Polemika: V případě Putna hrozí spíše státní diktát než konformita

28.5.2013

jochČESKÁ POZICE zveřejnila článek politologa přednášejícího na Filozofické fakultě UK Ondřeje Císaře o dopadech kauzy docenta UK Martina C. Putny na českou společnost v souvislosti s jeho (ne)jmenováním profesorem prezidentem Milošem Zemanem. Na některé jeho teze zareagoval z konzervativního hlediska Roman Joch.

Politolog Ondřej Císař napsal: “Proti umírněnému návrhu otcovské dovolené, který měl alespoň symbolicky pomoci vyrovnat postavení mužů a žen na trhu práce, se postavila jak konzervativní pravice, tak levice. Nonkonformní docent Univerzity Karlovy je trnem v oku jak Miloši Zemanovi, tak katolické církvi i Václavu Klausovi. Ani otcovská, ani Martin C. Putna neodpovídají konformní představě o společnosti, která spojuje současnou politickou elitu bez ohledu na její deklarovanou ideologickou orientaci.”

A dodává: “V moderní společnosti svobodu mnohem více než stát ohrožuje stádní veřejné mínění.”

Chce se mi zvolat: ”Můj milý, jak těžce se mýlíte!”

Pokusím se proto uvést v šesti bodech jak pro Ondřeje Císaře, tak pro ostatní věci na pravou míru.Za prvé, kdyby někdo chtěl individuálně praktikovat otcovskou dovolenou coby přesnou polovinu rodičovské dovolené, přičemž tou druhou polovinou by byla dovolená mateřská, byl by to osvěžující nekonformní experiment. Maoistické křídlo ČSSD (madame Michaela Marksová-Tominová) to však navrhlo jako zákonnou povinnost, povinnost ze zákona, tudíž jako státní diktát, závazný a nutný pro všechny. Jako novou konformitu vnucovanou všem, ať se jim to líbí, či nelíbí, ať by vůči ní chtěli, či nechtěli být nekonformní. Tedy jako konformismus non plus ultra! Navíc podepřený donucovací mocí státu.

Nám, konzervativním nekonformistům se nelíbila nikoli samotná otcovská dovolená, nýbrž její povinnost nadekretovaná státním diktátem. Za druhé, když prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat Martina C. Putnu profesorem, zastali se docenta Univerzity Karlovy mimo jiných:

katolický předseda vlády České republiky;
katolický ministr zahraničních věcí ČR (a vicepremiér);
katolický ministr financí ČR;
emeritní arcibiskup pražský Svaté Církve římské;  a svým způsobem i má katolická laická maličkost v článku zveřejněném ČESKOU POZICÍ.

Argumentoval jsem, že státní moc nemá do akademické sféry vůbec zasahovat a profesory má jmenovat nikoli prezident (hlava moci světské), nýbrž rektor (hlava univerzity). Pokud se nepletu, byl jsem v ČR první, kdo veřejně navrhl, aby bylo prezidentovi odňato zákonné právo jmenovat profesory. (Je to právo jen zákonné, nikoli ústavní; změna Ústavy nutná není.)

Tolik k tomu, jak je podle Ondřeje Císaře prý “nonkonformní docent Univerzity Karlovy trnem v oku… katolické církvi…”Za třetí, jak se ukázalo, v ČR byl v této otázce veřejně konformní a konformistický postoj a názor proputnovský, nikoli prozemanovský.Za čtvrté, na konformitě vůči hodnotám správným a dobrým není nic špatného. Stejně jako není nic dobrého na konformitě vůči hodnotám mylným, falešným a nesprávným. Relevantní otázkou tudíž není konformismus versus nonkonformismus (či konformita versus nekonformita), nýbrž otázka sokratovská, pilátovská (a ježíšovská)

Co je pravda?

Za páté, když je moje okolí konformní, a já nikoli, co mi asi mohou udělat? Nekamarádit se, nespolčovat, nesdružovat se mnou; opovrhovat a pohrdat mnou. Toť vše. Pokud však stát pod hrozbou sankce vnucuje konkrétní (světo)názor všem, ať už je většinově konformní, či nekonformní (například ex lege povinnou otcovskou dovolenou), co mi pak asi může stát udělat, když tu jím diktovanou konformitu nepřijmu?

Nic, zhola nic. Jen takové “maličkosti”: pokutovat mě, perzekuovat či zavřít do vězení. V některých zemích i popravit. Domnívat se proto, že (státem nevynucovaná) konformita spoluobčanů (“stádní veřejné mínění”) mě a mou svobodu ohrožuje víc než státní diktát, je blbost.A za šesté, zastal jsem se Martina Putny, neboť jsem přesvědčen, že pro udělování akademických titulů jsou podstatná pouze akademická kritéria. Ale nyní, když už bude profesorem, doufám, že se konečně začne chovat důstojně. Že konečně dospěje. A přestane na veřejnosti exhibovat svou sexuální orientaci (ať už by byla homo či hetero).

U dospělých lidí sexuální a intimní věci jsou a mají být – a také zůstat! – privátní, soukromé. Nemají být veřejné. A už vůbec nemají být politizované či zpolitizované.
S důstojností profesora je neslučitelné na veřejnosti sexuálně exhibovat – či exhibovat svou sexuální orientaci. Doufám, že literární historik – a zanedlouho profesor – mi rozumí. A že v tomto smyslu dospěje.
Opak by byl projevem jeho nevyzrálosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?