakticky každé britské instituce. Blair člověka nenaplňuje ani důvěrou, že je v těchto reformách skryta nějaká kulturní a historická představivost schopná vytvořit inspirující syntézu britské a muslimské civilizace. (Raději bych tento choulostivý úkol viděl v rukou řekněme penzionovaného vojáka, který velel muslimským oddílům za britské vlády v Indii a který chápe, jak odlišné lidi svádí hrdost na společné výsledky dohromady.)


Nedávno Blair alespoň zčásti popadl býka muslimského přizpůsobení se za rohy. Jasně prohlásil, že hrozba terorismu vychází v první řadě z „ďábelské ideologie“, která je „perverzí“ islámu. Tato otevřenost je skutečným pokrokem v proudu prohlášení, řinoucích se jak z úst státních úředníků, tak církevních představitelů a ospravedlňujících islám před jakoukoli odpovědností za činy teroristů, kteří islám prohlašují za zdroj své inspirace. Toto vyhýbání se jakémukoli náznaku obvinění islámu vychází z pochopitelných motivů – z obavy z protimuslimských represálií, ze snahy netlačit muslimy k extremismu apod. Je to ale hluboký omyl. Signalizuje to, že se Britové cítí v nějakém smyslu vinni a že nebudou požadovat, aby se k nim muslimové v boji proti terorismu připojili. Muslimským vůdcům i muslimskému společenství to umožnilo odmítnout jakoukoli spojitost s londýnskými bombovými útoky, dokonce i popřít, že teroristé byli či mohli být muslimy. Povzbudilo je to k tomu, aby každou kritiku prohlásili za „islamofobii“, s níž je to podobné jako třeba s homofobií – jedním z jejích příznaků je být z ní obviněn. A v tomto stavu pohodlného odmítání mohli muslimští představitelé prohlašovat, že není jejich povinností ani držet extremisty pod kontrolou, ani vést své společenství k dodržování společných britských norem. Teď, když Blair začal tyto věci požadovat, může proces formování nové společné britské kulturní identity začít.


Bude to dlouhý a složitý proces. Půjde proti multikulturnímu charakteru Blairovy vlastní strany i proti jeho vlastním povrchním modernizačním instinktům. Bude to znamenat osvojit si a aplikovat hlubohé toryovské pravdy o budování národa, loajalitě a věrnosti – pravdy, které sami toryové z velké části zapomněli. A Blairova vláda bude neustále sváděna k tomu, aby se zabývala zástupnými problémy – jako třeba zaváděním průkazů totožnosti, na něž by londýnští útočníci měli tak jako tak nárok – namísto toho, aby prosazovala opatření, která se jí samé nelíbí. Teroristé ji ovšem povzbudí dalšími útoky a novými vraždami.


Orwell jeden ze svých esejů zakončil slovy, že si někdy myslí, že Britové budou setrvávat v příjemném pocitu sebeuspokojení až do okamžiku, kdy z něj budou vytrženi výbuchy bomb. No, a teď se to stalo. Bohužel se to stane znovu. A příště to bude chvíle, kdy bude muset hořekování přestat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?