Od Lincolna po Bushe:150 let Republikánské strany v USA

15.1.2005
Roman Joch

Od Lincolna po Bushe: 150 let Republikánské strany v USA

Na jaře 1854 se ve městě Ripon v státě Wisconsin sešlo politické shromáždění, která je dnes považováno za vznik americké Republikánské strany, jež tak loni slavila 150 let své existence.

Republikánská strana vznikla jako strana odpůrců šíření otroctví do teritorií na západě Ameriky, kde měly později vzniknout nové státy Unie. Když byl kandidát republikánů Abraham Lincoln v roce 1860 zvolen presidentem USA, sedm z patnácti otrokářských států Jihu vystoupilo z Unie a vytvořilo jižní Konfederaci. Lincoln se rozhodl její právo na nezávislost neuznat, prohlásil ji za rebelii na území Spojených států a hodlal ji vojensky obsadit. Poté další čtyři jižní státy – mezi nimi i ten nejdůležitější, Virginia, jež dala Jihu generála Roberta Lee – vystoupily z Unie a připojily se ke Konfederaci. Občanská válka – neboli válka Severu proti Jihu – se v roce 1861 rozhořela naplno.

Skončila v roce 1865 porážkou Jihu, zachováním územní celistvosti americké Unie a zrušením otroctví. V následujících letech se Demokratická a Republikánská strana od sebe lišily jen málo. Demokraté byli stoupenci svobodného obchodu, menší federální vlády a větší decentralizace, republikáni prosazovali protekcionistická cla, jakož i podporu federální vlády průmyslu a transkontinentálním železnicím.

Změna nastala až v roce 1932, kdy byl presidentem USA zvolen demokrat Franklin D. Roosevelt. S ním přišla éra rozsáhlé federální vlády, jež měla za úkol pečovat o blahobyt občanů (New Deal). V zahraniční politice hodlal Roosevelt pomáhat západoevropským demokraciím v boji proti nacismu.

Americká levice – stoupenci rozsáhlé federální vlády zajišťující blahobyt občanů – dostala v USA označení liberalismus; její oponenti, tj. stoupenci omezené federální vlády podle původního záměru otců zakladatelů USA, byli a jsou označováni jako konzervativci.

Po 2. světové válce americká pravice opustila svůj isolacionismus z meziválečného období a v důsledku svého antikomunismu se stala stoupenkyní ještě tvrdší a aktivnější zahraniční politiky zaměřené na obranu svobodného Západu před sovětským imperialismem než americká demokratická levice. Celkově však v 50. a v první polovině 60. let 20. století panoval v Americe na pravici i levici studenoválečný konsensus o potřebě zadržovat sovětskou hrozbu.

Tento konsensus opustila americká levice v druhé polovině 60. let v souvislosti s válkou ve Vietnamu, kdy začala komunistickou agresivitu podceňovat a naopak negativa Západu – údajný rasismus, imperialismus či kolonialismus – zveličovat. Vůči Sovětskému svazu a mezinárodnímu komunismu zaujala neo-isolacionistický postoj.

Levice v druhé polovině 60. let rovněž odvrhla židovsko-křesťanské morální dědictví západní civilizace a začala je považovat za zdroj útisku a represe. Místo něj přijala feminismus, radikální sekularismus, hnutí homosexuálů a jako svůj symbol neomezené právo na potrat.

Ti, kdo z levice nesouhlasili s podceňováním sovětské hrozby a s odvržením západního morálního dědictví, se v průběhu 70. let po názvem “neokonzervativci” přesunuli na pravici, kde konzervativci již tradičně podporovali svobodný trh, kapitalismus, tvrdý postoj vůči Sovětům a komunismu, jakož i tradiční rodinné hodnoty. Tato koalice triumfovala v roce 1980, když byl její kandidát Ronald Reagan zvolen presidentem USA. Jeho politika snížení daní, závodů ve zbrojení a vnějšího tlaku na SSSR vedla k oživení americké ekonomiky a ke kolapsu sovětského bloku, k němuž došlo v roce 1989.

V 90. letech si levice v USA – americký liberalismus – ponechala svůj radikalismus v morálních otázkách a částečně modifikovala svou pozici v zahraniční politice. I když její část stále považuje Západ a Ameriku za síly zla na mezinárodní scéně a proto intervence v zahraničí odmítá, její druhá část přijala za svůj koncept humanitární intervence, usilující o ochranu lidských práv ve třetím světě americkou (či obecně západní) vojenskou silou. Jejím příkladem byla kosovská válka v roce 1999.

Na pravici se konzervativci ve svých názorech na zahraniční politiku taky různí. Mladší, druhá generace neokonzervativců se domnívá, že globální hegemonie USA ve světě je jednak v americkém zájmu, jednak poslouží věci lidských práv, a tedy je blahodárná globálně. Proto požadují aktivní, intervenující americkou zahraniční politiku napomáhající šíření demokracie ve světě. Více real-politicky uvažující konzervativci nejsou ochotni intervenovat v zahraničí z důvodu šíření demokracie a lidských práv, nýbrž jen z důvodu zajištění národních zájmů a bezpečnosti své a svých spojenců.

Po 11. září 2001 se současná republikánská vláda George W. Bushe rozhodla změnit politickou geografii Blízkého a Středního východu a učinit ji více přátelskou Americe a Západu. Mnohé země Evropy v tom s ní nesouhlasily (i když většina evropských vlád ano); a navíc se nyní v Iráku USA konfrontují s nepříjemnou guerillou.

Co lze očekávat od druhého presidentského období presidenta Bushe? Jeho znovuzvolení mělo především velký symbolický význam, neboť jeho případnou porážku by různí lidé vykládali různě, což by mohlo mít tragické mezinárodní důsledky.

Západní levicový liberál by ji viděl takto: “Vinou Bushe jsme se zapletli v Iráku, teď je z toho malér, proto byl Bush po zásluze nezvolen. V Iráku přestaneme bojovat a válka skončí.” Ale islamistický terorista v Iráku – či kdekoli na světě – by ji interpretoval jinak: “Lidé Západu jsou neschopni přinášet oběti. Uřezané hlavy civilistů – nemají žaludek se na to dívat. Jsme-li brutální, oni hodí ručník do ringu. Vyhnali jsme je z Iráku a půjdeme dál.” Výsledek? Nebude mír, nýbrž válka o tisíc mil blíž, uprostřed evropských velkoměst.

Bushovo volební vítězství vyslalo signál opačný: “Vaše vraždy, uřezávání hlav a teror naše rozhodnutí nezměnily. V Iráku zůstaneme tak dlouho, než vás, vrahy a teroristy, pozabíjíme. Bude to již brzo. Pak bude mír.”

Irák zajisté může skončit špatně, bude-li vyslyšen hlas západních levicových defétistů a válka nebude dotažena do vítězného konce. Vítězství fanatiků by z nich učinilo vlnu budoucnosti a přitahovalo k nim nové stoupence. Proto je tak důležité, aby islamističtí teroristé byli nyní v Iráku nejen poraženi, nýbrž aby byli poraženi tvrdě a jednoznačně.

Neočekávám, že by se Bush rozhodl pro přímou intervenci do Íránu nebo Sýrie po iráckém vzoru, pokud by sám k ní nebyl přinucen intervencí těchto dvou zemí v Iráku. Nebude-li Irák plně pacifikován, nemyslím, že by Bush chtěl na Blízkém východě otevřít “druhou frontu.” Na druhou stranu si umím jen těžko představit, že by nečinně přihlížel tomu, jak Írán získá atomové zbraně. Preventivní letecký úder Ameriky či Izraele proti íránským jaderným zařízením – pokud vůbec zjistí, kde se nacházejí, což uvážíme-li anabázi s iráckými zbraněmi hromadného ničení nemusí být vůbec jednoduché – může být nasnadě. Následné odvetné akce Íránu v Iráku by situaci na Blízkém východě mohly dále zkomplikovat…

V americké zahraniční politice jsou nyní dvě zásadní otázky: za prvé, co se Saudskou Arábií? A za druhé, co s Čínou? Na tu první otázku nám zatím Bushova vláda nedává odpověď žádnou, na tu otázku druhou nám dává, obávám se, odpověď spíše mylnou. Domnívám se, že správným přístupem Západu ke komunistické Číně by mělo být “více konfrontace, méně komerce.” Cílem by měla být “změna režimu” v Pekingu, či alespoň změna jeho charakteru. Jistěže nikoli přímou vojenskou akcí, nýbrž politickým tlakem, jenž by podmínil obchodování s Čínou liberalizací její vnitřní politiky. Změna čínského totalitního režimu v režim alespoň autoritativní dříve než bude pozdě je v životním zájmu Západu, neboť posílení současného čínského režimu v důsledku obchodování se Západem může vytvořit z něj totalitní monstrum a z Číny nepřátelskou supervelmoc, již Západ pak bude schopen zastavit jen za cenu nesmírných ztrát, anebo vůbec.

Ve vnitřní politice se Bush zřejmě zasadí o zmírnění rozpočtového deficitu, který za své první volební období způsobil. Pokud jde o domácí federální výdaje, George W. Bush je v americké historii druhým nejlevicovějším presidentem – hned po demokratu Lyndonu Johnsonovi v 60. letech -, což je fakt, jenž nesou nelibě mnozí konzervativci v USA a jenž úplně přehlíží levice v USA i v Evropě, která Bushe hystericky a paranoidně nenávidí.

V morální a lidsko-právní oblasti se otevírá prostor pro výrazný průlom. Očekává se, že z devíti soudců amerického Nejvyššího soudu mohou kvůli věku odstoupit až soudci tři, takže president Bush bude mít ve svém druhém volebním období možnost jmenovat soudce nové. Pokud jmenuje soudce konzervativní, kteří by interpretovali americkou Ústavu přesně a doslovně, nový konzervativnější Nejvyšší soud by mohl zrušit rozhodnutí Roe versus Wade z roku 1973, které ve federální Ústavě “vynalezlo” univerzální právo na potrat. To by pak neznamenalo zákaz potratů všude v USA, nýbrž v souladu s federalismem americké Ústavy by to vrátilo rozhodování o potratech legislativám jednotlivých států Unie. Některé státy by měly zákony liberální, jiné zase restriktivní. Přesto by to bylo velké vítězství pro právo na život nenarozených dětí a lidská práva správně chápaná.

Přes její různé zvraty, neúspěchy i obraty, lze souhrnně říci, že 150 let americké Republikánské strany je jeden a půl stoletím jejího zápasu za omezený stát, morální a ctnostnou společnost, jakož i boj proti tyraniím a otroctví v zahraničí. Nikoli špatné dědictví.

Roman Joch, Občanský institut

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?