Političtí lídři s námi ztrácejí trpělivost

28.12.2013
Roman Joch

The Engelsbergs Seminar 2011Profesor Kenneth Minogue (1930-2013) patřil v uplynulých 50 letech k nejzajímavějším britským politickým myslitelům. Narodil se na Novém Zélandu, základní a střední školy absolvoval v Austrálii a poté v padesátých letech studoval na London School of Economics (LSE) u Michaela Oakeshotta, pravděpodobně nejvýznamnějšího britského konzervativního filozofa druhé poloviny 20. století.

Od konce padesátých let pak Minogue učil a působil na LSE, na níž se stal emeritním profesorem. V letech 1991 až 1993 byl předsedou britské euroskeptické Bruges Group a od roku 2010 až do své smrti letos na konci června prezidentem celosvětové Mont Pelerin Society, společnosti klasických liberálních ekonomů, politických myslitelů a aktivistů, již v roce 1947 ve Švýcarsku spoluzaložil Friedrich August von Hayek.

Liberalismus, svatý Jiří a drak

Minogue se stal známým díky své první knize The Liberal Mind (Liberální smýšlení) z roku 1963 (přesně před 50 lety), v níž popsal nešťastný přechod od klasického neboli pravicového liberalismu k modernímu, tedy levicovému. A historický vývoj liberalismu přirovnal k příběhu o svatém Jiřím a drakovi.

Poté, co (klasický) liberalismus – svatý Jiří – porazil draky královského absolutismu a náboženské netolerance, pustil se do boje s otroctvím a bídou chudých. Liberalismus však na rozdíl od svatého Jiří nevěděl či nebyl schopný si uvědomit, že si má také odpočinout. Hledal totiž ve světě, vlastně neustále vyhledával, stále nové draky k zabití, přestože už žádný strašný neexistoval. Liberalismus je však neustále potřeboval ke svému životu, aby proti nim mohl bojovat.

Tím se stal se levicovým liberalismem, který má nutkání vést kampaně například za lid, chudé, vykořisťované, koloniálně utiskované či diskriminované proti všemožným “drakům”. Neustále “prudí” a nedokáže a nechce nechat lidi na pokoji – snaží se jim zcela změnit životy. Klasická liberální doktrína omezeného státu se proměnila v levicově liberální, jež tvoří základ státu neustále reformujícího – trvale zasahujícího do života lidí.

Liberál i konzervativec

Minoguova poslední kniha The Servile Mind: How Democracy Erodes the Moral Life (Servilní smýšlení. Jak demokracie ničí morální život) z roku 2010 svým způsobem navazuje na první. A věnuje se této pozoruhodné skutečnosti:

“Zatímco demokracie znamená vládu odpovědnou voličům, dnešní lídři usilují, aby ti byli odpovědní jim. Většina západních vlád nenávidí, když kouří, jedí špatné jídlo, pořádají hony na lišku či příliš holdují alkoholu… Musíme se podívat pravdě do očí – děsivému faktu, že lídři, které jsme si zvolili, s námi ztrácejí trpělivost.”

Kenneth Minogue býval označován nejen za (klasického) liberála, ale i konzervativce. Byl však liberálem i konzervativcem současně. Názorově totiž stál přesně tam, kde se klasický liberalismus a konzervatismus protínají – na pozici, kde se potkávali Edmund Burke, zakladatel konzervatismu, a Adam Smith, představitel klasického liberalismu. Minogue byl politicky a ekonomicky klasickým liberálem, společensky konzervativcem.

Zoufání levicově liberálního reformátora

Minogue stejně jako jeho učitel Michael Oakeshott tvrdil, že stát a politika jsou nezbytné a potřebné (nikoliv, že nejsou, jak se domnívají někteří libertariáni). Stát však má být považován za “občanské sdružení” (civil association) a politika striktně neideologická.

Smyslem státu a politiky je, aby se občané dohodli na zákonech, jež vyhovují všem a tvoří rámec společnosti. A uvnitř něj se má odehrávat podstatný život občanů – usilování o štěstí podle svých představ. Politika a stát nemají život člověka ani řídit, ani vstřebávat, ale pouze vytvářet neideologický, pragmatický rámec.

Problém nastává, když někdo získá neodolatelné reformistické nutkání změnit společnost a životy lidí podle své rovnostářské vize. Klasický liberál či konzervativec je zcela spokojený s britskou monarchií (neabsolutistickou) či s privilegovaným postavením Anglikánské církve (všechny ostatní jsou tolerované). Žije klidně a spokojeně, protože má to hlavní, co od politiky a státu potřebuje a vyžaduje – svobodu. Levicově liberální reformátor však nemůže jinak než si zoufat:

  • Proč má být hlava státu stále ze stejné privilegované královské rodiny Windsorů (ve skutečnosti dokonce sasko-kobursko-gothajsko-hannoverské)?
  • Proč nemá být hlava státu volená na základě principu jeden člověk jeden hlas?
  • Proč biskupové “státní” Anglikánské církve mají ex offo sedět ve Sněmovně lordů?
  • Proč je v sekulární společnosti nějaká církev vůbec “státní”?
  • Proč vlastně existuje nějaká Sněmovna lordů? Není to proti rovnosti a porušení “lidských práv”?

Nezávidím nikomu život s touto levicovou mentalitou – musí být strašný a naprosto zoufalý kvůli neodolatelnému nutkání neustále zabíjet “draky”, přestože žádnými nejsou, jen chimérami chorobné mysli.Kampaně vlád

Kenneth Minogue ve své útlé knize Politics: A Very Short Introduction (Politika. Velmi stručný úvod) z roku 1995 hned na začátku napsal:

“,V dnešní době,” jak podotkl Thomas Mann, ,osud člověka nalézá smysl v politice.” To je určitě pravda v případě mnoha sucharů na univerzitách, kteří si myslí, že člověk nemůže mít potěšení z básně nebo milostného románu, aniž by vyjadřoval nějaké politické stanovisko. Z hlediska zdravého selského rozumu je to však stejná blbost jako freudovský názor, že všechno, co děláme, je projevem sexuality. Jak (básník) Yeats odpověděl Mannovi:
,Jak bych mohl, když ta dívka stojí tam,
svou pozornost upnout
na římskou nebo na ruskou
nebo na španělskou politiku?”
To je zdravý selský rozum. V politice jde o reálné věci a její tvrzení jsou (více či méně) pravdivá, nebo mylná. Lidé krvácejí a umírají. Politika velice obtížně udržuje normální svět, v němž můžeme mezi sebou mluvit… Je aktivitou, jež udržuje rámec lidského života, samotným životem však není.”

Tak by to dle Kennetha Minogua mělo být. Naneštěstí, jak uvádí v poslední kapitole, dnešní trend v moderních demokraciích je jiný:

“Občané sice volí politické lídry, ale ti se k nim chovají, jako by byli hloupí. Je skutečně paradoxní, že voliči, jež jejich lídři považují za natolik hloupé, mají vůbec autoritu si je volit.

Francouzská vláda vede kampaň, jíž svému lidu sděluje, že se musí chovat slušněji k cizincům. Vláda USA má hlavního hygienika, který Američanům říká, co mají jíst a pít. Ve všech zemích vlády diktují vzdělávací politiku, neboť rodiče, či alespoň mnozí z nich, nevědí, co je pro jejich děti nejlepší. Zákony mnoha států vymezují, o čem se smějí vyprávět vtipy. Německá vláda zákonnou normou vyžaduje, aby její občané věřili v holocaust. Britská vláda poskytuje informace, jak mít bezpečný sex.

Je třeba změnit samotnou povahu lidí, především těch jejich skupin, jež jsou označeny za utiskující. Například muži musejí přestat být “machisté” a heterosexuálové; privilegovat” své představy o romantice a rodině, zaměstnavatelé zase být méně chamtiví a běloši se stát ohleduplnější k černochům. Dle lékařských autorit všech západních zemí každý musí být méně obézní či závislý na alkoholu a mít nižší sklony k sebevraždě.

Vypracovávání co nejméně utiskujících zákonů, díky nimž mohou spolu různé, a někdy i konfliktní skupiny mírumilovně žít, nahrazuje manipulace a řízení jejich vztahů.

Cui bono? V rovnostářském světě jsou si všichni rovní, snad kromě manažerů rovnosti. A v dohledné budoucnosti bude určitě existovat nekonečná, a nikoli nevýnosná práce pro ty, jejichž povoláním je neustále a do nejmenších detailů plánovat, jak máme žít. Politika zemře, leč vše bude politikou.”

Minoguovo varování

Vždy jsem tíhl k tomuto klasickému liberálně-konzervativnímu názoru, ale když vidím, co všechno sociální inženýři a “manažeři rovnosti” plánují a zamýšlejí provádět, jak hodlají zasahovat do našich životů, začínám se radikalizovat a být reakčním revolucionářem.

Především pokud jde o morálně nejcitlivější otázku – právo vychovávat dětí podle svědomí a představ rodičů. V této věci kompromis možný není – bude to prostě podle rodičů, a nikoli dle státních byrokratů. A budou-li byrokrati trvat na opaku, vybavují se mi slova třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona (1743-1826):

“Strom svobody, aby dobře rostl, musí být opakovně a pravidelně zaléván krví patriotů a tyranů.”

Natolik daleko jsme zatím nedospěli, ale pokud bude pokračovat trend, jejž popsal a před kterým varoval profesor Minogue, dospějeme tam.

Kenneth Minogue zemřel na infarkt během letu z Galapág, kde se účastnil setkání Mont Pelerin Society, do Ekvádoru. V letadle byli přítomnu i jeho účastníci tohto setkání – mezi nimi i čtyři lékaři a páter Robert Sirico. Lékaři už pomoci nemohli, a proto Sirico – libertarián a současně katolický kněz – doprovodil duši profesora Minogua na věčnost.

The Liberal Mind
(Liberální smýšlení)
AUTOR: Kenneth Minogue
VYDAL: Liberty Fund 2001 (poprvé 1963)
ROZSAH: 233 stran

Politics: A Very Short Introduction
(Politika. Velmi stručný úvod)
AUTOR: Kenneth Minogue
VYDAL: Oxford University Press 2000 (poprvé 1995)
ROZSAH: 128 stran

The Servile Mind: How Democracy Erodes the Moral Life
(Servilní smýšlení. Jak demokracie ničí morální život)
AUTOR: Kenneth Minogue
VYDAL: Encounter Books 2010

Vyšlo na www.ceskapozice.cz

 

Příspěvků : 2 - Političtí lídři s námi ztrácejí trpělivost

  1. Ivo Patta : 3.1.2014 v 16.55

    Skvělý myslitel. Souhlas. Dovolím si jen jednu poznámku na okraj. Dnes všechno ovládá ekonomika a ekonomové. Přitom chování ekonomů zcela postrádá lidský rozměr (ekonomie se na samém začátku svého vývoje odtrhla od rodiny; Mlčoch 2013). Uvedu příklad. Ekonomové, resp. bankéři nejsou svatí ani náhodou. Bojovat s falešnými draky, to jim jde na výbornou …s výjimkou České republiky. Deset let tady bankéři mávali nad občany i politiky klackem demografického deficitu, aby si vynutili možnost tunelovat I. důchodový pilíř a sahat také do kapes občanů pod falešnou záminkou spoření na důchod pro všechny. Neuspěli a možná proto máme premiérem Jiřího Rusnoka, viz “Příběh jednoho bankéře” na adrese: http://sociologie.netstranky.cz/pribeh-bankere.html

  2. Michal : 30.12.2013 v 0.04

    Když oslabila rodina televizních diváků, snaží se byrokracie mateřsky a otcovsky něco rodinného zachránit. Zřejmě marně, školním dětem chybějí antropologické znalosti pasáčků hus. Asi nemají ty husy a tak nemají důvod se humanizovat. Státní servis je kontraproduktivní, všechen lid se vrací na zoologickou úroveň, jak si všiml již kdosi z rodu našeho jediného funkčního knížete. Tu potom vésti stádo je velkým pokušením. Kdo husy má, ví, že vedoucí houser je spíše mimo hejno, připraven čelit dravcům osobně, neschovává se za husy, nečeká na jejich volbu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?