Odraz vyznamenávajícího

10.11.2015
Roman Joch

RomanNikdo nemůže říci křivé slovo proti prezidentu Miloši Zemanovi za to, že vyznamenal stíhacího pilota Josefa Františka (Řádem bílého lva) a studenta Petra Vejvodu (medailí Za hrdinství). Naopak, všichni občané mají být prezidentovi za vyznamenání obou vděční. 

Však také nejdůstojnější a nejautentičtější moment celého ceremoniálu nastal, když prezident předával vyznamenání otci zesnulého studenta: všichni přítomní ve Vladislavském sále spontánně povstali na projev úcty vůči statečnému mladíkovi a jeho rodině, která ztratila syna.

Bohužel, prezident Zeman při výběru některých dalších vyznamenaných osob už tak šťastnou ruku neměl.

Zajisté, každý prezident má mít při výběru vyznamenaných určitou volnost, diskreci, a všichni bychom mu ji měli tolerovat. Je právem prezidenta vyznamenat osoby, které konvenují jeho osobnosti. Ve výběru vyznamenaných se obráží osobnost, charakter vyznamenávajícího.

Proto i když si myslím, že vyznamenání některých osob bylo nepatřičné, pomlčím o tom – kromě případů dvou.

Tím prvním není nepatřičnost vyznamenaného, ale to, že vedle něho někdo chyběl. Je v pořádku, když prezident vyznamená zesnulého demokratického politika, který byl jeho přítelem. Ale mělo by být slušností, že když vyznamená politika z jedné poloviny demokratického spektra, vyznamená také jiného, z té druhé poloviny.

Překročení Rubikonu 

Ten případ druhý je mnohem fatálnější. A je – otevřeně a naplno řečeno – už za hranou. Vyznamenat ministra normalizační vlády – tj. vlády nedemokratické, potlačující svobody občanů, a kolaborující s cizí okupační mocností – je překročením Rubikonu. Je zneuctěním vyznamenání samotného a plivnutím do očí občanům.

Je to, jako kdyby prezident vyznamenal ministra protektorátní vlády (který s odbojem nespolupracoval) či ministra vlády válečného slovenského štátu (který se k Povstání nepřidal). To je přesná morální a politická analogie vyznamenání Miroslava Tomana. Znamená to tedy, že prezident nemá nikdy vyznamenat komunistu či člověka, který zastával hanebné politické postoje a vykonal špatné skutky?

V roce 1984 Ronald Reagan vyznamenal nejvyšším vyznamenáním USA, prezidentskou medailí Svobody, člověka jménem Whittaker Chambers (1901–1961). Byl to americký komunista, ba co hůř, zrádce, sovětský agent, kurýr sovětské vojenské rozvědky GRU. V roce 1937 se však s komunismem rozešel a po paktu Molotov–Ribbentrop v roce 1939 (kterým se komunisté stali spojenci nacistů) americkou vládu o sovětských agentech ve státní správě informoval (ta mu zpočátku nevěřila). Pak se i z jiných zdrojů jeho informace potvrdily a Chambers tak přispěl k tomu, že si americká veřejnost uvědomila nejen úžasnou míru sovětské infiltrace státní správy, ale i samotnou hrozbu a hrůzu komunismu.

V roce 1952 vydal autobiografii Svědek, která je skvostem literatury 20. století. Z jedné třetiny je výpovědí o tom, proč se mladí idealisté stávali totalitáři. Z druhé třetiny je špionážním thrillerem. A z poslední třetiny hlubokou duchovní, až mystickou meditací, jeremiádou nad osudem Západu v duchu Dostojevského a Solženicyna. Chambers byl pesimistou; věřil, že kvůli pravdě opustil vítěznou stranu Zla, která nakonec nad Západem zvítězí. Ale také věřil, že i jen kvůli pár letům života ve svobodě to stojí za to.

Kniha hluboce zapůsobila na mnohé, včetně jednoho bývalého herce Hollywoodu. Ten coby prezident vyznamenal Chamberse za jeho přínos „epickému zápasu století mezi svobodou a totalitarismem“. Člověk, který z dobrých, leč pomýlených pohnutek zastává hanebné postoje a páchá zlé činy, pak zlo svých postojů a skutků nahlédne, veřejně je vyzná a svými dalšími aktivitami je mnohonásobně odčiní – takový člověk si zaslouží náš respekt, úctu, vděčnost – a ano, i vyznamenání. Ale člověk, který stejně špatné postoje zastává a zlé skutky koná, pak s tím v důsledku např. změny režimu a odstavení od moci přestane, ale o kterém není známo, že by se je nějak snažil odčinit či alespoň říci „promiňte“, si nic takového, žádné ocenění, nezaslouží.

Ideály správného chování

Zeman nechápe význam státních vyznamenání. Nejsou zaměřena výhradně do minulosti, ale především do budoucnosti. Není to jen ocenění toho, co se stalo, a těch, kdo to vykonali, ale především formování charakterů občanů příštích. Stát svými vyznamenáními učí lidi občanským ctnostem; ukazuje, jakými občany bychom měli být.

Hlavním smyslem státních vyznamenání je formovat charakter politické společnosti; politická společnost skrze ně vyjadřuje, čeho si cení, jakých postojů, jakých skutků. Vyjadřuje jimi ideál správného chování a dobrého občanství. Ideál, který předkládá především svým mladým, zatím nezformovaným členům: „Takovými byste v tom svém nejlepším případě měli být!“

Co si nyní mají mladí lidé (po)myslet, když ideál k obdivu a následování, který jim Miloš Zeman předkládá, je Miroslav Toman?

Vyšlo v LN 2.11.2015

Jeden příspěvek - Odraz vyznamenávajícího

  1. Michal : 13.11.2015 v 14.13

    Muž dekorací nepotřebuje,jeho činy a postoje stačí, snad pro armádu lze hledat vyjímku, aby v jednotce bylo jasno,co a jak.Čestné dekorace mohou být jen kamufláží falešných. Své k svému a tak pan Zeman dělá, co je mu vlastní.Třeba rehabilitovat nejen nacisty,ale i jejich pokračovatele komunisty, slouží to rusku. Dnešní kolaboranté mají jistotu, že ani na ně se nezapomene. Dále lze znechutit publikum, aby se vrátilo do předlistopadové letargie, že nic nemá smysl,že papaláši si udělají jak jim libo.

    Z nečistých rukou komunisty Zemana (dočasně vyhozeného ze strany, ale ideologicky rusku věrného) nelze přijmout nic.Leda by věci otevřel jako výše jmenovaný, defektoval a nejlépe vyklidil veřejný prostor. KGB měla jistého hošana na Břevnově, drželi si jej tam na protikomunistickou činnost,pohřbíval Patočku,jeho jméno budiž zapomenuto,tedy ruští pomocníci jsou ve všech stranách konfliktu a jejich mentalita v jejich produktu “protokoly mudrců”.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?