O těch, co nemohou mlčet

20.11.2006
Martin Weiss

V minulých dnech jsme hned dvakrát měli možnost pozorovat rozšířenou aktivitu veřejného života, známou jako zaujímání postoje. Jeden případ se odehrál na domácím poli, druhý na mezinárodní scéně a zúčastnily se ho těžké váhy globální politiky. Přesto měly obě události společné rysy, zejména morální pozérství a nesmírnou otravnost.

Nejprve se rozšířila zpráva, že vsetínský starosta Jiří Čunek nechal přestěhovat místní problémové romské rodiny a televizi řekl, že vyčistil vřed. Na to aktivisté, jejich spojenci mezi novináři a někteří politici reagovali stejně předvídatelně, jako můžeme po prvním sněžení očekávat reportáže o tom, že silničáře zaskočil sníh. Aktivisté ovšem zaskočeni nebyli, bez váhání identifikovali rasismus a fašismus. Břetislav Rychlík podal na Čunka trestní oznámení a další se chystají.
Poté byl vynesen rozsudek nad Saddámem Husajnem. Podle očekávání dostal provaz a podle očekávání na to západoevropští politici reagovali prohlášeními, že trest smrti je absolutně nepřijatelný.

Jde o nesouměřitelné události, nicméně zaujetí stanoviska funguje v obou stejně – aniž by se protagonisté museli sebeméně namáhat, tváří se, že vykonali velký a nezastupitelný čin a vyřknuli něco, po čem dotyčná událost vysloveně volá. Opak je pravdou.

Kdyby se kritici vsetínského starosty informovali o situaci víc, jak to udělal například senátor Štětina, zjistili by, že přestěhování několika rodin za hranice okresu je sice problematické, ale o rasismus zde nejde. Zato tu hraje roli několik tradičních nedorozumění mezi většinou lidí a intelektuály či lidmi pracujícími primárně se slovy. Čištění vředu, to je výraz, kterému by se člověk obeznámený s kulturními kořeny nacismu jistě obloukem vyhnul, asi jako bude dnes jen tupý politik mluvit o „klidu na práci“ nebo o novinářích píšících „v žoldu“ nějaké strany. Ale lidé nejsou povinni studovat dějiny nacistické rétoriky. Představovat si, že jen vytrvale zdvíhaný varovný prst aktivistů a morálních kulturistů brání propuknutí rasistické vztekliny, je neuvěřitelná nabubřelost.

Pozdvižení vyvolalo i přestěhování rodin do „kontejnerů“ či „buněk“. Zní to jaksi průmyslově, nedůstojně člověka. Jenže mnoho lidí v tom nebude vidět problém, neboť nemají velké estetické nároky, a zaujme je spíš komfortní vnitřní vybavení buněk. Mnozí obyvatelé sídlišť dodnes nemohou Václavu Havlovi zapomenout, že v roce 1990 označil jejich obydlí za králíkárny. Když se po některých pražských králíkárnách projdete, uvidíte zde zaparkovaná auta, na jaká si průměrný estét nikdy nevydělá. Různí lidé mají různé priority. Což je možná smutné, ale není to zločin.

Nemluvě už o tom, že těžko očekávat rozhořčení od milionů lidí, kterým stát nikdy neposkytl ani ten kontejner. Ne každý bydlí ve stometrovém bytě s regulovaným nájemným jako Táňa Fischerová.

Není třeba dodávat, že odsudky a trestní oznámení těm, o které jde, vůbec nepomohou. Jde tu o lidi, kteří nemohou mlčet, o jejich předsudky a omezení. Kdyby tak romská sdružení chystající se podávat žaloby raději už dříve věnovala energii na to, aby objektům své péče pomohla s placením nájemného. Ale kdepak, to není jejich obor.

Západoevropští politici jsou Iráku svými komentáři k rozsudku nad Saddámem asi tak užiteční jako aktivisté Greenpeace, kteří kdysi na své lodi pronikli k jednomu táboru sovětského Gulagu někde na břehu Severního moře, načež před vězni rozvinuli transparent s nápisem „Zachraňte velryby“ (je to apokryfní historka, ale vyprávěl ji Svatopluk Karásek). Když už se Evropa nedokázala sjednotit na tom, že je třeba Saddáma udržet u moci, shodne se aspoň v tom, že se mu snaží zachránit krk. To má být vše, co umí nabídnout? Ve zrušení trestu smrti si Evropa našla téma, o němž může poučovat svět, zejména tam, kde ji to nic nestojí. Na Čínu, kde se popravuje velmi čile, si Brusel tolik netroufá. Svou rezolutností navíc Evropa připomíná neurotika, který se snaží přesvědčit hlavně sám sebe. Trest smrti byl totiž v některých evropských zemích zrušen celkem nedávno, ve Francii třeba v roce 1981, a okolo poloviny lidí si přeje jeho návrat. Jacques Chirac s ním jako premiér v sedmdesátých letech dokázal žít, k poslední popravě došlo v roce 1977 za prezidenta Valéryho Giscarda d’Estaign, současného otce evropské ústavy. Ještě v dubnu 2004 navrhlo 47 poslanců znovuzavedení trestu smrti. Uplatňují se tu tedy podobné motivy jako v roce 2000 při diplomatické blokádě Rakouska po nástupu haiderovců do vlády. Západoevropským politikům tehdy ani tak neležel na srdci osud Rakouska, jako spíš chtěli uštědřit preventivní lekci krajní pravici ve svých zemích. Ale proč má mít zbytek světa povinnou docházku na divadelní inscenaci evropských domácích neuróz?

Nakonec to dopadá stejně jako kampaň proti starostovi Čunkovi. Pár lidí se tváří, kdoví co nepodnikli světoborného, a přitom jsou vítaní asi jako průměrná tchýně.

Autor je komentátor LN, článek vyšel v LN 13.11.2006

Jeden příspěvek - O těch, co nemohou mlčet

  1. Jana Pláteníková : 1.12.2006 v 12.21

    Konecne se vyjadril nekdo s normalnim zdravym rozumem. Z jisteho druhu aktivismu v socialnich a “rasovych” otazkach faleš přímo teče. Ostatně, nedošly k vám fotky interiérů luxusních bytů,(kolují internetem, poslané vsetíňáky) do kterých zloun Čunek vystěhoval ubohé vsetínské Romy? O takovém bytě se mi může jenom zdát, a to prosím od 18 let poctivě pracuji a platím státu takové daně, že si za ně Paroubek může nechat laserem odstranit svou bradavici cca 50 -100 krát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?