Obamův plod: Donald Trump

22.1.2017
Roman Joch

trumpandflagSedmdesátiletý Donald J. Trump bude 20. ledna inaugurován 45. prezidentem USA, přičemž je jediným v amerických dějinách, který nikdy nezastával volený post ani nebyl generálem ve vítězné válce – všichni ostatní byli jedno nebo druhé. Post prezidenta USA je prvním veřejným úřadem, jejž republikánský kandidát Donald Trump – nepravděpodobný vítěz prezidentských voleb – zastává.

Co od něho lze očekávat? 

Když v polovině června 2015 oznámil Donald Trump kandidaturu na amerického prezidenta, nikdo mu nedával šanci. Konsenzem bylo, že v primárkách neuspěje, čímž nezíská nominaci Republikánské strany. A to až do té chvíle na jaře 2016, kdy se ze dne na den tento konsenzus změnil v to, že teď už je nezastavitelný, v republikánských primárkách ho nikdo neporazí a nominaci získá.

Okamžitě však vznikl nový konsenzus – v žádném případě nemá šanci zvítězit v prezidentských volbách, republikáni spáchali politickou sebevraždu, protože naservírovali Bílý dům Hillary Clintonové a zajistili demokratům třetí prezidentské období za sebou. Nic z toho se nestalo, také tento konsenzus byl mylný.

Donald Trump viděl před sebou cestu, kterou nikdo jiný neviděl a jež ho 20. ledna dovede do Oválné pracovny Bílého domu, když loni 8. listopadu zvítězil ve 30 z 50 států Unie. Čtyři nejdůležitější otázky znějí: Proč byl zvolen? Kdo rozhodl o jeho vítězství? Jaké bude složení jeho kabinetu? Co lze od jeho vlády očekávat?

Pět důvodů zvolení 

Donald Trump byl zvolen zejména z pěti důvodů. Prvním je ekonomická situace. Osm let po finanční krizi 2008 americká ekonomika roste o necelá dvě procenta HDP, přičemž příslušníci střední a nižší třídy tento růst nepociťují – nevede se jimi dobře, žádné oživení nezaznamenali.

Pokud po osmi letech vlády prezidenta Demokratické strany Baracka Obamy nebyla ekonomická situace dobrá, stal se favoritem na prezidenta kandidát republikánů. Rok 2016 jim totiž na základě politického „kyvadla“ patřil a jakýkoli jejich kandidát by byl z hlediska volebních cyklů ve výhodě proti jakémukoli demokratickému. Tento důvod se netýká konkrétně Trumpa ani Clintonové, ale obecně procesu mezi demokraty a republikány.

Druhým důvodem, který se Trumpa přímo týká, je imigrace, respektive její neoblíbenost u voličů. Ukazuje se, že v Evropě i v USA je odpor k imigrantům – zejména ilegálním–silnou politickou zbraní. Občané jsou nepřátelští k ilegálním imigrantům (kteří jako by říkali, „rozhodli jsme se žít u vás a vy s tím nemůžete a proti tomu ani nesmíte nic dělat“), neboť mají dojem, že ilegální imigrace relativizuje občanství. A v loňských amerických prezidentských volbách nebyl žádný kandidát více proti imigraci než Trump.

Barack Obama 

Třetím důvodem Trumpova vítězství je odstupující prezident Obama. U amerických voličů existuje velký rozpor (chceteli, schizofrenie) ve vnímání jeho samotného a jeho politiky – je sice oblíbený aAmeričané ho mají rádi, ale jeho politiku nikoli. Popularita amerických prezidentů na konci druhého volebního období většinou klesá pod 50 procent – před Obamou tuto 50procentní popularitu překonal na konci 80. let Ronald Reagan.
Obama je populární u 55 procent Američanů jako osoba, ale 70 procent je nespokojených se současnou situací. A jen 39 procent souhlasí s jeho nejdůležitějším domácím politickým „úspěchem“ – reformou zdravotnictví Obamacare, oficiálně Affordable Care Act (ACA).

Obama uspěl v letech 2008 a 2012, když se volby týkaly jeho samého, pokud se týkaly jeho politiky, „obamismu“, a na kandidátce nebyl, demokraté prohráli – v roce 2010 ztratili většinu ve Sněmovně reprezentantů, v roce 2014 i v Senátu a ve volbách 2016 obě komory i prezidenta. Obama je sympaťák a jako osoba populární, jeho politika, zahraniční i domácí, však byla neúspěšná. V tomto smyslu George W. Bush „zplodil“ Obamu (katastrofa v Iráku) a ten zase Trumpa (slabá zahraniční politika a neúspěšná domácí).

Clintonová a Afroameričané 

Čtvrtým důvodem je kandidátka demokratů Hillary Rodham Clintonová a její neautentičnost, umělost a škrobenost. V kampani nepůsobila jako lidská bytost, ale android či robot. Nikdo ji neměl rád, ani nevyvolávala nadšení jako v minulosti Franklin D. Roosevelt, John F. Kennedy, Ronald Reagan či Barack Obama – i její stoupenci ji považovali za menší zlo. Jejich vztah k ní nebyl z lásky, ale rozumu.

Trump byl možná lidský až příliš. Dlouho jsem nechápal, proč voliče neodrazuje jeho vulgarita a buranství, až zhruba týden před volbami jsem zjistil, že jsou pro ně projevem Trumpovy lidskosti a autenticity. Říká, co si myslí, je jiný než ostatní demokratičtí i republikánští politici, kteří pronášejí jen fráze prověřené průzkumy veřejného mínění, které jim připravili jejich analytici a poradci. V roce 2016 byla vulgarita a autenticita Trumpovou výhodou, zejména když jeho protikandidátkou byl naprogramovaný robot bez empatie.

Pátým důvodem byla mnohem nižší účast černošských voličů (Afroameričanů) než v letech 2008 a 2012, kdy kandidoval Obama. Ti tvoří nejloajálnější voličskou skupinou Demokratické strany a v uplynulých 50 letech hlasovali pro demokraty v poměru zhruba 90 ku 10, jejich volební účast však bývala podprůměrná. Při Obamově kandidatuře ale nadprůměrná a volili ho v poměru 93 ku 6.

Clintonové se je nepodařilo zmobilizovat stejně jako Obamovi – jejich volební účast byla nižší a volilo ji „jen“ 88 procent z nich (Trumpa osm procent). Nižší volební účast černošské komunity soustředěné ve velkých městech, jako je Filadelfie, Detroit, Milwaukee či Cleveland, způsobila, že v tradičně demokratických státech Pensylvánie, Michigan, Wisconsin a Ohio v roce 2016 zvítězil Donald Trump, a tím i v prezidentských volbách.

Rozdělení voličů 

V uplynulých desetiletích v amerických prezidentských volbách většina mužů volila republikána, většina žen demokrata, většina bělochů republikána, většina nebělochů demokrata, většina obyvatel velkých měst demokrata, většina obyvatel venkova a malých měst republikána, většina ženatých/vdaných republikána, většina svobodných demokrata, většina věřících republikána, většina nevěřících demokrata.
V roce 2016 to bylo stejné, ale před volbami byly podstatné otázky: jak zareagují na Trumpa ženy, především bílé, kvůli jeho vulgaritě a sexismu? Podpoří z ženské solidarity Clintonovou? Kolik procent republikánů se voleb nezúčastní, čímž nepodpoří Trumpa, neboť není typickým republikánem? Je možné, že na protest proti Trumpovi mnozí z nich jednorázově podpoří demokratku?

Hillary Clintonovou volilo 88 procent demokratů, Donalda Trumpa 89 procent republikánů. Tradiční voliči tedy zůstali loajální vůči svým stranám a žádná významná ztráta republikánských voličů se nekonala. Nezávislí voliči se rozdělili mezi Trumpa a Clintonovou v poměru 46 ku 42 procentům.

Z voličské skupiny – 18 procent ze všech voličů – s tvrdě negativním názorem na Trumpa i Clintonovou (být americkým občanem, patřil bych mezi ně), jež oba považovala za nevhodné na post prezidenta, 49 procent volilo Trumpa a jen 29 procent Clintonovou. Kdyby se rozdělili 50 na 50, Clintonová by vyhrála. (Vítězství Trumpa nad Clintonovou bylo o 0,7 v Pensylvánii a ve Wisconsinu a jen o 0,3 procentního bodu v Michiganu, kdyby tedy v těchto státech získala o procentní bod více hlasů, stala by se prezidentkou.) Více voličů nesnášejících Trumpa i Clintonovou se rozhodlo pro Trumpa, protože chtěli změnu.

Jednotlivé skupiny 

Pokud jde o pohlaví, 41 procent mužů volilo Clintonovou, 53 procent Trumpa, 54 procent žen pak Clintonovou a 42 procent Trumpa. Ale velké překvapení – 43 procent bílých žen volilo Clintonovou a 53 procent Trumpa. Bílé ženy tudíž svou bílou „sestru“ nepodržely. Pokud jde o rasu/barvu pleti, 37 procent bělochů hlasovalo pro Clintonovou, 58 procent pro Trumpa; 88 procent černochů pro Clintonovou, osm procent pro Trumpa; 65 procent Hispánců (Latinoameričanů) pro Clintonovou, 29 procent pro Trumpa a totožně Američané asijského původu.

Mnozí se domnívali, že Trump získá rekordní procento bělošských voličů, ale toto očekávání se nepotvrdilo – obdržel 58 procent jejich hlasů, zatímco prezidentský kandidát Mitt Romney v roce 2012 59 procent. Romney se nestal prezidentem a Trump ano, protože, jak už bylo řečeno, při vyšší volební účasti černochů získal Obama 93 procent jejich hlasů, zatímco při nižší volební účasti Clintonová jen 88 procent. Navíc Romney získal jen 27 procent hlasů Hispánců, zatímco Trump „až“ 29 procent.

Proč Trumpa navzdory ostrým výrokům proti latinskoamerické imigraci volilo více Hispánců například i na Floridě než uhlazeného, politicky korektního Romneyho? Americký občan hispánského původu ze střední či nižší třídy další imigranty, natož ilegální, nechce, neboť by mu konkurovali na trhu práce a tlačili by mzdy dolů, což je výhodné pro bohaté a firmy, ale nikoli pro tohoto Hispánce.

Pro Clintonovou hlasovalo 39 procent protestantů, pro Trumpa 58 procent, z čehož 16 procent konzervativních bílých evangelikálů pro Clintonovou a 81 procent pro Trumpa; 45 procent katolíků volilo Clintonovou a 52 procent Trumpa; 71 procent Židů Clintonovou, 24 procent Trumpa; 68 procent Američanů bez vyznání Clintonovou a 26 procent Trumpa. Vdaných či ženatých bylo 43 procent pro Clintonovou a 53 procent pro Trumpa; svobodných 55 procent pro Clintonovou, 38 procent pro Trumpa a příslušníků komunity LGBT 78 procent pro Clintonovou a 14 procent pro Trumpa.

Dominance republikánů 

Souboj Clintonové s Trumpem o prezidentský post by ale neměl zastřít fakt, že rok 2016 je stejně jako každý dělitelný čtyřmi supervolební – volí se nejen prezident, ale i celá Sněmovna reprezentantů, třetina Senátu a 12 guvernérů a 44 státních parlamentů. Výsledek je pro Demokratickou stranu katastrofou – Republikánská strana je nejsilnější od 20. let 20. století, tedy od doby před velkou hospodářskou krizí, zvolením prezidenta Franklina D. Roosevelta a jeho programem Nový úděl, jenž přinesl demokratům dominanci.

Republikáni nyní mají prezidenta, většinu v obou komorách Kongresu a 33 z 50 státních guvernérů, demokraté 16 a jeden–Aljašky – je nezávislý. Pokud jde o parlamenty, ve všech 50 státech kromě Nebrasky je dvoukomorový, celkem tedy 99 legislativních komor. Republikáni mají většinu v 69 a demokraté ve zbytku. V25 státech mají republikáni guvernéra i většinu v obou komorách parlamentu, demokraté jen v pěti, ve zbylých 20 státech má strana, jež je v opozici vůči guvernérovi, většinu aspoň v jedné komoře. Z těchto dat vyplývá republikánská dominance po volbách 2016. Navíc soudce Nejvyššího soudu USA nominuje prezident a schvaluje Senát, přičemž jedno křeslo je prázdné, a zanedlouho republikánský prezident navrhne a republikánský Senát schválí nového nejvyššího soudce.

Když v lednu 2009 prezident Obama nastupoval na post, demokraté měli prezidenta a většinu v obou komorách Kongresu. Za osm let ztratili prezidenta i obě většiny. Obamovo prezidentství tedy bylo dobré pro něho, ale katastrofou pro Demokratickou stranu, což však není její konec, stejně jako volby 2008 neznamenaly konec republikánů. Americký volič má stejně jako český sklon „vyvažovat“, takže stačí pár chyb Trumpa či republikánů v Kongresu a za necelé dva roky mohou demokraté odstartovat návrat k moci – v listopadu 2018 se bude opět volit celá Sněmovna reprezentantů, třetina senátorů a mnoho státních guvernérů i parlamentů.

Složení kabinetu 

Za dva měsíce od zvolení Donald Trump obsadil většinu postů ve svém kabinetu. Trumpovi kritici je charakterizovali jako důchodce, byznysmeny a generály, přesnější však je centristé, trumpisté a konzervativci, což odpovídá třem hlavním proudům současné Republikánské strany.

Pragmatičtí centristé mají vliv ve Washingtonu, ale je jich málo mezi voliči. Konzervativci, v americkém kontextu USA ekonomičtí liberálové, morální tradicionalisté a zahraničněpolitičtí jestřábové, mají zastoupení v Kongresu a v nejvlivnějších washingtonských republikánských think tancích. Trumpisty, národní populisty a ekonomické protekcionisty, zahraniční politika příliš nezajímá, ale nyní tvoří u republikánských voličů největší skupinu. Trump svůj kabinet obsazuje lidmi ze všech tří skupin. Šéfem jeho kanceláře, jenž rozhoduje o přístupu k prezidentovi, se má stát pragmatický centrista Reince Priebus, dosavadní předseda (manažer) Republikánské strany. Mediálním „strategickým“ poradcem publicista Steve Bannon, ideologický trumpista. Ministrem spravedlnosti konzervativní senátor Jeff Sessions z Alabamy, jeden z nejtvrdších kritiků ilegální imigrace.

Poradcem pro otázky národní bezpečnosti má být generál Michael Flynn, bývalý šéf amerického vojenského zpravodajství, jenž občas bývá označován za proruského. Jednak proto, že se zúčastnil večeře televize RT, na níž byl i ruský prezident Vladimir Putin, jednak proto, že za hlavního protivníka USA považuje radikální islám a Rusko za potenciálního spojence v boji proti němu. Loni však vydal knihu The Field of Fight (Bitevní pole), jejímž spoluautorem je významný neokonzervativní stratég Michael Ledeen, ve které za největší problém považuje Írán, a Rusko jako jeho hlavního spojence tudíž také.

Další ministři 

Šéfem CIA má být konzervativní kongresman z Kansasu Mike Pompeo a ředitelem Národní bezpečnosti (koordinátorem všech tajných služeb) Dan Coates, bývalý senátor z Indiany a bývalý velvyslanec v Německu, politicky napůl konzervativec, napůl centrista, v zahraniční politice však byl v roce 2014 po ruské agresi na Ukrajině a anexi Krymu stoupencem sankcí vůči Rusku.

Ministryní školství se má stát konzervativní aktivistka Betsy DeVosová (dědička firmy Amway), stoupenkyně svobodnějšího výběru škol, což má i chudším rodinám umožnit posílat děti na soukromé školy. Na ministry financí a obchodu Trump navrhl newyorské demokraty Stevena Mnuchina a Wilbura Rosse. Mnuchin a další tři finančníci, kteří budou působit v Trumpově vládě, pracovali pro Goldman Sachs, globální bankovní společnost, již Trump ve své předvolební kampani často kritizoval.

Za ministryni dopravy chce Trump centristku Elaine Chaovou, ministryni práce ve vládě George W. Bushe a manželku lídra republikánů v Senátu Mitche McConnella. Ministrem zdravotnictví se má stát konzervativní kongresman Tom Price, lékař a jeden z největších kritiků Obamacare, a ministrem výstavby (veřejných bytů pro chudé) neurochirurg Ben Carson, evangelikální černoch, trumpista a odpůrce pozitivní diskriminace ve prospěch černochů.

Šéfem Agentury pro ochranu životního prostředí má být její největší kritik Scott Pruitt, bývalý vrchní státní zástupce státu Oklahoma, který s ní inicioval několik soudních sporů. Ministrem práce Andrew Puzder, šéf řetězce s rychlým občerstvením a odpůrce nejen zvyšování minimální mzdy, ale i jí samotné. Příštího ministra obrany generála námořní pěchoty Jamese Mattise vojáci ctí, je považován za největšího intelektuála mezi americkými generály a má přezdívku „vzteklý pes“. Třetí generál v Trumpově vládě John Kelly se má stát ministrem pro vnitřní bezpečnost.

Tillerson a Kissinger 

Na ministra zahraničí byl nominován Rex Tillerson, šéf ropné společnosti ExxonMobile, jenž dělal byznys v Rusku, zná se s Putinem, a dokonce od něho dostal nejvyšší ruské vyznamenání pro cizince – Řád přátelství. Tillersona však doporučili Trumpovi i republikánští experti na zahraniční politiku, jako je bývalý ministr obrany a předtím šéf CIA Robert Gates či někdejší ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. Navíc ho veřejně hájil i bývalý viceprezident Dick Cheney a v 70. letech ministr zahraničí Henry Kissinger.

Všichni tito lidé v případě Ruska naivní nejsou. Trump se za 2,5měsíce od svého zvolení prezidentem USA několikrát s 93letým Kissingerem setkal – na jeho mínění zřejmě hodně dá a učí se od něho.

Jde o další Trumpův paradox – stejně jako ve své předvolební kampani kritizoval Goldman Sachs, ale navzdory tomu si vzal do vlády čtyři bankéře z této společnosti, šedou eminencí jeho zahraničněpolitického týmu se stal Henry Kissinger, patriarcha globálních elit, jenž každého jejího příslušníka zná a oslovuje křestním jménem, přestože Trump v předvolební kampani kritizoval globální elity a globalizaci. Někdo to může považovat za zradu na voličích, jiný za důkaz, že Trumpovo prezidentství žádnou nezodpovědnou populistickou rebelií nebude.

Očekávání 

Trump, jenž do své prezidentské kampaně nebyl konzervativcem, ale centristou, až liberálním demokratem z New Yorku, nominoval nejkonzervativnější americký kabinet od 20. let 20. století, kdy byl prezidentem Calvin Coolidge, poslední skutečně konzervativní prezident před Reaganem. Trumpův kabinet je konzervativnější než Reaganův, který sice byl konzervativcem, ale měl ve vládě většinu republikánských centristů. Nejvýraznějšími konzervativci v Trumpově vládě jsou ministryně DeVosová, viceprezident Mike Pence a ministři Price, Pruitt a Puzder. Z hlediska levice jsou to „kozlové zahradníky“, neboť mají o 180 stupňů otočit fungování úřadů, jež povedou.

Nejvýznamnější revoluce 20. století byla etatistická – velký stát vede ke štěstí lidí –, jejími nejradikálnějšími formami komunismus a nacismus, méně radikálními pak fašismus, socialismus a americký levicový liberalismus. Lze jen doufat, že 21. století zažije kontrarevoluci proti etatistické revoluci, a tak zřejmě budou chápat své působení v nové americké vládě zmínění nejvýraznější konzervativci.

Pokud jde o zahraniční politiku, Trumpova vláda zavrhne idealismus a bude provádět realismus, nikoli však izolacionismus. Trumpova zahraniční politika nebude izolacionističtější než Obamova, ale rezignuje na šíření hodnot, jako jsou lidská práva a demokracie v zahraničí, a bude se řídit postojem „přítel–nepřítel“: spolupráce a spojenectví s přáteli, tvrdost k nepřátelům.

Přímá komunikace s Američany 

Už nyní je zřejmé, že Trumpova zahraniční politika bude mnohem tvrdší k Číně a Íránu než Obamova a mnohem přátelštější k Izraeli. Pokud jde o Rusko, Trump mu zřejmě nabídne vstřícnost, kterou ale v roce 2001 Putinovi nabídl i Bush, když v něm spatřil jemnou křesťanskou duši, i Obama a Clintonová v roce 2009, kteří zkusili nový start s Ruskem neboli „reset“ – a vše skončilo neúspěchem. Uvidíme, zda se Trump v Putinovi zklame brzy, nebo později.

Trumpův zahraničněpolitický a bezpečnostní tým tvoří silné osobnosti, proto lze čekat jejich konflikty a napětí mezi nimi – hrozí mu, že nebude funkční. To se stalo první vládě Bushe mladšího, nejkoherentnější tým měl Bush starší, u Richarda Nixona a Jimmyho Cartera jedna silná osobnost – Henry Kissinger a následně Zbigniew Brzezinski – zastínila ostatní. Reagan měl obrovskou fluktuaci poradců pro národní bezpečnost a vyměnil i ministry zahraničí a obrany, což však jeho zahraniční politiku neovlivnilo, neboť si ji dělal sám. VTrumpově vládě lze očekávat brzké rezignace nebo odvolání klíčových ministrů.

Trump se zřejmě stejně jako Franklin D. Roosevelt pokusí obejít média a komunikovat přímo s Američany. Za Roosevelta byla prestižní establishmentová média na severovýchodě USA republikánská, proto tento demokrat komunikoval s Američany přímo prostřednictvím hovorů u krbu – pravidelných rozhlasových projevů. Od Johna F. Kennedyho jsou prestižní establishmentová média demokratická, proto se Trump bude snažit komunikovat přímo s Američany prostřednictvím nového média – Twitteru. Pokrok nelze zastavit…

Vyšlo v LN  14.1. 2017

Příspěvků : 2 - Obamův plod: Donald Trump

  1. Michal : 31.1.2017 v 16.03

    … pokračování Přemysla ze Stadic, který také od hnoje potřísněn vstoupil na Žiži kopec a dnes je z toho Hrad. Podobných zná tradice hafo, konečně i David lépe pracoval s prakem než ostatním. Žel po něm nějaký šalamouv a naděje ta tam

  2. br. Felix OFM : 23.1.2017 v 8.50

    Joch je dobrý, když nefilosofuje, ba nehodnotí, ba dokonce když ani nemyslí, ale když jen konstatuje ověřená fakta.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?