PROBUZENÍ Z NIHILISMU.

1.8.1994
Michael NOVAK

 


V přípravě na 21. století: čtyři lekce ze století dvacátého


 


 


 


 


Publikovaný text byl autorem přednesen 5. května 1994 na půdě Westminsterského opatství u příležitosti oficiálního udělení Templetonovy ceny za rok 1994.


Z angličtiny přeložil Bohumír Janát.


 


 


 


            S přibližováním se k závěru 20. století jsme povinni skládat si účty.


            Toto století bylo v historii nejkrvavější. Z tohoto úctyhodného opatství, jež bylo smrtelně ohroženo zhruba před padesáti lety, lze ještě zaslechnout ten dlouhý skučivý hvizd padajících bomb. Více než sto milionů lidí přišlo v Evropě brutálně o život v čase, který si sami nezvolili, a způsobem, který nepředpokládali. Jeden z dřívějších laureátů Templetonovy ceny Alexandr Solženicyn připustil, že kromě těch, kteří byli zabiti ve válce, zahynulo 66 milionů vězňů v sovětských pracovních táborech. A přidejme ještě miliony mrtvých v Asii, Africe a na ostatních kontinentech od roku 1900.


            A není zde žádná záruka, že 21. století nebude ještě krvavější.


            A přece ze spálenišť našeho století získal svět čtyři bolestné poznatky. Za prvé, dokonce i v podmínkách nihilismu, lepší než zbabělost je věrnost pravdě. Z věrnosti pravdě člověk vybojovává vnitřní svobodu.


            Za druhé, vychloubání Stalina, Mussoliniho a Hitlera, že diktatura je silnější než “dekadentní demokracie”, bylo prázdné. Vedlo ke koncentračním táborům.


            Za třetí, prohlašování, že socialismus je morálně nadřazen kapitalismu a že je lepší pro chudé, bylo rovněž prázdné. Dláždilo cestu k nevolnictví.


            Za čtvrté, vulgární relativismus natolik podkopává kulturu svobody, že by svobodné instituce nemusely 21. století přežít.


 


 


Poznání první: na pravdě záleží


 


            Po tři století byl moderní věk navýsost plodný ve svých praktických objevech – kupříkladu ve svých velkolepých institucích politické a ekonomické svobody. Tento věk však očividně selhal ve svém pokusu položit základy filosofie života. Věk nedobrý k Bohu musí být téměř jistě nedobrý k člověku.


            Dějiny, jak kdysi poznamenal Hegel, jsou řeznickým stolem. Homo homini lupus. Je to dějství “osamělé, ubohé, nehezké, brutální a krátké”. Mnoho střízlivých pozorovatelů, kteří viděli, jak marnotratně se v tomto století pohazuje s těly lidských jedinců jako s pytli kostí, z pochopitelných důvodů tvrdilo, že Bůh je mrtev. Zvažme jen toto: od chvíle, kdy začalo toto kalné století, kolik ztrýzněných dětí prožilo dlouhé noci v nechápajících slzách?


            A přece, i v této noci století vzešlo ze samotného nitra nihilismu jedno základní poznání: na pravdě záleží. Dokonce i pro ty, kdo jsou nejistí v otázce, zda nějaký Bůh existuje, je pravda rozdílná od lži.


            Mučitelé mohou zkroutit vaši mysl, mohou vás dokonce zredukovat na vegetativního tvora, avšak dokud si udržíte schopnost říci “ANO” či “NE”, jak to přikazuje sama pravda, nemohou vás vlastnit.


            Navíc, jak hojně dokládá vězeňská literatura 20. století (a této literatury je děsivě mnoho), pravda není toliko pouhým pragmatickým kompromisem, třebaže se ji mučitelé pokoušejí takto svůdně vykreslit. “Je to tak nepatrná věc”, říkají. “Musíš říci ‘ano’, to je vše, co se po tobě chce, tady to podepiš a celá ta věc je skončena. Pak na to můžeš klidně zapomenout. Copak tím vznikne nějaká škoda? Byli jsme u moci sedmdesát let a budeme u ní navěky. Proč nedokážeš být pragmatický? Přijmi realitu. Je to tak nepatrná věc jako zabít mouchu. Kdo se to kdy dozví? Tak už podepiš a skončeme to.”


            A přece miliony v takové situaci věděly, že v sázce je jejich identita jakožto svobodných žen a svobodných mužů; ještě přesněji, jejich spása. Irina Ratušinskaja, Raoul Wallenberg, Andrej Sacharov, Maxmilián Kolbe, Vladimír Bukovskij, Václav Havel, Anatolij Ščaranskij, Pavel Bratinka, Tomáš Halík, Mihailo Mihailov – jmenujme pouze ty svědky z nekončící listiny cti našeho století.


            Poslouchat pravdu znamená být svobodný a v oněch krajních situacích nic není pro zmučenou mysl jasnější, nic není životně důležitější pro přežití sebeúcty, nic není tak podstatné pro to, aby si člověk podržel vědomí, že je dál hodnotnou lidskou bytostí – vědomí, že není kolečkem čísi mašinerie a že až k smrti dokáže odporovat říši lži – nic není člověku tak blízké jako dostát pravdě. Ve věrnosti pravdě spočívá lidská důstojnost.


            Není v tom žádné tajemství. Prostí lidé to často viděli jasněji než vzdělanci. Je to ten jasný náhled, který vyjádřil Alexandr Solženicyn, když ve své promluvě k udělení Nobelovy ceny v roce 1970 napsal, že jedna prostá pravda je mocnější než všechny zbraně světa a že – tehdy ještě v oné temné hodině světa, kdy komunismus byl všude na postupu – pravda zvítězí nad lží; a že ti, kdo přilnuli k pravdě, svrhnou tyranii. (Ve svém předpokladu se Solženicyn nemýlil. Pravda skutečně zvítězila nad zbraněmi – stali jsme se svědky dějin; je naší povinností předat toto našim dětem.)


            To, co poznali ti, kteří v naší době trpěli ve vězení – a co Dostojevskij poznal ve vězení v době carově – je skutečnost, že my jakožto lidské bytosti pravdu nevlastníme. Pravda není “pouze subjektivní”, není tím, co vytváříme či volíme anebo co přizpůsobujeme dnešní módě či zítřejšímu pragmatismu – pravdě jsme poslušni. Pravdu “nemáme”, pravda má nás, jsme ve vlastnictví pravdy. Pravda je daleko větší a hlubší než jsme my. Pravda nás vede, kam chce. Není vydána do našeho poručnictví.


            A přece, třeba i ve vězení, pravda je oním pánem, před kterým svobodný člověk stojí zpříma. V poslušnosti zjevné pravdě není žádná lidská bytost ponížena, ba co víc, tímto způsobem je obdařena vznešeností. V poslušnosti pravdě je cesta svobody vyznačena “jako světlo pro naše kroky”. V poslušnosti pravdě člověk nabývá vědomí účasti na čemsi větším, než je on sám, na čemsi, co poměřuje jeho nedostatky a slabosti.


            Pravda je Božím světlem v našem nitru. Její skromnější podoba se pro nás ukazuje coby hledání, usilování, nepokojnost ducha. Už když jsme dětmi, v samém jádru naší bytosti je nepotlačitelná hnací síla k tázání. Ona neomezená síla je Boží dynamická přítomnost v nás, ono símě naší nespokojenosti se vším menším než nekonečné.


            To Velké Odmítnutí říci Bohu “ano”, odmítnutí charakteristické pro moderní věk, je založeno na chybě jak intelektu, tak imaginace. Omyl modernity je v tom, že si představovala Boha jako kdyby byl odlišný od pravdy, cizí nám samotným, “kdesi vně”, jako jakýsi duchový předmět daleko ve vesmíru, jemuž sloužit znamená ztratit vlastní autonomii. Modernita si představovala Boha jako duchovou podobu tyranů, které jsme ve 20. století reálně spatřili.


            Bylo třeba skutečných tyranů naší doby, tyranů v holínkách, s napomádovanými vlasy, tyranů sebevědomých, kteří mučili nevinné lidi, aby tato falešná představa Boha byla rozbita. Tyrani si mohli myslet, že jsou podobni Bohu; bylo však idiotské jim pochlebovat, že Bůh je podoben jim.


            Mnozí, kdo resistovali tyranům naší éry, převrátili nihilismus naruby. V nicotě nalezli vnitřní světlo. Mnozí toto nalezené světlo začali nazývat Bohem. Vztah, jenž někteří postupně získávali k tomuto vnitřnímu světlu, jehož Zdrojem, jak poznali, nebyli oni sami, byl oním rozhovorem a spojením, jež nepotřebovalo slova. V rozhovoru oslovovali svého Boha pod jménem Pravdy. Ve 20. století byly věznice a mučírny lepším místem pro setkání s Bohem než university.


 


 


Dvě velká praktická poučení


 


            Až donedávna se tedy modernita mýlila ve svém vztahu k pravdě a tudíž k Bohu a lidstvu. Ale i přes to modernita učinila – slouží to k její velké cti a stalo se tak řízením Prozřetelnosti – tři velké institucionální objevy. Moderní myslitelé především vypracovali, což neučinili jejich starověcí ani středověcí kolegové, praktické principy trojnásobně svobodné společnosti: svobodné ve své politické sféře, svobodné ve své ekonomice, a svobodné v říši svědomí a hledajícího rozumu. Velké výdobytky v těchto záležitostech byly navýsost praktické: v tom, jak zajistit chod svobodných institucí alespoň srovnatelně dobře a ve většině ohledů lépe než předchozí režimy.


            Avšak navzdory těmto šťastným praktickým výsledkům modernita zbořila jediné filosofické základy, jež mohou udržet svobodnou společnost. Očekávalo se, že éra osvícenství skoncuje se sektářským hašteřením, avšak to se nestalo. Budete-li stát uvnitř svého vlastního myšlenkového směru, základy svobodné společnosti se budou moci zdát pevné. Pohlédněte však mimo tento směr, a uslyšíte křik nevlídných hlasů. Éra osvícenství selhala v pokusu zajistit inteligentní způsob obecné morální argumentace, jež jde dál za jazyk dětské naivity.


            Abychom nezapomněli: 20. století nebylo pouze nejkrvavějším, bylo též nejideologičtějším stoletím. Ideologie je ateistova náhražka za víru. Náš věk si pro své válčení nežádal za chybějící víru ideologie. Po devět dekád tohoto století na sebe v temnotách narážela víceméně nevědomá vojska. Za jejich děsivým hřmotem se odehrával boj na život a na smrt za dva velké principy svobodné společnosti: za prvé za princip politický, za druhé za princip ekonomický.


            Vzdor knihám a písním třicátých let – “Konec jedné éry”, “Světla vycházejí nad celým světem”, “Zánik Západu”, navzdory chvástání diktátorů, že “během tří týdnů bude mít Anglie zakroucený krk jako kuře”, dekadentní demokracie prokázaly, že jim nechybí vůle, odvaha a životní síla porazit princip diktatury. Stalo se tak s takovou rozhodností, že dnes sotva který diktátor kdekoliv na světě, třebaže jich zůstává (běda) hodně, se odváží tvrdit, že diktatura je ideální forma vlády. Většinou jim zbývá chabě argumentovat, že ve specifických podmínkách jejich vlastních zemí má diktatura jisté výhody. Lžou.


            Pro chudé lidi jsou principy demokracie (vláda zákona, vláda s vymezenou pravomocí, systém kontroly a rovnováhy) lepší než diktatura. Jen tehdy mohou lidé využívat sféru občanské svobody, jež je nezbytná k zajištění jejich důstojnosti a vlády nad sebou samým. Demokracie je pro svět první velkou praktickou zkušeností naší doby, k níž jsme dospěli za hrůznou cenu.


            Druhou velkou praktickou zkušeností našeho století je neužitečnost socialismu jakožto ekonomického principu. 150 let probíhal boj o fundamentální ekonomické principy na asymetrické frontě. Stovky knih detailně pojednávaly o zázracích socialismu jakožto ideologie, vášnivě pitvaly vady kapitalistické praxe a chlubně rýsovaly nadcházející přechod od kapitalismu k socialismu. Když konečně přišel ten čas, neexistovala ani jediná kniha, jež by načrtla onen jediný nutný přechod, přechod od socialismu ke kapitalismu. Pochybuji, zda někdy v historii se tak mnoho intelektuálů mýlilo ve věci, jíž sami připisovali nejvyšší důležitost, když svůj vlastní přístup pokládali za “vědecký”. Ten příběh, jak se toto stalo, musí být jednoho dne vyložen.


            Jak nedávno zdůraznil papež Jan Pavel II. v encyklice “Centesimus annus”, tento příběh souvisí s tím, jak intelektuálové snížili hodnotu lidské osoby. Žádný systém, který znehodnocuje iniciativu a tvořivost kterékoliv ženy a kteréhokoliv muže, stvořených podle obrazu jejich Tvůrce, nevyhovuje bytostně lidským zvyklostem. První den, kdy vlajka Ruska zavlála proti modré obloze nad radnicí v Sankt Peterburgu tam, kde po sedm dekád vlála vlajka rudá, řekl mi jeden ruský umělec: “Až příště budete chtít vyzkoušet nějaký experiment podobný socialismu, zkuste to napřed na zvířatech – pro lidi je to příliš bolestivé.”


            Opravdu, když byla radostně stržena železná opona a Velká Lež skrz naskrz prohlédnuta, jasně se ukázalo, že v hlavní zemi “reálného socialismu” žili chudí v podmínkách třetího světa; že velká většina obyvatelstva je v bídě; že jak vůle k práci, tak hospodářská iniciativa byla zadušena v samém zárodku; že ekonomická inteligence byla oslepena absurdní nutností stanovit direktivně ceny zhruba 22 milionů druhů zboží a služeb; že všežravý Stát téměř zcela spolknul občanskou společnost; že společnost “soudruhů” fakticky zahnala miliony jedinců do té nejtvrdší soukromé, nedůvěřivé a odcizené vnitřní izolace, jaká kdy na zemi byla; že milionové zástupy nenáviděly tuto Kulturu Lži; a že půda na obrovských rozlohách země a vody řek a jezer byly zpustošeny.


            TŘI VELKÉ POZNATKY tedy vzešly z našeho století, i když cena za ně zaplacená hrůzně přesáhla veškerou míru. Za prvé, na pravdě záleží. Za druhé, přes všechny své zjevné nedostatky, dokonce absurdity, je demokracie pro ochranu jednotlivců a menšin lepší než diktatura. Za třetí, přes všechny své chyby, dokonce hluboké nepřiměřenosti, je kapitalismus pro chudé lepší než kterýkoliv z jeho dvou velkých rivalů, socialismus a tradiční stát v zemích třetího světa. Stačí se jen podívat, kterým směrem chudí světa neustále proudí. Chudí – mezi něž patřila má rodina, což máme ještě v živé paměti – vědí své lépe než intelektuálové. Hledají příležitost a svobodu. Hledají systém, jenž jim dovolí být hospodářsky tvořivými, tak jak je Bůh k tomu stvořil.


            Z těchto tří poznatků lze odvodit důvody pro naději: je docela možné, že – pakliže na té velké pláni, jež letí jako šíp směrem východním z Německa přes Polsko, Ukrajinu, Bělorusko a ruské stepi, uspějí nové experimenty s demokracií a kapitalismem – 21. století by mohlo být věkem největší prosperity a svobody v dějinách světa.


            Možná i Čína, stane-li se demokracií pod vládou zákona, jak se již dnes stává kapitalistickou, přinese více než miliardě svých občanů dosud nebývalou svobodu.


            Po celé Latinské Americe je šance, že úrodná půda svobody vydá nové plody vzdělání, tvořivé energie a prosperity pro všechny.


            21. století by tedy mohlo být nejtvořivějším stoletím v dějinách, mohlo by přivést skutečně všechny národy světa pod chladivý a blahodárný stín svobody. Bylo by to nádherné.


            Daleko pravděpodobnější je bohužel vyhlídka, že 21. století bude podobné dvacátému: mučivé, krvavé, barbarské.


            Je zde bohužel ještě čtvrtý poznatek.


 


 


Ekologie svobody


 


            V průběhu 20. století bojovala svobodná společnost o holý život. Naléhavá potřeba zajistit svobodný občanský řád a svobodnou ekonomiku oslepila většinu vzhledem ke kulturnímu nebezpečí, do něhož svoboda rapidně upadala.


            Mnoho sofistikovaných lidí s oblibou říká, že jsou cyničtí, že žijeme v cynické době. Sami sebe chlácholí: nejsou úplně nevěřící, v cosi věří. Náš věk není věkem nevíry. Je to věk arogantní lehkověrnosti. Považme, kolik lidí uvěřilo romanci fašismu. Vzpomeňme, kolik se jich zasnoubilo se socialismem. Uvědomme si, kolik lidí právě dnes věří na Globální Oteplení; kolik jich věří na příchod Doby Ledové – a kolik jich věří na obojí! Jak vidno, naše intelektuální špičky nikdy nepostrádaly vášnivou víru.


            Kupříkladu jedním principem, který nejvášnivěji rozšiřují mnohé zapálené duše naší doby, je vulgární relativismus, “nihilismus se šťastnou tváří”. Pro ně je naprosto jisté, že žádná pravda neexistuje, jsou jenom názory: můj názor, tvůj názor. Ztratily obranný cit intelektu. Kde intelekt ztrácí vazbu na realitu, tam zůstává pouze osobní záliba a vůle se stává vším. Je to krok zpátky k romantismu vůle.


            Toto však znamená dávat Mussolinimu a Hitlerovi posmrtně a bezděčně to, co si nemohli nárokovat ani tou nejvypjatější vůlí či silou zbraní. Znamená to zahodit první velké poznání zachráněné z popela II. světové války: ti, kdo se vzdávají domovské půdy intelektu, otevírají cestu fašismu. Totalitarismus, jak ho definoval Mussolini, je la feroce volontá. Je to vůle k moci, nekontrolovaná žádným ohledem k pravdě. Vzdát se nároků pravdy na lidské bytosti je totéž co vydat Zemi rváčům, lupičům a vrahům. Je to výsměch těm, kdo v rukou katanů vytrvali v boji za pravdu.


            Vulgární relativismus je neviditelný plyn, bez zápachu, smrtelný, který dnes zamořuje každou svobodnou společnost na zemi. Je to plyn, který útočí na centrální nervový systém morálního úsilí. Tato navýsost nebezpečná hrozba pro současnou svobodnou společnost není ani ekonomická ani politická. Je to jedovatá, korumpující kultura relativismu. Lidé to vědí, zatímco intelektuálové nikoliv. Kdyby to naše intelektuální špičky věděly, bily by na poplach.


            Svoboda nemůže růst – nemůže dokonce ani jen přežívat – v jakékoliv atmosféře či klimatu. Na strastiplné cestě lidských dějin byly svobodné společnosti překvapivě vzácné. Ekologie svobody je křehčí než biosféra země. Svoboda potřebuje čisté a blahodárné zvyky, zdravé rodiny, obecnou slušnost a nebojácnou úctu jednoho člověka k druhému. Svoboda potřebuje celý dešťový prales drobných skutků ctnosti, složité vazby vzájemné oddanosti, planoucí lásku, neumírající věrnost. Svoboda potřebuje zvláštní instituce a tyto zase potřebují lidi specifických návyků srdce.


            Zvažme následující. Existují dva typy svobody: jeden předkritický, emotivní, rozmarný, vlastní dětem; druhý kritický, střízlivý, dobrovolný, odpovědný, vlastní dospělým. Alexis de Tocqueville upozornil na tuto alternativu již ve své knize Demokracie v Americe, a v Cambridgi pojal tuto věc Lord Acton takto: Svoboda není volnost dělat co chci; je to svoboda dělat to, co dělat mám. Lidské bytosti jsou jedinými tvory na zemi, kteří neposlouchají slepě zákony vlastní přirozenosti a instinktu, ale jsou svobodné ve své volbě poslouchat je s milující vůlí. Jenom lidé užívají svobodu dělat to, co dělat mají – anebo, běda, to nedělat.


            Je to tento druh svobody – svobody kritické, dospělé – jenž leží v samotném živoucím jádru svobodné společnosti. Je to svoboda vlády nad sebou samým, vytrvalého ovládání svých vlastních vášní, bigotnosti, ignorance a sebeklamu. Je to svoboda sebevlády ve vlastním osobním životě. Vždyť jak mohou lidé, tázal se kdysi James Madison, neschopní sebevlády v soukromém životě projevit tuto schopnost v životě veřejném? Nedokáží-li projevit sebevládu nad soukromými vášněmi, jak budou vládnout institucemi Republiky?


            Může existovat svobodná společnost mezi občany, kteří ze zvyku lžou, kteří simulují, kteří soustavně podvádějí, kteří si neuvědomují svou odpovědnost, kteří jsou nespolehliví, kteří uhýbají těžkostem, kteří se vysmívají zákonu – anebo kteří dávají přednost životu nevolníků a otroků, spokojených ve své závislosti, pokud se jim dostane pokrmu a zábavy?


            Svoboda vyžaduje aktivitu svědomí; vyžaduje praktikování oněch ctností, jež – jak poznamenal Winston Churchill za války ve svých projevech k Dolní sněmovně – byly dlouho uplatňovány na těchto ostrovech: oddané pevné paže, bdělá srdce, odvaha, zdvořilost, duchaplnost, respekt k individuální volbě, trpělivý smysl pro vyslechnutí důkazů obou stran zúčastněných v příběhu.


            V posledních sto letech stála otázka pro ty, kdo milují svobodu, zda dokážeme, spoléhajíce se na ctnosti našich lidí, přežít nejmocnější útoky zvenčí (jak tomu bylo v bitvě o Británii, kterou toto město čestně podstoupilo). Během příštích sto let stojí před těmi, kdo milují svobodu, otázka, zda dokážeme přežít onen navýsost zákeřný, podvodný útok zevnitř, ze strany těch, kteří podlamují ctnosti našich lidí, pokračujíce tak ve skutcích Otce Lži. “Nic takového jako pravda neexistuje”, učí už ty nejmenší. “Pravda znamená okovy. Věř tomu, co se ti jeví jako pro tebe správné. Pravd je tolik, kolik je jedinců. Následuj své pocity. Dělej, co je příjemné. Vejdi do kontaktu sám se sebou. Dělej to, v čem cítíš potěšení.”


            Takto tedy hovoří ti, kdo připravují věznice 21. století. Ti, kdo podlamují ideu pravdy, konají práci tyranů.


            Každý již nepochybně slyšel námitku k tomuto varování. Je vedena asi takto: “Přijmout ideu morální pravdy znamená přijmout autoritativní kontrolu.” Politování těm, kdo takto hovoří! Mezi morálním relativismem a politickou kontrolou existuje ještě třetí alternativa, dobře známá v obecném povědomí anglicky mluvících lidí. Nazývá se sebeovládání. Nechceme vládu, která vynucuje svobodné svědomí jednotlivců; naopak, chceme, aby sebevládní jednotlivci drželi na uzdě nemorální vládu. Chceme sebevládu, sebeovládání, sebekontrolu.


            Jestliže národ sestávající ze 100 milionů občanů je střežen 100 miliony vnitřních strážníků – to jest 100 miliony sebevládných svědomí, pak počet policistů v jeho ulicích může být malý. Naproti tomu pro společnost, která nemá vnitřních strážníků, všichni policisté světa nestačí k tomu, aby z ní učinili společnost občanskou. Sebevláda není autoritářstvím; je právě alternativou k němu.


 


 


Co máme činit?


 


            “Revoluce”, napsal svého času Charles Peguy, “je buď morální, anebo vůbec žádná.” Toto je též zákonem pro svobodnou společnost. Buď prohloubí svou morální kulturu – anebo zahyne. Jako lidské plíce potřebují vzduch, tak svoboda bytostně potřebuje ctnost. Podobně jako tato modrozelená planeta Země má i svoboda svou vlastní ekologii. Nejhlubší a nejživotnější zápasy 21. století se budou týkat kulturních argumentů souvisejících s tím druhem životních návyků, jež jsou nezbytné k udržení svobody. Které jsou to návyky, jimž musíme učit naše mladé lidi? Které návyky musíme povzbudit v sobě samých a které oslabit? Jak máme žít, abychom svobodě umožnili přežít – a více než to, abychom ji učinili hodnou veškeré té krve a slz, jež protekly pro její dosažení?


            Přes všechnu tu hojnost bohatství vytvářeného svobodným hospodářstvím, přes všechny ty osobní svobody zaručené svobodnými ústavami, což nejsme dnes zahanbováni námi vytvořenou kulturou s jejími šokujícími zločiny, s její ztrátou ctnosti, zdvořilosti, s úpadkem obecné slušnosti?


            Což všechno to utrpení, jež naši předkové podstoupili ve jménu svobody, bylo jen k tomuto – abychom mohli být takoví, jací jsme nyní?


            Nihilismus nestaví žádná města. Velké kultury jsou vytvářeny velkorysou touhou – vytváří je Eros pravdy, lásky, spravedlnosti a realismu, který zdvihl k obloze tuto westminsterskou klenbu.


            Znovu se musíme naučit, jak předávat ctnosti vznešených Řeků a Římanů; přikázání, která Bůh svěřil Židům; ctnosti, které Ježíš uvedl do světa – a vnesl i do oblasti sekulárního svědomí, jako je šlechetnost, vlídnost, soucit a rovnost všech v Otcově lásce. Opět musíme oslavovat hrdiny, velké a skromné, kteří po staletí ztělesňovali ctnosti, jež jsou vlastní našim individuálně cítícím národům. Znovu se musíme naučit, jak hovořit o ctnosti, charakteru a vznešenosti duše.


            Svoboda sama vyžaduje svébytné ctnosti, které lze zřídka spatřit v jednodušších a snadněji organizovaných společnostech. Sebevládní lidé potřebují speciální ctnosti: klidnou, promyšlenou a věcnou reflexi; pečlivou, odpovědnou a důsledky přijímací volbu. V sebevládě jsou občané suverény a musí si osvojit ctnosti suverénů.


            Svobodné hospodářství rovněž vyžaduje více ctností než socialistické či tradiční hospodářství zemí třetího světa: vyžaduje aktivní osoby, jež začínají u sebe, ženy a muže podnikání a rizika. Vyžaduje ochotu obětovat přítomné požitky v zájmu odměny, které se dostane až budoucím generacím. Vyžaduje vizi, objev, invenci. Dynamismem svobodné ekonomiky je lidská tvořivost, vložená do nás naším Stvořitelem, který nás učinil podle svého obrazu.


            Podobně též pluralistická společnost volá po vyšších úrovních občanskosti, tolerance a odůvodněné veřejné argumentace, než jakou kdy potřebovali občané v méně složitých časech.


            Udržet svobodnou společnost v každé z jejích tří částí, ekonomické, politické či kulturní, znamená neustálý zápas. Z této trojice je to právě dlouho zanedbávaný kulturní zápas, na jehož výsledku bude záviset osud svobodných společností ve 21. století. Opětovně se budeme muset naučit, jak přemýšlet o takovýchto věcech a jak o nich veřejně diskutovat, civilizovaně a též s morální vážností těch, kdo vědí, že na výsledku závisí přežití svobody. Svobodná společnost je morální, anebo vůbec žádná.


 


 


Závěr


 


            Nikdo nám nikdy nezaručil, že svobodné společnosti zde budou navěky. Opravdu, chladný pohled historie nám ukazuje, že podlehnutí tyranii je častější situací lidského rodu a že svobodné společnosti byly vzácné co do počtu a často netrvaly dlouho. Svobodné společnosti jako je ta naše, které se objevily poněkud pozdě v dlouhém vývoji lidstva, mohou prolétnout temnotou Času jako krásné, malé komety; spáleny na popel, mizí.


            A přece nic v celém vesmíru, jak zřejmo pustém, není tak nádherné jako lidská osoba. Lidská osoba, jediná stvořená podle obrazu Boha. Tento Bůh miluje lidi láskou nejmocnější. Je to tento Bůh, kdo nás stvořil, vzpřímené a svobodné, vstříc Sobě Samému, tento Bůh, který, slovy Danteho, je


 


Láska, z níž pohyb slunce má


a všechny hvězdy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?