PORTLANDSKÁ DEKLARACE

1.11.1998
Jan Placht

 


Z anglického originálu “The Principles of The Portland Declaration”, publikovaného The National Committee of Catholic Laymen, Inc., New York 1982,


přeložil Jan Placht.


 


 


            Jistě v žádném z minulých období tu nebylo tolik “veřejných diskusí” jako dnes. Tento fakt souvisí samozřejmě s fenoménem zvaným média, onou rozsáhlou a komplikovanou schopností přenášet slova, kterážto je příčinou i důsledkem zdánlivě nekonečné řady “sporů”, jež na nás na všechny tak těžce doléhají.


            Avšak, přemýšlivější pozorovatelé stále více poukazují na to, že většina toho, co se obecně pokládá za racionální argumenty, je ve skutečnosti pouhopouhou obhajobou myšlenek, jichž se jejich zastánci stejně nehodlají vzdát, a to z důvodů, jež pokládají za nezvratné, a k níž nepřistupují primárně (jestli vůbec) s cílem přesvědčit svého protivníka, nýbrž naopak s cílem získat podporu nezbytnou k odstavení opozice proti realizaci toho či onoho programu.


            Vždycky tomu tak nebývalo. Kdysi lidé přemýšleli nejprve o základních principech; to pro ně bylo východiskem pro následnou diskusi, přičemž se bez váhání shodli na tom, že racionální diskuse by nebyla možná, kdyby nebyla založena na oboustranně přijatých principech. To platí pro velká křesťanská Vyznání víry a mnohé deklarace a manifesty, jež se staly mezníky dějin, minimálně v oné části planety, jíž se kdysi říkalo křesťanský svět (na Východě tak bývalo zřídka: většinu řečnění si bral na starost všemocný stát – jak to činí dodnes).


            Takže je povzbuzující zjistit, že někteří moderní badatelé jsou opět ochotni pokusit se o zbrusu novou deklaraci fundamentálních principů a navrhovat, aby jich dokonce bylo využito jako základu pro veřejnou diskusi. Nemáme ani zdání, zda je či není někdo ještě ochoten naslouchat, ale bude pro nás potěšením, milý čtenáři, když ti budeme moci dát příležitost.


            Musíme rychle dodat, že to, co bude následovat, není žádný specificky římsko-katolický koncept (tím méně krédo); jde ve skutečnosti o výsledek dlouhotrvající diskuse mezi množstvím myslitelů, zastávajících rozličná náboženská a politická stanoviska. Fakticky ji odstartoval široce diskutovaný článek ve Wall Street Journal ze 7. července 1980, jehož autorem byl pan Irving Kristol, spoluvydavatel vlivného čtvrtletníku The Public Interest, obecně považovaný za vůdce “neokonzervativců” (při nejlepším nepřesné označení, na tomto místě však užitečné, neboť snad pomůže odstranit domněnku, že tu nepůjde o nic víc než o  další ze střetů mezi “konzervativci a liberály”).


            Pan William F. Buckley (který, přirozeně, do každé takovéto veřejné diskuse hned zkraje vstoupí) to komentoval tak, že podstatou toho, co Kristol říká, je názor, že “konzervativní hnutí” postrádá “myšlenkovou páteř”. To ale jiným připomínalo ideologii, jíž se “konzervativci” (“ne-levice” by zde asi byla lepším označením) vždy brání. Ale měli by se bránit? A je každá systematická prezentace myšlenek ideologií? Kolem podobných věcí se posléze diskuse začala soustřeďovat. V patřičnou dobu se tyto otázky staly předmětem neveřejné konference pořádané Western Humanities Institute v Portlandu v Oregonu, po níž se pan Erik von Kuehnelt-Leddihn, významný evropský účastník (a známý učenec a světoběžník), uvolil, že připraví svůj vlastní souhrn myšlenek, jež v jednotlivých diskusních příspěvcích zazněly. Výsledný dokument nazval Portlandskou deklarací a pod tímto názvem se zanedlouho objevil v Buckleyho časopisu National Review (16. října 1981).


            Domníváme se, že si zaslouží nejvyšší možnou pozornost, a jsme proto velmi rádi, že ho můžeme v plném znění otisknout (s laskavým svolením autora i National Review). Pana Kuehnelt-Leddihna jsem se otázali, zda by neměl chuť připojit předmluvu pro naše čtenáře, a on tak učinil (přičemž si bez okolků zvolil za své ústřední téma otázku ideologie):


 


            Pan Kristol tvrdí, že člověk nemůže bojovat s nepřátelskou ideologií prostřednictvím non-ideologie, a podle nás má naprosto pravdu. Co je to ideologie? Je to koherentní soubor myšlenek o Bohu, člověku a světě bez vnitřních rozporů, dobře zakotvený ve věčných principech. Člověk je ideologický živočich, dokonce i když si to sám neuvědomuje. Vezměmě si prvního člověka na ulici a poté, co ho pečlivě a metodicky vyzpovídáme, nalezneme nejasné obrysy jeho ideologie. Ta nicméně potřebuje větší přesnost, pevnost, ducha a řád i ostřejší obrysy, aby se mohla stát systémem a vizí, pro niž by mělo smysl pracovat, přinášet oběti a, v případě nezbytnosti, i umírat. Doposavad se pravicoví myslitelé spokojovali s výmluvnou kritikou rozličných forem levičáctví, ale neposkytli nám konkrétnější obrázek organického státu a ideální společnosti, jež by byly hodny našeho mimořádného úsilí.


            Je pravdou, že v anglicky hovořícím světě získává pragmatičtější duch až příliš snadno převahu nad obecnými idejemi ve formě politických filosofií, jež sehrávají tak důležitou úlohu u jiných národů. Historie nicméně určila, že, ať je tomu jakkoliv, Amerika musí převzít vedení tragicky rozděleného svobodného světa, musí převzít roli, jež jí patrně není v hloubi srdce po chuti, ale existují situace – a nebývá jich v našem soukromém životě málo – kdy je naší morální povinností překročit svůj vlastní stín.


            Křivolaké cesty opakovaných voleb s nejistými výsledky svobodný svět nezachrání. Je třeba daleko víc. Musíme mít směr a cíl, vodicí čáru a vizi, a to nejenom pro sebe, ale rovněž pro ty nebohé lidi ve spárech nepřítele.


            Roku 1962 v Novočerkasku nedaleko od Černého moře přerostly hladové nepokoje v centru města ve vzpouru a ta pak v otevřené povstání. Přivolaná armáda odmítla střílet do davů a teprve dodatečně povolané silné jednotky KGB dokázaly “zpacifikovat” tyto rozzlobené a zoufalé lidi – po ohromném masakru, jehož podrobnosti vešly na Západě ve známost až po několika měsících. V říši jako SSSR, s daleko menším podílem komunistů než v mnohé svobodné zemi, však veřejná diskuse o nějakých alternativách ke stávajícímu politickému systému nepřichází v úvahu: žádná vize lepšího státu a společnosti nemůže krystalizovat. Zde opět Západ – a možná “Daleký západ”, Nový svět – musí nabídnout nějakou odpověď, již by bylo možno předat trpícímu a hledajícímu Východu.


            Portlandská deklarace již měla ohlas v některých zahraničních publikacích. Její přetištění v předkládané podobě je, domnívám se, službou ze strany Národního výboru katolických laiků (National Committee of Catholic Laymen), díky níž se s ní seznámí širší veřejnost. Protože vratká nukleární rovnováha zajišťuje vojenský pat, ideologická bitva mezi silami svobody a otroctví získává na mimořádné důležitosti. Také v tomto ohledu bychom neměli “stát před nepřítelem nazí”.


 


            Žádá nás také, abychom našim čtenářům připomněli, že jeho prvořadou úlohou zde bylo přepsat myšlenky a analýzy z příspěvků účastníků Portlandské konference. Připojil rovněž krátké shrnutí předkládaných 26 bodů, uváděné zde v dodatku. Doufáme, že vše shledáte stejně podnětným jako my, a opravdu si myslíme, že prokazujeme službu veřejnosti, když jí předkládáme toto zbrusu nové vydání.


 


J. P. McFadden,


za Národní výbor katolických laiků*)


___________________________


 


*) Národní výbor katolických laiků je nezávislá, nezisková organizace zainteresovaných Američanů římsko-katolického vyznání. Primárním smyslem její existence je šíření informací, které, byť primárně určeny katolickým věřícím, zajímají i nejširší veřejnost.


 


 


Principy Portlandské deklarace


Zpracoval Erik von Kuehnelt-Leddihn


 


 


            Svobodný svět je dnes ohrožen nejenom nepřátelskými armádami, nýbrž rovněž souborem idejí, které člověka buďto redukují na čistě materialistického živočicha, anebo presentují filosofii pochyb, ne-li přímo beznaděje. Tyto ideologie, pokud se jim nepostavíme na odpor, nás nutně v konečném důsledku zlomí anebo přinejmenším podlomí naši vůli vzdorovat.


            Svobodný svět musí dorůst svému úkolu vyrovnat se s touto výzvou a deklarovat pevnou, důslednou a promyšlenou formou principy víry ve své vlastní hodnoty – hodnoty pevně zakotvené ve velké tradici a z ní vyrůstající, pro něž bychom měli být připraveni přinášet oběti, bojovat a v případě nezbytnosti i umírat. Takovouto víru lze nazývat filosofií, světonázorem či vskutku ideologií; ať si ji nazveme jakkoli, nelze se kochat nadějí, že přežijeme bez ní.


            Ve Websterově výkladovém slovníku najdeme pod heslem “ideologie” (bod 4b) následující: “Systematický soubor myšlenek o životě”. Význační myslitelé na obou stranách Atlantiku zastávali názor, že člověk je za všech okolností ideologickým stvořením, odlišujícím se od zvířete v tom, že má, vedle rozumu a náboženství, uspořádanou a logickou představu či teorii vysvětlující jeho osobní a společenskou existenci.


            Jelikož však u mnohých bývá toto komplexní poznání nesouvislé a zamžené, je povinností tradicionalistických myslitelů svobodného světa dát mu přesnější obrys, tvar a barvu. Avšak, opatrně: to, co lze kriticky říci o utopiích, platí také pro ideologie; jako konkrétní vize do budoucna mohou být naprosto nerealistické, dosažitelné pouze za cenu nesmyslných obětí, nesouměřitelných s jejich skutečnou hodnotou pro lidstvo. Anebo mohou být legitimním cílem.


            Konečně, musíme mít před očima cílovou vizi toho, jak by náš stát a společnost mohly vypadat, abychom se náhodou nestali obětí falešných bohů. Správnou odpovědí na falešné bohy není bezbožnost, nýbrž živý Bůh. Proto naše ideologie musí být zakotvena v živém Bohu: měla by však mít co říci i těm lidem dobré vůle, kteří, ačkoli nevěřící, odvozují své představy o dobře uspořádaném životě, ať už vědomky či nevědomky, v posledku z týchž zdrojů jako my.


 


 


                                                                    26 bodů


 


1.


Je zcela evidentní, že nekonečně složitý vesmír rozhodně nemůže být výsledkem miliard náhod či shody okolností – že musí mít nějakého stvořitele-návrháře, “Nejvyššího architekta”. Ten, jenž je věčným Pánem tohoto světa, má naprostou pravomoc nad vesmírem, jeho zákony, jeho materiální existencí. On je Pánem života a smrti, Otcem Stvoření.


 


2.


Mezi všemi Jeho výtvory – kam až náš rozum sahá – jedině člověku byla dána soudnost, vědomí, schopnost vyhodnocovat vše, co vnímá – morálně, esteticky, materiálně. Člověk může najít “užitek” ve všem, neboť všechno má pro něj nějaký význam, dokonce i utrpení. Takový lev, abychom uvedli příklad, je pro člověka významný po stránce estetické. Jeho kožešina je komerčně využitelná. Je-li ochočený, přijímá nadřazenost člověka a může se stát jeho společníkem; jako lovná zvěř může přinášet vzrušení a strach. Skála, malba, bolest zubů, západ slunce, kousek uhlí, jedovatá rostlina – nic není bez významu pro člověka, jemuž asi nejenom Země, nýbrž možná i vesmír byly dány v správu – formou děsivé odpovědnosti. Proto člověk, padlý, velký ale nedokonalý tvor, musí také znát své meze. Babylonská věž by pro nás měla být varováním.


 


3.


Z těchto důvodů není překvapením, že člověk, stvořený původně k obrazu Božímu, je i po svém pádu tvorem nepodobným zvířatům – je transcendentním stvořením předurčeným “přerůst sebe sama”. Člověk je víc než jen “pouhý člověk”. Jeho osobní drama nemůže být ukončeno jeho fyzickou smrtí, a pohanův existencialistický názor – že “život na této zemi je sám o sobě ‘absurdní’” – je naprosto oprávněný. Žijeme ve světě, jež patří Bohu, člověku, ďáblu a kde, v rámci časových a prostorových omezení, spravedlnost stejně jako osobní naplnění mohou být v nejlepším případě jen fragmentární. Člověk je svou existencí zásadním způsobem připoután k Bohu, obyčejně skrze pouta náboženství. Obrací se k Bohu nejčastěji v modlitbách; cítí se vázán morálními příkazy založenými na slově Božím, zprostředkovaném mu prostřednictvím Zjevení. Rozum, intuice a láska k bližním jsou cestou k neviditelnému, ale vysledovatelnému, všemohoucímu a vševědoucímu Bohu, jehož skromnými partnery v tomto pozemském dramatu jsme. A zde mějme na paměti: Není-li osobního Boha, vše je dovoleno, a existuje-li Bůh, vše je možné.


 


4.


Slovo osoba pochází z etruského phersú, což znamenalo masku, již nosil herec, a tudíž i tu určitou roli, již měl na scéně ztvárnit  – zdůrazňujíc rovněž naši jedinečnost a náš nepřenositelný osud. Každý je nepostradatelný, každý je nenahraditelný, byť by se zdál sebebezvýznamnější. Tato jedinečnost implikuje nerovnost, stejně jako rozmanitost. Naše Písmo svaté nikde nehovoří o rovnosti, neboť jsme rozdílní v každém ohledu – fyzicky, intelektuálně, morálně, duchovně. Jsme nerovní také v očích Božích, který si cení svatého více než zatvrzelého hříšníka, Abela více než Kaina. Odlišujeme se vzájemně jak svými vlohami, tak i cílem svého snažení, svým pohlavím stejně jako věkem, svými vědomostmi stejně jako svou zkušeností. Všichni stejně sdílíme tytéž kvality, ne ovšem ve stejné míře. Příslovečná rovnost není rovností faktickou.


 


5.


Se zvířaty sdílíme touhu po stejnosti a družnost, vyvolávající v nás touhu po společnosti lidí našeho vlastního věku, pohlaví, rasy, víry, politického přesvědčení, třídy a vkusu. Výhradně lidskou vlastností je ale žízeň po rozmanitosti, tj. šťastný pocit ze společnosti těch, kdo se od nás v každém ohledu liší, ale také touha cestovat, vychutnávat jiná jídla, poslouchat jiné melodie, shlédnout jiné rostliny, zvířata, krajiny. Požitek z pestré variability stvoření odlišuje člověka od zvířete právě tak jako náboženství či rozum.


 


 


6.


Je to nízký pud stejnosti a nenávist k jinakosti, co charakterizuje všechny formy levičáctví; tyto ideologie jsou nevyhnutelně totalitářské, neboť tím, že popírají božskou rozmanitost vesmíru, chtějí nás vlastně násilně konvertovat ke stejnosti, která je sestrou rovnosti. Levičácká vize si libuje v uniformitě: národ s jedním vůdcem, jednou stranou, jednou rasou, jedním jazykem, jednou třídou, jedním typem školy, jedním právem, jedním obyčejem, jednou úrovní příjmu atd. Jelikož příroda nabízí rozmanitost, takovéto otupující stejnosti lze dosáhnou jen hrubou silou, nivelizací, násilnou asimilací, vyhnanstvím, genocidou. Všechny formy totalitarianismu, všechny levicové ideologie, dosáhnuvší svého vrcholu ve francouzské, ruské a německé revoluci, se ubíraly touto cestou – za pomoci gilotiny, šibenic, plynových komor a Gulagu.


 


7.


“Pravé je pravé a levé je špatné.” Na pravici je člověk, svoboda, duchovnost, organicky vyrostlé instituce. Na levici je dvouhlavý Leviathan státu a společnosti, konformita, uniformita, rovnost v otroctví. Ve všech jazycích – germánských, románských, slovanských a altajských; v sánskrtu, hebrejštině a japonštině – pravá má pozitivní, levá hluboce negativní implikace. Bible se v tomto ohledu neliší a překračuje dokonce anatomická fakta; Kazatel 10,2 říká zhuštěně:


 


Srdce moudrého jest po pravici jeho, ale srdce blázna po levici jeho.


 


Takže, ve světle jazyka a tradice, máme plné právo přidržet se naší sémantiky.


 


8.


Bůh stvořil člověka jakožto muže a ženu, a vědecký výzkum posledních třiceti let odhalil více psychologických a biologických rozdílů, než se v dřívějších dobách předpokládalo. Muž a žena jsou stejně důležití, jsou si duševně rovni, mají mentální vlastnosti, jež nikdy nejsou výlučně mužské nebo ženské, ale reprezentují, ve světle statistiky, existenciálně odlišné formy lidstva s odlišnými, třebas někdy se překrývajícími, úkoly. Tradiční role žen v naší civilizaci je v zásadě výsledkem zkušenosti a akumulované moudrosti. Důraz je kladen na lásku, cit, schopnost dávat život, výchovu dětí – vše nesmírně důležité, neocenitelné a nenahraditelné aktivity. Ale mimořádné kariéry a úspěchy jednotlivých žen v roli panovnic, spisovatelek, umělkyň, lékařek, právniček, vedoucích pracovnic ve sféře podnikatelské i občanské – naznačují, že by vedle své přírodou dané role neměly být vylučovány z jiných profesí, byť by jisté aktivity byly v rozporu s jejich přirozeností a ubíraly by jim na důstojnosti – kupříkladu horník, člen přepadového komanda nebo kat.


 


9.


Rodina je živoucí buňkou každé společnosti. Zakládá se spíše na lásce, věrnosti a zvláštním druhu přátelství než na erotickém poblouznění či pouhé sexualitě. Ideálně je to společenství dvou pohlaví a tří generací: jednota a rozmanitost, to jsou jeho základní myšlenky. Sex, láska, plození, výchova, formování charakterů a vzájemná pomoc jsou jeho základními úkoly. Nabízí naplnění patriarchálních a matriarchálních sklonů. Stát a společnost se musí vyhýbat veškerým politickým opatřením, zhoubným pro integritu rodiny a její autonomii.


 


10.


Společnost má smíšený charakter a musí si být vědoma dvou nebezpečí: že beze zbytku splyne se státem (jak k tomu došlo v poněkud opresivní řecké polis); nebo že si vyvine konformistického, stádního ducha ničícího originalitu, bránícího rozvoji osobnosti a plodícího tak totalitarianismus svého druhu prostřednictvím spíše horizontálních než vertikálních tlaků. Zdravá společnost není monolitem, nýbrž přirozeným organismem složeným z mnoha vrstev s rozličnými funkcemi, veskrze nezbytných a nenahraditelných, jež se navzájem potřebují, respektují i milují, a každá má svou hrdost, svébytnost a své vlastní funkce. Toto nicméně neznamená společnost uzavřenou, nýbrž otevřenou, bez kastovního systému a s volným pohybem mezi jednotlivými vrstvami. Nadání, úspěch, obětavost, osobní disciplína a charakter musí dojít svého ocenění. Závist, skupinová arogance, zášť a nedostatek soucitu jsou nádory na těle společnosti, avšak formování elit v nepřetržitém procesu společenské krystalizace (a eliminace) je třeba podporovat. Není žádné zdravé společnosti bez vedení, bez jasných světel na horizontu. A mají-li záporné znaménko, celá společnost bude upadat a nakonec se zhroutí. Ani kastovní, ani “beztřídní” společnosti nebyly z dlouhodobého hlediska produktivní.


            Je však třeba poznamenat, že nejen stát, ale ani společnost by se nikdy neměly stát jakýmsi absolutnem. Socialismus, nevyhnutelně ústící v etatismus, se snaží udělat i ze společnosti cosi absolutního. Ze společnosti (ve smyslu “lidského prostředí”, prostředí, v němž člověk žije) bychom si také neměli dělat alibi pro morální poklesky. Pohádku o tom, že člověk je od přírody dobrý a že jen společnost jej může pokazit, je třeba odmítnout. Jsme povoláni zaujmout postoj proti všem kolektivistickým silám a mocenským strukturám, ať už politickým, sociálním nebo ekonomickým.


 


11.


Stát je částečně výsledkem lidské slabosti a nedokonalosti. Nelze se jej vzdát, ale současně jej nelze zbožnit a učinit z něj účel sám o sobě. Jeho úkolem je chránit všechny osoby proti všemocné společnosti, proti zlým jednotlivcům či skupinám a proti vnějšímu nepříteli. Představuje kostru národa; jeho legitimita spočívá v prvé řadě na autoritě a – následkem hříšné povahy člověka – také na moci. V rámci jeho domény by mělo existovat tolik svobody, kolik je možné, a tolik síly, kolik je nezbytné.


            Všechny svobodné národy jsou z definice “autoritářské” ve svém politickém, společenském a dokonce i rodinném životě. Posloucháme z lásky, z úcty (k větší moudrosti a vědomostem těch, jimž jsme poslušností povinováni), popřípadě protože si uvědomujeme, že poslušnost je v zájmu obecného dobra, které, netřeba říkat, zahrnuje naše vlastní zájmy. Tyto motivace se vzájemně nevylučují. Vládce nebo svoje rodiče možná chováme v lásce i úctě; a rovněž třeba svoje učitele. Svého šéfa budeme asi spíše respektovat než milovat. Poslouchat dopravního policistu “dává smysl”. Existuje jen jedna alternativa k autoritě (uložené v nás a představující tedy vnitřní sílu), a tou je strach, přicházející z vnějšku. Pak se přizpůsobujeme jen z obavy z brutální síly. Strach je životní mízou tyranie. Společnost, která žije jen ze strachu, je nepřirozenou společností v nepřirozeném státě. Přesto nesmíme nikdy zapomínat na to, že díky hříšné povaze člověka má stát právo, dokonce i ve svobodné zemi, používat strachu a trestu – ne jako denní potravy, ale jako léku, jako nezbytné sankce.


 


12.


Státu vždy hrozí, že se jeho buňky patologicky rozmnoží, že si bude osvojovat funkce příslušející jednotlivci, rodině nebo společnosti. (Společnost také občas může neprávem zasahovat do osobních práv.) Vše, co je jednotlivec s to dělat, by měl dělat on; v dalším kroku se může obrátit k rodině a potom ke společenství. Stát by měl být žádán o pomoc až naposled – a jeho centrální moc by měla být využívána opravdu jen v nejvyšší nouzi. Toto se nazývá “principem subsidiarity”.


            Tudíž bychom také měli dospět k názoru, že ideálním státem je stát federální, složený z politických jednotek s dalekosáhlou autonomií (“státy” v americkém smyslu, země v německém, regiony či provincie ve francouzském). Regiony, tak jako osoby, mají jedinečnou hodnotu; regiony představují často organičtější a vyprofilovanější jednotku než Velký stát.


            Gigantický, centralizovaný zaopatřovací stát, nesprávně nazývaný státem blahobytu, přebírá všechny životní funkce s vrozenou tendencí stále rozmnožovat přebujelou byrokracii a mění lidi (slovy Alexise de Tocquevilla) “v bojácná zvířata” zbavená veškeré iniciativy. Tak postupně oslabuje tkáň každého národa až do smrtelného stadia. Velká katastrofa – a historie má pro nás stále nějaké na skladě – pak může zanechat lidi ve stavu, z něhož se již nevzchopí.


 


13.


Dobrá vláda spočívá na mnoha různých předpokladech. Netřeba říkat, že Campbell-Bannermanova formule – “vládnout si sám je lepší než mít dobrou vládu” – je nesmyslná. Je sebekurýrování lepší než služby dobrého lékaře? Slova “prvním právem národa je být dobře spravován” se daleko víc blíží pravdě. To, co potřebujeme, je minimální vláda nejvyšší kvality namísto toho, co máme na Západě dnes, tj. maximální vládu nejnižšího druhu.


            To ovšem znamená, že státní administrativa musí sestávat z lidí nejvyšší možné kvality. Kariéra ve státní službě musí být otevřena pro každého, kdo, jako ve starobylém mandarínském systému, projde vstupní zkouškou a podá tak důkaz v prvé řadě o svých širokých znalostech a kulturním rozhledu. V průběhu zkušebního období musí nový pracovník prokázat, že jeho teoretických vědomostí lze využít také prakticky, a že při aplikaci zákonů nepřipustí (jak by učinil malicherný člověk), aby litera zákona zabila jeho ducha. Teprve až podá důkaz, že chápe, co má ve své funkci za úkol, že má na zřeteli jak obecné blaho, tak i potřeby a problémy jednotlivců, bude trvale zařazen do hierarchie státní správy. Čína vzkvétala po tisíce let (Tchaj-wan až dodnes) pod sociálně nediskriminujícím, nikoli dědičným, ale skutečně elitářským mandarinátem. Před rokem 1918 evropské národy těžily z podobného systému, který v mnoha zemích zakazoval státním úředníkům jakoukoli politickou činnost (včetně účasti na volbách). Ten, kdo sloužil veřejnému blahu, neměl se do stranických bojů co plést.


 


14.


Před “byrokracií” a “technokracií” není úniku. Ve vědeckém a technologickém věku se člověk neobejde bez schopné administrativy, jež by měla mít prestiž a takové zaopatření, které by minimalizovalo pokušení korupce. Těleso složené z odborníků by mělo mít pozitivní účast na vládě. Platónův recept stále platí: dokud králové nebudou filosofy a filosofové se nestanou králi, není naděje, že se národ dočká vlády, jež bude za něco stát.


            Smíšená vláda sestávající z “hlavy”, skupiny lidí se znalostmi a zkušenostmi, a reprezentantů lidu, je standardním, tradičním politickým uspořádáním v západních zemích. Připojili bychom nejvyšší soud k posuzování sporných otázek nejen z hlediska čistě ústavního, nýbrž i morálního.


            Reprezentanti lidu by neměli tvořit výkonný politický orgán. To je úkolem exekutivy. Parlamenty či zákonodárné sbory by měly být pouze legislativními shromážděními vytvářejícími zákony, jež, nicméně, vyžadují ještě vyšší potvrzení. Parlamenty by nadto neměly být založeny na stranických principech (byť frakce se nevyhnutelně formovat budou), nýbrž měly by se poctivě snažit reprezentovat zemi jako celek, nejenom podle regionů, ale také podle vrstev, zájmových skupin, profesí a zaměstnání, aby vláda měla možnost vědět, co si jednotlivé složky obyvatelstva přejí (a co odmítají). Většiny i menšiny mohou mít pravdu nebo se mýlit. Rodiče by byli hloupí, kdyby chtěli svým dospívajícím ratolestem jen poroučet a nikdy je nevyslechli; byli by rovněž hloupí, kdyby ustupovali přáním tří nebo čtyř dětí jen proto, že v rodině tvoří většinu. Zdravý a upřímný dialog mezi vládcem a ovládaným je rovněž nanejvýš nezbytný.


            Zda je hlava státu totožná s předsedou vlády, zda je dědičná nebo podléhá nějakému výběru, je otázkou tradice a historického vývoje. Totéž platí i o jejích výsadách. Taková osoba by však měla být řádně vyškolená a měla by stát nad všemi frakcemi. Nejvyšší soud by měl být striktně nepolitický a možná volený učenými tělesy (právnickými fakultami apod.).


            Amatérismus, který v minulosti převládl, nesmí být dále trpěn. Musíme najít nové formy, kombinující prvotřídní odborné schopnosti s osobní svobodou. Musí tu existovat oblasti vylučující zasahování vládní, osobní “království” vytvořená a chráněná pro účely rozvoje a naplnění osobnosti; stát musí mít meze, jež mu nebude dovoleno překračovat.


 


15.


Svoboda je vnitřně spojena se soukromým vlastnictvím a každé zboží nebo výrobní prostředek musí náležet buď soukromým osobám (jednotlivci nebo ve skupině), nebo politickým tělesům (samosprávy, “státy”, ústřední vlády). Není žádné třetí cesty. Právo vlastnit majetek je Bohem daným právem člověka a jeho jedinou šancí, jak být materiálně svobodný a chránit sám sebe. Člověk je od přírody shánčlivým a střádavým živočichem. Zisk je hlavní motivací k těžké práci. Ekonomika založená na soukromém podnikání a osobní iniciativě vyprodukuje proto nekonečně více než hospodářství založené na státním kapitalismu, kde ředitelé a dělníci jsou byrokraty a státními zaměstnanci. Toto není teorie, nýbrž fakt známý empiricky. Socialismus, jehož princip lze komukoli vysvětlit během deseti minut, je “jasná, ale falešná idea”; systém svobodného podnikání, připomínající oceán osobních ambicí, je nesmírně složitý – nicméně produkuje zboží. Státní kapitalismus a socialismus mají otupující účinek na osobní charakter a ubírají sílu rodině tím, že za ni poskytují náhradu v podobě státu-Leviathana. Nevytvářejí pluralitní společnost, ale plodí stejnost a rovnost v chudobě… s uzoučkou, ale brutální mocenskou elitou na vrcholu. Státní kapitalismus je výsledek omezeného světového názoru mocichtivých intelektuálů, systémem zvláště nepřátelským k dělníkům a farmářům.


 


16.


Primárním vzdělavatelem je rodina. Ta však může vzdělávání dětí delegovat na soukromé či státní školy, zřízené společenstvím nebo státem, jež pak fungují jako zprostředkovatelé vzdělání. Zjevně není úkolem školy přebírat fyzickou stránku péče o děti jen proto, že rodiče jsou často mimo domov; škola by také neměla zajišťovat v nadměrné míře činnosti, nemající zásadně vzdělávací charakter. Bylo by těžkou chybou nechat školu zaujmout místo domova.


            Základní školy by měly poskytovat solidní základní vzdělání, školy druhého stupně (v Americe střední a vyšší školy) pak široký okruh vědomostí a nikoli vyučovat jen pár předmětům poskládaným podle rozmarů toho kterého žáka. Vysoké školy by měly mít nejvyšší kvalitu a měly by se zabývat rovněž výzkumem. Disciplína, zanícení a píle by měly být charakteristickým rysem všech škol a studenti, kteří nemohou nebo nechtějí držet krok, by měli odejít. Nemá smysl na náklady veřejnosti vláčet po školách otrávené, vzpupné a líné lajdáky. Povinná školní docházka by měla být zkrácena a návazné vzdělávání by mělo míz intelektuálně (nikoli však sociálně) “elitářský” charakter. Rodiče nevyužívající služeb státních škol by neměli být v jejich prospěch zdaňováni.


 


17.


Není nic nebezpečnějšího pro svobodu, jakož i pro náboženství a pro zdraví státu, než ztotožnění církve a státu. Svobodná církev ve svobodném státu je ideálem; caesaropapismus a hierokracie (nesprávně nazývaná teokracií) představovaly vždy nespoutané zlo. I ve společnostech s náboženskou pluralitou takové uspořádání upřednostňuje jednu víru, zatímco k ostatním se chová nespravedlivě. Ovšem odluka státu a náboženství by neměla být na překážku vzájemné spolupráci. Takováto spolupráce prakticky fungovala v mnoha zemích po generace ku prospěchu všech zúčastněných.


            Důvodů je spousta a jsou rozmanité. Především, náboženství, jak již bylo řečeno, je jedním z charakteristických znaků člověka. Za druhé, neexistuje žádná na svědomí skutečně vázaná etika vyjma té, jež má svůj původ ve Zjevení. Veškerá naše etika v monoteistickém světě je odvozena z náboženských přikázání a plné pochopení přirozeného zákona je pro většinu z nás možné jen ve světle víry. Proto zde existuje skutečná a nepopiratelná souvislost mezi silou náboženské víry a morálkou, a to i navzdory faktu, že v naší západní civilizaci nevěřící (následujíce podvědomě etických příkazů formulovaných velkými náboženstvími) často individuálně prokazovali větší oddanost našim morálním zásadám než věřící. Přesto ze statistik víme, že růst zločinnosti je až příliš často důsledkem mizení náboženské víry – jak jsme toho dnes na Západě svědky.


 


            Náboženství (s výjimkou malých, zarytých sekt) nemůže ovšem přežít v odloučenosti od světa a trhu. Moderní stát vpadl nejen na trh, ale také do společenského života v takové míře, že jasné demarkační linie mezi státem a církví už nelze narýsovat. Zdá se nezbytné, aby církve a stát v určitých oblastech spolupracovaly. I v zemích s úplným oddělením náboženství od státu existují vojenští a vězenští kaplani, jakož i úcta k náboženským svátkům a jejich veřejné uznání – např. sabatu, dne odpočinku a bohoslužeb, stanoveného v Písmu. Různá vyznání by také měla být povzbuzována k vzájemné spolupráci a ke zdůrazňování toho, co je spojuje: společných duchovních a etických základů, jež by zase naopak měly být inspirací pro stát a společnost.


            Stát by měl pečovat o to, aby se náboženství vyučovalo na školách – tím či oním způsobem. Toto je v zájmu státu. Předpisy samozřejmě musí být v různých zemích různé, bylo by však klamné domnívat se, že široká paleta náboženských vyznání automaticky činí tento úkol nemožným. Zkušenost mnoha zemí (se státní církví i bez ní) jasně ukazuje, že řešení je možné při jisté dávce dobré vůle nalézt.


            Vždy tu budou osoby intelektuálně a duchovně neschopné přijmout jakékoli náboženské zásady a hodnoty. Mělo by se k nim přistupovat s tolerancí a soucitem a současně jim pomáhat nalézt alespoň pochopení pro “praktické” hodnoty reprezentované náboženstvím.


 


18.


Etnickou příslušnost, rasu a občanství je nutno respektovat. Etnická příslušnost, vyznačující se v prvé řadě (ale ne výhradně) jazykem, má kulturní charakter. Jazyk samozřejmě ovlivňuje náš způsob myšlení, neboť myšlenky cestují po kolejích specifických idiomů. Etnicita nicméně zahrnuje nejenom řeč, nýbrž také obyčeje, zvyklosti, způsoby myšlení, potravu a někdy také náboženství. Je útočištěm racionálních, právě tak jako duchovních hodnot. Je integrální součástí lidské osobnosti a lze ji normálně změnit pouze v časném věku. Umělé “odnárodnění” je proto zlem. Je také v rozporu s principem tradice.


            Etnickou příslušnost je nutno odlišovat od občanství, jež je věcí právního statusu, je změnitelné v libovolném okamžiku, avšak vyžaduje loajalitu. (Proto  v mnoha zemích noví občané skládají slavnostní přísahu věrnosti.) Liší se také od rasy, jež je záležitostí biologickou a pro jednotlivce neměnnou, byť se může měnit v průběhu generací.


            Rasa není vnitřně spojena s národností nebo občanstvím, ani s náboženstvím nebo kulturou. Ovlivňuje však jisté vlastnosti – především – i když nejen – vlastnosti fyzické. Koneckonců je empiricky zřejmé, že velmi vysoké rasy produkují lepší běžce než rasy velmi malé, a že smysl pro hudbu je lépe vyvinut u tropických než u arktických ras. Přesto však tyto a jakékoli další vlastnosti, jimiž se jednotlivé rasy liší (podobně jako třeba rozdílné vlastnosti mužů a žen), jsou čistě statistické, nikoli osobní povahy. Jakákoli diskriminace založená na národnosti, rase, pohlaví či náboženství ve veřejném životě (kam patří i vzdělávání) je tedy nedovolená a měla by být vyloučena. Ke všem by se mělo přistupovat stejně, aby bylo možno zhodnotit jejich výkony a jejich (očividně rozdílný) přínos státu a společnosti. “Rovnost” tedy nemá vnitřní, nýbrž pouze procedurální hodnotu.


 


19.


Tolerance může být praktikována pouze těmi, kdo mají svá pevně zakořeněná přesvědčení (i když dokonce ani jimi nebude vždy uplatňována). Pro takovéto lidi je tolerance aktem sebeodříkání; ačkoli jsou přesvědčeni, že ti, kdo se od nich názorově liší, se určitě mýlí, budou přesto hájit jejich práva. Ti, kteří takovéto přesvědčení nemají, kteří se hlásí ke zdvořilým pochybám, k agnosticismu, skepticismu či naprostému nihilismu, mohou být pouze lhostejní, nikoli tolerantní. Ti dva nejsou v žádném případě stejní a dějiny ukázaly nesnášenlivost těch, kdo prohlašují, že pravda buď neexistuje nebo že je pro člověka nedosažitelná. Ve jménu pochyb pronásledovali a perzekvovali ty, kteří hájili dobře podložená přesvědčení.


 


20.


Tradice by měly být opuštěny pouze tehdy, shledá-li se, že jsou ve zjevném konfliktu s pravdou. Dokonce i “neutrální” tradice posilují mír, konsensus a především pocit vnitřní a vnější jistoty a bezpečí. Tradice usměrňují společnost. Změny jsou někdy nezbytné, takže příležitostně dojde k jejich revizi. Avšak změnu toliko pro změnu samotnou je třeba odmítnout, neboť plodí nejistotu, a pocit jistoty je pro člověka velmi důležitý. Nad rychlými změnami lze přimhouřit oko v povrchních záležitostech, ale tam, kde se dotýkáme základů, je tradice znamenající stálost vrcholně žádoucí.


 


21.


Patriotismus, nikoli nacionalismus, je ideálním politickým pojítkem. Vlastenec je hrdý na svou zem a šťastný při pohledu na tu rozmanitost kultur, jazyků, ras, institucí, statků a tříd, tradic a názorů, jimž poskytuje útočiště. Nacionalista je v nebezpečí, že se bude považovat (jako část kolektivní jednotky) za nadřazeného příslušníkům jiných národností (etnických skupin). Nebezpečně se tak přibližuje rasistovi. Jeho projevy věrnosti nabývají více horizontální než vertikální charakter.


            Nacionalismus je “přirozenou” tendencí: národ je kulturním uskupením, do něhož se člověk rodí (natus). Patriot nicméně zaujímá vyšší (“supranatural”), etické stanovisko. Přísahá věrnost a lásku zemi, kde se narodil, zemi svých předků, nebo zemi, již si ke svému životu zvolil. Vždyť na zeměkouli existují veliké země, jež vyrostly více na základě toho, že si je jejich občané zvolili a přijali za své, než měrou porodnosti.


            Nacionalismus (a rasismus) opakovaně plodí odpor, vzpoury a války. Moderní “všeobecná” masová válka má ideologické či nacionalistické kořeny a někdy dokonce rasistický podtón. V západní civilizaci byly války před rokem 1789 převážně konflikty mezi monarchy, v nichž bojovali placení dobrovolníci; války národů přišly teprve s kolektivistickými idejemi Francouzské revoluce, která vynalezla odvody – “Všichni máte stejná práva, tudíž všichni máte stejné povinnosti.”


 


22.


Diplomatické, ekonomické, kulturní a jiné vztahy mezi státy existovaly vždy. Dnes máme navíc množství mezinárodních institucí. Mnohé z nich mají politický charakter; některé jsou užitečné, jiné jsou bez užitku, ne-li přímo škodlivé. Červený kříž a Světová poštovní unie se sice navzájem příliš nepodobají, jsou však jedním z nejstarších příkladů praktických mezinárodních organizací. Existují ovšem také instituce jako OSN, usilující o vytvoření čehosi jako světové vlády.


            Vláda takového typu může jednoho dne spatřit světlo světa, avšak v podobných záležitostech má kairos (řecký výraz pro “správný čas”) zásadní význam, stejně jako povaha, struktura a pravomoci takové dalekosáhlé instituce. (Otázky, jež by si zde člověk musel klást, nejsou nepodobné těm, které jsou mužům a ženám kladeny před uzavřením manželství.) Netřeba říkat, že takovéto vznešené těleso vyžaduje společné ideály – a přesto jsme v mnoha ohledech od takových společných ideálů dál než kdy dříve v historii. Oficiální ideje a ideály, jež hýbají třebas takovým SSSR, Španělskem, Zambií, Novým Zélandem, Jugoslávií, Saudskou Arábií, Izraelem a Itálií, jsou diametrálně odlišné. Světová vláda dnes by byla analogická manželství mezi dětmi rozličných tříd, víry, barvy pleti, úrovně inteligence a morálních kvalit, motivovanému pouze předčasně probuzenou pohlavní přitažlivostí. Je rovněž nutné vzít v úvahu pojem subsidiarity. Centralizovaná (a dokonce i ne tak centralizovaná) světová vláda by se mohla pokoušet zničit lokální kultury, tradice a hodnoty, tím odosobnit velké, stejně jako malé národy a vytvořit dokonale fádní civilizaci.


            Současné Spojené národy nejenže postrádají společného jmenovatele, ale jsou také objektem nadvlády pouhých čísel. “Mírumilovné národy”, jež tu mají plné hlasovací právo, sestávají ve své velké většině ze zemí, kde korupce, negramotnost, tyranie nebo jejich vzájemná směs převažují. OSN přijala sadistické, tyranské státy, a přitom odmítla země prosazující zákonnost, pořádek a spravedlnost. Opakovaně odmítla zaujmout stanovisko v rozhodujících morálních otázkách z ryze politických důvodů. V současném stadiu žádná světová vláda nepřichází v úvahu.


 


23.


Pro obranu země – mající zásadní význam, dokud existují nezávislé státy – je stálá armáda dobrovolníků teoreticky vhodnější než armáda tvořená odvedenci. Být vojákem je povolání jako každé jiné. Nutit člověka, aby zastával profesi, k níž se vůbec necítí povolán, je těžkou chybou. Pokud však jedna z velmocí zavede všeobecnou brannou povinnost a všeobecnou vojenskou přípravu, ostatní země mohou být nuceny ji následovat. Zda taková naléhavá potřeba existuje či nikoli, závisí na okolnostech. Prozatím není o nic větší důvod odsuzovat někoho za to, že chce sloužit v cizí armádě, než když dá přednost cizímu občanství. Anglický výraz “soldier” koneckonců znamená žoldnéř.


 


24.


Co se týče práva, teorii právního pozitivismu – tj., že cokoli stát  nařídí, je legálně a morálně v pořádku – je nutno odmítnout. Spravedlnost není rovnost, nýbrž Ulpianovo Suum cuique (“Každému, co mu náleží”). Stát by ovšem neměl vyhlašovat zákony, jak se mu zlíbí. “Zákony” (stanovující, co je správné a co je špatné) by se měly hledat a tudíž “objevovat”. Existují toliko dva základní zdroje práva: Zjevení a (daleko méně zřetelný) přirozený zákon. Nedávno jsme byli svědky toho, jak se parlamenty usnášejí, že osoba se stává lidskou bytostí 28. týden po početí, a pak to mění na 24. týden. Takovéto svévolnosti v zásadních záležitostech je třeba se vyvarovat. Soudci a soudy musí být naprosto nezávislé na tlacích vlády i lidu.


 


25.


Práva a povinnosti člověka jsou spojeny s jeho osobními zájmy jakož i s obecným dobrem, jež je, po řadě, dobrem lidstva, jeho vlastní země a všech uskupení, k nimž vědomě náleží (kraj, město, vesnice, rodina, profese, občanské sdružení). Jednotlivec má právo vybrat si své povolání, své náboženství, svého životního partnera, svého zaměstnavatele nebo zaměstnance, místo svého pobytu, svého lékaře, učitele, své přátele a společníky. Má povinnosti vůči společenství, v němž žije – především vůči státu, ale také vůči společnosti. Musí odevzdávat rozumnou částku ze svého majetku nebo příjmu státu a, zavazuje-li ho k tomu jeho svědomí či náboženství, potřebné části společnosti (jež mu za tento akt milosrdenství má být vděčná). Musí přispívat finančně na obranu a smí být dokonce povolán, aby svou zemi bránil fyzicky. Státu a jeho zákonům je povinován loajalitou a poslušností, leda že by mu jeho (vyspělé) svědomí zakazovalo tak učinit. Existují situace, kdy nám svědomí napovídá vzdorovat státu zákonnými či dokonce nezákonnými prostředky.


 


26.


Lidská svoboda není cílem sama o sobě. Nemůže nikdy být absolutní. Je to podmínka života a konání v něm. Ani seberealizace není legitimním lidským cílem. Člověk musí vynaložit své úsilí k tomu, aby se stal proměněnou osobností v očích Božích. Ani honba za pozemským štěstím nemůže být trvalým cílem věřícího člověka. Stále se člověk může podepsat pod rčení: “Tolik svobody, kolik je možné (bez toho, abychom uškodili obecnému dobru), a tolik omezení, kolik je nutné (abychom obecné dobro ochránili).” Současně si člověk musí uvědomit, že obecné dobro (jež vždy zahrnuje osobní svobodu) nelze nějak pevně vytyčit. Úplná shoda v této věci bude vždy vzácností a jeho definice bude vždy poznamenána určitým stupněm libovůle.


 


 


Epilog


 


            Co je alternativou ideologie, světového názoru (Weltanschauung) či společenské ortodoxie, sjednocující svobodný svět? Co může zaujmout její či jeho místo jako ono sjednocující pouto, dodávající nám entusiasmus, přesvědčení, pocit společného úkolu a vize? Jistě ne elegantní skepticismus či připravenost k ústupkům. A nejméně ze všeho pragmatismus založený na přístupu pokus – omyl. Šimpanz pokoušející se dosáhnout na banán s pomocí dřevěných beden to bude zkoušet, dokud se mu to nepodaří. Nám však časová tíseň nedovoluje postupovat tímto způsobem. Koneckonců, takový přístup ani není skutečně lidský.


            Člověk je povolán být “prométheovcem” v etymologickém smyslu tohoto slova. Promethein znamená nejprve přemýšlet a pak jednat podle rozumného plánu a idejí. Prométheus měl ovšem bratra, Epiméthea, Pandořina milence, který jednal ukvapeně a pak svých činů hořce litoval. Musíme si uvědomit, že svobodný svět se už půldruhé generace pouze pokouší odrážet rány protivníka. Kdykoli se mu podařilo zmařit některý útok, triumfálně jsme křičeli, ale nikdy se nechopil iniciativy, neboť nikdy neměl vizi, nějaký teoretický, nebo třeba jen konkrétní cíl. Nihilismus, který nyní sužuje ještě svobodný svět, musí skončit,  nechceme-li zahynout. Problém přežití není problémem pouze vojenským. Buďme tedy po všech stránkách prométheovští a ne epimétheovští. Jak říká Goethe:


 


Den ještě leccos vydat má,


však náš čas k činům se již krátí,


až temná noc sem přichvátá,


tak všechny naše plány zhatí.


 


 


 


Portlandská deklarace: souhrn


 


 


            Ve svobodném světě, obležené pevnosti, začalo být svrchovaně důležité formulovat vizi, postavenou na koherentních názorech, jež by mohly být sdíleny většinou z nás. Toto jsou tedy hlavní teze takovéto společné víry:


 


1. Náš nesmírně složitý vesmír může být pouze výsledkem čisté náhody nebo promyšleného plánu. Věříme, že má svého Původce i Návrháře – Boha.


2. Jedině pro člověka může být tento svět smysluplným v každém ohledu: duchovním, morálním, estetickém, ekonomickém.


3. Jedině člověk je transcendentním stvořením. Uvědomuje si, že existuje-li osobní Bůh, vše je možné, není-li Boha, vše je dovoleno.


4. Každý muž nebo žena je skutečnou osobností a je jedinečný. Žádné dvě osoby nejsou identické nebo rovné, nejméně ze všeho v očích Božích.


5. Se zvířaty sdílíme touhu po stejnosti, avšak požitek z rozmanitosti stvoření odlišuje člověka od zvířat stejně, jako náboženství a rozum.


6. Stejnost a spolu s ní antipatie k jinakosti jsou charakteristickým rysem levičáctví: je to odporný totalitářský instinkt, jež dal formu francouzské, ruské a německé revoluci s jejich žaláři, gilotinami, šibenicemi, plynovými komorami a Gulagy.


7. Ve všech jazycích, ať mrtvých či moderních, “levé” značí negativní a “pravé” pozitivní principy.


8. Muži a ženy jsou stejně důležití, ale jejich vrozené charakteristiky upřednostňují (a někdy rozumově vylučují) jisté profese a povolání.


9. Rodina je živoucí buňkou každé společnosti. (Člověk je tvorem, jenž zná svého děda). Je založena na sexu, lásce, přátelství, náklonnosti a milosrdenství, přičemž přátelství je nejdůležitějším faktorem, neboť věrnost se váže spíše k němu než k pohlavní touze či lásce.


10. Zdravá společnost není monolitem, nýbrž sestává z rozmanitých a harmonických vrstev a uskupení s rozličnými vlastnostmi a funkcemi. Ani společnosti, ani státu však nelze dovolit, aby se staly absolutnem.


11. Stát je důsledkem lidské slabosti a nedokonalosti. Jeho legitimita nespočívá pouze v autoritě, nýbrž, s ohledem na hříšnou povahu člověka, i ve vnější moci. Autorita je založena na lásce nebo úctě, popřípadě na rozumném náhledu, je to vnitřní síla.


12. Stát má “usurpátorský” charakter se sklonem k centralizaci a rozvíjení zaopatřovacího státu. Musíme se zastávat principu subsidiarity. Konání by měla být vždy v rukou nejmenší možné jednotky, počínajíc jednotlivcem.


13. To, co máme dnes, je maximální vláda nejnižší kvality; to, co potřebujeme, je minimální vláda nejvyšší kategorie.


14. Před “technokracií” není úniku. Rozum, znalosti a zkušenost musí znovu vstoupit do vlády na úkor populismu a vášní. Parlamenty by měly věrně obrážet veřejné mínění a měly by mít čistě legislativní pravomoci; nesmí se však stát orgány tvořícími politiku. Vláda by měla spočívat na prvotřídních odborných schopnostech a úctě k osobní svobodě.


15. Svoboda je neoddělitelná od osobního vlastnictví, socialismus vytváří jen rovnost v chudobě.


16. Rodina může delegovat své vzdělávací úkoly na jiná tělesa. Nikdo být zdaňován ve prospěch vzdělávacích zařízení, jichž nevyužívá. Je však v zájmu společenství, aby se opravdovému talentu (a pracovitosti) dostalo podpory.


17. Ztotožnění státu s náboženstvím je pohanské. Jejich odluka však nesmí být na překážku spolupráci, neboť mají společné zájmy a překrývající se pole působnosti.


18. Národnost, rasa a občanství jsou rozdílné pojmy, první je záležitostí kulturní, druhý biologickou a třetí právní. Neměly by se zaměňovat. Diskriminace před zákonem nebo automatické výhody pro někoho na základě národnosti nebo rasy ve veřejném sektoru jsou prostě nemorální.


19. Jen osoba s přesvědčením má skutečnou možnost být tolerantní. Ten, kdo nepřijímá žádné absolutní hodnoty a místo toho setrvává ve zdvořilých pochybách, nemůže být tolerantní, nýbrž pouze lhostejný. Morálně je tváří v tvář zlu bezbranný.


20. Tradice, tj. loajalita ke zděděným přesvědčením a institucím, přičemž se nebráníme odvržení překonaných nebo falešných, má pozitivní hodnotu.


21. Dobrý člověk je vlastenec a nikoli “nacionalista”, těší se z lidské rozmanitosti ve své zemi.


22. Zahraniční vztahy vyžadují nesmírné množství znalostí a zkušenosti. Jsou vnitřně spojeny s naším přežitím. Mezinárodní instituce mohou mít velkou hodnotu, ale OSN ve své současné podobě a za současného stavu naší zeměkoule přinášela často více škody než užitku.


23. Profesionální armádě je z rozmanitých důvodů třeba dát přednost před armádou založenou na všeobecné branné povinnosti, ale pokud některé velmoci zvolí druhý způsob, další je v tomto asi budou muset následovat – alespoň dočasně.


24. Právní pozitivismus postrádá jakékoli mravní zakotvení. Spravedlnost není rovnost, nýbrž je založena na Ulpianově “každému, co mu náleží”.


25. Člověk má práva i povinnosti, a tyto je nutno odlišovat od činů milosrdenství, jež mohou být mravní, nikoli však zákonem předepsanou povinností.


26. Svoboda není cílem sama o sobě, nýbrž je podmínkou činorodého života. “Tolik svobody, kolik je možné, tolik donucení, kolik je nezbytné.” Obecné dobro vytyčuje hranice svobody.

Příspěvků : 2 - PORTLANDSKÁ DEKLARACE

  1. František Vilim : 27.12.2010 v 9.30

    Napsal jsem svůj návrh (http://ekonsvoboda.blogspot.com/2009/04/volebni-program-upravena-verze.html) a musím se podívat, co by se dalo použit a zdokonalit jej.

  2. František Vilim : 27.12.2010 v 9.27

    Text je nyní i v knize Erik von Kuehnelt-Leddihn: “Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi” (http://obchod.wkcr.cz/obchod/pravo/levicove-smysleni-od-de-sada-a-marxe-k-hitlerovi-a-pol-potovi.html)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?