Poslední z velkých generálů

14.1.2014
Matyáš Zrno

1733.jpgTěžko říct, jestli po smrti Ariela Šarona ještě na Západě žije muž jeho formátu. Voják, který kombinuje geniální strategický talent s osobní odvahou, agresivitou a nekonvenčností, dnes už jen těžko představitelnou. S Arielem Šaronem odešla jedna éra. 
Je těžké si dnes, v roce 2014, v době iPhonů a tabletů, představit, že čtrnáctiletý Šaron hlídal už někdy v roce 1942 s puškou svůj mošav (zemědělskou usedlost) a v roce 1948 začal jako prostý voják bojovat ve válce za nezávislost (skončil jako velitel roty). Že v době, kdy do Československa pronikal první Rock and Roll, velel v sinajském tažení roku 1956 výsadkové brigádě. Že v šestidenní válce v roce 1967 a v jomkipurské válce o šest let později velel obrněné divizi. A že mezitím zažíval nekonečné roky pohraničních bitek, nočních léček, nájezdů a odvetných útoků, které ho naučily jeho typickému stylu – okamžitému rozhodování, při kterém nebral příliš ohledů na rozkazy, pokud to vedlo ke splnění cíle. A měl štěstí – většinou mu to vyšlo.

Nadělal si mnoho nepřátel a mezi nejvyšším velením nebyl dvakrát oblíben, což je ovšem obvyklá cena za nekonvenčnost. Několikrát se ocitl i před vojenským soudem, ale pokaždé byl osvobozen.

Šaron, přezdívaný Arik, velel kromě tajného komanda 101, zaměřeného v 50. letech na trestné přeshraniční výpravy, i parašutistům, pěchotě i tankistům. Paradoxně to byl on (a další izraelští důstojníci), kdo dovedl k dokonalosti německý koncept „blitzkriegu“, tedy průniku mechanizovaných svazků s podporou letectva (někdy i výsadkářů) obranou protivníka. Erich von Manstein se musel v hrobě obracet…

Málo je těch, kdo začnou kariéru jako prostí vojáci a skončí jako generálové a premiéři. Izrael je v tom trochu výjimkou. Na Západě už dávno minuly časy, kdy prezidenti měli za sebou kariéru generála (Dwight D. Eisenhower, Charles de Gaulle), letce (George H. W. Bush) nebo kapitána torpédového člunu (J. F. Kennedy). Válka je pro nás věcí vzdálenou, nepříjemnou a tak – i když se jí někdy musíme zúčastnit – děláme raději, jako že o válku ani nejde (jako v Afghánistánu).

V Izraeli je válka věcí blízkou a reálnou a tak v čele země mohou být generálové, jako byl Jicchak Rabin nebo právě Ariel Šaron.
Když Šaron skončil v politice, stal se z jestřába, který vedl v roce 1982 invazi Izraele do Libanonu (už od psacího stolu a také to tak dopadlo) nakonec racionálním mírotvůrcem. Ukázalo se (jako již mnohokrát), že mír uzavírají bojovníci. Kolikrát jednodušeji než holubice. Kdyby ho neskolila mozková mrtvice, vypadalo by to možná na Blízkém východě jinak. Ale opravdu jenom možná…Současní západní důstojníci jsou bezvadní profesionálové, ale až na výjimky jim chybí kouzlo muže, který s jednotkou o pouhých padesáti mužích prováděl několik let přeshraniční nájezdy bez naděje, že mu přiletí na pomoc vrtulník (ty totiž Izraelci počátkem 50. let ještě neměli). Ariel Šaron byl nekonvenční, drzý a… měl výsledky. Jen z takovéhle školy mohli vyrůst ti nejlepší velitelé své doby.

Vyšlo v Lidových novinách 13.1.2014

Jeden příspěvek - Poslední z velkých generálů

  1. Michal : 17.1.2014 v 21.40

    .. inu na ustavení české Hagany nemáme, jak bychom měli na další?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?